ECLI:CZ:NSS:2022:3.ADS.304.2020:37
sp. zn. 3 Ads 304/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce R. D., zastoupeného
JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se Hradec Králové, Československé armády 300/22, proti
žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu
1/376, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 14. 8. 2020, č. j. 32 Ad 2/2019-51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Arnoštu Urbanovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč., která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Hradci Králové (dále jen
„Úřad práce“) ze dne 28. 8. 2018, č. j. 72921/2018/HKR, byla žalobci postupem dle §44 odst. 1
zákona č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (dále jen „zákon
o hmotné nouzi“), odejmuta s účinností od 1. 10. 2017 dávka příspěvek na bydlení. Tento postup byl
odůvodněn zjištěním, že žalobce (který není v pracovním ani obdobném poměru a nevykonává
ani samostatnou výdělečnou činnost) již není evidován jako uchazeč o zaměstnání, a není
proto podle §3 citovaného zákona považován za osobu v hmotné nouzi. Odvolání
žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 10. 2018,
č. j. MPSV-2018/211577-917, a rozhodnutí prvoinstančního orgánu potvrdil. Proti rozhodnutí
žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou; rozsudkem ze dne
14. 8. 2022, č. j. 32 Ad 2/2019-51, krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[2] V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že podle §2 odst. 1 zákona o hmotné
nouzi má nárok na příspěvek na živobytí osoba v hmotné nouzi, a to při splnění zákonem
stanovených podmínek. Kdo je považován za osobu v hmotné nouzi, stanoví §2 odst. 2 písm. a)
citovaného zákona. Krajský soud upozornil, že v ustanovení §3 zákona o hmotné nouzi jsou
naopak uvedeny případy, kdy osoby nemohou být za osobu v hmotné nouzi považovány. Podle
§3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, nestanoví-li tento zákon jinak, osobou v hmotné
nouzi není osoba, která není v pracovním nebo obdobném vztahu, popřípadě nevykonává tyto vztahy alespoň
v rozsahu 20 hodin měsíčně, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů
o zaměstnání, popřípadě osoba, která je v pracovním nebo obdobném vztahu, ale nemá z těchto vztahů
v rozhodném období příjem; zákon současně v citovaném ustanovení stanoví celkem 10 výjimek,
kdy se toto kritérium neuplatní.
[3] Krajský soud označil za nesporné, že žalobce, který požádal o dávku pomoci v hmotné
nouzi (příspěvek na živobytí), nebyl v rozhodné době v pracovním ani obdobném vztahu
a ani nevykonával samostatnou výdělečnou činnost. Ve věci je proto zásadní, zda byl žalobce
v době vydání napadeného rozhodnutí veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Jestliže by byl
z této evidence vyřazen, nemohl by být podle zákona o pomoci v hmotné nouzi považován
za osobu v hmotné nouzi (žádná z výjimek z tohoto pravidla na něj nedopadá). Ustanovení
§3 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je v daném směru jednoznačné a neposkytuje žádný prostor
pro opačný výklad. Fakt, že žalobce v evidenci uchazečů o zaměstnání v rozhodné době veden
nebyl [a dopadá na něj proto výluka uvedená v §3 odst. 1 písm. a) zákona o hmotné nouzi],
podle krajského soudu jasně prokazuje rozhodnutí Úřadu práce ze dne 25. 1. 2018,
č. j. HKA-438/2018-2T, kterým byl žalobce z této evidence vyřazen ke dni 29. 9. 2017;
odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 6. 2018,
č. j. MPSV-2018/60835-421/3, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný měl tedy v době
vydání napadeného rozhodnutí již k dispozici pravomocné rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti
rozhodnutí úřadu práce o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání. Nepovažoval-li
proto žalobce vzhledem k jeho vyřazení z této evidence ke dni 29. 9. 2017 již za osobu v hmotné
nouzi, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Po žalovaném nebylo možné požadovat, aby v řízení
o odejmutí dávky pomoci v hmotné nouzi vyčkával, zda žalobce napadne rozhodnutí o vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání správní rozhodnutí žalobou, a poté i na případné rozhodnutí
správního soudu o podané žalobě.
[4] Krajský soud odmítl názor žalobce, že pravomocné rozhodnutí ve věci jeho vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání nebylo rozhodnutím konečným, a správní orgány měly proto
vyčkat výsledku řízení o žalobě proti odvolacímu rozhodnutí v této věci. Takový názor odporuje
systematice opravných prostředků ve správním řízení, jak je chápe nauka správního práva
i správní řád, a především nerespektuje institut právní moci rozhodnutí správního orgánu. Soud
ve správním soudnictví není další instancí ve správním řízení, nýbrž jen přezkoumává zákonnost
pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Skutečnost, že žalobce napadl konečné správní
rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví, ještě neznamená, že pominuly právní účinky
takového rozhodnutí; podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného nevedlo bez dalšího k tomu,
že jím vydané rozhodnutí po dobu soudního přezkumu nezakládalo právní následky. Žalobcem
předkládaná právní konstrukce je podle krajského soudu i v rozporu s principem právní jistoty.
Nabytí právní moci znamená, že správní akt (rozhodnutí správního orgánu) je konečným
výsledkem určitého postupu správního orgánu. Především má však (z hlediska hmotného práva)
za následek, že konkrétní rozhodnutí správního orgánu reálně působí navenek, neboť jej nelze,
s výjimkou zákonem stanovených případů, změnit nebo zrušit.
[5] Nadto krajský soud upozornil, že žaloba proti konečnému správnímu rozhodnutí
ve věci vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání byla rozsudkem téhož soudu ze dne
17. 4. 2020, č. j. 31 Ad 8/2018-90, zamítnuta; krajský soud totiž v nyní projednávané věci řízení
přerušil a vyčkal výsledku řízení vedeného ve věci sp. zn. 31 Ad 8/2018, neboť se podle jeho
názoru jednalo o předběžnou otázku.
[6] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností, v níž neodkazuje na žádný z důvodů uvedených v §103 odst. 1 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí především s názorem krajského soudu, že pravomocné
rozhodnutí správního orgánu (zde ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání)
je rozhodnutím konečným. Právní jistota, na kterou se odvolává krajský soud, nemůže být vázána
toliko na právní moc rozhodnutí; musí být též zohledněna možnost adresáta takového
rozhodnutí domáhat se ochrany svých práv před Nejvyšším správním soudem, Ústavním soudem
či Evropským soudem pro lidská práva. Sám krajský soud k tomu v odst.[ 25] uvádí, že právní
moc „především […] (z hlediska hmotného práva) znamená, že konkrétní rozhodnutí správního orgánu reálně
působí navenek, neboť jej nelze, s výjimkou zákonem stanovených případů, změnit nebo zrušit.“ O jaké výjimky
se jedná, nicméně krajský soud nespecifikuje a ani z tohoto tvrzení nic dalšího nedovozuje.
Napadený rozsudek tedy stojí na nedostatečném vysvětlení všech skutečností.
[7] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně nezohlednil, že proti rozsudku
č. j. 31 Ad 8/2018-90 byla podána kasační stížnost, vedená u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 5 Ads 152/2020. Stěžovatel nevylučuje, že v tomto řízení může být úspěšný,
neboť Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost neodmítl „jako zjevně neopodstatněnou“. Krajský
soud tedy neměl v přerušeném řízení o žalobě v dané věci pokračovat, ale měl vyčkat výsledku
řízení o uvedené kasační stížnosti. Jeho závěry jsou proto předčasné.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na svém názoru o zákonnosti
svého postupu, aprobovaného napadeným rozsudkem krajského soudu. Dále upozorňuje,
že pokud by bylo rozhodnutí o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání soudem
zrušeno, byl by do této evidence zařazen zpětně, a to ke dni, kdy došlo k jeho vyřazení. Za této
situace by pak žalobci mohla být i zpětně vyplacena neprávem odepřená dávka podle §45 zákona
o hmotné nouzi. Neexistoval proto důvod, pro který by měl krajský soud čekat výsledku
soudního přezkumu rozhodnutí o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání.
Z uvedených důvodů proto žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel obdobně jako v žalobě trvá na tom, že pravomocné skončení správního řízení
ještě neznamená, že o předmětu řízení bylo s konečnou platností rozhodnuto a poukazuje
na některé způsoby, jakým může být právní moc rozhodnutí prolomena. Vzhledem k tomu,
že se krajský soud s touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí (viz odst. [25] až [27]) pečlivě
vypořádal, lze stěžovatele na příslušné pasáže odůvodnění odkázat, neboť jde o argumentaci zcela
přiléhavou, která přesvědčivě vyvrací všechny argumentační pozice stěžovatele. Nejvyšší správní
soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že zmínil-li krajský soud možnost změny či zrušení
pravomocného rozhodnutí, měl o těchto otázkách pojednat podrobněji. Ratio decidendi
argumentace městského soudu stojí na premise, že okamžikem nabytí právní moci se rozhodnutí
stává konečným, tj. nezměnitelným, což na skutkovém půdorysu nyní projednávané věci
znamená, že správní orgány mohly při svém rozhodování z výsledku jiného, pravomocně
skončeného, řízení vycházet. Nebylo proto nutné podrobně rozebírat hypotetické možnosti,
jak mohou být – za použití mimořádných procesních institutů – tyto účinky právní moci
prolomeny. Přistoupit na argumentaci stěžovatele by znamenalo, že konečné, řádnými opravnými
prostředky již nezměnitelné, správní rozhodnutí by po značnou dobu (danou procesními lhůtami
pro využití případných mimořádných opravných prostředků správního práva či nápravných
prostředků dozorčího práva, případně lhůtou pro vyvolání jeho soudního přezkumu) nemohlo
zakládat procesními předpisy předvídané následky, tj. jeho závaznost a nezměnitelnost. Právě
to by vedlo k popření principu právní jistoty, jak správně zdůraznil krajský soud.
[12] Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že konečné správní rozhodnutí ve věci jeho
vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, nadto aprobované rozsudkem krajského soudu
v jiném řízení, by mohlo být ještě zvráceno v řízení o kasační stížnosti vedené u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 5 Ads 152/2020, i zde platí, co bylo uvedeno v předchozím
odstavci. Kasační stížnost, jakožto mimořádný opravný prostředek, směřuje proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu a do doby rozhodnutí o kasační stížnosti je proto třeba
na rozhodnutí krajského soudu nahlížet jako na zákonné. Jestliže tedy krajský soud v jiném řízení
svým rozsudkem aproboval zákonnost rozhodnutí o vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů
o zaměstnání, nelze až do rozhodnutí kasačního soudu zákonnost krajským soudem
přezkoumaného správního rozhodnutí zpochybňovat a lze z něj v jiných řízeních vycházet.
[13] Krajský soud proto nepochybil, pokud po nabytí právní moci jeho rozsudku ve věci
vedené pod sp. zn. 31 Ad 8/2018 pokračoval v řízení v dané věci. Zde pouze Nejvyšší správní
soud poznamenává, že nebyl důvod, aby krajský soud vůbec řízení v dané věci přerušoval
a vyčkával výsledku řízení o žalobě vedené v odkazované věci. Z důvodů výše shrnutých mohl
totiž vycházet z presumpce zákonnosti konečného rozhodnutí ve věci vyřazení stěžovatele
z evidence uchazečů o zaměstnání a mohl z něj vycházet. Tímto postupem sice částečně oslabil
přesvědčivost své – jinak zcela správné – argumentace o důsledcích právní moci správního
rozhodnutí (neboť fakticky postupoval do určité míry v intencích právního názoru stěžovatele),
nešlo však o postup, který by stěžovatele jakkoli v jeho právech poškodil, ba naopak.
[14] Pouze zcela na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že rozsudkem ze dne 5. 11. 2021,
č. j. 5 Ads 152/2020-51, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2021, j. 5 Ads 152/2020-57,
kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2020,
č. j. 31 Ad 8/2018-90, zamítl. Tím je tedy vyvrácena i hypotetická možnost, že by rozhodnutí
stěžovatele o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání mohlo být zrušeno v rámci
soudního přezkumu.
[15] S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto
ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému pak v řízení o kasační
stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[17] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem na základě usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 3 Ads 304/2020-22. Podle §35 odst. 10
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený
zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, kterým byla první porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], a dále částka 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů [§13 odst. 4
advokátního tarifu]. Ustanovený zástupce není plátcem DPH (§14a advokátního tarifu),
proto mu odměna nebyla o částku DPH navýšena. Celková výše odměny ustanoveného zástupce
tedy činí 3 400 Kč. Tato částka bude JUDr. Arnoštu Urbanovi vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu