ECLI:CZ:NSS:2022:2.AZS.27.2022:12
sp. zn. 2 Azs 27/2022 – 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: S. A., zast.
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 12. 2021, č. j. CPR-1013-18/ČJ-2021-930310-
V238, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2.
2022, č. j. 19 A 2/2022 – 35, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku,
takto:
Kasační stížnosti se n ep ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná (dále jako „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti rozsudku Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 14. 2. 2022, č. j. 19 A 2/2022 – 35 (dále
jen „napadený rozsudek“), jímž soud zrušil její rozhodnutí ze dne 29. 12. 2021,
č. j. CPR-1013-18/ČJ-2021-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 14. 9. 2021,
č. j. KRPA-239498-18/ČJ-2021-000022-SV, kterým bylo žalobci uloženo podle §119 odst. 1
písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění
a stanovena doba 1 roku, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie.
[2] Současně s podáním (blanketní) kasační stížnosti stěžovatelka požádala o přiznání
odkladného účinku. Poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále
též „NSS“) ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, dle nějž v případě, kdy soud zruší
napadené správní rozhodnutí, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit
se závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí,
a to bez ohledu na skutečnost, zda je ve věci podána kasační stížnost; jen tak se totiž správní
orgán vyvaruje obvinění z nečinnosti. Stěžovatelka ovšem upozorňuje na negativní aspekty, jež
mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku správního soudu, jímž bylo zrušeno správní
rozhodnutí na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Za situace, kdy by byl takový
rozsudek zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby správním soudem; ten,
vázán právním názorem kasačního soudu, by mohl o zákonnosti správního rozhodnutí
rozhodnout opačně, načež by původně zrušené správní rozhodnutí „obživlo“, aniž by důsledkem
nového rozhodnutí správního soudu bylo současné zrušení v mezidobí vydaného případného
dalšího správního rozhodnutí, reflektujícího původně vyslovený právní názor správního soudu.
Důsledkem takového postupu může být existence dvou rozdílných, či dokonce opačných,
správních rozhodnutí v téže věci. Stěžovatelka konstatuje, že také v projednávaném případě
by mohlo po případném zrušujícím rozsudku NSS původní napadené rozhodnutí „obživnout“.
Tento jev je značným zásahem do právní jistoty účastníků řízení a jedinou možností, jak mu
předejít, je přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti. Důležitý veřejný zájem přitom
stěžovatelka spatřuje v nutnosti předcházet případné existenci vedle sebe stojících potencionálně
opačných rozhodnutí, která s sebou nutně nesou negativní dopad na právní jistotu účastníků
řízení. Právě tento nežádoucí stav představuje nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním
odkladného účinku vzniknout žalobci; jiným osobám nemůže vzniknout žádná újma. Pokud
by stěžovatelka musela akceptovat dle ní nesprávný názor správního soudu, jednalo by se dle ní
navíc o nezákonný postup, jehož důsledkem by bylo nesprávné posouzení věci.
[3] Žalobce se k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nevyjádřil, ačkoliv mu to bylo umožněno (srov. přípis NSS ze dne 22. 2. 2022,
č. j. 2 Azs 27/2022 - 6).
[4] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nemá
kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele
přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
[5] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Soudní řád správní koncipuje institut odkladného účinku jako mimořádné opatření. Jde
o institut výjimečný, jehož účelem je ochránit adresáta veřejné správy před případnými
neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy (srov. usnesení NSS ze dne
27. 1. 2012, č. j. 2 As 132/2011 - 115). Jedná se o výjimku z pravidla, která musí být vyhrazena
pro ojedinělé případy, jež naplňují zákonem předepsané podmínky. Povinnost tvrdit a prokázat
vznik újmy přitom má navrhovatel, od něhož se tak především očekává dostatečně konkrétní
a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku výkonu nebo jiných právních následků
napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, dále také vysvětlení,
v čem tato újma spočívá, a konečně i uvedení jejího rozsahu (srov. např. usnesení NSS ze dne
24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 – 50, či ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Vylíčení
podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek,
jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním
zásahem. Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovateli oproti jiným osobám jsou
přitom vždy individuální, závislé pouze na konkrétní situaci.
[7] Konkrétně problematikou tzv. „obživlých“ správních rozhodnutí nastíněnou
stěžovatelkou v jejím návrhu se rozšířený senát NSS opětovně zabýval ve svém usnesení ze dne
1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58. Konstatoval, že tato „obtížně řešitelná procesní situace (není)
bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru krajského soudu
a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných
hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované
pro přiznání odkladného účinku.“ Argumentoval, že pokud by se považovala „pouhá hrozba existence
dvou odlišných rozhodnutí sama o sobě za újmu, musel by být odkladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti
správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Tento postup by odporoval smyslu a účelu
zákonné úpravy a mohl by vést i k nerovnosti stran. Zatímco žalobce by přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dosáhl jen za skutečně výjimečných okolností, žalovanému správnímu orgánu by ve většině případů stačilo
pouze to, že krajský soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přestože je tedy nutno existenci
dvou rozhodnutí v téže věci hodnotit jako negativní, jedná se o důsledek povahy kasační stížnosti jako
mimořádného opravného prostředku. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocnými rozhodnutími
krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci kasační
stížnosti jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.“ Rozšířený senát
proto uzavřel, že „hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“.
[8] Stěžovatelka v projednávané věci netvrdí žádný jiný důvod pro přiznání odkladného
účinku jí podané kasační stížnosti, nežli právě možnost „obživnutí“ jejího (nyní napadeným
rozsudkem zrušeného) správního rozhodnutí v důsledku případného zrušujícího rozsudku NSS,
a s tím související hrozbu potenciální existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci.
Jak ovšem shora uvedeno, tato skutečnost není dle rozšířeného senátu NSS sama o sobě
důvodem pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka tedy neprokázala existenci závažné újmy
hrozící jí v důsledku výkonu nebo jiných právních následků napadeného rozsudku. Soud ji proto
ani nepoměřoval s újmou, jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout žalobci
nebo jiným osobám; stejně tak se nezabýval tím, zda by přiznání odkladného účinku nebylo
v rozporu s veřejným zájmem.
[9] Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí
rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76,
publ. Pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[10] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je ex lege osvobozena od placení soudních poplatků
[§11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], nerozhodoval Nejvyšší
správní soud o poplatkové povinnosti za návrh na přiznání odkladného účinku.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu