ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.363.2020:49
sp. zn. 3 As 363/2020 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše
Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci
navrhovatelky: M. T., zastoupená JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem
Klokotská 103/13, Tábor, proti odpůrkyni: obec Vranov, se sídlem Vranov 16, zastoupená Mgr.
Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, v řízení o kasační
stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2020, č. j. 51 A
3/2020 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Navrhovatelka je po v i nna zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Richarda Vachouška,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatelka se u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení
části opatření obecné povahy (dále také „OOP“), a to územního plánu odpůrkyně, schváleného
usnesením zastupitelstva odpůrkyně ze dne 25. 9. 2019, č. 6/2019, v rozsahu (a) části textového
i grafického vymezení plochy DM – Plochy dopravní infrastruktury – komunikace místního významu
na části pozemku parc. č. XA, k. ú. V., o ploše 171 m
2
, vymezené spojnicí lomových bodů č. 101-
9, 157-138, 157-139, 103-15 a 158-24 dle geodetické dokumentace zaměření skutečného stavu
polohopisu, která je přílohou návrhu, nebo (b) části textového i grafického vymezení plochy DM
– Plochy dopravní infrastruktury – komunikace místního významu na celém pozemku parc. č. XA, k. ú.
V., a to za předpokladu, že dle názoru soudu není možné zrušit územní plán pouze v rozsahu
části pozemku o výměře 171 m
2
shora identifikované lomovými body.
[2] Krajský soud výše uvedený návrh na zrušení části opatření obecné povahy zamítl
rozsudkem ze dne 6. 11. 2020, č. j. 51 A 3/2020 – 64.
[3] Krajský soud nejprve poukázal na to, že navrhovatelka se domáhala, aby zrušil část
napadeného OOP v rozsahu grafického a textového vymezení sporné části pozemku (výseče
parc. č. XA o výměře 171 m
2
), jež byla zařazena mezi plochy DM - Plochy dopravní infrastruktury.
Navrhovatelka tvrdila, že tím došlo k zásahu do jejího věcného práva, neboť případné realizaci
pozemní komunikace na sporné části pozemku by nutně předcházelo zarovnání terénní úpravy
(vjezdu do garáže rekreační chaty navrhovatelky), čímž by byla její nemovitost - pozemek
parc. č. XB, jehož součástí je její rekreační chata - částečně znehodnocena. Navrhovatelka se již
v průběhu řízení, které předcházelo přijetí napadeného OOP, aktivně svých práv domáhala.
Vznesla připomínky a později též námitky, v nichž požadovala, aby sporná část pozemku, kterou
léta obhospodařovala na základě nájemní smlouvy, byla zařazena mezi plochy s jiným funkčním
využitím, a to plochy bydlení v rodinných domech, potažmo plochy bydlení v rodinných domech - venkovské.
Tvrdila, že její námitky nebyly dostatečným způsobem vypořádány, přijaté řešení je podle ní
nelogické a z hlediska jejích práv neproporcionální. Navrhovatelka je dokonce názoru,
že skutečnost, že jí odpůrkyně již neumožní spornou plochu užívat alespoň na základě nájemní
smlouvy, je jistým „naschválem“ ze strany odpůrkyně, respektive jejích představitelů. Stejně tak
„vnímá jako příkoří“ ze strany odpůrkyně, že spornou část pozemku napadeným OOP zařadila
mezi plochy dopravní infrastruktury, přičemž navrhovatelce bude v budoucnu reálně hrozit, že před
jejím rekreačním objektem vznikne neúčelná a pouze několik metrů dlouhá slepá pozemní
komunikace, jejímž faktickým smyslem bude jen šikana navrhovatelky. Navrhovatelka tedy
spatřuje dotčení svého vlastnického práva v eventuální realizaci pozemní komunikace na sporné
části pozemku, což napadené OOP umožňuje.
[4] Dále se krajský soud zabýval tím, zda by bylo zabráněno tvrzenému zásahu
do vlastnického práva navrhovatelky, pokud by odpůrkyně jejímu návrhu vyhověla
a spornou část pozemku zařadila do plochy bydlení v rodinných domech, respektive plochy bydlení
v rodinných domech - venkovské, jak požadovala navrhovatelka v námitkách proti OOP. Na tuto
otázku odpověděl záporně; nejenže by nepřestalo hrozit, že by užívání nebytového prostoru
situovaného ve sklepení rekreační chaty bylo ztíženo, ale ve výsledku by se situace navrhovatelky
mohla ještě více zkomplikovat. Pokud by totiž na sporné části pozemku odpůrkyně vybudovala
(slepou) pozemní komunikaci, popřípadě pokud by ji využila jiným přípustným způsobem
v souladu s funkčním využitím, pak by sice mohlo reálně nastat, že v rámci úprav sporné plochy
nechá odpůrkyně terénní nerovnost před vjezdem do garáže navrhovatelky zarovnat, na druhou
stranu by ale pravděpodobně nehrozilo například to, že spornou část pozemku odpůrkyně oplotí,
neboť ta by potom pravděpodobně sloužila jako veřejné prostranství. Krajský soud také dodal,
že pokud by navrhovatelka dosáhla svého požadavku a sporná část pozemku by byla v územně
plánovací dokumentaci vedena jako plocha bydlení v rodinných domech - venkovské, pak nejenže
by jí hrozilo stále totéž (zarovnání terénní nerovnosti před její chatou), ale dokonce by odpůrkyně
(jako vlastník pozemku) s ohledem na funkční využití sporné části pozemku mohla snadno činit
kroky, které by situaci navrhovatelky paradoxně ještě více zkomplikovaly. Odpůrkyně by spornou
část pozemku mohla kupříkladu oplotit a vysázet na ní zeleň, což by nepochybně mělo
za výsledek totéž: znemožnění vjezdu či přístupu do garáže navrhovatelky.
[5] Z výše popsaných důvodů dospěl krajský soud k závěru, že se navrhovatelka nemůže
účinně domoci svých práv ve vztahu k jí vlastněné nemovitosti návrhem na zrušení části opatření
obecné povahy - územního plánu odpůrkyně. Jinými slovy, svých práv nemůže
dosáhnout v rovině veřejnoprávní, neboť její problém - riziko znemožnění vjezdu do sklepení
chaty - ve veřejnoprávní rovině řešitelný není. Navrhovatelka může pro řešení svého problému
zvážit soukromoprávní prostředky ochrany před civilním soudem, a to například pomocí institutu
nezbytné cesty dle §1029 a následujících občanského zákoníku. Současně však dodal, že i toto
soukromoprávní řešení může být zkomplikováno skutečností, že z obsahu kolaudačního
rozhodnutí plyne, že nebytový prostor ve sklepení rekreačního objektu navrhovatelky má být
užíván jako dílna, nikoliv jako garáž, přičemž pěší přístup do sklepení - jak plyne i z vyjádření
navrhovatelky - by případným zarovnáním vjezdu znemožněn nebyl.
[6] Krajský soud nakonec uvedl, že navrhovatelka tvrdila nedostatečné vypořádání námitek,
jež uplatnila v rámci řízení, které vedlo k přijetí napadeného OOP. K tomu konstatoval,
že i kdyby měla navrhovatelka v tomto ohledu pravdu, nejednalo by se pro výsledek řízení před
krajským soudem o rozhodnou skutečnost s ohledem na to, že neprokázala dotčení na svých
hmotných právech v důsledku existence napadeného OOP. Jak plyne z judikatury Nejvyššího
správního soudu, návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je procesním
prostředkem ochrany proti výslednému opatření obecné povahy, nikoliv proti procesu jeho
přijímání. Navrhovatelka tedy musí tvrdit dotčení na svých hmotných právech v důsledku
existence napadeného opatření obecné povahy; nepostačuje uvádět námitky procesního rázu,
vztahující se k procesu přijímání tohoto správního aktu (v této souvislosti krajský soud odkázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006,
č. j. 2 Ao 2/2006 - 62, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008 - 51).
Již jen nad rámec nezbytného odůvodnění krajský soud uzavřel, že námitka, kterou navrhovatelka
v průběhu projednávání návrhu napadeného OOP uplatnila (ohledně neopodstatněnosti
vymezení sporné části pozemku jako plochy dopravní infrastruktury), byla vypořádána
v odůvodnění napadeného OOP „značně povrchním způsobem“.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podává navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka namítá, že návrhem podaným ke krajskému soudu požadovala zrušení
funkčního využití pozemku schváleného OOP na sporné části pozemku, což však automaticky
neznamená, že by daná část pozemku měla být určena jako plocha pro bydlení
v rodinných domech, jak tvrdil krajský soud. Argumentace krajského soudu navazující
na to, že by se v budoucnu jednalo o plochu pro bydlení, je tak založena na nesprávném právním
posouzení a jde o „čirou spekulaci“. Stěžovatelka namítá, že zrušením části územně plánovací
dokumentace vzniká v předmětné části pozemku „bílé místo“, tj. neobnovuje se původní územně
plánovací dokumentace. Sporná plocha je regulována pouze příslušnými ustanoveními zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), přičemž je součástí
zastavěného území obce ve smyslu §2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona.
[9] Vytýká též krajskému soudu, že „předjímal“, zda by plocha pro bydlení v rodinných
domech měla mít pro stěžovatelku výrazně horší dopady, než pokud by měla sloužit
pro dopravní infrastrukturu. Stěžovatelka k tomu uvádí, že pokud by sporná část pozemku měla
být součástí pozemní komunikace, bylo by jí znemožněno využívat sklepení chaty. Pokud
by část pozemku byla v budoucnu stanovena jako plocha pro bydlení v rodinných domech, nutně
by jí nemuselo být znemožněno využívat sjezd ke sklepení chaty.
[10] Stěžovatelka též poukazuje na to, že krajský soud shledal nedůvodnou námitku,
dle níž plánované využití sporné části pozemku je v rozporu s vyhláškou č. 501/2006 Sb.,
o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška o obecných požadavcích na využívání
území“), neboť dle krajského soudu tímto nemohlo být zasaženo do věcného práva stěžovatelky.
V této souvislosti vytýká krajskému soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nesrozumitelnost a nedostatečné odůvodnění.
[11] Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud jí nad rámec nezbytného odůvodnění přisvědčil
v tom, že její námitky proti OOP byly nedostatečně vypořádány. Ztotožnil se s ní i v tom ohledu,
že zachování sporné části pozemku jako plochy pro dopravní infrastrukturu nemá smysl,
neboť sporná část pozemku je pouze pozůstatkem dříve plánované cesty, která však fakticky
nikdy nevznikla, nesloužila ke svému účelu a nyní již nemá žádné opodstatnění. Též krajský soud
konstatoval, že politické vedení obce by se mělo snažit o to, aby vlastníci nemovitostí mohli své
nemovitosti pokojně užívat. V této souvislosti stěžovatelka opakuje svoji argumentaci
z předcházejících řízení, dle níž sporná část pozemku nemá význam jako součást existující místní
komunikace a není rozumný důvod, aby sloužila jako rozvojová plocha.
[12] Poukazuje též na to, že krajský soud jí dal ve většině námitek za pravdu, neboť potvrdil,
že ponechání stávající funkční plochy na sporné části pozemku není důvodné a odpůrkyně
dostatečně neodůvodnila, proč toto řešení v daném případě zvolila. Shledal tedy, že je napadené
OOP nepřezkoumatelné a neproporcionální, přesto však stěžovatelce ochranu neposkytl.
Stěžovatelka nakonec nesouhlasí s krajským soudem, že napadeným OOP nedošlo k zásahu
do jejích hmotných práv, ale jen práv procesních. V této souvislosti zdůrazňuje, že nebrojila proti
procesu přijímání OOP, ale jeho výsledku, a že n avrhovaným stanovením funkčního využití
sporné části pozemku jí bude znemožněno využívat sjezd do sklepení chaty, což představuje
zásah do jejích hmotných práv.
[13] Odpůrkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem
a kasační námitky stěžovatelky považuje za nedůvodné. Zdůrazňuje, že stěžovatelka se nynějším
soudním řízením snaží donutit odpůrkyni k prodeji pozemku, který nyní užívá bez právního
titulu; její návrh na zrušení OOP má šikanózní povahu. Dále shrnuje pro věc rozhodující
skutečnosti, a to že a) stěžovatelce nesvědčí žádný platný právní titul opravňující jí užívat spornou
část pozemku, b) stěžovatelka předmětnou stavbu, kterou označuje jako garáž, k tomuto účelu
fakticky vůbec neužívá, ostatně ani právně nemůže, neboť tato stavba je zkolaudovaná jako dílna,
a c) napadeným OOP nedojde k žádnému omezení z hlediska užívání nemovitostí stěžovatelky,
a to ani z hlediska příjezdu či přístupu. Odpůrkyně také uvádí, že spornou část pozemku hodlá
využívat jako tzv. točnu pro vozidla, prostor pro umístění nádob na tříděný odpad nebo
by mohla sloužit pro parkování vozidel (k tomuto účelu plochu ostatně ve značné míře využívá
rodina stěžovatelky).
[14] Stěžovatelka v replice k vyjádření odpůrkyně opakuje, že napadená část OOP slouží jen
k tomu, aby jí znemožnila užívání její nemovitosti. Návrh pozemní komunikace na sporné části
pozemku dle ní nemá význam a nebyl dostatečně odůvodněný. Vymezuje se také proti tvrzení,
že se snaží odpůrkyni donutit k prodeji pozemku.
[15] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitek nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost. Případnou
nepřezkoumatelností rozsudku je soud povinen se podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední
povinnosti, a to i bez námitky stěžovatelky. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný pouze
za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází
z důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho
rozhodnutí. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje.
[18] Krajský soud v rozsudku řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí,
vypořádal se se všemi podstatnými žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny
srozumitelnou a logickou argumentací. Na stranách 10 až 11 napadeného rozsudku vysvětlil
nosný důvod svého rozhodnutí, tedy z jakého důvodu se domnívá, že v důsledku vydání
napadeného OOP nebylo ohroženo věcné právo stěžovatelky, respektive že požadovaná změna
OOP by nezajistila nerušené využívání nemovitosti stěžovatelky – zejména pak zachování vjezdu
do sklepení chaty. Stěžovatelka v kasační stížnosti bez bližšího odůvodnění uvádí, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatečné odůvodnění v části, ve které
se krajský soud zabýval námitkou, dle níž plánované využití sporné části pozemku je v souladu
s vyhláškou o obecných požadavcích na využívání území. Nejvyšší správní soud proto
též v obdobné míře obecnosti uvádí, že na straně 12 napadeného rozsudku krajský soud na tuto
námitku řádně a srozumitelně odpověděl (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130; všechna judikatura tohoto soudu je dostupná
na www.nssoud.cz).
[19] Kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto není dán.
[20] Dále se kasační soud zabýval argumentací, dle níž krajský soud pochybil, pokud
se zabýval tím, zda by stěžovatelkou namítané omezení jejího vlastnického práva hrozilo také
v případě, že by sporná část pozemku měla sloužit pro bydlení v rodinných domech. Stěžovatelka
vytýká krajskému soudu, že možné využití této části pozemku jako plochy pro bydlení je „čirou
spekulaci“, neboť zrušením části územně plánovací dokumentace vzniká v předmětné ploše „bílé
místo“ a neobnovuje se původní územně plánovací dokumentace.
[21] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud zkoumal, zda by bylo zabráněno
tvrzenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, pokud by odpůrkyně
spornou část pozemku zařadila do plochy bydlení v rodinných domech, respektive plochy bydlení
v rodinných domech - venkovské, neboť stěžovatelka v námitkách proti OOP (územnímu plánu)
uvedla, že požaduje, aby sporná část pozemku byla změněna z komunikace místního významu právě
na plochu bydlení v rodinných domech, potažmo plochu bydlení v rodinných domech - venkovské. Nejednalo
se tedy o „čirou spekulaci“, která by šla na rámec předmětu nynějšího řízení, ale argumentaci
vyslovenou v reakci na stěžovatelčiny námitky v řízení, které vedlo k přijetí napadeného OOP.
[22] Stěžovatelka má nicméně pravdu v tom, že pokud by byla úspěšná se svým návrhem
na zrušení části územního plánu, v tomto rozsahu by se neobnovovala původní územně
plánovací dokumentace regulující dané území (pozemek parc. č. XA byl také v dříve platném
znění územního plánu obce Vranov veden jako komunikace místního významu). Jelikož bylo
v nynějším případě vydáno zcela nové OOP (tj. původní územní plán byl beze zbytku nahrazen
územním plánem novým), pak jeho zrušením nemůže dojít k obnovení původního OOP.
Po zrušení územního plánu nebo jeho části dotčené území nevykazuje žádnou územně
plánovací regulaci a správní orgány tudíž rozhodují, jako kdyby obec pro tuto část území
územní plán neměla (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 6 As 155/2014 – 73).
[23] Jakkoli platí, že by po zrušení části OOP na sporné části pozemku vzniklo „bílé místo“
(v současné době je stěžovatelkou fakticky obhospodařováno jako zahrada a v katastru
nemovitostí je tento pozemek evidován jako ostatní plocha a využití pozemku je neplodná půda),
přesto krajský soud nepochybil, pokud věc posuzoval v intencích deklarovaného úmyslu samotné
stěžovatelky, který uplatnila v procesu přijímání OOP (k tomu viz odstavec [21] výše). Nelze
mu tudíž vytýkat, že zdůraznil pro případ rozhodnou okolnost, tedy že konkrétního účelu užívání
sporné části pozemku nelze dosáhnout zrušením části územního plánu.
[24] Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že stěžovatelka zřejmě mylně předpokládá,
že pokud by nebyla sporná část pozemku územním plánem regulována, nadále by ji mohla užívat
jako dosud. Tak tomu ovšem není; v současné době totiž nemá žádný právní titul, na základě
kterého by mohla spornou část pozemku nadále nerušeně užívat. Nájemní smlouva, na základě
které tak činila dříve, nebyla prodloužena. Odpůrkyně současně nehodlá na stěžovatelku převést
ani vlastnické právo ke sporné části pozemku, přičemž takový postup jí nelze vytýkat, neboť
k němu může mít legitimní důvody. Za těchto okolností se jeví, že zajištění nerušeného přístupu,
respektive příjezdu k nemovitosti stěžovatelky lze vskutku dosáhnout jen soukromoprávními
instituty (jak správně uvedl krajský soud), a to například služebností cesty dle §1276 občanského
zákoníku. Stěžovatelkou požadovaného výsledku, tedy nerušeného užívání předmětné části
pozemku, naopak nelze dostáhnout prostřednictvím zrušení napadené části OOP.
[25] Krajský soud nepochybil ani v tom, že nevyhověl návrhu stěžovatelky na zrušení části
OOP, ačkoli současně dospěl k závěru, že odpůrkyně dostatečně nevysvětlila, proč spornou
plochu zařadila mezi plochu dopravní infrastruktury, a stejně tak se dle něj uspokojivě
nevypořádala s námitkami stěžovatelky uplatněnými v procesu přijímání OOP (viz odstavec 43
napadeného rozsudku). Kasační soud v prvé řadě podotýká, že stěžovatelka dezinterpretuje
závěry krajského soudu, neboť krajský soud neuvedl, že napadené OOP je nepřezkoumatelné
a neproporcionální, jak nyní stěžovatelka tvrdí v kasační stížnosti. Navíc příslušnou část
argumentace krajský soud uvedl toliko jako obiter dictum, přičemž současně vysvětlil, že to nic
nemění na tom, že návrh stěžovatelky na zrušení části OOP musel zamítnout, neboť její
situace není řešitelná veřejnoprávní cestou. Jak je popsáno výše, s posledně uvedeným
argumentem - který byl nosným rozhodovacím důvodem napadeného rozsudku - se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje.
[26] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že souhlasí se stěžejním závěrem krajského soudu,
totiž že stěžovatelka usiluje o vyřešení absence právního titulu ke sporné části pozemku
prostřednictvím návrhu na zrušení části OOP (územního plánu), ačkoli tato cesta je zcela
nevhodná a ani v případě úspěchu stěžovatelky ze své podstaty nemůže vést k vyřešení jejího
problému. Z její argumentace v rámci procesu přijímání OOP i před správními soudy totiž plyne,
že usiluje o to, aby jí bylo zachováno faktické nerušené užívání cizího pozemku. K tomuto účelu
však územní plán neslouží, neboť jeho smysl je jiný, a to vytvořit základní koncepci
rozvoje území obce a jeho plošného a prostorového uspořádání do budoucna.
[27] Co se týče námitek shrnutých v odstavci [11] shora, stěžovatelka se omezuje na prostou
rekapitulaci závěrů krajského soudu, aniž by s nimi jakkoli věcně polemizovala. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti zdůrazňuje, že stěžovatelka byla povinna v kasační stížnosti vylíčit, jakých
konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud dopustit, jakož
i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016 - 40, srovnej přiměřeně
též rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
č. 835/2006 Sb. NSS). Obsah kasační stížnosti tak v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost
výše uvedené požadavky; v tomto případě se proto nejedná o kasační důvody ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s.
[28] Stěžovatelka ve zbylé části kasační stížnosti jen uvádí výtky, které uplatnila v řízení, které
vedlo k přijetí napadeného OOP, či v řízení před krajským soudem. Tato tvrzení jsou však
dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, protože neobsahují žádnou reakci na závěry krajského soudu,
ale vymezují se pouze proti postupu správních orgánů. Z tohoto důvodu se ani jimi Nejvyšší
správní soud dále nezabýval.
[29] Jelikož kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji za podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[30] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona; odpůrkyně byla naopak ve věci úspěšná, a proto má právo na náhradu
nákladů řízení. Přiznaná náhrada nákladů řízení odpůrkyně spočívá v odměně jejího zástupce
za řízení o kasační stížnosti, a to ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, kterým bylo
vyjádření ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Podle §13 odst. 4 advokátního tarifu náleží zástupci odpůrkyně též náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč za daný úkon. Zástupce odpůrkyně doložil, že je plátcem DPH
(§14a advokátního tarifu), a proto se takto vypočtená odměna a náhrada hotových výdajů zvyšuje
o částku odpovídající této dani (sazba daně 21 %), konkrétně o 714 Kč. Celková částka tak činí
4 114 Kč. Stěžovatelka je povinna uhradit odpůrkyni uvedenou částku ve lhůtě 30 dní ode dne
právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce Mgr. Richarda Vachouška, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 24. června 2022
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu