ECLI:CZ:NSS:2022:4.AFS.114.2022:23
sp. zn. 4 Afs 114/2022 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Symfonie Capital
Advisors s.r.o., se sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, zast. Mgr. Liou Bánoci, advokátkou,
se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2020,
č. j. 38482/20/5100-41455-712281, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti výrokům III. a IV.
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2022, č. j. 17 Af 35/2020 - 217,
takto:
Výroky III. a IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2022, č. j. 17 Af 35/2020 - 217,
se z r ušuj í a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2020, č. j. 38482/20/5100-41455-712281
(dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný částečně změnil a částečně potvrdil
rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 4. 2. 2020,
č. j. 711048/20/2003-52522-105438, kterým uvedený finanční úřad zamítl žádost žalobkyně
o posečkání úhrady daně.
II.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 24. 2. 2021,
č. j. 17 Af 35/2020 - 96, řízení o žalobě zastavil, neboť žalobkyně neuhradila ve stanovené lhůtě
soudní poplatek za žalobu. Proti tomuto usnesení se žalobkyně bránila kasační stížností,
na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 4 Afs 107/2021 - 50
uvedené usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Uložil
městskému soudu, aby se jednak zabýval tím, zda Bc. Z. C., která v řízení o žalobě za žalobkyni
ve dnech 14. 1. 2021 a 19. 1. 2021 činila směrem k městskému soudu podání související
s úhradou soudního poplatku, byla k jednání za žalobkyni zmocněna a také aby posoudil obsah
těchto jí učiněných podání, a za tím účelem případně žalobkyni vyzval k jeho objasnění.
III.
[3] Městský soud v dalším řízení v záhlaví označeným usnesením (dále jen „napadené
usnesení“) rozhodl tak, že zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (I. výrok), zamítl také
žádost žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku (II. výrok), řízení
zastavil (III. výrok) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o žalobě a o kasační stížnosti (IV. výrok).
[4] Městský soud v souladu s přechozím závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu vyzval žalobkyni k vyjasnění obsahu jejích podání ze dnů 14. 1. 2021 a 19. 1. 2021 (v nichž
žádala o „prodloužení odvolací lhůty“) a k tomu, aby objasnila, zda Bc. Z. C. byla oprávněna
za žalobkyni jednat a doložila zmocnění k takovému jednání.
[5] Žalobkyně k tomu doplnila, že svými podáními požadovala řízení o žalobě přerušit
podle §48 odst. 2 a 3 s. ř. s. s ohledem na hospitalizaci a závažný zdravotní stav jejího jednatele
Michaela Sonenshina, který se nemohl účastnit soudního řízení po nikoliv přechodnou dobu.
Žalobkyně dále uvedla, že postupovala i s ohledem na §3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb.,
o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby
účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „zákon č. 191/2020 Sb.“).
Žalobkyně taktéž odkázala na §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“), a dodala, že s ohledem na vážný stav jednatele
společnosti zde bylo nebezpečí z prodlení, v důsledku něhož jí mohla vzniknout újma. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 748/98 uvedla i to, že z důvodu vážného stavu
jednatele uplatňovala prominutí zmeškání lhůty a doložila také plnou moc ze dne 11. 1. 2021
opravňující Bc. Z. C. k jednání za žalobkyni v řízení před městským soudem.
[6] Městský soud předně neshledal předpoklady pro přerušení řízení podle §48 odst. 2
písm. b) s. ř. s. ani podle §48 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Návrh na přerušení řízení proto
zamítl jako nedůvodný.
[7] Dále se městský soud věnoval možnosti prominutí lhůty podle §40 odst. 5 s. ř. s.
Dovodil, že pokud obsahem podání žalobkyně ze dnů 14. 1. 2021 a 19. 1. 2021 byla žádost
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za žalobu, pak tuto nepovažuje za důvodnou.
Upozornil, že lhůta k zaplacení soudního poplatku již uplynula, a proto tuto žádost dále
posuzoval jako žádost o pominutí zmeškání lhůty, nikoli jako o její prodloužení. Měl za to,
že splatnost soudního poplatku nastává již dnem vzniku poplatkové povinnosti (podle soudu
tedy dnem vydání rozhodnutí). Z uvedeného důvodu soudem k jeho zaplacení dodatečně
poskytnutá lhůta 15 dnů přestavuje bonus pro žalobkyni, která mohla zaplatit soudní poplatek
již s podáním žaloby. Tato 15-denní lhůta nadto uplynula teprve den poté, co byl jednatel
žalobkyně propuštěn z nemocnice, a vzhledem k tomu, že Bc. C. o lhůtě k úhradě soudního
poplatku věděla, nejsou zde natolik závažné okolnosti, které odůvodňovaly prodloužení lhůty.
Žalobkyně tedy nedoložila, proč nemohla zaplatit soudní poplatek poslední den lhůty, kdy již její
jednatel hospitalizován nebyl, a nadto za situace, kdy společnost má zaměstnance, kteří
za ni mohou jednat. I proto není zřejmé, proč žalobkyně soudní poplatek nemohla uhradit včas.
Nejsou zde tudíž ani skutečnosti odůvodňující prodloužení, resp. prominutí zmeškání lhůty.
[8] V dalším se městský soud zabýval i možností prominutí lhůty podle §3 odst. 1 zákona
č. 191/2020 Sb. a uzavřel, že uvedené ustanovení by bylo použitelné v dané věci pouze
v případě, že by nebyl použitelný §40 odst. 5 s. ř. s. Jelikož však soud naplnění podmínek
podle posledně uvedeného ustanovení posuzoval, nepřichází aplikace §3 odst. 1
zákona č. 191/2020 Sb. vůbec v úvahu.
[9] Městský soud se věnoval i možnosti postupu podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních
poplatcích, avšak ani naplnění v něm obsažených podmínek nedovodil. Žalobkyně totiž neuvedla
žádné skutečnosti, které by osvědčovaly nebezpečí z prodlení, v důsledku nichž by jí mohla
vzniknout újma. Zopakoval, že zaplacení soudního poplatku není úkonem, který musí účastník
vykonat osobně, a vzhledem k tomu, že k jednání za žalobkyni byla zmocněna Bc. C., měla
možnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené lhůtě právě prostřednictvím této osoby.
[10] Nakonec městský soud shrnul, že výzvu k zaplacení soudního poplatku, v níž stanovil
lhůtu 15 dnů ode dne jejího doručení, doručil žalobkyni dne 13. 1. 2020, posledním dnem lhůty
k zaplacení soudního poplatku byl čtvrtek 28. 1. 2021 a žalobkyně uhradila soudní poplatek
teprve dne 5. 2. 2021. Předpoklady pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
ve stanovené lhůtě tak shledal splněnými, a řízení opětovně zastavil. Výrok o nákladech řízení
odůvodnil §60 odst. 3 s. ř. s.
IV.
[11] Proti napadenému usnesení se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) opětovně brání kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému
soudu k dalšímu řízení.
[12] Stěžovatelka předesílá, že napadené usnesení považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné
a kasační stížností směřuje proti III. a IV. výroku napadeného usnesení.
[13] Namítá, že městský soud nerozhodl o její žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení
soudního poplatku tak, aby mohla soudní poplatek uhradit včas i v případě zamítnutí žádosti.
Tím zasáhl od jejího práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Upozorňuje v tomto směru i na závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího
správního soudu (např. z rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 5 Afs 13/2012 - 21). Pokud
tedy městský soud nerozhodl o stěžovatelčině žádosti a přesto řízení zastavil, dopustil se vady
řízení, jež mohla mít za následek nezákonnost jeho rozhodnutí a byla porušena i zásada
předvídatelnosti zakotvená v §6 o. s. ř.
[14] Nesouhlasně se stěžovatelka vyjadřuje i k závěru městského soudu o tom, že nebyly
splněny podmínky pro přerušení řízení podle §48 odst. 3 s. ř. s. Ten odůvodnil skutečností,
že jednatel stěžovatelky byl hospitalizován krátkodobě (od 10. 1. 2021 do 27. 1. 2021)
a z nemocnice byl propuštěn dříve, než skončila lhůta k zaplacení soudního poplatku
(dne 28. 1. 2021) a taktéž proto, že soudní poplatek mohla zaplatit Bc. C., jíž stěžovatelka udělila
plnou moc. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že tato plná moc byla omezená a jejím
předmětem byla komunikace se soudem s ohledem na prodloužení lhůty k zaplacení soudního
poplatku. Z ničeho však neplyne, že tato zmocněnkyně byla oprávněna uhradit za stěžovatelku
také soudní poplatek. Nakládání s účtem patří do výlučné kompetence jednatele společnosti
a uvedená zmocněnkyně přístupem k bankovnímu účtu nedisponuje. Za stěží myslitelné
stěžovatelka považuje, aby její jednatel, který měl po hospitalizaci zachovat klid na lůžku a k jehož
úplnému uzdravení došlo teprve na konci března 2021, první den po propuštění z nemocnice
byl schopen vyřídit všechny záležitosti společnosti včetně úhrady soudního poplatku. Městský
soud měl posoudit, zda žádost o přerušení řízení byla relevantní ke dni jejího podání,
nikoliv zpětně na základě skutečností, které mu byly známy po roce vedení řízení, zvláště
když stěžovatelka podložila svoji žádost lékařskými zprávami. Předpoklady pro přerušení řízení
podle §48 odst. 3 písm. c) s. ř. s. tudíž byly splněny.
[15] Stěžovatelka dále rozporuje úvahy, jež městský soud vyslovil k její žádosti o prominutí
lhůty podle §40 odst. 5 s. ř. s., jíž nevyhověl s tím, že nedoložila, proč nemohla soudní
poplatek uhradit v poslední den lhůty, kdy již jednatel společnosti hospitalizován nebyl
a ač má zaměstnance oprávněné za ni jednat. Za bezvýznamný považuje závěr městského soudu,
podle nějž mohla stěžovatelka uhradit soudní poplatek již s podáním žaloby. Má-li totiž právo
úhradu provést až na základě výzvy soudu, nelze jí tuto skutečnost klást k tíži. Městský soud tudíž
pochybil i v tom, že žádosti o prominutí lhůty nevyhověl, ač pro to byly splněny zákonné
podmínky.
[16] Za nesprávný považuje stěžovatelka i názor městského soudu, podle nějž jestliže
na věc aplikoval §40 odst. 5 s. ř. s. (byť podmínky pro prominutí zmeškání lhůty nejsou splněny),
pak nepřichází v úvahu aplikace §3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb. Městský soud
měl stěžovatelčinu žádost posoudit i podle posledně citovaného ustanovení, neboť aplikace §40
odst. 5 s. ř. s. nevylučuje použití §3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb.
[17] Nakonec stěžovatelka městskému soudu vytýká i nesprávné rozhodnutí o nákladech
řízení. Upozorňuje na skutečnost, že v předchozím řízení o kasační stížnosti
(sp. zn. 4 Afs 107/2021) byla účastnicí úspěšnou, její kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
vyhověl, a proto jí za toto řízení náleží náhrada nákladů.
V.
[18] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
VI.
[19] Nejvyšší správní soud se především zabýval tím, zda je kasační stížnost v nynější věci
přípustná. Jedná se totiž o druhou kasační stížnost téže stěžovatelky v pořadí.
[20] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu.
[21] Nejvyšší správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, vyslovil, že „§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. brání Nejvyššímu správnímu soudu
v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval
k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého
předchozího rozsudku v dané věci je vázán. Obdobně je třeba nahlížet na námitky, které účastník řízení
ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl. Nejvyšší správní soud o takových námitkách
nerozhodoval, a jejich posouzení se proto nestalo součástí závazného právního názoru či pokynu. Účastník řízení
totiž v druhé kasační stížnosti může napadnout jedině nesprávnou realizaci závazného právního názoru či pokynu
a závěry z ní vyplývající, včetně nastolení otázek, které nemohly být předmětem první kasační stížnosti proto, že -
typicky pro procesní vady - nebyly řešeny v první kasační stížností napadeném rozhodnutí krajského soudu.
Uvedené úvahy nejsou v rozporu se závěry, podle nichž nelze trvat na vysloveném závazném právním názoru
při změně skutkového a právního stavu a při podstatné změně judikatury. Smyslem těchto úvah je závěr o tom,
že vymezení rozsahu první kasační stížnosti předurčuje meze přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu
i pro opakovanou kasační stížnost. Rezignuje-li stěžovatel na uplatnění všech důvodů, které podle jeho názoru
svědčí o nesprávnosti právních názorů vyslovených krajským soudem, ač je uplatnit může, je legitimní,
že z hlediska možnosti argumentace v dalším řízení ponese případné nepříznivé důsledky s tím spojené.“
[22] Stěžovatelka je tedy ve své opakované kasační stížnosti oprávněna namítat pouze
to, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným ve zrušujícím rozsudku, nebo otázky, které nemohly být předmětem řízení o první
kasační stížnosti proto, že nebyly řešeny v prvním kasační stížností napadeném rozhodnutí
městského soudu (typicky procesní vady). Naopak stěžovatelka není oprávněna v opakované
kasační stížnosti uplatňovat důvody, které mohla uplatnit v první kasační stížnosti a o nichž mohl
rozhodnout kasační soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. již v prvním kasačním řízení.
[23] V nynějším případě Nejvyšší správní soud svým předchozím rozsudkem ze dne
27. 10. 2021, č. j. 4 Afs 107/2021 - 50, městskému soud vytkl pochybení v procesním postupu
(viz výše odstavec [2]), a nezabýval se tudíž vůbec závěrem o splnění předpokladů pro zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Nadto úvahy týkající se přerušení řízení, prodloužení
lhůty k zaplacení soudního poplatku či prominutí zmeškání lhůty, jejichž nesprávnost
stěžovatelka v této kasační stížnosti uplatňuje a jež jsou předobrazem závěru o splnění
předpokladů pro zastavení řízení o žalobě, nemohla dříve uvést proto, že je městský soud prvně
formuloval teprve v napadeném usnesení, jež je předmětem nynějšího přezkumu.
[24] S ohledem na tyto skutečnosti a ve shodě s výše citovanými závěry rozsudku
č. j. 1 As 79/2009 - 165, Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatelčina opakovaná kasační
stížnost je přípustná.
[25] Nejvyšší správní soud současně nepřehlédl, že stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně
uvádí, že napadá toliko III. a IV. výrok napadeného usnesení (o zastavení řízení a o nákladech
řízení). Přesto však v kasační stížnosti rozporuje i další závěry přijaté městským soudem k otázce
přerušení řízení podle §48 odst. 3 písm. c) s. ř. s., k prodloužení lhůty a prominutí jejího
zmeškání podle §40 odst. 5 s. ř. s. a také podle §3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb.,
o nichž rozhodl městský soud samostatnými výroky I. a II. Proti uvedeným dvěma výrokům sice
samostatnou kasační stížnost podat nelze (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 12. 2014, č. j. 7 As 252/2014 - 95, nebo ze dne 12. 1. 2018, č. j. 2 As 141/2017 - 19),
ale námitky proti postupu soudu (ohledně přerušení řízení a prominutí zmeškání lhůty) mohou
být uplatněny právě v souvislosti s posouzením věci samé (zde tedy v souvislosti s přezkumem
zákonnosti napadeného usnesení v rozsahu výroků III. a IV.).
[26] Pouze pro úplnost k otázce přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dodává,
že ač stěžovatelka namítá, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v rozsudku č. j. 4 Afs 107/2021 - 50, nelze tomuto jejím
názoru (jímž zjevně podporuje přípustnost kasační stížnosti) přisvědčit. Jak již shora
uvedeno, městský soud naopak závazný právní názor kasačního soudu v řízení předcházejícím
napadenému usnesení respektoval, to však nicméně nezakládá nepřípustnost kasační stížnosti.
Ta je totiž v nynější věci dána z důvodů již výše vyložených v odst. [23].
[27] Nejvyšší správní soud tedy posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[28] Kasační stížnost je důvodná.
[29] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že nepovažuje za pochybení městského soudu,
pokud v souzené věci řízení u něj vedené nepřerušil podle §48 odst. 3 písm. c) s. ř. s.
Podle uvedeného ustanovení může předseda senátu řízení přerušit, jestliže navrhovatel je neznámého
pobytu nebo sídla nebo se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy. Již návětí uvedené
ustanovení [předseda senátu může (…)] napovídá, že podle citovaného ustanovení řízení může být
přerušeno, soud však není povinen tak postupovat ani tehdy, nastoupí-li v něm uvedená
hypotéza. Je tedy věcí uvážení soudu, zda podle citovaného ustanovení postupovat bude
či nikoliv. Městský soud tedy nepochybil, pokud z důvodů v napadeném usnesení vyložených
(srov. jeho odst. 17.) nedovodil u stěžovatelky překážku trvalejší povahy, neboť hospitalizaci
jejího jednatele považoval za překážku krátkodobou a poukázal i na to, že má zaměstnance,
který za stěžovatelku může v řízení jednat, a řízení proto nepřerušil. Jelikož svoje závěry opřel
o racionální úvahy a dostatečně a přezkoumatelně je odůvodnil, nelze jeho postupu v kontextu
posuzované věci ničeho vytknout. Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitka, podle níž měl
městský soud řízení přerušit, není důvodná.
[30] Nejvyšší správní soud se dále zabýval závěry městského soudu, vyslovenými v souvislosti
s aplikací §40 odst. 5 s. ř. s.
[31] Městský soud se v napadeném rozsudku předně zabýval tím, zda bylo možno
v posuzovaném případě prodloužit lhůtu k zaplacení soudního poplatku podle citovaného
ustanovení, neboť dovodil, že právě takový návrh byl obsahem stěžovatelčiných podání ze dne
14. 1. 2021 a poté i ze dne 19. 1. 2021. Vysvětlil, že stěžovatelka doložila zmocnění Bc. Z. C.
k jednání za stěžovatelku v řízení o žalobě dlouho poté, co zmíněná podání učinila a lhůtu
k zaplacení soudního poplatku v daném případě s ohledem na individuální skutkové okolnosti
případu nebylo možné prodloužit (stěžovatelka mohla jednak soudní poplatek uhradit
prostřednictvím své zmocněnkyně v době běhu lhůty k jejímu zaplacení a nadto po propuštění
jednatele stěžovatelky z nemocnice zbýval ještě 1 den lhůty, v němž mohla stěžovatelka soudní
poplatek uhradit).
[32] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že skutečnost, že stěžovatelka pověření (resp. plnou
moc) udělené Bc. C. (za ni jednající) předložila teprve poté, co Nejvyšší správní soud městskému
soudu ve zrušujícím rozsudku č. j. 4 Afs 107/2021 - 50 uložil se touto otázkou zabývat, není
významná pro závěr, zda byly splněny podmínky pro vyhovění žádosti o prodloužení lhůty
k zaplacení soudního poplatku. Tím, že žalobkyně k výzvě městského soudu pověření jednat
v řízení za stěžovatelku doložila, zhojila předchozí nedostatek chybějícího pověření v době, kdy
tyto úkony (podání ze dne 14. 1. 2021 a 19. 1. 2021) činila. Jinými slovy, i pozdní předložení
pověření k jednání za stěžovatelku zhojilo onen předchozí nedostatek a na úkony učiněné Bc. Z.
C. bylo třeba od počátku hledět jako na úkony stěžovatelky. Dodatečné předložení pověření
(resp. plné moci) tedy nemohlo mít na posouzení možnosti prodloužit lhůtu k zaplacení
soudního poplatku jakýkoliv vliv. Nadto bylo pochybením městského soudu, že již v řízení
předcházejícím vydání zrušujícího rozsudku č. j. 4 Afs 107/2021 - 50 sám nevyzval stěžovatelku
k doložení pověření Bc. C. v řízení za ni jednat. I proto tato okolnost v daném případě nemůže jít
k tíži stěžovatelky.
[33] Totéž platí i pro samotnou úvahu, že lhůtu k zaplacení soudního poplatku prodloužit
nelze (protože již uplynula), a proto stěžovatelčinu žádost o prodloužení lhůty k zaplacení
soudního poplatku městský soud posuzoval jako žádost o prominutí zmeškání lhůty.
[34] V nynějším případě je totiž třeba zdůraznit ony individuální skutkové okolnosti případu,
jichž se dovolává i městský soud v napadeném usnesení, aniž je však ve svých úvahách dostatečně
zohledňuje.
[35] Z obsahu soudního spisu vyplývá, že poté co stěžovatelka podala dne 9. 12. 2020 žalobu
proti napadenému rozhodnutí žalovaného, jejíž součástí učinila i návrh na vydání předběžného
opatření, ji městský soud mimo jiné usnesením ze dne 6. 1. 2021, č. j. 17 Af 35/2020 - 60, vyzval
k zaplacení soudního poplatku za řízení o žalobě a za návrh na vydání předběžného opatření
v celkové výši 4.000 Kč. K jeho zaplacení stěžovatelce stanovil lhůtu patnácti dnů ode dne
doručení uvedeného usnesení. To bylo do stěžovatelčiny datové schránky doručeno dne
13. 1. 2021.
[36] Dne 14. 1. 2021 bylo městskému soudu doručeno podání učiněné prostřednictvím datové
schránky stěžovatelky, označené jako „Žádost o prodloužení odvolací lhůty“. Podání za stěžovatelku
učinila Bc. Z. C., aniž bylo součástí soudního spisu její pověření k jednání za stěžovatelku
v označené věci. V uvedené žádosti bylo uvedeno, že „dne 13. 1. 2021 jsme do datové schránky
obdrželi vyjádření k č.j. 17 Af 35/2020- 61. Vzhledem k hospitalizaci pana jednatele Michaela Sonenshina
bychom chtěli požádat, zda by bylo možné prodloužit odvolací lhůtu na nejzazší možný termín. Bohužel
nedokážeme aktuálně říci, jak dlouho bude pan Sonenshine hospitalizován. V nemocnici jsme si již vyžádali
potvrzení o jeho hospitalizaci a jakmile jej obdržíme, obratem Vám jej dodáme.“
[37] Dne 19. 1. 2021 bylo prostřednictvím datové schránky stěžovatelky doručeno městskému
soudu další podání učiněné Bc. Z. C. V něm tato uvedla, že „[d]ne 13. 1. 2021 jsme do datové
schránky obdrželi vyjádření k č.j. 17 Af 35/2020 - 61. Vzhledem k hospitalizaci jednatele Michaela
Sonenshina jsme dne 14. 1. 2021 žádali datovou schránkou o prodloužení odvolací lhůty s tím, že dodáme
potvrzení z nemocnice o jeho hospitalizaci. Potvrzení proto přikládám v příloze. V případě, že bude ještě potřeba
cokoliv doložit, neváhejte mě, prosím, kdykoliv kontaktovat.“ Z přiloženého potvrzení o hospitalizaci
vyplývá, že jednatel stěžovatelky byl hospitalizován od 11. 1. 2021.
[38] Následně stěžovatelka zaslala městskému soudu podání ze dne 3. 2. 2021,
kterým oznámila zaplacení soudního poplatku v tentýž den a přiložila propouštěcí zprávu
jednatele stěžovatelky z nemocnice. Podle ní byl hospitalizován od 10. 1. 2021 (23:50 hod.)
do 27. 1. 2021 (8:54 hod.) pro onemocnění Covid-19 pozitivní bilaterální pneumonii. Na č. l. 72
soudního spisu se nachází doklad o složení soudního poplatku ve výši 4.000 Kč dne 4. 2. 2021
na účet městského soudu. Na to již městský soud rozhodl usnesením č. j. 17 Afs 35/2020 - 96
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě k tomu stanovené (viz odst. [2]),
které stěžovatelka napadla první kasační stížností a které Nejvyšší správní soud rozsudkem
č. j. 4 Afs 107/2021 - 50 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[39] Jelikož výzva k zaplacení soudního poplatku učiněná usnesením ze dne 6. 1. 2021 byla
doručena stěžovatelce dne 13. 1. 2021, ode dne 14. 1. 2021 počala běžet lhůta k zaplacení
soudního poplatku, jejíž konec připadl na 28. 1. 2021. Již první den běhu této lhůty stěžovatelka
učinila první ze zmíněných dvou podání, jejichž obsah městský soud (po upřesnění
stěžovatelkou) posoudil jako žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku,
s čímž se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Stejný obsah mělo i druhé podání ze dne
19. 1. 2021. Obě podání byla učiněna v počátku běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku, druhé
z nich nadto bylo provázeno i potvrzením o hospitalizaci jediného jednatele společnosti.
O těchto návrzích stěžovatelky městský soud v době běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku
nikterak nerozhodl, ani stěžovatelce nedal jakkoliv jinak najevo, že alespoň neformálně akceptuje
její návrh na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, resp. že lhůtu nehodlá prodloužit.
[40] Nutno tak přisvědčit stěžovatelce v tom, že při nečinnosti městského soudu v době běhu
uvedené lhůty (když bylo zřejmé, že stěžovatelka je v řízení aktivní, dbá o svá práva a má zájem
„nezmeškat“ jakékoliv úkony, jichž je třeba k dalšímu pokračování v řízení, tedy i zaplacení
soudního poplatku) byla stěžovatelka v dobré víře v to, že buď městský soud o jejím návrhu včas,
tedy v době běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku, rozhodne, byť třeba i zamítavě,
nebo alespoň neformálně dá stěžovatelce najevo, třeba prostým posečkáním úhrady soudního
poplatku, že její návrh registruje a zohlední ve svém dalším postupu (tj. nezastavením řízení).
Žádným z těchto postupů však městský soud nepokračoval, nýbrž bez dalšího vyčkal uplynutí
lhůty k zaplacení soudního poplatku a bez ohledu na stěžovatelčiny opakované žádosti ze dnů
14. 1. 2021 a 19. 1. 2021 řízení zastavil. V napadeném usnesení pak dodal, že lhůta již uplynula,
a o jejím prodloužení proto nelze uvažovat.
[41] V obecnosti sice jistě platí, že lhůtu, která marně uplynula, prodloužit nelze.
V posuzovaném případě však bylo povinností městského soudu zohlednit to, že stěžovatelka
o prodloužení lhůty požádala bezprostředně poté, co obdržela výzvu městského soudu k úhradě
soudního poplatku, a tuto svoji žádost poté znovu zopakovala a dala také soudu najevo,
že za účelem vyhovění jejímu návrhu je připravena se soudem spolupracovat. Byl to
tedy především městský soud, který v daném případě nereagoval na opakované žádosti
stěžovatelky a nedal jí nikterak najevo, jaký má názor na jí učiněné žádosti o prodloužení lhůty
k zaplacení soudního poplatku. Takový postup však nemůže jít k tíži stěžovatelky. Nebyl-li snad
obsah stěžovatelčiných podání zpočátku městskému soudu zcela zřejmý (což nelze vyloučit),
bylo jeho povinností stěžovatelku vyzvat, aby jej v krátké době (stále ještě běžící lhůty k zaplacení
soudního poplatku) vyjasnila. Ani takto městský soud nepostupoval. Jak již shora uvedeno,
stěžovatelka ve svých podáních zdůrazňovala svoji ochotu se soudem spolupracovat
tak, aby vyhověla všem požadavkům nezbytným pro pokračování v řízení. Bylo přitom zjevné,
že z důvodu onemocnění jediného jednatele společnosti a s ohledem na jeho hospitalizaci nemá
bezprostřední možnost soudní poplatek uhradit a její opakované žádosti nelze v žádném případě
považovat za neopodstatněné, účelové a činěné ve snaze prodlužovat řízení či jeho průběh
jakkoliv jinak ztěžovat.
[42] I když je nyní zřejmé, že lhůta k zaplacení soudního poplatku již uplynula a zákon
o soudních poplatcích ani soudní řád správní neupravují stavění běhu lhůty k zaplacení soudního
poplatku po dobu, po kterou soud nerozhodl o návrhu na prodloužení lhůty k zaplacení
soudního poplatku, je v daném případě nepochybné, že přístup k soudu byl stěžovatelce
znemožněn právě v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který zůstal přes
stěžovatelčiny žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku zcela nečinný.
Jak již shora uvedeno, takový postup městského soudu nemůže jít stěžovatelce k tíži,
neboť jím bylo zasaženo do jejího práva na přístup k soudu vyplývajícího z čl. 36 Listiny.
Uvedené právo v souzené věci s ohledem na shora vyložené individuální skutkové okolnosti
případu musí mít přednost před prostým závěrem, že s ohledem na uplynutí lhůty k zaplacení
soudního poplatku již tuto lhůtu prodloužit nelze a řízení musí být pro nezaplacení soudního
poplatku zastaveno. Městský soud měl povinnost o stěžovatelčině žádosti o prodloužení lhůty
rozhodnout, a nadto v daném případě měl dostatek prostoru tak učinit ještě před tím, než tato
lhůta uplynula. Pouze pro úplnost v této souvislosti Nejvyšší správní soud dodává, že obecně
lhůtu k zaplacení soudního poplatku prodloužit lze, jelikož se jedná o lhůtu soudcovskou
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, Pl. ÚS 9/20, odst. 31. a 35.).
[43] Pro výše uvedené Nejvyšší správní soud stěžovatelce přitakává, že se městský soud
dopustil vady v řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného usnesení [§103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.], pro který je na místě toto usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu
řízení. V něm městský soud opětovně stěžovatelku vyzve k zaplacení soudního poplatku
za žalobu (a za návrh na vydání předběžného opatření, pokud na něm stěžovatelka setrvá) a svůj
další postup přizpůsobí úkonům učiněným stěžovatelkou a teprve poté opětovně rozhodne.
[44] Městský soud s ohledem na uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku v napadeném
usnesení zabýval i tím, zda lze stěžovatelce zmeškání této lhůty prominout podle §40 odst. 5
s. ř. s., a shrnul, že tomu tak není, neboť jednak byl jednatel stěžovatelky propuštěn z nemocnice
den před uplynutím lhůty k zaplacení soudního poplatku a nadto měl zaměstnankyni Bc. C., která
byla oprávněna za ni jednat, přitom povinnost k zaplacení soudního poplatku není povinností,
kterou by mohla splnit výlučně stěžovatelka.
[45] Nejvyšší správní soud nepovažuje městským soudem zvolený postup, jímž dodatečně
stěžovatelčinu žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku posuzoval jako žádost
o prominutí zmeškání lhůty podle §40 odst. 5 s. ř. s., za případný. Jak již výše uvedeno,
stěžovatelka požadovala lhůtu k zaplacení soudního poplatku prodloužit ještě v době,
kdy tato lhůta běžela. Přestože soudní poplatek uhradila dne 4. 2. 2021, tj. po uplynutí soudem
stanovené lhůty k jeho zaplacení, činila tak v dobré víře v to, že lhůtu má zachovanou,
neboť neměla k dispozici jakékoliv rozhodnutí městského soudu, či alespoň jeho neformální
reakci o tom, že jí lhůtu k zaplacení soudního poplatku neprodloužil, jak již výše uvedeno.
[46] Nejvyšší správní soud tak pouze pro úplnost dodává, že v takovém případě bylo
vhodnější se zabývat stěžovatelčinou následnou žádostí o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení
soudního poplatku s odkazem na §3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb. Aplikaci daného ustanovení
v nynějším řízení městský soud vyloučil s odůvodněním, že v daném případě bylo možno
aplikovat na stěžovatelčinu věc §40 odst. 5 s. ř. s., což vylučuje aplikovatelnost zmíněného
§3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb. Jelikož stěžovatelka tuto svoji žádost (jíž předcházela samotná
úhrada soudního poplatku) podpořila i dokladem o hospitalizaci jejího jediného jednatele,
nelze pochybovat o tom, že právě tento důvod, nadto prokázaný, představuje vážný
a omluvitelný důvod, který podstatně stěžovatelce ztěžoval, resp. znemožňoval úhradu soudního
poplatku ve lhůtě k tomu stanovené, jak předpokládá zmíněný §3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb.
[47] Městský soud totiž ve všech svých úvahách odhlíží od toho, že primárně stěžovatelka
postupovala v dobré víře v to, že bude nejprve rozhodnuto o její včas podané žádosti
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku tak, aby v případě negativního rozhodnutí
měla možnost své poměry stran úhrady soudního poplatku uspořádat. Je nadto zjevné, že v době,
kdy stěžovatelka městský soud o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku požádala,
neměla povědomost o tom, po jak dlouhou dobu potrvá hospitalizace jednatele společnosti.
Není pak třeba zmiňovat charakter onemocnění Covid-19, který značně omezoval možnosti
jednatele společnosti uspořádat v době jeho hospitalizace poměry společnosti tak, aby umožnil
dispozici s bankovním účtem společnosti své zaměstnankyni a aby tato mohla vyhovět výzvě
městského soudu a soudní poplatek uhradit. Dovozoval-li snad městský soud zmocnění
k takovému jednání (dispozice s bankovním účtem) z plné moci udělené Bc. C., kterou předložila
v řízení o žalobě, nutno dodat, že se jednalo o zmocnění k jednání v řízení, nikoliv
k hmotněprávním úkonům společnosti mimo něj, potažmo k dispozicím s bankovním účtem
(srov. obsah plné moci na č. l. 207 spisu městského soudu).
[48] Jelikož již výše Nejvyšší správní soud dovodil, že s ohledem na absenci rozhodnutí
o stěžovatelčině žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku městský soud porušil
stěžovatelčino právo na přístup k soudu, a dopustil se tak vady řízení, která měla vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, považuje za nadbytečné, aby se městský soud v dalším
řízení stěžovatelčiným návrhem učiněným podle §3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb. více zabýval.
[49] Jedná-li se o stěžovatelčinu námitku týkající se výroku o nákladech řízení, Nejvyšší správní
soud pouze pro úplnost dodává, že pro výrok o nákladech řízení je podstatný celkový výsledek
řízení, nikoliv úspěch v jeho jednotlivých fázích (zde tedy před Nejvyšším správním soudem
v době, kdy rozhodoval o první stěžovatelčině kasační stížnosti). V nynější věci přitom bude
městský soud o celkových nákladech řízení znovu rozhodovat v souvislosti se svým novým
rozhodnutím.
VII.
[50] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadené usnesení v rozsahu III. a IV. výroku zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení podle §110 odst. 1 části věty první před středníkem s. ř. s.
V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku podle §110
odst. 4 s. ř. s. (viz odst. [43]).
[51] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu