ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.293.2021:74
sp. zn. 4 As 293/2021 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatele: M. R., proti odpůrci:
městys Drásov, se sídlem Drásov 61, zast. Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, se sídlem
Klokotská 103/13, Tábor, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) doc. Ing. M. B., Ph.D.,
zast. JUDr. Z. J., II) JUDr. Z. J., III) D. B., zast. JUDr. Z. J., IV) MONSTA Brno, spol. s r.o., IČ
46971190, se sídlem Kaštanová 141b, Brno, V) Mgr. Marcela Balátová, se sídlem Meruňková 446,
Želešice, VI) Ing. J. M., VII) B. M., zast. JUDr. Karlem Maláskou, LL.M., advokátem, se sídlem
Komenského 124, Tišnov, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - Územního plánu
Drásov vydaného Zastupitelstvem městyse Drásov dne 24. 3. 2021, v řízení o kasační stížnosti
navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, č. j. 64 A 2/2021 - 240,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Navrhovatel je po v i ne n zaplatit odpůrci k rukám jeho zástupce na nákladech
řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoby zúčastněné na řízení ne m a jí právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Navrhovatel se návrhem podaným u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení územního
plánu městyse Drásov specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku. Namítl procesní vady
při pořizování územního plánu, pochybení při záborech zemědělského půdního fondu,
nezákonnost spočívající ve způsobu vymezení zastavěného území a nepřiměřenost regulace
zastavitelného území označovaného v územním plánu jako B9.
[2] Krajský soud v Brně tento návrh rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 64 A 2/2021 - 240,
zamítl.
[3] K námitce nezákonnosti při určování osoby pořizovatele územního plánu krajský soud
uvedl, že Rada městyse Drásov schválila smlouvu s Ing. L. Š., fyzickou osobou oprávněnou k
výkonu územně plánovací činnosti. Splnění kvalifikačních požadavků tak bylo zajištěno
prostřednictvím této fyzické osoby. Rada projednala výsledky výběrového řízení na zpracovatele a
pořizovatele územního plánu, přičemž nejvýhodnější nabídku podala společnost STUDIO Lenka
Šímová. Krajskému soudu přitom nepřísluší přezkoumávat, proč byly smlouvy následně uzavřeny
s Ing. L. Š. jakožto fyzickou osobou, ani to, proč byly uzavřeny smlouvy dvě namísto jedné. Z
kontextu usnesení zastupitelstva městyse i z vypracovaného územního plánu vyplývá, že jeho
rada zajistila splnění kvalifikačních předpokladů prostřednictvím fyzické osoby Ing. L. Š. Je proto
nepochybné, že se Úřad městyse Drásov stal pořizovatelem územního plánu v souladu se
zákonnými požadavky.
[4] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, podle níž územní plán nebyl řádně projednán.
Svolání veřejného projednání na den 17. 8. 2020 sice bylo podle navrhovatele oznámeno veřejnou
vyhláškou na úřední desce dne 13. 7. 2020, nicméně nebyla zachována dostatečná lhůta
na seznámení se s podklady, jelikož v termínu 20. - 31. 7. 2020 byly zrušeny úřední hodiny úřadu
a po tuto dobu nebylo možné do návrhu nahlížet. Podle krajského soudu je však nepochybné,
že přestože byl úřad po určitou dobu z důvodu dovolené uzavřen, byl přístupný veřejnosti
minimálně zákonem požadovanou dobu (15 dnů), kdy bylo možné osobně nahlédnout do návrhu
územního plánu. Navíc paralelně byly písemnosti zveřejněny způsobem umožňujícím dálkový
přístup. S obdobnou námitkou se krajský soud neztotožnil ani u opakovaného veřejného
projednání svolaného na den 11. 12. 2020. Z důvodu vyhlášeného nouzového stavu sice došlo
v době od 26. 10. 2020 do 12. 12. 2020 k omezení úředních hodin úřadu, avšak minimálně
od 26. 11. 2020 byla zachována zákonem požadovaná patnáctidenní lhůta pro seznámení
s návrhem; navíc po celou dobu bylo možné seznámit se s návrhem rovněž v elektronické formě.
[5] Ani námitce nezákonnosti způsobu vedení opakovaného veřejného projednání, jež probíhalo
distanční formou, krajský soud nepřisvědčil. V daném případě se jednalo již o další veřejné
projednání, přičemž první bylo konáno řádně za účasti veřejnosti. I s přihlédnutím k délce
pořizování územního plánu, která v té době činila více než 4 roky, je zájem pořizovatele
na konání opakovaného veřejného projednání distanční formou pochopitelný. Krajský soud
přitom tento způsob konání opakovaného veřejného projednání nepovažoval za rozporný s §22
odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Osobám nedisponujícím potřebným
vybavením (počítačem s mikrofonem a kamerou) bylo umožněno domluvit osobní schůzku
s pořizovatelem; ani účast těchto osob tak z opakovaného veřejného projednání
nebyla vyloučena. Namítal-li navrhovatel, že změna způsobu konání veřejného projednání
nebyla oznámena v dostatečném předstihu, uvedl k tomu krajský soud, že oznámením
ze dne 1. 12. 2020 došlo pouze ke změně formy konání opakovaného veřejného projednání,
když datum i čas jeho konání byly zachovány. Předmětné oznámení tak jen upřesňovalo vyhlášku,
aniž by měnilo její podstatný obsah. Pořizovatel daným způsobem reagoval na vývoj epidemické
situace, který nebylo snadné s delším časovým odstupem předvídat. Nejednalo se účelovou
změnu mající za cíl vyloučení účasti některých osob, nýbrž jen o pochopitelnou reakci
na vyhlášení nouzového stavu a s tím spojená opatření.
[6] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou vnitřní rozpornosti územního plánu,
jež podle navrhovatele spočívala v odlišných údajích o okamžiku, k němuž bylo vymezeno
zastavěné území. Podle krajského soudu je z kontextu textové i grafické části územního plánu
zřejmé, že zastavěné území bylo vymezeno ke dni 9. 11. 2020, kdy došlo k aktualizaci katastrální
mapy. Ta ostatně byla i jedním z důvodů pro opakování veřejného projednání. Uvádí-li text
odůvodnění nebo výrokové části územního plánu jiné datum, jedná se o zřejmou nesprávnost,
k níž došlo při sepisování opatření obecné povahy, respektive při finalizaci jeho konečného znění.
Tato nepřesnost však nemá vliv na srozumitelnost či jasnost vydaného územního plánu.
[7] Navrhovatel dále namítl nepřezkoumatelnost závazných stanovisek orgánu ochrany
zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“), respektive jejich vzájemný rozpor. Ani s touto
námitkou se krajský soud neztotožnil. Orgán ochrany ZPF nejprve vydal dne 3. 1. 2018
nesouhlasné stanovisko. V něm upozornil na nedostatečné zdůvodnění navrhovaného
nezemědělského využití pozemků. Dne 19. 4. 2018 na základě upraveného návrhu územního
plánu orgán ochrany ZPF vydal souhlasné stanovisko. Podle krajského soud přitom
toto stanovisko nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu je nutno za součást jeho odůvodnění považovat i důvody odnětí ZPF vysvětlené
v návrhu územního plánu. Do tohoto návrhu přitom byla doplněna kapitola pojednávající
o záboru ZPF vyhodnocující potřeby vymezení zastavitelných ploch, což vedlo k vydání
souhlasného stanoviska.
[8] Ani s námitkou nesouladu územního plánu s jeho zadáním se krajský soud neztotožnil.
Podle navrhovatele bylo v zadání zmíněno, že prvky regulačního plánu budou řešeny pouze
pro některé lokality, ale výsledkem je podrobná regulace pro celé území městyse. Tato skutečnost
však podle krajského soudu nezpůsobuje nesoulad územního plánu s jeho zadáním, neboť zadání
v tomto směru nebylo nijak striktní a umožňovalo pořizovateli zakotvit do územního plánu prvky
regulačního plánu „podle potřeby“, tj. i pro celé regulované území. Je zřejmé, že zastupitelstvo
v souladu s §43 odst. 3 stavebního zákona rozhodlo o pořízení územního plánu s prvky
regulačního plánu. To bylo ve vydaném územním plánu splněno. K rozporu územního plánu
s jeho zadáním tak nedošlo.
[9] Krajský soud se neztotožnil ani s žádnou z navrhovatelových věcných námitek, jimiž brojil
proti územnímu plánu. K námitce nezákonnosti záboru ZPF uvedl, že zábor byl v územním
plánu odůvodněn potřebou rozvoje sídla, přičemž bylo vysvětleno, že prakticky na celém území
městyse se nachází půdy nejvyšší ochrany, a proto je pro rozvoj sídla nutné zabrat i vysoce
kvalitní půdu, když oproti předchozímu územnímu plánu nedošlo k dramatickému nárůstu
výstavby. Navrhovatel přitom nepředložil žádný důkaz, z něhož by plynulo, že předpoklady
pořizovatele jsou zcela nereálné, nebo že ani očekávaný vývoj s sebou nenese
nutnost tak širokého záboru ZPF. Krajský soud pak v podaném návrhu nenalezl žádné tvrzení,
které by zakládalo navrhovatelovu aktivní věcnou legitimaci ve vztahu k této námitce.
Na tom nic nemění ani tvrzení navrhovatele u jednání soudu, z něhož vyplynulo, že rozšíření
výstavby v ploše B12 může vést k zaplavování jeho pozemku při přívalových deštích. S ohledem
na koncentraci návrhových bodů k této argumentaci totiž nelze přihlížet.
[10] Ani při přezkumu přiměřenosti vlastní regulace v ploše B9 krajský soud neshledal, že by míra
regulace byla nepřiměřená, a zakládala tak nezákonnost územního plánu. Přestože si krajský soud
uvědomuje, že se zvolený způsob regulace může navrhovateli jevit přísný a v jeho případě
nespravedlivý (neboť brání vydání stavebního povolení na stavbu v podobě, v jaké o ni usiluje
již od roku 2018), tak není nepřiměřený. Přísnost, resp. detailnost regulace je odůvodněna
zájmem odpůrce na jednotném rozvoji lokalit určených k zastavění v budoucnosti. Krajský soud
neshledal, že by požadavky stanovené ve výrokové části územního plánu byly excesivní či účelově
zaměřené vůči osobě navrhovatele (obdobnou regulaci obsahuje i část B12). Případná
nespravedlivost neplyne z vydaného územního plánu, ale z nepřiměřené délky společného
územního a stavebního řízení, která měla za následek, že původní záměr rodinného domu
v podmínkách nového územního plánu neobstojí. Tyto skutečnosti však soud není oprávněn
zvažovat v rámci přezkumu územního plánu, a proto k nim nebylo možné přihlížet.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrce
[11] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“)
včasnou blanketní kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[12] V doplnění kasační stížnosti učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu stěžovatel
zpochybňuje závěr, k němuž krajský soud dospěl v otázce zákonnosti určení osoby pořizovatele
územního plánu. Stěžovatel nerozporoval to, že došlo nejprve ke schválení smlouvy
se společností STUDIO Lenka Šímová a následně dvou smluv s fyzickou osobou, Ing. L. Š.,
nýbrž to, že Rada městyse Drásov schválila uzavření jen jedné smlouvy o dílo, avšak starostka
následně kromě této smlouvy s Ing. L. Š. rovněž uzavřela smlouvu příkazní. Tato smlouva tedy
byla neplatná a činnosti, které na jejím základě L. Š. konala, nemohly vést k zajištění odborného
výkonu funkce pořizovatele územního plánu.
[13] Stěžovatel rovněž v doplnění kasační stížnosti zopakoval své námitky ohledně svolávání
veřejného projednání návrhu územního plánu. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že pro řádnost
svolání postačí, že návrh je u pořizovatele přístupný alespoň 15 dnů, přičemž nezáleží na tom,
že obecní úřad je po nějakou dobu uzavřený. Podle stěžovatele je však nutné, aby návrh
územního plánu byl dostupný již od zveřejnění vyhlášky (nikoliv až od jejího doručení)
tak, aby občané měli celých 30 dnů na seznámení s návrhem územního plánu.
[14] Dále stěžovatel vznáší námitky proti závěrům krajského soudu ohledně zákonnosti konání
veřejného projednávání distanční formou. Podle stěžovatele místo řádného veřejného projednání
nepostačí jeho konání za použití prostředků elektronické komunikace ve spojení s možností
individuálních schůzek s projektantem a pořizovatelem. Veřejné projednání totiž slouží
rovněž k tomu, aby se občané mohli seznámit s názory ostatních účastníků veřejného projednání,
které je mohou inspirovat k dalším dotazům či námitkám. V důsledku odpůrcem zvoleného
postupu přitom tohoto účelu nemohlo být dosaženo u osob, které nedisponují vhodným
vybavením pro elektronickou komunikaci. Odpůrce rovněž při změně formy konání veřejného
projednání z původně oznámené prezenční na distanční nepostupoval správně, neboť ji zveřejnil
pouhým oznámením (nikoliv veřejnou vyhláškou), přičemž při této změně nedodržel zákonné
lhůty.
[15] Podle stěžovatele neobstojí ani závěr krajského soudu o tom, že rozdílná data vymezení
zastavěného území v textové a grafické části představují zřejmou nesprávnost, která nemá vliv
na srozumitelnost územního plánu. Uvedená nesprávnost totiž není snadno rozpoznatelná.
Pochybnosti přitom budí i samotné tvrzení pořizovatele o provedení aktualizace vymezení
zastavěného území ke dni 9. 11. 2020, neboť ve vymezeném území nejsou zahrnuty některé
stavby, které touto dobou již byly dokončeny.
[16] Stěžovatel rovněž zpochybnil způsob, jakým se krajský soud vypořádal s jeho námitkou
nepřezkoumatelnosti závazných stanovisek orgánu ochrany ZPF. Krajský soud totiž zcela
opominul jeho stěžejní námitku spočívající v zásadním rozporu původního (odmítavého)
a nového (vyhovujícího) závazného stanoviska. Vyhovující stanovisko se totiž nijak nevypořádalo
s výhradami, které byly uvedeny v původním zamítavém stanovisku. Podle stěžovatele
přitom v mezidobí nedošlo k takové změně uvedených lokalit, která by dřívější výhrady napravila.
[17] Další ze stěžovatelových námitek směřovala proti závěrům krajského soudu ohledně souladu
územního plánu s jeho zadáním. Krajský soud dospěl k závěru, že pořizovatel mohl prvky
regulačního plánu do územního plánu zahrnout podle potřeby, tj. i pro celé regulované území.
Podle stěžovatele však ze zadání vyplývá, že prvky regulačního plánu mají být uplatněny pouze
u jednotlivých lokalit definovaných stejnou nebo podobnou strukturou zastavění a krajinnou
morfologií. Pokud je přitom nutno chránit dosavadní ráz lokality, měl by být pořizovatelem
nejprve definován, což pořizovatel neučinil. Stanovení prvků regulačního plánu v architektonicky
roztříštěných plochách nejenže odporuje zadání územního plánu, ale také překračuje požadavek
přiměřenosti regulace.
[18] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením jeho námitky nezákonnosti odnětí půdy ze ZPF.
Ze závazného stanoviska nevyplývá, že zábor byl projednán s Ministerstvem životního prostředí
v souladu s platným metodickým pokynem. Touto námitkou se přitom krajský soud vůbec
nezabýval. K samotnému rozsahu záboru stěžovatel uvedl, že nebylo jeho povinností prokazovat
neprávnost předpokladů, z nichž územní plán vycházel, ale že naopak tvrzený předpokládaný
nárůst obyvatel měl prokázat odpůrce, což však neučinil. Odhad potřeby nové výstavby
v následujících patnácti letech vycházel z dosavadního tempa nárůstu domů i obyvatel,
jež stěžovatel považuje za příliš překotný. Obec nemá povinnost umožňovat i do budoucna
nárůst obyvatel stejným tempem, a tím odůvodňovat další zábor ZPF I. a II. třídy ochrany.
Možnosti pro odnětí nejcennějšího ZPF jsou přísně limitovány právními předpisy a udržení
dosavadního tempa výstavby mezi nimi chybí.
[19] V souvislosti s námitkou nezákonnosti odnětí půdy ze ZPF stěžovatel zpochybňuje i postup
krajského soudu, který neuznal ani při soudním jednání doplněné tvrzení, že rozšíření výstavby
v ploše B 12 může vést k zaplavování jeho pozemku při přívalových deštích, a to s odkazem
na koncentraci návrhových bodů. Tuto informaci se přitom stěžovatel dozvěděl až ze zápisu
z jednání zastupitelstva dne 28. 6. 2021, a sotva ji tak mohl uvést v návrhu ze dne 20. 4. 2021.
[20] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel opakuje své námitky, jimiž zpochybňuje přiměřenost
regulace v ploše B9. Přestože územní plán v této lokalitě předepisuje konkrétní požadavek na typ
zastřešení (šikmé střechy, u nichž rovněž stanoví přípustný sklon), tyto podmínky nesplňuje
7 z 18 již stojících staveb. Požadavky schváleného územního plánu tak nejsou odrazem
skutečného stavu lokality, ale neodůvodněným autoritativním diktátem pořizovatele.
O tom svědčí i vývoj v postupně zveřejňovaných a měněných návrzích územního plánu.
Pořizovatel požadavky na zástavbu totiž v dané lokalitě několikrát změnil, a to vždy s odkazem
na údajný charakter zástavby, z nějž dovodil pokaždé odlišné požadavky, což dokazuje, že žádný
tvrzený charakter ve skutečnosti neexistuje a jde pouze o bezdůvodnou snahu omezovat budoucí
stavebníky. Třikrát měněný „charakter lokality“ ovšem vždy zahrnuje alespoň jeden společný
jmenovatel, tedy brání stěžovatelovu stavebnímu záměru, o jehož podobě je vedení městyse
informováno již od května 2017.
[21] Stěžovatel rovněž považuje územní plán za nejasný, když pro lokalitu B9 v části základní
podmínky ochrany krajinného rázu stanovuje že, „zástavba nesmí být od veřejného prostoru oddělena
pohledovou bariérou, která ve svém důsledku snižuje hodnotu veřejného prostoru.“ Z uvedeného totiž není
zřejmé ani to, co je pohledová bariéra (tj. např. zcela neprůhledná zeď nebo i velmi husté pletivo),
ani to, jaké snížení hodnoty veřejného prostoru má na mysli (finanční, estetické, užitné nebo jiné).
Stěžovatel přitom zpochybňuje, že by zájem veřejnosti na pozorování každodenního soukromého
života obyvatel na vlastních zahradách mohl převážit nad právem vlastníků na ochranu soukromí
a majetku. V lokalitě navíc již došlo k výstavbě pohledových bariér u některých pozemků.
Pohledová bariéra se tak stala limitem území, který musí územní plán respektovat.
[22] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku za současného
zrušení opatření obecné povahy, případně prohlášení jeho nicotnosti.
[23] Odpůrce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
[24] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení kasační stížnosti
[25] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. V kasační stížnosti stěžovatel označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[26] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[27] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
IIIa. Určení osoby pořizovatele územního plánu
[28] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelovou námitkou, podle níž odpůrce
nesplnil svoji povinnost zajištění odborného výkonu funkce pořizovatele územního plánu,
neboť část této funkce byla vykonávána Ing. L. Š. na základě neplatných smluv, jež s ní starostka
uzavřela bez souhlasu rady.
[29] Ze zápisu ze zasedání rady městyse Drásov konaného 22. 2. 2017 vyplývá, že rada
projednala výsledky výběrového řízení na zpracovatele a pořizovatele územního plánu,
přičemž nejvýhodnější nabídku podala společnost STUDIO Lenka Šímová. Následně proto došlo
ke „schválení uzavření Smlouvy o dílo na zpracování a pořízení územního plánu městyse Drásov se společností
STUDIO Lenka Šímová, B. Smetany 10, České Budějovice“. Ve vydaném územním plánu
jsou jako zpracovatelé uvedeni „STUDIO Ing. Lenka Šímová, B. Smetany 10, 370 01 České Budějovice,
NOLIMAT Ing. arch. Filip Dubský, Čéčova 13, 370 04 České Budějovice“.
[30] Stěžovatel spatřoval pochybení, jež podle něj zakládá nezákonnost územního plánu, v tom,
že zatímco usnesení rady odsouhlasilo uzavření smlouvy o dílo, starostka následně s Ing. L. Š.
kromě smlouvy o dílo uzavřela i smlouvu příkazní. Takovýto výklad je však nutno považovat za
nepřijatelně formalistický.
[31] Stěžovatel správně uvedl, že proces tvorby a vyjádření vůle obce je dvoustupňový, a starosta
tedy není (až na drobné výjimky) oprávněn uzavírat jménem obce smlouvy bez předchozího
souhlasu rady (a v některých případech zastupitelstva). To však neznamená, že pro platnost
smlouvy by bylo nutné trvat na tom, aby rada odsouhlasila přesný text smlouvy či její přesný
název. Usnesení rady o udělení souhlasu s uzavřením smlouvy představuje akt politický,
nikoliv soukromoprávní. Nelze na něj tedy klást stejné požadavky jako na vlastní smlouvu.
Smyslem projednání těchto otázek v radě obce je zajistit, aby smlouvy sjednávané jménem obce
(zejména ty, jež obec zavazují k významným finančním plněním) byly uzavírány se souhlasem
politické většiny v rámci místní samosprávy po řádném uvážení.
[32] S ohledem na výše uvedené tak lze mít za zcela postačující, pokud se rada městyse Drásov
otázkou zpracování územního plánu externím pořizovatelem řádně zabývala a vyjádřila jasnou
vůli ohledně dalšího postupu. Ze zápisu z jednání rady je přitom jasné, že oba tyto požadavky
v projednávané věci naplněny byly. Jak přitom správně uvedl krajský soud, z obsahu uzavřených
smluv je zřejmé, že úzce souvisejí právě s radou schváleným účelem (tedy pořízením územního
plánu). Smlouva o dílo upravovala samotné zhotovení územního plánu v roli projektanta,
příkazní smlouva pak výkon a zajištění územně plánovací činnosti. Za těchto okolností
tak nelze spatřovat žádné pochybení v tom, že za účelem realizace radou řádně schváleného cíle
starostka neuzavřela s vítězem výběrového řízení na pořízení územního plánu pouze jednu
smlouvu, nýbrž že obsah jejich vzájemných závazků formálně upravila dvěma smlouvami.
[33] Konkrétní způsob realizace usnesení rady totiž nepochybně náleží do pravomocí starosty,
přičemž při jejich výkonu je vázán pouze právními předpisy, obsahem a smyslem schválených
usnesení a výslovnými pokyny rady. Vzhledem k tomu, že usnesení rady přijaté v projednávané
věci je velmi strohé a starostce výslovně nestanoví podrobné náležitosti úpravy smluvních vztahů
mezi městysem Drásov a pořizovatelem územního plánu, byla jejich volba v gesci starostky.
Způsob, jaký starostka v projednávané věci zvolila, přitom jistě nelze považovat za rozporný
se smyslem přijatého usnesení rady, neboť vhodným způsobem smluvně zajistil pořízení
územního plánu.
[34] S ohledem na výše uvedené tedy není možné dospět k závěru, že by při uzavírání smluv došlo
k pochybením, jejichž důsledkem by bylo nesplnění povinnosti odpůrce zajistit výkon územně
plánovací činnosti osobou, která splňuje kvalifikační požadavky pro výkon této činnosti.
IIIb. Svolání veřejného projednání a distanční forma veřejného projednání
[35] Další ze stěžovatelových námitek směřovala proti postupu odpůrce při svolávání veřejného
projednání návrhu územního plánu. Podle stěžovatele je nutné, aby návrh územního plánu
byl dostupný již od zveřejnění vyhlášky (nikoliv až od jejího doručení) tak, aby občané měli celých
30 dnů na to, aby se s návrhem územního plánu seznámili. K tomu však v projednávané věci
nedošlo, neboť úřad městyse byl po část této doby uzavřen, a občané tedy neměli možnost
se s návrhem v této době seznámit.
[36] Podle §20 odst. 1 stavebního zákona příslušný správní orgán musí veřejnosti a dotčeným orgánům
zajistit možnost seznámit se s návrhy zadání, územně plánovací dokumentace nebo zprávy o jejím uplatňování
ode dne vyvěšení veřejné vyhlášky. Podle odstavce druhého téhož ustanovení pak platí, že písemností
se rozumí i výkresy, schémata a jiná zobrazení. Podle §52 odst. 1 stavebního zákona upravený a posouzený
návrh územního plánu, vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, pokud se zpracovává, a oznámení o konání
veřejného projednání pořizovatel doručí veřejnou vyhláškou. Veřejné projednání návrhu a vyhodnocení se koná
nejdříve 15 dnů ode dne doručení. K veřejnému projednání pořizovatel přizve jednotlivě obec, pro kterou je územní
plán pořizován, dotčené orgány, krajský úřad, újezdní úřad sousedícího vojenského újezdu a sousední obce,
a to nejméně 30 dnů předem.
[37] Svolání veřejného projednání na den 17. 8. 2020 bylo oznámeno veřejnou vyhláškou
na úřední desce úřadu dne 13. 7. 2020. S návrhem bylo možné seznámit se buď v listinné podobě
během úředních hodin Úřadu městyse Drásov, nebo v elektronické podobě prostřednictvím
služby Úschovna či Google Drive. Podle stěžovatele v termínu od 20. do 31. 7. 2020 byly zrušeny
úřední hodiny úřadu z důvodu dovolené a po tuto dobu nebylo možné do návrhu
nahlížet. Svolání opakovaného veřejného projednání pak bylo oznámeno veřejnou vyhláškou
ze dne 9. 11. 2020 a konalo se 11. 12. 2020. Z důvodu vyhlášeného nouzového stavu došlo
v době od 26. 10. 2020 do 12. 12. 2020 k omezení úředních hodin úřadu, jehož provoz
byl redukován pouze na příjem dokumentů v rámci podatelny, přičemž od 18. 11. 2020
do 25. 11. 2020 byl provoz úřadu městyse omezen z důvodu karantény.
[38] Nejvyšší správní soud se i v této otázce ztotožňuje se závěry krajského soudu, podle
nějž uvedená omezení nezakládají nezákonnost procesu přijímání územního plánu. Krajský soud
správně uvedl, že s ohledem na rozsáhlost zveřejňovaných dokumentů (zejména výkresů v nich
obsažených) není možné je v celém rozsahu vyvěšovat na fyzické úřední desce. Nestanoví-li
stavební zákon jinak, použije se proto správní řád, podle nějž postačí na úřední desce vyvěsit
pouze některé základní údaje o takové písemnosti.
[39] Jak uvedl Nejvyšší správní soud již například v rozsudku ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, „smyslem a účelem publikace na úřední desce je v daném případě jednak informace,
že vůbec takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky, jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho
obsahem.“ Za těchto okolností představuje zveřejnění údajů na fyzické úřední desce především
splnění formální zákonné podmínky spíše než skutečně efektivní způsob seznamování široké
veřejnosti s připravovaným územním plánem. Vzhledem k tomu, že na úřední desce není možné
zveřejnit celý obsah připravovaného územního plánu, představuje zveřejnění na úřední desce
zejména způsob, jakým je veřejnost informována o tom, že se vůbec nový územní plán připravuje
a že se bude konat veřejné projednání jeho návrhu. Naproti tomu při samotném seznámení
se s vlastním obsahem připravovaného územního plánu je hlavním nástrojem zejména
elektronické zpřístupnění zveřejňovaných dokumentů.
[40] V projednávané věci přitom není pochyb o tom, že návrh územního plánu byl po dostatečně
dlouhou dobu zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup prostřednictvím internetu.
Krajský soud rovněž správně poukázal na skutečnost, že úřad městyse byl z důvodu karantény
uzavřen pouze v období od 18. 11. 2020 do 25. 11. 2020. Přinejmenším zákonem požadovaných
15 dnů před konáním veřejného projednání tak byl úřad otevřen, a byť jeho činnost byla i po tuto
dobu omezena na příjem dokumentů v rámci podatelny, nemá Nejvyšší správní soud důvod
pochybovat o tvrzení odpůrce, že v této době byl připraven na základě individuální žádosti
umožnit osobní seznámení s návrhem územního plánu těm osobám, jimž by nevyhovovalo
pouze online seznámení se s příslušnými podklady.
[41] Krajský soud rovněž správně poukázal na skutečnost, že stěžovatel podal proti
připravovanému územnímu plánu včas odůvodněné námitky. Evidentně se tak o projednávaném
záměru dozvěděl a měl možnost se s podklady řádně seznámit, ať již prostřednictvím výše
uvedených internetových služeb, či na základě individuální dohody s odpůrcem. Ve spojení
s elektronickým zpřístupněním podkladů a možnosti jejich osobního zpřístupnění na základě
individuální dohody tak lze mít za to, že stěžovatelovo právo na participaci při přijímání
územního plánu nebylo nepřípustně omezeno.
[42] Omezení navíc nebylo projevem svévole odpůrce či jeho snahy cíleně komplikovat možnost
veřejnosti seznámit se s relevantními podklady, nýbrž bylo reakcí na epidemii nemoci Covid-19,
která v dané době významným způsobem zasahovala do běžného života i činnosti úřadů v České
republice, přičemž od 5. 10. 2020 dokonce kvůli ní byl na celém území republiky vyhlášen
nouzový stav, s nímž byla spojena řada omezení a doporučení, jejichž hlavním cílem
bylo co nejvíce omezit mobilitu a vzájemné kontakty osob. Pokud tedy za této situace odpůrce
omezil provoz obecního úřadu na nezbytné minimum, nelze v takovém postupu shledávat
nepřijatelné omezení práv veřejnosti při přijímání územního plánu, a to zejména proto, že učinil
dostatečná opatření zejména spočívající v řádném elektronickém zveřejnění podkladů, která
lze s ohledem na dané výjimečné okolnosti považovat za přiměřenou náhradu neomezené
možnosti osobního seznámení se s podklady.
[43] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že byť omezení činnosti
obecního úřadu ve lhůtě stanovené k osobnímu seznámení se s návrhem územního plánu obecně
představovalo omezení práv veřejnosti (včetně stěžovatele), v projednávané věci nešlo o omezení
natolik významné, aby je bylo možno považovat za zásah do práv stěžovatele, který by zakládal
nezákonnost následně přijatého územního plánu.
[44] S předchozí námitkou souvisí i další tvrzení, jímž stěžovatel zpochybnil konání opakovaného
veřejného projednávání distanční formou. Veřejné projednání totiž podle stěžovatele slouží
rovněž k tomu, aby se občané mohli seznámit s názory ostatních účastníků veřejného projednání,
které je mohou inspirovat k dalším dotazům či námitkám. Při distanční formě však tohoto účelu
nemohlo být dosaženo u osob, které nedisponují vhodným vybavením pro elektronickou
komunikaci.
[45] Ani s touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Jak uvedl již v rozsudku
ze dne 12. 1. 2016, č. j. 2 As 212/2015 - 34, „smyslem veřejného projednání je jednak seznámení veřejnosti
s návrhem nad rámec jeho znění vystaveného k nahlédnutí a vyložení dokumentace projektantem, jednak
shromáždění připomínek a námitek. Nad zákonné vymezení obsahu veřejného projednání lze v jeho konání
spatřovat možnost k vyloučení pochybností, nepochopení, vysvětlení problémů plynoucích z připomínek a námitek.“
Se stěžovatelem je tedy sice možno souhlasit v tom, že přítomnost u veřejného projednání může
některé z jeho účastníků inspirovat ke vznesení dotazů či námitek, které by je samotné nenapadly,
respektive které by vyplynuly z reakcí na připomínky vznesené ostatními účastníky. Rozhodně
však nelze mít za to, že by právě v tomto spočívala podstata veřejného projednání či dokonce
že bez plného a neomezeného zajištění této možnosti by bylo veřejné projednání stiženo
tak zásadní vadou, že by to mohlo způsobit nezákonnost následně vydaného územního plánu.
[46] V projednávané věci je přitom zjevné, že odpůrce vykonal s ohledem na epidemickou situaci
v dané době maximum pro to, aby všem osobám, které by o to měly zájem, byla umožněna
plnohodnotná participace při veřejném projednání. Kromě toho, že se projednání konalo
distanční formou, rovněž odpůrce umožnil každému, kdo nedisponuje internetovým připojením,
sjednat si individuální schůzku s projektantem a pořizovatelem územního plánu. Každý,
kdo o to měl zájem, tedy měl možnost nechat si od projektanta vysvětlit podstatu připravovaného
územního plánu (ať již na distančním veřejném projednání či individuálně), respektive vznášet
námitky či připomínky. Ani stěžovatel přitom netvrdí, že by jej způsob konání veřejného
projednání nějak osobně poškodil.
[47] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že forma veřejného projednání
byla přiměřená tehdejší epidemické situaci a že odpůrcem zvolené mechanismy byly dostatečné
k řádnému zajištění participačních práv dotčených osob.
[48] Za důvodnou nelze považovat ani stěžovatelovu námitku, podle níž nezákonnost postupu
spočívala v tom, že odpůrce změnu formy z prezenční na distanční oznámil až dne 1. 12. 2020,
přičemž veřejné jednání se konalo dne 11. 12. 2020, a že tak neučinil formou veřejné
vyhlášky. Krajský soud správně uvedl, že předmětné oznámení pouze upřesňovalo vyhlášku
ze dne 9. 11. 2020, žádným způsobem ji nerušilo ani neměnilo její podstatný obsah. Pořizovatel
daným způsobem reagoval na vývoj epidemie v České republice, který nebylo snadné s delším
časovým odstupem předvídat. Nejednalo se účelovou změnu mající za cíl vyloučení účasti
některých osob, ale jen o pochopitelnou reakci na v dané době platná omezení. Způsob konání
veřejného projednání odpovídal rovněž metodickému sdělení Ministerstva pro místní rozvoj.
[49] Se stěžovatelem je možné souhlasit v tom, že se ze strany odpůrce nejednalo o postup
zcela standardní, nicméně je nutno přihlédnout k tomu, že jej nečinil v „normální“ době.
Jak již bylo výše uvedeno, v daném období byla České republika stižena velmi výraznou vlnou
epidemie Covid-19, jejíž zvládání si vyžádalo značná omezení soukromého i veřejného života,
a to včetně převedení mnoha do té doby prezenčních aktivit do internetového prostředí,
jako například školní výuky či výkonu mnoha profesí. Vývoj epidemické situace byl navíc značně
nepředvídatelný. Za této situace nelze spatřovat zásadní pochybení v tom, že odpůrce o změně
formy veřejného projednání informoval veřejnost jen 10 dnů předem. Navíc stěžovatel neuvádí,
že by uvedený postup vedl k poškození jeho práv a taková skutečnost nevyplývá ani z ostatních
skutečností, které jsou obsaženy ve správním spise. Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že postup odpůrce byl přiměřený okolnostem doby, a v jeho důsledku nedošlo
k tak závažnému zásahu do práv osob, jenž by mohl založit nezákonnost územního plánu.
IIIc. Vnitřní rozpornost územního plánu
[50] V další z námitek stěžovatel tvrdil, že územní plán je vnitřně rozporný, jelikož datum
vymezení zastavěného území uvedené ve výroku je v rozporu s grafickou částí, a v odůvodnění
se vyskytují hned dvě různá data, z nichž se ani jedno neshoduje s výrokem. Krajský soud k této
námitce uvedl, že z kontextu textové i grafické části opatření obecné povahy je zřejmé vymezení
zastavěného území ke dni 9. 11. 2020, kdy došlo k aktualizaci katastrální mapy. Uvádí-li text
odůvodnění nebo výrokové části územního plánu jiné datum, jedná se o zřejmou nesprávnost,
k níž došlo při sepisování opatření obecné povahy, respektive při finalizaci jeho konečného znění.
Předmětná nepřesnost však nemá vliv na srozumitelnost či jasnost vydaného územního plánu.
[51] S uvedeným závěrem krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Jak již rovněž
správně uvedl krajský soud, ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Podle výrokové
části územního plánu (bod 1) „zastavěné území pro společné jednání bylo vymezeno k datu 1. 8. 2017,
pro veřejné projednání bylo aktualizováno k datu 5. 11. 2018. Zastavěné území je vyznačeno v grafické části
územního plánu.“ Odůvodnění pak uvádí, že „se dne 11. 12. 2020 konalo opakované veřejné projednání.
Důvodem opakovaného veřejného projednání bylo také mj. i provedení a aktualizace vymezení zastavěného území
z důvodu vložení aktuální katastrální mapy (aktuální k 9. 11. 2020)“. Na straně 115 odůvodnění
je pak uvedeno: „Zastavěné území pro společné jednání bylo vymezeno k datu 1. 8. 2017, pro veřejné
projednání bylo aktualizováno k datu 5. 11. 2018. Pro nové veřejné projednání bylo aktualizováno
k 30. 3. 2020. Zastavěné území je vyznačeno v grafické části územního plánu.“
[52] Z výše uvedeného je zřejmé, že odlišně uvedená data jsou pozůstatkem nedokonale
provedených úprav textu územního plánu v souvislosti s aktualizací původního vymezení
zastavěného území v důsledku vložení aktualizované verze katastrální mapy. Odpůrce
tuto skutečnost v odůvodnění územního plánu řádně uvedl, nicméně na některých místech
opomněl změnit původně uvedená data. Vzhledem k tomu, že však územní plán výslovně
uvádí důvod aktualizace vymezení území (jímž bylo vložení aktuální katastrální mapy),
je již ze samotného textu odůvodnění zřejmé, které datum je nutno považovat za správné.
[53] Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že se jedná
o pochybení, které je zjevně zjistitelné již ze samotného textu územního plánu a jeho
odůvodnění, přičemž uvedené rozpory s ohledem na výše uvedené nečiní územní plán
nesrozumitelným či nezákonným.
[54] Za nedůvodný je nutno považovat i odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 1. 2010, č. j. 2 Ao 1/2009 - 74, v němž se uvádí, že textová a grafická část
„územně plánovací dokumentace musí být ve vzájemném souladu; grafická část je totiž zobrazením části textové
v mapových podkladech. Takový rozpor zakládá nejistotu budoucích vztahů, neboť územní plán (jeho změna č. 1)
je závazným podkladem pro další rozvoj území.“ Jak je totiž zjevné již z věty „grafická část je totiž
zobrazením části textové v mapových podkladech“ (již stěžovatel při své citaci tohoto rozsudku
bez jakéhokoliv označení vynechal), Nejvyšší správní soud tento závěr vyslovil v případě,
kdy existoval rozpor mezi textovým popisem pozemků určených pro plnění sportovní funkce
a jejich zakreslením v grafické verzi. Jednalo se tedy o zásadní nedostatek, který se dotýkal
významné části územního plánu a mohl mít skutečný vliv na jeho srozumitelnost. Datum
vymezení zastavěného území však ani zdaleka nedosahuje takového významu jako nesrovnalosti,
jež vedly Nejvyšší správní soud ke zrušení územního plánu ve stěžovatelem citované věci.
[55] S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že pochybení odpůrce
spočívající v nesprávném uvedení data vymezení zastavěného území na některých místech
územního plánu není tak závažné, aby způsobovalo nepřezkoumatelnost územního plánu
pro vnitřní rozpornost, jež by byla důvodem pro jeho zrušení. Stěžovatel přitom v kasační
stížnosti ani netvrdí, že by toto pochybení nějak zasáhlo do jeho práv.
[56] Výše uvedené přitom obdobně platí i ohledně stěžovatelovy námitky, jíž zpochybňoval
samotné provedení aktualizace vymezení zastavěného území. Pochybnosti podle stěžovatele
vyvolává skutečnost, že v ploše B5 jsou mimo zastavěné území zahrnuty stavby domů
dokončených v letech 2019 a 2020, přestože v zastavěném území byly zahrnuty domy s vyšším
parcelním číslem (tj. ty, které vznikly později). Ani v tomto případě se nejedná o tak závažné
pochybení, jež by zakládalo nepřezkoumatelnost územního plánu. Stěžovatel přitom opět
neuvádí, jak mělo toto pochybení zasáhnout do jeho práv.
[57] Stěžovateli je nutno dát zapravdu v tom, že pokud jsou samostatná parcelní čísla
pro zkolaudované stavby přidělována v postupně se zvyšující číselné řadě, měla být v územním
plánu jako zastavená označena plocha parc. č. XA, když tak byla označena plocha parc. č. XB (jež
byla oddělena buď ve stejnou dobu, či později). Toto pochybení však rovněž nepředstavuje
zásadní vadu, které by zakládala nezákonnost územního plánu. Smyslem územního plánu totiž
primárně není přesně popsat současný stav z hlediska zástavby v obci, nýbrž stanovit podmínky
pro budoucí rozvoj obce, včetně budoucí zástavby. Z tohoto hlediska přitom není významný
rozdíl mezi tím, zda je pozemek, který je již fakticky zastavěný, v územním plánu označen jako
zastavěný či jako zastavitelný. Je zjevné, že územní plán nemá obecně představovat hlavní zdroj
informací o aktuálním stavu zástavby, jelikož může popisovat pouze stav k jednomu okamžiku,
přestože jeho platnost se obecně předpokládá přinejmenším v řádu let.
[58] S ohledem na výše uvedené konstatuje Nejvyšší správní soud, že nepromítnutí skutečnosti,
podle níž na některých pozemcích byla dokončena výstavba, do územního plánu, nepředstavuje
pochybení, jež by zakládalo nezákonnost opatření obecné povahy. Jelikož stěžovatel ani v tomto
případě neuvedl, jak mělo uvedené pochybení zasáhnout do jeho práv, považuje i tuto námitku
Nejvyšší správní soud za nedůvodnou.
IIId. Přezkoumatelnost stanoviska orgány ochrany zemědělského půdního fondu
[59] Další stěžovatelova námitka směřovala proti způsobu, jakým krajský soud posoudil
přezkoumatelnost závazného stanoviska orgánu ochrany ZPF. Krajský soud totiž podle
stěžovatele zcela opominul jeho námitku spočívající v zásadním rozporu původního (zamítavého)
a nového (vyhovujícího) závazného stanoviska. Vyhovující stanovisko se totiž nijak nevypořádalo
s výhradami, které byly uvedeny v původním zamítavém stanovisku. Podle stěžovatele
přitom v mezidobí nedošlo k takové změně uvedených lokalit, která by dřívější výhrady napravila.
[60] K této námitce krajský soud uvedl, že podle správního spisu orgán ochrany ZPF vydal
k návrhu územního plánu dne 3. 1. 2018 nejprve nesouhlasné stanovisko. V něm upozornil
na nedostatečné zdůvodnění navrhovaného nezemědělského využití a požadoval, aby i v případě
přebírání ploch z dosavadní územně plánovací dokumentace byly plochy záboru ZPF opětovně
projednány v podobě jejich konfrontace se zásadami ochrany ZPF. Podle dotčeného orgánu
nebyla prokázána nezbytnost navrhovaného nezemědělského využití zemědělské půdy. Orgán
ochrany ZPF zmínil i nedostatky ve vymezení plochy Ov4 a nevhodné umístění návrhových
ploch B2, B13 a B10, jež narušuje organizaci obhospodařování pozemků ZPF. Dne 28. 2. 2018
byl orgánu ochrany ZPF předložen upravený návrh územního plánu a bylo požádáno o vydání
nového stanoviska. Orgán ochrany ZPF poté vydal dne 19. 4. 2018 souhlasné stanovisko
k upravenému návrhu územního plánu, přičemž uzavřel, že „u návrhových ploch byla řádným způsobem
prokázána nezbytnost navrhovaného nezemědělského využití. Návrhové plochy v celkovém kontextu odpovídají
velikosti a skutečným potřebám řešeného sídla. Vzhledem k těmto skutečnostem lze akceptovat dotčení
zemědělských půd I. a II. třídy ochrany, které v řešeném území vykazují majoritní zastoupení a kterým
se při dodržení výše uvedených zásad ochrany ZPF nedalo zcela vyhnout. Převažující jiný veřejný zájem
nad zájmem ochrany zemědělské půdy, na který je dle ust. §4 odst. 3 zákona o ochraně ZPF brát zřetel,
lze spatřovat v potřebě rozvoje sídla.“
[61] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s námitkou nepřezkoumatelnosti závěrů krajského
soudu, respektive s námitkou, že krajský soud se stěžovatelovou námitkou vůbec nezabýval.
Krajský soud totiž správně uvedl, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 As 161/2019-56, je nutno za důvody odnětí ZPF považovat i vysvětlení
uvedené v návrhu územního plánu, jelikož platí, že odůvodněním stanoviska je rovněž text
návrhu územního plánu vysvětlující důvody záboru ZPF. Krajský soud přitom v odstavci 103
napadeného rozsudku řádně vysvětlil, že nové odůvodnění záboru v územním plánu vhodným
způsobem reagovalo na námitky, jež orgán ochrany ZPF vznesl v původním zamítavém
stanovisku. Stěžovatelovu námitku tedy krajský soud řádně vypořádal a jeho rozhodnutí
nelze považovat za nepřezkoumatelné.
[62] Závěr krajského soudu je přitom i věcně správný. Vzhledem k tomu, že za součást
odůvodnění vyhovujícího závazného stanoviska je nutno považovat i vysvětlení uvedené
v návrhu územního plánu, je zjevné, že mezi prvním a druhým stanoviskem bylo odůvodnění
výrazným způsobem rozšířeno. Jak konstatoval orgán ochrany ZPF v předmětném stanovisku,
do návrhu byla doplněna kapitola pojednávající o vyhodnocení záboru ZPF, která se zabývala
potřebou vymezení zastavitelných ploch. Za těchto okolností není možné spatřovat pochybení
zakládající nezákonnost územního plánu v tom, že orgán ochrany ZPF se výslovně nevyjádřil
k tomu, zda byly odstraněny výhrady, které vznesl v předchozím závazném stanovisku.
IIIe. Nesoulad územního plánu s jeho zadáním
[63] Další stěžovatelova námitka směřovala proti rozsahu, v jakém odpůrce do územního plánu
zahrnul prvky regulačního plánu. Podle stěžovatele ze zadání vyplývá, že prvky regulačního plánu
mají být uplatněny pouze u jednotlivých lokalit definovaných stejnou nebo podobnou strukturou
zastavění a krajinnou morfologií, nikoliv u celého územního plánu.
[64] Krajský soud k této námitce uvedl, že zastupitelstvo v souladu s §43 odst. 3 stavebního
zákona rozhodlo o pořízení územního plánu s prvky regulačního plánu. Skutečnost,
že ve výsledném územním plánu je podrobná regulace pro celé území městyse, nezpůsobuje
nesoulad územního plánu s jeho zadáním, neboť zadání v tomto směru nebylo nijak striktní
a umožňovalo pořizovateli zakotvit do územního plánu prvky regulačního plánu „podle potřeby“,
tj. i pro celé regulované území.
[65] Se závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Podle §43 odst. 3 stavebního
zákona mimo jiné platí, že územní plán ani vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území nesmí obsahovat
podrobnosti náležející svým obsahem regulačnímu plánu nebo územním rozhodnutím, pokud zastupitelstvo obce
v rozhodnutí o pořízení nebo v zadání územního plánu nestanoví, že bude pořízen územní plán
nebo jeho vymezená část s prvky regulačního plánu; tato skutečnost musí být v rozhodnutí zastupitelstva výslovně
uvedena. Smyslem tohoto ustanovení tedy není omezit rozsah regulace obsahově odpovídající
regulačnímu plánu v územním plánu. Jeho smyslem je pouze zajistit, aby územní plán tuto
regulaci obsahoval pouze s vědomím a výslovným souhlasem zastupitelstva. V projednávané věci
přitom není pochyb o tom, že zastupitelstvo udělilo rozsahem v podstatě neomezený souhlas
k jejímu použití, když umožnilo použití prvků regulačního plánu „podle potřeby“.
[66] Nejvyšší správní soud odmítá výklad stěžovatele, podle nějž ze znění zákona vyplývá,
že územní plán může obsahovat pouze jednotlivé prvky regulačního plánu a nemá jej svojí
přehnanou podrobností nahrazovat pro celé území obce. Tento výklad nemá žádnou oporu
v textu zákona. Použití výrazu „prvky“ v textu výše citovaného ustanovení neznamená,
že regulace má být uplatňována pouze na části území, nýbrž znamená pouze to, že pořizovatel
územního plánu do něj nemusí zahrnout všechny regulační prvky, jež by obsahově náležely
do regulačního plánu, nýbrž že si může sám zvolit rozsah a podrobnost regulace. Smyslem tohoto
ustanovení tak je pouze zvýšit přehlednost územně plánovací dokumentace a zjednodušit
proceduru jejího přijímání tím, že se obcím umožní zahrnout regulaci, jež by svojí podrobností
spadala do regulačního plánu, již do samotného územního plánu. Pokud tak obec již při přijímání
územního plánu ví, že bude chtít v některých oblastech regulovat území podrobněji, nemusí
vydávat dva samostatné dokumenty, nýbrž celou regulaci zahrne do územního plánu. Takový
postup lze přitom i z hlediska přehlednosti územně plánovací dokumentace shledat jako naprosto
správný.
[67] S ohledem na výše uvedené tedy není žádný důvod, aby na regulaci, která svým rozsahem
spadá do regulačního plánu, měly být při jejím přijímání v rámci územního plánu kladeny
větší nároky, než pokud by byla přijímána v samostatném regulačním plánu. Vzhledem k tomu,
že do pravomocí obcí náleží rozhodování o pořízení regulačního plánu pro celé jejich území,
nelze považovat za nezákonné, pokud při pořizování územního plánu obec již do něj na celém
území zahrne regulaci obsahově spadající pod regulační plán.
IIIf. Zákonnost odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu
[68] Stěžovatel dále zpochybňoval i zákonnost samotného odnětí půdy ze ZPF. Podle něho
není ze závazného stanoviska jasné, zda bylo odnětí půdy ze ZPF projednáno s Ministerstvem
životního prostředí. Stěžovatel rovněž uvedl, že odpůrce odborný odhad počtu obyvatel v roce
2036 nedoložil reálným a ověřitelným výpočtem, a že tedy nelze mít za prokázanou nezbytnost
využití půdy pro výstavbu. Obec přitom obecně nemá povinnost umožňovat i do budoucna
nárůst obyvatel stejným tempem, a tím odůvodňovat další zábor ZPF I. a II. třídy ochrany.
[69] K námitce, že ze závazného stanoviska nevyplývá, zda odnětí půdy bylo projednáno
s Ministerstvem životního prostředí, krajský soud uvedl, že podle §17a písm. a) zákona
č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, byl stanovisko oprávněn vydat krajský
úřad, nikoliv Ministerstvo životního prostředí. Tento závěr stěžovatel nezpochybňuje, nicméně
uvádí, že jeho námitka spočívala v tom, že ze stanoviska nevyplývá, zda bylo vynětí
s ministerstvem projednáno, jak vyžadoval metodický pokyn č. OOLP/1067/96, jelikož pozemky
měly větší výměru než 10 hektarů.
[70] Jak však správně uvedl odpůrce, tuto námitku stěžovatel poprvé vznesl až v kasační stížnosti.
V žalobě totiž v této souvislosti pouze obsáhle citoval relevantní právní předpisy a následně
uvedl, že nebylo postupováno v souladu s citovaným metodickým pokynem Ministerstva
životního prostředí. Pokud si krajský soud za těchto okolností stěžovatelovu námitku vyložil
tak, že brojí proti vydání závazného stanoviska krajský úřadem, a nikoliv Ministerstvem životního
prostředí, nelze v tom spatřovat pochybení krajského soudu či nepřezkoumatelnost rozsudku.
To, že si krajský soud stěžovatelovu námitku vyložil jinak, než jak ji stěžovatel (podle svého
tvrzení vzneseného poprvé v kasační stížnosti) myslel, je totiž přímým důsledkem
nedostatečného vymezení předmětného žalobního bodu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
nedostatečným vymezením žalobního bodu zapříčinil, že se krajský soud touto námitkou
nezabýval, nemůže se jí zabývat ani Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasační stížnosti.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž kasační stížnost není přípustná v rozsahu, v němž se opírá
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
[71] Krajskému soudu je namístě přisvědčit i v jeho hodnocení relevantnosti stěžovatelových
věcných námitek zpochybňujících zákonnost vynětí půdy ze ZPF. Krajský soud správně uvedl,
že způsob vymezení záborů ZPF nijak nezasahuje do práv navrhovatele a ten ani neuvedl žádné
tvrzení, které by zakládalo jeho aktivní věcnou legitimaci ve vztahu k této námitce. Vzhledem
k tomu, že předmětné pozemky jsou od pozemku stěžovatele vzdáleny přinejmenším 300 metrů,
bylo povinností stěžovatele, aby osvědčil, jak do jeho práv zasahuje vynětí těchto pozemků
ze ZPF.
[72] Jediné alespoň potenciálně relevantní tvrzení, jež by teoreticky mohlo založit aktivní věcnou
legitimaci stěžovatele v této otázce, vznesl stěžovatel až při ústním jednání před krajským soudem
dne 14. 7. 2021, při němž předložil zápis ze zasedání zastupitelstva městyse Drásov ze dne
28. 6. 2021, jímž chtěl podpořit tvrzení, že rozšíření výstavby v ploše B12 může vést
k zaplavování jeho pozemku při přívalových deštích. Krajský soud k tomuto tvrzení nepřihlédl
s ohledem na koncentraci návrhových bodů plynoucí z §101d odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel závěr
krajského soudu odmítá s tím, že v době podávání návrhu na zrušení územního plánu
tuto informaci ještě neměl k dispozici, a tak ji logicky nemohl předložit dříve.
[73] Této stěžovatelově námitce Nejvyšší správní soud přisvědčil. Smyslem zákonné koncentrace
návrhových bodů je zabránit tomu, aby účastníci z taktických (či např. obstrukčních) důvodů
předkládali svá jednotlivá tvrzení a důkazní návrhy postupně, v důsledku čehož by došlo
k rozmělnění soudního řízení a velmi pravděpodobně i k jeho průtahům. Princip koncentrace
však nelze chápat tak, že brání účastníkům předkládat taková relevantní tvrzení či důkazní návrhy,
které neměli v době podání návrhu k dispozici.
[74] V projednávané věci je přitom zřejmé, že příslušným důkazním prostředkem (tedy zápisem
z jednání zastupitelstva) mohl stěžovatel disponovat nejdříve od 28. 6. 2021. Pokud jej tedy soudu
předložil při jednání dne 14. 7. 2021, nelze jeho postup považovat za účelový, neboť lze mít
za to, že tvrzení a důkazní prostředek soudu předložil bez zbytečného odkladu. Postup krajského
soudu, který za těchto okolností odmítl ke stěžovatelovu tvrzení přihlédnout, tedy byl nesprávný.
[75] Jak však správně uvedl odpůrce, zastupitelstvo se na daném jednání zabývalo žádostí
o součinnost se zabezpečením vlivu vzniku případných dalších škod vlivem dešťů v důsledku
eroze půdy přilehlých polních ploch. Z tohoto usnesení však nijak nevyplývá, že původcem
těchto škod byl zábor ZPF související s vymezením zastavitelné plochy B12. Naopak
z něj vyplývá, že riziko zaplavování existovalo i v případě zemědělského využití pozemku.
Jak přitom rovněž správně uvedl odpůrce, z předložených dokumentů není ani jasné,
zda se riziko možného zaplavení vůbec týká pozemku navrhovatele.
[76] Ve vyjádření ke kasační stížnosti odpůrce uvedl, že předmětná žádost (o níž zastupitelstvo
jednalo) se týkala vlastníků pozemků nacházejících se v severní části lokality (plochy B9),
nikoliv tedy navrhovatele, jehož pozemek se nachází v jižní části této lokality. Důvodem
se pak stala skutečnost, že na zemědělském pozemku byla vysázena kukuřice, tedy erozně
riziková plodina a na kraji pole nebyla provedena úvrať, která by přívalovou dešťovou vodu
zachytila. Tato pak dotekla až na některé pozemky rodinných domů. Uvedenou událost
navíc odpůrce řešil v této lokalitě poprvé. Zmíněná skutečnost tedy podle odpůrce opravdu
nijak nesouvisí s vymezením zastavitelné plochy B12 a souvisejícím záborem zemědělského
půdního fondu.
[77] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ačkoli důvody, které
krajský soud vedly k jeho závěru, byly nesprávné, jeho závěr byl správný. I kdyby se totiž krajský
soud řádně zabýval stěžovatelovým tvrzením, podle nějž jeho aktivní legitimaci v otázce
zákonnosti odnětí půdy ze ZPF zakládá riziko zaplavení jeho pozemku, musel by dospět
k závěru, že stěžovatelem předložené důkazní návrhy neosvědčují reálnost tohoto rizika
ani jeho souvislost s odnětím půdy ze ZPF.
[78] Stěžovatel tedy neosvědčil svoji aktivní legitimaci ve vztahu k otázce zákonnosti odnětí půdy
ze ZPF. Tím, že se krajský soud touto otázkou nezabýval, tedy neporušil práva stěžovatele,
byť jej k tomu vedly nesprávné důvody. Za těchto okolností nepovažoval Nejvyšší správní soud
pochybení krajského soudu za natolik závažné, aby odůvodňovalo zrušení napadeného rozsudku.
IIIg. Přiměřenost regulace na ploše B9
[79] Poslední skupina stěžovatelových námitek zpochybňovala přiměřenost regulace na ploše B9,
jež se přímo dotýká i stěžovatelova pozemku. Stěžovatel zejména poukazuje na to, že v dané
lokalitě významná část již existujících staveb nesplňuje požadavky nového územního plánu.
Tyto požadavky tak nejsou odrazem skutečného stavu lokality, ale neodůvodněným
autoritativním diktátem pořizovatele. Rovněž namítal nejasnost pojmu „pohledová bariéra“
užitého v územním plánu a upozornil na skutečnost, že u některých domů již „pohledové
bariéry“ existují, a staly se tak limitem území, které územní plán musí respektovat.
[80] Krajský soud k těmto námitkám uvedl, že neshledal rozpor míry regulace pro plochu B9
se zákonem. V rámci územního plánu s podrobnostmi regulačního plánu bylo možné stanovit
výškovou regulaci zástavby, typ a maximální (minimální) sklon střech, pohledové bariéry apod.
Způsob regulace je rovněž souladný s metodikou týkající se charakteru a struktury zástavby
venkovských sídel, podle níž některé ze zmíněných regulativů mohou být obsaženy
již v územním plánu. Vzhledem k tomu, že zastupitelstvo požadovalo do územního plánu včlenit
prvky regulačního plánu, nelze konstatovat, že by míra regulace odporovala stavebnímu zákonu
ani jeho prováděcí vyhlášce.
[81] S výše uvedeným hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Krajský soud správně
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011 - 42,
podle nějž je k přezkumu přiměřenosti územně plánovací regulace nutné „přistupovat s nejvyšší
opatrností a zdrženlivostí a posuzovat ji v kontextu práva obce na samosprávu, což inherentně obsahuje i právo
uspořádat své územní poměry podle vlastních představ v zákonem vymezených mantinelech.“ Správnímu
soudu tedy nepřísluší hodnotit, zda zvolená regulace je nejlepší možná, nýbrž pouze
to, zda není zjevným excesem nebo případně projevem svévole či šikanózního výkonu práva.
V opačném případě by totiž soud nepřijatelným způsobem zasahoval do práva odpůrce
na samosprávu, jež mu garantuje Ústava České republiky.
[82] Je totiž zjevné, že aby územní plánování mohlo plnit svůj účel, musí již ze své podstaty nutně
zasahovat do oprávněných zájmů vlastníků nemovitostí a obyvatel obcí. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud ve výše citovaném rozsudku, „územní plán vyjadřuje rovnováhu a kompromis mezi zájmy
obce, stanovisky dotčených orgánů, vlastníků pozemků a staveb i sousedních obcí. Cílem je dosáhnout obecně
prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů při harmonickém využití území. Takový kompromis může
nabýt celé řady podob a konkrétní volba využití určitého území reflektuje i aktuální politickou vůli v orgánech
obce. Ke stávajícímu způsobu využití dotčených pozemků musí orgány samospráv z povahy věci přihlížet v souladu
se zásadou legitimního očekávání, vzhledem k územnímu a společenskému vývoji však nelze očekávat absolutní
neměnnost poměrů.“
[83] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že napadený územní plán
nevykazuje takové nedostatky, které by z hlediska jeho přiměřenosti bylo nutno považovat
za zjevné excesy, nebo že by jeho vydání bylo projevem šikanózního výkonu práva
na samosprávu.
[84] Nelze přijmout argument stěžovatele, že jelikož 7 z 18 již existujících staveb nesplňuje
požadavky územního plánu ohledně střech, je tato regulace nepřiměřená. Při jakékoliv tvorbě
(či změně) pravidel běžně nastává situace, že některé subjekty této nové regulace s ní budou
v rozporu. To však samo o sobě nečiní tuto regulaci nepřiměřenou. Právní teorie v těchto
případech rozpory standardně vypořádává aplikací principů pravé a nepravé retroaktivity,
přechodných období či výjimek. V mnoha právních odvětvích existuje úprava, která je obecně
závazná, nicméně připouští výjimky pro případy, které jsou s ní v rozporu jen proto, že v době
jejich vzniku tato regulace neexistovala a nebylo by spravedlivé trvat na tom, aby byla vynucována
zpětně.
[85] Samotná skutečnost, že regulaci typů střech či pohledových bariér některé z již existujících
staveb nesplňují, tak nezakládá nepřijatelnost této regulace. Pro to, aby bylo možno uvažovat
o převažujícím charakteru zástavby, není nezbytné, aby jej splňovaly všechny stavby v dané
lokalitě. Smyslem územního plánu nemá být jen konstatování toho, jak daná lokalita vypadá,
ale i stanovení toho, jak se má vyvíjet, tedy jak má vypadat do budoucna. Dlouhodobým cílem
by pak mělo být postupné přibližování se charakteru lokality k ideálu, který zakotvuje územní
plán. I existující stavby budou při případných přestavbách, přístavbách či po jejich
zbourání a nové výstavbě vždy poměřovány požadavky platného územního plánu tak,
aby se v dlouhodobém horizontu dosáhlo toho, že z charakteru zástavby (tak jak jej vymezuje
územní plán) se bude vymykat stále menší a menší část staveb.
[86] V územním plánu obsažená regulace přitom není zjevně nepřiměřená ani z hlediska svého
obsahu. Ve vztahu k ploše B9 územní plán stanoví, že z hlediska ochrany krajinného rázu
zástavba nesmí být od veřejného prostoru oddělena pohledovou bariérou, která ve svém
důsledku snižuje hodnotu veřejného prostoru. Zástavba musí být orientována buď podélnou,
nebo čelní stranou k veřejnému prostranství a uliční čáře. Co se týče charakteru zástavby,
přípustné jsou pouze solitérní rodinné domy a zastřešení je možné jen šikmými střechami.
S ohledem na charakter území je přípustné pouze zastřešení sedlovou, polovalbovou, valbovou
(sklon těchto střech - hlavní hmota střechy 25° až 45°) nebo pultovou střechou (sklon
této střechy - hlavní hmota střechy 5°až 15°)“. Co se týče výškové regulace, zástavba může
dosahovat maximálně 5 m.
[87] Stěžovatel sice poukázal na to, že 7 z 18 již existujících domů požadavky ohledně podoby
zastřešení nesplňuje, nicméně i u těchto domů je významný rozdíl v tom, jakou měrou
se od těchto požadavků odchylují. Konkrétně pouze u jednoho domu stěžovatel tvrdí,
že má střechu zcela rovnou a dva další domy mají střechu částečně rovnou a částečně pultovou.
U zbylých domů, které podle stěžovatele nesplňují požadavky územního plánu, spočívá rozpor
pouze ve sklonu střechy, když pultové střechy se v lokalitě vyskytují se sklonem 5° až 27, sedlové,
polovalbové a valbové pak se sklonem 11° až 45°.
[88] Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že zástavba je v dané lokalitě roztříštěná, a regulace
stanovená územním plánem je tedy nepřiměřená. Tento názor však Nejvyšší správní soud nesdílí.
Každou odchylku od stanovené normy nelze považovat ze stejně závažnou a dovozovat
z ní absolutní stylovou roztříštěnost. Z výše uvedeného je zřejmé, že naprostá většina existujících
domů v lokalitě je zastřešena typem střechy předpokládaným územním plánem. Požadavek na typ
střechy tak zjevně není rozporný s charakterem zástavby. U zbylých stěžovatelem uvedených
staveb spočívá rozpor s územním plánem pouze ve sklonu střech, a to často jen o jednotky
stupňů. Ani v tomto případě tak nelze dospět k závěru, že by současný charakter zástavby
byl natolik roztříštěný, že nemá smysl pokoušet se o jeho sjednocení jednotnými požadavky
stanovenými územním plánem. Totéž přitom platí i pro pohledovou bariéru, která se v současné
době podle stěžovatele nachází u dvou již existujících domů.
[89] O skutečnosti, že odpůrce se snažil zohledňovat nikoli zcela uniformní charakter existující
zástavby, přitom svědčí jak poměrně široké rozpětí přípustných možností zastřešení,
tak i skutečnost, že se v průběhu tvorby územního plánu regulace v této oblasti měnila. Jak uvedl
stěžovatel, původní návrh vyžadoval sedlové nebo valbové střechy se sklonem 35° až 45°.
Druhá verze již připouštěla i pultové střechy se sklonem 5° až 15°. Schválené znění pak rozšířilo
možný sklon střech sedlových, polovalbových a valbových na 25 až 45°. Stěžovatel v této
souvislosti uvádí, že pořizovatel dokáže z údajného charakteru zástavby dovodit pokaždé
odlišné požadavky, což svědčí o tom, že žádný tvrzený charakter ve skutečnosti neexistuje
a jde jen o bezdůvodnou snahu omezovat budoucí stavebníky.
[90] Podle Nejvyššího správního soudu však výše uvedené nesvědčí o svévoli odpůrce,
nýbrž naopak o jeho snaze řádně vyvažovat zájmy na regulaci základních vzhledových prvků
staveb, jež by měly vytvářet charakter lokality, a o skutečnosti, že současná zástavba
není jednolitá. Postupné rozvolňování požadavků na zastřešení svědčí o tom, že odpůrce
postupem času opouštěl své představy, jak by měl vypadat ideální charakter zástavby v lokalitě
B9, a že se pokusil nalézt významné jednotící prvky již existující zástavby a regulací pak zajistit
to, aby se charakter oblasti ještě více netříštil. Z výše uvedeného je přitom zřejmé, že pravidlům,
tak jak jsou nastavena ve schváleném územním plánu, vyhovuje převážná část zástavby,
přičemž u většiny zbytku zástavby jde pouze o dílčí či drobné odchylky. Odpůrce tedy dokázal
vymezit požadavky na výstavbu takovým způsobem, aby jednak odrážely současný stav zástavby,
a jednak omezily její další tříštění, a to i tím, že i některé prvky již existujících staveb je nutno
v důsledku vyhlášení nového územního plánu považovat za abnormality, jež nebude při budoucí
výstavbě možno opakovat.
[91] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že požadavky na výstavbu v lokalitě B9,
tak jak je stanovuje územní plán, nejsou zjevným excesem ani nesvědčí o účelovosti jejich
stanovení. V souladu s doktrínou zdrženlivosti soudních zásahů do práva na samosprávu
tak v projednávané věci není dán důvod pro zrušení územního plánu.
[92] Optikou výše uvedené zásady je přitom třeba posuzovat i stěžovatelovu námitku nejasnosti
pojmu „pohledová bariéra“. Stěžovatel uvádí, že z územního plánu není zřejmé, co to vlastně
pohledová bariéra je, tedy například zda jí je jen zcela neprůhledná zeď, nebo i velmi husté
pletivo, které rozsah pohledu jen snižuje. V této souvislosti je však nutno připomenout,
že územní plán nemá do detailů vymezovat všechny otázky spojené s výstavbou v obci. Územní
plán, a to i pokud je vydáván s prvky regulačního plánu, totiž není náhradou stavebního řízení.
V případě, že územní plán na nějakou otázku nedává jednoznačnou úzce vymezenou odpověď,
poskytuje širší prostor pro uvážení správních orgánů v rámci územního a stavebního řízení
v konkrétních případech.
[93] Samotný požadavek, podle nějž „zástavba nesmí být od veřejného prostoru oddělena pohledovou
bariérou, která ve svém důsledku snižuje hodnotu veřejného prostoru“, je přitom dostatečně určitý
na to, aby bylo možné v individuálním případě stavebního záměru posuzovat, zda byl splněn
či nikoliv. Je z něj zřejmé, že jeho cílem je zajistit, aby veřejný prostor v dané lokalitě nevypadal
jako nezastřešený tunel. Jak přitom uvedl odpůrce již při vypořádání této námitky, smyslem
tohoto požadavku je „základní regulace oplocení, resp. nastavení takových podmínek, aby nedocházelo
ke znehodnocení veřejného prostoru, ať z pohledu architektonického (např. nevkusné betonové prefabrikáty
v kontrastu s tradičním dřevěným oplocením) nebo pohody užívání veřejného prostranství (např. vysoké
neprůhledné ploty vytvářející „tunelový“ efekt ve veřejném prostranství), což je zcela jistě ve veřejném zájmu,
neboť zabraňuje možnému znehodnocení prostředí v sídle, veřejného prostoru“. Jak samotný požadavek,
tak toto jeho odůvodnění, proto představují dostatečný podklad pro rozhodování v územním
a stavebním řízení o tom, zda konkrétní zamýšlené oplocení lze považovat za pohledovou
bariéru, či nikoliv.
[94] Za nedůvodnou je nutno považovat i námitku stěžovatele, že regulace maximální výšky římsy
(5 metrů) nemá reálné opodstatnění, neboť v důsledku připuštěných možností zastřešení může
podmínky regulace splňovat i dům vysoký až 9 metrů. Podle stěžovatele lze případné omezení
výšky staveb definovat pouze maximální výškou hřebene střechy. Stěžovatelova argumentace
však ve skutečnosti nezpochybňuje přijatou regulaci, nýbrž pouze navrhuje regulaci odlišnou.
Jak regulace výšky římsy, tak regulace výšky střechy má své urbanistické opodstatnění,
přičemž nelze tvrdit, že jedna z nich je lepší než druhá.
[95] I k této námitce se přitom odpůrce již vyjádřil v rámci procesu schvalování územního plánu,
kdy uvedl, že „smyslem není nastavit stejnou výšku hřebene pro všechny stavby, nýbrž vytvořit harmonický celek
zástavby, ve kterém nebude docházet ke vzniku výškových dominant. Nastavením maximální výšky římsy,
případně atiky, je dána možnost vzniku harmonické zástavby, neboť tímto je korigován maximální počet
nadzemních podlaží s nepřekročením nastavené výškové hladiny. Pro zastavitelnou plochu B9 je maximální výška
nastavena na 5 m. Takto je nastaven zároveň maximální počet nadzemních podlaží na jedno (při zohlednění
požadavku na světlou výšku obytné místnosti danou příslušnou vyhláškou) a zároveň maximální výška římsy
nebo atiky. Výška staveb samozřejmě naroste s ohledem na použitý typ zastřešení. Nicméně se již nejedná o výšku
římsy, která je korigována maximální výškou, ale o výšku hřebene. Při umístění rozdílných typů střech a použití
rozdílných sklonů tak může dojít ke kolísání jejich výšky. Nicméně nastavením typů střech a nastavením jejich
maximálního sklonu s přihlédnutím k nastavenému charakteru zástavby je eliminován vznik výškových
dominant.“ Toto odůvodnění přitom vhodným způsobem odpovídá i na uvedenou stěžovatelovu
námitku.
[96] Lze tedy konstatovat, že krajský soud posoudil všechny uvedené právní otázky správně
a jeho rozsudek je zákonný. Rovněž tak nebyly zjištěny skutkové, procesní či jiné vady, které
by mohly ovlivnit zákonnost územního plánu nebo způsobit jeho nepřezkoumatelnost. Důvody
kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tedy nebyly naplněny.
IV. Závěr
[97] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[98] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto za použití ustanovení §60
odst. 1 a §120 s. ř. s., podle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v řízení úspěšný nebyl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přestože odpůrce
je orgánem veřejné moci, jemuž ve správním soudnictví náhrada nákladů řízení obecně nepřísluší,
Nejvyšší správní soud mu ji s ohledem na okolnosti věci přiznal. Přihlédl přitom zejména
ke značné náročnosti předmětu řízení a skutečnosti, že odpůrce je spíše menší obcí s přibližně
2.000 obyvateli, a nelze tedy od něj spravedlivě očekávat, že bude schopen zajistit si řádné právní
zastoupení v této věci svými vlastními silami.
[99] Nejvyšší správní soud tedy odpůrci přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 4.114 Kč, která se skládá z odměny za jeden úkon právní služby poskytnutý jeho
advokátem a spočívající v sepisu vyjádření ke kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč podle §7 a §9
odst. 4 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální
náhrady hotových výdajů s tímto úkonem souvisejícím ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4
téhož právního předpisu. Jelikož je zástupce odpůrce plátcem daně z přidané hodnoty, musí
být ještě odměna a náhrada hotových výdajů podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvýšena o částku 714 Kč
odpovídající této dani v sazbě 21 %.
[100] Osoba zúčastněná na řízení má v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Z důvodů
zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů
řízení. Taková situace ovšem v dané věci nenastala. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
o tom, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2022
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu