ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.364.2020:62
sp. zn. 2 As 364/2020 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: M. E., zastoupený JUDr.
Lenkou Mičanovou, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice Rýnovice, se sídlem Belgická 3765/11, Jablonec
nad Nisou, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 12. 10. 2020,
č. j. 59 A 92/2020 - 19,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 12. 10. 2020,
č. j. 59 A 92/2020 - 19, se z r ušuj e a věc se v r ací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Lence Mičanové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 200 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále
jen „napadené usnesení“ a „krajský soud“) odmítl žalobcovu žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem žalované pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §84
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dál jen „s. ř. s.“).
[2] Krajský soud v napadeném usnesení dospěl s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160, k závěru, že objektivní
lhůta k podání zásahové žaloby (§84 odst. 1 věta druhá s. ř. s.) počíná běžet od okamžiku,
kdy započalo jednání veřejné správy, tj. odkdy se objektivně mohly účinky jednání projevit
v žalobcově právní sféře. Subjektivní lhůta závisí na objektivním zjištění, které rozhodné
okolnosti a kdy se dostaly do sféry žalobce. Subjektivní lhůta k podání žaloby (§84 odst. 1 věta
první s. ř. s.) tedy počíná běžet okamžikem, kdy se do sféry žalobce dostanou takové informace,
na jejichž základě mohl seznat, v čem jednání veřejné správy, jež má být nezákonným zásahem,
spočívá a že je zaměřeno proti němu. Objektivní lhůta podle krajského soudu byla dodržena,
subjektivní lhůta k podání žaloby však marně uplynula. Plynutí subjektivní lhůty posuzoval
krajský soud samostatně u každého z „postupů“ žalované, proti nimž podle interpretace
krajského soudu žaloba směřovala, a to následovně:
- Nezaevidování a ztráta návrhu na přezkum lékařského posudku o pracovní způsobilosti
ze dne 2. 10. 2018 a zfalšování vzdání se práva na přezkum tohoto posudku se podle
krajského soudu dostaly do sféry žalobce nejpozději dne 29. 10. 2018, kdy byl vyzván
poprvé k nástupu do práce.
- O postupu lékaře a vyřízení stížnosti na něj pohovorem dne 29. 10. 2018 se žalobce podle
krajského soudu dozvěděl již v tento den.
- Ohledně dodatečného falšování vyjádření žalobce před uložením kázeňského trestu
ze dne 29. 10. 2018 a nezaevidování a ztráty jím podané stížnosti proti uložení
kázeňského trestu ze dne 7. 11. 2018 se informace, na jejichž základě mohl žalobce
seznat, v čem tvrzené nezákonné jednání veřejné správy spočívalo, a že bylo zaměřeno
proti němu, do jeho sféry podle krajského soudu dostaly nejpozději dne 13. 11. 2018, kdy
mu bylo oznámeno, že rozhodnutí o uložení prvního kázeňského trestu nabylo právní
moci.
- O postupu žalované při projednávání kázeňského přestupku, k jehož spáchání mělo dojít
dne 5. 11. 2018, se informace, na jejichž základě mohl žalobce seznat, v čem tvrzené
nezákonné jednání veřejné správy spočívalo a že bylo zaměřeno proti němu, do jeho sféry
podle krajského soudu dostaly nejpozději dne 16. 11. 2018, kdy mu bylo oznámena právní
moc rozhodnutí o uložení druhého kázeňského trestu.
- O přednostním výkonu druhého kázeňského trestu se žalobce podle krajského soudu
dozvěděl již v den nástupu do jeho výkonu, tj. dne 7. 12. 2018.
[3] Proti napadenému usnesení brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti
podané v zákonné lhůtě z důvodů podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítá,
že svou žalobou se domáhal ochrany před souborem nezákonných zásahů, v jejichž důsledku proti
němu bylo zasaženo. Podle stěžovatele nemůže docházet k omezování lhůty polemikou o tom,
že je nutno dělit něco, co je nerozdělitelné, a co má rozhodující vliv pro okamžik podání žaloby.
Krajský soud nesprávně deformoval skutečnosti, jelikož separoval vzájemně provázanou,
nedělitelnou podstatu věci. Stěžovatel má za to, že v žalobě jednoznačně definoval časový sled
událostí, na jejichž základě bylo možno spolehlivě seznat nezákonnost postupu žalované. To,
že stěžovatel v rekapitulaci časového sledu konkretizovaných zásahů žalované označuje tyto
za nezákonné, proto neznamená, že s podstatou jejich protiprávnosti byl tento seznámen přesně
v okamžiku jejich působení, resp. vzniku. Soubor nezákonných zásahů žalované proti stěžovateli
je tvořen rozsáhlou skupinou vzájemně provázaných prvků, jež byly opakovaně žalovanou vydávány
za plně zákonné. Pokud byl stěžovatel v konkretizovaném čase všem nezákonným zásahům
vystaven, nebyl schopen spolehlivě určit protiprávnost a proti nezákonným zásahům se bránit –
navíc ve výkonu trestu odnětí svobody. Postupy jednotlivých složek žalované rozporoval, byl
však opakovaně ve vyjádřeních žalované přesvědčován o zákonnosti všech procesů vůči jeho
osobě. Celá konstrukce nezákonných zásahů žalované byla podle stěžovatele sofistikovaně
budována. Postup žalované byl v napadeném usnesení fragmentován. Krajský soud věc
neposoudil správně, jelikož separoval části nedělitelného celku a nedostatečně zjistil skutkový
stav.
[4] Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu.
Tvrzení stěžovatele, že dne 2. 10. 2018 podal návrh na přezkum lékařského posudku,
je nepravdivé. Nepravdivé je i tvrzení, že návrh stěžovatele žalovaná ztratila nebo že by cokoliv
bez žalobcova vědomí doplňovala nebo za něj podepisovala. Všechny písemnosti stěžovatel
podepsal vlastnoručně.
[5] Na vyjádření žalované reagoval stěžovatel dne 14. 5. 2021 replikou s tím, že podstatou
věci je přezkum lékařského posudku. Stěžovatel trvá na pravdivosti svých tvrzení. Žalovaná
bez vědomí žalobce vpisovala a měnila listiny pořízené během výkonu trestu stěžovatele
a padělala jeho podpis. Žalovaná úmyslně zakládala listiny stěžovatele mimo spis ke skartaci
a ztrácela je. Postupem žalované byl narušen sled stěžovatelem využitých procesních prostředků
k ochraně jeho práv, v jehož důsledku se obrana stěžovatele stala marnou a bezvýslednou.
Stěžovatelova tvrzení odkrývají umělou strukturu úředního chodu žalované, jíž vytvořila
v jeho neprospěch úřední a právní bariéru pro uplatnění a výkon jeho práv v rámci výkonu trestu.
Jedná se o procesní šikanu stěžovatele, který jí takto skutečně vnímá a označuje ji proto
za systémový nástroj pro trestání stěžovatele za to, že využívá stížností v rámci systému
vězeňství.
II. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou,
proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[7] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Krajský soud odůvodnění napadeného usnesení opírá o rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160. Tento rozsudek byl
však kvůli odlišnému náhledu Ústavního soudu na běh lhůty k podání zásahové žaloby zrušen
jeho nálezem ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, na jehož podrobné odůvodnění Nejvyšší
správní soud odkazuje. Ve vztahu k případu žalobce je relevantní zejména zmínit, že Ústavní
soud v tomto svém nálezu uvedl následující:
„43. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s.
je důležité - ačkoliv rozšířený senát této tezi nepřál - rozlišovat různé typy zásahů a zohledňovat specifika
tzv. trvajících zásahů. Ústavní soud souhlasí s rozšířeným senátem, že k posouzení povahy zásahu nestačí
pouze tvrzení žalobce. Správní soud musí při hodnocení povahy zásahu vycházet z objektivních skutečností
a musí na jejich základě vyhodnotit, jakou povahu zásah má. Pokud v té souvislosti ovšem dojde
k opačnému závěru než žalobce (např. nebude mít za to, že napadený zásah je trvající, což bude mít dopad
na počítání lhůty k podání žaloby a její včasnost), musí dát žalobci možnost na tento odlišný pohled soudu
reagovat. Držení dokumentů převzatých při místním šetření v tomto konkrétním případě představovalo
trvající zásah. V případě těchto zásahů obecně musí s ohledem na zásadu bezrozpornosti právního řádu
platit pravidlo, podle kterého časové právní následky včetně dopadu na počátek běhu subjektivní
i objektivní lhůty k podání zásahové žaloby má až ukončení takového zásahu. […]
44. V této konkrétní věci rozšířený senát porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky tím, že dospěl
k závěru o nutnosti počítat objektivní lhůtu k podání zásahové žaloby proti trvajícímu zásahu od počátku
zásahu, na základě čehož shledal její žalobu opožděnou. S ohledem na chybnou kvalifikaci povahy
napadeného zásahu neobstojí ani jeho závěr o uplynutí subjektivní lhůty, která také nemůže
u neukončeného trvajícího zásahu uplynout. Nerespektoval pak požadavky práva na spravedlivý proces,
pokud stejně jako krajský soud přeformuloval petit stěžovatelčiny žaloby a nedal jí příležitost reagovat
na jeho (v řízení v pořadí již druhý) jiný pohled na podstatu podané žaloby, která podle rozšířeného senátu
nesměřovala proti trvajícímu zásahu. Vzhledem k tomu, že šlo v době podání zásahové žaloby o zásah
neukončený, nemohla být žaloba stěžovatelky objektivně ani subjektivně opožděná.“ (zdůraznění
dodáno)
[10] Ústavní soud v citovaném nálezu s odkazem na judikaturu svou i judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva a napříč právními odvětvími poukazuje na to, co lze považovat za „trvající
situaci“ ve smyslu běhu lhůt. Uzavírá, že „důsledky pro běh času má až ukončení určitého delší dobu
trvajícího jednání“. To platí jak pro ukončené trvající zásahy, určení jejichž nezákonnosti
se potenciální navrhovatel domáhá, ale i pro neukončené trvající zásahy, o nichž se znovu
a znovu každý den navrhovatel dozvídá a proti nimž se brání zápůrčí zásahovou žalobou.
[11] Napadené usnesení značí, že krajský soud pracoval s žalobními návrhy jako
s nesouhlasem s pěti dílčími postupy žalované. U každého z nich jednotlivě shledal, že marně
uplynula subjektivní žalobní lhůta v návaznosti na to, že se buď žalobce o daném postupu
dozvěděl, či informace o něm došla do jeho sféry. Toto posouzení nelze podle Nejvyššího
správního soudu považovat za dostatečné.
[12] Z žaloby podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel zásahovou žalobou
brojí proti postupům žalované. Napadá „toliko konkretizované procesní kroky (ve sledu napadaný postup
nebo jeho část tvořící)“. Ačkoliv z této formulace může vyplývat, že výtky směřují výlučně proti pěti
krajským soudem shrnutým postupům žalované, žalobce v rámci celé žaloby dále výslovně
napadá i „úmyslně neexistující evidenci odeslané pošty odsouzených ve VTOS“ či „ setrvalé odmítání odesílaní
tzv. úřední pošty“. Konkrétně namítá, že od poloviny roku 2016 u žalované „dochází k ‚neočekávaným‘
ztrátám korespondence […] pošty tzv. úřední, té s obsahem stížností proti postupům žalované“
s odůvodněním, že „pošta stále něco ztrácí“. Stěžovatel na straně 5 žaloby uvádí, že „neexistence návrhu
na přezkoumání lékařského posudku není pouze ojedinělým či zcela výjimečným zásahem do práv, ale setrvalou
snahou strany žalované minimalizovat jeho oprávněnou kritiku směrem k příslušným orgánům a institucím.“
Projevuje se to podle něj záznamy ve smyslu „odsouzený stížnost nepodal“ či „odsouzený se nevyjádřil“,
což je podle tvrzení v žalobě spojeno s falšováním podpisů stěžovatele. O tom se podle žaloby
stěžovatel dozvěděl v červenci až září 2020. Dále namítá, že „se zákonem rozporné postupy v téže věci
nové se ve svém počátku prolínají se skupinou procesně vadných, tzn. se zákonem rozporných, postupů k události
ze dne 29. 10. 2018.“ Podle stěžovatele se jedná o „metodický postup […] tzn. navrhovatelem podaná
stížnost, se prohlásí za neexistující, nikdy nepodanou […] Souborem se zákonem rozporných postupů došlo […]
ze strany žalované k opětovnému utlačení práva navrhovatele na užití opravného prostředku“ (str. 12 - 13
žaloby). Za nezákonný postup v žalobě stěžovatel označuje i to, že široké skupině odsouzených
bez příjmu nelze na náklady věznice (jako dluh odsouzeného vůči žalované) odesílat poštu.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud při posouzení včasnosti žaloby
nikterak nezvažoval, jakou povahu postupy žalované, napadané žalobcem v žalobě, mají.
V napadeném usnesení krajský soud toliko shrnul skutečnosti do pěti konkrétních postupů,
v jejich rámci však nikterak nezohlednil žalobní námitky směřující proti setrvalému odmítání
odesílání pošty, neexistující evidenci odeslané pošty či od roku 2016 trvajícím ztrátám
korespondence. Stěžovatel přitom v kasační stížnosti výslovně poukazuje na nedělitelnost
a vzájemnou provázanost všech jím tvrzených okolností. Konkretizace některých dílčích postupů
svým způsobem skutkově demonstruje a definuje, v čem zásah žalobce spatřuje. Při posuzování
povahy zásahu pro účely posouzení, zda se jedná o trvající situaci, a s ní související včasnost
žaloby, je však ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu nutno pečlivě zvažovat tvrzené
skutečnosti ve vzájemných souvislostech. Nejvyšší správní soud považuje za důležité zdůraznit,
že posuzování povahy zásahu a na ní závisející včasnosti žaloby je otázkou procesní přípustnosti
žalobcova návrhu, tj. jeho přijetí k přezkumu ve správním soudnictví. O této otázce je nutno
uvažovat z pohledu ústavněprávních kautel tak, aby přístup k soudní ochraně byl navrhovateli
(zejména v pochybnostech) zajištěn v co nejširší možné míře. Věcná důvodnost je pak otázka
druhá.
[14] Zároveň Nejvyšší správní soud s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu konstatuje,
že měl-li krajský soud pochybnosti o vymezení žalobcem tvrzených skutečností, které v soudním
řízení nutně odvisí od jejich formulace v žalobě, byl povinen o svém náhledu či souvisejících
pochybnostech ohledně povahy tvrzeného zásahu žalobce uvědomit a vyzvat jej, aby svá tvrzení
zpřesnil, doplnil či objasnil. Předně byl také krajský soud povinen rozhodnout o návrhu žalobce
na ustanovení zástupce, o nějž žádal, jelikož upřesnění žalobních bodů za účelem objasnění, zda
se jedná o trvající či „jednorázový“ zásah, může být pro laika již příliš složitým úkonem, na němž
však závisí samotný přístup k soudní ochraně.
[15] Nejvyšší správní soud v tuto chvíli není oprávněn předjímat, zda se v případě stěžovatele
jedná, či nejedná o trvající zásah, popř. zda v návaznosti na to byla žaloba včasná. Úvahu
o povaze tvrzeného zásahu musí v dalším řízení předestřít nejprve krajský soud. Učiní tak poté,
co poskytne stěžovateli příležitost svá tvrzení ve vztahu ke skutečnostem pro takovou úvahu
rozhodným upřesnit či doplnit.
III. Závěr a náklady řízení
[16] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto je podle §110 odst. 1 věty první, s. ř. s.
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[17] V dalším řízení bude krajský soud povinen posoudit povahu zásahu tvrzeného žalobcem.
Vyvstanou-li v této souvislosti pochybnosti, krajský soud poté, co rozhodne o návrhu
na ustanovení zástupce, vyzve žalobce k upřesnění žalobních bodů.
[18] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, krajský soud je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušujícím rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
rozhodne krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. v novém rozhodnutí ve věci.
[19] Žalobci byla ustanovena zástupkyně z řad advokátů JUDr. Lenka Mičanová. Jelikož její
zastupování je omezeno jen na řízení před Nejvyšším správním soudem (podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, čj. 8 As 167/2017-58),
rozhodl Nejvyšší správní soud o její odměně. Ustanovené zástupkyni náleží odměna za tři úkony
právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení,
písemném podání a další poradě s klientem přesahující jednu hodinu ve výši 9300 Kč
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. b), c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)],
a dále 900 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celková
výše odměny tedy činí 10 200 Kč. Jelikož ustanovená zástupkyně není plátcem daně z přidané
hodnoty, je tato částka konečná. Odměna bude zástupkyni vyplacena do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu