ECLI:CZ:NSS:2022:5.ADS.106.2021:23
sp. zn. 5 Ads 106/2021 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. R., zast. JUDr.
Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
11. 2. 2021, č. j. 32 Ad 8/2020 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 1. 2020, č. j. MPSV-2020/18642-918, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Hradci Králové
ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7208/2019/KNO, kterým byl žalobci od února 2019 zvýšen příspěvek
na péči z částky 880 Kč na 4400 Kč měsíčně. Z prvostupňového rozhodnutí vyplynulo,
že žalobce ke dni 22. 2. 2019 není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby dle §8 odst. 2
písm. d) nebo c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních
službách“), tj. ve stupni IV (úplná závislost), nebo ve stupni III (těžká závislost), ale jen ve stupni
II (středně těžká závislost) podle §8 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné osoby,
jelikož dle posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové
(dále jen „posudková komise MPSV“) není schopen zvládat šest základních životních potřeb.
[2] Krajský soud žalobu, v níž žalobce tvrdil nezvládání další čtyř svých základních životních
potřeb, zamítl. Dospěl k názoru, že nebylo potřeba posoudit zdravotní stav žalobce soudním
znalcem, neboť posouzení v dosavadních posudcích nejsou rozporná ani nedostatečná a správní
orgány řádně a dostatečně zjistily skutkový stav. Krajský soud s odkazem na relevantní
ustanovení zákona o sociálních službách a související vyhlášku č. 505/2006 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška“), a její přílohu
č. 1 vyložil, jakým způsobem se určuje stupeň závislosti dané osoby, tj. podle jakých kritérií
se posuzují její schopnosti. Popsal též konkrétní požadavky na schopnosti k žalobcem namítaným
dalším životním potřebám. Pro účely řízení o příspěvku na péči posuzuje zdravotní stav osoby
posudková komise MPSV; ta ve svém posudku ze dne 13. 1. 2020 v dané věci vycházela
z propouštěcích zpráv, z lázeňské péče a ze sociálního šetření, vše z roku 2019; její závěry dle
krajského soudu zcela odpovídají těmto podkladům. Krajský soud sice posudku vytkl, že mohl
mít propracovanější odůvodnění, avšak z jeho skutkových zjištění nemá pochyb o tom,
že žalobce vyžadoval pomoc pouze při šesti základních životních potřebách a jeho schopnosti
tudíž odpovídají stupni II závislosti dle §8 odst. 2 písm. b) zákona o sociálních službách.
K tvrzeným dalším nenaplňovaným životním potřebám žalobce krajský soud uvedl, že jím
uváděné nezvládané aktivity byly zohledněny v rámci jiných životních potřeb, přičemž v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu není možné hodnotit tutéž nezvládanou aktivitu
v rámci více životních potřeb, je nutné se držet zařazení aktivit do skupin dle vyhlášky. Některé
další tvrzené skutečnosti jsou pak v rozporu se sociálním šetřením či obsahem lékařských zpráv.
Žalobcem tvrzená potřeba dohledu při některých činnostech pak dle krajského soudu není
kritériem pro vyslovení závěru o nezvládání určité životní potřeby. Ohledně lékařské zprávy
ošetřující lékařky ze dne 20. 2. 2020 předložené k prokázání dalších neuznaných životních potřeb
krajský soud konstatoval, že předložení zprávy až v řízení před soudem nemůže mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož soud vychází ze skutkového stavu v době
rozhodování správního orgánu; zároveň krajský soud poznamenal, že daná lékařská zpráva
neuvádí žádné nové informace, a rovněž že stanovisko lékaře bez posudkové atestace nemůže
zvrátit závěr posudkové komise MPSV. Co se týče namítaného porušení procesních práv žalobce,
dle krajského soudu do nich zasaženo nebylo, neboť řízení bylo přerušeno právě za účelem
pořízení posudku a žalobce byl po jeho vyhotovení řádně poučen o výroku posudku a o právu
nahlížet do spisu a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; pětidenní lhůta se přitom krajskému
soudu nejeví jako nepřiměřená, ostatně žalobce o její prodloužení nepožádal.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatňuje kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Dle stěžovatele krajský
soud v rozporu se zákonem neprovedl žádné navrhované důkazy k tvrzením stěžovatele a porušil
zásadu volného hodnocení důkazů, jelikož hodnotil důkazy, aniž by je provedl. Nezákonnost
rozsudku krajského soudu dle stěžovatele způsobuje i to, že se krajský soud dostatečně nezabýval
tvrzením žalobce, že správní orgán nezjistil zdravotní stav žalobce vyčerpávajícím způsobem.
Vady správního řízení pak stěžovatel spatřuje právě v tom, že správní orgán neshromáždil
objektivní důkazy o skutečném zdravotním stavu stěžovatele. Dle jeho názoru krajský soud
i správní orgán nekriticky vycházely z posudku Posudkové komise MPSV, jako by byla neomylná,
a ač šlo o odbornou otázku, krajský soud si ji posoudil sám a nepřipustil možnost znaleckého
přezkumu závěrů komise. Stěžovatel přitom krajskému soudu předložil lékařské zprávy, které tyto
závěry zpochybňují, a pokud je soud nevyhodnotil jako důkazy, měl je posuzovat jako listiny
podněcující přezkum posudku komise. Stěžovatel trvá na tom, že závěry komise jsou chybné
a měly být podrobeny odbornému přezkumu. Ohledně svých procesních práv stěžovatel namítá,
že krajský soud nenapravil pochybení správních orgánů, jimiž mu nebylo umožněno seznámit se
s obsahem spisu a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Správní orgán stěžovateli i při vědomí
jeho zdravotních omezení a nemožnosti se dostavit k nahlédnutí do spisu nezaslal kopii
stěžejního posudku a stanovil mu lhůtu pouhých 5 dnů k vyjádření, přičemž jej ani explicitně
neupozornil na právo nahlédnout do spisu, čímž jej zkrátil na právu seznámit se s obsahem
posudku komise.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na svém stanovisku, že zdravotní stav
stěžovatele byl posouzen přesvědčivě a úplně. Posudková komise vyhodnotila veškerou
dostupnou zdravotní dokumentaci stěžovatele a její závěry odpovídají i provedenému sociálnímu
šetření. Komise dospěla k závěru, že u stěžovatele není dán důvod pro nezvládání namítaných
potřeb orientace (dle posudku je stěžovatel místem i osobou orientovaný, časem taktéž, pouze
má problémy s datem, což odpovídá i sociálnímu šetření), komunikace (stěžovatel rozumí
otázkám a je na ně schopen odpovědět, zvládá psát SMS, volat, ani ze sociálního šetření
nevyplývá, že by nechápal obsah sdělovaného), stravování (hybnost i motoriku horních končetin
má stěžovatel v pořádku, může využít facilitační pomůcky) a péče o zdraví (převážení k lékaři
jinou osobou posouzeno v rámci potřeb mobility a osobních aktivit, léky si stěžovatel připravuje
sám a užívá dle rozpisu). Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzenému neprovedení důkazů krajským
soudem žalovaný uvádí, že krajský soud prováděl důkaz správním spisem včetně zdravotních
posudků a hodnotil i lékařskou zprávu předloženou při jednání. Žalovaný nesouhlasí ani
s tvrzením stěžovatele o nekritickém přejímání závěrů posudkové komise; posudek komise
je odborným posudkem, který je běžně stěžejním podkladem pro rozhodnutí správního orgánu,
jeho závěry pak správní orgány a soudy přezkoumávají především podle kritérií přesvědčivosti,
úplnosti a objektivity. V daném řízení pak krajský soud shledal, že posudek těmto kritériím
vyhovuje, a neměl tak důvod jej nahrazovat novým znaleckým posudkem. K předložené lékařské
zprávě žalovaný uvádí, že se k ní krajský soud vyjádřil, a zároveň že posouzení zvládání
základních potřeb může provést pouze lékař s atestací posudkového lékařství, tudíž názor
praktického lékaře lze brát v úvahu pouze jako popis zdravotního stavu, nikoli však z hlediska
hodnocení zvládání jednotlivých základních životních potřeb. Ohledně možnosti vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí žalovaný konstatuje, že stěžovatel byl poučen standardním
způsobem, lhůta byla určena v souladu se zákonem, stěžovatel o její prodloužení nežádal,
a pokud se k nahlížení ze zdravotních důvodů nemohl stěžovatel dostavit osobně, měl kdykoli
během správního řízení možnost zmocnit zástupce, aby jej v řízení zastupoval.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy namítl
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku; nicméně již nikterak nekonkretizoval, v čem
ji spatřuje. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí nadto představuje takovou vadu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost přitom není
projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl krajský soud rozhodnout,
resp., jak podrobně měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu
soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 3 Azs 69/2016 - 24). Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný; krajský soud se srozumitelným způsobem vypořádal s veškerými námitkami
uplatněnými v žalobě a náležitě vyložil z jakého skutkového a právního stavu vycházel a své
závěry náležitě a dostačujícím způsobem odůvodnil. Z jeho obsahu je jasné, jaké otázky –
v návaznosti na žalobní body – krajský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost
jednotlivých úvah, jakož i nosné důvody (ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil,
jsou zřetelné.
[8] K dalším kasačním námitkám Nejvyšší správní soud konstatuje, že vzhledem k dispoziční
zásadě řízení před soudem je rozsah přezkumu dán textem kasační stížnosti stěžovatele
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70).
V projednávaném případě je obsah kasační stížnosti značně stručný a obecný, a stěžovatel tedy
nemůže očekávat nic jiného ani od vypořádání těchto jeho námitek. Je na stěžovateli,
aby dostatečně specifikoval skutkové i právní důvody svých námitek.
[9] Nejvyšší správní soud úvodem zdůrazňuje, jak už ostatně vyložil i krajský soud, že pro
účely posouzení nároku na příspěvek na péči v odvolacím řízení posuzuje zdravotní stav žadatele
Posudková komise MPSV zřízená na základě zákona. Tato komise na základě posouzení
zdravotního stavu žadatele rovněž vyhodnocuje nenaplňování jeho základních životních potřeb
a v posudku stanovuje jejich případný rozsah. Tento posudek je pak stěžejním podkladem
správního řízení. Odvolací správní orgán ani následně soudy z logiky věci nemají pravomoc
posuzovat odborné závěry v posudku, ale zkoumají pouze jeho kvalitu – podrobují jej
testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti; přitom zohledňují také jeho objektivitu
(v podrobnostech např. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2017,
č. j. 5 Ads 80/2016 – 22, či ze dne 16. 2. 2022, č. j. 3 Ads 187/2020 – 31). Pokud by na jeho
základě vyvstaly nesrovnalosti, či by posudek byl nesrozumitelný nebo nedostatečně odůvodněný,
může soud vyžádat další (revizní) posudek; v opačném případě se pro účely řízení považuje
posudek za závazný. Stěžovatelova tvrzní o tom, že správní orgán i soud vycházely nekriticky
z obsahu posudku, tedy nebylo na místě.
[10] Ohledně námitky, že se krajský soud dostatečně nezabýval žalobní námitkou stěžovatele,
dle níž žalovaný nezjistil zdravotní stav stěžovatele vyčerpávajícím způsobem, Nejvyšší správní
soud uvádí, že krajský soud postupoval řádně v mezích možného přezkumu. Krajský soud
se velmi podrobně zabýval všemi žalobními námitkami stěžovatele týkajícími se jeho zdravotního
stavu, interpretoval závěry sociálního šetření i posudkové lékařky a na nich vysvětlil, proč nebylo
shledáno nezvládání dalších stěžovatelem tvrzených potřeb. Krajský soud také detailně
prostudoval kvalitu posudku Posudkové komise MPSV, shledal, že komise vycházela ze všech
dostupných zdrojů informací o zdravotním stavu stěžovatele, které řádně zohlednila, je s nimi
v souladu a své závěry řádně a srozumitelně odůvodnila. Krajský soud tedy při přezkumu
nepochybil, neboť ověřil, že zdravotní stav stěžovatele byl posouzen ze všech dostupných
dokumentů a tedy i vyčerpávajícím způsobem, tj. úplně, a závěry komise byly srozumitelně
a řádně odůvodněny, tudíž i jednoznačně a přesvědčivě.
[11] Pro posudkové závěry je přitom rozhodující objektivně zjištěný stav. Nejvyšší správní
soud lidsky chápe subjektivní pocity stěžovatele ohledně jeho zdravotního stavu a rozumí též
tomu, že vzhledem k jeho polymorbiditě a mnohým chronickým nemocem se jeho zdravotní stav
postupně zhoršuje. Posudkové závěry však musejí být založeny na objektivních zjištěních,
především na lékařských nálezech a vyšetřeních, které se pochopitelně váží k určitému datu
či období. Proto je v posuzované věci podstatné, že posudková komise řádně vyhodnotila
veškeré v té době dostupné podklady a dostatečně odůvodnila, proč zbývající životní potřeby
nebylo na místě přiznat jako nezvládané. Nic ve správním spisu přitom nenaznačuje tomu, že by
stěžovatel nezvládal i čtyři zbylé životní potřeby, jak namítal. Žalovaný ani reálně více důkazů
k objektivnímu vyhodnocení zdravotního stavu stěžovatele shromáždit nemohl.
[12] Krajský soud nepochybil ani tím, že si nevyžádal znalecký posudek k posudku Posudkové
komise MPSV, jelikož, jak již bylo zmíněno výše, neshledal v posudku při jeho důkladném
přezkumu žádné nesrovnalosti a shledal jej souladným s požadavky na kvalitu posudků, tudíž ani
takovou povinnost neměl. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že předmětný posudek
skutečně všechny požadavky splňuje, a nevykazuje ani žádné znaky, které by zpochybňovaly jeho
správnost. Krajský soud neměl povinnost vyžádat si znalecký posudek ani v souvislosti
se stěžovatelem předloženou zprávou jeho praktické lékařky ze dne 20. 2. 2020. Jak již
srozumitelně vyložil krajský soud, zpráva ošetřující lékařky byla předložena až v řízení před
soudem, a jejím zohledněním by tedy krajský soud porušil stěžejní princip soudního přezkumu,
dle něhož musí vycházet ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu.
Krajský soud již věcně neposuzuje žádost o příspěvek, ale pouze přezkoumává správnost postupu
správních orgánů. Zároveň zpráva ošetřujícího lékaře, který nemá posudkovou atestaci, by ani
nemohla mít přímý vliv na rozsah přiznaných životních potřeb, pouze by byla dalším zdrojem
poznatků o zdravotním stavu žadatele. Krajský soud tedy neporušil ani princip volného
hodnocení důkazů.
[13] K poslední námitce stěžovatele týkající se zkrácení jeho procesních práv Nejvyšší správní
soud shrnuje, že stěžovatel byl poučen zcela běžným a řádným způsobem, a vzhledem k tomu,
že nevyužil svého práva na prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, ani
se žádným způsobem (prostřednictvím zástupce či domluvy se žalovaným) nepokusil
se s posudkem komise seznámit, nelze mít jeho námitku stran nemožnosti seznámit se se spisem
za důvodnou. Délka stanovené lhůty přitom objektivně není nepřiměřená ani v návaznosti
na zdravotní stav stěžovatele, neboť mohl využít řadu způsobů, jak se se spisem seznámit jinak,
nemusel se dostavit osobně. Ke shodným závěrům dospěl i krajský soud a tyto srozumitelně
vyložil.
[14] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že krajský soud zcela
srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal veškeré žalobní námitky; kasační stížnost
proto jako nedůvodnou zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Ž alovaný sice měl ve věci plný úspěch, dle §60 odst. 2
s. ř. s. však nemá právo na náhradu nákladů řízení, tudíž mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu