ECLI:CZ:NSS:2022:4.ADS.388.2021:24
sp. zn. 4 Ads 388/2021 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Bc. Ing. P. K. Ph.D. MBA,
bytem Srbská 272/25, Ostrava, zast. Mgr. Danielem Grimmem, advokátem, se sídlem Janáčkova
1089/20, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na
Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2020 č. j. MPSV-
2020/168502-923, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. 9. 2021, č. j. 19 Ad 39/2020 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 31. 3. 2020 žádost o příspěvek na živobytí, kterou Úřad práce
České republiky, krajská pobočka v Ostravě, zamítl rozhodnutím ze dne 8. 6. 2020,
č. j. 21974/2020/BRU. Odvolání žalobce proti rozhodnutí úřadu práce zamítl žalovaný v záhlaví
uvedeným rozhodnutím.
[2] Proti němu podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě. Brojil proti závěru
správních orgánů, že je schopen zajistit si příjem vlastním přičiněním, který byl založen
na tom, že žalobcův zdravotní stav je dobrý, má vysokoškolské vzdělání a v běžném životě
je schopen se dobře orientovat. Správní orgány nezjišťovaly další skutečnosti týkající se osobní,
majetkové a sociální situace žalobce, proto dostatečně nezjistily skutkový stav. Dávky hmotné
nouze jsou ze zákona určeny všem občanům, kteří mají nízké příjmy, nikoli jen nevzdělaným,
mentálně či jinak zdravotně znevýhodněným. Závěr, že žalobce si může zvýšit příjem vlastním
přičiněním, žalovaný blíže nevysvětlil. Žalobce je v evidenci uchazečů o zaměstnání od roku
2015, zaměstnání však hledá bezúspěšně. Jeho problém je v tzv. překvalifikovanosti ve spojení
s věkem. To, že naposledy o příspěvek na živobytí žádal v roce 2018, nemůže být žalobci
přičítáno k tíži. V mezidobí žil z půjčených prostředků, což však není možné trvale.
[3] Krajský soud nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Ztotožnil se s názorem žalovaného,
že žalobce si může svůj příjem zvýšit vlastním přičiněním vzhledem ke svému věku
a zdravotnímu stavu. Správní soudy dostatečně zjistily skutkový stav týkající se žalobcových
osobních poměrů. Systém dávek v hmotné nouzi je nastaven tak, aby z něj čerpaly pouze osoby
nacházející se v hmotné nouzi, které své základní životní potřeby nemohou zajistit jiným
způsobem. Primárně je každý povinen postarat se o své potřeby sám. Žalobce vzhledem
ke svému věku, zdravotnímu stavu a schopnosti běžné orientace je schopen se o sebe sám
postarat. Žalovaný správně odkázal na rozsudek NSS č. j. 2 Ads 258/2018 – 70, který se zabýval
srovnatelnou věcí. Stát nemůže žalobci vnucovat určitý způsob života, nemá však povinnost život
žalobce financovat, pokud tento je schopen si prostředky pro život zajistit sám. K poukazu
žalobce na to, že se ucházel o práci u množství zaměstnavatelů, soud uvedl, že nelze zužovat
možnost zvýšit příjem vlastním přičiněním na zaměstnání odpovídající určitému stupni
kvalifikace a představám žalobce. Může se jednat i o práci nekvalifikovanou či pouze
příležitostnou. Soud měl za obecně známou skutečnost, že vzhledem k poměrům na trhu práce
v rozhodné době nebylo problémem si v rámci České republiky prostředky na život opatřit
vlastní prací, třeba i nekvalifikovanou.
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítl, že závěr správních orgánů a krajského soudu, že žalobce si může zvýšit příjem vlastním
přičiněním, je pouhou domněnkou bez bližší konkretizace vůči osobě stěžovatele. Stejně
by ji bylo možno aplikovat na jakoukoli jinou osobu, která je zdravá a má vysokoškolské vzdělání,
tak, že nemá nárok na dávky v hmotné nouzi. Jedná se tak pouze o jakýsi stereotyp. Stěžovatel
je dlouhodobě (od roku 2015) evidován jako uchazeč o zaměstnání, práci si aktivně hledá
v různých pozicích, včetně nekvalifikovaných. Zaměstnavatelé jej považují za překvalifikovaného.
Není pravdou, že se stěžovatel neucházel o práce nekvalifikované či příležitostné. Důvodem,
proč nemůže získat práci, je překvalifikovanost, věk a dlouhodobá nezaměstnanost.
Jako padesátiletý člověk s doktorským titulem bez praktických zkušeností je na trhu práce
ohroženou skupinou. Stěžovatel byl krajským soudem a správními orgány zkrácen na právu
na pomoc v hmotné nouzi dle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Následně se soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.
a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.). Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních
zájmů stěžovatele“ se již NSS zabýval při výkladu §104a s. ř. s. ve znění účinném od 13. 10. 2015
do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností
od 1. 4. 2021) byl rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu NSS posuzuje přijatelnost
kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny
věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Tato změna nezakládá
žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení NSS
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 27). Ustanovení §104a tak lze aplikovat
i na nyní projednávanou věc.
[8] Při rozhodování o nepřijatelnosti kasační stížnosti proto NSS i nadále vychází
z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, bod 52), jež pramení ze závěrů usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39.
Kasační stížnost tudíž NSS přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti
nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu
(srov. též Kühn, Z. In: KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2019, k §104a, především body 6 a 11).
[9] V projednávané věci soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.
[10] Správní orgány i krajský soud měly za to, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání
příspěvku na živobytí, neboť shledaly, že není osobou v hmotné nouzi ve smyslu §2 odst. 2
zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, neboť si může příjem zvýšit vlastním
přičiněním, konkrétně vlastní prací [§11 odst. 2 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi].
Tento svůj závěr opřely o zjištění, že stěžovatel je osobou zcela závislou na sociálních dávkách
a nejméně od února 2015 je bez jakýchkoli vlastních příjmů. Zároveň netrpí žádnými zdravotními
problémy, jedná se o muže středního věku dobře orientovaného v běžném životě. Stěžovatel žije
v Ostravě, tj. velkém městě, kde je značná nabídka pracovních míst.
[11] Nejvyšší správní soud poté, co se seznámil s obsahem spisů, dospěl k závěru,
že se s rekapitulovaným závěrem správních orgánů i krajského soudu ztotožňuje. Stěžovatel
namítl, že doložil, že se zcela bez úspěchu ucházel o značné množství pracovních nabídek.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že se jedná převážně o pracovní nabídky z oblasti
vyššího managementu (např. vedoucí obchodního domu, výkonný ředitel, finanční ředitel), které
zpravidla vyžadují značnou kvalifikaci, výborné reference a dlouhou praxi. Stěžovatel se ucházel
o takovéto pozice, ačkoli sám uvádí, že zcela postrádá jakékoli praktické zkušenosti. To rozhodně
nepodporuje tvrzení stěžovatele, že seriózně usiloval o získání zaměstnání, avšak bezúspěšně.
Rovněž jeho tvrzení, že v získání zaměstnání mu brání jeho akademické tituly, je zcela absurdní.
Stát jistě nevynakládá značné prostředky na podporu vzdělání svých obyvatel proto,
aby rozmnožil řady nezaměstnaných. Obecně je tomu právě naopak, neboť vyšší stupeň
dosaženého vzdělání zpravidla rozšiřuje možnosti pracovního uplatnění. Ostatně stěžovatele
nic nenutí, aby při hledání zaměstnání uváděl své vzdělání, pakliže je toho názoru,
že jej toto handicapuje. Ani věk stěžovatele (50 let) nelze pokládat za zásadní překážku, která
by mu bránila v získání vhodného zaměstnání. Navíc možnost zvýšení vlastního příjmu prací
se neomezuje pouze na zaměstnání, může se jednat i o jiné formy výdělečné činnosti,
ať již podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná, tak i prostřednictvím právnických osob
založených za účelem podnikání (srov. rozsudek NSS z 16. 2. 2022, č. j. 10 Ads 28/2020 – 38).
Jakkoli tedy soud chápe, že najít si vhodnou práci není vždy zcela snadné, pokud stěžovatel
přinejmenším od roku 2015 žádnou výdělečnou činnost, ani krátkodobého charakteru,
nevykonával, ačkoli mu v tom objektivně nic nebránilo, lze z toho dovodit, že se o to vážně
nesnažil.
[12] Správní orgány a krajský soud tedy přiléhavě aplikovaly závěry uvedené v rozsudku NSS
č. j. 2 Ads 258/2018 – 70, v němž se uvádí, že „stěžovateli nemohl být příspěvek na živobytí přiznán kvůli
nesplnění jiné zákonné podmínky. Tou je, že stěžovatel si nemůže svůj příjem zvýšit vzhledem ke svému věku,
zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním. Stěžovateli je, jak plyne ze správního spisu,
zhruba 37 let, je tedy mužem mladšího středního věku. (…) Jeho věk, zdravotní stav i zjevně dobrá orientace
v běžném životě (o právních otázkách týkajících se práva sociálního zabezpečení nemluvě) mu tedy velmi dobře
umožňuje, aby se o své živobytí staral sám a nehledal pomoc u státu formou příspěvku na živobytí. Stát nemá
právo nutit stěžovateli nějaký způsob života; nemá však také povinnost stěžovatelův život financovat, je-li
stěžovatel schopen si prostředky k němu opatřit sám. V rozhodné době (roky 2016 a 2017) nebylo pro stěžovatele
vzhledem k obecně známým celkovým hospodářským poměrům v Česku (mj. i minimální nezaměstnanosti, zvláště
pak v Praze) žádným problémem vydělat si na živobytí, ať již trvalou prací nebo pracemi příležitostnými, v míře
podstatně převyšující případný příspěvek na živobytí. Lze uzavřít, že stěžovatel si může žít, jakým způsobem
uzná za vhodné, ale „za své“. Stát jej podporovat nemusí.“ Ačkoli tedy v nyní posuzované věci
je stěžovatel o dekádu starší, bydlí v Ostravě a skutkový děj se odehrál o tři roky později, mutatis
mutandis je závěr uvedený v právě citovaném rozsudku plně použitelný i na projednávanou věc.
[13] Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že nárok na dávku příspěvku na živobytí mají
bez rozdílu všichni občané s nízkými příjmy. Jak bylo vysvětleno, z nároku na tuto dávku
jsou zákonem vyjmuti ti, kteří mohou svůj příjem zvýšit vlastním přičiněním, mj. i vlastní prací,
avšak nečiní tak. Stěžovatel přitom nespadá do žádné ze skupin uvedených v §11 odst. 3
ve spojení s §3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, u nichž se možnost zvýšit
si příjem prací nezkoumá. Toto nelze pokládat za svévoli zákonodárce či neoprávněnou
diskriminaci, neboť jak správně uvedl krajský soud, každý je primárně povinen postarat
se sám o své potřeby a na pomoc státu se má spoléhat pouze, pokud to s ohledem na vlastní
handicap jakéhokoli druhu či s ohledem na objektivní hospodářskou a sociální situaci
není možné.
[14] Lze tedy uzavřít, že krajský soud věc rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která není rozporná a není ji třeba překonat s ohledem její nesprávnost.
Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádné hrubé pochybení krajského soudu, které by mělo dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nelze tedy shledat, že by kasační stížnost podstatně
přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, a Nejvyšší správní soud ji proto odmítl pro nepřijatelnost
dle §104a odst. 1 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu
č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný dle §60 odst. 2 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení
ve věcech pomoci v hmotné nouzi. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu