ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.20.2022:56
sp. zn. 3 As 20/2022 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: JUDr. T. K.,
zastoupená Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému:
ministr spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. 11 A 10/2019 - 95,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. 11 A 10/2019 - 95, se z rušuje
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Ministr spravedlnosti svým rozhodnutím ze dne 21. 11. 2018,
č. j. MSP-31/2018-ORA-ROZ/3, zamítl rozklad žalobkyně proti rozhodnutí (předchozího)
ministra spravedlnosti ze dne 14. 6. 2018, č. j. MSP-167/2017-OOJ-SZ/20 (ve znění opravného
rozhodnutí ze dne 20. 11. 2018, č. j. MSP-167/2017-OOJ-SZ/26), kterým byla žalobkyně
podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále jen „zákon
o státním zastupitelství“), odvolána z funkce okresní státní zástupkyně v Ostravě. Proti rozhodnutí
o rozkladu brojila žalobkyně u Městského soudu žalobou; ten rozsudkem ze dne 10. 1. 2022,
č. j. 11 A 10/2019 - 95, obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[2] Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve podrobně zopakoval obsah
žaloby a vyjádření žalovaného, jakož i předcházející genezi dané věci. V této souvislosti
upozornil, že ve věci již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 15. 5. 2019,
č. j. 11 A 10/2019 – 40 (dále též jen „první rozsudek městského soudu“), kterým žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V tomto předchozím rozsudku především neakceptoval tvrzení žalobkyně,
že v obou správních rozhodnutích absentuje konkretizace zákonných, respektive ze zákona
plynoucích, povinností, které měla v pozici vedoucí státní zástupkyně porušit. Neakceptoval
rovněž žalobní argumentaci, dle které žalovaný nezohlednil zaujatost nadřízené krajské státní
zástupkyně, která měla žalobkyni zasahovat do jejích řídících pravomocí a řízení o odvolání
žalobkyně z funkce vedoucí státní zástupkyně vyvolala.
[3] Tento rozsudek byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19, 10. 2021,
č. j. 3 As 176/2019- 59 (dále též jen „zrušující rozsudek NSS“) zrušen a věc byla městskému soudu
vrácena k dalšímu řízení. Městský soud uvedl, že důvodem zrušení jeho prvního rozsudku byla
část odůvodnění, kde zcela nedostatečně reagoval na námitky žalobkyně o neobjektivním
přístupu krajské státní zástupkyně (šikanózní zacházení před podáním návrhu na odvolání
žalobkyně, neobjektivně vyznívající důvody tohoto návrhu) a zaujatosti ministra spravedlnosti
(apodiktické převzetí skutkových podkladů, tvrzení a argumentace krajské státní zástupkyně).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze a priori odmítnout tvrzení žalobkyně, že byla-li
obětí (nějaké formy) pracovní šikany ze strany krajské státní zástupkyně, mohla tato skutečnost
(byla-li by dostatečně prokázána) mít negativní vliv na schopnost žalobkyně řádně vykonávat své
kompetence při řízení jí svěřeného státního zastupitelství. Pokud by totiž žalobkyně byla ze strany
krajské státní zástupkyně soustavně zatěžována mimořádným množstvím různých úkolů
(byť by se takový postup formálně opíral o objektivní a legitimní důvody) a bylo-li
by oktrojovaně zasahováno do jejích řídících kompetencí (rigidní kontrolou pracovní doby jejích
podřízených, nezdůvodněným a plošným zamítáním odůvodněných žádostí státních zástupců
okresního státního zastupitelství o povolení pružné pracovní doby, apod.), lze jistě připustit,
že trval-li by takový stav po delší dobu a dosahovaly-li by tyto zásahy dostatečné intenzity, mohla
tím být vyvolána situace, že žalobkyně objektivně nemohla zvládat efektivní řízení okresního
státního zastupitelství (a nemohla by tak být zcela či zčásti činěna odpovědnou za vytýkané
deficity). To by podle Nejvyššího správního soudu platilo tím spíše, bylo-li by prokázáno,
že pozice žalobkyně byla krajskou státní zástupkyní podkopávána u jejích podřízených,
ať již různými formami dehonestujícího chování či vytvářením nesnesitelných pracovních
podmínek, u nichž bylo možné předpokládat, že nepominou, dokud bude žalobkyně v pozici
okresní státní zástupkyně.
[4] V rámci rekapitulace závěrů plynoucích ze zrušujícího rozsudku NSS městský soud dále
uvedl, že podle názoru kasačního soudu v případě žalobních námitek upínajících se k absenci
vymezení porušení konkrétních zákonných povinností vedoucí státní zástupkyně, neexistenci
těchto porušení a nesprávnému pochopení principu vnitřního a vnějšího dohledu v systému
státního zastupitelství, nelze naopak přehlédnout, že se žalobní argumentace žalobkyně již prima
facie míjí s důvody, na nichž stojí obě správní rozhodnutí. Žalobkyně totiž v této části žaloby
polemizovala se závěry obou správních rozhodnutí, které ale ministr spravedlnosti ve skutečnosti
vůbec nevyslovil. Za této situace podle Nejvyššího správního soudu logicky nemohly ani vytčené
deficity odůvodnění napadeného rozsudku žalobkyně z hlediska požadavku řádného soudního
přezkumu závěrů žalobou napadeného rozhodnutí reálně poškodit.
[5] Městský soud konstatoval, že ve věci znovu rozhodl, vázán tímto právním názorem
vysloveným ve zrušujícím rozsudku kasačního soudu.
[6] Nejprve uvedl, že ve věci bylo rozhodováno podle §10 odst. 4 zákona o státním
zastupitelství, podle kterého může být vedoucí státní zástupce z této funkce odvolán, pokud
závažným způsobem porušil své povinnosti vyplývající z funkce státního zástupce. Pojem „porušení
povinností závažným způsobem“ je neurčitý právní pojem, který musí být dle judikatury správním
orgánem vyložen, poté konfrontován se zjištěným skutkovým stavem a následně musí být
provedena úvaha, zda je tento skutkový stav pod daný neurčitý právní pojem podřaditelný.
Takovou povinnost správní orgán nemá pouze výjimečně, a to v případě pojmů jasně
seznatelných, jejichž aplikace nečinní větší potíže; to však není případ uvedeného neurčitého
právního pojmu, na co už upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 2. 2021,
č. j. 1 As 51/2012-242.
[7] Dále městský soud uvedl, že se v prvé řadě zabýval otázkou (ne)přezkoumatelnosti obou
správních rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že „námitka nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného
a potažmo i prvoinstančního rozhodnutí žalovaného je důvodná zejména s ohledem na nesplnění základních
požadavků kladenou na výrokovou část rozhodnutí správního orgánu“ (odst. [36] a [37] odůvodnění,
zvýraznění doplněno). Následně se však v odst. [38] až [53] evidentně věnoval pouze posouzení
přezkoumatelnosti závěrů žalovaného, vyslovených v odůvodnění jeho rozhodnutí k otázce
porušení konkrétních zákonem stanovených povinností žalobkyní a reagující na její tvrzení,
že prvoinstanční rozhodnutí je založeno pouze na tom, že žalobkyně nevycházela vstříc
požadavkům krajské státní zástupkyně, které však neměly zákonnou oporu. V této části
odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku přitom městský soud pouze doslovně převzal část
odůvodnění svého předchozího rozsudku (jeho odst. [25] až [45]), z něhož jen vypustil několik
vět. Tato pasáž je zakončena odst. [54], ve kterém uvedl, že „[z] uvedených částí rozhodnutí
(citovaných v odst. [52] a [53] – pozn. NSS), která mají svůj odraz i v konkrétních bodech
odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o rozkladu, je zcela zřejmé, že není důvodná argumentace
žalobkyně o tom, že napadené i původní rozhodnutí nestaví podkladový skutek na porušení konkrétního
ustanovení zákona či ze zákona plynoucí povinnosti, ani nekonstatuje, které ustanovení zákona žalobkyně
porušila. Rozhodnutí o odvolání z funkce okresní státní zástupkyně nemá povahu rozhodnutí ve věcech správního
trestání, které na výrok rozhodnutí klade nesrovnatelně větší nároky. Z tohoto pohledu Městský soud v Praze
dospěl po provedeném řízení k závěru, že co se zacházení s obecnými pojmy, jejich aplikace a interpretace správním
orgánem týče, lze požadavky obecného vymezení pojmu tak, jak jej chápe výše citovaná judikatura Nejvyššího
správního soudu, mít v posuzované věci za splněné“ (zvýraznění přidáno). Tato argumentace je opět
jen zopakováním odst. [46] odůvodnění prvního rozsudku městského soudu.
[8] Otázkou přezkoumatelnosti výroků rozhodnutí žalovaného se městský soud věnoval
až v následující pasáži odůvodnění (odst. [55] až [60]). Uvedl, že setrvává na svém právním
názoru, že rozhodnutí vydané dle §10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství není rozhodnutím
sankční povahy ani rozhodnutím odpovídajícím svou povahu rozhodnutí kárnému, u nichž jsou
kladeny vysoké požadavky na formulaci skutkové věty tak, aby se předešlo možnému porušení
zásady ne bis in idem. Tato skutečnost však podle názoru městského soudu nemění nic na tom,
že podle ustálené judikatury musí být výrok (jakéhokoli) rozhodnutí formulován alespoň natolik
určitě, aby minimálně v kontextu návětí a navazujícího odůvodnění bylo zřejmé, o čem,
jak a podle jakých zákonných ustanovení bylo rozhodováno, tj. co přesně bylo předmětem
řízení. Žalobkyně totiž musí mít zachováno právo procesní obrany, které ovšem vyžaduje,
aby se z výroku rozhodnutí dozvěděla zcela jasně, určitě a srozumitelně, jaké jednání je jí kladeno
k tíži a jakým zcela určitým způsobem mělo podle správního orgánu dojít k porušení právních
předpisů tímto jednáním žalobkyně. Tyto požadavky prvoinstanční správní rozhodnutí dle
městského soudu nesplňuje.
[9] První část výroku prvoinstančního rozhodnutí je ve skutkové větě formulována
tak, že sice obsahuje výčet vytýkaných pochybení, neobsahuje však vymezení, jaké zákonné
povinnosti byly žalobkyní porušeny, jakým jednáním se jich žalobkyně dopustila, v jakých
konkrétních trestních věcech a v jakém časovém období či okamžiku se tak stalo. Výroková věta
prvoinstančního rozhodnutí pouze konstatuje, že žalobkyně nevyužila některých svých
oprávnění, která podle zákona mohla (tj. nikoliv musela) použít a podle judikatury je měla použít
zcela výjimečně. Takto formulovaný skutek podle městského soudu není jednoznačným, určitým
a přezkoumatelným popisem porušení povinností státního zástupce.
[10] Druhou částí výroku prvoinstančního rozhodnutí je podle názoru městského soudu sice
již žalobkyni konkrétněji vytýkáno, že vůči dozorové státní zástupkyni ve věcech uvedených pod
(konkrétní) spisovou značkou neodůvodněně nevyužila svá oprávnění podle §27 a následujících
zákona o státním zastupitelství, ačkoliv dozorujícímu státnímu zástupci v jiné trestní věci (rovněž
konkrétně uvedené spisovou značkou) uložila za typově stejné pochybení nižší intenzity
písemnou výtku. Ani takto formulovaná skutková věta není přezkoumatelná, neboť „operuje-li
správní rozhodnutí s neurčitým právním pojmem, na kterém staví skutkovou větu, mělo by rozhodnutí současně
obsahovat přesnou a verifikovatelnou definici, co tento pojem znamená, kdy je již naplněn a kdy ještě není
naplněn. To ovšem z napadeného ani z prvoinstančního rozhodnutí nelze zjistit“ (zvýraznění přidáno).
[11] K otázce přezkoumatelnosti výroků rozhodnutí žalovaného tak městský soud v odst. [59]
a [60] uzavřel, že „[s]myslem přezkoumatelnosti je, že hranice dodržování povinností musí být navenek zcela
zřejmé a zjevná. Adresát rozsudku, stejně jako kdokoliv jiný, nemůže z napadeného a původního rozhodnutí
zjistit informaci, kdy je výkon některých oprávnění nedostatečný a kdy již dostatečný je. Musí být zcela
transparentně a nedvojznačně popsáno, kde dostatečnost začíná a kde končí. Musí být zjevné, podle naplnění
jakých ověřitelných kritérií se určuje hranice přijatelné dostatečnosti. Z rozhodnutí ale nelze vyčíst, jaká kritéria
musí být splněna, aby výkon již byl dostatečný. Z rozhodnutí lze vyčíst předpoklad, že v případě užití nástrojů
intenzivnějších by byly výsledky podle žalovaného lepší. Napadené rozhodnutí však neobsahuje úvahy,
proč žalobkyní zvolené nástroje byly méně účinné, než ty očekávané ze strany krajské státní zástupkyně, potažmo
napadených rozhodnutí. […] Prvoinstanční rozhodnutí ve výroku ani v odůvodnění důsledně nerozvádí, které
zákonem uložené povinnosti měla žalobkyně podle zákona porušit, kdy a jakým jednáním se tak stalo. Takto
formulovaný výrok neumožňuje například ověřit, zda se v případě, že by vydání rozhodnutí o odvolání z funkce
předcházela kupříkladu výtka, nejedná o překážku ne bis in idem, potažmo zda není naplněna podmínka
litispendence či podmínka res iudicata. Žalobou napadené rozhodnutí o rozkladu tyto nedostatky výroku
rozhodnutí nikterak nenapravilo, proto soud dospěl k závěru, že popsaná vada je důvodem ke zrušení rozhodnutí
podle ustanovení §76 odstavec 1 písm. a) s. ř. s.“ (zvýrazněná přidáno).
[12] Konečně městský soud ke zbývající žalobní argumentaci v odst. [61] odůvodnění
rozsudku uvedl, že „se při novém posouzení věci ztotožnil se žalobkyní i v námitce, ve které
namítala porušení principu nestrannosti spočívající v zaujatosti navrhovatelky (tj. krajské
státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě)“ (zdůraznění přidáno). Následně
zrekapituloval závěry kasačního soudu vyslovené ve zrušujícím rozsudku NSS, podle kterých
by případné zjištění, že žalobkyně byla obětí některé z forem pracovní šikany ze strany krajské
státní zástupkyně, mohlo vést za určitých okolností (s ohledem na intenzitu a dobu jejího trvání)
i k závěru, že tímto způsobem bylo žalobkyni znemožněno řádně vykonávat jí svěřené
kompetence při řízení státního zastupitelství (odst. [62] až [64] odůvodnění rozsudku městského
soudu). V následujícím odstavci nicméně konstatoval, že ve věci „neprovedl důkaz rozsudky
Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2020, č. j. 26C 250/2018 – 456, a Krajského soudu v Ostravě
ze dne 15. 9. 2020, č. j. 16 Co 86/2020 – 558, neboť tyto důkazy vzhledem k závěrům ohledně
nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro vady výroku […] neshledal nezbytným pro své rozhodnutí“.
Považuje nicméně za potřebné, aby se žalovaný, v případě, že opětovně shledá důvody
pro odvolání žalobkyně z funkce vedoucí státní zástupkyně, rozsudkem odvolacího soudu a jeho
možnými dopady na posuzovanou věc zabýval, neboť civilní soud dospěl k závěru, že ze strany
nadřízeného státního zastupitelství došlo vůči žalobkyni k projevům bossingu a šikany; tyto
závěry jsou přitom v přímém rozporu s tím, jak věc hodnotil žalovaný.
[13] Rozsudek městského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř s.“).
[14] Pokud jde o kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., stěžovatel nejprve
poukazuje na fakt, že městský soud, v rozporu s právním názorem vysloveným ve zrušujícím
rozsudku NSS, výzvu k vyjádření k věci před vydáním nyní napadeného rozsudku neadresoval
ministru spravedlnosti, ale opět ministerstvu spravedlnosti. V rozsudku pak na vyjádření (zaslané
ministrem spravedlnosti), v části týkající se možnosti dopadů diskriminace žalobkyně na vznik
vytýkaných pochybení při řízení okresního státního zastupitelství, nikterak nereagoval. Stěžovatel
přitom na základě rozboru závěrů, k nimž dospěl v pracovněprávní věci Krajský soud v Ostravě,
vyložil, proč diskriminace žalobkyně nemohla vést k tomu, že žalobkyně v jejím důsledku
nemohla zvládat efektivní řízení státního zastupitelství.
[15] Stěžovatel dále namítá vnitřní rozpornost respektive nesrozumitelnost odůvodnění
napadeného rozsudku. Podle jeho názoru jsou závěry městského soudu uvedené v odst. [54]
v rozporu s tím, co městský soud uvedl v odst. [37] a [56]. Zatímco v prvním případě městský
soud konstatoval, že konkretizace pochybení žalované v obou správních rozhodnutích byla
dostatečná, na jiných místech stěžovateli vytýká, že není zřejmé, co přesně bylo předmětem řízení
a podle jakých ustanovení zákona bylo rozhodováno. Stěžovatel proto nerozumí, k jakému
závěru v otázce dostatečnosti konkretizace vytýkaných pochybení městský soud dospěl, a není ani
zřejmé, jak by měl stěžovatel v dalším řízení postupovat.
[16] Kromě toho stěžovatel poukazuje na to, že jakkoli městský soud v odst. [56] uvádí,
že setrvává na svém názoru (aprobovaném zrušujícím rozsudkem NSS), že rozhodnutí
stěžovatele nejsou sankční, respektive kárné povahy, současně na tato rozhodnutí klade
požadavky vyžadované u sankčních rozhodnutí. Tato argumentace je tedy rovněž nelogická
a vnitřně rozporná; není zřejmé, jaké požadavky na rozhodnutí vydávaná v řízení vedeném
dle §10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství městský soud vznáší. Nelze rovněž přehlédnout,
že se městský soud ve svém prvním rozsudku s touto otázkou srozumitelně vypořádal a dovodil,
že výrok prvostupňového rozhodnutí požadavkům na výrok rozhodnutí nesankční povahy
splňuje.
[17] Konečně stěžovatel uvádí, že v bodě [58] odůvodnění městský soud výroku
prvostupňového rozhodnutí vytýká, že „operuje-li správní rozhodnutí s neurčitým právním pojmem,
na kterém staví skutkovou větu, mělo by rozhodnutí současně obsahovat přesnou a verifikovatelnou
definici, co tento pojem znamená, kdy je již naplněn a kdy ještě není naplněn. To ovšem z napadeného
ani z prvoinstančního rozhodnutí nelze zjistit.“ Městský soud nicméně zároveň neuvádí, o jaký neurčitý
právní pojem by se mělo jednat.
[18] Co se týče nesprávného právního hodnocení věci [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], stěžovatel
uvedl, že i přes nesrozumitelnost závěrů městského soudu vztahujících se k posouzení
(ne)dostatečnosti výroku prvostupňového rozhodnutí, předkládá i k této otázce svůj právní
pohled na věc.
[19] S ohledem na právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku NSS, dle kterého
rozhodnutí vydané dle §10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství není rozhodnutím sankční
povahy, a nedopadá na něj proto imperativ v podobě vysokých požadavků na řádný popis
postihovaného skutku, včetně uvedení místa a doby jeho spáchání, má stěžovatel za to, že výrok
prvostupňového rozhodnutí požadavek na srozumitelné vymezení (i) co bylo předmětem řízení
a (ii) na základě jakých ustanovení zákona bylo rozhodováno, splňuje.
[20] Výrok prvostupňového rozhodnutí dle přesvědčení stěžovatele plně odpovídá skutkovým
okolnostem případu, neboť žalobkyni vytýká, že (jednoduše řečeno) v konkrétních případech
dostatečně nevyužívala svých oprávnění manažerského charakteru vyplývajících z §12e a §27
zákona o státním zastupitelství). Takové jednání žalobkyně je přitom třeba považovat za porušení
jejích povinností vedoucí státní zástupkyně. Pokud totiž zákon přiznává vedoucímu státnímu
zástupci dohledová, kárná a jiná oprávnění, je jeho porušením (a selháním systému), pokud jich
vedoucí v rámci výkonu své pravomoci v odůvodněných případech nevyužívá. Opačný výklad
by vedl k absurdnímu závěru, že vedoucího státního zástupce, který nijak nevyužívá svých
pravomocí nelze vůbec z funkce odvolat, což ostatně v obdobném případě již konstatoval
i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 51/2012-242.
[21] Stěžovatel má za to, že pochybení žalobkyně byla ve výroku prvostupňového rozhodnutí
popsána tak podrobně, jak to jejich charakter dovoloval; obdobně byl výrok prvostupňového
rozhodnutí formulován i v případě rozhodnutí ve věci, v níž Nejvyšší správní soud rozhodoval
rozsudkem č. j. 1 As 51/2012-242 Formulace výroku prvostupňového rozhodnutí tak plně
odpovídá požadavkům na rozhodnutí o odvolání vedoucího státního zástupce z funkce.
Stěžovatel má (s výhradou obtížné srozumitelnosti rozsudku městského soudu) za to, že tento
soud zřejmě aplikoval na posuzované prvostupňové rozhodnutí požadavky, které jsou standardně
kladeny na rozhodnutí sankčního charakteru, tím však posuzované rozhodnutí není. Stěžovateli
přitom není zřejmě, jak by měl pochybení žalobkyně v dalším řízení vymezit přesněji.
[22] Nesprávným právním hodnocením věci jsou podle stěžovatele zatíženy i závěry
městského soudu týkající se otázky dopadů šikanózního jednání, jemuž měla být žalobkyně
vystavena. Stěžovatel ocitoval příslušné pasáže zrušujícího rozsudku NSS, ve kterých se kasační
soud k této otázce vyjádřil a kde městský soud zavázal, aby se v dalším řízení možnými dopady
takového jednání na výkon řídících pravomocí žalobkyně zabýval. Tímto závazným právním
názorem se však městský soud neřídil. V bodě [63] napadeného rozsudku totiž dospěl
k opačnému závěru než ve svém původním rozsudku, a na bod [29] a [30] zrušujícího rozsudku
NSS pouze odkázal bez jakéhokoliv srozumitelného odůvodnění. Stěžovateli nelze vytýkat
(jak to činí městský soud), že se ve svých rozhodnutích nevypořádal s rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě č. j. 16 Co 86/2020 – 558, neboť v době jeho rozhodování tento rozsudek ještě
neexistoval.
[23] Kromě toho stěžovatel nemá za to, že by jeho rozhodnutí byla se závěry uvedeného
rozsudku v rozporu. Z odůvodnění tohoto rozsudku (jehož pasáže stěžovatel citoval), nelze
dovodit, že by žalobkyně v důsledku šikany nemusela zvládat efektivně řídit jí svěřené okresní
státní zastupitelství. Závěr o existenci šikany byl Krajským soudem v Ostravě vysloven
v kontextu zásahu do osobnostních práv žalobkyně, nikoli v souvislosti s ohrožením její
schopnosti řádně vykonávat svěřené řídící kompetence.
[24] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[25] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti především odmítla existenci kasačního
důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Má především za to, že vadné
označení účastníka řízení v procesní výzvě je sice politováníhodný omyl, nezakládá však nezákonnost
celého řízení, zejména pokud je taková výzva správně pochopena a zohledněna skutečným
adresátem. Odmítá taktéž tvrzení stěžovatele, dle kterého městský soud přehlédl a nezohlednil
jeho vyjádření ze dne 23. 11. 2021. Městský soud totiž toto stanovisko poměrně obšírně a věrně
rekapituloval v bodech [28] a [29] odůvodnění rozsudku, následně jeho obsah plně vypořádal
v bodech [63] až [66] odůvodnění. Žalobkyně nesouhlasí ani s tvrzením o vnitřní rozpornosti
a nesrozumitelnosti odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelem tvrzený rozpor (mezi body
[54] vs body [37] a [56] odůvodnění – pozn. NSS) neexistuje. Textaci výroku přezkoumávaného
rozhodnutí posoudil městský soud tak, že i když splňuje formální náležitosti na požadovanou
míru konkrétnosti (tj. nižší, než je tomu u rozhodnutí sankční povahy), ani v rámci takto
definované míry požadované obecnosti není obsah těchto výroků ve vztahu k obsahu spisu
skutkově verifikovatelný a tedy přezkoumatelný. Na takovém závěru nelze nalézt nic
nesrozumitelného či rozporného. Konečně, namítá-li stěžovatel, že v bodě [58] napadeného
rozsudku městský soud uvedl, že „operuje-li správní rozhodnutí s neurčitým právním pojmem, na kterém
staví skutkovou větu, mělo by rozhodnutí současně obsahovat přesnou a verifikovatelnou definici, co tento pojem
znamená, kdy je již naplněn a kdy ještě není naplněn. To ovšem z napadeného ani z prvoinstančního rozhodnutí
nelze zjistit.“, avšak zároveň neuvádí, o jaký neurčitý právní pojem by se mělo jednat, lze jej
odkázat na odst. [33] odůvodnění, ve kterém městský soud vyložil, že „ [p]ojem „porušení povinností
závažným způsobem“ (či závažného porušení povinností) v uvedeném ustanovení [§10 odst. 4 zákona
o státním zastupitelství – pozn. NSS] je nepochybně neurčitým právním pojmem, který může mít v různých
oblastech práva odlišný obsah“.
[26] Pokud jde o tvrzené nesprávné právní posouzení věci městským soudem [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], žalobkyně nejprve upozorňuje, že míra podrobnosti polemiky stěžovatele
se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku svědčí o tom, že napadený rozsudek nemůže být
nepřezkoumatelný. K věci samé pak uvedla, že se ztotožňuje se závěry městského soudu,
že vytýkaná pochybení v řídící činnosti žalobkyně jsou ve správních rozhodnutích formulována
natolik obecně, že nelze posoudit závěry stěžovatele, dle nichž se jedná o závažné porušení
povinností vedoucího státního zástupce. Žalobkyně nesouhlasí ani s kasační argumentací
popírající možnost zohlednit závěry vyslovené Krajským soudem v Ostravě k existenci její
pracovní šikany v rozsudku č. j. 16 Co 86/2020 – 558. Není rozhodující, zda zmiňovaný
rozsudek existoval v době rozhodování žalovaného; podstatné je, zda se krajský soud vyslovil
ke skutkovému stavu, který existoval v době rozhodování stěžovatele. Žalobkyně ostatně
ve správním řízení existenci pracovní šikany namítala a bylo proto povinností stěžovatele
i v tomto směru řádně zjistit skutkový stav věci a tato skutková zjištění vyhodnotit; v tom
stěžovateli nic nebránilo. Vyhodnocení, zda žalobkyně byla obětí pracovní šikany a zda mohlo být
tímto způsobem zasahováno do jejích řídících kompetencí, představovalo posouzení předběžné
otázky. Stěžovatel tedy mohl například přerušit řízení a vyčkat výsledku pracovněprávního sporu
žalobkyně, případně mohl v tomto směru sám provést dokazování, na jehož základě by si o této
otázce učinil vlastní úsudek. Jestliže tak nepostupoval, založil tím nezákonnost svých rozhodnutí.
Předpoklad stěžovatele, že stěžovatelka nebyla obětí pracovní šikany (přijatý bez potřebného
dokazování), jasně vyvrací pozdější rozhodnutí soudů v pracovněprávním sporu. Závěry
plynoucími z rozhodnutí civilních soudů je stěžovatel nyní již vázán a nic mu nebrání je v dalším
rozhodování zohlednit. Podle žalobkyně nemůže konečně obstát ani tvrzení stěžovatele,
že v pracovněprávním sporu byly zjišťovány jiné otázky, než důvodnost jejího odvolání z funkce.
V této souvislosti žalobkyně cituje některé pasáže z odůvodnění rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, z nichž dle jejího názoru jasně plyne souvislost šikanózního jednání se snahou o její
odvolání z funkce vedoucí státní zástupkyně. Mezi protiprávním jednáním krajské státní
zástupkyně a důvody, pro které podala návrh na odvolání žalobkyně z funkce, existuje jasná
spojitost.
[27] Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
[28] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[29] Kasační stížnost je důvodná.
[30] Úvodem je třeba uvést, že stěžovatel současně s podáním kasační stížnosti požádal,
aby Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §107 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek. Vzhledem k tomu, že o kasační stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebylo nutné
o tomto procesním návrhu samostatně rozhodovat.
[31] Pokud jde o samotné vypořádání kasačních námitek, Nejvyšší správní soud považuje
za potřebné ve stručnosti shrnout závěry, ke kterým dospěl při rozhodování o kasační stížnosti
proti prvnímu rozsudku městského soudu ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 19, 10. 2021,
č. j. 3 As 176/2019- 59. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud shledal první rozsudek
městského soudu celkově nepřezkoumatelným.
[32] V části, kde městský soud vypořádal argumentaci žalobkyně, podle které: (i)
v rozhodnutích žalovaného absentuje vymezení konkrétních zákonných povinností, které měla
jako vedoucí státní zástupkyně porušit, (ii) nebyla postižena za porušení zákonných povinností,
ale za volbu jiných prostředků řízení, než jaké považovala za vhodné krajská státní zástupkyně,
(iii) nebyla zohledněna neurčitost a neuchopitelnost těchto požadavků krajské státní zástupkyně,
(iv) stěžovatel nesprávně pochopil principy vnitřního a vnějšího dohledu v systému státního
zastupitelství, (v) stěžovatel pouze apodikticky převzal narativ krajské státní zástupkyně
o manažerské nekompetenci žalobkyně, nicméně dospěl k závěru, že nepřezkoumatelnost závěrů
městského soudu není důvodem pro zrušení jeho rozsudku, neboť v této části žaloba brojila
proti závěrům, které stěžovatel ve svých rozhodnutích nevyslovil. V této části tedy podle
kasačního soudu žaloba nebyla důvodná per se, neboť uplatněné argumenty se míjely s nosnými
důvody obou rozhodnutí a nepřezkoumatelnost závěrů městského soudu k těmto otázkám
tak nemohla žalobkyni reálně poškodit (viz odst. [24] a [25] odůvodnění zrušujícího rozsudku
NSS).
[33] Co se týče zbývajících žalobních námitek, zde již nepřezkoumatelnost jejich vypořádání
městským soudem byla důvodem pro zrušení jeho rozsudku.
[34] Nejvyšší správní soud tak především městský soud zavázal, aby znovu (přezkoumatelně)
posoudil, zda výroky rozhodnutí stěžovatele splňují esenciální obsahové náležitosti kladené
na jejich určitost a srozumitelnost, a to v intencích závěrů vyslovených v odst. [33] odůvodnění.
[35] Pokud městský soud dospěje k závěru, že výroky rozhodnutí stěžovatele z hlediska jejich
určitosti a srozumitelnosti obstojí, kasační soud městskému soudu uložil, aby se zabýval
argumentací žalobkyně o šikanózním jednání krajské státní zástupkyně namířeném vůči její osobě.
Vyložil přitom, proč by za určitých okolností existence pracovní šikany mohla mít vliv
na odpovědnost žalobkyně za zjištěná pochybení při řízení svěřeného státního zastupitelství;
městskému soud současně dal vodítko, jaká kritéria mají být předmětem dalšího zjišťování
a posuzování (viz odst. [29] a [30] odůvodnění zrušujícího rozsudku NSS). Výslovně přitom
městský soud upozornil, že mu nic nebrání, aby při posouzení této otázky zohlednil i závěry
vyslovené v rozhodnutích civilních soudů, vydaných ve věci pracovněprávní žaloby žalobkyně,
kde byla otázka existence pracovní šikany žalobkyně autoritativně vyřešena (odst. [35]
odůvodnění).
[36] Dále Nejvyšší správní soud městský soud zavázal, aby v dalším řízení jako s žalovaným
jednal s ministrem spravedlnosti, nikoli ministerstvem spravedlnosti (bod [35] odůvodnění).
[37] Konečně Nejvyšší správní soud městskému soudu vytkl, že se vůbec nezabýval žalobní
námitkou neobjektivního přístupu stěžovatele při řešení dané věci (bod [27] odůvodnění).
[38] Při vypořádání jednotlivých kasačních námitek je tedy nutné vycházet z výše shrnutého
závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku NSS.
[39] Co se týče námitky stěžovatele, že po zrušení prvního rozsudku městského soudu tento
soud zaslal výzvu k vyjádření k věci před vydáním nového rozhodnutí ministerstvu spravedlnosti,
tj. nikoli ministru spravedlnosti, Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s názorem žalobkyně,
že toto dílčí procesní pochybení nemohlo mít na zákonnost procesního postupu městského
soudu žádný vliv. Podstatné je, že se tato výzva dostala do dispozice ministra spravedlnosti, který
na ni ostatně vyjádřením ze dne 26. 11. 2021 reagoval. V samotném rozsudku je již žalovaný
označen správně.
[40] Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že městský soud zcela opomenul část jeho
vyjádření ze dne 26. 11. 2021, ve kterém se vyjádřil k možným dopadům závěrů vyslovených
v rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 86/2020 – 558 na důvody pro odvolání
žalobkyně z funkce vedoucí státní zástupkyně. Městský soud skutečně v bodě [29] odůvodnění
svého rozsudku i tuto část vyjádření reflektoval, byť jen velmi stručným shrnutím jeho základní
myšlenky, dle které konstatované zneužití práv krajskou státní zástupkyní (šikanózní jednání
namířené proti žalobkyni) nemůže mít na nyní projednávanou věc vliv, neboť jde o skutkově
rozdílné věci. Jelikož se městský soud tímto aspektem věci sám nezabýval a zavázal naopak
stěžovatele, aby závěry rozsudku vydaného v pracovněprávní věci žalobkyně konfrontoval
se svým stávajícím právním názorem vyjádřeným v rušených rozhodnutích, není třeba se dále
zabývat tím, do jaké míry reflektoval všechny argumentační pozice stěžovatele vyslovené k této
otázce v jeho vyjádření. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poukazuje na evidentní rozpornost
odůvodnění napadeného rozsudku, kde městský soud na straně jedné ponechává posouzení
předmětné otázky na stěžovateli (v rámci dalšího správního řízení), na straně druhé ovšem
výslovně uvádí, že se „ztotožnil se žalobkyní i v námitce, ve které namítala porušení principu nestrannosti
spočívající v zaujatosti navrhovatelky (tj. krajské státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě).“
Rovněž důvody, pro které městský soud neprovedl dokazování zmiňovaným rozsudkem sám,
vyznívají rozporuplně. Na jedné straně sice v odůvodnění rozsudku uvedl, že takový postup
neshledal nezbytným, neboť obě správní rozhodnutí jsou rušena pro vady jejich výroku, na straně
druhé však v této souvislosti zmínil, že ve věci nebylo pro konkludentní souhlas účastníků řízení
nařizováno jednání; to navozuje implicitní závěr, že pokud by jednání nařízeno bylo, důkaz
předmětným rozsudkem by na něm proveden byl. Takový přístup by byl nesprávný, neboť
považuje-li soud za nutné důkaz provést, nařídí jednání i bez toho, že by se toho dožadovali
účastnící řízení.
[41] Stěžovateli lze dále do značné míry přisvědčit v jeho tvrzení o vnitřní rozpornosti
argumentace městského soudu, pokud jde o závěry vyslovené na straně jedné v odst. [54]
a na straně druhé v odst. [37] a [56] odůvodnění jeho rozsudku. Ze stručné rekapitulace
argumentace městského soudu, jak byla podána v odst. [7] a [8] výše, je zřejmé, že městský soud
ve zmiňovaných pasážích vskutku argumentoval značně nekonzistentně, až téměř nesrozumitelně
a prima vista zde skutečně existují rozpory, na které je kasační stížností poukazováno.
[42] Nelze přehlédnout, že městský soud v odst. [37] odůvodnění konstatoval
nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí, zejména pokud jde o jejich výrokovou část,
zatímco v odst. [54] konstatoval, že „co se zacházení s obecnými pojmy, jejich aplikace a interpretace
správním orgánem týče, lze požadavky obecného vymezení pojmu tak, jak jej chápe výše citovaná judikatura
Nejvyššího správního soudu, mít v posuzované věci za splněné“. Nadto v rámci citované argumentace,
upínající se nepochybně k hodnocení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (viz též návaznost
na odst. [52] odůvodnění napadeného rozsudku), městský soud bez jakéhokoli vysvětlení zmiňuje
nároky kladené na výrokovou část rozhodnutí vydávaných v řízení vedeném dle §10 odst. 4
zákona o státním zastupitelství. Nejvyšší správní soud rovněž nepřehlédl, že celý odst. [54] je jen
pouhým mechanickým převzetím předchozí argumentace městského soudu z jeho prvního
rozsudku (s výjimkou jedné vypuštěné věty). Městský soud tedy evidentně nejprve konstatoval
nepřezkoumatelnost výroku i odůvodnění obou správních rozhodnutí (odst. [37]), následně však
aproboval část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, týkající se vytýkaných nedostatků
v řídící činnosti žalobkyně, jako přezkoumatelnou, jakkoli současně z neznámých důvodů v této
souvislosti zmínil požadavky kladené na výrokovou část tohoto typu rozhodnutí (odst. [54]).
[43] I přes konstatované vážné deficity v argumentaci městského soudu nicméně nelze dle
názoru Nejvyššího správního soudu hovořit o jeho nepřezkoumatelnosti. Nepřezkoumatelné
je pouze takové rozhodnutí, jehož odůvodnění objektivně znemožňuje nadřízené instanci
identifikovat a přezkoumat ratio decidendi úvah, o které rozhodující orgán opřel výrok rozhodnutí.
V posuzovaném případě lze i přes obtížně srozumitelnou a poněkud rozpornou argumentaci
městského soudu (která rozhodně nenasvědčuje jeho pečlivému přístupu k věci) dospět k závěru,
že městský soud shledal nepřezkoumatelným pouze výrok prvostupňového rozhodnutí, zatímco
jeho odůvodnění (respektive jeho část, ke které se vyslovoval – viz předchozí odstavec) dle jeho
názoru nepřezkoumatelné není. Z tohoto pohledu pak neexistuje přímý rozpor mezi odst. [37]
a odst. [56] odůvodnění, neboť posledně zmiňovaný odstavec se týkal výrokové části
prvostupňového rozhodnutí.
[44] V této souvislosti je třeba městskému soudu vytknout, že se v rozporu s právním
názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku NSS (viz odst. [32] výše) opětovně věcně zabýval
způsobem, jakým stěžovatel v prvostupňovém rozhodnutí uvážil o existenci pochybení v řídící
činnosti žalobkyně (viz odst. [38] až [53] odůvodnění napadeného rozsudku). Jak již bylo
uvedeno výše, Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku srozumitelně a jednoznačně
vyslovil právní názor, podle kterého se žalobní argumentace směřující proti těmto úvahám
stěžovatele míjí s jeho argumenty uvedenými v odůvodnění obou rozhodnutí. Pokud by městský
soud uvedený názor kasačního soudu reflektoval, ustal by při vypořádání této části žalobní
argumentace na konstatování tohoto (pro něj závazného) právního názoru a v této části
by žalobní argumentaci bez dalšího odmítl jako nedůvodnou. Namísto toho městský soud
na několika stranách odůvodnění zcela nadbytečně zopakoval svou předchozí argumentaci k této
dílčí otázce; fakticky ovšem pouze převzal odst. [25] až [46] odůvodnění svého prvního rozsudku
(jen s vypuštěním několika vět), přestože i tuto část jeho předcházejícího rozsudku označil
Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku za nepřezkoumatelnou. Z tohoto důvodu
by proto bylo bezpředmětné vypořádávat kasační argumentaci stěžovatele k této otázce,
neboť ta byla již s konečnou platností vyřešena Nejvyšším správním soudem v jeho zrušujícím
rozsudku.
[45] Rozpornost argumentace městského soudu Nejvyšší správní soud naopak neshledal
v případě jeho úvah uvedených v odst. [56] odůvodnění (viz výše odst. [8] a k němu se vztahující
argumentace stěžovatele v odst. [16]). Městský soud zde pouze uvedl, že (i) na tento typ
rozhodnutí nedopadají přísnější požadavky kladené na rozhodnutí sankční povahy, což ovšem (ii)
nelze vykládat jako rezignaci na srozumitelné vymezení skutků, které jsou vedoucímu státnímu
zástupci kladeny za vinu, jakž i uvedení, čím mělo dojít k porušení relevantních právních
předpisů. Těmto obecným úvahám nelze principiálně ničeho vytknout. Neobstojí ani tvrzení
stěžovatele, dle kterého se městský soud touto otázkou již zabýval ve svém prvním rozsudku,
kde dovodil, že prvostupňové rozhodnutí požadavky kladené na výrok rozhodnutí nesankční
povahy splňuje; i tyto závěry označil totiž Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku
za nepřezkoumatelné.
[46] Konečně, pokud jde o tvrzení stěžovatele o nesrozumitelnosti úvah městského soudu
uvedených v odst. [58] odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se k této otázce
vyjádří v rámci vypořádání závěrů městského soudu, vztahujících se k (ne)existenci vad výroku
prvostupňového rozhodnutí.
[47] Jádro argumentace městského soudu k otázce dostatečnosti a srozumitelnosti výroku
prvostupňového rozhodnutí je obsažena v odst. [55] až [60] odůvodnění napadeného rozsudku
(viz rekapitulace v odst. [8] až [11] výše). S obecnými východisky jeho úvah (viz odst. [8] výše) lze
(s výjimkou jejich vyústění) nepochybně souhlasit, ostatně ani stěžovatel v tomto směru ničeho
nenamítá.
[48] Pokud jde o konkrétní výhrady městského soudu k formulaci výroku prvostupňového
rozhodnutí (odst. [9] až [11] výše), Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s argumentací
stěžovatele, podle které tento výrok nezbytné náležitosti vyžadované pro daný typ rozhodnutí
z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti splňuje.
[49] První část výroku, vytýkající žalobkyni nedostatečné využívání oprávnění svěřených
jí §12e zákona o státním zastupitelství, obsahuje srozumitelně popsaný výčet typových
pochybení, která jsou jí vytýkána. Tato pochybení jsou pak v odůvodnění rozhodnutí vždy
podrobně a strukturovaně rozvedena uvedením konkrétních trestních věcí, kde byla
identifikována, včetně podrobnějšího rozvedení, v čem konkrétně je spatřován nesprávný postup
žalobkyně. Tam, kde to povaha věci vyžaduje, je též uvedena relevantní právní úprava, která byla
postupem žalobkyně porušena či nerespektována. Lze zcela souhlasit s názorem stěžovatele,
že podrobnější vymezení vytýkaných postupů z hlediska popisu skutkového děje u jednoho
každého vytýkaného případu, jeho časového ukotvení a uvedení konkrétních ustanovení právních
předpisů, která byla nesprávným postupem žalobkyně porušena, by již přesahovalo obecně
vyžadované požadavky na určitost výroku správního rozhodnutí a odpovídají spíše požadavkům
na vymezení výroku v rozhodnutí sankční či kárné povahy. Podle ustálené judikatury tohoto
soudu je třeba výrok rozhodnutí interpretovat i v kontextu následujícího odůvodnění, kde mohou
být jednotlivé dílčí aspekty otázky řešené ve výroku podrobněji rozvedeny; na to ostatně
Nejvyšší správní soud městský soud v odst. [33] svého zrušujícího rozsudku výslovně upozornil,
a to i s odkazem na rozhodnutí tohoto soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012-57
(obdobně ke vztahu formulace výroku a odůvodnění srov. též usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, které ze stejné premisy
vycházelo i u rozhodnutí o přestupku; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[50] Výše uvedené plně dopadá i na druhou část výroku prvostupňového rozhodnutí, podle
kterého žalobkyně nedůvodně nevyužila svých oprávnění plynoucích z §27 a násl. zákona
o státním zastupitelství; zde navíc stěžovatel uvedením konkrétních spisových značek
konkretizoval případy, ve kterých bylo žalobkyni pochybení vytknuto.
[51] Současně Nejvyšší správní soud sdílí výhrady stěžovatele k výtce městského soudu
uvedené v odst. [58] odůvodnění napadeného rozsudku, podle které „operuje-li správní rozhodnutí
s neurčitým právním pojmem, na kterém staví skutkovou větu, mělo by rozhodnutí současně obsahovat přesnou
a verifikovatelnou definici, co tento pojem znamená, kdy je již naplněn a kdy ještě není naplněn. To ovšem
z napadeného ani z prvoinstančního rozhodnutí nelze zjistit.“ Především je třeba upozornit, že měl-li
městský soud na mysli pojem „závažné porušení povinností“ státního zástupce (který neurčitým
právním pojmem, vyžadujícím náležitou interpretaci, nepochybně je), tento pojem není použit
ve druhé části výroku (jeho skutkové větě), které se městský soud v odst. [58] věnoval,
ale až v souhrnné právní kvalifikaci vytýkaných pochybení; není tedy srozumitelné, proč tuto
výtku městský soud spojil právě s druhou částí výroku prvostupňového rozhodnutí. Kromě toho
je třeba odmítnout samotný názor městského soudu, dle kterého by ve výroku rozhodnutí měl
být podán výklad aplikovaného neurčitého právního pojmu (městský soud tento požadavek uvedl
výslovně v kontextu posouzení druhé části výroku prvoinstančního rozhodnutí). Takový
požadavek je zcela nepochopitelný, neboť výklad aplikovaného neurčitého právního pojmu
(byť je součástí výroku rozhodnutí) je vždy věcí odůvodnění rozhodnutí. Obtížnou uchopitelnost
závěrů městského soudu jen dokresluje fakt, že v rámci posouzení části výroku prvostupňového
rozhodnutí spojil vytýkaný deficit i s rozhodnutím o rozkladu, které ve výroku takového pojmu
vůbec neužilo (viz odst. 58 odůvodnění napadeného rozsudku).
[52] Nekonzistentnost argumentace městského soudu ve vztahu k posouzení náležitostí
výroku prvostupňového rozhodnutí stěžovatele dokládá i fakt, že v odst. [59] městský soud
hovoří o adresátovi rozsudku. Rovněž uvádí-li v závěru tohoto odstavce, že „z rozhodnutí ale nelze
vyčíst, jaká kritéria musí být splněna, aby výkon [některých řídících oprávnění žalobkyně – pozn. NSS]
již byl dostatečný. Z rozhodnutí lze vyčíst předpoklad, že v případě užití nástrojů intenzivnějších by byly výsledky
podle žalovaného lepší. Napadené rozhodnutí však neobsahuje úvahy, proč žalobkyní zvolené nástroje byly méně
účinné, než ty očekávané ze strany krajské státní zástupkyně, potažmo napadených rozhodnutí“, jde o výtky,
které by mohly být vztáhnuty z povahy věci pouze k odůvodnění rozhodnutí, nikoli jeho výroku.
[53] Lze tedy uzavřít, že městský soud při hodnocení dostatečnosti a srozumitelnosti výroku
prvostupňového (potažmo i rozkladového) rozhodnutí pochybil. Nejvyšší správní soud považuje
výrok prvostupňového rozhodnutí za dostatečně srozumitelný a určitý, neboť obsahuje nezbytné
vymezení vytýkaných pochybení, přičemž v kontextu jeho odůvodnění nemohou vyvstat žádné
pochybnosti, se kterými konkrétními případy jsou spojovány. Žalobkyně tak formulací tohoto
výroku nemohla být jakkoli dotčena v možnosti efektivně hájit svá práva.
[54] Ke zbývající kasační argumentaci, upínající se k posouzení využitelnosti závěrů
vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 86/2020 – 558 pro nyní
posuzovanou věc, se Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve svém zrušujícím rozsudku v odst. [36].
Postačí proto shrnout, že: (i) tímto rozsudkem byla konečným způsobem autoritativně posouzena
existence pracovní šikany žalobkyně, jejímž původcem byla Krajská státní zástupkyně v Ostravě,
(ii) závěry uvedené v tomto civilním rozsudku mohou mít pro danou věc relevanci (viz odst. [30]
a [31] odůvodnění zrušujícího rozsudku NSS), (iii) tímto civilním rozsudkem lze provést
dokazování, neboť (jak správně poznamenala žalobkyně) tímto důkazem by se ověřoval skutkový
stav věci v době předcházející rozhodování žalovaného, (vi) nic nebrání tomu, aby tento důkaz
provedl městský soud, takto zjištěné skutečnosti vyhodnotil a vycházel z nich při dalším
rozhodování o podané žalobě.
[55] S ohledem na skutečnosti výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, neboť rozsudek městského soudu je z důvodů shrnutých v odst. [53] výše
zatížen vadou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto
postupem dle §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[56] V průběhu dalšího řízení bude městský soud vycházet z tohoto právního názoru: 1)
žalobní námitky shrnuté v odst. [44] výše jsou z důvodů v tomto odstavci popsaných nedůvodné;
2) výrok prvostupňového rozhodnutí stěžovatele splňuje požadované standardy kladené na tento
typ rozhodnutí z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti; 3) pokud některý z účastníků navrhl
provedení důkazu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 86/2020 – 558 za účelem
posouzení existence pracovní šikany žalobkyně a jejích případných dopadů do možnosti
žalobkyně efektivně řídit jí svěřené státní zastupitelství, městský soud tento důkaz na nařízeném
jednání provede a zhodnotí význam zjištění, které z tohoto dokazování vyplynou pro danou věc;
4) městský soud vypořádá (dosud nezodpovězenou) žalobní námitku neobjektivního přístupu
stěžovatele při jeho rozhodování. Tento právní názor je pro městský soud závazný (§110 odst. 4
s. ř. s.).
[57] V novém rozhodnutí ve věci rozhodne městský soud též o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2022
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu