ECLI:CZ:NSS:2022:3.AFS.243.2020:29
sp. zn. 3 Afs 243/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Gymnázium
Jana Amose Komenského s. r. o., se sídlem Dubí, Bystřická 275/27, zastoupeného
JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Kostelní náměstí 233/1,
proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2020,
č. j. 15 Af 79/2017-76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 400 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Ing. Vladimíra Nedvěda, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 5. 2017, č. j. MF-11776/2017/1203-5, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 8. 10. 2014, č.
j. 3008/EK/2014-5. Tímto rozhodnutím Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“)
uložil žalobci povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 195 100 Kč;
porušení spočívalo v neoprávněném použití peněžních prostředků poskytnutých žalobci v letech
2011 a 2012 ze státního rozpočtu podle §160 odst. 4 a §163 zákona č. 561/2004 Sb.,
o předškolním, základním, středním a vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění účinném
do 31. 12. 2012 (dále jen „školský zákon“).
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve shrnul skutečnosti vyplývající ze správního
spisu. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) vyhlásilo dne 11. 1. 2011
rozvojový program „Financování asistentů pedagoga pro děti, žáky a studenty se zdravotním postižením
v soukromých a církevních školách na rok 2011“ (dále jen „rozvojový program 2011“), a dne
29. 11. 2011 vyhlásilo fakticky totožný program na rok 2012 (dále jen „rozvojový program
2012“). V těchto programech bylo mj. stanoveno, že (i) soukromé školy zašlou žádost
o poskytnutí této dotace příslušnému krajskému úřadu, (ii) krajský úřad posoudí žádosti
soukromých škol z hlediska podmínek tohoto programu a sumář vybraných žádostí zašle poštou
i elektronicky jako žádost (samotného) krajského úřadu o poskytnutí dotace ministerstvu,
(iii) ministerstvo posoudí žádosti krajských úřadů a církevních škol z hlediska podmínek tohoto
programu a na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace zašle příjemci (kraji) finanční prostředky,
přičemž (iv) „[d]otaci je možno použít pouze na asistenty pedagoga, kteří splňují odbornou kvalifikaci
stanovenou v §20 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. Dotace
je vázána na funkci asistenta pedagoga zřízenou dle §16 odst. 9 a 10 školského zákona.“. Ve dnech
9. až 12. 12. 2013 byla u žalobce provedena kontrola za kalendářní roky 2011 a 2012 a školní roky
2012/2013 a 2013/2014; předmětem státní kontroly bylo dodržování vybraných ustanovení
školského zákona a předmětem veřejnosprávní kontroly bylo využívání finančních prostředků
státního rozpočtu poskytnutých soukromých školám podle §160 odst. 4 a §163 školského
zákona a podle §1 zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám,
předškolním a školským zařízením, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
č. 306/1999 Sb.“). Ve vztahu k projednávané věci je významné kontrolní zjištění v bodě
6 protokolu, dle kterého vzniklo podezření na porušení rozpočtové kázně podle §22 zákona
č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále jen „malá rozpočtová pravidla“), v celkové výši 195 100 Kč.
Zaměstnankyně žalobce s osobním číslem 110 totiž nesplnila do data kontroly podmínku
odborné kvalifikace asistenta pedagoga ve smyslu §20 zákona č. 563/3004 Sb., o pedagogických
pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc.
[3] Krajský soud upozornil, že součástí předloženého správního spisu nebyly smlouvy
o poskytnutí dotace nebo rozhodnutí, z nichž by vyplývaly podmínky stanovené žalobci, jakožto
příjemci dotace. Vyzval proto žalovaného k doplnění správního spisu; žalovaný předložil
rozhodnutí MŠMT ze dne 15. 2. 2011, č. j. 3506/2011-27, a (nedatované) rozhodnutí
č. j. MŠMT 9313-6/2012-27, kterými MŠMT poskytlo krajskému úřadu peněžní prostředky podle
shora uvedených rozvojových programů ve výši 1 460 150 Kč pro rok 2011, a 1 512 760 Kč
pro rok 2012. Dále žalovaný předložil usnesení Rady Ústeckého kraje č. 44/78R/2011, ve kterém
je toliko uvedeno, že se běžné výdaje pro žalobce zvyšují z důvodu účelové dotace MŠMT
v rámci rozvojového programu 2011 o částku 101 000 Kč, a usnesení téhož subjektu
č. 12/104R/2012, kde je rovněž pouze konstatováno, že se běžné výdaje pro žalobce zvyšují
z důvodu rozvojového programu 2012 o částku 94 000 Kč.
[4] Co se týče žalobní argumentace, krajský soud nejprve nepřisvědčil námitce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Dle jeho názoru je zřejmé, že žalovaný posuzoval
namítaný vztah §20 a §32 zákona o pedagogických pracovnících, přičemž dospěl k závěru,
že žalobce mohl poskytnutou dotaci použít výhradně na úhradu nákladů
vyplývajících z pracovněprávních vztahů s asistentem pedagoga splňujícího odbornou kvalifikaci
stanovenou v §20 zákona o pedagogických pracovnících, což zaměstnankyně č. 110 nesplňovala.
[5] K žalobní námitce poukazující na to, že celá čerpaná dotace byla využita na financování
asistenta pedagoga zdravotně postiženého žáka, tedy v souladu s účelem dotačního programu,
krajský soud konstatoval, že žalovaný nezpochybňoval využití dotace na financování asistenta
pedagoga; rozpor s účelem poskytnuté dotace však shledal v tom, že asistent pedagoga nesplňoval
požadavek odborné kvalifikace.
[6] Krajský soud dále uvedl, že základním předpokladem pro to, aby mohl přezkoumat
rozhodnutí správních orgánů ve věci porušení rozpočtové kázně, je, aby správní orgány postavily
najisto, k jakým konkrétním povinnostem se žalobce zavázal, a které z nich porušil. Zdůraznil,
že vztah mezi MŠMT a krajským úřadem týkající se poskytnutí dotace se řídí zákonem
č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „velká rozpočtová pravidla“), v jehož rámci MŠMT poskytlo
krajskému úřadu účelově určenou dotaci; MŠMT tedy bylo v pozici poskytovatele a krajský úřad
v pozici příjemce dotace. Krajský úřad posléze dotaci obdrženou od MŠMT poskytl žalobci
ze svého rozpočtu, čímž se stal sám poskytovatelem dotace a žalobce jejím příjemcem. Tento
vztah se již řídí malými rozpočtovými pravidly.
[7] Krajský soud upozornil, že z rozhodnutí MŠMT č. j. 3506/2011-27,
a č. j. MŠMT 9313-6/2012-27, nelze dovozovat, že by zde vymezené podmínky dotace byly
bez dalšího stanoveny i žalobci, neboť příjemcem těchto dotací byl krajský úřad. Ani z usnesení
Rady Ústeckého kraje č. 44/78R/2011 a č. 12/104R/2012, nelze zjistit žádné podmínky,
za kterých byly žalobci předmětné dotace poskytnuty. Dokonce ani v případě vyhlášení
rozvojových programů 2011 či 2012 nelze hovořit o tom, že by tyto listiny žalobce zavazovaly
k dodržování jakýchkoli podmínek (a tedy ani podmínky, že dotaci lze využít pouze na asistenta
pedagoga, který splňuje odbornou kvalifikaci stanovenou v §20 zákona o pedagogických
pracovnících). Krajský soud proto dospěl k závěru, že není schopen přezkoumat, zda se žalobce
skutečně dopustil vytýkaného porušení rozpočtové kázně, neboť obsahem správního spisu není
podklad, na jehož základě krajský úřad poskytl žalobci dotace na asistenta pedagoga pro roky
2011 a 2012. Nelze tedy zjistit ani žádné konkrétní podmínky, za kterých krajský úřad
žalobci dotaci poskytl. V absenci těchto podkladů soud spatřoval vadu řízení ve smyslu
§76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť skutkový stav,
který vzaly správní orgány za základ rozhodnutí, nemá oporu ve spisu a vyžaduje zásadní
doplnění. Proto žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Stěžovatel nejprve popsal mechanismus systému poskytování posuzované dotace. Namítl,
že soudem požadovaný dokument, stanovující podmínky dotace krajským úřadem ve vztahu
k žalobkyni, není a nemůže být součástí správního spisu, neboť u tohoto typu dotace není takový
dokument vypracováván a tedy neexistuje. Jeho neexistence není porušením zákona či překážkou
poskytnutí dotace, a nemůže mít za následek „neznalost“ závazných podmínek poskytnutí dotace.
Neexistence podmínek dotace či jejich neznalost ostatně ze strany žalobce nikdy nebyla
předmětem sporu. Žalobce nenamítal, že by mu podmínky poskytnutí dotace nebyly známy,
nebo že by měl pochyby, zda jej podmínky stanovené v jednotlivých rozvojových programech
MŠMT zavazují; naopak s výkladem podmínek poskytnutí dotace polemizoval. Rozsudek
krajského soudu je tedy překvapivý. Dále žalovaný uvedl, že podmínky poskytnutí dotace nemusí
být explicitně stanoveny v rozhodnutí krajského úřadu, aby pro příjemce dotace byly závazné.
V posuzovaném případě krajský úřad vystupoval jen jako prostředník mezi MŠMT a žalobcem;
dotace byly žalobci poskytnuty na základě jeho žádostí podaných na formulářích, které tvořily
přílohy rozvojových programů. Aby žalobce mohl formulářové žádosti použít, musel
se s podmínkami poskytnutí dotací seznámit. Byť se nejednalo o podmínky stanovené krajským
úřadem, přesto žalobce nemohl mít pochybnosti o jejich závaznosti a k jejich dodržování
se fakticky zavázal podáním formulářových žádostí. Požadavek na duplicitní uvedení podmínek
poskytnutí dotace krajským úřadem je projevem přepjatého formalismu. Pokud jde o poskytnutí
dotace krajským úřadem jednotlivým příjemcům, zde je rozhodováno pouze tzv. „rozpisem“
na základě původních formulářových žádostí, přičemž pro tento rozpis nejsou zákonem
stanoveny žádné formální náležitosti.
[10] Dále stěžovatel uvedl, že krajský soud neaplikoval příslušná speciální ustanovení
školského zákona, a to jeho §171 odst. 2, dle kterého „Ministerstvo vyhlašuje rozvojové programy
ve vzdělávání a programy zjišťování výsledků vzdělávání, včetně podmínek a kritérií pro jejich financování
ze státního rozpočtu“, a jeho §163 odst. 1 písm. a), dle kterého jsou prostředky podle
§171 odst. 1 a 2 školského zákona poskytovány krajskému úřadu na zvláštní účet pro školy
a školská zařízení, které nezřizuje MŠMT, přičemž krajský úřad tyto finanční prostředky
uvedeným zařízením přidělí. Z těchto ustanovení je zřejmé, že krajským úřadům nebyla uložena
povinnost duplicitně opakovat podmínky stanovené v rozvojových programech, ale pouze
povinnost přidělit prostředky z těchto programů podle podmínek v nich uvedených. Krajské
úřady ani neměly kompetenci stanovovat podmínky poskytnutí dotace. Stěžovatel konečně uvedl,
že až do vyhlášení rozsudku neměl žádné důvody pochybovat o dostatečnosti předložených
dokumentů; nebyly mu známy ani pochybnosti soudu o závaznosti podmínek stanovených
v rozvojových programech MŠMT pro žalobce, jakožto příjemce dotace.
[11] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Zdůraznil, že podmínky poskytnutí dotace musí být explicitně stanoveny v rozhodnutí
poskytovatele dotace (krajského úřadu), aby byly pro příjemce závazné. Krajský úřad totiž podle
rozpočtových pravidel nevystupuje jako prostředník; v daném případě je nejprve poskytovatelem
MŠMT a příjemcem kraj, a následně je poskytovatelem kraj a příjemcem žalobkyně. Uzavřel,
že explicitní stanovení podmínek v rozhodnutí krajského úřadu není projevem přepjatého
formalismu.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Jádrem sporu v projednávané věci je otázka, zda žalobce zavazují podmínky poskytnutí
dotace stanovené v rozvojových programech 2011 a 2012, případně v rozhodnutích MŠMT,
kterými byla dotace poskytnuta krajskému úřadu. Dle stěžovatele nebyla krajským úřadům
zákonem uložena povinnost duplicitně opakovat podmínky stanovené v rozvojových
programech, ale pouze povinnost přidělit prostředky z těchto programů dle v nich uvedených
podmínek. Krajské úřady ani neměly v kompetenci stanovovat podmínky poskytnutí dotace.
[15] Jak bylo již uvedeno výše (viz odst. [3]), MŠMT poskytlo rozhodnutím ze dne 15. 2. 2011,
č. j. 3506/2011-27, krajskému úřadu účelovou dotaci na rozvojový program 2011 ve výši
1 460 150 Kč, a nedatovaným rozhodnutím č. j. MŠMT 9313-6/2012-27, účelovou dotaci
na rozvojový program 2012 ve výši 1 512 760 Kč. Z obou těchto rozhodnutí je bez jakýchkoli
pochybností zřejmé, že poskytovatelem dotace je MŠMT, jejím příjemcem je krajský úřad,
a že dotace je poskytnuta podle §14 velkých rozpočtových pravidel, a podle
§163 odst. 1 písm. a) školského zákona. MŠMT rovněž v obou těchto rozhodnutích stanovilo
krajskému úřadu mj. povinnost, aby jednotlivým právnickým osobám současně s přidělením
finančních prostředků uložil povinnost použít poskytnuté prostředky na (mimo jiné) úhradu
nebo krytí nákladů na mzdu asistenta pedagoga.
[16] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že krajský soud zcela správně vystihl vrstevnatost
vztahů při poskytnutí předmětných dotací, a to v prvé rovině mezi MŠMT a krajským úřadem,
a ve druhé rovině mezi krajským úřadem a jednotlivými školami. Prvně uvedený vztah se řídí
velkými rozpočtovými pravidly, podle jejichž §14 byly krajskému úřadu k jeho žádostem
poskytnuty na základě rozhodnutí MŠMT č. j. 3506/2011-27, a č. j. MŠMT 9313-6/2012-27,
účelově určené dotace ze státního rozpočtu v souvislosti s rozvojovými programy 2011 a 2012.
Poskytovatelem těchto dotací bylo MŠMT, příjemcem byl krajský úřad. Z tohoto vztahu žalobci
nevznikly žádné závazky ani povinnosti, neboť nebyl adresátem těchto rozhodnutí, tedy nebyl
příjemcem dotací. Na tom nic nemění ani fakt, že krajský úřad o dotace žádal (mimo jiné)
na základě žádosti žalobce k němu podané. Rozhodnutími MŠMT o poskytnutí dotace nedošlo
k financování jednotlivých škol; ministerstvem byly toliko alokovány finanční prostředky
za účelem jejich následného rozdělení krajským úřadem mezi určené právnické osoby.
[17] Názor stěžovatele, dle kterého se žalobce zavázal k dodržování podmínek dotací
stanovených v rozvojových programech 2011 a 2012 eo ipso tím, že podal žádost o dotaci
ke krajskému úřadu na příslušném formuláři, nemá oporu v zákoně. Podle
§163 odst. 1 písm. a) školského zákona lze ze státního rozpočtu poskytovat finanční prostředky
na pokusná ověřování a na rozvojové programy podle §171 odst. 1 a 2 školského zákona
ve školách a školských zařízeních všech zřizovatelů; MŠMT poskytuje tyto finanční prostředky
krajskému úřadu na zvláštní účet kraje pro školy a školská zařízení, které nezřizuje MŠMT,
registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu
zvláštního práva zřizovat církevní školy. Krajský úřad v přenesené působnosti s vědomím
zastupitelstva kraje tyto finanční prostředky přiděluje právnickým osobám vykonávajícím činnost
těchto škol a školských zařízení.
[18] Za zcela správnou lze označit i úvahu krajského soudu, podle které okamžikem přijetí
dotace od MŠMT krajským úřadem se poskytnuté peněžní prostředky staly součástí rozpočtu
kraje, bez ohledu na to, že zůstaly účelově vázanými [podle §8 odst. 1 písm. f) malých
rozpočtových pravidel tvoří příjmy rozpočtu kraje mj. dotace ze státního rozpočtu a ze státních
fondů]. Na tom nic nemůže změnit ani fakt, že podle §163 odst. 1 písm. a) školského zákona
krajský úřad obdržené finanční prostředky přiděluje zde vymezeným právnickým osobám
v přenesené působnosti. Pro účely malých rozpočtových pravidel totiž nehraje roli, zda se příjmy
či výdaje kraje váží k jeho působnosti samostatné, anebo přenesené, včetně toho, kterému orgánu
kraje je nakládání s nimi přičitatelné. Ve vztahu mezi krajským úřadem a jednotlivými školami
jsou tedy dotace poskytovány z rozpočtu kraje (krajský úřad není pouhým zprostředkovatelem
či „platebním místem“ prostředků přicházejících ze státního rozpočtu), a řídí se proto v obecné
rovině malými rozpočtovými pravidly, která mohou být korigována zvláštními právními předpisy,
například školským zákonem či zákonem č. 306/1999 Sb. (k tomu přiměřeně srov. body [58] až
[61] rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 4 As
65/2018-65).
[19] S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že pro věc rozhodná právní úprava nedává
odpověď na otázku, jakým způsobem má být dotace krajským úřadem poskytována. Ustanovení
§163 odst. 1 písm. a) školského zákona hovoří o přidělení finančních prostředků (dotací)
zde vymezeným právnickým osobám, ale k formě jejich přidělení se již blíže nevyjadřuje.
Současně nelze přehlédnout, že financování poskytované touto cestou nelze zaměňovat
za poskytování dotace podle §162 odst. 4 školského zákona (jde o samostatný právní titul),
kde zákon, cestou odkazu na postup podle zvláštního předpisu – zákona č. 306/1999 Sb., dává
na tuto otázku odpověď (uzavření smlouvy o dotaci). Na způsob přidělení dotace by se tak měla
uplatit pravidla uvedená v obecné právní úpravě, tedy v malých rozpočtových pravidlech.
Ta ovšem do doby novelizace provedené zákonem č. 24/2015 Sb. žádný postup pro přidělování
dotací explicitně nestanovila. Z hlediska projednávané věci je nicméně podstatné, že byl-li žalobci
předepsán odvod za porušení rozpočtové kázně podle §22 odst. 4 malých rozpočtových pravidel,
tj. za neoprávněné použití peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu územního
samosprávního celku [§22 odst. 1 písm. a) tohoto zákona], muselo se jednat o použití, kterým byla
porušena povinnost stanovená právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou
nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků (§22 odst. 2 věta první zákona). Je tedy
evidentní, že je-li žalobci vytýkáno porušení podmínek dotace poskytnutých z rozpočtu kraje,
musely by tyto podmínky být stanoveny rozhodnutím o poskytnutí dotace či veřejnoprávní
smlouvou (s čímž ostatně počítala již rozhodnutí o udělení dotací MŠMT krajskému úřadu –
viz odst. [15] odůvodnění tohoto rozsudku). Absence takových aktů, jejichž původcem,
respektive kontrahentem, by byl kraj, z jehož rozpočtu byla dotace (prostřednictvím krajského
úřadu) poskytována, je však mezi stranami nesporná (ostatní takový akt ani není založen
ve spisovém materiálu). Závěr krajského soudu, že za této situace není možné zjistit,
zda a případně jaké podmínky dotace byly krajským úřadem žalobci stanoveny, v důsledku
čehož nelze posoudit, zda došlo k jejich porušení, proto plně obstojí. Není proto podstatné,
že tato otázka nebyla nastolena žalobou; jde o objektivní překážku, která krajskému soudu bránila
posoudit argumentaci žalobce, dle které se prošení podmínek poskytnuté dotace nedopustil.
Současně lze na tomto místě zopakovat, že žalobce nezavazovaly podmínky
uvedené v rozvojových programech či v rozhodnutí MŠMT č. j. 3506/2011-27,
a č. j. MŠMT 9313-6/2012-27, přičemž ani z usnesení Rady Ústeckého kraje č. 44/78R/2011
a č. 12/104R/2012, nelze zjistit žádné podmínky, za kterých byly žalobkyni předmětné dotace
přiděleny.
[20] Konečně, pokud jde o argumentaci stěžovatele, že krajský úřad jednotlivým školám
poskytuje dotace pouze tzv. rozpisem, ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Má-li stěžovatel
na mysli rozpis podle §14 malých rozpočtových pravidel, pak jde toliko o administrativní postup
vedoucí k detailnímu rozpracování schváleného rozpočtu, ve smyslu rozpracování závazných
ukazatelů, stanovených ve schváleném rozpočtu územního samosprávného celku, a to v členění
odpovídajícímu rozpočtové skladbě. To jistě zahrnuje i určení případných příjemců dotací
a určení jejich výše, v žádném případě však nejde o akt, kterým by byla dotace poskytována.
Rozpis tedy není právním titulem nabytí finančních prostředků dotace, (a logicky
tak ani neobsahuje žádné podmínky pro jejího příjemce).
[21] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěry krajského soudu, že součástí spisového
materiálu není podklad, na jehož základě krajský úřad poskytl žalobci předmětné dotace, a tedy
nelze zjistit podmínky, které žalobce při využití obdržených dotací zavazovaly. Krajský soud
proto postupoval správně, pokud podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí
stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Pro úplnost lze dodat, že se kasační soud neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele,
že mu až do vyhlášení rozsudku nebyly známy žádné pochybnosti soudu o dostatečnosti
předložených materiálů. Krajský soud naopak stěžovatele přípisem ze dne 27. 5. 2020,
č. j. 15 Af 79/2017-55, vyzval k předložení rozhodnutí, na jejichž základě byly žalobci poskytnuty
dotace na asistenta pedagoga na roky 2011 a 2012, neboť tato nebyla součástí spisového
materiálu. Stěžovatel na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 16. 6. 2020, kde uvedl, že předává
rozhodnutí o poskytnutí dotace včetně navazujících dokumentů, a k podání přiložil listiny
vyjmenované v bodě [3] odůvodnění tohoto rozsudku. Krajský soud tedy stěžovatele upozornil
na shledané nedostatky předložených materiálů a současně jej vyzval k jejich nápravě. Nejvyšší
správní soud v tomto procesním postupu neshledal žádné pochybení.
[23] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodné, kasační
stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl naopak ve věci plný úspěch, a proto
mu byla náhrada nákladů řízení přiznána. Zástupce žalobce vykonal v řízení o kasační stížnosti
jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a to vyjádření ke kasační stížnosti. Odměna za jeden úkon právní služby činí
podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč
a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů.
Zástupce žalobce nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (§14a odst. 1 advokátního
tarifu), proto odměna nebyla o částku odpovídající této dani navýšena. Celková výše náhrady
nákladů řízení o kasační stížnosti tak činí v daném případě 3 400 Kč. Tuto částku je stěžovatel
povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Vladimíra Nedvěda, do 30 dnů od právní
moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu