ECLI:CZ:NSS:2022:2.AZS.137.2022:23
sp. zn. 2 Azs 137/2022 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Sylvy Šiškeové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: N. V. B., zastoupeného
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalovaného při vydávání potvrzení o oprávněnosti pobytu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2022, č. j. 6 A 102/2021 -
26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce požádal dne 31. 8. 2021 žalovaného o vydání potvrzení o oprávněnosti pobytu
podle §87y zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Požádal rovněž o stanovení lhůty
k převzetí potvrzení o oprávněnosti pobytu, popřípadě o zaslání potvrzení do datové schránky
svého zástupce. Současně uplatnil svá práva vyplývající ze směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 (dále jen „směrnice“) a požádal, aby mu žalovaný
vydal osvědčení o podání žádosti o pobytovou kartu ve smyslu čl. 10 odst. 1 směrnice. Žalovaný
však zůstal nečinný a žalobci potvrzení o oprávněnosti pobytu ani osvědčení o podání žádosti
podle směrnice nevydal. Žalobce proto dne 5. 10. 2021 podal žádost o uplatnění opatření
proti nečinnosti ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která dne 11. 10. 2021
žalobci oznámila, že žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti nevyhovuje.
[2] Žalobce se obrátil na Městský soud v Praze se žalobou na ochranu proti nečinnosti
žalovaného ve věci vydání potvrzení o oprávněnosti pobytu podle §87y zákona o pobytu cizinců.
Požádal městský soud, aby žalovanému uložil povinnost vydat žalobci osvědčení o oprávnění
pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti o přechodný pobyt (vízovým
štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu podle jednotného formátu stanoveného přímo
použitelným předpisem EU) a aby žalovanému uložil povinnost vydat žalobci osvědčení o podání
žádosti o pobytovou kartu ve smyslu čl. 10 odst. 1 výše citované směrnice.
[3] Městský soud žalobu zamítl. Podotkl, že žalovaný vydal dne 13. 8. 2021 rozhodnutí, jímž
žalobcovu žádost s odkazem na §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítl. Žalobci
byla současně stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní
moci rozhodnutí. Žalobce byl v rozhodnutí poučen, že podle §168 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců nabývá rozhodnutí právní moci již jeho oznámením, tedy doručením písemného
vyhotovení. Dále byl poučen, že jeho oprávnění přechodně pobývat na území podle §87y zákona
o pobytu cizinců končí oznámením rozhodnutí o žádosti bez ohledu na to, zda podá
proti rozhodnutí odvolání. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 20. 8. 2021. Městský soud dále
odkázal na svůj rozsudek ze dne 12. 1. 2022, č. j. 18 A 76/2021 - 45, jímž rozhodl o zásahové
žalobě téhož žalobce v související věci. Z citovaného rozsudku vyplývá, že žalobce pozbyl
oprávnění pobývat na území České republiky podle §87y zákona o pobytu cizinců ke dni
20. 8. 2021, neboť byl oprávněn setrvat pouze do doby nabytí právní moci rozhodnutí o jeho
žádosti. Jelikož žalobce nebyl nadále oprávněn setrvat na území České republiky, nebyl žalovaný
nečinný, nevydal-li po 20. 8. 2021 žalobci osvědčení o oprávnění pobývat na území po nabytí
právní moci rozhodnutí o žádosti o přechodný pobyt vízovým štítkem a nevydal-li osvědčení
o podání žádosti o pobytovou kartu ve smyslu čl. 10 odst. 1 směrnice. Městský soud proto žalobu
zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítá, že §168 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců je „legislativní zmetek bez skutečného vlivu na práva a povinnosti cizinců“. Odkázal
na bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2021, č. j. 2 Azs 397/2020 - 35.
Citovaný rozsudek vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2020,
č. j. 6 Azs 192/2020 - 21, č. 4078/2020 Sb. NSS. V něm soud dovodil, že právo účastníka
správního řízení na odvolání zůstalo novelou zákona o pobytu cizinců provedenou zákonem
č. 176/2019 Sb. nedotčeno. Proti rozhodnutím Ministerstva vnitra vydaným z důvodů
vymezených v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 176/2019 Sb., tak lze
nadále podat odvolání, přestože odvolání v těchto případech směřuje proti pravomocnému
správnímu rozhodnutí.
[5] Stěžovatel dále odkázal na rozhodovací praxi Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců. Podle ní z §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců explicitně nevyplývá, že v případě řádně
podaného odvolání proti rozhodnutí vydanému z některého z důvodů podle §168 odst. 3
je odkladný účinek vyloučen. Obecně platí, že nestanoví-li zákon jinak, má včas podané
a přípustné odvolání odkladný účinek. V důsledku odkladného účinku odvolání nenastává právní
moc, vykonatelnost ani jiné právní účinky rozhodnutí. Právní závěry městského soudu jsou proto
nesprávné. Rozhodnutí totiž není pravomocné pouze proto, že ho tak §168 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců formálně označuje, nemá-li zároveň i skutečné právní účinky pravomocného
rozhodnutí.
[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením městského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu oprávněnou a míří proti rozhodnutí,
proti kterému je kasační stížnost přípustná.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podle §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu
nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Podle §168 odst. 3 rozhodnutí ministerstva vydané
mj. z důvodu uvedeného v §87e odst. 1 písm. f) téhož zákona nabývá právní moci jeho
oznámením. S účinností od 2. 8. 2021 pak §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví, že (…)
rozhodnutí nabývají právní moci jejich oznámením a nelze proti nim podat odvolání.
[10] Podle §87y zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 1. 8. 2021 rodinný příslušník
občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské
unie, je oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti; po tuto dobu se jeho pobyt na
území považuje za pobyt přechodný. (…) Oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí
o žádosti ministerstvo osvědčí vízovým štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu podle jednotného formátu
stanoveného přímo použitelným předpisem Evropské unie, a to ve formě víza k pobytu nad 90 dnů s dobou
platnosti odpovídající předpokládané délce řízení o žádosti; to neplatí, jde-li o cizince zařazeného do informačního
systému smluvních států, kterému se vydá pouze potvrzení o oprávnění k pobytu. Platnost dokladu nebo
potvrzení osvědčujícího oprávnění pobývat na území zaniká nabytím právní moci
rozhodnutí o žádosti (zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud).
[11] Nejvyšší správní soud se v rozsudku č. j. 6 Azs 192/2020 - 21 zabýval výkladem
§168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění zákona č. 176/2019 Sb. Zde konstatoval,
že rozhodnutí ministerstva taxativně vymezená v uvedeném ustanovení v první instanci nabývají
právní moci oznámením rozhodnutí účastníku řízení. Zákon zároveň připouští proti těmto
rozhodnutím odvolání. Právní moc rozhodnutí ovšem nemá žádný vliv na procesní průběh
odvolacího řízení ani na procesní pravidla, jimiž se řídí. Speciální právní úpravou je tak popřen
formální aspekt právní moci, neboť rozhodnutí není konečné a lze jej později změnit
v odvolacím řízení. Otázky odkladného účinku a vykonatelnosti správního rozhodnutí ponechal
Nejvyšší správní soud k řešení správním orgánům.
[12] Podle stěžovatele novelizace zákona o pobytu cizinců, která v důsledku nedostatečně
promyšleného zásahu zákonodárce zavedla možnost odvolání proti rozhodnutím uvedeným
v §168 odst. 3 tohoto zákona, která nabývají právní moci oznámením, popřela aspekt nabývání
právní moci rozhodnutí jeho oznámením. Stěžovatel tvrdí, že se tak vlastně jedná o „standardní“
rozhodnutí, vůči nimž je přípustný řádný opravný prostředek, s nímž se pojí odklad právní moci,
vykonatelnosti nebo jiných právních účinků.
[13] Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o stěžovatelově žádosti nabylo v souladu
s §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců právní moci dnem oznámení stěžovateli. Rozhodnutí
o žádosti se tak stalo pravomocným již dne 20. 8. 2021, bez ohledu na to, zda se proti němu
stěžovatel odvolal. Jde totiž o rozhodnutí, proti kterému nemá podané odvolání odkladný účinek.
Tento závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne
26. 10. 2021, č. j. 6 Azs 279/2020 - 27, dovodil, že §85 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, výslovně odkladný účinek odvolání předvídá jen pro situace, kdy zákon nestanoví
jinak. Pravidlo, že podáním odvolání se odkládá právní moc a vykonatelnost napadeného
rozhodnutí, tedy neplatí absolutně. Nelze z něj proto dovozovat ani závěry ohledně přípustnosti
odvolání v případě, kdy zvláštní zákon stanoví, že rozhodnutí nabývá právní moci oznámením.
[14] Rozhodnutí o stěžovatelově žádosti tedy nabylo právní moci oznámením, jak zákon
o pobytu cizinců výslovně stanoví. Okamžikem nabytí právní moci, tedy dnem 20. 8. 2021,
stěžovatel v souladu s §87y zákona o pobytu cizinců pozbyl oprávnění pobývat na území
České republiky. Žalovaný z tohoto důvodu nemohl stěžovateli vydat osvědčení o oprávnění
pobývat na území. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s právním posouzením městského
soudu, který žalobu na ochranu proti nečinnosti neshledal důvodnou. Na tom nemůže nic změnit
ani stěžovatelova nespokojenost s kvalitou právní úpravy.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady
nad rámec obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu proto nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu