ECLI:CZ:NSS:2022:4.AZS.18.2022:52
sp. zn. 4 Azs 18/2022 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: L. V. N., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha
4, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2021, č. j. MV-15920-8/SO-2021, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2021, č. j. 76 A 2/2021 -
82,
takto:
Kasační stížnosti se n ep ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 1. 10. 2020,
č. j. OAM-1020-18/ZR-2020 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), výrokem
I. zrušilo platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 2 písm. f) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a výrokem II. mu stanovilo lhůtu 30 dnů k vycestování
z území jdoucí od právní moci uvedeného rozhodnutí, resp. ode dne propuštění z výkonu trestu
odnětí svobody, a to podle §77 odst. 3 tohoto zákona.
[2] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) I. výrok
rozhodnutí správního orgánu potvrdila, II. výrok změnila tak, že se „se podle §77 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců stanoví lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci rozhodnutí Komise
o odvolání.“
[3] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který ji výše specifikovaným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl jako nedůvodnou.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se nyní brání proti napadenému rozsudku kasační
stížností, jejíž součástí učinil i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Tento návrh stěžovatel odůvodňuje skutečností, že má na území České republiky družku
a tři nezletilé dcery. Nejmladší dceři je teprve necelého půl roku (narozena dne X). Družka i
všechny tři dcery disponují oprávněním k trvalému pobytu na území České republiky. Jejich
zájmy na soukromém a rodinném životě požívají zvláštní ochrany podle Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Stěžovatel by v případě nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti utrpěl újmu spočívající v zásahu do jeho soukromého a rodinného života,
neboť by musel opustit území České republiky, čímž by došlo k neodvratnému rozdělení rodiny.
To současně představuje i zásah do rodinného života jeho družky a dcer. Stěžovatel je pro svou
rodinu nepostradatelný, neboť každodenně pečuje o své dcery, a to i proto, že s ohledem
na nemožnost současného výdělku rodinu ekonomicky zabezpečuje jeho družka, která
je nyní živitelkou rodiny a nemá prostor na péči o dcery. Nejmladší dcera je na péči stěžovatele
s ohledem na její věk a pracovní vytížení matky zcela závislá.
[6] Svoji žádost stěžovatel odůvodňuje i odkazy na závěry vyplývající z judikatury vysokých
soudů (Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího správního soudu) a dodává,
že nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by byly zpřetrhány rodinné vazby, což nelze
považovat za přiměřené. Stěžovatel si přitom není vědom žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mohla vzniknout újma třetím osobám,
nebo že by mohlo dojít k ohrožení důležitého veřejného zájmu.
[7] Na podporu svých tvrzení stěžovatel dokládá čestná prohlášení své družky a nejstarší
dcery ze dne 2. 2. 2022, kopii rodného listu nejmladší dcery a průkazů pobytových oprávnění
všech členek jeho rodiny.
[8] Žalovaná nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, neboť nejsou
splněny podmínky podle §73 odst. 2 s. ř. s., především podmínka spočívající v nepoměrně větší
újmě, která by měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s nastoupením právních následků
napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území
České republiky nelze posuzovat jako nepoměrně větší újmu, neboť ta by stěžovateli mohla
vzniknout až na základě správního vyhoštění z území. To sice také může být důsledkem zrušení
stěžovatelova povolení k trvalému pobytu, nicméně je o něm rozhodováno v samostatném
správním řízení, při kterém jsou zkoumány dopady vydaného rozhodnutí z hlediska
nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života. Proti takovému rozhodnutí
pak lze podat žalobu, která má ze zákona odkladný účinek.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spoj ení
s §107 s. ř. s. nejsou splněny.
[10] Podle §107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije §73 odst. 2
až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[11] Z citovaného ustanovení je zjevné, že odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele
přiznat, jsou-li splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného
účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu
ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58). Uvedené předpoklady musí být naplněny
kumulativně. Tak tomu v posuzované věci není, jak kasační soud dále vyloží.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval podmínkou existence újmy na straně
stěžovatele. Již dříve vyslovil, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel
(např. usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Od stěžovatele, který žádá o přiznání
odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení
o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným
osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných
skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek,
jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním
zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením
(např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50).
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovateli by v důsledku výkonu rozhodnutí
hrozila újma, spočívající v zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Ta vyplývá z jím
tvrzených a doložených skutečností, že má na území České republiky družku a tři nezletilé dcery,
s nimiž sdílí společnou domácnost, o své dcery denně pečuje. Je zřejmé, že pokud stěžovatel není
ekonomicky aktivní, je zejména nejmladší dcera narozená v září loňského roku na stěžovatelově
péči závislá, neboť je to jeho družka, která rodinu zabezpečuje ekonomicky, a je tudíž více
pracovně vytížená. Především z důvodu péče o nezletilé dcery tudíž stěžovateli výkonem
rozhodnutí újma nepochybně hrozí a první výše uvedená podmínka je splněna.
[14] Jedná-li se o druhou z vytčených podmínek (újma, která by nepřiznáním odkladného
účinku vznikla stěžovateli, je nepoměrně větší, než újma, jež by jeho přiznáním vznikla jiným
osobám), i tu má Nejvyšší správní soud v nynější věci za splněnou. Neshledal žádné konkrétní
okolnosti nasvědčující tomu, že by taková újma bezprostředně někomu dalšímu hrozila
a nepoukázal na ně ani žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladnému účinku kasační
stížnosti.
[15] Kasační soud se tudíž zabýval poslední podmínkou, jejíž splnění je předpokladem
vyhovění stěžovatelově žádosti, a to rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným
zájmem.
[16] Nejvyšší správní soud z napadeného rozsudku zjistil a ze správního spisu ověřil,
že stěžovatel byl odsouzen za spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního
zákoníku, jíž se dopustil v roce 2015, k jeho odsouzení však došlo teprve v roce 2020. V době
od května 2016 do února 2018 totiž pobýval ve Vietnamu, tedy byl odloučen od rodiny
(z důvodu tvrzené péče o svoji matku) a poté se až do počátku roku 2019 skrýval, než byl zatčen
a následně odsouzen (blíže viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 9 To
380/2019 – 1957). Nejvyššímu správnímu soudu je známo i to, že dne 9. 12. 2020 byl stěžovatel
na základě rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově č. j. 35 Pp 118/2020 podmíněně propuštěn
z výkonu trestu odnětí svobody se zkušební dobou do 9. 12. 2023. O těchto skutečnostech se
přitom stěžovatel ve svém návrhu vůbec nezmiňuje.
[17] K otázce možného rozporu přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem
se Nejvyšší správní soud vyjádřil mimo jiné v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 –
25, v němž dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné
poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé
důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu,
jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu §73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně
konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do
základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS).“
[18] Nejvyšší správní soud tudíž přistoupil k poměřování intenzity proti sobě stojící újmy
hrozící stěžovateli a narušení důležitého veřejného zájmu.
[19] Jak již výše uvedeno, není sporným, že stěžovatel má na území České republiky družku
a tři nezletilé dcery, o které se v současné době podle svého tvrzení osobně stará. Současně však
nelze odhlédnout od toho, že ani tato skutečnost mu v minulosti nebránila v tom, aby páchal
závažnou trestnou činnost, která vyústila v jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody, během něhož dcery (dvě v té době již narozené) rovněž zůstaly výlučně v péči jeho
družky. Tak tomu bylo i v době před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, kdy necelé dva
roky pobýval v zemi svého původu. Narození nejmladší dcery (v září 2021) pak na těchto
skutečnostech ničeho nemění, neboť jak již uvedeno, i v době stěžovatelova pobytu v zemi
původu a následně ve výkonu trestu odnětí svobody zůstala veškerá péče o dvě tehdy narozené
dcery na stěžovatelově družce. Nadto v případě vycestování zpět do země původu
není vyloučeno, aby stěžovatel svou rodinu ekonomicky podporoval, neboť zde má jisté zázemí
(v zemi původu má matku). Jak ostatně přiléhavě uvedl i krajský soud, který v řízení o žalobě
usnesením ze dne 19. 5. 2021, č. j. 76 A 2/2021 - 31, nepřiznal žalobě odkladný účinek, není
rovněž vyloučeno, aby stěžovatel kontakt s družkou a s dcerami zajistil jiným vyhovujícím
způsobem či aby vycestovali do země původu společně.
[20] Nelze totiž přehlédnout, že ve stěžovatelově případě se nejedná o bagatelní trestnou
činnost, kterou by páchal před mnoha lety. Nejvyšší správní soud totiž například v usnesení
ze dne 26. 6. 2019, č. j. 8 Azs 135/2019 - 38, dovodil, že ani časový odstup v délce čtyř let
od spáchání trestného činu nemusí být dostatečně dlouhým odstupem, který by zmírnil dopad
trestné činnosti na veřejný zájem na dodržování platných právních předpisů na území České
republiky a na ochraně společnosti před kriminalitou a dalšími protispolečenskými jevy.
Trestnou činnost páchal stěžovatel na území České republiky (tedy nikoli v zahraničí),
a přestože se jí dopustil již v roce 2015, k následnému pozdějšímu odsouzení teprve v roce 2020,
jak již shora uvedeno, vedly skutečnosti, jež závisely na jeho osobě spočívající v tom,
že znemožňoval svojí nepřítomností na území dokončení trestního řízení. Od odsouzení
stěžovatele uběhly dva roky, a přestože byl podmíněně propuštěn, dosud plyne zkušební doba,
která byla stěžovateli stanovena až do 9. 12. 2023. S ohledem na uvedené skutečnosti, tedy
s ohledem na povahu spáchaného trestného činu a okolnosti související s vedením a ukončením
trestního řízení nelze nyní bez dalšího usoudit, zda stěžovatelova trestná činnost
byla jen ojedinělým excesem, či nikoliv.
[21] Pro uvedené tudíž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti by v nynější věci bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, kterým
je zde zájem na dodržování platných právních předpisů na území České republiky a na ochraně
společnosti před závažnou kriminalitou a s ní spojenými dalšími protispolečenskými jevy.
Uvedený důležitý veřejný zájem v nynější věci převažuje nad ochranou stěžovatelova soukromého
a rodinného života. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
[22] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o nepřiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat
budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu