ECLI:CZ:NSS:2022:3.AZS.143.2021:31
sp. zn. 3 Azs 143/2021 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: B. A., zastoupený
opatrovníkem Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, se sídlem
Na Spravedlnosti 2516, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 3. 2021, č. j. 66 A 2/2021 – 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 2. 2021, č. j. KRPE-6884-45/ČJ-2021-170022 (dále
také jen „rozhodnutí o prodloužení zajištění“), rozhodla o prodloužení zajištění žalobce podle
§129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to o 34 dní. Žalobce byl předchozím
rozhodnutím žalované (ze dne 26. 1. 2021, č. j. KRPE-6884-24/ČJ-2021-170022) zajištěn
na dobu 30 dní podle §129 odst. 1 a odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání
podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství – nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských
států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[2] Proti rozhodnutí o prodloužení zajištění brojil žalobce u Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) žalobou, kterou krajský soud zamítl
jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 66 A 2/2021 – 9.
[3] Krajský soud nejprve rekapituloval skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Uvedl,
že žalobce byl dne 25. 1. 2021 kontrolován policejní hlídkou v obci Semanín, okres Ústí
nad Orlicí, následně byl eskortován na služebnu ke ztotožnění. K prokázání totožnosti předložil
prozatímní dokument žadatele o azyl č. 174254/20 z Rumunska. Žalovaná zjistila, že žalobce
nedisponuje oprávněním k pobytu na území ČR. Při podání vysvětlení mimo jiné uvedl, že zemi
původu opustil v dubnu 2020 s cílem dostat se do Francie. Převaděčům za cestu zaplatil
12 000 EUR. V Rumunsku byl zadržen policií a následně tam požádal o azyl. Po obdržení
průkazu žadatele o azyl opustil tábor, v němž byl umístěn, a za pomoci převaděčů v nákladovém
prostoru kamionu přicestoval přes Maďarsko a Slovensko do ČR. Žalobce dodal, že mezinárodní
ochranu v ČR nechce, chtěl by pokračovat dále do Francie.
[4] Krajský soud shledal veškeré žalobní námitky nedůvodnými. Konstatoval, že žalovaná
dostatečně odůvodnila, proč je v případě žalobce dáno vážné nebezpečí útěku.
Přezkoumatelným způsobem se vypořádala též s otázkou, proč v daném případě nepostačuje
uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování ve smyslu §123b zákona
o pobytu cizinců. Zajištění žalobce bylo rovněž možné i přes epidemiologickou situaci,
byť žalobce tvrdil, že jsou dočasně pozastavené veškeré dublinské transfery. K námitce
systémových nedostatků azylového systému v Rumunsku krajský soud předně podotkl,
že i touto skutečností se žalovaná v napadeném rozhodnutí řádně zabývala. Učinila
tak v obecné rovině, což jí nelze vytýkat, neboť žalobce v tomto směru nic konkrétního
neuváděl. Naopak z jeho výpovědi vyplynulo, že po určitou dobu „konzumoval“ dobrodiní
rumunského azylového systému, účastnil se úkonů příslušného řízení a pobýval v azylovém
táboře. Žalobní tvrzení k této otázce shledal krajský soud taktéž obecným a ztotožnil
se se závěrem žalované, že Rumunsko je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje
právní předpisy a dbá na lidská práva a stát je schopen zajistit dodržování lidských práv
a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Tato země ratifikovala a dodržuje
všechny mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje
činnost právnických osob dohlížejících na dodržování mezinárodněprávních závazků.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodu, který podřazuje pod §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel nesouhlasí se žalovanou a krajským soudem ohledně posouzení přípustnosti
předání stěžovatele do Rumunska. Závěry krajského soudu v tomto směru považuje
za neakceptovatelné. Podle něj jsou systémové nedostatky azylového řízení v Rumunsku vážné,
veřejně známé a relevantní. Žalovaná se proto jimi měla důkladně zabývat. Stěžovatel trvá
na tom, co uvedl již v žalobě, tedy že situace v Rumunsku se zásadně vymyká obvyklé a přijatelné
situaci v jiných členských státech EU. Žadatelům o azyl tam hrozí nelidské a ponižující zacházení.
Krajský soud (jako předtím žalovaná) rezignoval na individuální posouzení konkrétní situace
v daném státě a neopatřil si pro své rozhodnutí přesné a aktuální informace.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkazuje na správní spis
a na rozhodnutí o prodloužení zajištění. S přípustností předání stěžovatele do Rumunska
se v tomto rozhodnutí vypořádala a svoje závěry řádně a přezkoumatelně zdůvodnila.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2
s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
O věci přitom rozhodl bez jednání podle §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo
pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní s mlouvy sjednané s jiným členským státem
Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného p rávního předpisu Evropské unie;
policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních
důvodů dokončit bez nutné přestávky.
[11] Jedinou námitkou stěžovatele je, že jak žalovaná, tak krajský soud, nesprávně posoudily
otázku možnosti jeho předání do Rumunska jako podmínku pro jeho zajištění dle výše
citovaného §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[12] V obecné rovině lze uvést, že pokud by rumunský azylový systém vykazoval takové
nedostatky, že by v něm byl stěžovatel vystaven riziku nelidského a ponižujícího zacházení,
nebylo by možné jej do tohoto státu k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu předat
s ohledem na znění nařízení Dublin III (srovnej čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení).
[13] Krajský soud však při posouzení příslušné žalobní námitky správně shledal dostatečným
odůvodnění rozhodnutí žalované ve vztahu k tvrzeným nedostatkům azylového systému
v Rumunsku, neboť stěžovatel ve správním řízení žádné konkrétní okolnosti, z nichž by měla
vyplývat nemožnost jeho předání, nenamítal (toliko bez dalšího uváděl, že do Rumunska
se vrátit nechce a od krajanů slyšel, že tam azyl nedostane – viz protokol o podání vysvětlení,
založený na č. l. 23 správního spisu). Žalovaná přitom sama ze svých poznatků k závěru
o nemožnosti předání do Rumunska nedospěla.
[14] Ostatně, k systémovým nedostatkům azylového řízení v Rumunsku se judikatura
zdejšího soudu opakovaně vyjadřovala. V nedávném rozsudku ze dne 6. 4. 2022,
č. j. 6 Azs 81/2021 – 24, Nejvyšší správní soud na tuto judikaturu nejprve odkázal a následně
shrnul, že „[s]polečný evropský azylový systém byl vystavěn mj. na předpokladu vzájemné důvěry mezi
členskými státy. Proto pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k vyvrácení domněnky
o dodržování základních práv žadatelů o mezinárodní ochranu v jiných členských státech. Z dostupných
informací nevyplývá, že by Rumunsko přes některé nedostatky nebylo schopno žadatelům o azyl zajistit
adekvátní podmínky. Namítá-li stěžovatel, že posouzení je obecné a nevztahující se k jeho konkrétnímu
případu, je nutno poukázat, že sám stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by se vztahovaly
přímo k jeho osobě a které by odůvodňovaly, že v jeho konkrétním případě jsou podmínky panující
v Rumunsku překážkou pro jeho předání. Ani ze správního spisu nic takového nevyplývá, nelze proto
dovodit, že ve vztahu ke stěžovateli by nedostatky rumunského azylového systému bylo nutno považovat
za takové, které by vyústily v hrozbu nelidského a ponižujícího zacházení a odůvodnily postup
dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.“ V nyní posuzovaném případě není žádný důvod,
aby se kasační soud od svých předchozích závěrů odlišil.
[15] Část kasační argumentace, v níž stěžovatel poprvé zmiňuje určité nedostatky
azylového systému v Rumunsku (problémy v sociálním zabezpečení azylantů, nedostatečné
integrační programy, diskriminace ze strany rumunských orgánů či nekvalitní ubytování
a zdravotní péče), je nepřípustná, neboť nemá svůj předobraz v žalobě. Tato tvrzení
stěžovatel v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl, a Nejvyšší správní soud se proto jimi nyní
blíže nezabýval (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[16] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku).
[17] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud závěrem podotýká, že nepřehlédl, že krajský
soud v úvodu napadeného rozsudku (viz bod I. označený jako „ Vymezení věci“) nesprávně
uvedl, že žalobce napadl žalobou (první) rozhodnutí žalované o zajištění, ačkoli touto
žalobou bylo napadeno jen (druhé) rozhodnutí o prodloužení zajištění (vydané podle
§129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Toto poté chybně zopakoval v odstavci 23
napadeného rozsudku (v rámci rekapitulace zjištění ze správního spisu), v němž uvedl,
že stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí o zajištění ze dne 26. 1. 2021 (nikoli tedy rozhodnutí
o prodloužení zajištění ze dne 19. 2. 2021, jak je specifikováno v odstavci [1] shora). Uvedené
pochybení, které ostatně stěžovatel vůbec nenamítá, však není takové intenzity, aby zakládalo
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a důvod pro jeho zrušení z úřední povinnosti.
Ze záhlaví rozsudku krajského soudu, jakož i z jeho dalšího odůvodnění je totiž evidentní,
že krajský soud řádně a v intencích žalobních námitek přezkoumal právě žalobou napadené
rozhodnutí o prodloužení zajištění. O správném vymezení předmětu řízení ze strany
krajského soudu proto nemá kasační soud žádné pochybnosti.
[18] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou – nebylo v jejím případě prokázáno, že by jí v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec její úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává
(výrok II. tohoto rozsudku).
[19] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen opatrovníkem
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, kterého mu usnesením ze dne 30. 4. 2021,
č. j. 66 A 2/2021 – 21, ustanovil jako osobě neznámého pobytu krajský soud. Odměnu
ustanoveného opatrovníka – advokáta – v tomto případě hradí stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož zákona). Nejvyšší správní soud přiznal opatrovníkovi odměnu za jeden úkon právní
služby spočívající v podání kasační stížnosti včetně jejího doplnění [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu, ve spojení s §7 bod 5 téhož předpisu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovený opatrovník nedoložil, že by byl plátcem
DPH (§14a advokátního tarifu). Celkem tedy odměna činí částku ve výši 3 400 Kč.
Opatrovníkovi stěžovatele bude tato částka vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2022
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu