ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.98.2020:26
sp. zn. 3 As 98/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce O. D.,
zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Čs. legií 5, proti
žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října
2771/117, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 2. 2020, č. j. 18 A 17/2019 – 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2020, č. j. 18 A 17/2019 – 32,
se z r uš uj e a věc se v r ací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2018, č. j. MMH/2487/2018-19, uznal Magistrát
města Havířova (dále jen „magistrát“) žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
(dále jen „zákon o silničním provozu“), v souvislosti s porušením §7 odst. 1 písm. c) tohoto
zákona, za což žalobci uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.
Uvedeného přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 3. 1. 2018 v době kolem 15:30 hod
v Havířově na ulici Národní třída při řízení motorového vozidla X RZ X ve směru z centra města
v ul. Těšínské držel v levé ruce mobilní telefon. Odvolání žalobce proti rozhodnutí magistrátu
zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 3.2019, č. j. MSK 20751/2019, a rozhodnutí magistrátu
potvrdil.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul
průběh správního řízení a na žádost žalobce provedl jeho výslech, v rámci kterého žalobce
popřel spáchání přestupku, odmítl tvrzení, že by při jízdě používal mobilní telefon a vyslovil
nesouhlas s uváděnou vzdáleností mezi jeho a policejním vozidlem, která dle výpovědi policistů
byla 1 m. Žalobce dále vypověděl, že policisté nejdříve tvrdili, že je vše nahráváno kamerovým
systémem, ale následně záznam odmítli přehrát, protože to nebylo možné.
[3] Krajský soud se nejprve vypořádal s námitkou, že oba správní orgány nerespektovaly
nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a porušily tak zásadu presumpce
neviny, neboť výpovědím policistů byla přisuzována vyšší míra pravdivosti na úkor výpovědi
žalobce a jeho manželky, která byla zásahu také přítomna. Tímto postupem správní orgány
aplikovaly „pseudozásadu“ spočívající v tom, že výpověď policistů je vždy „svatá“ a je jí přisuzována
vyšší míra pravdivosti na úkor rodinných příslušníků žalobce. S touto námitkou se krajský soud
neztotožnil. Uvedl, že přestupek byl prokázán nejen oznámením o přestupku ze dne 3. 1. 2018,
ale zejména svědeckými výpověďmi zasahujících policistů L. P. a D. P., jež byly v souladu
s úředním záznamem sepsaném v místě provedené kontroly a s oznámením o přestupku.
Opatřené důkazy nebyly v průběhu řízení nijak zpochybněny. Policisté neměli k žalobci ani
k projednávané věci jakýkoliv osobní zájem či vztah. Oproti těmto důkazům byly výpovědi
žalobce a jeho manželky rozporné. Dále správní orgány vzaly v potaz, že manželka je rodinným
příslušníkem žalobce a tudíž má na výsledku projednávané věci stejný zájem, jako žalobce.
S tímto názorem se krajský soud ztotožnil a dodal, že svědeckou výpovědí manželky nebyla nijak
zpochybněna věrohodnost zasahujících policistů. Dle krajského soudu se správní orgány řídily
zásadou volného hodnocení důkazů a dostatečně zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly
žádné pochybnosti.
[4] Krajský soud rovněž nepovažoval za podstatné, zda se jednalo o mobil šedostříbrné
či bílé barvy, neboť pro posouzení přestupkového jednání byla rozhodující shodná výpověď
policistů, a to, že se jednalo o mobilní telefon a nikoli o pouzdro na brýle černé barvy, jak uvedl
žalobce a následně v rámci svědecké výpovědi i jeho manželka. Krajský soud pokládal
za zarážející, nelogické a nepřirozené, že žalobce již při samotné kontrole na místě samém tuto
skutečnost nenamítal, ale uvedl ji až v rámci jednání před magistrátem, stejně jako jeho manželka;
to činí jejich výpovědi nevěrohodnými.
[5] Konečně krajský soud nepřisvědčil ani namítané existenci potencionálního důkazu
v podobě videozáznamu z kamery ve vozidle policistů, který nebyl proveden. Uvedl, že podle
svědecké výpovědi D. P. byl záznam nekvalitní a nebylo z něj poznat, zda žalobce v ruce držel
mobilní telefon. Při ústním jednání před krajským soudem pověřenkyně žalovaného uvedla,
že záznam byl pořízen, ale vozidlo žalobce nebylo zaznamenáno, neboť kamera je v policejním
vozidle umístěna za předním sklem, kdežto vozidlo žalobce bylo v tuto dobu ve vedlejším
pravém pruhu. Krajský soud, ve shodě s žalovaným, pokládal za hlavní důkazní prostředek
zrakový vjem spojený s pozorováním přestupkového děje, který byl shodnou svědeckou
výpovědí obou policistů spolehlivě prokázán. Z těchto důvodů zamítl návrh žalobce na
provedení důkazů kamerovým záznamem. Krajský soud dále upozornil, že žalobce tuto námitku
neuplatnil v odvolacím řízení a dodal, že cílem přezkoumání žalobou napadených rozhodnutí
není nahrazovat řízení před správním orgánem, a proto účastník správního řízení nemůže uvádět
nové námitky až v soudním řízení.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel nadále namítá, že v přestupkovém řízení byla uplatněna výše specifikovaná
„pseudozásada“ a výpověď policistů byla hodnocena jako „svatá“, čímž došlo k favorizování těchto
výpovědí na úkor výpovědí stěžovatele a svědkyně. Nebylo věrohodným způsobem odůvodněno,
proč byla ignorována výpověď v jeho prospěch, ačkoliv bylo svědectví E. D. konzistentní,
logické a v podstatných rysech se shodovalo s výpovědí stěžovatele. Svědkyně nebyla
znevěrohodněna a nezavdala sebemenší pochybnost o nepravdivosti své výpovědi. Tato námitka
stěžovatele byla opakovaně uplatněna, avšak nebyla doposud řádně vypořádána a správní orgány
ani krajský soud nevysvětlily, proč v daném případě nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio
pro reo. Nebyla-li tato zásada respektována, je podle názoru stěžovatele řízení před krajským
soudem stiženo vadou. Krajský soud se plně ztotožnil s názorem žalovaného a zhodnotil
provedené dokazování před správními orgány za dostatečné, aniž by se řádn ě vypořádal
s uplatněnými žalobními námitkami.
[8] Stěžovatel se také ohrazuje proti závěrům krajského soudu, týkajícím se důkazu
kamerovým záznamem. Upozorňuje, že v dané věci podával dvě odvolání [první rozhodnutí
magistrátu bylo žalovaným pro nepřezkoumatelnost zrušeno a věc byla vrácena magistrátu
k dalšímu řízení – pozn. NSS], přičemž v prvním odvolání ze dne 15. 6. 2018 je pasáž,
kde stěžovatel tuto námitku výslovně vznesl a dále k ní uvedl, že je podivné, aby si policisté sami
vyhodnocovali použitelnost pořízeného kamerového záznamu. V následném odvolání ze dne
16. 1. 2019 stěžovatel v závěru uvedl, že ve zbytku opětovně odkazuje na obsah původního
odvolání, neboť nové rozhodnutí bylo v podstatě totožné jako rozhodnutí původní.
Stěžovatel trvá na tom, že nebylo v kompetenci zasahujících policistů, aby si sami vyhodnotili
použitelnost důkazního prostředku, a je tedy zarážející, že tato skutečnost není vykládána
ve prospěch žalobce, neboť tím bylo zasaženo do jeho práv. Za absurdní stěžovatel považuje,
že krajský soud v odůvodnění používá citaci z úředního záznamu ze dne 3. 1. 2018, ačkoli jej není
možné jako důkazní prostředek vůbec použít. K problematice řízení vozidla se záznamovým
zařízením v ruce stěžovatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 8 As 100/2011 – 70, a ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 – 92, která se touto
problematikou zabývají. Plyne z nich, že se v případech posuzování tohoto typu přestupku jedná
vždy o obtížně zachytitelné jednání, a je proto úkolem správních orgánů důkladně zhodnotit,
zda policisté měli možnost toto jednání spatřit a měli by být následně schopni přesně popsat
mobilní telefon s uvedením typu, barvy či designu apod., což v daném případě nebylo splněno.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření k věci navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud z předloženého správního spisu zjistil, že dne 9. 1. 2018 bylo
magistrátu Policií ČR doručeno oznámení o přestupku č. j. KRPT-3652-1/PŘ-2018-070312,
v němž je uvedeno, že stěžovatel dne 3. 1. 2018 kolem 15:30 na ul. Národní třída v Havířově
Městě, u křižovatky s ul. Kapitána Nálepky, ve směru jízdy k ul. Těšínská, řídil motorové vozidlo
blíže uvedené RZ, přičemž při řízení držel v levé ruce mobilní telefon, který měl přiložen
u levého ucha. Zápis provedl policista prap. L. P. Stěžovatel v kolonce „Vyjádření osoby podezřelé ze
spáchání přestupku“ uvedl, že při nepříznivém počasí byla snížena viditelnost, telefonní zařízení
v levé ruce neměl a že jako svědek byla přítomna E. D. Současně s tím byl magistrátu zaslán
úřední záznam z téhož dne (téhož č. j.), kde bylo toto zjištění zasahujícím policistou
zaznamenáno podrobněji. Dne 16. 4. 2018 vyslechl magistrát svědky (zasahující policisty a
svědkyni – manželku stěžovatele) a umožnil též stěžovateli, aby se k věci vyjádřil, čehož
stěžovatel využil. Obsah provedených výslechů a vyjádření stěžovatele jsou podrobně shrnuty
v odst. [5] odůvodnění napadeného rozsudku, na které kasační soud v podrobnostech odkazuje.
Následně magistrát vydal dne 24. 5. 2018, rozhodnutí č. j. MMH/2847/2018-13, kterým
žalovaného uznal vinným ze spáchání předmětného přestupku; toto rozhodnutí bylo žalovaným
pro nepřezkoumatelnost zrušeno a věc byla vrácena magistrátu k novému projednání. Dne
13. 12. 2018 vydal magistrát nové rozhodnutí č. j. MMH/2847/2018-19, které žalovaný výše
specifikovaným rozhodnutím ze dne 18. 3. 2019 potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl.
[13] Pokud jde o stěžovatelem rozporovaný způsob hodnocení výpovědí svědků, je vhodné
nejprve uvést, že český právní řád vychází ze zásady volného hodnocení důkazů
(§50 odst. 4 správního řádu, §77 odst. 2 věta druhá s. ř. s.). Neuplatňuje se tedy tzv. „vázané
hodnocení důkazů“, podle kterého má některý důkazní prostředek a priori vyšší váhu než důkazní
prostředek jiný. Jistě tedy nelze bez dalšího vycházet z toho, že výpověď policisty má větší
význam než výpověď jiného svědka, jak správně tvrdí stěžovatel. V projednávané věci
se svědecké výpovědi policistů na straně jedné a svědecká výpověď E. D. (manželky stěžovatele)
a vyjádření stěžovatele na straně druhé, v popisu skutkového děje zásadním způsobem rozcházejí.
V takové situaci je klíčové zhodnotit věrohodnost a konzistentnost výpovědí svědků a v kontextu
s případnými dalšími provedenými důkazy a podklady uvážit, zda lze některé z výpovědí
považovat za průkazné, tzn. osvědčující reálný průběh skutkového děje.
[14] Nejvyšší správní soud se v minulosti opakovaně zabýval případy, kdy byla důkazní situace
podobná té v nyní posuzované věci, tedy posuzováním skutkového děje při řízení motorových
vozidel, kdy proti sobě stála protichůdná tvrzení, a nebylo jiných důkazních prostředků.
Například v rozsudcích ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008-42 a ze dne 15. 10. 2007,
č. j. 4 As 19/2007-114, byla za hodnověrná považována svědectví policistů, neboť ta byla
konzistentní, zatímco ve výpovědích posádky vozu bylo možno nalézt nesoulad. Naopak
v rozsudku ze dne 12. 5. 2011, č. j. 7 As 105/2010-96, nedošlo ke zpochybnění výpovědi osádky
vozu, zatímco u zasahujících policistů byla shledána až příliš velká míra horlivosti při řešení
přestupku, která ústila v kontrolu vybavení vozu ani vzdáleně nesouvisejícího s podezřením
na spáchání předmětného přestupku. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka
se Nejvyšší správní soud zabýval též v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114,
v němž mj. konstatoval, že „[k] osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud
dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista
na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem,
aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil
míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod,
pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele,
že správní orgány i krajský soud vycházely v dané věci z ´trojjediného zdroje´, jímž bylo ´Oznámení přestupku´,
úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem na povahu věci se jiný v úvahu přicházející
důkaz nenabízí.“
[15] Výpovědi policistů (podrobně popsané v odst. [5] odůvodnění napadeného rozsudku)
jsou v nyní projednávané věci bez rozporů jak každá zvlášť, tak při jejich vzájemném porovnání.
Nebyl zjištěn ani řádný jiný motiv, než prostý výkon služby, proč by policisté stěžovatele stíhali
a následně mu oznámili podezření ze spáchání přestupku. Policisté stěžovatele neznali
a při zastavování vozidla nevěděli, kdo konkrétně je řidičem. Nebyla zjištěna ani nepřiměřená
míra jejich horlivosti, jak tomu bylo ve výše zmiňované věci sp. zn. 7 As 105/2010. Stěžovatel
nebyl podroben žádnému šikanóznímu jednání a jednání zasahujících policistů lze hodnotit
jako korektní a nikoliv zaujaté (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
č. j. III. ÚS 359/05). Na žádné rozpory ve výpovědích policistů či jejich neadekvátní jednání
ostatně nepoukazuje v kasační stížnosti ani sám stěžovatel. Nejvyšší správní soud se shoduje
s názorem správních orgánů i krajského soudu, že policisté mohli na uvedenou vzdálenost
(zhruba 9 m čelně, respektive zhruba 1 m z boku) a za daných klimatických a světelných
podmínek vnímat svými smysly, zda řidič při řízení drží mobilní telefon, obzvláště pokud
se na jeho sledování soustředili a následně stáli ve vedlejším pruhu na křižovatce. Držení telefonu
za jízdy je na rozdíl od některých jiných dopravních přestupků (například určení konkrétního
překročení maximální rychlosti; k tomu viz rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 10. 2008,
č. j. 1 As 64/2008 – 42) pozorovatelné pouhým zrakem a není k jeho odhalení potřeba odborná
znalost ani zvláštní vybavení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011,
č. j. 2 As 52/2011 – 51); svědecká výpověď zasahujících policistů tak může být sama o sobě
věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz.
[16] Na rozdíl od policistů měl stěžovatel motiv, proč předestřít jinou verzi skutkového děje,
tj. verzi, která by jej vyvinila z podezření ze spáchání dopravního přestupku, s nímž by byl spojen
i sekundární postih podle §123b zákona o silničním provozu (započtení bodů do bodového
hodnocení řidičů). Takovou motivaci každého obviněného z přestupku lze jistě rozumně
očekávat, přičemž nelze ani odhlédnout od toho, že jeho vyjádření k věci není svědeckou
výpovědí a v rámci zajištění práva na obhajobu zákon obviněnému (na rozdíl od svědka)
nepřikazuje, aby uváděl (vypovídal) pravdu a nic nezamlčoval (srov. §55 odst. 1 správního řádu).
Jakkoli tedy vyjádření či jiné podání obviněného z přestupku (tj. účastníka řízení) není vyloučeno
z okruhu podkladů, jimiž se zjišťuje skutkový stav věci (srov. §50 odst. 1 správního řádu),
je nutné k jeho obsahu v rámci hodnocení důkazů a dalších podkladů přistupovat vždy s určitou
obezřetností. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu (ani z rozhodnutí správních orgánů)
přitom neplyne, že by stěžovatelem předestřená verze skutkového děje (v rámci odvolání označil
za pravdivou výpověď své manželky E. D.) byla označena za nevěrohodnou pouze pro jeho
postavení osoby obviněné z přestupku; to platí přiměřeně i pro výpověď svědkyně, která je vůči
němu v postavení osoby blízké. Správní orgány (a následně i krajský soud) totiž především
porovnaly obsah výpovědi manželky stěžovatele (viz odst. [5] odůvodnění rozsudku krajského
soudu) s výpověďmi zasahujících policistů. Přestože výpověď svědkyně, bylo-li by
na ní nahlíženo jen izolovaně, nepůsobí rozporně či prima vista nevěrohodně, právě v kontextu
výpovědí zbývajících svědků lze důvod pro její zpochybnění nalézt. Svědkyně vypověděla,
že stěžovatel netelefonoval, nýbrž držel v levé ruce u ucha pouzdro na brýle; se stěžovatelem
se bavili o tom, že by je policisté mohli zastavit v domnění, že stěžovatel telefonuje. Shodně
s výpovědí svědka P. uvedla, že jím byla dotazována, zda stěžovatel za jízdy telefonoval, na což
odpověděla negativně. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že
je zcela nelogické, aby se svědkyně nepokusila přímo na místě zasahujícím policistům vysvětlit, že
stěžovatel držel v ruce pouzdro na brýle a nikoliv telefon, byla-li na telefonování výslovně
dotazována a bylo-li zřejmé, že policisté trvají na tom, že stěžovatel telefonoval a věc předají
k řešení do správního řízení. Právě tato okolnost vskutku snižuje důvěryhodnost její svědecké
výpovědi a to v neopomenutelném kontextu zjištění, že jde ve vztahu ke stěžovateli o osobu
blízkou. Uvedené lze plně vztáhnout i na počínání stěžovatele, který rovněž přímo na místě
neuvedl, že v ruce držel pouzdro na brýle a policistům je například neukázal, čímž by vyvrátil
veškerá obvinění. Nic takového netvrdil ani ve svém vyjádření zachyceném v oznámení
o spáchání přestupku, sepsaném na místě samém, kde pouze uvedl: „Při nepříznivém počasí byla
snížená viditelnost a telefonní zařízení jsem v levé ruce neměl.“ Tvrzení, že v ruce držel pouzdro na brýle a
nikoliv mobilní telefon, stěžovatel uvedl poprvé až v rámci ústního jednání, před započetím
výslechu svědků, tj. zhruba za čtyři měsíce od provedené kontroly (v podrobnostech viz odst. [5]
odůvodnění napadeného rozsudku). Lze souhlasit s názorem, že uplatnit toto skutkové tvrzení již
v okamžiku prováděné kontroly se jeví být i naprosto přirozenou reakcí člověka, který bezpečně
ví, že se přestupku nedopustil, a že v ruce držel zcela jiný předmět.
[17] Nejvyšší správní soud tak souhlasí se závěry správních orgánů a krajského soudu,
že výpovědi policistů působily hodnověrněji, než výpověď svědkyně a vyjádření stěžovatele,
a proto se k této verzi skutkového stavu přiklonily. Tento rozpor, pro dokazování podobných
situací typický, byl překlenut tím, jak byla vysvětlena důvěryhodnost výpovědí policistů, a naopak
nevěrohodnost výpovědi manželky stěžovatele. Nelze tak souhlasit s názorem stěžovatele,
že výpovědi policistů byla dána větší váha jen na základě jejich služebního postavení, a stejně
tak nebylo rozhodováno v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu
č. j. I. ÚS 520/16.
[18] Stěžovateli nelze přisvědčit, ani pokud jde o jeho tvrzení o absolutní nepoužitelnosti
úředního záznamu ze dne 3. 1. 2018 jako důkazního prostředku. Argumentace stěžovatele
je zřejmě založena na ustanovení §137 odst. 4 správního řádu, podle kterého záznam o podání
vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek. Zmiňovaný úřední záznam ovšem neobsahuje podání
vysvětlení stěžovatele, ale obsahuje skutková zjištění, která vedla policisty k postoupení věci
správnímu orgánu (magistrátu). Úřední záznam by nemohl sloužit jako podklad správního
rozhodnutí pouze v části, týkající se vyjádření stěžovatele ke skutečnostem, v nichž bylo
spatřováno spáchání přestupku, neboť by tímto způsobem mohlo dojít k porušení zákazu
principu nemo tenetur se ipsum accusare, tj. zákazu přispávat ke svému obvinění u osoby, která dosud
není v postavení obviněného (zde ze spáchání přestupku) a nemusí si tak být vědoma svých
procesních práv a záruk (k tomu srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 10. 2. 2016,
č. j. 1 As 204/2015-33).
[19] Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že úředním záznamem ani oznámením
o přestupku nelze ve správním řízení samostatně provádět dokazování (viz například rozsudky
ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, či ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 1 As 34/2010 - 73, publ. pod č. 2208/2011 Sb. NSS), ale jedná se o podklady, které primárně
slouží k určení směru dokazování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 3 As 155/2016 – 34). V rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 3 As 231/2017 – 51, Nejvyšší
správní soud uvedl, že: „[p]okud při provádění úředního úkonu nebyl proveden audio/vizuální záznam
a okolnosti jeho provádění jsou zpochybňovány, zásadním důkazem o skutkovém stavu věci jsou obvykle svědecké
výpovědi osob, které se tohoto úkonu osobně zúčastnily, zejména úředních osob – zde zasahujících strážníků.
V případech ´tvrzení proti tvrzení´ proto musí rozhodující orgán vždy vyslechnout ony úřední osoby jako svědky
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016 – 30) a nesmí se spokojit
jen s oznámením o přestupku a s úředním záznamem.“ Je tedy zřejmé, že úřední záznam (nejde-li
o případ uvedený v §137 odst. 4 správního řádu) lze použít jako podklad pro vydání rozhodnutí
v přestupkovém řízení, půjde však pouze o podklad podpůrný, na němž nemohou být samostatně
vystaveny skutkové závěry.
[20] V posuzovaném případě ze správního spisu vyplývá, že magistrát skutkové závěry
nepostavil na úředním záznamu (ani na oznámení o přestupku), ale v souladu s výše zmíněnou
judikaturou provedl svědecké výslechy zasahujících policistů a manželky stěžovatele. Úřední
záznam mu posloužil jako vodítko pro formulaci otázek kladených svědkům; s jeho obsahem
pak konfrontoval jednotlivé výpovědi za účelem posouzení jejich hodnověrnosti. Takovému
postupu nelze ničeho vytknout. Je sice pravdou, že magistrát i žalovaný v odůvodnění svých
rozhodnutí zmiňují i tu část úředního záznamu ze dne 3. 1. 2018, ve které je zachyceno vyjádření
stěžovatele k vytýkanému skutku učiněné v rámci prováděné policejní kontroly, správní orgány
však z něj při svém rozhodování nevycházely a nemohlo tak dojít k porušení principu zákazu
přispívat k vlastnímu obvinění. Jinými slovy, nic z toho, co stěžovatel sdělil policistům
při provádění služebního zákroku, nebylo při zjišťování skutkového stavu použito v jeho
neprospěch; svědecké výpovědi byly konfrontovány s tím, co stěžovatel vypověděl při ústním
jednání poté, co byl poučen o svých procesních právech. Aproboval-li tedy krajský soud tento
procesní postup, postupoval v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou k této problematice.
Jeho vyjádření, že „svědecké výpovědi byly […] zcela v souladu s obsahem nejen […] úředního záznamu,
ale i s oznámením přestupku sepsaným na místě provedené kontroly“, je nutno chápat tak, že skutkový stav
věci byl zjištěn provedenými svědeckými výpověďmi, které odpovídají tomu, co bylo uvedeno
v úředním záznamu a oznámení o spáchání přestupku.
[21] Krajský soud však postupoval nesprávně, akceptoval-li postup žalovaného, který
se nepokusil provést důkaz kamerovým záznamem z policejního vozidla, jakkoli stěžovatel
v odvolání poukazoval na to, že tento důkaz nebyl proveden v řízení před magistrátem
(s odůvodněním, že dle policistů nebyl tento záznam dostatečně kvalitní a průkazný) a následně
sám nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení tohoto důkazu.
[22] Neprovedení navrhovaného důkazu lze (s jistým zjednodušením) odůvodnit tím, že (i) jde
o důkazní prostředek nezpůsobilý cokoli prokázat (například svědectví z doslechu), nebo (ii) jím
nelze prokázat právě dokazovanou skutečnost (t. j. netýká se prokazované skutečnosti), případně
(iii) pro jeho nadbytečnost (zjišťovaná skutečnost byla bezpečně prokázána již provedenými
důkazy). Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i rozsudku krajského soudu je zřejmé, že důkaz
nahrávkou kamery ve služebním vozidle zasahujících policistů nebyl proveden pro jeho
neprůkaznost; žalovaný i krajský soud tedy měli za to, že jím prokazovanou skutečnost prokázat
nelze [viz důvod ad (i) výše]. S tímto závěrem se ovšem nelze ztotožnit, neboť žalovaný i krajský
soud se v tomto závěru spolehli pouze na tvrzení zasahujících policistů, která navíc byla rozporná
(při zásahu policisté tvrdili, že záznam není pořizován; následně uvedli, že pořízen byl,
ale je nekvalitní); krajský soud nadto evidentně implicitně přijal také tvrzení zástupkyně
žalovaného, které při soudním jednání uvedla, že kamerový záznam nezachycuje vozidlo
stěžovatele, jelikož nebylo v zorném poli kamery, aniž by se pozastavil nad tím, z čeho toto
tvrzení zástupkyně dovozuje, nebyl-li tento důkaz ve správním řízení vůbec proveden. Na základě
výše uvedeného je tedy zřejmé, že kamerový záznam pořízen byl a žalovaný i krajský soud jej
apodikticky vyhodnotili jako neprůkazný, aniž by jej nejprve provedli a ověřili, zda tomu
tak skutečně je. Ze strany žalovaného i krajského soudu jde tedy o nepodložený závěr, který nemá
oporu ve správním ani v soudním spisu.
[23] Aniž by kasační soud jakkoli předjímal obsah kamerového záznamu v nyní projednávané
věci, lze obecně uvést, že důkaz kamerovým záznamem je, na rozdíl od svědeckých výpovědí,
důkazem objektivně zachycujícím určitý skutkový jev, a mohl by tedy potenciálně otřást i zcela
konzistentními výpověďmi svědků (zde zasahujících policistů). Význam jeho provedení je v nyní
posuzované věci dán tím, že skutkové závěry stojí toliko na výpovědi dvou svědků, jejichž popisu
skutkového děje uvěřily správní orgány i krajský soud, zatímco odmítly skutková tvrzení
podávající se z výpovědi třetí svědkyně; nelze tak ani konstatovat, že se jedná o důkaz
per se nadbytečný.
[24] Konečně, krajskému soudu nelze přisvědčit ani v tom, že námitka týkající
se apodiktického hodnocení průkaznosti kamerového záznamu byla stěžovatelem uplatněna
poprvé až v žalobě. Jak je patrné z odvolání proti prvnímu rozhodnutí magistrátu v této věci
(na jehož obsah stěžovatel odkázal ve svém odvolání proti druhému rozhodnutí), stěžovatel
v něm namítal způsob, jakým byl důkaz vyhodnocen, neboť uvedl, že zřejmě došlo k jakémusi
zvláštnímu důkaznímu řízení před samotným dokazováním […], neboť sami policisté vyhodnotili, že důkaz není
vhodný. Dále je nutné upozornit, že i v případě, kdy by stěžovatel na tuto skutečnost neupozornil
v odvolacím řízení, ale namítal ji až v žalobě, je soud povinen se s takovou námitkou řádně
vypořádat, tj. dospěl-li by k závěru, že navrhovaný důkaz by mohl reálně zpochybnit skutkové
závěry správních orgánů, je jeho povinností takový důkaz provést, případně zrušit napadené
správní rozhodnutí a zavázat správní orgán, aby důkaz provedl a vyhodnotil jej v kontextu
dalších, již provedených, důkazů. K této problematice se Nejvyšší správní soud vyjádřil například
v rozsudku ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 49, kde uvedl, že „[p]okud […] správní orgány
v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností […], postačí
i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty
rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem
úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností daných povahou soudního přezkumu správních
rozhodnutí důkazně ´oddělil zrno od plev´ a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného
provedením důkazů eliminoval.“ (důraz doplněn NSS).
[25] Lze tedy uzavřít, že krajský soud pochybil, pokud nekriticky přistoupil na tvrzení svědků
o neprůkaznosti stěžovatelem navrženého důkazu a z tohoto důvodu odmítl takový důkaz
provést. Tímto pochybením krajského soudu je naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[26] Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek krajského soudu z hlediska zákona neobstojí,
Nejvyšší správní soud jej podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[27] V průběhu dalšího řízení se krajský soud pokusí od příslušného útvaru policie obstarat
kamerový záznam z policejního vozidla, zachycující průjezd vozidla stěžovatele křižovatkou ulic
Kapitána Nálepky a Národní třída v Havířově dne 3. 1. 2018 v době kolem 15:30 hod.
a následující zákrok policejní hlídky. Pokud se tento důkazní prostředek podaří opatřit, provede
jím krajský soud v souladu s ustanovením §77 s. ř. s. důkaz, který poté zhodnotí v kontextu
důkazů provedených již ve správním řízení a ve věci pak znovu rozhodne. Nebude-li možné
z objektivních důvodů tento důkaz provést, bude krajský soud vycházet ze stávajících důkazů,
přičemž před vydáním nového rozhodnutí zhodnotí dopad neprovedení předmětného důkazu
již v rámci správního řízení na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Tento právní názor
je pro krajský soud závazný (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[28] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 27. července 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu