ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.278.2021:24
sp. zn. 4 As 278/2021 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. Š., zast. Mgr. Evou
Vaškovou, advokátkou, se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 3. 2018, č. j. 192/2018-160-SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 13 A 50/2018 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 3. 2018, č. j. 192/2018-160-SPR/3, bylo podle §90
odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 18. 10. 2017,
č. j. MHMP 1631711/2017/Drn, sp. zn. S-MHMP 1738815/2016/Drn, tak že byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
jehož se dopustil tím, že jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Škoda, RZ X,
v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 téhož zákona „nezajistil, aby dne 31. 08. 2016, v 23:46 hodin,
v tunelu Lochkov (na rychlostní komunikaci Pražského okruhu pro směr k D5) při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto
zákonem. V daném případě byla s vozidlem registrační značky X při řízení překročena nejvyšší dovolená rychlost.
Dosud nezjištěný řidič dne 31. 8. 2016 kolem 23:46 hodin, v tunelu Lochkov (na rychlostní komunikaci
Pražského okruhu pro směr D5) - (úseku označeném svislou dopravní značkou „č. B20a Nejvyšší dovolená
rychlost“ - v daném případě byla nejvyšší dovolená rychlost v kilometrech za hodinu na značce vyjádřena číslem 60)
se neřídil tímto dopravním značením, když jel s mot. vozidlem tov. zn. Škoda, registrační značky X, rychlostí 73
km/h, čímž překročil nejvýše zde dovolenou rychlost o 13 km/h, tj. že dosud nezjištěný řidič spáchal přestupek
podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., a to porušením ustanovení §4 písm. c)
téhož zákona. V tomto případě byla silničním rychloměrem naměřena rychlost 76 km/h, která byla snížena o 3
km/h, a to s ohledem na možnou odchylku měřícího zařízení, u něhož je tolerance ± 3 km/h z naměřené
rychlosti vozidla při jeho rychlosti do 100 km/h a ± 3 % z naměřené rychlosti, pokud by byla vyšší než 100
km/h. Porušení pravidel ve shora uvedené době a předmětném místě bylo zjištěno prostřednictvím
automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na
pozemních komunikacích.“ Za tento přestupek byla žalobci podle §125f odst. 4 zákona o silničním
provozu za použití §125c odst. 5 písm. d) téhož zákona a §112 odst. 1, odst. 3 zákona č.
250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a
současně mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2021,
č. j. 13 A 50/2018 - 28, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného o odvolání zamítl.
[3] V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že zákon o silničním provozu koncipuje
objektivní odpovědnost za spáchání správní deliktu provozovatele vozidla, a proto je nepřípadná
námitka o absenci úvah žalovaného ohledně zavinění žalobce. Ten nenamítl, v čem konkrétně
byla pro něj předchozí právní úprava příznivější a proč v tomto ohledu žalovaný postupoval
nezákonně. Není přitom úkolem správního soudu namísto žalobce vyhledávat a tvrdit rozhodné
skutečnosti. Uvedená námitka je tak již pro svou obecnost nedůvodná.
[4] Dále podle městského soudu pokud by žalobce prokázal, že vozidlo, jehož rychlost
byla zaznamenána radarem, nebylo jeho vozidlem, nejednalo by se o liberaci, nýbrž o neprokázání
viny žalobce. Znakem skutkové podstaty projednávaného přestupku totiž je, že k protiprávnímu
jednání došlo vozidlem provozovatele. Požadavek žalobce na specifikaci vozidla, které překročilo
nejvyšší dovolenou rychlost, další identifikací kromě jeho tovární značky a registrační značky,
se však míjí s povahou dopravních přestupků a intenzitou sankce za ně ukládané. Zároveň
je v rozporu s §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť zaznamenání
protiprávního jednání automatizovanými technickými prostředky bez obsluhy vylučuje,
aby byl zjištěn požadovaný VIN vozidla. Shodně je vyloučena identifikace barvy vozidla
v nočních hodinách nebo při pořízení kopie záznamu protiprávního jednání v černobílém
provedení. Toho si je žalobce zjevně vědom, což však spolu s jeho dalším obstrukčním jednáním
zaznamenaným ve správním řízení deklasuje jeho obhajobu. Není sice vyloučeno,
aby provozovatel jiného vozidla úmyslně zaměnil svou registrační značku, aby se vyhnul postihu
za dopravní přestupek. Nicméně riziko odhalení a sankce za takové protiprávní jednání je vyšší
než nebezpečí postihu za dopravní přestupek. Navíc při takové záměně by musel pachatel nalézt
nejen shodný typ vozidla, ale také obdobnou registrační značku. Proto již jen z tohoto hlediska
se jedná o velmi omezený výskyt zmíněného jevu, jehož četnost je navíc v praxi mizivá
v porovnání s počtem řešených přestupků. Dále k tvrzené záměně mělo dojít zrovna v okamžiku,
kdy bylo žalobcovo vozidlo nepojízdné a nacházelo se u jiné osoby za účelem servisní prohlídky.
Žalobce přitom neoznačil osobu, která měla servis provádět a případně by mohla vozidlo řídit,
když majitel jím označené nemovitosti nemusel servisní prohlídku realizovat. Proto zjištění
vlastníka nemovitosti a jeho případný výslech, čehož se žalobce domáhal, by nemohlo uvedenou
obhajobu potvrdit. Navíc žalobce v odvolacím řízení neoznačil svědka, jehož výslech hodlal
v uvedeném směru navrhnout. Proto žalobní tvrzení o navržení svědeckého výslechu
je v rozporu s obsahem spisu. Z těchto důvodů je nutné verzi o záměně registrační značky
považovat za nepravděpodobnou, nevěrohodnou a účelovou.
[5] Odmítnutí plné moci, jíž žalobce zmocnil obecného zmocněnce k zastupování v řízení,
bylo podle městského soudu nesprávné, nicméně tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, neboť jediným podkladem pro jeho vydání byl snímek měření
rychlosti v tunelu, ze kterého je zřejmá jen identifikace registrační značky vozidla. Vlastnosti
snímku byly žalobci evidentně známy, a proto volil účelovou argumentaci o barvě a VIN
vozidla. Nedoručení rozhodnutí zmocněnci žalobce nebylo v žalobě namítnuto. Tvrzení
o tom, že by byl zmocněnec odmítnut při nahlížení do spisu či jeho podání by byla odmítána,
jsou spekulativní, neboť žádný takový úkon zmocněnec neučinil. Žalobce nevznesl řádnou
námitku podjatosti, protože neuvedl konkrétní úřední osoby, které by měly být podjaté.
K otázce rozpočtové podjatosti obce lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 As 127/2018 - 50.
[6] Městský soud též uvedl, že se správní orgány zabývaly kritérii pro učení výše pokuty,
byť tak neučinily pregnantně. Pokuta byla uložena uprostřed zákonné sazby a žalobce
její nepřiměřenost v žalobě nenamítl. Proto námitku nepřezkoumatelnosti odůvodnění výše
pokuty nelze shledat důvodnou. V tunelu se sice nenacházejí chodci, nicméně další vozidla určitě,
a proto byla dána materiální stránka deliktu, nehledě na překročení povolené rychlosti o 13 km/h.
Skutečnost, že v měřeném úseku platil rychlostní limit 50 km/h (správně 60 km/h - pozn. NSS),
byla zjištěna z fotodokumentace založené ve správním spise, o níž není důvodu pochybovat.
Navíc odlišnou místní úpravu rychlosti vozidel žalobce ve správním řízení netvrdil ani nepředložil
důkaz, který by prokazoval opak. Použitá metoda úsekového měření je bez významu z hlediska
naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti,
jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 241/2019 - 36. Rychlost vozidla
provozovaného žalobcem byla prokázána snímkem automatizovaného měření rychlosti. Smyslem
požadavku na dostatečnou specifikaci deliktu ve výroku rozhodnutí je, aby sankcionované
jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným a aby bylo postaveno najisto, za jaké konkrétní
jednání je subjekt postižen, což dovodil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
č. j. 2 A 34/2006 - 73.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost. V ní namítl, že pro spáchání správního deliktu provozovatele vozidla bylo podle
tehdy účinného §3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vyžadováno přinejmenším zavinění
z nedbalosti. Žalovaný se však touto skutečností nezabýval a věc posoudil podle nové právní
úpravy, která již nevyžaduje zavinění, což je pro pachatele méně příznivé. Ani městský soud
se časovou působností zákona nezabýval. Rovněž tak nereagoval na námitky obsažené na straně
šest ve čtvrtém a pátém odstavci žaloby, ačkoli jejich vypořádání mělo být obligatorní součástí
jeho rozsudku. Městský soud se nezabýval ani námitkami obsaženými v závěrečném
odstavci před petitem žaloby, v nichž poukázal na nicotnost rozhodnutí žalovaného
a jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
[8] Dále stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 114/2016 - 46
namítl, že v řízení před správními orgány mohl kromě prokazování liberačních důvodů
zpochybňovat také skutečnost, že se na místě protiprávního jednání nenacházelo jeho vozidlo.
V dané věci měl přitom správní orgán prvního stupně ještě před zahájením přestupkového řízení
informaci o tom, že mohlo dojít k záměně vozidla, v důsledku čehož vznikla zcela legitimní
potřeba jednoznačné identifikace vozidla nad rámec poznatků o jeho tovární značce a registrační
značce. Důkazní břemeno spočívající v nepochybné identifikaci vozidla přitom leželo na straně
správního orgánu, a proto nemohlo jít k tíži provozovatele vozidla měření rychlosti v nočních
hodinách, kdy pravděpodobně z důvodu nekvalitního zařízení nelze určit základní identifikační
znaky automobilů, což platí i v případě pořízení černobílé kopie záznamu protiprávního jednání.
Spisový materiál přitom neobsahuje žádné podklady, které by prokazovaly, že si je v tomto směru
vědom nedostatků obhajoby nebo že se dopouštěl obstrukčního jednání. Stěžovatel je v podobné
situaci poprvé a využití jakékoliv procesní taktiky nelze přičítat k jeho tíži. Výskyt záměny
registrační značky a manipulace s ní je nepochybně omezený, avšak nikoli nemožný jev, což měl
městský soud zohlednit, neboť k takové situaci v praxi dochází. Za účelem jejího prokázání
přitom v odvolání navrhl svědecký výslech vlastníka nemovitosti, na které se v rozhodné době
nacházelo jeho odstavené vozidlo. Nelze se proto ztotožnit se závěrem městského soudu,
že v odvolacím řízení neoznačil svědka, jehož výslech hodlal navrhnout. Rovněž je lichý
a nelogický jeho argument, že stěžovatel neoznačil osobu, která měla v rozhodné době provést
servis jeho vozu a případně jej řídit. Jejím výslechem by totiž mohlo být jen objasněno,
že v uvedený den a hodinu opravovala automobil, avšak nikoliv to, že jej v nočních hodinách
řídila. Proto měl žalovaný provést navržené dokazování výslechem majitele nemovitosti, na které
se předmětné vozidlo nacházelo, aby tak zjistil skutkové stav, o němž by nebyly důvodné
pochybnosti. Pokud tak neučinil, zatížil řízení o přestupku vadou, která měla vliv na zákonnost
žalobou napadeného rozhodnutí.
[9] Za ni je nutné podle další kasační námitky považovat rovněž odmítnutí plné moci udělené
obecnému zmocněnci. Teprve z napadeného rozsudku totiž vyplývá, že správní orgány vycházely
ze snímku, kde je viditelná jen registrační značka, ačkoli ve svých rozhodnutích používají i tovární
značku, kterou evidentně zjistily až po provedení lustrace registrační značky. Správní orgány
tak neměly tušení, jako konkrétní vozidlo bylo na snímku zachyceno automatizovaným
systémem. Dále není zřejmé, jak městský soud dospěl k závěru, podle něhož byly stěžovateli
zjevně známy vlastnosti snímku, a proto zvolil účelovou argumentaci. Naopak tímto postupem
mu bylo upřeno právo se s tímto stěžejním důkazem seznámit. Rovněž nelze souhlasit s tím,
že v žalobě nebylo namítnuto nedoručení rozhodnutí zástupci stěžovatele. Tato skutečnost
byla totiž automatickou součástí žalobních námitek, a proto ji nebylo zapotřebí konkrétně
zdůraznit. Námitka podjatosti byla řádně odůvodněna a byly v ní konkrétně označeny podjaté
úřední osoby. Postupy správního orgánu prvního stupně pak dokládají oprávněnost podání
takové námitky.
[10] Stěžovatel také namítl, že správní orgány řádně neodůvodnily výši trestu, což uvedl
již v žalobě. Skutečnost, že nepoukázal na nepřiměřenost pokuty, nemá žádný vliv na nesplnění
této povinnosti správního orgánu prvního stupně. Ten totiž neuvedl, proč uložil pokutu právě
v polovině zákonného rozpětí, jaké skutečnosti hodnotil a která přitěžující okolnost ovlivnila výši
sankce. Materiální stránka přestupku nebyla v dané věci naplněna, neboť k přestupkovému
jednání mělo dojít ve středu o prázdninách před půlnocí, kdy je provoz na pozemních
komunikacích nulový. Jelikož je v tunelech standardně nastavena rychlost 70 km/h, je evidentní,
že zprůměrovaná rychlost blíže neidentifikovaného vozidla ve výši 73 km/h byla zcela v souladu
s místními poměry a zákonem. V napadeném rozsudku se uvádí nová informace, že v měřeném
úseku platil rychlostní limit 50 km/h, která je v rozporu s výroky rozhodnutí správních orgánů.
Pokud městský soud uvedl, že k prokázání stanovené rychlosti stačí pouhý úřední záznam,
pak se mýlí, neboť pokud skutková zjištění správního orgánu prvního stupně potvrzují
jen fotodokumentace a záznam o lustraci vozidla, pak není možné provádět další dokazování
úředním záznamem. Správní orgány neprokázaly, že registrační značka zachycená na snímku
automatizovaného měření rychlosti byla v rozhodnou dobu umístěna na vozidle provozovatele.
Současně správní orgány ani městský soud nevypořádaly námitku, že k přestupku došlo na blíže
neurčeném místě v tunelu Lochkov o délce 1,6 km, což v důsledku znamená,
že nebylo jednoznačně určeno místo spáchání přestupku, a proto mohlo dojít i k záměně
přestupkového jednání. To platí zvláště za situace, kdy kvůli nedostatečnému vymezení
konkrétního místa spáchání přestupku nebylo možné určit, jaký rychlostní limit platil právě
v daném odděleném úseku tunelu, který byl vybaven samostatným dopravním značením, radary
a kamerami. V této souvislosti stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
týkající se řádného vymezení místa spáchání dopravního přestupku.
[11] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátkou [§105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[14] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1
s. ř. s. a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.). Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ se již Nejvyšší správní soud zabýval při výkladu ustanovení §104a
s. ř. s., ve znění účinném do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb.
byl s účinností od 1. 4. 2021 rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud
posuzuje přijatelnost kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní
ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný
samosoudce. Tato změna nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační
stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 27).
[15] Při rozhodování o nepřijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále
vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, bod 52), jež pramení ze závěrů usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[16] V posuzované věci však Nejvyšší správní soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele
neshledal.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí, že by napadený rozsudek městského soudu
byl založen na posouzení právní otázky dosud judikaturou kasačního soudu neřešené či řešené
nejednotně, popřípadě že by tato právní otázka měla být posouzena odchylně od dosavadní
judikatury. Pouze namítá vady řízení před správními orgány a nepřezkoumatelnost jejich
rozhodnutí, jakož i rozsudku městského soudu. Z obsahu správního spisu, spisového materiálu
městského soudu, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ani napadeného rozsudku
však nevyplývá, že by v přestupkovém či žalobním řízení došlo k zásadnímu pochybení, které
by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[18] Takový závěr není možné učinit na základě kasačních námitek o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku kvůli nevypořádání některých žalobních bodů. Takovou vadou
totiž rozsudek městského soudu netrpí. Na námitky uplatněné v žalobě na straně šest v odstavci
čtvrtém a pátém městský soud reagoval, když uvedl, že zákon o silničním provozu
koncipuje objektivní odpovědnost za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla,
a proto je nepřípadné tvrzení stěžovatele o absenci úvah žalovaného ohledně zavinění. Dále
považoval pro svou obecnost za nedůvodný žalobní bod o nutnosti postupovat podle příznivější
předchozí právní úpravy. Tím se tedy městský soud dostatečně vypořádal s námitkami
uplatněnými v žalobě ve vztahu k časové působnosti zákona, z nichž byla jediná formulována
konkrétně a brojila proti závěru žalovaného o objektivní odpovědnosti za spáchání přestupku
provozovatele vozidla. Ta však byla zakotvena také ve vztahu k správnímu deliktu provozovatele
vozidla, jak vyplývá z ustanovení §10 odst. 3 a §125f zákona o silničním provozu, ve znění
účinném do 30. 6. 2017, přičemž uvedená právní úprava byla shledána ústavně konformní (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40). Předchozí
zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, se přitom nevztahoval na správní delikty,
což bylo výslovně stanoveno v jeho §2 odst. 1, a proto v dané věci nemohlo být aplikováno
ustanovení §3 tohoto zákona, které k odpovědnosti za přestupek vyžadovalo zavinění alespoň
z nedbalosti. Naopak správní delikty byly založeny na principu objektivní odpovědnosti za jejich
spáchání bez ohledu na zavinění, přičemž u správního deliktu podle §125f zákona o silničním
provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, byla toliko stanovena možnost liberace z důvodů
uvedených v jeho odstavci pátém. Ta však v dané věci s ohledem na obhajobu provozovatele
vozidla nepřicházela v úvahu, jak správně uvedl městský soud, přičemž s tímto jeho závěrem
stěžovatel nepolemizoval. Městský soud i žalovaný tedy učinili správný závěr o objektivní
odpovědnosti stěžovatele za překročení nejvyšší dovolené rychlosti při užití jím provozovaného
vozidla na pozemní komunikaci. Tvrzení o nicotnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného byla v žalobě formulována jen v obecné rovině bez uvedení jakéhokoliv bližšího
objasnění, v čem měly tyto vady rozhodnutí o odvolání spočívat. Nejednalo se tedy o řádně
specifikovaný žalobní bod (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58), takže pokud se městský soud uvedenými žalobními
tvrzeními výslovně nezabýval, nemělo to žádný dopad do stěžovatelova hmotně-právního
postavení.
[19] Dále se nelze ztotožnit s kasačními námitkami, které se vztahují k stěžovatelovu tvrzení,
že se v rozhodné době na místě protiprávního jednání nenacházelo jeho vozidlo. Přestupkové
řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, které jsou zakotveny v §3
a §50 odst. 3 správního řádu, takže správní orgány jsou v něm povinny zjistit stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž i bez návrhu jsou povinny zjistit všechny
rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být z moci úřední
povinnost uložena. Tato skutečnost však vzhledem ke znění §52 správního řádu nezbavuje
účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení, a proto musí prokázat,
co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 - 66). V dané věci
přitom stěžovatel neoznačil žádný relevantní důkaz, jenž by byl způsobilý zpochybnit zjištění
správních orgánů o překročení nejvyšší dovolené rychlosti na shora uvedeném místě a čase
vozidlem, jehož je provozovatelem. Před zahájením přestupkového řízení totiž jen uvedl,
že v rozhodné době byl tento automobil nepojízdný a není možné, aby se vyskytoval v Praze,
neboť byl zaparkován v garáži na adrese Předboj, Nová 86, kde probíhala jeho servisní prohlídka,
oprava pumpy a servo řízení. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
pak navrhl provedení výslechu vlastníka nemovitosti, kde se jeho vozidlo v době odstavení
nacházelo, a dále požadoval předložení jednoznačného důkazu o identifikaci předmětného vozu
(například VIN). Před zahájením přestupkového řízení ani v jeho průběhu tak stěžovatel neuvedl
konkrétního jedince, který se mohl předmětného protiprávního jednání s jeho vozidlem dopustit.
V tomto směru především neoznačil osobu, jíž údajně svěřil v rozhodné době svůj automobil
za účelem provedení jeho opravy a servisní prohlídky, ačkoliv především ona mohla potvrdit jeho
obhajobu o nepojízdnosti vozu či dosvědčit odstranění jeho registrační značky v průběhu těchto
prací, což by podpořilo tvrzení o možnosti záměny vozidel, jež bylo poprvé uplatněno v žalobě.
Stěžovatel přitom ve správním ani žalobním řízení nevysvětlil, proč by právě výslech majitele
nemovitosti, na níž mělo být předmětné vozidlo v rozhodné době odstaveno, byl nezbytný
pro náležité zjištění skutkového stavu věci. Rovněž neuvedl vůbec žádné indicie, které by svědčily
o možné záměně vozidel, k níž navíc v praxi dochází jen ojediněle, jak správně uvedl krajský
soud. Proto toto tvrzení stěžovatele zůstalo jen v hypotetické a spekulativní rovině a nebylo
zapotřebí si opatřit stěžovatelem navrženou svědeckou výpověď ani provádět další dokazování
za účelem jednoznačné identifikace vozidla nad rámec poznatků o jeho tovární značce
a registrační značce. Pokud tedy správní orgány takto nepostupovaly, nezatížily přestupkové
řízení vadou, jež by měla za následek nezákonnost jejich rozhodnutí.
[20] Za pochybení takové intenzity dále nelze považovat pominutí plné moci ze dne 15. 9. 2017
udělené stěžovatelem zmocněnci L. M. k zastupování pro celé přestupkové řízení, a to včetně
doručování písemností. Stěžovatel totiž vystupoval samostatně po celou dobu řízení před
Magistrátem hlavního města Prahy, přebíral od něho veškeré písemnosti a podal včasné odvolání
proti prvoinstančnímu rozhodnutí, které náležitě doplnil o uvedení námitek ohledně údajné
nezákonnosti procesních postupů a závěrů správního orgánu prvního stupně. Rovněž tak byl dne
13. 9. 2017 pod č. j. MHMP 1447228/2017/Drn vyrozuměn o možnosti vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, čehož však nevyužil, a proto nemůže nyní účinně namítat, že se s
rozhodnými skutečnostmi vyplývajícími z obsahu správního spisu nemohl včas seznámit a
dozvěděl se o nich teprve z rozsudku městského soudu. Nedoručování písemností zmocněnci
v závěru prvoinstančního řízení, včetně v něm vydaného rozhodnutí, tak nemělo žádný vliv na
jeho průběh, ani stěžovateli neznemožnilo podat řádný opravný prostředek. V písemnosti ze dne
11. 9. 2017 namítl stěžovatel podjatost všech zaměstnanců Magistrátu hlavního města Prahy kvůli
možné finanční zainteresovanosti na ukládání a následném vybírání pokut. Takto formulované
podání však nebylo námitkou podjatosti vůči konkrétní úřední osobě ani námitkou systémové
podjatosti, jak je vymezena ve stávající judikatuře Nejvyššího správního soudu, a proto se fakticky
jednalo o nedůvodnou námitku podjatosti všech úředních osob zařazených do struktury
správního orgánu prvního stupně, který na ni nebyl povinen reagovat předáním k rozhodnutí
nadřízenému orgánu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2019, č. j. 9
As 70/2019 - 34, a ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 - 32). Prvoinstanční správní orgán tedy
nepochybil, když uvedené podání vyřídil sám sdělením ze dne 21. 9. 2017, v němž stěžovateli
objasnil, proč se nejedná o řádně uplatněnou námitku podjatosti.
[21] Zmínka o tom, že v předmětném měřeném úseku platil rychlostní limit 50 km/h, představuje
evidentní písařskou chybu odůvodnění napadeného rozsudku, neboť z jeho dalšího obsahu
i výroků rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je nepochybné, že nejvyšší dovolená rychlost
činila 60 km/h. Její překročení o 13 km/h přitom nelze považovat pouze za nepatrné porušení
povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích, a to bez ohledu na skutečnost,
že k němu došlo v tunelu před půlnocí za předpokládaného téměř nulového provozu, neboť
i za takové situace bylo společensky škodlivé výraznější překročení maximálně povolené rychlosti.
Materiální stránka přestupku proto byla v posuzované věci naplněna. Městský soud neuvedl,
že k prokázání stanovené rychlosti stačí pouhý úřední záznam. Naopak dovodil, že rychlost
vozidla, jehož je stěžovatel provozovatelem, byla prokázána snímkem automatizovaného měření
rychlosti. Na základě tohoto důkazu a záznamu o lustraci v registru silničních vozidel učinily
závěr o porušení povinnosti řidiče předmětného vozidla stanovené v zákoně o silničním provozu
rovněž správní orgány obou stupňů. Ty přitom nemusely prokazovat, že registrační značka
zachycená na snímku automatizovaného měření rychlosti byla v rozhodné době umístěna právě
na vozidle provozovaném stěžovatelem a že k protiprávnímu jednání došlo v tunelu Lochkov
na místě, kde byla nařízena maximální rychlost 60 km/h, neboť stěžovatel neuvedl žádné
konkrétní skutečnosti, jimiž by tato jednoznačná zjištění správních orgánů vyplývající
z fotodokumentace zpochybnil, jak již bylo zčásti zmíněno. Na tuto skutečnost poukázal městský
soud, a proto nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že v napadeném rozsudku
nebyla vypořádána žalobní námitka o nedostatečném vymezení místa, v němž došlo k překročení
nejvyšší dovolené rychlosti. Konečně při uložení pokuty za přestupek provozovatele vozidla
ve výši 2.000 Kč, která odpovídala polovině zákonné sazby (1.500 až 2.500 Kč), odkázal správní
orgán prvního stupně na nutnost vyvážení preventivního a represivního účinku ukládané sankce
a na neexistenci převahy přitěžujících okolností. I když tedy prvoinstanční orgán nekonkretizoval
skutečnosti, které vzal při rozhodování o sankci v úvahu, je zřejmé, že jím uložená pokuta
přesně uprostřed úzce vymezeného a nízkého zákonného rozpětí není nepřiměřeně vysoká
a strohé odůvodnění její výše nezpůsobilo stěžovateli žádnou újmu.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že městský soud věc posoudil
zcela v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů a nedopustil se ani jiného hrubého
pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle §104a
odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu
ve věci v souladu s §60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení
rozšířeného senátu č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl,
a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší
správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Z právě citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu plyne rovněž to, že stěžovatel nemá právo
na vrácení zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2022
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu