ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.332.2019:42
sp. zn. 4 As 332/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: A. H. zast. Mgr. Jaroslavem
Benešem, advokátem, se sídlem Ludvíka Kuby 803, Kladno, proti žalovanému:
Krajský ú řad St řed o čes k éh o k raje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 2. 2018, č. j. 023165/2018/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019, č. j. 43 A 43/2018 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad ve Slaném, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), usnesením ze dne
15. 9. 2017, č. j. MUSLANY/42143/2017/SÚ (dále jen „usnesení stavebního úřadu“),
zastavil řízení zahájené dne 22. 5. 2017 na základě žádosti žalobkyně o dodatečné povolení
stavby pro „připojení nebytové jednotky XA na vnitřní kanalizaci bytového domu S., V. XB“ (dále
jen „stavební úpravy“). Důvodem zastavení řízení bylo neodstranění vady žádosti bránící
v pokračování v řízení, která spočívala v nedoložení dokladu o právu založeném smlouvou
provést stavební záměr, tj. dokladu prokazujícího souhlas orgánu Společenství vlastníků jednotek
domu čp. XB ve S. (dále jen „společenství vlastníků jednotek“) s požadovanou změnou.
[2] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení
stavebního úřadu.
II.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobou
u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem
zamítl.
[4] Krajský soud předeslal, že žalobkyni byla nejprve povolena změna užívání nebytové
jednotky XA (dále také jen „kancelář“) v bytovém domě V. XB, S. (dále jen „bytový dům“),
z původní kočárkárny na kancelář bez sociálního zařízení. Následně bylo žalobkyni dodatečně
povoleno napojení kanceláře na vodovod a jeho užívání s podmínkou, že nebude provedeno
napojení kanceláře na kanalizaci bytového domu bez souhlasu společenství vlastníků jednotek.
Toto napojení na kanalizaci kanceláře se stalo předmětem v nynějším řízení posuzovaného
dalšího dodatečného povolení stavby.
[5] Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stavebními úpravami,
které žalobkyně žádala dodatečně povolit (napojení na kanalizaci), se změnil způsob užívání části
stavby. Tedy tyto stavební úpravy změnily účel užívání části nebytové jednotky a zasahují
do společných částí domu (vnitřní kanalizace) a znamenají i změnu této společné části domu. Z
§105 odst. 1 písm. a) a §110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017, dále jen („stavební
zákon“), vyplývá, že k ohlášení uvedené stavební úpravy byla žalobkyně povinna připojit doklad
prokazující její vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavební záměr,
anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud nelze tato práva
ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem. Uvedené platí i v případě dodatečného
povolení stavby podle §129 odst. 2 stavebního zákona. Žalobkyně přitom nebyla výlučným
vlastníkem části stavby (vnitřní kanalizace), na níž byly prováděny stavební úpravy, a tudíž byla
povinna doložit soukromoprávní doklad o právu k jejich provedení.
[6] Krajský soud také poukázal na podmínku souhlasu společenství vlastníků jednotek
s napojením na vnitřní kanalizaci kanceláře, která byla zdůrazněna již v pravomocném rozhodnutí
o povolení užívání dodatečně povolené stavby – stavební úpravy spočívající ve změně
užívání nebytového prostoru (namísto kočárkárny) jako kanceláře bez sociálního zařízení
s připojením na vodovodní rozvody. Změna právní úpravy, k níž v mezidobí došlo
a jíž se žalobkyně dovolávala, v podobě §1175 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „občanský zákoník“), podle krajského soudu neznamenala, že by se neuplatnilo omezení
vlastnického práva spočívající v tom, že vlastník nebytové jednotky ji sice může upravovat,
avšak nesmí přitom mimo jiné změnit společné části domu. Navíc je zřejmé, že si žalobkyně byla
vědoma nesouhlasu společenství vlastníků jednotek s napojením kanceláře na vnitřní kanalizaci
bytového domu a stejně tak i nezbytnosti získání jejich souhlasu v případě požadavku na takové
napojení. Podle krajského soudu vlastník jednotky nemůže bez souhlasu společenství vlastníků
jednotek změnit společné části domu ani podle §1175 odst. 1 občanského zákoníku.
[7] K žalobním námitkám týkajícím se kvality provedení stavebních úprav a odborné
způsobilosti osoby, která tyto úpravy provedla, krajský soud uvedl, že posouzení těchto otázek
má místo až při věcném projednání žádosti o dodatečném povolení stavby, ke kterému
však s ohledem na neodstraněné vady žádosti nedošlo.
[8] Krajský soud se nakonec neztotožnil ani s žalobní námitkou, podle níž stavební úřad
postupoval nezákonně ve vztahu k úkonům mimo řízení o žádosti žalobkyně ze dne 22. 5. 2017
(výzva k bezodkladnému zastavení prací ze dne 30. 8. 2016, zahájení řízení o odstranění stavby,
rozhodnutí o náhradě nákladů za porušení právní povinnosti ze dne 8. 9. 2016, požadavek
doložení projektové dokumentace). Krajský soud shledal, že ani případná vada některého
z těchto úkonů nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, proto se jimi blíže
nezabýval. Taktéž namítané průtahy správního řízení spočívající v porušení lhůty pro rozhodnutí
o odvolání a pro vyřízení stížnosti na nesprávný úřední postup nemohly mít podle krajského
soudu samy o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Průtahy by mohly představovat
porušení procesních předpisů s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí pouze v kombinaci
s dalšími okolnostmi nastalými v průběhu správního řízení. Žádné takové však žalobkyně
netvrdila.
III.
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti rozsudku krajského soudu brojí kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatelka má za to, že nebyla povinna stavebnímu úřadu předkládat souhlas
společenství vlastníků jednotek či další jiná potvrzení v souvislosti s napojením kanceláře
na kanalizaci. Namítá, že krajský soud nesprávně vyložil skutkovou podstatu sporné věci,
neboť stěžovatelka svoji kancelář pro možnost plnohodnotného užívání upravila tak,
že jen nechala přes oficiálně schválené napojení na domovní stoupačku rozvést vodu uvnitř
kanceláře k WC, umyvadlu, sprše a kuchyňskému dřezu, a to včetně připojení bojleru
pro samostatný ohřev vody. Již dříve jí bylo rozhodnutím schváleno „povolení napojení kanceláře
na vodovod domu“, což samo o sobě obsahuje předpoklad, že natočenou vodu bude potřeba někam
vylít a vypustit. K napojení na vodovod byl tehdy nutný souhlas vlastníka společné části (rozvodů
vody), tudíž společenství vlastníků jednotek. Podmínkou souhlasu bylo nainstalování vodoměru.
K napojení na svislou kanalizaci pak již nebyl nutný souhlas vlastníka společné části,
neboť vypouštěná odpadní voda se neměří. Na základě požadavku výboru společenství vlastníků
jednotek nechala stěžovatelka provést tlakovou zkoušku odbornou firmou. Napojení na vodovod
bylo provedeno v roce 2010, na kanalizaci pak v roce 2015.
[11] Ke změně způsobu užívání části kanceláře dále stěžovatelka uvádí, že kancelář zahrnuje
jednu místnost o ploše 15,1 m
2
. V ní vybudovala kout o ploše 2 m
2
, ve kterém se nachází
umyvadlo, sprcha a WC a druhý kout o ploše 3 m
2
, který je vybaven kuchyňskou linkou
s dvouvařičem, varnou konvicí a dřezem s teplou a studenou vodou. Užívání takto vybavené
jedné místností nelze považovat za změnu kanceláře na koupelnu a kuchyň. Jedná se o standardní
užívání kanceláře. Ke změně užívání nemohlo dojít ani napojením kanceláře ke svislé vnitřní
kanalizaci.
[12] Stěžovatelka na podporu svých tvrzení dále uvádí, že vlastník jednotky má právo užívat
i společné části domu, a to přiměřeně. Připojení na vnitřní kanalizaci podle stěžovatelky
lze považovat za řádné a přiměřené užívání společné části bytového domu. Ani minimálně
podle ní nedošlo k narušení či změně vnitřní kanalizace. Připojení na vnitřní kanalizaci
tudíž spadá do režimu práva stěžovatelky na užívání společných prostor domu a nelze
jej považovat za změnu společné části domu ve smyslu §1175 odst. 1 občanského zákoníku.
[13] Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že měl posoudit proporcionalitu mezi jejím právem
na přiměřené užívání společné kanalizace a ochranou společenství vlastníků jednotek
před nepřiměřeným zneužíváním této společné části domu některým ze spoluvlastníků,
resp. na úkor zbývajících spoluvlastníků. Je však nesporné, že stěžovatelce svědčí právo užívat
svoji kancelář a řádné užívání kanceláře jistě zahrnuje i možnost provádět administrativní činnost,
uvařit si kávu, ohřát oběd, umýt nádobí či si umýt ruce a použít WC. Tuto problematiku
však krajský soud neřešil a pouze formalisticky převzal posouzení dané věci předestřené
žalovaným.
[14] Stěžovatelka vyjadřuje také nesouhlas s jednáním vedoucí stavebního úřadu, které krajský
soud nezohlednil. Tuto skutečnost sice stěžovatelka neuvedla v žalobě, krajský soud ji však měl
zjistit ze správního spisu. Stěžovatelka tak opakovaně namítá, že jednání a rozhodování vedoucí
stavebního úřadu bylo krajně nestandardní.
[15] V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatelka předkládá kasačnímu soudu Prohlášení
vlastníka – Vymezení a popis jednotek v budově (dále jen „prohlášení vlastníka“).
Podle něj je potrubní vedení odpadní vody od zaústění do stoupajícího vedení, tedy včetně
zaústění, evidováno jako „příslušenství a vybavení náležející k bytové jednotky XA“. Stěžovatelka
je řádným spoluvlastníkem společných částí domu, tedy i spoluvlastníkem kanalizace
a má podle §1175 odst. 1 občanského zákoníku právo tyto části užívat. Krajský soud tudíž
nesprávně posoudil skutkový stav věci, jelikož nevzal uvedené prohlášení vlastníka v potaz.
IV.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že souhlasí s posouzením sporné otázky
krajským soudem. Napadený rozsudek podle žalovaného obsahuje podrobné vysvětlení
a na zjištěný skutkový stav byla aplikována odpovídající ustanovení stavebního zákona
a občanského zákoníku.
[17] Stěžovatelka v kanceláři vybudovala vyzděním sádrokartonové zdi sociální zařízení
(sprchový kout, umyvadlo a WC). Tato stavební úprava předpokládala napojení odpadního
potrubí do stávající kanalizační stoupačky, která není v jejím vlastnictví, nýbrž ve spoluvlastnictví
všech vlastníků jednotek. Pokud dochází ke změnám společných částí domu, je oprávněno
udělovat souhlas s těmito změnami právě společenství vlastníků jednotek.
[18] Podle žalované se stěžovatelka mýlí, pokud tvrdí, že získala-li souhlas společenství
vlastníků jednotek s napojením kanceláře na vodovod domu, získala tím automaticky také souhlas
s napojením této jednotky na jiný domovní rozvod, a tudíž i jinou společnou část domu,
kterou je kanalizační rozvod. S ohledem na nezískání souhlasu společenství vlastníků jednotek
k napojení na kanalizaci byl stavební úřad oprávněn řízení o dodatečném povolení stavby zastavit.
V.
[19] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Stavební úřad zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o dodatečné povolení stavby z důvodu
nepředložení souhlasu orgánu společenství vlastníků jednotek s napojením kanceláře stěžovatelky
na vnitřní kanalizaci bytového domu, v němž se nacházela. Spornou je otázka, zda byla
stěžovatelka povinna tento doklad stavebnímu úřadu k povolení stavebních úprav předkládat,
resp. zda se v případě vybudování sociálního zařízení v kanceláři a jeho napojení na vnitřní
kanalizaci bytového domu jedná o změnu užívání části stavby.
[22] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatelka oznámila stavebnímu
úřadu dne 13. 11. 2009 změnu v užívání stavby, nebytové jednotky XA, v bytovém domě
z původní kočárkárny na sklad. Uvedla, že původně bylo jejím záměrem užívání této jednotky
jako kanceláře se sociálním zařízením s tím, že sociální zařízení napojí na stávající kanalizaci,
kterou spravuje společenství vlastníků jednotek. To však s napojením odpadů na vnitřní
kanalizaci bytového domu nesouhlasilo, proto stěžovatelka změnila užívání původní kočárkárny
na sklad. Stavební úřad přitom stěžovatelce sdělil, že taková změna vyžaduje rozhodnutí,
neboť se dotýká práv třetích osob a vyžaduje podrobnější posouzení jejích účinků na okolí.
Stěžovatelka proto následně žádostí ze dne 24. 2. 2010 požádala stavební úřad o změnu užívání
jednotky XA na kancelář bez sociálního zařízení, neboť jednotku XA hodlala pronajmout jako
kancelář nájemnici další bytové jednotky XC ve stejném bytovém domě (taktéž ve vlastnictví
stěžovatelky), v níž bylo možno užívat sociální zařízení. Stavební úřad vydal dne 26. 3. 2010
souhlas č. j. 5328/2010/SÚ/Le, se změnou v užívání stavby „nebytové jednotky XA na kancelář
bez sociálního zařízení k bytové jednotce XC S., V. č. p. XB“.
[23] V mezidobí zahájil stavební úřad řízení o odstranění stavby podle §129 odst. 1
stavebního zákona, které se týkalo nepovoleného napojení kanceláře na vodovod v bytovém
domě. Dodatečné povolení stavby a souhlas s užíváním vodovodu v bytovém domě vydal
stavební úřad dne 19. 5. 2010, č. j. 1044/2010/SÚ/Le, neboť stěžovatelka svoji žádost
o dodatečné povolení stavby doložila též souhlasem společenství vlastníků jednotek s napojením
kanceláře na vodovod. Podmínkou pro užívání vodovodu bytového domu však bylo, že „stavebník
nesmí provádět napojení na kanalizační vedení domu XB bez souhlasu společenství domu XB ve V. ul. ve S.“
[24] Následně zahájil stavební úřad dne 7. 9. 2016 řízení o odstranění stavby podle §129
odst. 1 písm. b) stavebního zákona, týkající se stavebních úprav, které jsou předmětem nyní
projednávané věci. Stěžovatelka podle šetření stavebního úřadu vybudovala v kanceláři sociální
zařízení napojené na vnitřní rozvody kanalizace bez opatření stavebního úřadu. Stavební úřad
usnesením ze dne 16. 5. 2017, č. j. MUSLKAN/23613/2017/SÚ, řízení o žádosti o dodatečné
povolení stavby ze dne 29. 9. 2016, týkající se těchto stavebních úprav, zastavil,
neboť stěžovatelka neodložila projektovou dokumentaci zpracovanou oprávněnou osobou
a zároveň doklad o souhlasu orgánu společenství vlastníků jednotek s požadovanou změnou,
tedy umožňující provést stavební záměr.
[25] Stěžovatelka následně opětovně požádala stavební úřad (dne 22. 5. 2016) o dodatečné
povolení uvedených stavebních úprav, k čemuž doložila potřebnou projektovou dokumentaci.
Usnesením stavebního úřadu však bylo řízení i tentokrát zastaveno (srov. odst. [1]),
a to pro nedoložení souhlasu společenství vlastníků jednotek s napojením sociálního zařízení
v kanceláři na vnitřní kanalizaci bytového domu.
[26] Podle §104 odst. 1 písm. k) stavebního zákona, ohlášení postačí u stavební úpravy pro změny
užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se její vzhled a nevyžadují
posouzení vlivů na životní prostředí.
[27] Podle §105 odst. 1 věty druhé písm. a) stavebního zákona, k ohlášení stavebník připojí doklad
prokazující vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavební záměr anebo právo odpovídající
věcnému břemenu k pozemku či stavbě, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn; tyto doklady
se připojují, nelze-li tato práva ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem.
[28] Podle §127 odst. 1 věty první, změnu v užívání stavby, která není podmíněna změnou dokončené
stavby, oznamuje stavebnímu úřadu osoba, která má ke stavbě vlastnické právo nebo prokáže právo změnit
užívání stavby.
[29] Podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku
stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí vyžadovaného
stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazující anebo v rozporu s ním,
a stavba nebyla dodatečně povolena.
[30] Podle §1175 odst. 1 občanského zákoníku, vlastník jednotky má právo svobodně spravovat,
výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt, jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému
vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části.
[31] Nejvyšší správní soud předesílá, že stavbou ve smyslu §2 odst. 4 stavebního zákona
se rozumí jak stavba nová, tak i změna dokončené stavby, tj. nástavba či přístavba
nebo též stavební úprava (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015,
č. j. 9 As 116/2014 - 31). Základní principy a povolovací režimy upravené stavebním zákonem
se proto vztahují i na stavební úpravy, které mají za následek změnu v užívání stavby.
Pokud tedy v posuzovaném případě stěžovatelka provedla stavební úpravy, kterými změnila účel
užívání nebytové jednotky, bylo její povinností ohlásit takové stavební úpravy stavebnímu úřadu
podle shora citovaného §104 odst. 1 písm. k) stavebního zákona. Tedy ohlášení vyžaduje i změna
stavby spočívající ve stavebních úpravách, které mění účel jejího užívání, je-li splněn zákonný
předpoklad, že provedením stavebních úprav nedojde k překročení nastavených limitních
parametrů; v opačném případě by již vyžadovaly stavební povolení (srov. opět citovaný rozsudek
č. j. 9 As 116/2014 - 31).
[32] Stěžovatelka v daném případě požádala stavební úřad o změnu užívání kočárkárny
na sklad, což následně změnila a požadovala změnu užívání kočárkárny (tj. holé místnosti)
na kancelář bez sociálního zařízení. Tato změna vyžadovala oznámení stěžovatelky stavebnímu
úřadu v souladu §127 odst. 1 stavebního zákona, na jehož základě uvedený úřad udělil souhlas
s touto změnou užívání. Stěžovatelka tudíž začala nebytovou jednotku XA, původně kočárkárnu,
užívat jako kancelář bez sociálního zařízení. Tato skutečnost ostatně není mezi stranami sporná.
[33] Následně však byly v uvedeném nebytovém prostoru, kanceláři, provedeny stavební
úpravy spočívající ve zřízení sprchového koutu, WC, umyvadla, a také kuchyňského koutu.
Aby zřízené sociální zařízení mohla užívat, potřebovala stěžovatelka jejich napojení nejen
na vodovod, ale i na vnitřní kanalizaci. To by však obnášelo provedení stavebních úprav,
které by měly za následek změnu užívání kanceláře bez sociálního zařízení na kancelář
se sociálním zařízením [§104 odst. 1 písm. k) stavebního zákona]. Stěžovatelka přitom
bez souhlasu společenství vlastníků jednotek a bez vědomí stavebního úřadu uvedenou kancelář
na vodovod přesto napojila. Stavební úřad tudíž zahájil řízení o odstranění uvedené stavby
(stavební úpravy) podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Jelikož stěžovatelka požádala
o dodatečné povolení této stavby a společenství vlastníků jednotek souhlasilo s napojením
kanceláře bez sociálního zařízení na vodovod, vydal stavební úřad dodatečné povolení této
stavby. V něm mj. uvedl, že se jedná o změnu užívání části stavby napojením na vodovod,
které podléhá ohlášení. Schváleným účelem užívání totiž sice byla kancelář, avšak bez sociálního
zařízení (viz výše odst. [22]). Sociální zařízení stěžovatelka využívala v jiné bytové jednotce
rovněž v jejím vlastnictví XC nacházející se v tomtéž bytovém domě. V dodatečném povolení
stavby spočívající v napojení na vodovod současně stavební úřad uvedl jako podmínku užívání to,
že případné napojení kanceláře na kanalizaci nelze učinit bez souhlasu společenství vlastníků
jednotek. I přes uvedené stěžovatelka napojila následně kancelář rovněž na vnitřní kanalizaci
bytového domu, čímž umožnila užívání vybudovaného sociálního zařízení, aniž by opatřila
souhlas společenství vlastníků jednotek. I napojení na kanalizaci, shodně jako napojení
na vodovod, totiž představovalo změnu užívání kanceláře bez sociálního zařízení na kancelář
se sociálním zařízením. Napojení na vnitřní kanalizaci, která je společnou částí domu,
tedy provedla v rozporu s podmínkami užívání kanceláře podle dodatečného povolení stavby
ze dne 26. 3. 2010, tj. bez souhlasu společenství vlastníků jednotek. Tímto napojením kanceláře
na kanalizaci došlo ke změně v užívání kanceláře, neboť na vnitřní kanalizaci do té doby kancelář
nebyla napojena a sociální zařízení s napojením na kanalizaci stěžovatelka nevyužívala. Stejně jako
i v případě napojení na vodovod stěžovatelka potřebovala i tentokrát souhlas společenství
vlastníků jednotek. Stavební úřad tudíž postupoval správně, pokud i v tomto případě zahájil
řízení o odstranění stavby podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť stěžovatelka
řádně neohlásila stavební úpravy, jež měly za následek změnu v užívání stavby podle §104 odst. 1
písm. k) stavebního zákona.
[34] Přestože stěžovatelka nyní v kasační stížnosti namítá, že by bylo absurdní užívat kancelář
bez sociálního zařízení, nezbývá než dodat, že právě o takovou změnu užívání kočárkárny
na kancelář bez sociálního zařízení původně požádala, neboť uváděla, že bude užíváno sociální
zařízení nacházející se v jiné bytové jednotce XC v tomtéž bytovém domě (viz opět odst. [22]).
Chtěla-li tedy následně tuto kancelář užívat včetně sociálního zařízení, bylo její povinností opět
ohlásit stavební úpravy spojené se změnou užívání nebytové jednotky spočívající ve změně
na kancelář se sociálním zařízením napojenou nejen na vodovod, ale i kanalizaci. Ona sama
přitom již v žádosti o změnu užívání původní kočárkárny, nebytové jednotky XA, na kancelář
uvedla, že si je vědoma toho, že vybudování sociálního zařízení není možné s ohledem
na chybějící souhlas společenství vlastníků jednotek s napojením na rozvody vodovodu
a kanalizace, který toto společenství neposkytne.
[35] Stěžovatelka se mýlí, jestliže v kasační stížnosti tvrdí, že rozhodnutím stavebního úřadu
ze dne 19. 5. 2010, č. j. 1044/2010/SÚ/Le, jí bylo povoleno nejen napojení na vodovod,
ale i napojení na vnitřní kanalizaci. Tato skutečnost z uvedeného rozhodnutí nejenže nevyplývá,
ale naopak z něj plyne podmínka zcela opačná, podle níž „stavebník nesmí provádět napojení
na kanalizační vedení domu XA bez souhlasu společenství domu XA ve V. ul. ve S.“ Z uvedeného je zcela
nepochybné, že tímto rozhodnutím souhlas s napojením kanceláře na kanalizaci bytového domu
neobdržela. Nadto si musela být nezbytnosti obstarat souhlas společenství vlastníků jednotek
v případě napojení kanceláře na kanalizaci vědoma. Tvrzení o tom, že voda, která je přiváděna
do kanceláře přes vodovod, se měří, a proto je potřeba souhlasu s napojením na vodovod, včetně
instalace vodoměru, avšak voda, která odtéká z kanceláře, se neměří, a proto není souhlasu
potřeba, není v dané věci vůbec relevantní a ani opodstatněné. Jak v případě napojení
na vodovod, tak i na kanalizaci se totiž jedná o změnu v užívání stavby v důsledku stavebních
úprav, neboť do doby jejich provedení stěžovatelka neužívala sociální zařízení, tedy ani uvedené
napojení na vnitřní kanalizaci, resp. dříve (před dodatečným povolením) i na vodovod.
[36] Podle stěžovatelky připojení na kanalizaci představuje přiměřené a řádné užívání společné
části domu, a je tudíž realizací jejího práva na užívání společných prostor domu a nelze
jej považovat za změnu společné části domu. Stěžovatelka je mohla provést bez ohlášení
ve smyslu §1175 odst. 1 občanského zákoníku, neboť má právo spravovat a užívat svoji bytovou
jednotku podle svého uvážení.
[37] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že oprávnění vyplývající ze stěžovatelkou
odkazovaného §1175 odst. 1 občanského zákoníku (viz citace v odst. [32]) nikterak nesouvisí
s otázkami řešenými v souzené věci. Občanský zákoník v části, v níž jsou mj. upravena i práva
a povinnosti vlastníků jednotek, totiž upravuje vztahy související s bytovým spoluvlastnictvím,
tedy reguluje práva a povinnosti vlastníků jednotek a rozsah a obsah jejich spoluvlastnického
práva ke společným částem domu, a to především mezi těmito vlastníky/spoluvlastníky
navzájem. Tato úprava se však netýká požadavků, jež v souvislosti s realizací těchto práv
a povinností upravují normy veřejného práva, zde konkrétně stavebního zákona. Jinými slovy
skutečnost, že stěžovatelka je oprávněna podle §1175 odst. 1 užívat společné části domu
(nemůže je však měnit), ničeho nevypovídá o tom, zda v případě změny společné části domu
(k níž zde nepochybně došlo napojením nebytové jednotky na vnitřní kanalizaci), v důsledku
níž se mění i účel užívání jednotky, je třeba splnit požadavky vyplývající z těchto veřejnoprávních
norem, zde stavebního zákona. Z uvedeného důvodu je stěžovatelčina argumentace odkazem
na §1175 odst. 1 občanského zákoníku bez valného významu k vlastnímu meritu věci.
[38] Tedy požadavky k samotnému faktickému provedení stavebních úprav vedoucích
ke změně účelu užití stavby (její části), ať již se jedná o bytovou či nebytovou jednotku,
či společnou část domu, je třeba hledat prvořadě nikoliv v právu soukromém (v občanském
zákoníku), ale v právu veřejném. Krajský soud tedy nepochybil, pokud velmi podrobně rozebral
požadavky, které vyžaduje stavební zákon v případě stavebních úprav majících za následek
změnu v užívání části stavby, o jakou šlo i v souzené věci. Stavební úpravy, které stěžovatelka
v kanceláři provedla (napojení na kanalizaci), zasahovaly do společné části domu (vnitřní
kanalizace). Je tomu tak proto, že stěžovatelka napojila jí zbudovaný sprchový kout,
WC a umyvadlo do stávající kanalizační stoupačky, která není v jejím výlučném vlastnictví,
nýbrž je společnou částí domu. V takovém případě byla povinna v souladu s výše citovaným
§104 odst. 1 písm. k) ve spojení s §105 odst. 1 písm. a) stavebního zákona doložit souhlas
společenství vlastníků jednotek s tímto napojením, neboť se jednalo o zásah do společného
vlastnictví ve správě společenství vlastníků jednotek. Skutečnost, že vnitřní kanalizace
je společnou částí domu, ostatně stěžovatelka nerozporuje, pouze vyhledává argumenty (zejména
odkazem na přiměřenost užívání), pro které právě v jejím případě nebylo třeba souhlasu
společenství vlastníků jednotek s napojením na tuto kanalizaci.
[39] Krajský soud tuto otázku podrobně rozebral v odst. 30. napadeného rozsudku a Nejvyšší
správní soud k věcně správným závěrům krajského soudu nemá žádná další doplnění nad rámec
shora uvedeného. Pro přehlednost na ně odkazuje a ztotožňuje se s nimi.
[40] Jen pro úplnost zde Nejvyšší správní soud dodává, že je nedůvodná stěžovatelčina
rétorika, v níž se snaží krajský soud „chytnout za slova“ a vnutit kasačnímu soudu myšlenku,
že nevybudovala koupelnu a kuchyň (o nichž se měl v napadeném rozsudku zmiňovat krajský
soud). Nicméně o kuchyni není v napadeném rozsudku zmínka a pokud jde o užití pojmu
koupelna, pak z obsahu napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že krajský soud užil tento
pojem v návaznosti na obsah napadeného rozhodnutí a za účelem souhrnného označení
vybudovaného sprchového koutu, WC a umyvadla a jejich napojení na kanalizační stoupačky.
Obsah jedinkrát užitého slova „koupelna“ je tak v kontextu posuzované věci zcela zřejmý.
Stěžovatelka se tak pouze snaží odvést pozornost od samotné podstaty věci, která spočívá
v tom, že bez souhlasu společenství vlastníků jednotek, o jehož nezbytnosti sama dobře věděla
a jež k dispozici neměla, provedla napojení kanceláře na kanalizaci za účelem možnosti využívání
zbudovaného sociálního zařízení. To mělo za důsledek změnu v užívání uvedené části stavby.
[41] Jinými slovy, stěžovatelka provedla stavební úpravy, které změnily účel užívání kanceláře
bez sociálního zařízení na kancelář se sociálním zařízením, k čemuž bylo nutné podat stavebnímu
úřadu ohlášení [viz §104 odst. 1 písm. k) stavebního zákona], a zároveň provedla stavební úpravy
na společných částech domu (vnitřní kanalizaci), aniž disponovala souhlasem společenství
vlastníků jednotek, což ostatně ani nerozporuje.
[42] Nejvyšší správní soud přitom již ve svém rozsudku ze dne 25. 8. 2020,
č. j. 2 As 426/2018 - 46, dovodil, že je nutná „existence soukromoprávního titulu, v němž bude
jednoznačně vymezeno oprávnění stěžovatelky realizovat její stavební záměr na společných částech domu
vůči vlastnickému právu ostatních spoluvlastníků, je proto nesporným zákonným požadavkem vyplývajícím
z formulace citovaného ustanovení §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona.“ Obdobně to platí i v případě
ohlašované stavební úpravy podle §105 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Stěžovatelka tudíž
byla povinna i v nynější věci v souvislosti se zamýšleným užíváním kanceláře nově se sociálním
zařízením doložit souhlas společenství vlastníků jednotek k napojení tohoto sociálního zařízení
na kanalizaci. Tímto jejím jednáním totiž došlo ke změně na společných částech domu
ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek a ve správě společenství vlastníků těchto jednotek.
[43] Přestože je i stěžovatelka vlastníkem jednotky, nebytového prostoru, kterou smí
spravovat, tudíž s ní libovolně a výlučně nakládat a rovněž ji užívat, výkon těchto práv je omezen
vlastnickým právem dalších majitelů bytových (či nebytových) jednotek a rovněž zákazem zásahů
do společných částí domu (změna, poškození, ohrožení). Takové omezení vlastnického práva
přímo vyplývá z předmětného §1175 odst. 1 občanského zákoníku, a tudíž tvrzení stěžovatelky,
že na základě tohoto ustanovení měla právo napojit se na společnou část domu (vnitřní
kanalizaci), která je rovněž v jejím spoluvlastnictví, není důvodná. Kanalizace je společnou částí
domu, jejíž správou je pověřeno společenství vlastníků jednotek. Pro uvedené není možné
se společnými částmi domu, i přestože je k nim umožněn přístup přímo z bytové jednotky
stěžovatelky, nakládat libovolně bez souhlasu společenství vlastníků jednotek. Krajský soud
ani žalovaný tudíž nepochybili, jestliže dospěli k závěru, že bylo povinností stěžovatelky předložit
v řízení o dodatečném povolení stavby souhlas společenství vlastníků jednotek. Ostatně
ani podle zmiňovaného §1175 odst. 1 občanského zákoníku stěžovatelka neměla právo
tyto společné části domu měnit, tj. napojovat se na vnitřní kanalizaci. Ke stavební úpravě
spojené se změnou užívání části stavby, tudíž kanceláře bez sociálního zařízení na kancelář
se sociálním zařízením a k jeho napojení na kanalizaci, stěžovatelka tedy potřebovala
souhlas společenství vlastníků jednotek ve smyslu §105 odst. 1 písm. a) stavebního zákona,
jak již shora uvedeno.
[44] Stěžovatelka také namítá, že měl krajský soud posoudit proporcionalitu a stanovit,
zda v daném případě má přednost stěžovatelčino právo na přiměřené užívání společné kanalizace
či upřednostnit ochranu společenství vlastníků jednotek před nepřiměřeným zneužíváním této
společné části domu.
[45] V právě projednávané věci stěžovatelka tuto námitku před krajským soudem nevznesla,
jedná se tudíž o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Přesto k uvedenému kasační
soud dodává, že předmětem nyní projednávané věci je zastavení řízení o dodatečném povolení
stavby z důvodu nepředložení všech nezbytných dokladů, zde konkrétně souhlasu společenství
vlastníků jednotek. V posuzovaném případě proto správní orgány nebyly povinny zkoumat,
zda mělo společenství vlastníků jednotek stěžovatelce udělit souhlas či nikoliv, nebo zda jeho
neudělení mohlo být vůči stěžovatelce diskriminační. Tato otázka může být předmětem řízení,
jež mají pravomoc vést civilní soudy v souladu s §1209 občanského zákoníku. Na závěru
o povinnosti předložit souhlas společenství vlastníků jednotek nemůže nic změnit ani nešťastná
situace stěžovatelky, která v nastalé situaci nemůže řádně užívat sociální zařízení v kanceláři.
Krajský soud tedy nepochybil, pokud se nezabýval touto otázkou, která není předmětem řízení
v nynější věci. Naopak s ohledem na výše uvedené lze potvrdit jako správný názor správních
orgánů, podle nějž za předpokladu, že stěžovatelka nebyla schopna obdržet souhlas společenství
vlastníků jednotek, o čemž sama od počátku věděla, mohla dosáhnout nápravy tohoto stavu
soudní cestou právě ve zmíněném řízení před civilními soudy. Stěžovatelka však na takový
postup rezignovala a namísto toho se snaží zpochybnit závěry správních orgánů v řízení
o dodatečném povolení stavby za použití nejrůznější argumentace, která však na jím vyslovených
závěrech, jimž přisvědčil i krajský soud, nemůže ničeho změnit.
[46] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka část kasační argumentace staví
na vyjádření nesouhlasu s některými konkrétními větami obsaženými v napadeném rozsudku.
Nutno však dodat, že se jedná o věty vytržené z kontextu. Pokud takto stěžovatelka vytrhuje
větu, v níž krajský soud vyslovil, že „napojením sprchového koupu, WC a koupeny na vnitřní kanalizaci
dochází ke změně této společné části“, tj. kanalizace, a uvádí, že se jedná o nesmysl a nepochopení
skutkové podstaty, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na vše výše uvedené. Z toho vyplývá,
že závěry krajského soudu, v rámci nichž vyslovil i citovanou část věty, jsou zcela správné
a naopak svědčí o tom, že jak krajský soud, tak i dříve správní orgány pochopily podstatu věci
velice správně. Neužívala-li stěžovatelka vnitřní kanalizaci, která je společnou částí domu
a následně, po zbudování sociálního zařízení a kanalizačních rozvodů uvnitř jednotky,
tyto napojila na onen vnitřní rozvod kanalizace představující společnou část domu, pak právě
v tom spočívá změna stavby zasahující do společné části domu, která je spojena se změnou
v užívání části stavby (dříve „holé“ kanceláře bez sociálního zařízení nyní jako kanceláře
se sociálním zařízením).
[47] Ze stejného důvodu (vytržení věty z kontextu) pak Nejvyšší správní soud opodstatněnou
neshledává ani námitku o chybné úvaze krajského soudu, podle níž „jde o kancelář ke konkrétní
bytové jednotce“ a „bytovou jednotku, jíž měla kancelář sloužit“. Z obsahu správního spisu a zejména
v něm obsažených stěžovatelčiných podání (srov. např. obsah žádosti o povolení změny užívání
ze dne 22. 2. 2010, zaevidované stavebním úřadem dne 24. 2. 2010 pod č. j. 8016/10/LE) je totiž
zcela zřejmé, co těmito větami krajský soud mínil. V daném případě byla stěžovatelce povolena
změna užívání nebytového prostoru původně užívaného jako kočárkárna tak, že nově
je jí kancelář bez sociálního zařízení, posléze i s napojením na vodovod. Důvodem, pro který
stěžovatelka požádala o tuto změnu užívání stavby (bez sociálního zařízení), bylo jednak to,
že si byla vědoma toho, že společenství vlastníků jí s napojením na vodovod a kanalizaci nedá
souhlas (byť napojení na vodovod následně schválil), a také proto, že hodlala pronajmout
tuto nebytovou jednotku jako kancelář osobě, která si u stěžovatelky pronajala i další jednotku
v jejím vlastnictví ve stejném bytovém domě (jednotku XC), v níž se nacházelo sociální zařízení.
Nebylo ho tedy z uvedeného důvodu třeba ve zmíněné kanceláři, v jednotce XA. Správní orgány
tedy stěžovatelce zcela vyhověly v jejím původním požadavku, což však nyní stěžovatelka využívá
jako argument proti správním orgánům s tvrzením, že užívání kanceláře bez připojení sociálního
zařízení na kanalizaci nedává smysl. Byla to však opět jen a jen stěžovatelka, která o takovou
změnu užívání svého nebytového prostoru u stavebního úřadu požádala. Fakt, že se následně věci
vyvinuly jinak, než stěžovatelka původně předpokládala (prodala jednotku XC), v důsledku čehož
již nebylo možno ke kanceláři využívat sociální zařízení v bytě č. XC, nemůže ničeho změnit
na její povinnosti předložit v případě žádosti o dodatečné povolení stavby (napojení sociálního
zařízení na kanalizaci domu) souhlas společenství vlastníků jednotek ve smyslu §105 odst. 1
písm. a) stavebního zákona. Ani námitky spočívající ve zpochybňování některých konkrétních
vět obsažených v napadeném rozsudku tudíž nemohou najít opodstatnění.
[48] Nejvyšší správní soud tudíž neshledal pochybení v právním posouzení věci provedeném
krajským soudem a kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy nebyl naplněn.
[49] Stěžovatelka v kasační stížnosti konečně vyjadřuje nesouhlas i s postupem vedoucí
stavebního úřadu a tvrdí, že jednání a rozhodování vedoucí stavebního úřadu bylo krajně
nestandardní. Rovněž vytýká krajskému soudu, že nezjistil skutkový stav věci, neboť nevzal
v potaz prohlášení vlastníka, z nějž lze dovodit, které části kanalizace patří k nebytové jednotce
a které jsou společnými částmi domu. Uvedené námitky však stěžovatelka neuplatnila v řízení
o žalobě, resp. námitku týkající se pochybností o podjatosti vedoucí stavebního úřadu uplatnila
po lhůtě k uplatnění žalobních bodů, jak vysvětlil krajský soud v odst. 34. napadeného rozsudku.
Z uvedeného důvodu se krajský soud těmito námitkami nemohl zabývat. Namítá-li stěžovatelka
tyto skutečnosti až nyní v kasační stížnosti, nutno uzavřít, že uvedené námitky jsou nepřípustné
podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatelce nic nebránilo je v řízení před krajským soudem uplatnit,
v takovém případě by bylo povinností krajského soudu i tyto námitky vypořádat. Jestliže
je však stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti, jedná se o námitky, které Nejvyšší
správní soud není oprávněn posuzovat.
VI.
[50] Kasační stížnost není pro výše uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[51] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a právo na náhradu
nákladů řízení tudíž nemá. Žalovanému jako v řízení úspěšnému účastníkovi žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu