ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.50.2022:22
sp. zn. 2 As 50/2022 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: FORTUNA GAME a.s.,
se sídlem Italská 2584/69, Praha 2, zast. JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., advokátem
se sídlem Křižovnické náměstí 193/1, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
h os p od á ř s k é s o u t ěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, ve věci žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti výroku
II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2019, č. j. 62 A 77/2019 - 202,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení výroku
II. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Tímto
výrokem byla zamítnuta její žaloba v části, v níž se domáhala uložení povinnosti žalovanému
ukončit nezákonný zásah spočívající v zadržování veškerých kopií dokumentů označených A1 –
A4, B1 – B17 a C1 – C12, které žalovaný zajistil při místním šetření dne 12. 3. 2019 v obchodních
prostorách stěžovatelky, a to tak, že veškeré tyto kopie dokumentů žalovaný stěžovatelce
protokolárně předá do tří dnů od právní moci rozsudku.
[2] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek
řízení, neboť pouze v tomto případě může být kasační stížnost soudem meritorně projednána.
[3] Jedna z těchto podmínek, stanovená v §106 odst. 2 větě první s. ř. s., je, že (k)asační
stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta
znovu od doručení tohoto usnesení.
[4] Ze spisu krajského soudu vyplynulo, že kasační stížností napadený rozsudek byl zástupci
stěžovatelky doručen do datové schránky dne 10. 10. 2019. Tento den určil počátek lhůty
k podání kasační stížnosti. Poslední den dvoutýdenní lhůty tak připadl na čtvrtek dne 24. 10. 2019
(§40 odst. 2 věty první s. ř. s.), kdy také uvedená lhůta marně uplynula. Stěžovatelka však napadla
rozsudek krajského soudu (konkrétně výrok II.) až dne 3. 3. 2022, tedy více než 28 kalendářních
měsíců po uplynutí dvoutýdenní lhůty k podání kasační stížnosti.
[5] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelky byla ve smyslu §106 odst. 2 s. ř. s. podána opožděně, a proto ji odmítl [§46
odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 s. ř. s.].
[6] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud k podané opožděné kasační stížnosti a k podání
stěžovatelky ze dne 8. 3. 2022 uvádí, že se neztotožnil s názorem stěžovatelky ohledně tvrzené
„akcesority“ II. výroku rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že „kasační stížnost, byť formálně směřuje proti
dvěma rozsudkům (avšak vydaným pod stejnou spisovou značkou), se zjevně týká jedné a té samé věci, přičemž
vybrané výrobky (zjevně jsou míněny „výroky“ – pozn. soudu) dvou rozsudků jsou napadány z důvodu
procesní situace, kdy stěžovatel byl v meritu věci zprvu u Krajského soudu v Brně úspěšný (a tedy poprvé nepodával
kasační stížnost a nenapadal akcesorický výrok II původního rozsudku krajského soudu,
č. j. 62 A 77/2019 - 202 ze dne 3.10.2019), přičemž při druhém projednání již byl v meritu věci neúspěšný,
a tedy, i s ohledem na výklad zastávaný v odborné literatuře a citovaný v kasační stížnosti (autor výkladu
prof. JUDr. Zdeněk [Kühn], Ph.D., LL.M., S.J.D. je předsedou desátého senátu zdejšího soudu) napadl
i akcesorický výrok původního rozsudku, neboť při druhém projednání již v meritu věci stěžovatel úspěšný nebyl,
a tedy se nyní brání i proti závěrům z původního rozsudku. Dle stěžovatele tak není důvod, aby jeho kasační
stížnost byla formálně rozdělena do dvou oddělených řízení, když by stěžovatel zřejmě stejně postupoval tak,
že by do obou řízení zasílal obsahově totožná podání.“
[7] Předně je nutné upozornit, že sama stěžovatelka učinila otázku (ne)zákonnosti zadržování
dokumentů získaných z místního šetření samostatnou tím, že se určení této nezákonnosti
domáhala samostatným petitem. Dále je pravdou, že krajský soud ve svém předchozím rozsudku
(bod 13) uvedl, že „(o)právněnost držení dokumentů, které byly místním šetřením získány, je pak otázkou
teprve navazující“. Jedná se ale o vyjádření postupu při řešení případu, nikoliv o popis vztahu
závislosti (akcesority) uvedených dvou právních otázek. Krajský soud totiž dále v tomto rozsudku
(bod 42) uzavřel, že „nezákonnost získání podkladu rozhodnutí tedy ještě sama o sobě neznamená, že takový
podklad nemá zůstat součástí správního spisu. Jestliže se tedy žalobce domáhá toho, aby zdejší soud žalovanému
uložil povinnost ‚nezadržovat‘ uvedené dokumenty a ‚vrátit je‘ žalobci, neboť jde o postup nezákonný, pak zdejší
soud je toho názoru, že jejich ‚zadržování‘ a ‚nevracení‘ je důsledkem povinnosti trvalé a nezměnitelné žurnalizace
správního spisu a jeho vedení v souladu s §17 odst. 1 správního řádu, a tedy nejde o nezákonný postup. Navíc
stěží by se mohla přezkumná činnost správních soudů v rámci řízení o žalobách podaných podle §82 s. ř. s.
projevovat ve vztahu k běžícím správním řízením tak, že by byly správní orgány nuceny vyjímat dokumenty
ze správního spisu, když v jiných soudních řízeních správních jsou správní orgány naopak instruovány k tomu,
aby v každé věci vedly jeden správní spis a vkládaly do něj vše, co se věci týká, aby tím zajistily trvalou
a nezměnitelnou procesní stopu o jimi vedených správních řízeních. Vyhovění žalobě by v tomto kontextu nedávalo
žádnou logiku. Ostatně i v již zmiňovaném rozsudku č. j. 1 Afs 58/2009 - 541 ze dne 31. 3. 2010 Nejvyšší
správní soud svůj závěr o tom, že ve správním spisu má skutečně zůstat žurnalizováno ‚vše‘, odůvodňoval i tak,
že výklad tamních žalobců (jenž je ve své podstatě výkladem, který zastává i žalobce v nyní posuzované věci)
by vedl k absurdnímu závěru, který by ve svém důsledku znamenal kupříkladu zničení ‚důkazů‘ možné libovůle
a šikany správního orgánu vůči účastníku řízení, tedy ‚důkazů‘ o případném nezákonném postupu správních
orgánů; to je argument, který si ve vztahu k nyní posuzované věci osvojuje i zdejší soud. Proto zdejší soud
nepokládá zadržování převzatých dokumentů za nezákonný zásah a proto žalovanému povinnost jejich předání
zpět žalobci neuložil a žalobu v této části zamítl.“
[8] Výše uvedené lze zjednodušeně popsat
takto:V původním rozsudku dospěl krajský soud
k závěru, že samotné zajištění dokumentů při místním šetření bylo nezákonným zásahem. S tímto
právním názorem se následně neztotožnil Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného.
Stěžovatelka vůči pro ni příznivému právnímu názoru a o něj opřenému výroku rozsudku
krajského soudu ve vztahu k části své žaloby – logicky – nebrojila. Krajský soud však v tomtéž
rozsudku zaujal právní názor, že přechovávání zajištěných dokumentů ve správním spisu
žalovaného nezákonným zásahem být nemůže. Proti tomuto závěru a na něm vystavěnému
zamítavému výroku nebrojil – opět logicky – žalovaný, který kasační stížnost směřoval jen vůči
výroku pro něho nepříznivému, týkajícímu se jen samotného místního šetření. Nebrojila proti
němu však ani stěžovatelka, ačkoli tento výrok byl pro ni nepříznivý.
[9] Pokud stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem krajského soudu ohledně posouzení
(ne)zákonnosti zadržování dokumentů získaných při místním šetření a jejich uchovávání
ve správním spisu, měla podat (vedle žalovaného) kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů
od doručení předchozího rozsudku krajského soudu, jak je uvedeno výše. Je totiž nutno
zdůraznit, že v této části před krajským soudem úspěšná nebyla. Protože stěžovatelka kasační
stížnost nepodala, o této otázce je pravomocně rozhodnuto předchozím rozsudkem. Stěžovatelka
nemůže úspěšně vyřešit svou pasivitu v procesním postupu dodatečným napadením výroku II.
předchozího rozsudku krajského soudu až nyní, tedy poté, co byl na základě předchozí úspěšné
kasační stížnosti žalovaného zvrácen původní právní názor krajského soudu, že samotné zajištění
dokumentů bylo nezákonným zásahem.
[10] Nejedná se ani o výroky na sobě závislé. Posouzení (ne)zákonnosti samotného zajištění
dokumentů je zjevně otázkou relativně samostatnou. Posouzení (ne)zákonnosti uchovávání
dokumentů pak je opět otázkou relativně samostatnou. Je zjevné, že mezi oběma částmi
komplexního skutkového děje (zajištění určitých dokumentů a následné jejich uchovávání
žalovaným) je skutková souvislost – pokud by dokumenty nebyly zajištěny, nebylo by následně
co uchovávat. Nicméně závěrem o zákonnosti či nezákonnosti samotného zajištění není
předjímán závěr o zákonnosti či nezákonnosti následného uchovávání. Obě skutkově navazující
části komplexního skutkového děje lze právně posuzovat relativně nezávisle, stejně jako lze
relativně nezávisle v rámci první části daného děje (zajištění dokumentů) posuzovat zajištění
každého jednotlivého dokumentu. Totéž lze ve vztahu ke každému jednotlivému dokumentu
činit i v rámci druhé části daného děje (uchovávání). Ostatně v rámci každé části daného děje
by šlo posuzovat i jiné, do nynějšího řízení nevnesené právní otázky, např. délku uchovávání,
pokud by šlo o uchovávání originálů dokumentů, způsob zajištění (např. doprovodné újmy
na jiných dokumentech případně způsobené zajištěním) a mnoho dalšího. Pro účely zásahové
žaloby je podstatné, jaké jednání je předmětem řízení (tj. rozhodná je skutková dimenze jednání);
naopak méně podstatné a pro posouzení, zda a případně v jaké míře byl vyčerpán předmět řízení,
vcelku nedůležité je, jaké všechny právní otázky byly předmětem posuzování daného jednání
(tj. v čem všem bylo či mohlo být dané jednání nezákonné). V prvním rozsudku krajského soudu
byla posouzena zákonnost celého žalobou napadeného skutkového komplexu, tedy jak zajištění,
tak uchovávání dokumentů. Pokud stěžovatelka proti závěru soudu ve vztahu k části tohoto
skutkového komplexu tehdy nebrojila v přesvědčení, že závěr o (ne)zákonnosti uchovávání
je odvislý od závěru o (ne)zákonnosti zajištění, nelze jen na základě takovéhoto přesvědčení
konstruovat její právo napadnout část výroku prvního rozsudku krajského soudu i po uplynutí
lhůty k podání kasační stížnosti proti němu.
[11] Dvě kasační stížnosti podané stěžovatelkou dne 3. 3. 2022 v jednom podání míří proti
dvěma různým rozsudkům, řešícím dvě části komplexního skutkového děje (zajištění dokumentů
při místním šetření a jejich následné uchovávání ve správním spisu), o němž krajský soud rozhodl
původně tak, že část tohoto děje shledal zásahem nezákonným a část zásahem zákonným. Proto
byly tyto kasační stížnosti rozděleny do dvou řízení vedených u tohoto soudu
pod sp. zn. 2 As 49/2022 (kasační stížnost proti výrokům I. a II. rozsudku krajského soudu
ze dne 17. 2. 2022, č. j. 62 A 77/2019 - 344, týkajícím se zajištění dokumentů při místním šetření
a nákladů řízení stěžovatelky) a sp. zn. 2 As 50/2022 (kasační stížnost proti výroku II. rozsudku
krajského soudu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 62 A 77/2019 - 202, týkajícímu se uchování –
stěžovatelka užívá pojmu zadržování – zajištěných dokumentů žalovaným).
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu