ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.267.2021:70
sp. zn. 4 As 267/2021 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Gravel, spol. s r.o., se sídlem
Nučničky 7, zast. Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, se sídlem Jandova 208/8, Praha 9,
proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 748/4, Praha 1, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Libeň, Praha 9,
II) České štěrkopísky spol. s r.o., se sídlem Cukrovarská 34, Praha 9, III) Povodí Labe,
státní podnik, se sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, IV) město Terezín, se sídlem
náměstí ČSA 179, Terezín, zast. Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem Štěpánská 540/7,
Praha 2, V) Ústecké šrouby, z. s., se sídlem Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2021, č. j. SBS 06739/2020/ČBÚ-21/13, v řízení
o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení IV) proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2021, č. j. 16 A 26/2021 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Osoba zúčastněná na řízení IV) je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, k rukám jejího zástupce Mgr. Tomáše Uherka,
advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný a osoby zúčastněné na řízení I), II), III) a V) n e maj í právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Obvodní báňský úřad pro území Ústeckého kraje (dále jen „obvodní báňský úřad“)
rozhodnutím ze dne 5. 11. 2019, č. j. SBS 01890/2018/OBÚ/04/13, stanovil žalobkyni dobývací
prostor Počaply u Terezína I (dále jen „dobývací prostor“) k dobývání výhradního ložiska
štěrkopísku Travčice č. 514325087 o plošném rozsahu 52,0398 ha.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) k odvolání
osoby na řízení zúčastněné IV), města Terezína, rozhodnutí obvodního báňského úřadu změnil
tak, že žádost žalobkyně o stanovení dobývacího prostoru v souladu s §149 odst. 6 správního
řádu zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vysvětlil, že důvodem pro zamítnutí
žádosti bylo negativní závazné stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský
úřad“) ze dne 6. 11. 2020, č. j. KUUK/078479/2020 (dále jen „závazné stanovisko ze dne
6. 11. 2020“), jímž tento úřad pro nesoulad s územním plánem města Terezína a obce Travčice
změnil dosavadní kladné závazné stanovisko Městského úřadu Terezín (dále jen „městský úřad“).
II.
[3] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu
v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Ten napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud předeslal, že podstatou projednávané věci je nesouhlas žalobkyně
se závazným stanoviskem ze dne 6. 11. 2020, o něž žalovaný opřel napadené rozhodnutí.
Krajský soud v té souvislosti vysvětlil podstatu přezkumu závazných stanovisek ve správním
soudnictví s tím, že se přezkoumávají v řízení o přezkumu rozhodnutí, jehož bylo závazné
stanovisko podkladem, jako subsumovaný správní akt podle §75 odst. 2 věty druhé s. ř. s.
[5] Krajský soud se dále vyjádřil k tomu, zda byl krajský úřad při vydání závazného stanoviska
(podle §149 odst. 5 správního řádu) omezen lhůtou vyplývající z §4 odst. 9 zákona č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném
do 31. 12. 2020 (dále jen „stavební zákon“). Krajský soud dovodil, že tato lhůta
se na přezkoumání závazného stanoviska nevztahuje, je-li v rámci odvolání proti rozhodnutí
uplatněna odvolací námitka proti závaznému stanovisku; to bylo v daném případě splněno.
[6] Následně krajský soud provedl výklad §18 odst. 5 stavebního zákona, neboť žalobkyně
měla za to, že uvedené ustanovení krajský úřad vyložil v závazném stanovisku ze dne 6. 11. 2020
chybně. Krajský soud dospěl k závěru, že krajský úřad v uvedeném závazném stanovisku
pochybil, dovodil-li, že dobývací prostor lze stanovit jen v ploše těžby nerostů,
a přitom v územních plánech Terezína a Travčic není v místě záměru vymezena plocha
pro těžbu. Krajský soud nepovažoval vymezení plochy pro těžbu v územních plánech
za relevantní. Měl za to, že v územně plánovací dokumentaci se do ploch těžby nerostů
zařazují pozemky, které již slouží k zajištění těžební činnosti, případně s ní souvisejí,
tedy nikoliv veškerá ložiska nerostů zjištěných na území státu. V daném případě
se však jednalo o stanovení dobývacího prostoru. Teprve poté, co je dobývací prostor
pravomocně stanoven, lze podle krajského soudu vytvořit důl, lom či pískovnu, které mají být
podle §18 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území
(dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), umístěny v ploše těžby nerostů. Naopak bez stanovení
dobývacího prostoru nemá smysl vymezovat v územně plánovací dokumentaci plochy těžby
nerostů, resp. takové vymezení může být předčasné. Krajský soud tedy nesouhlasil s krajským
úřadem, že dobývací prostor lze stanovit jen v ploše nerostů. Pro uvedené považoval závazné
stanovisko ze dne 6. 11. 2020 za nezákonné.
[7] Nesouhlasně se krajský soud vyjádřil i k dalšímu závěru krajského úřadu v závazném
stanovisku ze dne 6. 11. 2020 o tom, že posuzovaný záměr na stanovení dobývacího prostoru
není jiným opatření pro těžbu nerostů ve smyslu §18 odst. 5 stavebního zákona. Upozornil,
že pojem „jiné opatření“ je neurčitým právním pojmem a pokud s ním chtěl krajský úřad
pracovat, byl povinen jeho obsah nejprve řádně definovat, aby poté mohl posoudit, zda záměr
stanovení dobývacího prostoru lze pod tento neurčitý pojem podřadit či nikoliv. Jelikož krajský
úřad ve zmíněném závazném stanovisku takový výklad neprovedl, je nepřezkoumatelné.
[8] Nepřezkoumatelnost závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020 dále krajský soud spatřoval
v tom, že neobsahuje žádný konkrétní závěr týkající se posouzení souladu záměru stanovení
dobývacího prostoru s politikou územního rozvoje. Další důvod nepřezkoumatelnosti uvedeného
závazného stanoviska spočíval v tom, že se při posouzení souladu tohoto záměru se zásadami
územního rozvoje krajský úřad nezabýval tím, na kolika místech v daném regionu těžba současně
probíhá a přesto, že správně shledal, že v daném případě jde o stanovení nového dobývacího
prostoru, tedy o novou těžbu, již nezohlednil, že tento dobývací prostor navazuje na stávající
dobývací prostor Nučničky I, a fakticky (nikoliv formálně) by se tedy jednalo o pokračování těžby
v jedné pískovně. Krajský úřad se nevyjádřil ani k dalším dobývacím prostorům v dané oblasti
a neověřil aktuální stav v území. Nepřezkoumatelnost závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020
je dána i tím, že při posouzení souladu záměru stanovení dobývací prostoru s cíli a úkoly
územního plánování krajský úřad jednak vyšel z nesprávného předpokladu o nezbytnosti nejprve
vymezit v územním plánu plochu pro těžbu (což podle krajského soudu není relevantní)
a dále nezdůvodnil, se kterými konkrétními cíli a úkoly územního plánování je navržený dobývací
prostor v rozporu.
[9] Krajský soud tudíž uzavřel, že závazné stanovisko ze dne 6. 11. 2020, podle nějž
je stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I nepřípustné, je jednak dílem nezákonné
a dílem též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Pokud z něj žalovaný v napadeném
rozhodnutí vycházel, je stiženo vadou nezákonnosti také toto jeho rozhodnutí.
III.
[10] Osoba zúčastněná na řízení IV, město Terezín (dále jen „stěžovatelka“),
nyní proti rozsudku krajského soudu brojí kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Stěžovatelka předně nesouhlasí s výkladem §18 odst. 5 stavebního zákona předestřeným
krajským soudem. Má za to, že dobývací prostor lze stanovit pouze v ploše těžby nerostů
vymezené v územně plánovací dokumentaci, popř. v ploše, u níž by využití pro těžbu nerostů
bylo přípustné nebo podmíněně přípustné. Jelikož územní plán města Terezína ani obce Travčic
v daném prostoru takové plochy nevymezují, je závazné stanovisko ze dne 6. 11. 2020
o nesouladu záměru stanovení dobývacího prostoru s hledisky územního plánování správný.
Stěžovatelka nesouhlasí s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020,
č. j. 4 As 467/2019 - 27, jehož se dovolával krajský soud. Má za to, že na věc nedopadá,
neboť se v něm Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou, zda lze dobývací prostor stanovit
i mimo plochy těžby nerostů, nýbrž posuzoval otázku přípustnosti a proporcionality územního
plánu zakazujícího umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů. V souzené
věci nadto zásady územního rozvoje pro území, kde se má nacházet dobývací prostor, omezují
možnosti další těžby. Podle stěžovatelky je třeba poměry v každé lokalitě posuzovat podle obsahu
aktuální územně plánovací dokumentace v daném místě.
[12] Stěžovatelka se neztotožňuje ani s posouzením závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020
jako nepřezkoumatelného pro chybějící vymezení neurčitého pojmu „jiné opatření“ užitého
v §18 odst. 5 stavebního zákona. Krajský úřad v tomto závazném stanovisku podle stěžovatelky
dospěl jednak ke správnému závěru, že dobývací prostor není stavbou, zařízením ani jiným
opatřením pro těžbu nerostů podle uvedeného ustanovení, a nadto se dostatečným způsobem
zabýval i tím, proč tomu tak je. Pro nevymezení pojmu „jiné opatření“ tudíž nemůže být závazné
stanovisko ze dne 6. 11. 2020 nepřezkoumatelné.
[13] Stěžovatelka následně obsáhle brojí proti závěru krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020 proto, že se v něm krajský úřad nevypořádal s otázkou
souladu záměru stanovení dobývacího prostoru se zásadami územního rozvoje. Zejména brojí
proti úvaze krajského soudu, že se krajský úřad nezabýval otázkou, zda uvedený dobývací
prostor, byť jde o nový dobývací prostor, navazuje na stávající dobývací prostor
Nučničky I, a fakticky tak představuje pokračování těžby v jedné pískovně. Dále stěžovatelka
v kasační stížnosti obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že soulad záměru stanovení
dobývacího prostoru se zásadami územního rozvoje není dán, a závazné stanovisko je proto
nejen přezkoumatelné, ale i zákonné a závěry krajského soudu v této otázce jsou chybné.
[14] Nakonec stěžovatelka rozporuje také závěry krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
závazného stanoviska pro nedostatečné odůvodnění posouzení záměru stanovení dobývacího
prostoru s cíli a úkoly územního plánování. Tato otázka souvisí s možností stanovit dobývací
prostor pouze v ploše těžby nerostů vymezené v územně plánovací dokumentaci, resp. v ploše,
kde je těžba nerostů přípustná či podmíněně přípustná, což v daném případě nebylo splněno.
Na projednávanou věc se podle stěžovatelky nevztahuje ani §18 odst. 5 stavebního zákona,
tudíž posouzení krajského úřadu v závazném stanovisku ze dne 6. 11. 2020 je nejen
přezkoumatelné, ale i správné. Naopak, krajský soud se dopustil pochybení v právním posouzení
věci.
IV.
[15] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Ve vztahu
k chybnému výkladu §18 odst. 5 stavebního zákona upozorňuje na skutečnost, že ani krajský
úřad ani stěžovatelka nerozporují skutečnost, že lokalita, v níž se má nacházet dobývací
prostor, je nezastavěným územím podle §2 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, tedy není zde
údajný rozpor s územním plánem města Terezína a obce Tetčice. Právě §18 odst. 5 stavebního
zákona s pojmem nezastavěné území, na němž lze mj. umisťovat stavby, zařízení a jiná
opatření pro těžbu nerostů, pracuje, tedy se na uvedený případ vztahuje. Žalobkyně má za to,
že dobývací prostor spadá pod pojem „jiné opatření“ zmíněné v citovaném ustanovení,
které lze v nezastavěném území obce umístit. V daném případě je záměr těžby v souladu
s charakterem území, neboť se nachází v chráněném ložiskovém území a jde o pokračování
stávající těžby štěrkopísku. Uvedený záměr tedy svým účelem odpovídá stávajícímu charakteru
využití území. Za správný a přiléhavý považuje žalobkyně též odkaz krajského soudu na rozsudek
č. j. 4 As 467/2019 - 27, a dále odkazuje i na závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 6. 10. 2020, č. j. 31 A 112/2020 - 404. Upozorňuje též na skutečnost, že zájem
na řádném využívání nerostného bohatství je zájmem veřejným.
[16] Žalobkyně k otázce možnosti stanovení dobývacího prostoru, aniž je v územním plánu
v daném lokalitě vymezena plocha těžby nerostů, nebo alespoň plocha, jejíž užití pro těžbu
nerostů je přípustné či podmíněně přípustné, upozorňuje na skutečnost, že i žalovaný se na straně
6 napadeného rozhodnutí proti nesprávnému závěru krajského úřadu k této otázce vymezil,
neměl však jinou možnost než rozhodnout v souladu s ním, neboť jím byl vázán.
[17] Žalobkyně dále ohledně souladu záměru stanovení dobývacího prostoru se zásadami
územního rozvoje odkazuje na §96b odst. 3 stavebního zákona a upozorňuje, že se krajský úřad
nemohl vyhnout posouzení tohoto souladu, neboť i zásady územního rozvoje jsou druhem
územně plánovací dokumentace. Skutečnost, že tak krajský úřad v závazném stanovisku ze dne
6. 11. 2020 řádně neučinil, se nyní stěžovatelka snaží napravit svojí vlastní obsáhlou argumentací
v kasační stížnosti. Ta je jednak nesprávná a nadto nemůže zhojit vady nepřezkoumatelnosti
uvedeného závazného stanoviska. Žalobkyně za správnou a podrobnou naopak považuje
argumentaci městského úřadu v jeho původním kladném závazném stanovisku. Tento úřad vyšel
ze skutečnosti, že v daném případě se fakticky jedná o pokračování těžby v jedné pískovně
jednou těžební organizací, tedy jde zde sice o stanovení nového dobývacího prostoru, vlastní
těžba je však pokračováním v téže pískovně a fakticky nejde o novou těžbu štěrkopísku.
[18] V další části svého vyjádření žalobkyně zaujímá stanovisko k obsáhlé stěžovatelčině
argumentaci týkající se úvah o souladu záměru stanovení dobývacího prostoru se zásadami
územního rozvoje obsažené v kasační stížnosti.
[19] Nakonec žalobkyně přitkává závěrům krajského soudu o nepřezkoumatelnosti závazného
stanoviska ze dne 6. 11. 2020 v části týkající se souladu záměru s cíli a úkoly územního plánování
obsaženého v odst. 28. napadeného rozsudku.
[20] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil, stejně jako osoby
zúčastněné na řízení I, III a V.
[21] Osoba zúčastněná na řízení II ke kasační stížnosti uvádí, že ji považuje za nedůvodnou.
Navrhuje její zamítnutí a souhlasí s důvody, které ke kasační stížnosti uvedla žalobkyně.
V.
[22] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud předesílá, že ačkoliv stěžovatelka v kasační stížnosti mimo jiné
uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétní vady podřaditelné
pod uvedený kasační důvod neformuluje. Nejvyšší správní soud tak pouze pro úplnost uvádí,
jelikož k vadám podřaditelným pod uvedený kasační důvod je povinen přihlížet z úřední
povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.), že důvody, které krajský soud vedly ke zrušení napadeného
rozhodnutí, jsou z odůvodnění napadeného rozsudku seznatelné. Krajský soud vylíčil konkrétní
skutkové okolnosti, o něž napadený rozsudek opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil při posouzení
důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl. Neopomenul
se přitom vypořádat se žádnou z žalobních námitek. Napadený rozsudek je plně srozumitelný
a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou vadu řízení před krajským soudem, která by mohla
mít vliv na zákonnost jeho rozsudku. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
není naplněn.
[25] Nejvyšší správní soud se proto zabýval zbylými stížnostními námitkami, jež jsou
podřaditelné pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[26] Stěžovatelka namítá, že je nesprávný závěr krajského soudu, podle nějž lze dobývací
prostor stanovit pouze v ploše těžby nerostů a rozporuje v tomto ohledu výklad §18 odst. 5
stavebního zákona, jejž k uvedené sporné otázce krajský soud podal.
[27] Podle §18 odst. 5 stavebního zákona, v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem
umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů,
(…). Uvedené stavby zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení,
lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného
zájmu výslovně nevylučuje.
[28] S výše uvedenou stížnostní námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Předně
uvádí, že krajský soud nepochybil, dovolal-li se závěrů vyplývajících z již zmíněného rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 467/2019 - 27. Přestože se uvedený rozsudek primárně
týkal jiné právní otázky, než je předmětem nynějšího řízení (zrušení územního plánu v části,
která vylučuje těžbu nerostů v ploše chráněného ložiskového území a výhradního ložiska
štěrkopísku a v části, která vylučuje umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu
nerostů v nezastavěném území), vyslovil se v něm však mimo jiné i k otázce, jež je pro posouzení
této věci relevantní.
[29] V odkazovaném rozsudku Nejvyšší správní soud především vyslovil, že z §18 odst. 2
vyhlášky č. 501/2006 Sb. vyplývá, že „do ploch těžby se v územně plánovací dokumentaci zařazují
pozemky, které již slouží k zajištění těžební činnosti, případně s ní souvisejí, nikoli však veškerá na území státu
zjištěná ložiska“ (což ostatně správně uvedl v napadeném rozsudku i krajský soud). Kasační soud
v tomto rozsudku ale dále také uvedl, že „plochu těžby by byl odpůrce povinen v území vymezit v případě
existence rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. Žádné takové rozhodnutí pro předmětné území v době
vydání opatření obecné povahy neexistovalo. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že pokud bude
po splnění zákonných požadavků vydáno rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru podle §27 odst. 6 horního
zákona, které je i rozhodnutím o využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu, vyznačí odpůrce
podle §26 odst. 3 horního zákona hranici takto stanoveného dobývacího prostoru v územním plánu v návaznosti
na příští zprávu o uplatňování územního plánu (§55 odst. 1 stavebního zákona). Stávající zařazení pozemků,
na nichž se nachází CHLÚ a ložiska výhradních či nevýhradních surovin, do ploch W, NL, ZP, NP a NZ
nebrání případnému stanovení dobývacího prostoru na těchto pozemcích, pokud územní plán nevylučuje v dotčených
plochách těžbu nerostných surovin.“ (důraz přidán)
[30] Tyto závěry, jež jsou plně použitelné i v nynější věci, nepochybně podporují úvahy
krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku, podle nichž podmínkou stanovení dobývacího
prostoru není jeho vymezení v ploše těžby nerostů podle územního plánu. Teprve dojde-li
ke stanovení dobývacího prostoru rozhodnutím, vyznačí se jeho hranice v územním plánu.
Dobývací prostor tak nelze stanovit pouze na těch pozemcích, u nichž to územně plánovací
dokumentace výslovně vylučuje. Lze shrnout, že krajský soud tuto otázku posoudil správně,
při výkladu §18 odst. 5 stavebního zákona, ve spojení s §18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.,
nepochybil a uvedená stížnostní námitka není opodstatněná.
[31] Poukazuje-li stěžovatelka v souvislosti s výkladem §18 odst. 5 stavebního zákona
též na zásady územního rozvoje, podle nichž jsou v území, v němž má být stanoven dobývací
prostor, jsou omezené možnosti další těžby, pak nutno dodat, že v otázce souladu záměru
stanovení dobývacího prostoru se zásadami územního rozvoje krajský soud shledal závazné
stanovisko ze dne 6. 11. 2020 nepřezkoumatelným. S tímto jeho závěrem se Nejvyšší správní
soud také ztotožňuje, jak dále vyloží, a tudíž argumentace obsahem zásad územního rozvoje
a v nich stanovené omezené možnosti těžby v dané lokalitě jsou ze strany stěžovatelky předčasné.
[32] Jedná-li se o vymezení neurčitého pojmu „jiné opatření“ použitého v §18 odst. 5
stavebního zákona a závěr krajského soudu, který dovodil nepřezkoumatelnost této části
závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020 proto, že krajský úřad v něm uvedený neurčitý pojem
nevyložil, nezbývá než se opět přiklonit k úvahám krajského soudu. Krajský úřad v závazném
stanovisku ze dne 6. 11. 2020 toliko uvedl, že „posuzovaný záměr stanovení dobývacího prostoru
není stavbou, zařízením ani jiným opatřením („pro těžbu nerostů“), které by bylo možné v nezastavěném území
umístit na základě §18 odst. 5 stavebního zákona. (…) Rozhodně však pod toto ustanovení nelze podřadit
samotné primární stanovení dobývacího prostoru.“ Krajskému soudu je třeba přisvědčit, že z uvedeného
nelze vůbec zjistit, proč stanovení dobývacího prostoru není jiným opatřením pro těžbu nerostů
ve smyslu §18 odst. 5 stavebního zákona (přitom je zřejmé, že nejde ani o stavbu ani o zařízení).
Chtěl-li tudíž krajský úřad takto argumentovat ve prospěch negativního závěru ke stanovení
dobývacího prostoru, byl povinen také vysvětlit, co se rozumí jiným opatřením pro těžbu nerostů
a z jakého důvodu nelze stanovení dobývacího prostoru pod tento pojem podřadit.
Takto však nepostupoval a bez dalšího pouze vyslovil výše citovaný striktní závěr, aniž jej opřel
o přezkoumatelné úvahy, včetně vymezení neurčitého pojmu „jiné opatření“ užitého v §18
odst. 5 stavebního zákona, o jehož výklad zde šlo především.
[33] Stížnostní námitky, týkající se krajským soudem vyslovené nepřezkoumatelnosti
závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020 pro rozpor se zásadami územního rozvoje lze rozdělit
do dvou skupin.
[34] V první z nich stěžovatelka velmi podrobně argumentuje ve prospěch nesouladu záměru
stanovení dobývacího prostoru se zásadami územního rozvoje s poukazem na v nich zakotvené
omezené možnosti těžby v daném území. Tato argumentace však vůbec nebyla obsažena
v závazném stanovisku ze dne 6. 11. 2020, a stěžovatelka tak v podstatě v kasační stížnosti
nahrazuje činnost krajského úřadu, který, chtěl-li přezkoumatelně odůvodnit svůj závěr
o nesouladu uvedeného záměru se zásadami územního rozvoje, měl právě takovou podrobnou
argumentaci sám ve svém závazném stanovisku uvést. Tuto část stížnostní argumentace proto
Nejvyšší správní soud není nyní oprávněn jakkoliv hodnotit, neboť zcela přesahuje rámec
přezkumu napadeného rozhodnutí, ale i závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020. Důvody,
které zde stěžovatelka předestírá, totiž nepředstavovaly ratio decidendi ani napadeného rozhodnutí
(či závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020), ani napadeného rozsudku.
[35] Druhý okruh stížnostních námitek vztahujících se k závěru krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020 ve vztahu k souladu stanovení
dobývacího prostoru se zásadami územního rozvoje se týká posouzení dobývacího prostoru
jako nového bez zohlednění situace v chráněném ložiskovém území Počaply. Stěžovatelka
nesouhlasí s úvahou krajského soudu, že „pro posouzení souladu záměru stanovení dobývacího prostoru
se zásadami územního rozvoje má dále význam otázka, na kolika místech by v daném regionu těžba současně
probíhala.“ Tu krajský soud vyslovil, neboť shledal, že krajský úřad v závazném stanovisku ze dne
6. 11. 2020 opomněl zohlednit, že dobývací prostor Počaply u Terezína I navazuje na stávající
dobývací prostor Nučničky I a fakticky se jedná o pokračování těžby v jedné pískovně. Krajský
úřad však další dobývací prostory v tomto území nezohlednil a neověřil tvrzení žalobkyně
o aktuálním stavu v území.
[36] I těmto závěrům krajského soudu Nejvyšší správní soud přitakává. Krajský úřad
v závazném stanovisku ze dne 6. 11. 2020 sice nejprve upozornil na závěry městského úřadu,
podle nichž dobývací prostor přímo sousedí se stávajícím dobývacím prostorem
Nučničky I, a jednalo by se tak o pokračování těžby v jedné pískovně pod jednou těžební
organizací. Právě z toho městský úřad dovodil soulad stanovení dobývacího prostoru se zásadami
územního rozvoje. Naproti tomu krajský úřad v uvedeném shledal se zásadami územního rozvoje
rozpor proto, že „argumentace (městského úřadu) v tom smyslu, že formálně by nedošlo k otevření nové
těžby, ale že by šlo pouze o pokračování těžby stávající, je naprosto irelevantní. Posuzovaný záměr je bezpochyby
‚těžbou novou‘.“
[37] Skutečnost, že v novém dobývacím prostoru půjde o těžbu novou, přitom není sporná.
Uvedená skutečnost však ještě nikterak neodpovídá na otázku, zda jen proto je stanovení
dobývacího prostoru v rozporu se zásadami územního rozvoje. Krajský úřad tedy byl povinen,
zastával-li v uvedené otázce opačný názor než městský úřad, svůj závěr přezkoumatelně
odůvodnit. Takto však nepostupoval. Je přitom zřejmé, že ani budoucí nová těžba nemusí
bez dalšího zakládat rozpor se zásadami územního rozvoje, vždy však záleží jednak na tom,
jak vlastně zásady územního rozvoje těžbu v dané lokalitě regulují, a především pak také
na konkrétních poměrech v daném území. Takové posouzení provedl pouze městský úřad
ve svém kladném závazném stanovisku, v němž poukázal na skutečnost, že navrhovaný dobývací
prostor je součástí chráněného ložiskového území Počaply a spolu s dalším existujícím
dobývacím prostorem Nučničky I se nacházejí na původním ložisku štěrkopísku „Travčice“,
které bylo v roce 2005 formálně rozděleno v důsledku stanovení dobývacího prostoru
Nučničky I. Stávající ložisko „Travčice“ se tedy administrativně rozdělilo na nová ložiska
„Nučničky-Travčice“ a „Travčice-Počaply“. Krajský úřad se uvedenou situací v daném území
nezabýval, aniž ji však rozporoval a nezohlednil ji při posouzení souladu záměru stanovení
dobývacího prostoru se zásadami územního rozvoje. Krajský soud tudíž nepochybil, shledal-li,
že i pro právě uvedené je závazné stanovisko ze dne 6. 11. 2020 nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
[38] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
závazného stanoviska ze dne 6. 11. 2020, pokud jde o posouzení záměru stanovení dobývacího
prostoru s cíli a úkoly územního plánování. Nezbývá, než i tomuto závěru krajského soudu
přisvědčit. Krajský úřad v závazném stanovisku ze dne 6. 11. 2020 k této otázce uvedl,
že „komplexní posouzení a vyhodnocení jednotlivých cílů a úkolů územního plánování se primárně uskutečňuje
při pořizování ÚPD“. Dále pak v obecnosti odkázal na územní plán města Terezína a obce Travčice
se závěrem, že „plochu pro těžbu v místě záměru nevymezily.“ Z uvedeného nelze žádnou úvahu
krajského úřadu seznat, a není tak zřejmé, zda záměr je či není v souladu s cíli a úkoly územního
plánování a z jakého důvodu. Nutno však dodat, že chybějící důvody jsou zřejmě zapříčiněny
skutečností, že krajský úřad považoval stanovení dobývacího prostoru v dané věci nesouladným
s územním plánem města Terezína a obce Tetčice, a proto již považoval za nadbytečné
poskytnout podrobnější odůvodnění toho, proč je záměr v (ne)souladu s dalšími druhy územně
plánovací dokumentace, či také s cíli a úkoly územního plánování.
[39] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud se nedopustil
pochybení v právním posouzení věci. Za opodstatněné proto nepovažuje ani námitky spadající
pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
VI.
[40] Kasační stížnost není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud ve smyslu §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[41] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a právo na náhradu
nákladů řízení tudíž nemá.
[42] Žalobkyni jako v řízení o kasační stížnosti úspěšné účastnici naopak náleží náhrada
nákladů tohoto řízení v celkové výši 4.114 Kč. Tyto náklady sestávají z odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení
s §7bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] za vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu]. S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za tento úkon v souladu
s §13 odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 300 Kč. Zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty. O částku této daně v rozsahu 714 Kč (21 % z 3.400 Kč) se tudíž zvyšuje
odměna a náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně. Celkovou částku ve výši 4.114 Kč
je stěžovatel povinen uhradit k rukám zástupce žalobkyně do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
[43] Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady na rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud tudíž rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení.
[44] O nákladech řízení o kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení č. I), II), III)
a V rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 5 s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti nebyla
těmto osobám zúčastněným na řízení uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim vznikly
jakékoliv náklady řízení, a nejsou zde ani důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by náhrada
nákladů řízení některé z těchto osob měla být přiznána. Osoby zúčastněné na řízení I) až III)
a V) tudíž také nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu