ECLI:CZ:NSS:2022:2.AZS.35.2022:26
sp. zn. 2 Azs 35/2022 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Sylvy Šiškeové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: K. V., zastoupeného
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 1. 2021, č. j. CPR-40008-3/ČJ-2020-930310-V237, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2022,
č. j. 32 A 7/2021 - 56, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku,
takto:
Kasační stížnosti se n ep ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností brání proti rozsudku Krajského
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 1. 2022, č. j. 32 A 7/2021 - 56 (dále
jen „napadený rozsudek“). Napadeným rozsudkem krajský soud zrušil v záhlaví označené
rozhodnutí stěžovatele a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[2] Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku.
Poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne
24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, dle nějž v případě, kdy soud zruší napadené správní
rozhodnutí, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se závazným právním
názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, a to bez ohledu na skutečnost, zda
je ve věci podána kasační stížnost; jen tak se totiž správní orgán vyvaruje obvinění z nečinnosti.
Stěžovatel upozornil na negativní aspekty, jež mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku
správního soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí na základě kasační stížnosti podané
žalovaným. Za situace, kdy by byl takový rozsudek zrušen, dostala by se věc do stadia nového
posuzování žaloby správním soudem; ten, vázán právním názorem kasačního soudu, by mohl
o zákonnosti správního rozhodnutí rozhodnout opačně, načež by původně zrušené správní
rozhodnutí „obživlo“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí správního soudu bylo současné
zrušení v mezidobí vydaného případného dalšího správního rozhodnutí, reflektujícího původně
vyslovený právní názor správního soudu. Důsledkem takového postupu může být existence dvou
rozdílných, či dokonce opačných, správních rozhodnutí v téže věci. Stěžovatel konstatuje, že také
v projednávaném případě by mohlo po případném zrušujícím rozsudku NSS původní napadené
rozhodnutí „obživnout“. Tento jev je značným zásahem do právní jistoty účastníků řízení
a jedinou možností, jak mu předejít, je přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Důležitý
veřejný zájem přitom stěžovatel spatřuje v nutnosti předcházet případné existenci vedle sebe
stojících potencionálně opačných rozhodnutí, která s sebou nutně nesou negativní dopad
na právní jistotu účastníků řízení. Právě tento nežádoucí stav představuje nepoměrně větší újmu,
než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout žalobci; jiným osobám nemůže
vzniknout žádná újma. Pokud by stěžovatel musel akceptovat dle něj nesprávný názor správního
soudu, jednalo by se navíc o nezákonný postup, jehož důsledkem by bylo nesprávné posouzení
věci.
[3] Žalobce se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nevyjádřil, ačkoliv mu to bylo umožněno (srov. přípis NSS ze dne 25. 2. 2022,
č. j. 2 Azs 35/2022 - 20).
[4] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nemá
kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele
přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
[5] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Soudní řád správní koncipuje institut odkladného účinku jako mimořádné opatření.
Jde o institut výjimečný, jehož účelem je ochránit adresáta veřejné správy před případnými
neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy (srov. usnesení NSS ze dne
27. 1. 2012, č. j. 2 As 132/2011 - 115). Jedná se o výjimku z pravidla, která musí být vyhrazena
pro ojedinělé případy, jež naplňují zákonem předepsané podmínky. Povinnost tvrdit a prokázat
vznik újmy přitom má navrhovatel, od něhož se tak především očekává dostatečně konkrétní
a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku výkonu nebo jiných právních následků
napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, dále také vysvětlení,
v čem tato újma spočívá, a konečně i uvedení jejího rozsahu (srov. např. usnesení NSS ze dne
24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50, či ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Vylíčení
podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek,
jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním
zásahem. Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovateli oproti jiným osobám jsou
přitom vždy individuální, závislé pouze na konkrétní situaci.
[7] Konkrétně problematikou tzv. „obživlých“ správních rozhodnutí nastíněnou
stěžovatelem v jeho návrhu se rozšířený senát NSS opětovně zabýval ve svém usnesení ze dne
1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58. Konstatoval, že tato „obtížně řešitelná procesní situace (není)
bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru krajského soudu
a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných
hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované
pro přiznání odkladného účinku.“ Argumentoval, že pokud by se považovala „pouhá hrozba existence
dvou odlišných rozhodnutí sama o sobě za újmu, musel by být odkladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti
správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Tento postup by odporoval smyslu a účelu
zákonné úpravy a mohl by vést i k nerovnosti stran. Zatímco žalobce by přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dosáhl jen za skutečně výjimečných okolností, žalovanému správnímu orgánu by ve většině případů stačilo
pouze to, že krajský soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přestože je tedy nutno existenci
dvou rozhodnutí v téže věci hodnotit jako negativní, jedná se o důsledek povahy kasační stížnosti jako
mimořádného opravného prostředku. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocnými rozhodnutími
krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci kasační
stížnosti jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.“ Rozšířený senát
proto uzavřel, že „hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“.
[8] Stěžovatel v projednávané věci netvrdí žádný jiný důvod pro přiznání odkladného účinku
jím podané kasační stížnosti, nežli právě možnost „obživnutí“ jeho (nyní napadeným rozsudkem
zrušeného) správního rozhodnutí v důsledku případného zrušujícího rozsudku NSS, a s tím
související hrozbu potenciální existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci. Jak
bylo ovšem shora uvedeno, tato skutečnost není podle rozšířeného senátu NSS sama o sobě
důvodem pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatel tedy neprokázal existenci závažné újmy
hrozící mu v důsledku výkonu nebo jiných právních následků napadeného rozsudku. Soud
ji proto ani nepoměřoval s újmou, jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout žalobci
nebo jiným osobám; stejně tak se nezabýval tím, zda by přiznání odkladného účinku nebylo
v rozporu s veřejným zájmem.
[9] Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí
rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76,
č. 1072/2007 Sb. NSS).
[10] Vzhledem k tomu, že stěžovatel je ex lege osvobozen od placení soudních poplatků [§11
odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], nerozhodoval Nejvyšší správní
soud o poplatkové povinnosti za návrh na přiznání odkladného účinku.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu