ECLI:CZ:NSS:2022:3.AZS.317.2021:43
sp. zn. 3 Azs 317/2021 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: R. K., zastoupený Mgr.
Umarem Switatem, advokátem se sídlem Praha 4, Dědinova 2011/19, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2021, č. j. 19 Az 64/2020-93,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2020, č. j. OAM-703/ZA-ZA11-ZA05-R2-2017, žalovaný
neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto
rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2021,
č. j. 19 Az 64/2020 - 93, zamítl.
[2] Z hlediska skutkového stavu věci vycházel krajský soud ze zjištění, že žalobce
má v Ázerbájdžánu trvalé bydliště ve městě G. (v rozhodnutí žalovaného uváděno jako „G.“).
Žalobce nebyl členem politické strany, ale byl kritikem vlády. Pro internetovou stránku milli-
xeber.az (dále jen „M. X.“), jež byla v roce 2014 uzavřena, napsal zhruba 18 – 20 článků, po
ukončení její činnosti psal anonymně. Ázerbájdžán opustil dne 29. 11. 2016, kdy vycestoval
s českým vízem. Následně odjel do Německa, kde ještě téhož roku požádal o mezinárodní
ochranu. Dne 24. 8. 2017 byl transferován v rámci tzv. Dublinského řízení do České republiky,
kde požádal dne 24. 8. 2017 o mezinárodní ochranu. Žalobce uvedl, že v Ázerbájdžánu je mnoho
zatčených novinářů a kvůli těmto obavám s manželkou opustili vlast. Poukázal na to, že byl
dvakrát vězněn (poprvé v roce 2015 a podruhé v roce 2016) a několikrát byl sledován. Obává se,
že bude po návratu do vlasti dále pronásledován a vězněn. Na podporu svých tvrzení doložil
žalobce rozsudky ázerbajdžánského soudu a potvrzení od M. X.
[3] Pokud jde o právní hodnocení věci, krajský soud plně aproboval závěry žalovaného,
který veškeré zjištěné skutečnosti řádně zvážil a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Krajský
soud uvedl, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu, zajistil dostatek informací
a srozumitelně a podrobně uvedl, v čem shledal výpověď žalobce nevěrohodnou. Stejně
tak popsal a vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že doložená rozhodnutí
ázerbajdžánského soudu jsou falzifikáty; dle názoru krajského soudu se jedná o závěr hraničící
prakticky s jistotou. I u předloženého potvrzení internetového serveru M. X. krajský soud sdílel
pochybnost žalovaného o autenticitě a informační hodnotě předložené listiny. Stejně jako
žalovaný dospěl k závěru, že je nelogické, aby (nyní) prorežimní noviny vydaly žalobci potvrzení
o údajném příkoří, kterému měl být vystaven, v době, kdy pro tyto noviny již dva roky
nepracoval. Žalobce v žalobě uvedl spekulativní úvahy týkající se potvrzení vydaného
zpravodajským serverem a závěrů plynoucích ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ČR
o podobě čísla jednacího ázerbajdžánských rozsudků, aniž by je hodnověrně vyvrátil konkrétními
důkazy. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, že se jednalo o doporučující dopis,
neboť z obsahu tohoto dokumentu bylo patrné, že se jednalo písemnost účelově pořízenou
pro potřeby azylového řízení. Dle krajského soudu nebyl žalobce v Ázerbájdžánu pronásledován,
což žalovaný dostatečně zdůvodnil na str. 6 a 7 svého rozhodnutí. Odmítl i úvahy žalobce týkající
se hrozícího nebezpečí, spojeného s konfliktní oblasti Náhorního Karabachu, zejména
s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce od září 2015 žil v Baku, které nebylo ozbrojenými střety
nikdy zasaženo, a také s ohledem na současnou situaci v dané oblasti po podepsání dohody mezi
arménským premiérem a prezidenty Ruska a Ázerbájdžánu. Vycestování žalobce
tak dle krajského soudu nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky.
[4] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
kterou podřazuje pod důvod podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel, shodně jako v žalobě uvádí, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné
a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, jelikož žalovaný ani krajský soud nezjistili úplný stav
věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti; důkazy, které správní orgán opatřil před vydáním
rozhodnutí, nebyly úplné a aktuální. Krajský soud ani žalovaný si neobstarali relevantní podklady
ve smyslu §50 správního řádu a ani neprovedli výslechy případných svědků. Stejně jako v žalobě
stěžovatel opakuje, že byl v zemi původu diskriminován a byl na něj vyvíjen psychický i fyzický
nátlak. K tomu odkázal na tvrzení uplatněná před žalovaným a na obsah žaloby. Dále nesouhlasí
s tvrzením, že jeho výpověď byla nevěrohodná a že doložené listiny byly falzifikáty.
Dle stěžovatele se ze strany žalovaného jedná o nepodloženou a neprokázanou spekulaci.
Stěžovatel opakovaně uvedl, že se obává o svůj život. V případě, že by nebyl naplněn azylový
důvod dle §12 zákona o azylu, byl dle jeho názoru naplněn důvod dle §14 tohoto zákona,
případně doplňková ochrana dle §14a tohoto zákona; tím se ale žalovaný nezabýval. Naplnění
těchto důvodu stěžovatel odůvodnil přáním žít v bezpečí u své rodiny, která žije na území ČR,
neboť v Ázerbájdžánu panuje diktátorský režim a je zde nepříznivá bezpečnostní situace.
Stěžovatel má psychické potíže související s hrozbou příkoří v případě návratu do vlasti.
Žalovaný dle jeho názoru nepostupoval v souladu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, když neaplikoval test
pravděpodobnosti nežádoucího důsledku návratu do země a na jeho případ naopak aplikoval
výrazně vyšší důkazní standard, respektive požadoval důkazy o tom, že bude v zemi původu
pronásledován, namísto důkazů o hrozbě pronásledování. Závěrem stěžovatel shrnul, že žalovaný
nezjistil úplný skutkový stav věci, neprovedl potřebná šetření a neshromáždil aktuální
informace o situaci v Ázerbájdžánu, čímž porušil zásadu materiální pravdy. Stěžovatel tak trvá
na tom, že mu měla být udělena mezinárodní ochrana.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel namítá v podstatě totožné
skutečnosti jako v žalobě. V rámci zkoumání možnosti budoucího pronásledování žalovaný
využil standard přiměřené pravděpodobnosti a v případě stěžovatele reálnou možnost budoucího
pronásledování s dostatečnou mírou pravděpodobnosti vyvrátil. Z uvedených důvodů proto
žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla dle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítnuta.
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska její přípustnosti,
neboť pouze přípustná kasační stížnost může být soudem projednána věcně.
[8] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační
argumentace, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že řízení ve správním
soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou.
S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud
vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.),
a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry
předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumáván v intencích kasačních
námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit, že kasační
stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73).
Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných
v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí
přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 106/2006-58).
[9] Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného nemůže odhlédnout od skutečnosti,
že námitky uplatněné v kasační stížnosti se kryjí s námitkami žalobními. Stěžovatel v kasační
stížnosti uvedl totožné námitky proti rozhodnutí žalovaného (pouze je přeformuloval a zkrátil),
které již byly vypořádány v řízení před krajským soudem, aniž by proti závěrům soudu postavil
vlastní konkurující argumentaci. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek tohoto soudu
ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40, podle kterého „stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní
argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci
kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem – v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu
řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační
stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné,
a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet
jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).“
Stěžovatel tedy věcně nepolemizuje s názory vyslovenými krajským soudem a neuplatňuje
tak žádný z kasačních důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s.
[10] Jedinou výjimkou, kdy kasační argumentace nepředstavuje jen jinými slovy
rekapitulovanou argumentaci žaloby, je tvrzení stěžovatele o existenci důvodů pro přiznání
humanitárního azylu (§14 zákona o azylu), kterými se žalovaný dle jeho názoru řádně nezabýval.
Pomine-li Nejvyšší správní soud fakt, že i tato argumentace fakticky směřuje proti odůvodnění
rozhodnutí žalovaného, nelze přehlédnout, že v tomto směru stěžovatel ani v žalobě nic
nenamítal. V tomto rozsahu se tak jedná primárně o uplatnění důvodů, které nebyly uplatněny
v řízení před krajským soudem, ač v tom stěžovateli nic nebránilo.
[11] Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen
o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[12] Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že kasační stížnost stěžovatele je v celém rozsahu
nepřípustná; dílem pro neuplatnění kasačních důvodů podřaditelných pod §103 odst. 1 s. ř. s.,
dílem pro uplatnění důvodů, které stěžovatel neuplatnil již v řízení před krajským soudem.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než kasační stížnost pro nepřípustnost postupem
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §104 odst. 4 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.,
odmítnout.
[13] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 14. července 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu