ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.247.2020:33
sp. zn. 3 As 247/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně M. Z.,
zastoupené JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 398/2, proti
žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí
499/3, za účasti Povodí Moravy s. p., se sídlem Brno, Dřevařská 932/11, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2020, č. j. 29 A 190/2018-50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne
15. 8. 2018, č. j. JMK 115700/2018, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne
28. 2. 2018, č. j. OŽP-ČJ/41440-16/SKR. Rozhodnutím vodoprávního úřadu byla dle
§149 odst. 3 správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017, zamítnuta žádost žalobkyně
o vydání dodatečného povolení stavby „O.“ na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB v k. ú.
O. důvodu nesouhlasného závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny - Městského
úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí ze dne 5. 12. 2016, č. j. OŽP-ČJ/63322-16/TOJ
(dále jen „závazné stanovisko“) k této stavbě a s přihlédnutím k nesouhlasnému stanovisku
správce vodního toku – Povodí Moravy, s. p. ze dne 15. 11. 2016, zn. PM055517/2016-203/Mi.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, v níž navrhovala také zrušení nesouhlasného
závazného stanoviska.
[2] Krajský soud v Brně žalobu rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, č. j. 29 A 190/2018 - 50,
zamítl. Neztotožnil se s námitkou, že řízení o odstranění stavby a s ním spojené řízení
o dodatečné povolení stavby bylo zahájeno v rozporu se zákonem. Dle krajského soudu
je předmětná stavba vodním dílem dle §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách
a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), nikoliv stavbou v tzv. volném režimu
dle §79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona, jelikož je umístěná v korytě vodního toku Říčka.
Tyto stavby podléhají povolení speciálního stavebního úřadu, kterým byl v daném případě
vodoprávní úřad. Krajský soud dále konstatoval, že i kdyby stavbou nebylo změněno koryto
vodního toku, na charakteru stavby by to nic nezměnilo, neboť stavbou nepochybně dochází
k úpravě koryta vodního toku. Stejně tak neměla vliv na posouzení přípustnosti předmětného
záměru realizace obdobných staveb dalšími vlastníky.
[3] K namítanému pozdnímu doložení podkladů o vytýčení hranice mezi pozemky
parc. č. XA a parc. č. XB krajský soud, stejně jako žalovaný, uvedl, že nebyl porušen §36 odst. 3
správního řádu, jelikož spis byl od 22. 2. 2018 kompletní a žalobkyně měla možnost se s jeho
obsahem seznámit, o čemž byla vyrozuměna ve sdělení ze dne 30. 1. 2018. K podkladům
dokládajícím vytýčení hranice krajský soud sdělil, že umístění stavby i na pozemku parc. č. XB ve
vlastnictví České republiky, pod správou Povodí Moravy, s. p., bylo tvrzeno již od počátku řízení
o dodatečném povolení stavby a nejedná se tak o novou skutečnost. Namítala-li žalobkyně, že
dotčení tohoto pozemku stavbou nebylo v rámci řízení prokázáno a stalo se tak právě až
podklady doloženými správcem pozemku, krajský soud uvedl, že tyto listiny pouze potvrzovaly
předpoklad vodoprávního úřadu, že odstraňovaná stavba se nacházela i na tomto pozemku, a
nevnášely tedy do řízení nové skutečnosti.
[4] K námitkám směřujícím proti obsahu závazného stanoviska krajský soud uvedl,
že nadřízený dotčený orgán dostatečně zdůvodnil, proč je projednávaný záměr v daném území
nevhodný, a to nikoliv jen z důvodu samotné existence přírodního parku Říčky (v jehož obvodu
se nachází), ale primárně z důvodu zachování významného krajinného prvku (vodního toku).
Nadřízený dotčený orgán vzal v potaz rozsah a materiál stavby ve vztahu k charakteru toku
a uvedl, že se nejedná o regulovaný tok a jeho přirozené meandrování lze v předmětné lokalitě
pozorovat již ve vzdálenosti několika desítek metrů proti proudu od posuzované stavby. Stavba
stěžovatelky tak brání přirozenému vymílání břehů a s tím spojené přirozené meandraci řeky.
Tím dochází k znemožnění přirozeného toku řeky a přirozeného šíření vegetace a osídlení
živočichy vázanými na vodní prostředí, které jsou důležitou charakteristikou území.
[5] Krajský soud připustil, že v záhlaví závazného stanoviska byl uveden nesprávný odkaz
na §77 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ačkoliv zmocnění správního
orgánu k vydání závazného stanoviska je uvedeno v §77 odst. 1 písm. j) téhož zákona, dle jeho
názoru je ale zřejmé, že se jednalo toliko o chybu v psaní, která neměla vliv na zákonnost
závazného stanoviska a Městský úřad Šlapanice, odbor životního prostředí byl kompetentní
k jeho vydání.
[6] Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností z důvodu
vyplývajících z §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda se jedná
o vodní dílo dle §55 vodního zákona, tedy o stavbu spadající do režimu povolování speciálním
stavebním úřadem, či jde o stavbu v tzv. volném režimu dle stavebního zákona. Stěžovatelka je toho
názoru, že předmětná stavba opěrné zdi v délce 50 m a výšky 1 m nenaplňuje definiční
znaky stavby vodního díla uvedené v §55 vodního zákona, ale jedná se o stavbu dle
§79 odst. 1 písm. f) stavebního zákona nevyžadující pro realizaci stavební povolení ani ohlášení.
Z tohoto důvodu měla být její žádost o dodatečné povolení stavby postoupena věcně
příslušnému (obecnému) stavebnímu úřadu v Bílovicích nad Svitavou.
[8] Dále stěžovatelka uvádí, že závěr krajského soudu, podle kterého je stavba opěrné zdi
částečně umístěna na pozemku, který není v jejím vlastnictví (jelikož bylo zjištěno, že trasa koryta
vodního toku Říčky neodpovídá zákresu linie v katastrální mapě), není správný a nemá oporu
ve správních spisech. Má za to, že neodpovídají-li zakreslené hranice pozemků jejich reálnému
průběhu v terénu, měly být kvalifikovaně zaměřeny a následně mělo být do katastru nemovitostí
zaneseno zpřesněné geometrické a polohové určení parcel, postupem dle §49 zákona
č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon); to se v dané věci nestalo. Upozorňuje
rovněž na ustanovení 1068 občanského zákoníku, podle kterého zemina naplavená poznenáhla
na břeh náleží vlastníku pobřežního pozemku, tj. stěžovatelce.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a dodal,
že o charakteru stavby není pochybnost vzhledem k jejímu umístění v korytě vodního toku.
[10] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] V projednávané věci se jedná o věcné posouzení otázky, zda posuzovaná stavba zdi
je vodním dílem, tedy stavbou dle §55 odst. 1 písm. b) vodního zákona, k jejímuž povolení
je příslušný vodoprávní úřad, anebo se jedná o stavbu dle §79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona,
nevyžadující pro svou realizaci stavební povolení ani ohlášení.
[14] Vodním dílem se dle §55 odst. 1 písm. b) vodního zákona rozumí stavby,
jimiž se upravují, mění nebo zřizují koryta vodních toků. Pro definování vodního díla dle
§55 odst. 1 písm. b) vodního zákona je tedy nutné nejprve posoudit, zda je stavba umístěna
v korytu vodního toku či nikoli. Dle §44 odst. 1 vodního zákona je koryto vodního toku
vymezeno tak, že protéká-li vodní tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha,
je korytem vodního toku tento pozemek. Protéká-li vodní tok po pozemku, který není evidován v katastru
nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku část pozemku zahrnující dno a břehy koryta
až po břehovou čáru určenou hladinou vody, která zpravidla stačí protékat tímto korytem, aniž se vylévá
do přilehlého území.“ Již ze samotného faktu, že se posuzovaná stavba nachází i na pozemku
parc. č. XB v k. ú. O. (což se stěžovatelce ve správním řízení nepodařilo vyvrátit), který je
v katastru nemovitostí evidován jako vodní plocha, je evidentní, že se v korytu vodního toku
Říčky nachází. Z předloženého správního spisu, zejména z fotografií obsažených v protokole o
kontrole ze dne 24. 5. 2016, je nadto zřejmé, že stavba (ať již se v konkrétním místě nachází na
pozemku parc. č. XB či nikoliv) zpevňuje břeh koryta tohoto vodního toku.
[15] Není proto pochyb, že předmětná stavba (i) je umístěna v korytě vodního toku,
(ii) přičemž břeh koryta zpevňuje; určitým způsobem tedy koryto vodního toku upravuje.
Jak správně poznamenal krajský soud, zpevněním břehu je nadále zamezeno přirozenému
vymílání břehů a následné meandraci toku. I zpevnění břehu vodního toku je tedy nutné chápat
jako určitou formu úpravy koryta. Zásahem do koryta, tedy jeho zpevněním, je znemožněno,
aby se koryto následně přirozeně vymílalo a následně se samovolně měnila trasa vodního toku.
V daném případě bylo nepochybně koryto vodního toku Říčka změněno tak, aby nedocházelo
k jeho dalším, přirozeným, změnám. Posuzovanou stavbu proto nelze definovat jako opěrnou
zeď ve smyslu stavebního zákona, nýbrž jako vodní dílo dle §55 odst. 1 písm. b) vodního
zákona, jelikož byly naplněny definiční znaky vodního díla uvedené ve vodním zákoně. Stěžovatelka
ostatně skutečnost, že je stavba umístěna v korytě vodního toku, nikterak nezpochybňovala
a ani neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které se domnívá, že se nejedná o vodní dílo.
[16] Lze tedy uzavřít, že krajský soud nepochybil, pokud aproboval závěr správních orgánů,
které posoudily předmětnou stavbu dle zákonných předpokladů uvedených ve vodním zákoně
jako vodní dílo.
[17] Vodní dílo dle §15 odst. 1 vodního zákona přitom vyžaduje k jeho provedení, jakož
i k jeho změnám, změnám v užívání či jeho zrušení a odstranění povolení vodoprávního úřadu.
Vodní zákon, na rozdíl od stavebního zákona, neobsahuje negativní výčet staveb, které povolení
nevyžadují, tudíž posuzovaná stavba povolení vyžaduje per se. Nelze tak přisvědčit názoru
stěžovatelky, že stavba dodatečné povolení nevyžadovala a stěžovatelka o něj požádala pouze
z procesní opatrnosti.
[18] V této souvislosti nelze souhlasit ani s názorem stěžovatelky, že její žádost o dodatečné
povolení stavby věc měla být postoupena věcně příslušnému stavebnímu úřadu v Bílovcích
nad Svitavou. Jak Nejvyšší správní soud uvedl výše, k posouzení vodního díla a vydání stavebního
povolení, tedy i dodatečného povolení stavby, je příslušný vodoprávní úřad (nikoli obecný
stavební úřad). V daném případě byla věc posuzována Městským úřadem Šlapanice, odborem
životního prostředí, jako vodoprávním úřadem, který byl věcně příslušným úřadem podle
§104 odst. 2 písm. c) a §106 odst. 1 vodního zákona.
[19] Pokud jde o námitku stěžovatelky, že závěr krajského soudu, dle kterého je stavba zdi
umístěna i na pozemku, který není ve vlastnictví stěžovatelky, nemá oporu ve správním spisu,
neboť při zjišťování hranice v terénu nebyl dodržen postup pro stanovení geometrického
a polohového určení hranice pozemků, zde nelze přehlédnout, že takto formulovaná
argumentace nebyla uvedena v žalobě. Stěžovatelka v podané žalobě pouze uvedla, že „dotčení
tohoto pozemku [parc. č. XB – pozn. NSS] nebylo v rámci řízení prokázáno. Až posléze vodoprávní úřad
v rámci odůvodnění svého závěrečného rozhodnutí […] zmiňuje, že dne 22. 02. 2018 obdržel podklady
pro vytčení hranice mezi pozemky […], z nichž vyplývá, že stavba opěrné zdi zasahuje na pozemek ve vlastnictví
Povodí Moravy s. p.“ Tato argumentace tedy směřovala proti způsobu opatření podkladů
pro rozhodnutí vodoprávního úřadu (kdy tvrdila porušení §36 odst. 3 správního řádu), nikoli
proti obsahu důkazu jako takového. Jelikož se tedy jedná o námitku, která nebyla řádně uplatněna
v řízení před krajským soudem, ač v tom stěžovatelce nic nebránilo, jde o nepřípustnou kasační
námitku ve smyslu §104 odst. 4 in fine s. ř. s. Uvedené platí beze zbytku i pro argumentaci
stěžovatelky úpravou §1068 občanského zákoníku (viz bod [8] výše), které je taktéž námitkou
neuplatněnou v žalobě.
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal kasační stížnost (v části, která
mohla být věcně projednána) nedůvodnou a proto jí dle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů tohoto řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto ve smyslu
§60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla
v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v jeho případě prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení
nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §60 odst. 5 s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 30. května 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu