ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.27.2018:55
sp. zn. 4 As 27/2018 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. T., zast. Mgr. Ing. Zdeňkem
Stanovským, advokátem, se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Obvodní ředitelství policie Praha 1, se sídlem Bartolomějská 6, Praha 1, o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 11 A 2/2017 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se žalobce domáhal, aby Městský soud
v Praze vyslovil, že zásah provedený zaměstnancem žalované dne 31. 10. 2016, spočívající
v sejmutí daktyloskopických otisků a bukálního stěru z dutiny ústní, tedy odběr biologického
vzorku k analýze DNA žalobce, byl nezákonný a aby uložil žalované povinnost zajistit zničení
daktyloskopických otisků a biologického vzorku se stopou DNA žalobce. Žalobce popsal, že dne
31. 10. 2016 po skončení výslechu byl vyzván policejním komisařem, aby se podle §65 odst. 1
písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o policii“), podrobil sejmutí daktyloskopických otisků, pořízení trojdílné
fotografie a provedení bukálního stěru. Podle žalobce však nebyl s ohledem na povahu
jeho obvinění, v němž nejde o násilnou trestnou činnost, u níž by byly na místě činu zajišťovány
jakékoliv stopy, dán objektivní důvod pro tento postup. Nebyl dán žádný konkrétní poznatek,
že by dotčené obvinění mohlo vyžadovat v budoucnu zajišťování biologických stop, jednalo
se tedy o neproporcionální zásah do práv žalobce podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Žalovaná se vůbec nezabývala smyslem a účelem §65 odst. 1 písm. a) zákona o policii.
Vždy je třeba důsledně hodnotit nezbytnost provedení tohoto úkonu a přistoupit k němu pouze
v případech, kdy je odůvodněna skutečná využitelnost vzorků v praxi, neboť teprve
tím je naplněn účel §65 odst. 1 písm. a) zákona o policii. Účelem postupu policie dle tohoto
ustanovení při provádění identifikačních úkonů má být budoucí identifikace takové osoby
z hlediska předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti. Tento účel je naplněn
u osob, u kterých je podle kriminologických výzkumů typově zvýšená pravděpodobnost recidivy.
Tzv. kriminalistická recidiva je však dle dlouhodobých výzkumů zejména u násilné a majetkové
kriminality.
[2] Není na místě, aby se policie řídila paušalizujícím pokynem policejního prezidenta,
který je v rozporu se smyslem a účelem zákona. S poukazem na rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva (ESLP) ze dne 4. 12. 2008, ve věci S. a Marper proti Spojenému království, žalobce
uvedl, že ustanovení §65 zákona o policii nelze chápat a vykládat jako neomezenou možnost
policie provádět odběr biologických vzorků vůči jakémukoliv obviněnému z úmyslného trestného
činu bez ohledu na povahu a závažnost trestného činu. Naopak je třeba důsledně hodnotit
nezbytnost provedení takového úkonu a jeho účinnost a přistoupit k němu pouze v případech,
kdy lze očekávat využitelnost odebraných vzorků v praxi. Stížnosti žalobce proti postupu
policejního orgánu a žádosti o zničení daktyloskopických otisků a biologického vzorku se stopou
DNA nebylo vyhověno.
[3] Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval,
že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu
dle §209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit
tím, že v době od 24. 2. 2010 do 6. 2. 2014 na různých místech Prahy v úmyslu sebe obohatit
vylákal od poškozených osob finanční prostředky, které měl výhodně zhodnotit prostřednictvím
exkluzívní úrokové sazby ve výši 20 – 30% měsíčně, o které tvrdil, že se jedná o zaměstnanecký
benefit jeho manželky, získaný u jejího zaměstnavatele – České národní banky, přestože věděl,
že tyto informace nejsou pravdivé. Aby vzbudil zdání solidnosti, vyplácel jednotlivým
poškozeným údajný zisk, který byl ve skutečnosti hrazen z jejich prostředků či vkladů dalších
poškozených. Tímto jednáním se žalobce měl obohatit o částku 2.671.284 Kč.
[4] Městský soud dále poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 4 As 168/2013 - 40, a konstatoval, že z §65 odst. 1 zákona o policii je zcela zřejmá omezená
možnost získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace, která se týká pouze úmyslných
trestných činů. Nemá tedy neomezené možnosti, jak tvrdí žalobce. Policejní orgán je povinen
před provedením identifikačních úkonů uvážit, zda je odůvodněné cílem a smyslem aplikované
právní úpravy a zda je to v daném případě přiměřené. Identifikační úkony nelze provádět
paušálně u každého případu podezření (obvinění) z úmyslného trestného činu. Tato povinnost
pro žalovanou vyplývá z §11 písm. c) zákona o policii. Podle názoru soudu žalovaná
takto ve smyslu §65 zákona o policii postupovala a uvážila ohledně shora uvedených kritérií
pro provedení předmětného zásahu.
[5] K poukazu žalobce na rozsudek ESLP ve věci S. a Marper proti Spojenému království,
městský soud uvedl, že kolize, která je v tomto rozsudku vytýkána právní úpravě platné a účinné
v Anglii, Walesu a Severním Irsku, která povoluje sběr a neomezené uchovávání otisků prstů,
buněčných vzorků a profilů DNA u všech osob bez ohledu na jejich věk a závažnost
činu, zekterého je osoba podezřelá, nedopadá na právní úpravu obsaženou v České republice
v §65 zákona o policii. To odpovídá názoru ESLP o akceptaci sběru a držení takových vzorků
v případě určité kategorie závažných trestných činů a po předem stanovenou konečnou dobu.
[6] Oprávnění policie dle §65 zákona o policii je vázáno na úmyslné trestné činy,
není omezeno na protiprávní jednání násilné či sexuální povahy a není vyloučeno ani v případě
obvinění z hospodářského protiprávního jednání. Městský soud se neztotožnil s názorem
žalobce, že účelem identifikačních úkonů je případná budoucí identifikace při recidivě pachatele
takových trestných činů, u nichž lze identifikaci dle biologických vzorků či otisků prstů
předpokládat a skutečně využít, což se týká především pachatelů závažné násilné trestné činnosti.
Takový závěr se zakládá na předpokladu, že existuje pouze speciální nebo druhová recidiva.
Tak tomu však není, právní teorie i praxe znají také recidivu nestejnorodou. Kromě toho otisky
prstů či stopy DNA jsou využitelné nejen v případě násilné trestné činnosti, mají svůj význam
i pro trestnou činnost tzv. bílých límečků (hospodářská trestná činnost, korupční činy apod.),
neboť umožňují např. ztotožnění osob, které manipulovaly s doličnými předměty v podobě
různých listin, obálek, peněžních prostředků, trezorů apod. Identifikační úkony tedy mají za účel
umožnit identifikaci osob, které se vyskytovaly u skutkových dějů spjatých se spáchanou trestnou
činností, nicméně nejsou omezeny jen na trestnou činnost násilnou. Nelze bez dalšího tvrdit,
že by se osoby podezřelé ze spáchání hospodářské trestné činnosti nemohly zúčastnit i jiné
trestné činnosti, např. právě násilné. Vzhledem k tomu, že městský soud dospěl k závěru,
že žalobou napadený zásah nebyl nezákonným, nevyhověl návrhu žalobce, aby žalované byla
soudem uložena povinnost zajistit zničení daktyloskopických otisků a biologického vzorku
se stopou DNA. Městský soud v této souvislosti konstatoval, že tento žalobní petit posoudil
jako požadavek, aby soud žalované uložil obnovit stav před zásahem, přičemž soudu v rámci
řízení o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem soudu nepřísluší, aby žalované ukládal
provést aktivní konkrétní úkony.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační stížnost. Vytkl mu
nepřezkoumatelnost spočívající v neodůvodnění závěru, že postup policie byl ospravedlnitelný
a přiměřený vzhledem k cíli. Žalovaná nerespektovala při odebírání identifikačních údajů princip
proporcionality a touto otázkou se při získávání osobních údajů od stěžovatele vůbec nezabývala.
Proporcionalitou se nezabýval ani soud, který pouze stručně konstatoval, že žalovaná provedla
správní uvážení. Ani v rámci soudního řízení přitom žalovaná neuvedla, jaké konkrétní úvahy
v rámci správního uvážení ji dovedly k závěru, že v tomto případě je získání osobních údajů
od žalobce přípustné. Soud tak fakticky dovodil, že žalovaná v obdobných případech může
postupovat svévolně bez nutnosti respektování principu proporcionality, neboť ani u soudu
nemá povinnost uvést konkrétní důvody a úvahy, které by provedení zásahu ospravedlňovaly.
[8] Z vyjádření žalované ze dne 25. 9. 2017 vyplývá, že žalovaná provádí identifikační úkony
u všech osob podezřelých nebo obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu,
aniž by v každém konkrétním případě zkoumala, zda je získání údajů z hlediska proporcionality
v pořádku. To je však v příkrém rozporu se závěrem městského soudu, že policejní orgány nesmí
provádět identifikační úkony paušálně, nýbrž přiměřeně dle okolností konkrétního případu.
Tím sama žalovaná vyvrátila, že by vůbec nějaké správní uvážení stran toho, zda lze provést
získání osobních údajů od stěžovatele v tomto konkrétním případě učinila, tudíž soud otázku
oprávněnosti odběru osobních údajů nesprávně posoudil.
[9] Zatímco žalovaná podle zákona o policii u jmenovaných osob identifikační úkony provést
může, podle Pokynu policejního prezidenta č. 250/2013 o identifikačních úkonech,
který však dosud nebyl v plném rozsahu zveřejněn, má k provedení identifikačních úkonů dojít
vždy u každého obviněného podezřelého z úmyslného trestného činu. Tento pokyn významně
rozšiřuje podmínky pro provedení identifikačních úkonů, přičemž staví policejní orgán do pozice,
kdy musí volit mezi porušením §11 písm. c) zákona o policii a porušením pokynu. Zákonodárce
v rámci §65 odst. 1 písm. a) zákona o policii sice umožnil pro potřeby budoucí identifikace
osobní údaje od osob podezřelých nebo obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu
získat, avšak nelze akceptovat, aby se tak dělo paušálně v každém případě. V případě stěžovatele
policejní orgány nerespektovaly omezující limity podle §11 písm. c) zákona o policii.
[10] Reálnou využitelnost osobních údajů pro potřeby budoucí identifikace je v každém
konkrétním případě třeba důkladně posoudit, což se však v posuzované věci nestalo.
Soud dospěl k závěru, že postup žalované byl z hlediska proporcionality v pořádku,
aniž by se však konkrétními úvahami a námitkami stěžovatele stran postupu policejního orgánu
vůbec zabýval, když své rozhodnutí odůvodnil pouze v rovině obecné teorie.
[11] V souvislosti s rozsudkem ESLP v případu S. a Marper proti Spojenému království
má stěžovatel na rozdíl od městského soudu za to, že právní úprava uvedená v §65 zákona
o policii, nadto doplněná o vnitřní pokyn policejního prezidenta, je nepřiměřeně široká
a toto ustanovení jako takové je v rozporu s čl. 8 Úmluvy, potažmo tedy v rozporu s ústavním
pořádkem České republiky. Ustanovení §65 zákona o policii nelze vykládat jako neomezenou
možnost policie provádět identifikační úkony vůči jakémukoliv obviněnému z úmyslného
trestného činu bez ohledu na jeho povahu a závažnost. U každého jednotlivého případu
by se měla hrozba budoucího páchání trestné činnosti posuzovat individuálně z hlediska principu
proporcionality a k získání a zpracování osobních údajů pro potřeby budoucí identifikace
je možné přistoupit pouze, lze-li vzhledem k okolnostem skutečně uvažovat o jejich budoucím
reálném využití.
[12] Závěrem stěžovatel uvedl, že mu není jasné, z čeho soud vychází, pokud tvrdí,
že mu nepřísluší, aby žalované ukládal provést aktivní konkrétní úkony, pokud se jedná o úkony,
které by vedly k obnovení původního stavu. Takový názor soudu považuje stěžovatel za přepjatě
formalistický.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že trestní řízení,
v němž došlo k identifikačním úkonům stěžovatele, bylo skončeno usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 9 T 41/2017, kterým bylo trestní stíhání stěžovatele
zastaveno, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu,
který pro jiný čin byl stěžovateli již uložen. Následně podrobně popsala, jakým způsobem
a z jakých důvodů přistupuje ke zpracování osobních údajů. Ze statistiky vyplývá, že ze stíhaných
osob je více jak polovina recidivních pachatelů a mnohdy dochází k recidivě nestejnorodé.
Nezbytnost zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace osoby obviněné z úmyslné
trestné činnosti pro účely plnění úkolů žalované je tedy dána z důvodů kriminalistických.
V posuzované věci žalovaná využila svého oprávnění podle §65 odst. 2 zákona o policii zejména
s přihlédnutím k podezření z rozsáhlé trestné činnosti stěžovatele, kdy bylo možné předpokládat,
že výčet zjištěných případů nemusí být končený. Tato predikce se koneckonců potvrdila.
[14] Nelze bez dalšího tvrdit, že by se osoby podezřelé ze spáchání např. hospodářské trestné
činnosti nemohly zúčastnit i jiné trestné činnosti, např. násilného charakteru. Žalovaná nesouhlasí
s kategorizací trestných činů podle jejich závažnosti v souvislosti se zpracováním osobních údajů
pro účely budoucí identifikace. Trestnou činnost stěžovatele nelze bagatelizovat. Naopak
je potřeba ji vnímat jako zločin vysokého stupně škodlivosti. Jedná se totiž o způsobení značné
škody, což má za následek vysokou míru společenské nebezpečnosti, protože ovlivňuje
hospodářskou situaci poškozeného subjektu. Úkolem žalované je odhalovat trestnou činnost,
stíhat trestné činy, a chránit tak společnost. Pokud by se zpracování osobních údajů pro účely
budoucí identifikace omezilo pouze na např. násilné trestné činy, nemohla by žalovaná dostát
tomuto požadavku. Kriminologické riziko recidivy představují právě pachatelé úmyslných
trestných činů, u nichž je dle kriminologických statistik výrazně zvýšená pravděpodobnost
recidivy, a tedy je zvýšená pravděpodobnost budoucí potřeby jejich ztotožnění
podle zanechaných stop. Tak je umožněno vytvářet preventivní tlak proti recidivě úmyslné
trestné činnosti. Proto je nutné zpracovávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace
již po dobu šetření úmyslné trestné činnosti, a to z důvodu prevence společnosti před možnou
další trestnou činností. Na podporu svých tvrzení odkázala žalovaná na rozsudek NSS
č. j. 4 As 168/2013 - 40 a rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015,
sp. zn. 9 A 92/2012, a ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 11 A 50/2015. I u hospodářské trestné činnosti
má využití osobních údajů získaných za účelem budoucí identifikace zásadní význam
při usvědčování pachatelů. Žalovaná stanovením přesných pravidel pro zpracování osobních
údajů a definováním trestných činů, v souvislosti s jejichž pácháním může k takovému zpracování
dojít, uplatňuje a naplňuje při své činnosti princip přiměřenosti podle §11 zákona o policii.
Závěry ESLP ve věci S. a Marper proti Spojenému království nelze aplikovat na projednávanou věc,
neboť žalovaná má propracovaný systém zohledňování pravomocných meritorních rozhodnutí
v rámci trestního řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti stěžovatele
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Kasační stížnost stěžovatele není důvodná.
[17] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná zejména o posouzení,
zda sejmutím daktyloskopických otisků a bukálního stěru z dutiny ústní, tedy odběrem
biologického vzorku stěžovatele k analýze DNA se žalovaná dopustila nezákonného zásahu,
či zda tento postup žalované byl v posuzované věci správný, zákonný a přiměřený.
[18] Podle §65 odst. 1 zákona o policii platí: „Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí
identifikace u
a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření
pro spáchání takového trestného činu,
b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu,
c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo
d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena,
snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové
a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.“
[19] Účel získání a zpracování těchto osobních údajů je zřejmý z odst. 5 téhož ustanovení,
podle kterého „[p]olicie osobní údaje získané podle odstavce 1 zlikviduje, jakmile jejich zpracovávání
není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů
nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti“. Jako každý jiný
postup policie i získání osobních údajů podle §65 odst. 1 zákona o policii podléhá korektivu
přiměřenosti podle §11 písm. c) téhož zákona, podle něhož „[p]olicista a zaměstnanec policie
jsou povinni postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob
nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem“.
[20] Nejvyšší správní soud se nicméně nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti
kasační stížností napadeného rozsudku, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že se městský soud
nezabýval proporcionalitou postupu žalované při odebírání identifikačních údajů a pouze stručně
konstatoval, že žalovaná provedla správní uvážení. Pokud by tato námitka byla důvodná,
již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí městského soudu.
[21] K namítané nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud
v odůvodnění kasační stížnosti napadeného rozsudku poukázal na rozsudek zdejšího soudu
č. j. 4 As 168/2013 - 40, podle kterého nelze paušálně tvrdit, že u hospodářských trestných činů
není důvod pro odebrání vzorků a následně k identifikačním úkonům konstatoval, že existuje
také recidiva nestejnorodá a otisky prstů či stopy DNA jsou využitelné nejen v případě násilné
trestné činnosti, ale i v případech hospodářské trestné činnosti. Z uvedeného tak podle zdejšího
soudu vyplývá, že městský soud se otázkou proporcionality odběru DNA stěžovateli zabýval
a stručně zdůvodnil svůj závěr, že postup žalované byl ospravedlnitelný a přiměřený. Městský
soud dále na str. 6 napadeného rozsudku zohlednil i konkrétní okolnosti stěžovatelova případu,
konkrétně povahu, rozsah a délku protiprávního jednání stěžovatele, pro něž proti němu
bylo vedeno trestní řízení. Nelze proto přisvědčit kasační námitce stěžovatele, v níž tvrdí opak.
[22] Nejvyšší správní soud v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že napadený rozsudek
městského soudu nepovažuje za nepřezkoumatelný. Městský soud se totiž s žalobní argumentací
stěžovatele dostatečným způsobem vypořádal. Odůvodnění rozsudku městského soudu
je sice stručné, nicméně výstižné. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Takovými vadami rozsudek
městského soudu podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu netrpí.
[23] Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel z rozsudku zdejšího soudu ze dne
18. 5. 2022, č. j. 5 As 241/2019 - 46. Jednalo se sice o skutkově odlišný případ, v němž zdejší
soud posuzoval zákonnost předvolání žalobce Policií České republiky k získání osobních údajů
v souvislosti s jeho trestním stíháním pro přečin porušení autorských práv, práv souvisejících
s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a písm. b) trestního
zákoníku. Nejvyšší správní soud nicméně v tomto rozsudku formuloval obecná východiska
a závěry, která jsou plně aplikovatelná také v posuzované věci.
[24] Konstatoval, že získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je nutno odlišovat
od obdobných postupů policie, a to především od získání údajů za účelem ztotožnění osoby,
jejíž totožnost není možno zjistit (§63 odst. 4 zákona o policii), a od získání údajů pro účely
šetření konkrétního trestného činu (§114 trestního řádu – prohlídka těla a jiné úkony). Jak vidno,
smyslem získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je obecné potírání trestné
činnosti skrze možnost orgánů činných v trestním řízení v budoucnu identifikovat a usvědčit
možné pachatele trestných činů především díky existujícím databázím uchovávajícím profily
DNA a daktyloskopické otisky.
[25] Je však třeba mít na paměti, že proti zájmu na potírání trestné činnosti stojí práva osob,
jejichž údaje mají být získány a dále zpracovány, a to především právo na jejich nedotknutelnost
a informační sebeurčení – srov. čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
Zásah do těchto základních práv je zajisté myslitelný, nicméně musí být přiměřený. To platí
tím spíše, že mezi osoby, jejichž osobní údaje lze na základě §65 odst. 1 zákona o policii získat,
se neřadí pouze osoby odsouzené za spáchání úmyslného trestného činu, ale též osoby, které byly
ze spáchání úmyslného trestného činu pouze obviněny (jako v nyní posuzovaném případě)
nebo kterým bylo jen sděleno podezření ze spáchání trestného činu. Zákon ostatně stanoví,
že policie může přistoupit k získání osobních údajů, a je tedy na ní, aby v rámci svého uvážení
zhodnotila přínos takového postupu pro ochranu chráněných zájmů a poměřila tento přínos
se zásahem do práv osoby, jejíž osobní údaje získává.
[26] Lze tedy konstatovat, že naplnění formálních znaků uvedených v §65 odst. 1 zákona
o policii není jediným předpokladem pro zákonnost získání osobních údajů. Jak vyplývá
z judikatury Nejvyššího správního soudu, je na správních soudech, aby v případě, kdy žalobce
brojí proti výzvě k získání osobních údajů pro účely budoucí identifikace, provedly test
proporcionality stricto sensu, přičemž je třeba zohlednit dosavadní trestnou činnost žalobce,
typovou i individuální závažnost trestné činnosti, pro kterou byl předvolán k provedení
identifikačních úkonů, i osobu pachatele (viz rozsudek č. j. 3 As 335/2017 - 33, nebo rozsudek
ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017 - 93). Je sice pravdou, že podle Ústavního soudu
„[p]ři splnění všech podmínek, které jsou pro shromažďování (v nyní posuzované věci třeba chápat jako odebírání)
biologických vzorků stanoveny zákonem o policii, resp. obsaženy v pokynech policejního prezidia, jakož i v dalších
právních předpisech (zejména v zákoně o ochraně osobních údajů), nelze uvažovat o tom, že by docházelo
k porušení práva na informační sebeurčení “ (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/18), to však nic nemění
na tom, že proporcionalita zásahu je nedílnou podmínkou jeho zákonnosti.
[27] Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dovodit i další významné faktory,
které hrají roli z hlediska proporcionality – a to povahu trestné činnosti, dobu, která od spáchání
trestného činu uběhla, věk pachatele a v případě, že nebyl ze spáchání trestného činu usvědčen,
i sílu podezření (strength of the suspicion) – v podrobnostech srov. rozsudky ze dne 2. 6. 2020,
Trajkovski a Chipovski proti Severní Makedonii, stížnosti č. 53205/13 a č. 63320/13, ze dne
22. 6. 2017, Aycaguer proti Francii, stížnost č. 8806/12, ze dne 4. 6. 2013, Antonio Peruzzo a Uwe
Martens proti Německu, stížnosti č. 7841/08 a č. 57900/12 a ze dne 4. 12. 2008, S. a Marper
proti Spojenému království, stížnosti č. 30562/04 a č. 30566/04.
[28] Je nutné připustit, že se Evropský soud pro lidská práva v uvedených případech zabýval
především zpracováním osobních údajů po extenzivní dobu, resp. nedostatečností úpravy
této doby. To však nic nemění na tom, že jsou osobní údaje získávány právě pro účely delšího
zpracovávání, resp. uchování (budoucí identifikace), přičemž i krátké uchovávání těchto údajů
může být nepřiměřeným zásahem. Zde je třeba upozornit, že zákonem o policii obecně
formulované účely zpracování osobních údajů implikují užití těchto údajů k potírání trestné
činnosti v budoucnu, čímž ostatně argumentuje také žalovaná, podle které je nutno zjistit osobní
údaje za účelem budoucí identifikace pachatelů úmyslné trestné činnosti proto, že je u těchto
pachatelů vysoká pravděpodobnost recidivy. Je-li tedy účelem získání osobních údajů
jejich zpracování za účelem (hypotetického) použití v budoucnosti, nelze při hodnocení
přiměřenosti samotného jednorázového získání osobních údajů zcela odhlédnout od jeho
uchování. Z těchto důvodů lze podle Nejvyššího správního soudu měřit přiměřenost zásahu
spočívajícího v získání osobních údajů i těmi faktory, které Evropský soud pro lidská práva
použil pro posouzení přiměřenosti délky zpracování těchto údajů.
[29] Obdobnou logikou lze připustit i přiměřené použití závěrů, k nimž Nejvyšší správní soud
dospěl v souvislosti s aplikací §79 zákona o policii, který upravuje podmínky „dalšího“
zpracování osobních údajů policií, v rozsudku ze dne 2. 4. 2020, č. j. 2 As 164/2019 - 30,
č. 4018/2020 Sb. NSS: „Ne, že by nemělo být vyloučeno obdobné jednání [obdobná trestná činnost]
v budoucnu, aby byl odůvodněn trvající zásah [uchovávání osobních údajů] do práv jedince, ale sama osoba
pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti musí podpořit závěr
o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních
údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné. Riziko opakování trestné činnosti či její eskalace
totiž není vyloučeno nikdy, a to ani u pachatelů nedbalostní trestné činnosti. Kromě toho ne každý pachatel
úmyslné trestné činnosti se dopustí recidivy […].“
[30] Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10,
č. 94/2011 Sb., s odkazem na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 15. 12. 1983,
BVerfGE 65, 1 (Volkszählungsurteil): „v moderní společnosti, charakterizované i obrovským nárůstem
informací a dat, musí být ochrana jednotlivce před neomezeným sběrem, uchováváním, užitím a zveřejňováním
dat o její/jeho osobě a soukromí poskytována v rámci obecnějšího, ústavně garantovaného práva jednotlivce
na soukromí. Pokud jednotlivci nebude garantována možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních
dat a informací jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným než původním účelům,
nebude-li mít možnost rozpoznat a zhodnotit důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera
a případně tomu uzpůsobit i své jednání, pak nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod,
a nelze tak již nadále hovořit o svobodné a demokratické společnosti. Právo na informační sebeurčení
(informationelle Selbstbestimmung) je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci
jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně
řečeno, v podmínkách vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí
a právo svobodné volby chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními.“
[31] Při zvažování přiměřenosti získání osobních údajů je třeba přihlédnout k mnoha
faktorům, které zákon nepředvídá, a posoudit individuální situaci, kterou zákon podrobně
ani předvídat nemůže.
[32] Stěžovatel namítal, že žalovaná ani v rámci soudního řízení neuvedla, jaké konkrétní
úvahy v rámci správního uvážení ji dovedly k závěru, že je získání osobních údajů od stěžovatele
přípustné. Tuto argumentaci stěžovatele nepovažuje Nejvyšší správní soud za opodstatněnou,
neboť žalovaná ve svém vyjádření k žalobě tyto důvody uvedla: mimo jiné zmínila, že osobní
údaje zpracovává zásadně v souvislosti s plněním úkolů daných zákonem a velmi pečlivě
posuzuje nezbytnost jejich zpracování. Dále uvedla, že potřebu využití předmětných osobních
údajů do budoucna je nutné vykládat ve smyslu bezprostřednosti a naléhavosti a zohlednit
nebezpečnost protiprávního jednání. Popsala rovněž kriminalistické důvody (možnost
v budoucnu ztotožnit osobu, častá existence recidivy a nestejnorodé recidivy). Akcentovala
rovněž princip přiměřenosti. Při jednání u městského soudu dále žalovaná popřela,
že by biologické vzorky a otisky prstů odebírala paušálně od všech osob obviněných z úmyslných
trestných činů. Zároveň zdůraznila, že v rámci respektování požadavku na přiměřenost
svého postupu zvážila i konkrétní případ stěžovatele, zejména to, že se protiprávního jednání
dopouštěl v přímém úmyslu, opakovaně, poškodil velký počet osob a jeho jednání lze považovat
za vysoce společensky škodlivé.
[33] Stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že městský soud fakticky dovodil, že žalovaná
může v obdobných případech postupovat svévolně bez nutnosti respektování principu
proporcionality. Z napadeného rozsudku městského soudu takovýto závěr nevyplývá. Městský
soud totiž konstatoval, že žalovaná je povinna před provedením identifikačních úkonů zvážit
okolnosti dané věci a identifikační úkony provést pouze v případech, kdy je to odůvodněné cílem
a smyslem aplikované právní úpravy. Při provádění těchto úkonů musí dbát zásady přiměřenosti
k okolnostem konkrétního případu a neprovádět identifikační úkony paušálně u každého případu
podezření (obvinění) z úmyslného trestného činu. Městský soud také uvedl důvody, pro které
v posuzované věci považoval odběr DNA stěžovateli za ospravedlnitelný a přiměřený. Uvedené
ostatně plně koresponduje konstatování stěžovatele, že reálnou využitelnost osobních údajů
pro potřeby budoucí identifikace je v každém konkrétním případě třeba důkladně posoudit.
[34] Stěžovateli lze přisvědčit potud, že pokud by žalovaná na základě pokynu policejního
prezidenta prováděla identifikačních úkony u všech osob podezřelých nebo obviněných
ze spáchání úmyslného trestného činu, bylo by to v rozporu s požadavkem hodnocení
přiměřenosti u každého konkrétního případu. Při každém provedení identifikačních úkonů
je totiž třeba posoudit jejich přiměřenost a proporcionalitu, neboť se jedná o intenzivní zásah
do práva na ochranu soukromého života a ochranu osobních údajů.
[35] Z hlediska stěžovatelem akcentované přiměřenosti a proporcionality identifikačních
úkonů (odběru biologického materiálu pro analýzu DNA a otisků prstů) zdejší soud uvádí,
že při posouzení přiměřenosti zpracování osobních údajů je podstatná individuální a typová
závažnost trestného činu. Trestné činy lze dle jejich typové závažnosti dělit na přečiny
(§14 odst. 2 trestního zákoníku), zločiny (§14 odst. 3 část před středníkem trestního zákoníku)
a zvlášť závažné zločiny (§14 odst. 3 část za středníkem trestního zákoníku). Stěžovatel
byl v posuzované věci stíhán pro spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d)
trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody ve výši 2 až 8 let. Trestným činem
způsobil značnou škodu (z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 10. 2016,
č. j. KRPA-211471-159/TČ-2016-001174-1-KON, vyplývá, že stěžovatel se v posuzované věci
obohatil o částku v celkové výši 2.671.284 Kč). Stěžovatel byl k podrobení se identifikačním
úkonům vyzván dne 31. 10. 2016, t. j. poté, co již bylo trestní stíhání zahájeno a skutečnosti
uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání nasvědčovaly tomu, že uvedený trestný čin byl
spáchán právě stěžovatelem. Bylo tedy dáno silné podezření o spáchání trestného činu
stěžovatelem.
[36] Z uvedeného je zřejmé, že se jednalo o poměrně závažnou trestnou činnost, byť nebyla
násilného charakteru. Z vyjádření žalované ke kasační stížnosti vyplývá, že trestní stíhání ve věci,
v níž došlo k identifikačním úkonům u stěžovatele, bylo skončeno usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 9 T 41/2017, kterým bylo trestní stíhání stěžovatele
zastaveno, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu,
který pro jiný čin byl stěžovateli již uložen [stěžovatel byl v jiném řízení Městským soudem
v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a)
trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobod v trvání sedmi let].
Stěžovatel byl tedy odsouzen pro typově stejnou trestnou činnost, přičemž z výše uvedeného
vyplývá, že byla ještě závažnější, s vyšší škodou (velkého rozsahu). Z toho, že stěžovatel
se opakovaně dopouštěl majetkové trestné činnosti a opakovaně způsobil značnou škodu,
lze učinit závěr, že provedení identifikačních úkonů u stěžovatele nebylo nepřiměřené
a neopodstatněné. Potřebnost provedení těchto úkonů lze dovodit i ze žalovanou zmíněného
kriminalistického účelu, tj. možnosti budoucí identifikace stěžovatele pro účely odhalování
a potírání trestné činnosti, a to s ohledem na to, že výčet zjištěných případů trestné činnosti
stěžovatele nemusel být konečný. Identifikační úkony u stěžovatele tedy byly v souladu
s §65 odst. 1 písm. a) a §11 písm. c) zákona o policii. Za této situace se již Nejvyšší
správní soud nezabýval stěžovatelem dovozovaným rozporem mezi pokynem policejního
prezidenta č. 250/2013 a §11 písm. c) zákona o policii, neboť by se v posuzované jednalo
o hypotetické úvahy nemající vliv na posouzení věci. V návaznosti na výše uvedené se Nejvyšší
správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že žalovaná se odběrem DNA stěžovateli
nezákonného zásahu nedopustila.
[37] Stěžovatel dále v kasační stížnosti s poukazem na rozsudek ESLP ve věci S. a Marper
proti Spojenému Království vyjádřil přesvědčení, že právní úprava uvedená v §65 zákona o policii
je nepřiměřené široká a potažmo v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť toto
ustanovení nelze vykládat jinak než jako neomezenou možnost Policie ČR provádět identifikační
úkony vůči jakémukoliv obviněnému z úmyslného trestného činu bez ohledu na povahu
a závažnost trestného činu.
[38] K této argumentaci Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že výše již bylo řečeno,
že je vždy třeba dbát zásady přiměřenosti k okolnostem konkrétního případu a neprovádět
identifikační úkony paušálně u každého případu podezření (obvinění) z úmyslného trestného
činu a že konkrétně stěžovatel se opakovaně dopustil závažné trestné činnosti. Rozsudek
ESLP S. a Marper proti Spojenému království není pro posuzovanou věc relevantní, neboť se v něm
ESLP zabýval otázkou, zda je z hlediska čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ospravedlnitelné uchovávání otisků prstů a vzorků a profilů DNA
v národní databázi v případě obviněných osob, které však nakonec nebyly odsouzeny,
nikoliv tím, zda a v jaké míře je vůbec přípustné takové vzorky odebírat a uchovávat,
což je podstatné pro posouzení této věci. Ani Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2022,
sp. zn. Pl ÚS 7/18, neshledal při posouzení ústavnosti §65 odst. 1 zákona o policii rozsudek
ESLP S. a Marper proti Spojenému království za relevantní, když v bodu 99 konstatoval,
že „argumentoval-li navrhovatel rozsudkem ESLP S. a Marper proti Spojenému království, je třeba zmínit,
že ESLP se zabýval především otázkou, zda je (až následné) uchovávání otisků prstů a biologických vzorků
a profilů DNA u osob, které byly podezřelé ze spáchání konkrétní trestné činnosti, jež ale nebyly odsouzeny,
ospravedlnitelné podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy. K samotnému prvotnímu odběru biologických vzorků ESLP
pouze připomenul, že je určen ke zjištění spojitosti mezi konkrétní osobou a jednotlivým trestným činem.
Vztaženo na nyní posuzovanou věc, rozsudek ESLP S. a Marper proti Spojenému království se týká v podstatě
pouze uchovávání biologických vzorků a z nich získaných profilů DNA, které jsou upraveny v §65 odst. 5
zákona o policii, jenž však předmětem ústavněprávního přezkumu nebyl.“
[39] Vzhledem k tomu, že městský soud správně shledal žalobu v samotném meritu
nedůvodnou, bylo by nadbytečné zabývat se stěžovatelovou polemikou s úvahami městského
soudu ohledně možností formulace výroku vyhovujícího rozsudku.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[40] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[41] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo
na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu