ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.204.2021:38
sp. zn. 4 As 204/2021 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. Č., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 1. 2021, č. j. PK-DSH/5417/20, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2021, č. j. 17 A 38/2021 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 26. 3. 2020, č. j. MMP/084521/20, byl žalobce
uznán vinným z porušení ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a z naplnění skutkové
podstaty přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 téhož zákona, spáchaného
přinejmenším formou nedbalosti nevědomé, neboť dne 26. 8. 2019 v době okolo 07:50 hodin
v Plzni na vozovce pozemní komunikace ulice Studentská ve směru jízdy k ulici Plaská řídil
osobní motorové vozidlo tov. zn. Chevrolet RZ X, přičemž v úseku mezi křižovatkou s ulicemi
Komenského x Kaznějovská a křižovatkou s ulicemi Plaská x U Velkého rybníka, kde je nejvyšší
dovolená rychlost jízdy 50 km/h, mu byla ze strany Policie České republiky silničním laserovým
rychloměrem LaserCam4, výr. č. LE0489, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ± 3
km/h, naměřena rychlost jízdy 89 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 39
km/h, tj. o 20 km/h a více. Za tento přestupek byla žalobci podle §125c odst. 5 písm. f) zákona
o silničním provozu uložena pokuta ve výši 4.500 Kč a současně mu byla uložena povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2021, č. j. PK-DSH/5417/20, podle §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání žalobce zamítl a uvedené
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 17A 38/2021 - 47, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalovaného o odvolání zamítl.
[4] V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že správní orgány neporušily zásadu
zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti. Za její porušení totiž nelze považovat skutečnost,
že správní orgán prvního stupně kladl žalobci k tíži překročení rychlosti o 39 km/h, respektive
míru překračující znak skutkové podstaty o 19 km/h, neboť se jedná o výrazné překročení
nejvyšší dovolené rychlosti, které je možné při ukládání sankce zohlednit, a to i kvůli tomu,
že při velkém překročení rychlosti se významně prodlužuje brzdná dráha.
[5] Krajský soud také nepřisvědčil žalobcově námitce, že u rychloměru zanikla platnost ověření
v důsledku porušení jeho úředních značek, respektive že s ním bylo neoprávněně manipulováno.
Toto tvrzení totiž bylo vyvráceno věrohodnými výpověďmi policistů a navíc žalobce jej uplatnil
až téměř pět měsíců po spáchání přestupku, kdy již nebylo možné provést ohledání rychloměru.
Rovněž se krajský soud neztotožnil s námitkami o nesprávnosti zohlednění v neprospěch žalobce
intenzity provozu na předmětném úseku pozemní komunikace a spáchání přestupku v zastavěné
oblasti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu namítl
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se v něm krajský soud nedostatečně vypořádal
s jeho námitkou o porušení zásady zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti. Krajský soud
sice vysvětlil, proč je možné mu k tíži přičítat i skutečnost, že povolenou rychlost překročil
výrazným způsobem, nicméně již nijak nereagoval na námitku, že za těchto okolností již není
možné zohlednit způsobení zvýšeného rizika spočívajícího v prodloužení brzdné dráhy
v důsledku překročení povolené rychlosti.
[7] Za nepřezkoumatelné pro vnitřní rozpornost pak stěžovatel považuje vypořádání
jeho námitky ohledně intenzity provozu. Krajský soud totiž jednak uvedl, že provoz byl střední,
avšak zároveň aproboval to, že žalovaný za přitěžující okolnost považoval nezanedbatelnou
frekvenci účastníků silničního provozu, neboť se jednalo o část dne, která se vyznačuje nástupem
do práce. Navíc se jednalo o komunikaci blízko středu města, kde je zvýšený provoz. Tyto závěry
nemohou vedle sebe obstát. Buď byl provoz střední, což mu není možné přičítat k tíži,
neboť by se jednalo spíše o standardní, a tedy nikoliv přitěžující, okolnost, nebo byl více
intenzivní. Nemůže však zároveň platit obojí. Navíc v jeho neprospěch bylo nesprávně
zohledněno i spáchání přestupku v zastavěné oblasti, neboť tato skutečnost je již součástí
jeho skutkové podstaty spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci.
[8] Stěžovatel dále namítl, že rychloměr, jímž byla rychlost měřena, neměl v době měření platné
úřední ověření, neboť z něj byly odstraněny úřední značky. Ze svědecké výpovědi policisty
nstržm. Mgr. O. Ch. totiž vyplývá, že na rychloměru byla pouze jedna úřední značka, zatímco
podle ověřovacího listu byly na rychloměr po jeho ověření umístěny čtyři úřední značky. Z toho
vyplývá, že tři úřední značky byly odstraněny. Příslušný právní předpis přitom stanoví, že byla-li
odstraněna úřední značka, zaniká ověření rychloměru, a to i před uplynutím doby, na kterou bylo
původně uděleno.
[9] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zcela setrvává na svém vyjádření
k žalobě a souhlasí se závěry krajského soudu uvedenými v napadeném rozsudku. Proto navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem [§105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[12] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1
s. ř. s. a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.). Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ se již Nejvyšší správní soud zabýval při výkladu ustanovení §104a
s. ř. s., ve znění účinném do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb.
byl s účinností od 1. 4. 2021 rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud
posuzuje přijatelnost kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní
ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný
samosoudce. Tato změna nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační
stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 27).
[13] Při rozhodování o nepřijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále
vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, bod 52), jež pramení ze závěrů usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[14] V posuzované věci však Nejvyšší správní soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele
neshledal.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí, že by napadený rozsudek krajského soudu byl založen
na posouzení právní otázky dosud judikaturou kasačního soudu neřešené či řešené nejednotně,
popřípadě že by tato právní otázka měla být posouzena odchylně od dosavadní judikatury. Pouze
namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a neoprávněnou manipulaci s rychloměrem
ze strany policistů. Z obsahu správního spisu, spisu krajského soudu ani napadeného rozsudku
však nevyplývá, že by v přestupkovém či žalobním řízení došlo k zásadnímu pochybení, které
by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[16] Takový závěr není možné učinit na základě kasační námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu kvůli absenci řádného vypořádání námitky porušení zásady zákazu dvojího
přičítání stejné skutečnosti. Touto vadou totiž napadený rozsudek ani rozhodnutí žalovaného
netrpí. Krajský soud správně vysvětlil, proč je možné stěžovateli přičítat k tíži výrazné překročení
povolené rychlosti i za situace, kdy překročení rychlosti je přímo znakem skutkové podstaty
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. K jeho spáchání
postačuje, pokud řidič překročí nejvyšší dovolenou rychlost obci o 20 km/h, a proto pokud
ji přesáhne výrazněji, což učinil v dané věci i stěžovatel o 39 km/h, je možné tuto skutečnost
zohlednit jako přitěžující okolnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 3. 2020, č. j. 9 As 332/2019 - 34).
[17] Stěžovateli dále nelze přisvědčit, že by žalovaný a krajský soud samostatně jako přitěžující
skutečnost zohledňovali také prodloužení brzdné dráhy. Skutečnost, že v důsledku jízdy vysokou
rychlostí se prodlužuje brzdná dráha vozidla, není sama o sobě přitěžující okolností, nicméně
představuje jeden z důvodů, proč je jízda nepřiměřeně vysokou rychlostí sankcionována
a její výraznější překročení lze považovat za přitěžující okolnost. Zmínku o tom, že v důsledku
vyšší rychlosti se prodlužuje brzdná dráha, tedy není možné považovat za opakované přičítání
stejné skutečnosti k tíži stěžovatele, nýbrž za částečné vysvětlení toho, v čem spočívá společenská
nebezpečnost jeho jednání a proč je na místě jej sankcionovat nástroji správního práva trestního.
[18] Stejně tak nelze považovat za vnitřně rozpornou část odůvodnění napadeného rozsudku
týkající se intenzity provozu na předmětné pozemní komunikaci. Krajský soud i žalovaný v tomto
ohledu uvedli, že skutečný provoz na ní byl v době spáchání přestupku střední (druhý nejnižší
stupeň na pětistupňové škále). Žalovaný přitom výslovně zmínil, že tuto okolnost hodnotil
jako neutrální, a stěžovateli ji tedy nepřičítal k tíži. Kromě skutečných aktuálních
podmínek provozu však žalovaný hodnotil rovněž obecnou charakteristiku úseku komunikace,
na němž se stěžovatel svého jednání dopustil. Právě v této souvislosti vyslovil svůj závěr,
že je zde obecně nutno očekávat „nezanedbatelnou frekvenci účastníků silničního provozu, když se jednalo
o část dne, vyznačující se nástupem do práce, a tudíž zvýšeným výskytem účastníků silničního provozu a také,
že se jednalo o komunikaci, kde je provoz zvýšený, neboť je blízko středu města“. Toto hodnocení
se tedy nevztahovalo ke konkrétním okolnostem provozu na pozemní komunikaci v době
spáchání přestupku, nýbrž k podmínkám, které je na jejím předmětném úseku obecně možno
očekávat v typických případech. Stěžovatel tedy ve své námitce směšoval dohromady dvě různá
hlediska, která je nutné posuzovat odděleně, což žalovaný i krajský soud správně učinili.
Je totiž zřejmé, že protiprávní jednání, jehož se řidič dopustí v úseku, v němž je obecně možno
předpokládat vyšší provoz či výskyt chodců, je nutno obecně považovat za závažnější i v situaci,
kdy zrovna v době, ve které řidič tímto úsekem projíždí, je provoz méně intenzivní,
než je za daných okolností běžné. Tuto skutečnost totiž řidič nemůže předem předvídat
a při vysoké rychlosti jízdy je reálné, že nebude schopen včas adekvátně zareagovat na nastalou
situaci. Krajský soud ani žalovaný tak nepochybili, když v neprospěch stěžovatele zohlednili také
obecnou charakteristiku úseku pozemní komunikace, na němž byl spáchán předmětný přestupek,
jakož i dobu, ve které k tomuto protiprávnímu jednání došlo.
[19] Není možné se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že mu za těchto okolností nelze přičítat
k tíži spáchání přestupku v zastavěné oblasti, neboť tato skutečnost je rovněž již součástí
jeho skutkové podstaty, když k překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci logicky dochází
v zastavěné oblasti. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je totiž zřejmé, že stěžovateli
není přičítáno k tíži pouze to, že se přestupku dopustil v obci, nýbrž výslovně je zde zmíněno,
že se jej dopustil blízko středu města a v době vyznačující se nástupem do práce, a tudíž i
zvýšeným výskytem účastníků silničního provozu. Z těchto okolností je zřejmé, že stěžovatelovo
jednání bylo zapotřebí vnímat jako závažnější, než by představovalo například překročení
rychlosti mimo lokalitu zastavěného území obce či v pozdních nočních hodinách.
[20] Další ze stěžovatelových námitek směřovala proti způsobilosti rychloměru k plnění
jeho účelu. Podle stěžovatele rychloměr pozbyl ověření před uplynutím doby, na kterou
bylo uděleno, a to v důsledku odstranění úředních značek. Ze správního spisu vyplývá,
že rychloměr byl ověřen dne 8. 4. 2019. Na základě tohoto ověření byl vydán ověřovací list, který
stanovil platnost ověření do 7. 4. 2020, přičemž rychloměr byl osazen čtyřmi úředními značkami.
Podle stěžovatele však v době předmětného měření rychlosti jeho vozidla byla na rychloměru
jen jedna úřední známka, což dovozuje z výpovědi policisty nstržm. Mgr. O. Ch.
[21] Ani s touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Z obsahu správního spisu
totiž vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení o přestupku ve svém vyjádření ze dne 9. 1. 2020
ve vztahu k úředním značkám uvedl pouze to, že si při prohlížení rychloměru „všiml, že na něm
jsou nějaké samolepky, avšak jedna z nich byla poškozena“. Policista pprap. M. Č. (velitel hlídky) při
svém výslechu ze dne 19. 2. 2020 na otázku, zda byly poškozeny úřední značky na rychloměru,
uvedl, „nejsem si vědom toho, že by úřední značky byly porušeny.“ Také policista nstržm. J. H. ve
výpovědi ze dne 25. 2. 2020 k dotazu správního orgánu „v jakém stavu byly úřední značky?“ uvedl,
že „byly nepoškozené“. Policista nstržm. Ch. při svědeckém výslechu ze dne 25. 2. 2020 pak
na dotaz správního orgánu „v jakém stavu byly úřední značky na radaru?“ uvedl, že „na měřidle je štítek,
který tam po kalibraci umístí Český metrologický ústav s datem platnosti kalibrace a k tomu přiloží kalibrační
list“. Ze způsobu kladení otázek správním orgánem prvního stupně je tak zřejmé, že účelem
svědeckých výpovědí ohledně úředních značek bylo zjistit, zda některá z nich nebyla poškozená,
jak tvrdil stěžovatel. Jejich počet pak nebyl při výsleších policistů vůbec relevantní. Proto
ze skutečnosti, že jeden z nich se zmiňoval o štítku v jednotném čísle, nelze dovodit jeho záměr
sdělit, že se na rychloměru již žádné další úřední značky nenacházely, a učinit závěr, podle něhož
na něm chyběly tři ze čtyř úředních značek. I sám stěžovatel v tomto ohledu dokonce tvrdil,
že si na rychloměru všiml samolepek, tedy nikoli jen jedné z nich. Zástupce stěžovatele přitom
byl výslechu dvou policistů, včetně nstržm. Ch., přítomen, avšak otázku počtu úředních značek
na rychloměru nevznesl. Navíc stěžovatel uplatnil své výtky vůči rychloměru až ve svém
písemném vyjádření před ústním jednáním a o možné absenci některých úředních značek se
poprvé zmínil v žalobě, jež byla podána téměř rok po vypršení platnosti ověření rychloměru.
Nejvyšší správní soud přitom již v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 1 As 447/2018 - 46,
k námitce pochybností o způsobilosti rychloměru vyslovil, že „z povahy věci musí být takováto
námitka uplatněna při samotném měření, neboť pouze tehdy je reálně možné ověřit, zda stanovené měřidlo splňuje
příslušné parametry či nikoli. Uplatnění takového požadavku skoro po roce od provedení vlastního měření
se potýká s tím, že s ohledem na plynutí času již nebylo a není možné prověřit, jestli stanovené měřidlo v době
předmětného měření splňovalo příslušné parametry či nikoli.”
[22] Z ničeho tedy nevyplývá, že by se strany policistů došlo před předmětným měřením rychlosti
stěžovatelova vozidla k neoprávněné manipulaci s rychloměrem v důsledku odstranění několika
úředních značek na něm umístěných. Za této situace krajský soud ani žalovaný nepochybili,
když z jím naměřené rychlosti vozidla vycházeli a učinili závěr o překročení její nejvýše dovolené
hodnoty v obci o 39 km/h a o spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona
o silničním provozu stěžovatelem.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že krajský soud věc posoudil
zcela v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů a nedopustil se ani jiného hrubého
pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle §104a
odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu
ve věci v souladu s §60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení
rozšířeného senátu č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl,
a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší
správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Z právě citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu plyne rovněž to, že stěžovatel nemá právo
na vrácení zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu