ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.244.2020:35
sp. zn. 2 As 244/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) Mgr. P. T., LL.M., b)
Mgr. M. T., zastoupený Mgr. Petrem Timurou, LL.M., advokátem se sídlem Plzeňská 3350/18,
Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Lesy České republiky, s. p., se sídlem
Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2019,
č. j. PK-ŽP/4185/19, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 29. 6. 2020, č. j. 57 A 121/2019 – 115,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2020, č. j. 57 A 121/2019 – 115,
se z r ušuj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci jsou vlastníci biologického septiku, tj. vodního díla určeného k likvidaci
odpadních vod z jejich rekreačního, obytného a sportovního areálu Pivoň. Část tohoto vodního
díla je umístěna na pozemcích jiných vlastníků.
[2] Žalobcům bylo nařízeno odstranit část vodního díla tvořenou vsakovacím potrubím
na konkrétních pozemcích ve vlastnictví třetí osoby v k. ú. Pivoň a z režimu vodního díla byly
vyloučeny a v terénu ponechány přítokové potrubí a nádrž septiku; zároveň byly stanoveny
podmínky a povinnosti s tím související (rozhodnutí Městského úřadu Domažlice, odboru
životního prostředí, ze dne 22. 1. 2019, č. j. MeDO-3788/2019-Kitz-DS, dále jen „stavební úřad“
a „prvostupňové rozhodnutí“). Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání
žalobců i vlastníka jednoho z pozemků dotčených vodním dílem a prvostupňové rozhodnutí
potvrdil.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že správní
orgány nesprávně vyložily §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů
(vodní zákon), tak, že nesouhlas vlastníka pozemku dotčeného vodním dílem brání úpravě
vodního díla navržené žalobci v řízení podle §15 odst. 7 vodního zákona.
[4] Podle krajského soudu je správní orgán povinen posoudit stav vodního díla, a pokud
zjistí, že porušuje právní normy, prověří, zda existuje způsob (technologie) umožňující zabránit
vypouštění odpadních vod v rozsahu, který porušuje práva účastníků. Teprve pokud takové
opatření není možné, může nařídit odstranění vodního díla. V posuzované věci se žalobci snažili
nabídnout technické řešení, které by umožňovalo napravit závadný stav, proto jim správní orgány
měly vysvětlit, že jejich řešení stále porušuje právní normy na úseku životního prostředí a není
žádná úprava umožňující splnit podmínky, proto musí dojít k odstranění vodního díla.
[5] Předmětné vodní dílo spadá do režimu §59a vodního zákona, jenž ukládá strpět na svém
pozemku za náhradu vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002. Podle krajského soudu nejsou
technické úpravy vodního díla navrhované žalobci nemožné a vlastník pozemku by je mohl
zmařit pouze tehdy, pokud by ho vodní dílo obtěžovalo nad rámec předchozího stavu. V této
věci však správní orgány vycházely z prostého nesouhlasu vlastníka pozemku, na němž je vodní
dílo umístěno, a vnímaly ho jako překážku jakékoli změny vodního díla. To, že žalobci
neuzpůsobili vodní dílo příslušným předpisům již v době, kdy vodoprávní povolení k jeho
používání zaniklo a rozhodnutím byla stanovena doba, do kdy je možné je beze změny užívat,
neznamená, že dílo automaticky musí být odstraněno. Správní orgán měl po zahájení řízení
z moci úřední podle §15 odst. 7 vodního zákona zvážit, zda je vodní dílo možné za určitých
podmínek užívat, např. při osazení určité technologie, zejména za situace, kdy to žalobci
navrhovali. Pokud by nesplnili stanovené podmínky, vystavili by se sice sankcím, ale nebyli
by nuceni k odstranění díla.
[6] Podle krajského soudu §59a vodního zákona nebrání takové změně vodního díla
nad rámec jeho údržby bez souhlasu vlastníka pozemku, která neporušuje příslušné právní
normy, pokud současně neobtěžuje vlastníka pozemku více než dosud.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobců
[7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), tedy
pro nesprávné posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[8] Stěžovatel připomněl, že předmětné vodní dílo (biologický septik) bylo povoleno v roce
1962 a poslední povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních z roku 2012 bylo
omezeno na dobu do 30. 6. 2014, tj. na přechodné období, v němž měl nevyhovující zařízení jeho
vlastník uvést do souladu s právními předpisy na úseku vodního hospodářství. Žalobci tedy
minimálně od roku 2012 věděli, že musí navrhnout takovou změnu vodního díla, která
neporušuje právní normy. Prvostupňový správní orgán navrhl dvě řešení, a to osazení nejlepší
dostupnou technologií (čistírna odpadních vod, zemní filtr plus stávající septik), nebo ponechání
jímky na vyvážení, a poskytl k realizaci dostatečný časový prostor. Žalobci septik podle svého
sdělení zaslepili a využívali ho jako jímku na vyvážení. V průběhu řízení podle §15 odst. 7
vodního zákona dostali žalobci možnost provést změnu, řízení bylo přerušeno po podání jejich
žádosti o povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních v listopadu 2017.
Ani v prodloužené lhůtě však žalobci k žádosti doklady požadované zákonem nedoložili, a proto
bylo toto řízení v roce 2018 pravomocně zastaveno. Stěžovatel má za to, že žalobcům dostatečně
vysvětlil, že původní biologický septik nelze bez osazení lepší technologií čištění odpadních vod
provozovat a oni sami tvrdili, že od roku 2014 jej využívají jako jímku, jejíž obsah vyváží.
Ze správního spisu plyne, že žalobci navrhovali užívání stávajícího vodního díla do doby jeho
rekonstrukce a doplnění o pískový filtr pouze jako bezodtokové jímky. Jiné technické řešení bylo
žalobcům navrženo, avšak v jiném správním řízení. Řízení podle §15 odst. 7 vodního zákona
je důsledkem toho, že žalobci této možnosti nevyužili. Neučinili tak ani v době, kdy toto řízení
bylo přerušeno. Podle stěžovatele krajský soud dostatečně nezdůvodnil, proč považoval takový
postup za nedostatečný.
[9] Podle stěžovatele je vlastník stavby (díla) povinen udržovat ji v řádném stavu po celou
dobu její existence. Prostřednictvím přezkoumávaného rozhodnutí má být zabezpečeno,
že stanovením podmínek dalšího trvání nebo odstranění vodního díla bude zabráněno vypouštění
nedostatečně čištěných odpadních vod z biologického septiku do vod podzemních. Úředníci
pouze posuzují návrh stavebníka a jím předloženou projektovou dokumentaci, a nemohou za něj
navrhovat konkrétní technické řešení či způsob využití jeho majetku (přesto správní orgán
žalobcům dvě výše uvedené možnosti řešení navrhl). Jelikož žalobci po skončení platnosti
povolení k vypouštění odpadních vod jednu z možností zvolili a zaslepili odtokové potrubí,
je zřejmé, že do doby zahájení tohoto řízení neuvažovali o osazení nějaké technologie, která
by umožňovala řádné čištění vod. Teprve v řízení zahájeném z moci úřední žádali o povolení
k vypouštění odpadních vod, podklady nicméně ve lhůtě nedoplnili.
[10] Napadeným rozhodnutím nedošlo k automatickému odstranění vodního díla, naopak byly
stanoveny podmínky jeho dalšího trvání. Uvádí-li žalobci, že je od r. 2014 užívají jako jímku
a odtokové potrubí přerušili a zaslepili, není důvod, aby nebylo odstraněno, když původnímu
účelu již neslouží. Žalobci navrhovali doplnění pískového filtru o rozměrech 4 x 2m a hloubce
2m na odtokovém potrubí umístěném na pozemku ve vlastnictví třetí osoby, jež není běžnou
údržbou ani tolerovatelnou stavební úpravou. Tím by bylo zasaženo do práv vlastníka pozemku,
který se stavbou opakovaně nesouhlasil. Stěžovatel brojil též proti výroku ukládajícímu mu
povinnost nahradit žalobcům náklady řízení spočívající v odměně advokáta.
[11] Žalobce b) ve svém vyjádření, k němuž se připojil i žalobce a), navrhl zamítnutí kasační
stížnosti, protože ji považuje za nedůvodnou. Otázku, kterou měl krajský soud nesprávně
posoudit, stěžovatel nevymezil a nepodpořil argumenty. Žalobci se ztotožnili se závěry, k nimž
dospěl krajský soud. Nesouhlasili s tvrzením stěžovatele, že v jeho rozhodnutí byly stanoveny
podmínky dalšího trvání vodního díla, když rozhodl o odstranění jeho části a ve zbytku je vyloučil
z režimu vodního díla. Pojem „strpět užívání“ v §59a vodního zákona je třeba vykládat
materiálně tak, že užíváním díla je i jeho modernizace. Ačkoli se žalobci snažili zajistit podmínky
dalšího užívání vodního díla při splnění zákonných požadavků, stěžovatel jejich aktivitu ignoroval
a zaměřil se pouze na zájem účastníka řízení, který s úpravou nesouhlasil, což je v rozporu
se zákonem. Z odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 26/2008 - 140
závěr, že je vždy třeba získat souhlas vlastníka pozemku, nevyplývá. Nadto je režim vodních děl
podřízen vodnímu zákonu, který je vůči stavebnímu zákonu předpisem speciálním. Povinnost
k náhradě nákladů řízení podle jejich mínění krajský soud stanovil správně.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů, který stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil; žádnou vadu, k níž by měl přihlédnout
z úřední povinnosti, neshledal.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Podle §15 odst. 7 vodního zákona ve znění účinném 31. 12. 2017, zanikne-li povolení vydané
podle §8 odst. 1 nebo podle předchozích předpisů o nakládání s vodami, rozhodne vodoprávní úřad o podmínkách
dalšího trvání, popřípadě odstranění vodního díla, které umožňovalo nakládání s vodami.
[15] Krajský soud odhlédl od konkrétních námitek žalobců mířících zejména do správnosti
zjištění skutkového stavu a prosazujících možnost zařízení modernizovat a vyhnout se jeho
odstranění, a svůj rozsudek postavil na závěru, že správní orgány měly dát přednost zvážení
možnosti úpravy zařízení před nařízením jeho odstranění. Toto řešení měl umožnit výklad §59a
vodního zákona, podle něhož k modernizaci vodního díla souhlasu vlastníka pozemku, na němž
se dílo nachází, netřeba. Nejvyšší správní soud se s takovou interpretací neztotožnil z níže
uvedených důvodů.
[16] Ustanovení §59a vodního zákona stanoví, že [v]lastník pozemku je povinen strpět za náhradu
na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
[17] Citované ustanovení bylo do vodního zákona implementováno prostřednictvím zákona
č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého
práva. Důvodová zpráva k tomuto zákonu uvádí: „Navrhuje se stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět
na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Cílem navrhovaných
změn je, aby se vyřešily právní poměry vlastníků pozemků a vodních děl, která byla vybudovaná před 1. lednem
2002. S účinností nového vodního zákona, tedy po 1. lednu 2002, museli vlastníci vodních děl zřizovaných
na cizích pozemcích vyřešit včas své poměry k vlastníkům pozemků. Navrhovaná úprava tedy řeší pouze stav,
který zde existuje z doby před účinností stávajícího vodního zákona. Navrhuje se výslovně zakotvit povinnost
vlastníka strpět vodní dílo a jeho užívání za náhradu. Za užívání vodního díla je nutné považovat například
i zátopu. Nedojde-li k dohodě o náhradě, navrhuje se, aby o výši náhrady rozhodl soud.“
[18] Cílem interpretovaného ustanovení je tedy vyřešit vzájemné poměry vlastníků vodních děl
a vlastníků pozemků, na kterých se tato vodní díla nacházejí. V této věci je nesporné, že doba
vzniku septiku a umístění jeho části na pozemku jiného vlastníka vyžaduje jeho aplikaci. Jádrem
sporu je pouze otázka, co všechno lze zahrnout pod pojem „užívání“.
[19] S rekapitulací skutkového stavu, jak ji provedl krajský soud v odst. [21] napadeného
rozsudku, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje potud, že žalobci, pokud zamýšleli vodní dílo dále
užívat, byli povinni je po vydání posledního povolení k vypouštění odpadních vod (v roce 2012)
uvést do vypršení platnosti povolení (v roce 2014) do souladu s předpisy, což ale neučinili. Jaký
měl být další postup správních orgánů v řízení podle §15 odst. 7 vodního zákona, pak záleží
na tom, jestli lze na podkladě §59a vodního zákona bez souhlasu vlastníka pozemku provést
změnu vodního díla, respektive zda lze určitý typ jeho úpravy podřadit pod pojem „užívání“.
[20] Ze skutkových okolností zachycených ve správním spisu plyne, že v roce 2017 žalobci
předložili dokumenty doprovázející jejich návrh stavebně technické změny stavby septiku, který
byl již technologicky nevyhovující. Konkrétně měli představu, že za biologický septik by byl
zařazen dočišťovací stupeň v podobě pískového filtru o rozměrech 2 x 4 m a hloubce cca 2 m,
umístěného na pozemku p. č. X v k. ú. P., kudy vede i vsakovací potrubí. Paní V. Z., která je
vlastníkem uvedeného pozemku, však s umístěním (výslovně a opakovaně) nesouhlasila.
[21] Ukládá-li zákon vlastníku pozemku strpět existenci a užívání dříve vzniklého vodního
díla, aby se předešlo obtížně řešitelným situacím nastalým vlivem změny právní úpravy (viz odst.
[17]), je logické uvažovat v této souvislosti i o umožnění běžné údržby zařízení, bez níž zpravidla
dílo vůbec nelze užívat, nebo se přinejmenším výrazně zkracuje jeho účinnost a životnost.
Vlastník stavby je ostatně podle §154 odst. 1 písm. a) stavebního zákona povinen se o stavbu
starat (udržovat ji podle §3 odst. 4 téhož zákona).
[22] Podle judikatury slouží údržba stavby k běžným opravám a odstranění či opravě běžného
opotřebení; významnější stavební práce ani doplnění zařízení o část, která dosud nebyla jeho
součástí, pod tento pojem zahrnout nelze. K pojmu „udržovací práce“ a jeho významu Nejvyšší
správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, č. j. 1 As 35/2009 - 69, kde uvedl:
„Smyslem udržovacích prací je zachovat stavbu ve stavu, který odpovídá projektové dokumentaci ověřené
ve stavebním řízení, ve zkráceném stavebním řízení či dokumentaci přiložené k ohlášení, popřípadě dokumentaci
skutečného provedení stavby (Hegenbart, M. - Sakař, B. a kol. Stavební zákon. Komentář, C. H. Beck, Praha
2008, s. 15). V podstatě se jedná o běžně prováděné opravy, kterými se nemění právní poměry
stavby (na rozdíl od nástavby, přístavby, změny účelu užívání), neboť udržovací práce musí být
v souladu s existujícím právním stavem stavby (Hegenbart, M. - Sakař, B. a kol. op. cit., s. 386).“
(zvýraznění přidáno); stejně chápal uvedený pojem i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 8. 2018, č. j. 9 As 338/2017 – 32).
[23] Z výše uvedeného je zřejmé, že umístění pískového filtru, který nikdy součástí
biologického septiku nebyl, dalece přesahuje pojem údržba stavby. Mělo se jednat se o zcela nový
prvek nezanedbatelných rozměrů, mimo půdorys původní stavby, jehož vybudování navíc
předpokládá nemalé výkopové práce. Jelikož záměr nepředstavoval údržbu stavby, ale její změnu,
nespadá pod omezení, které vlastníkovi pozemku, na němž je vodní dílo umístěno, ukládá snášet
§59a vodního zákona. Vybudování pískového filtru jistě může zlepšit funkci zařízení, a tím
pomoci zachovat jeho provoz, nicméně pro takovou změnu je třeba postupovat standardně podle
stavebních předpisů.
[24] Umístění pískového filtru je nepochybně změnou vodního díla, konkrétně stavby septiku,
pro jejíž provedení je zapotřebí povolení vodoprávního úřadu (§15 odst. 1 vodního zákona).
Podmínky pro jeho vydání, jakož i postup příslušných orgánů upravuje s ohledem na znění §115
odst. 1 vodního zákona zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon). Ten v §2 odst. 5 řadí ke změnám stavby i takové změny, které mění její dosavadní
půdorys.
[25] Podle §184a odst. 1 stavebního zákona, účinného od 1. 1. 2018, „není-li žadatel vlastníkem
pozemku nebo stavby a není-li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr
nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Podmínka uvedená v odst. 3
téhož ustanovení („je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro požadovaný stavební záměr
nebo opatření stanoven účel vyvlastnění zákonem.“) splněna není, proto od nutnosti předložit souhlas
vlastníka pozemku nelze upustit.
[26] Vlastníka pozemku nelze omezovat nad míru stanovenou zákonem, jak k tomu směřoval
extenzivní výklad použitý krajským soudem. Jím formulované kritérium zachování stejné míry
zatížení vlastníka pozemku užíváním existentního díla a díla stavebně upraveného, vodní zákon
nezná. Pro povolení změny stavby je třeba souhlasu vlastníka pozemku, na němž je umístěna.
Požadovat po vlastníkovi pozemku, aby (třeba i po uplynutí lhůty pro požadování jednorázové
náhrady) strpěl kromě původního vodního díla i jeho úpravy, by bylo neproporcionální,
a to i kdyby jejich výsledkem bylo zatížení v míře nepřekračující to dosavadní. „Modernizace“ díla
může prodloužit jeho životnost, a tím i dobu, po kterou zákonodárce uložil vlastníku strpět jeho
užívání. Nad hranici, kterou zákon vymezil jako strpění v minulosti vybudovaného vodního díla
a jeho užívání, nelze povinnosti vlastníka pozemku, na němž je dílo umístěno, ve prospěch
vlastníka vodního díla rozšiřovat. Je jistě možné, že změna spočívající v modernizaci vodního díla
by mohla ve výsledku být alespoň v některých aspektech pro vlastníka pozemku výhodná (jak
píše krajský soud v odstavci 19 napadeného rozsudku), ale to není důvod zahrnout ji
pod zákonné břemeno. To je prostor pro dohodu mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem
pozemku.
[27] Stěžovatel tedy správně reflektoval rozhodnou právní úpravu a na jejím základě uvážil,
zda je změna, kterou žalobci pro nevyhovující biologický septik navrhovali, realizovatelná.
Ze skutkových okolností v této věci je zřejmé, že v době, kdy rozhodoval, nebylo takové řešení
pro nesouhlas vlastníka dotčeného pozemku možné, proto na ně nemohl vázat stanovení
podmínek dalšího trvání vodního díla. Jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 As 26/2008 – 140 porovnávající změnu v užívání stavby, která není spojena se změnou
stavby samotné, a změnu v užívání stavby spojenou se změnou stavby, jež podléhají odlišným
povolovacím režimům, nebyl nepřípadný.
[28] Jiné řešení umožňující odkanalizování prázdninového areálu žalobců bylo od roku 2012,
kdy bylo jasné, že povolení nakládání s vodami vyprší a nebude dále prodlouženo, rovněž
zvažováno. Za situace, kdy připojení na obecní kanalizační systém zůstalo pouze v hypotetické
rovině, přicházelo v úvahu ještě předřazení čistírny odpadních vod nebo využití části septiku jako
bezodtokové jímky. Žalobci se nevydali cestou vybudování čistírny (řízení, které by mohlo vyústit
v nějakou formu povolení nakládání s odpadními vodami, bylo pravomocně ukončeno
pro nedodání potřebných podkladů), naopak již v roce 2014 prohlásili, že septik zaslepili
a betonovou nádrž využívají jako bezodtokovou jímku na vyvážení (žumpu).
[29] Z §55 odst. 3 vodního zákona vyplývá, že bezodtoková jímka včetně přítokového potrubí
(žumpa) není vodním dílem, ale stavbou obecnou. O povolení zrušení vodního díla (septiku)
ovšem žalobci v rozporu se zákonem nepožádali, o změnu povolení užívání stavby také
ne (jímání odpadních vod a jejich vypouštění do vod podzemních jsou různé způsoby užívání
stavby).
[30] V napadeném i prvostupňovém rozhodnutí se uvádí, že žalobci vodní dílo nadále
využívali, a to k akumulaci odpadních vod. Kontrolním úkonem stavebního úřadu bylo dne
21. 6. 2018 zjištěno, že z nádrže septiku odpadní vody nadále mohou unikat, neboť není
navzdory tvrzením vlastníka řádně zaslepen. Po delším přerušení řízení podle §15 odst. 7
vodního zákona, během něhož měli žalobci příležitost upravit vodní dílo tak, aby jakost
vypouštěných odpadních vod splňovala stanovené požadavky, jíž však nevyužili, stály vodoprávní
úřady před otázkou, jak naložit s budoucností vodního díla, které po skončení platnosti povolení
v roce 2014 nemůže fungovat jako do té doby (biologický septik), je užíváno způsobem, který
porušuje veřejný zájem na ochraně kvality podzemních vod (propouští do nich nedostatečně
čištěné vody odpadní) a zároveň zasahuje do práv vlastníků pozemků, kde je umístěna jeho část
(vsakovací potrubí). Žádnou úpravu vodního díla vlastník neprovedl a jediná jím navrhovaná
změna mající zlepšit čistící schopnost zařízení předpokládá umístění poměrně rozměrného
pískového filtru na pozemek třetí osoby, která s tím nesouhlasí.
[31] Za této situace, pokud vlastníci vodního díla nenavrhovali jiné řešení, které by bylo
právně realizovatelné, krajský soud pochybil, když žalovanému vytýkal nedostatek aktivity
směřující k dalšímu trvání vodního díla a zavázal ho k tomu, aby hledal technické řešení, které to
umožní. Jelikož krajský soud nesprávně vyložil §59a vodního zákona, dopustil se nesprávného
posouzení právní otázky [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Správní orgány ve svých
rozhodnutích uvedly dostatek důvodů, proč rozhodly o odstranění části vodního díla z pozemku
jiného vlastníka i proč byly zbylé části v terénu ponechány, ale z režimu vodního díla vyloučeny.
Jejich postup odpovídal dosavadnímu vývoji a letité snaze o řešení situace se všemi účastníky
a respektoval zásadu přiměřenosti.
[32] Naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
neshledal. Odůvodnění krajského soudu nepostrádá vysvětlení, proč považoval postup správních
orgánů za nedostatečný. Jeho přesvědčení pouze bylo založeno na premise, ohledně níž
se se správním orgánem rozchází – že je možné určitý typ úpravy vodního díla provést
bez souhlasu vlastníka pozemku.
[33] Správnost nákladového výroku napadeného rozsudku ve vztahu ke stěžovateli Nejvyšší
správní soud nepřezkoumával, neboť byl jako výrok akcesorický zrušen spolu s výrokem hlavním
(o zrušení napadeného rozhodnutí) a krajský soud bude o nákladech řízení rozhodovat znovu.
K námitce stěžovatele pouze poznamenává, že žalobce a) je podle seznamu vedeného Českou
advokátní komorou advokátem a spis krajského soudu obsahuje na č. l. 67 plnou moc, kterou
žalobce b) udělil žalobci a), aby jej v řízení zastupoval.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první, s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[35] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, krajský soud je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušujícím rozhodnutí. Jelikož výklad krajského soudu spočíval
na nesprávné premise, že změna stavby (umístění pískového filtru) nevyžaduje souhlas vlastníka
pozemku, posoudí nyní důvodnost žaloby znovu, a to včetně námitek, které s ohledem
na původně zaujatý právní názor soudu zůstaly nevypořádány.
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu