ECLI:CZ:NSS:2022:3.ADS.195.2019:22
sp. zn. 3 Ads 195/2019 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Z. H.,
zastoupený JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad
Orlicí, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2018, č. j. RN-X, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2019, č. j. 29 Ad 13/2018-51,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2019, č. j. 29 Ad 13/2018-51,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 23. 4. 2018.
Tímto rozhodnutím byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne
12. 12. 2017 vydané v prvním stupni, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního
důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
[2] Krajský soud označil za podstatu sporu mezi žalobcem a žalovanou počet roků získaných
žalobcem v I. pracovní kategorii a otázku trvání zaměstnání v I. pracovní kategorii ke dni
31. 12. 1992 ve smyslu ustanovení §174 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“). Žalobce měl za to, že tyto podmínky
splnil, neboť „jeho tehdejším zaměstnavatelem vykázaná doba v I. pracovní kategorii v roce 1992
po dobu 274 dnů splňovala podmínku trvání zaměstnání v I. pracovní kategorii ke dni
31. 12. 1992 ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení“. Žalovaná na základě nového osobního listu
důchodového pojištění (dále jen „OLDP“) ze dne 8. 1. 2018 započetla žalobci 15 let a 86 dnů
zaměstnání v I. B pracovní kategorii ve smyslu §14 odst. 2 písm. b) až f) zákona o sociálním
zabezpečení, na základě evidenčního listu důchodového pojištění (dále jen „ELDZ“)
ze dne 24. 11. 1993 však dospěla k závěru, že jeho zaměstnání v této kategorii netrvalo ke dni
31. 12. 1992 a podmínky vzniku nároku na starobní důchod podle §174 odst. 2 citovaného
zákona nebyly splněny. Zmiňovaný ELDZ podle jejího mínění jednoznačně prokazuje,
že posledním dnem zaměstnání žalobce v preferované pracovní kategorii byl den 30. 9. 1992.
[3] Krajský soud však uvedenému názoru žalované nepřisvědčil. Při posuzování uvedené
otázky vycházel jak z listinných důkazů uložených ve správním spisu, tak i z důkazů provedených
při jednání soudu, konkrétně z listinného důkazu – svářečského průkazu žalobce
a dále z výpovědí samotného žalobce a svědků V. S., J. J. a F. V.
[4] Na základě uvedených důkazů měl krajský soud za prokázané, že v rozhodném roce
1992 žalobce odpracoval u svého tehdejšího zaměstnavatele v I. B pracovní kategorii 274 dnů,
v zaměstnání III. pracovní kategorie pak 92 dnů. Z dokladů předložených zaměstnavatelem
podle jeho názoru neplyne jednoznačně závěr, že by žalobce pracoval v preferované pracovní
kategorii jen v době od 1. 1. do 30. 9. 1992. To považoval soud za vyloučené s ohledem na další
provedené důkazy. Ze svářečského průkazu podle něj vyplývá, že žalobce před složením
svářečské zkoušky v podniku X Hradec Králové pobýval 5 týdnů na školení v prostředí tohoto
závodu. Uvedené období jistě nelze vykázat jako dobu zaměstnání v I. B pracovní kategorii a je
tak nasnadě, že je obsažena v oněch 92 dnech vykázaných ve III. pracovní kategorii. Tento závěr
je pak podpořen i výpovědí žalobce a svědků, z nichž vyplývá, že v roce 1992, zejména pak
v závěru roku, probíhaly práce, které měly zásadním způsobem napomoci očištění prostor výroby
od azbestu, neboť podnik měl přebírat zahraniční zájemce.
[5] Krajský soud tak „neměl vážnějších pochybností“, že pra cemi spadajícími do I. B pracovní
kategorie se žalobce zabýval v průběhu celého roku 1992, a to s určitými výpadky,
které (kromě období duben – květen, kdy se účastnil školení svářečů) nejsou přesně
zdokumentovány, nicméně je zcela jisté, že tyto práce trvaly až do 31. 12. 1992. Krajský soud
tak uzavřel, že žalobce splnil podmínku potřebné doby zaměstnání ke vzniku nároku na starobní
důchod podle §174 odst. 1 písm. d) zákona o sociálním zabezpečení, neboť v I. B pracovní
kategorii získal 15 let a 86 dní zaměstnání a současně toto zaměstnání trvalo ve smyslu §174
odst. 2 tohoto zákona ke dni 31. 12. 1992.
[6] Kasační stížnost proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen stěžovatelka)
z důvodu, který sice explicitně nedefinovala, ale jenž lze dle obsahu podání podřadit ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[7] Stěžovatelka úvodem předeslala, že v její evidenci jsou uloženy dva ELDZ vystavené
organizací FERODO, a. s., a to a) ELDZ ze dne 24. 11. 1993 vyhotovený na starším tiskopisu
SEVT 89 382 0 (ÚDZ), který je vymezen obdobím zaměstnání od 1. 4. 1975 do 30. 6. 1993 a jsou
v něm konkrétně uvedeny roky 1979 – 1988; na tomto ELDZ je v kolonce „poslední den, měsíc
a rok zaměstnání v kategorii…“ uveden údaj, že výkon zaměstnání v I. B pracovní kategorii byl
ukončen dne 30. 9. 1992, a dále b) ELDZ vyhotovený dne 24. 11. 1993 na novějším tiskopisu
ÚDZ 89 382 0, který je vymezen obdobím zaměstnání od 1. 4. 1975 do 30. 6. 1993 a jsou
v něm konkrétně uvedeny roky 1989 – 1993; v roce 1992 je na tomto ELDZ vykázáno 274 dnů
ve I. B pracovní kategorii a 92 dnů ve III. pracovní kategorii. Údaj o ukončení zaměstnání
v preferované pracovní kategorii zde není, neboť tento tiskopis kolonku „poslední den, měsíc
a rok zaměstnání v kategorii…“ neobsahuje.
[8] Skutečnost, že zaměstnavatel vyplnil údaj o ukončení zaměstnání v preferované pracovní
kategorii do příslušné kolonky na starším tiskopisu ÚDZ nečiní tento údaj nevěrohodným.
Ze všech logických konsekvencí naopak vyplývá, že zaměstnavatel dne 24. 11. 1993 vyhotovil dva
ELDZ dle příslušných dokladů, které měl v té době bezprostředně k dispozici, a datum ukončení
výkonu zaměstnání v preferované pracovní kategorii vyplnil na příslušném ELDZ v souladu
se skutečností, a to nejen u žalobce, ale i u dalších dvou svědků. U jednoho svědka byl
sice vyplněn pouze jeden ELDZ, ovšem nikoliv pro nedostatečnou evidenci zaměstnavatele,
ale proto, že v letech 1983 – 1988 pracoval pro jinou organizaci, navíc ukončení výkonu
zaměstnání v preferované pracovní kategorii vyplývá z data ukončení jeho pracovního poměru.
[9] Podle názoru stěžovatelky je mylný i závěr krajského soudu, že období školení pěti týdnů
před složením svářečské zkoušky v podniku X Hradec Králové „nelze vykázat jako dobu zaměstnání
v I. B pracovní kategorii“. K vyřčení takto jednoznačného závěru by soud musel učinit šetření
ohledně výkonu zaměstnání v preferované pracovní kategorii v uvedených provozech, a dále i
toho, o jakou formu školení se jednalo, resp. jakým způsobem toto školení zaměstnavatel
posuzoval, neboť podle §3 odst. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. se doba zaškolení při přípravě
k výkonu povolání I. (II.)pracovní kategorie započítávala jako doba zaměstnání téže pracovní
kategorie, jestliže se zaškolování provádělo pravidelně na pracovištích nebo v provozech,
kde se vykonávalo zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie.
[10] V této souvislosti stěžovatelka nesdílí ani názor krajského soudu, že uvedené období
je obsaženo v oněch 92 dnech zaměstnání vykázaných ve III. pracovní kategorii,
neboť tento závěr je v rozporu s výše citovaným ELDZ ze dne 24. 11. 1993. Pokud byl
totiž výkon zaměstnání v I. B pracovní kategorii ukončen ke dni 30. 9. 1992, pak období
od 1. 10. 1992 do 31. 12. 1992 tvoří právě 92 dnů zaměstnání III. pracovní kategorie a celkový
vykázaný počet dnů ve III. pracovní kategorii by tak musel být celkově vyšší.
[11] Stěžovatelka se neztotožňuje ani s tím, jak krajský soud vyhodnotil výpovědi svědků.
Svědek F. V. dle svého vlastního tvrzení podmínky výhodnější pracovní kategorie nesplňoval a
zaměstnání v I. B pracovní kategorii, tak jako žalobce, nevykonával do konce roku 1992. J. J.
pracoval jako dělník na dílně, bezprostředně však s žalobcem nepracoval a výkon zaměstnání
ukončil již v březnu 1992. Jediným svědkem, který uváděl, že si dobře pamatuje, že v závěru roku
1992 probíhaly práce, které měly zásadním způsobem napomoci očištění prostor výroby od
azbestu, byl L. S., který ovšem vykonával jinou profesi než žalobce a navíc jeho zaměstnání v I. B
pracovní kategorii trvalo dle záznamu zaměstnavatele na ELDZ až do 31. 12. 1992. Stěžovatelka
tedy nemůže souhlasit s vyjádřením soudu o „shodných“ výpovědích svědků, neboť např. J. J.
těžko může dosvědčovat skutečnosti nastalé v posledních třech měsících roku 1992, kdy již na
pracovišti nebyl přítomen.
[12] Všichni tři svědkové mají, stejně jako žalobce, své ELDZ datovány dnem 24. 11. 1993,
není tedy důvodu se domnívat, že by zaměstnavatel ELDZ týkající se doby zaměstnání
v preferované pracovní kategorii nevyplňoval na základě dokladů, které měl v té době v evidenci.
Po více než 25 letech pak svědkové i žalobce de facto jen potvrzují to, co již vyplývá z uvedených
dokumentů, tedy že výkon zaměstnání žalobce měl „střídavý charakter“. Z ELDZ a z popisu
výkonu práce, jak jej prezentoval žalobce a jednotliví svědkové, se lze domnívat, že výkon práce
v preferované pracovní kategorii nebyl u všech zaměstnanců ukončován stejně, lze dovodit,
že se tak vzhledem k předávání podniku soukromému vlastníkovi dělo postupně podle potřeb
zaměstnavatele. Vysvětlení, z jakého důvodu je datum ukončení výkonu zaměstnání
v I. B pracovní kategorii rozdílné a z jakého důvodu byl žalobci uveden den 30. 9. 1992,
zatímco u jiného svědka den 31. 3. 1992 a u dalšího dne 31. 12. 1992, by mohli poskytnout
tehdejší pracovníci personálního oddělení či mzdový účetní, popř. vedoucí provozu,
nikoliv svědkové, kteří mohou mít pouze zkreslené představy o tom, do jaké pracovní kategorie
bylo zaměstnání žalobce podle příslušného resortního seznamu zařazeno a do kdy jej žalobce
vykonával (jeden ze svědků si při jednání soudu nevzpomněl ani na přibližné datum ukončení
vlastního zaměstnání). V této souvislosti stěžovatelka poznamenává, že i další osobě,
kterou zmínil svědek L. S., vystavil zaměstnavatel dne 24. 11. 1992 dva ELDZ stejným způsobem
jako žalobci, a stejně jako on má poslední den zaměstnání I. B pracovní kategorie datován ještě
před koncem roku 1992, konkrétně dne 2. 8. 1992.
[13] Stěžovatelka tak má za to, že provedením doplňujících důkazů nebyla zpochybněna
validita údajů uvedených na ELDZ ze dne 24. 11. 1993, přičemž zákonnou podmínku pro snížení
věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod uvedenou v §174 odst. 1 písm. d) a odst. 2
zákona o sociálním zabezpečení v podobě trvání zaměstnání v preferované pracovní kategorii
ke dni 31. 12. 1992 nelze nijak pominout. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatelka
navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněného
stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[15] Z dávkového spisu Nejvyšší správní soud nejprve ověřil, že jsou v něm uloženy opisy
ELDZ, vystavené organizací FERODO a. s. dne 24. 11. 1993, kde ELDZ č. 1 prokazuje dobu
zaměstnání žalobce za roky 1979 – 1988 a ukončení práce v I. B pracovní kategorii ke dni
30. 9. 1992, a ELDZ č. 2 prokazuje jeho dobu zaměstnání za roky 1989 – 1993, přičemž v roce
1992 osvědčuje 274 dnů výkonu práce v I. B pracovní kategorii a 92 dnů ve III. pracovní
kategorii. Uvedené ELDZ mají všechny předepsané náležitosti a za jednotlivé roky jsou
na příslušných řádcích (včetně roku 1992) žalobcem podepsány. Prima facie tak nevznikají žádné
pochybnosti o správnosti údajů v nich uvedených.
[16] K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že vedení evidenčních listů zaměstnanců patřilo
a i v současné době patří k základním povinnostem zaměstnavatelů na úseku sociálního
zabezpečení (dnes důchodového pojištění) a že v řízení o dávky důchodového pojištění
má ELDZ (dnes ELDP) při prokazování dob pojištění (dříve dob zaměstnání)
téměř nezastupitelnou roli. Zajisté mohou nastat v praxi situace, že ELDZ nebude
z nejrůznějších důvodů zaměstnavatelem vyhotoven, jeho údaje budou neúplné, případně dojde
k jeho ztrátě. V takovém případě lze údaje potřebné pro přiznání a vyměření výše dávky prokázat
náhradním způsobem, ať už v rámci převzetí plnění některých úkolů organizací v důchodovém
pojištění okresní správou sociálního zabezpečení podle §6 odst. 4, písm. u) zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, anebo přímo provedením
jiných důkazů, k nimž podle §85 odst. 5 citovaného zákona patří i čestná prohlášení nejméně
dvou svědků a žadatele o důchod. Zákon sám blíže nerozvádí, za jakých podmínek lze
v těchto případech považovat dobu pojištění (zaměstnání) za prokázanou, dlouholetá správní
praxe se však v zásadě ustálila na tom, že žadatel o dávku a svědkové by měli pracovat na stejném
pracovišti, vykonávat stejnou práci a svědkové by měli mít spornou dobu zaměstnání
nezpochybnitelně započtenou pro vlastní důchodové nároky.
[17] Podle názoru Nejvyššího správního soudu však v projednávané věci nebyly podmínky
pro uznání potřebné doby zaměstnání v preferované pracovní kategorii (respektive doby,
do kdy byla tato práce vykonávána) pro účely snížení důchodového věku žalobce splněny.
Krajský soud ve svém rozsudku především vůbec neuvedl, ba ani nenaznačil, proč nepovažuje
údaje uvedené ve zmiňovaných evidenčních listech za úplné nebo přesvědčivé a proč vůbec
přistoupil k dalšímu dokazování. Jeho tvrzení, obsažené v bodu 17 napadeného rozsudku,
že „neshledal žádného dokladu, že by zaměstnavatel vymezil kategoricky to, že žalobce pracoval ve výhodnější
kategorii od 1. 1. do 30. 9. 1992“, je přitom v evidentním rozporu s jejich obsahem.
[18] Nejvyšší správní soud na tomto místě souhlasí se stěžovatelkou, že správnost údajů
uvedených na ELDZ není zpochybněna tím, že jsou rozhodné skutečnosti uvedeny na dvou
listinách. I tomuto soudu se jeví logické, že pokud rubrika určená pro uvedení data skončení
zaměstnání v preferované pracovní kategorii byla obsažena jen na starém typu formuláře ELDZ
a na novém nikoliv, uvedl zaměstnavatel toto datum na formuláři starém, ačkoliv jinak se řádky
ELDZ vyčerpaly rokem 1988; na novém pak byla vykázána následná doba, včetně rozhodného
roku 1992, s uvedením přesné doby zaměstnání v preferované pracovní kategorii. Oba ELDZ
byly vystaveny ve stejný den, zachycují kontinuální časové období a údaje v nich uvedené jsou
konsekventní. Žádný rozpor v údajích ani nesprávný postup zaměstnavatele při plnění zákonných
povinností zde tedy nebyly zjištěny.
[19] Nejvyšší správní soud přitom nevylučuje, že i údaje z řádně vyplněného ELDZ mohou
být na základě věrohodných indicií zpochybněny a v soudním řízení mohou být rozhodné
skutečnosti po provedeném dokazování zjištěny s odlišným výsledkem. Takové případy budou
ovšem spíše výjimečné, přičemž nároky na přesvědčivost důkazů vyvracejících údaje v ELDZ
by měly být kvůli výše popsané povaze této listiny nadstandardní. Důkazy by za takových
okolností měly činit úplný a bezrozporný řetězec nevzbuzující při interpretaci žádné pochybnosti
a měly by vést ke konkrétním a jednoznačným závěrům vyvracejícím sporné zápisy.
[20] V projednávané věci však dokazování provedené krajským soudem takovouto povahu
nemá. Jakkoliv Nejvyšší správní soud oceňuje snahu krajského soudu dobrat se co nejvíce
skutečného stavu věci a provést za tímto účelem dokazování v co nejširším rozsahu, s následnou
interpretací provedených důkazů se nemůže ztotožnit. Výpovědi svědků podle názoru Nejvyššího
správního soudu neposkytují ucelený a bezrozporný obraz výkonu práce žalobce v preferované
pracovní kategorii, a to zvláště ve sporném období 1. 10. 1992 – 31. 12. 1992. Je nutno přisvědčit
stěžovatelce, že výpověď svědka J. J. nemůže výkon práce žalobce v tomto období osvětlit vůbec,
svědek F. V. pak podle své výpovědi přímo se žalobcem nepracoval, respektive nevykonával
stejnou práci a sám dobu výkonu práce v roce 1992 započtenu v preferované pracovní kategorii
nemá. Jediným svědkem, který se žalobcem úzce spolupracoval, byl V. S., který patřil do čistící
čety, která v závodě prováděla sanace od azbestu. Tento svědek jediný má také dobu do konce
roku 1992 započtenu v preferované pracovní kategorii, byť se jejího zápočtu musel dle svého
vyjádření rovněž domáhat soudní cestou.
[21] Stejně tak Nejvyšší správní soud nesdílí úplně ani hodnocení listinného
důkazu - svářečského průkazu. Ten osvědčuje pouze vykonání odborné svářečské zkoušky,
o konkrétních pracích vykonávaných žalobcem v průběhu svářečského kursu, či o podmínkách,
za nichž kurs probíhal, z něj nelze nic vyčíst. Další dokazování v tomto směru krajským soudem
prováděno nebylo. Závěr, že absolvování svářečského kurzu žalobcem v dubnu a květnu roku
1992 bylo možno hodnotit jen jako dobu zaměstnání ve III. pracovní kategorii a že tudíž,
vzhledem k celkově vykázané době zaměstnání v I. B pracovní kategorii, musela být
v preferované pracovní kategorii odpracována i doba po 30. 9. 1992, považuje Nejvyšší správní
soud s ohledem na výše uvedené za spekulativní a postrádající řádnou oporu v provedeném
dokazování.
[22] Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že důkazy provedené krajským soudem nejsou
s to ve svém souhrnu zpochybnit údaje uvedené na ELDZ ze dne 24. 11. 1993 a prokázat jiný
skutkový stav, než zde uvedený. Jestliže krajský soud dospěl v této otázce k jiným závěrům, zatížil
své rozhodnutí vadou řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z uvedeného důvodu
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu tak, že rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2018,
č. j. X je zákonné. V novém rozsudku rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. též o nákladech řízení
o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 31. ledna 2022
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu