ECLI:CZ:NSS:2022:2.AZS.35.2022:30
sp. zn. 2 Azs 35/2022 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Sylvy Šiškeové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2021, č. j. CPR-40008-3/ČJ-2020-930310-V237, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2022, č. j. 32 A
7/2021 - 56,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2022, č. j. 32 A 7/2021-56, se zru š u j e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké
policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
žalobci uložil správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3, §119 odst. 1 písm. b) bodu
4 a §119 odst. 1 písm. b) bodu 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu, po kterou
žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU, stanovil na 3 roky. Žalovaný dospěl
k závěru, že se žalobce nedopustil porušení §119 odst. 1 písm. b) bodu 6 zákona o pobytu
cizinců (překročení státních hranic v úkrytu nebo pokus o takové jednání). Proto napadeným
rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že výrok rozhodnutí
správního orgánu patřičně korigoval, a dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území
členských států EU, snížil na 2 roky.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“) žalobou, kterou soud původně z důvodu absence žalobních bodů odmítl. Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2021, č. j. 10 Azs 152/2021-39, usnesení krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm krajský soud rozhodl nyní napadeným rozsudkem, kterým
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud konstatoval, že správní orgán vydá rozhodnutí o správním vyhoštění tehdy,
nastane-li některá ze skutkových okolností předvídaných v §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Správní orgán proto nemá možnost uvážit o tom, zda správní vyhoštění uloží. Krajský soud
neshledal v hodnocení správních orgánů obou stupňů zásah do žalobcova rodinného
nebo soukromého života a ztotožnil se také s postupem žalovaného, který délku správního
vyhoštění snížil. Soud však přesto považoval délku uloženého správního vyhoštění
za nepřiměřeně přísnou. Uvedl, že šlo o první žalobcův nelegální krátkodobý pobyt na území ČR
v délce necelého jednoho dne. Ze správního spisu nevyplynulo, že by žalobce v minulosti porušil
pravidla cizineckého práva nebo že by se na území ČR dopustil trestného činu. Pobyt
bez cestovního dokladu či oprávnění k pobytu sice lze považovat za porušení veřejného pořádku,
soud však poukázal na §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který obsahuje i závažnější
jednání (například prokazování se padělaným dokladem nebo maření správních či soudních
rozhodnutí). Soud připustil, že jiný senát v rozsudku ze dne 30. 3. 2021, č. j. 34 A 4/2021-29,
v obdobné věci (žalobcův spolucestující) žalobu zamítl a správní vyhoštění v délce dvou let
považoval za přiměřené. V posuzované věci se však soud s odkazem na výše popsané důvody
rozhodl od závěrů vyslovených v rozsudku č. j. 34 A 4/2021-29 odchýlit, a dospěl proto
k odlišnému závěru ohledně přiměřenosti doby vyhoštění.
II. Kasační stížnost žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Stěžovatel zopakoval, že jediný důvod zrušení jeho rozhodnutí spočíval v odlišném
náhledu krajského soudu na přísnost přijatého opatření ve formě správního vyhoštění. Stěžovatel
se domnívá, že se krajský soud nedůvodně a nepřezkoumatelným způsobem odchýlil od vlastní
rozhodovací praxe. Odstavec 12 napadeného rozsudku, který má odůvodňovat odlišné posouzení
přísnosti či přiměřenosti rozhodnutí, totiž neobsahuje způsobilou argumentaci. Stěžovatel
poukázal na rozsudek č. j. 34 A 4/2021-29, jímž odlišný senát téhož soudu rozhodoval v téměř
identickém případu, a obě věci blíže porovnal.
[5] Žalobce a cizinec vystupující v pozici žalobce ve věci sp. zn. 34 A 4/2021 od počátku
cestovali spolu, přičemž jejich cesta trvala přibližně měsíc. Společně opustili Turecko,
přes Bulharsko putovali do Srbska a odtamtud do Rumunska. Jejich cílem bylo Německo. Cestou
byli na českém území zastaveni policií a zajištěni. Oba dva se vydali napříč evropskými státy,
aniž disponovali cestovním dokladem nebo oprávněním k pobytu. Krajský soud ve věci
sp. zn. 34 A 4/2021 jednoznačně uzavřel, že pokud bylo cizinci vydáno rozhodnutí o správním
vyhoštění na dobu dvou let za dvě skutkové podstaty vymezené v §119 odst. 1 písm. b) bodech
3 a 4 zákona o pobytu cizinců, pak mu byla tato doba správního vyhoštění uložena v dolní
polovině zákonné sazby a nemůže být hodnocena jako nepřiměřená. Cizinec totiž svým
protiprávním jednáním naplnil dvě skutkové podstaty, přičemž pro každou z nich lze vydat
rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu až pěti let. Stěžovatel proto nesouhlasí se způsobem,
jakým krajský soud s odkazem na strukturu §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
zlehčuje zjištěná protiprávní jednání. Uvedené ustanovení podle krajského soudu obsahuje
i závažnější jednání. Stěžovatel však zdůraznil, že §119 zákona o pobytu cizinců fakticky rozlišuje
jen tři stupně závažnosti zjištěného protiprávního jednání, které se odrážejí právě v době,
po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území členských států EU (zákaz vstupu lze uložit
na dobu až tří, pěti nebo deseti let). V rámci jednotlivých „sazeb“ jsou příslušné skutkové
podstaty z hlediska závažnosti postaveny na stejnou úroveň.
[6] Závažnost protiprávního jednání, které je žalobci vytýkáno, není podle stěžovatele
zanedbatelná, byť se jedná zdánlivě jen o neoprávněný pobyt bez platného cestovního dokladu
a bez platného oprávnění k pobytu, a to ještě po dobu jediného dne. Stěžovatel poukázal
na novelizaci zákona o pobytu cizinců. Neoprávněný pobyt bez platného cestovního dokladu
a bez platného oprávnění k pobytu na území ČR je nově posuzován přísněji. Krajský soud se tak
ve svých závěrech dopustil nesprávného posouzení přísnosti přijatého opatření, tyto závěry
přezkoumatelným způsobem neodůvodnil a svým postupem navíc nedůvodně zasáhl do zásady
legitimního očekávání.
[7] Žalobce se kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
[9] Podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li
cizinec na území bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn. Dalším důvodem
pro rozhodnutí za totožných podmínek je situace, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění
k pobytu, ač k tomu není oprávněn [§119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců].
[10] Zákonem č. 176/2019 Sb., účinným od 31. 7. 2019, byl novelizován mj. §119 zákona
o pobytu cizinců. Důvodová zpráva k zákonu č. 176/2019 Sb. uvádí, že vybrané skutkové
podstaty, obsažené v §119 zákona o pobytu cizinců, byly „přesunuty do přísnějšího postihu ve formě
opatření, tak aby byly skutkově podobné podstaty pod stejnou kategorií nebo k závažnosti provinění bylo přijato
přísnější opatření. Některé méně závažné skutkové podstaty byly naopak přesunuty do mírnějšího postihu.
Důvodem je dlouhodobý vývoj protizákonných jednání cizinců, kdy je sledován a analyzován trend nelegálního
zaměstnávání, který drtivě převažuje nad jinými formami neoprávněných jednání. V tomto případě však jde
o cizince, kteří mají platné cestovní doklady a oprávnění k pobytu v jiném členském státě, jde tak typově o méně
závažné situace s ohledem na bezpečnost ČR. Naopak cizinci bez cestovních dokladů či uvádějící
nepravdivé informace jsou závažnějším bezpečnostním problémem “ (zvýraznění doplnil NSS).
Mezi případy, které zákonodárce přesunul do kategorie umožňující správní vyhoštění až na pět let
(oproti předchozím nejvýše třem rokům), se tak od výše uvedeného data řadí mj. pobyt cizince
na území bez cestovního dokladu nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není
oprávněn.
[11] Není sporu o tom, že správní orgány ve vztahu k otázce uložení správního vyhoštění jako
takového postupovaly v souladu se zákonem. Tato otázka nepodléhá správnímu uvážení. Naopak
délka správního vyhoštění, jejíž nepřiměřenost krajský soud shledal, správnímu uvážení podléhá.
Správní orgán je proto povinen délku správního vyhoštění stanovit v rámci zákonem
vymezeného rozmezí, poté co zohlední veškeré individuální okolnosti konkrétního případu.
[12] K soudnímu přezkumu správního uvážení existuje bohatá judikatura, podle níž není
úkolem soudu nahrazovat správní uvážení správního orgánu uvážením soudním, ale posoudit,
zda se správní orgán vypořádal se zjištěným skutkovým stavem a zda nevykročil mimo meze dané
zákonem (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 A 139/2002 - 46, č. 416/2004 Sb. NSS). Meze správního uvážení vyplývají zejména
z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat
lidskou důstojnost nebo principu proporcionality, přičemž dodržení těchto mezí podléhá
soudnímu přezkumu, bez ohledu na to, zda jsou tyto principy pozitivním právem výslovně
vyjádřeny. Soudní přezkum správního uvážení je pak limitován pouze na posouzení, zda správní
orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil. Není-li
tomu tak, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat správní úvahu správního orgánu (např.
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS).
[13] Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně plyne, že správní orgán vzal
v potaz délku pobytu žalobce na území bez platného cestovního dokladu a bez platného
oprávnění k pobytu, přičemž zmínil také překročení státních hranic v úkrytu. Tento dílčí závěr
následně žalovaný korigoval, protože žalobce nepřekročil hranice v místě, kde to je výslovně
zakázáno. Změnu právní kvalifikace žalovaný zohlednil v době trvání uloženého správního
vyhoštění, kterou snížil ze tří na dva roky. Správní orgán prvního stupně sice mohl své úvahy
týkající se konkrétní doby správního vyhoštění popsat podrobněji, ale Nejvyšší správní soud
neshledal, že by správní orgány z mezí správního uvážení vybočily. Ani krajský soud neuvedl,
že by podle něj správní orgány překročily meze správního uvážení nebo jej dokonce zneužily.
Krajský soud tak postupoval v rozporu s judikaturou a fakticky nahradil úvahu správních orgánů
svou vlastní úvahou, kterou považoval za vhodnější.
[14] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k tomu, že závěr krajského
soudu o nepřiměřenosti doby správního vyhoštění nespadá do striktně vymezeného prostoru,
který §78 odst. 1 s. ř. s. správním soudům pro přezkum správního uvážení poskytuje.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[15] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Zrušil proto napadený rozsudek
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž bude vázán
právním názorem, jejž Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O věci rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu