ECLI:CZ:NSS:2022:5.ADS.331.2021:73
sp. zn. 5 Ads 331/2021 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Ing. Bc. N. T.,
zast. JUDr. Radimem Hanákem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021,
č. j. 2 Ad 34/2019-123,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádost žalobkyně o zproštění JUDr. Radima Hanáka, Ph.D., advokáta se sídlem
Hvězdova 1734/2c, Praha, zastupování a ustanovení nového zástupce pro řízení
o kasační stížnosti se zamítá .
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Radimovi
Hanákovi, Ph.D., advokátovi se sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha, se u rču j e
částkou ve výši 2600 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2019,
č. j. MPSV-2019/229313-911. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelčino odvolání
a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 11. 2018, č. j. 10581/18/AB, kterým bylo
rozhodnuto o nepřiznání příspěvku na bydlení ode dne 15. 7. 2015 stěžovatelce. Důvodem
nepřiznání příspěvku na bydlení bylo, že stěžovatelka ani na výzvu nedoložila zákonem
požadované podklady, na jejichž základě lze příspěvek na bydlení přiznat.
[2] Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u městského soudu, který
ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Městský soud konstatoval, že stěžovatelka byla dne 26. 8. 2015 vyzvána, aby se osobně
dostavila k doplnění její žádosti o přiznání příspěvku na bydlení, a doložila k žádosti chybějící
doklady, tj. nájemní smlouvu, příjmový formulář, formulář nákladů na bydlení a doklady
o platbách. Výzva byla stěžovatelce doručena dne 15. 9. 2015, nijak však na ni nereagovala.
Městský soud dále upozornil, že podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), žádost o příspěvek
na bydlení musí obsahovat doklad o výši příjmů oprávněné osoby a osob společně posuzovaných
v rozhodném období a doklad o tom, že byt je užíván na základě nájemní smlouvy nebo
na základě vlastnického práva, a doklad o výši nájemného a nákladů za plnění poskytovaná
s užíváním bytu. Nepředloží-li žadatel tyto doklady při podání žádosti, musí tak učinit na výzvu
správního orgánu, jinak mu nemusí být dávka přiznána. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
zákonem předpokládané doklady nedoložila ani k žádosti, ani na výzvu správního orgánu, nelze
správním orgánům vytýkat, že jí příspěvek na bydlení nepřiznaly.
[4] Ani skutečnost, že bylo rozhodnutí vydáno po lhůtě pro vydání rozhodnutí, není dle
městského soudu důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Je-li správní orgán po určitou
dobu správního řízení nečinný, neznamená to, že je jeho rozhodnutí vzešlé z takového řízení
nezákonné. Rozhodnutí žalovaného není ani nepřezkoumatelné, neboť jsou z něj patrny
rozhodovací důvody. Nepřezkoumatelnost nezakládá, že žalovaný nereagoval na každou námitku,
která se k předmětnému řízení ani nevztahuje. Ani městský soud se neměl důvod vyjádřit
k námitkám, které se vztahovaly k příkořím, kterých se měly správní orgány dopustit v jiných
řízeních. Městský soud nenašel ani žádnou indicii, že by správní orgány postupovaly úmyslně
nezákonně nebo stěžovatelku jakkoliv diskriminovaly.
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Namítala, že její matka, u které bydlí, nebyla
účastnicí správního řízení, a tedy nebylo možno po ni požadovat žádné doklady (především
nájemní smlouvu a potvrzení o příjmech), a to i s ohledem na ochranu jejích osobních údajů. Její
matka není ani společně posuzovanou osobou – to konstatoval soud v občanskoprávní záležitosti
stěžovatelčiny matky při posuzování její žádosti o osvobození od soudních poplatků, neboť
matka vůči stěžovatelce nemá vyživovací povinnost. Stěžovatelka nemohla dokládat absenci
svých příjmů, neboť neexistence právních skutečností se neprokazuje. Příslušnou část formuláře
o svých příjmech navíc proškrtla, a správní orgány tak měly takto vyplněnou žádost interpretovat
tak, že stěžovatelka nemá žádné příjmy. Správní orgány ani neměly po stěžovatelce požadovat
předložení nájemní smlouvy, když opakovaně uváděla, že bydlí u své matky pouze na základě
ústní dohody, stranou nájemní smlouvy je pouze její matka. Stěžovatelka též poukázala
na zhoršení svého zdravotního stavu a nemožnost dostavit se ze zdravotních důvodů. Městský
soud pochybil rovněž v tom, že při jednání stěžovatelce sdělil, že nemá právo na advokáta před
soudem I. stupně, přitom každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku
řízení. Postup městského soudu i správních orgánů stěžovatelka v kasační stížnosti opakovaně
označuje za diskriminační. Rozhodnutí žalovaného stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné,
neboť nereagovalo na veškeré její odvolací námitky, napadený rozsudek městského soudu
je nepřezkoumatelný z obdobného důvodu. Rozhodnutí správních orgánů jsou rovněž
nezákonná vzhledem k předcházející nečinnosti správního orgánů I. stupně potvrzené rozsudkem
městského soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. 10 A 4/2019-66.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelčina matka ve správním
řízení nikdy netvrdila, že by se považovala za účastníka správního řízení. Matka stěžovatelky měla
být osobou společně posuzovanou, nicméně k takovému závěru ve správním řízení nebyl
dostatek informací, neboť stěžovatelka své bytové poměry neosvětlila. Stěžovatelce mohlo
svědčit nájemní právo jako osobě žijící spolu s nájemcem, k prokázání bytových poměrů tedy
stačilo předložit nájemní smlouvu uzavřenou mezi její matkou a pronajímatelem. Stěžovatelka
však nedostála svým povinnostem, neboť nevyhověla výzvě správního orgánu I. stupně, a tedy
nezbývalo než její žádosti nevyhovět. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
[7] Pro účely řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovatelce usnesením ze dne
23. 11. 2021, č. j. 5 Ads 331/2021-56, ustanovil zástupcem JUDr. Radima Hanáka, Ph.D.,
advokáta se sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha, a zároveň jej vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce
kasační stížnost stěžovatelky upravil tak, aby její argumentační úroveň odpovídala požadavkům
kladeným na mimořádný opravný prostředek. Stěžovatelka dne 23. 12. 2021 zaslala zdejšímu
soudu podání, které Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako žádost o zproštění zástupce
povinnosti zastupovat stěžovatelku, žádost o ustanovení nového zástupce, žádost o prodloužení
lhůty k úpravě kasační stížnosti a žádost k zaslání soudního a správního spisu k městskému
soudu, aby z něj stěžovatelka mohla činit opisy a výpisy. Stěžovatelka se vymezila proti způsobu,
kterým ustanovený zástupce hájí její zájmy, dle jejího názoru předjímá postup a rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu a „rozhoduje nezákonně“, neboť brání meritornímu posouzení věci
a ve skutečnosti hájí zájmy žalovaného.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval
specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného
rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný
samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského (resp. městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatelky.
[10] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí v zásadě otázku možnosti nepřiznat příspěvek na bydlení
v případě, kdy žadatel ani na výzvu nedoplní zákonné náležitosti žádosti, otázku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, diskriminačního postupu ze strany správních orgánů
a městského soudu, otázku nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů z důvodu předchozí
nečinnosti a otázku práva na právní pomoc v soudním řízení. Uvedené otázky ovšem v daném
případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhují pozornosti z důvodů ad (1)
až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího
správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž
tak se nejedná o případ zásadního pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Naopak městský soud posoudil případ stěžovatelky
zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu
se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud pro lepší srozumitelnost úvodem shrnuje, že stěžovatelka podala
dne 3. 8. 2015 žádost o příspěvek na bydlení, ve které však neuvedla v podstatě nic kromě svých
identifikačních a kontaktních údajů. Správní orgán I. stupně ji výzvou ze dne 26. 8. 2015 vyzval,
aby se do osmi dnů dostavila k doplnění žádosti a doložila v souladu s §68 odst. 1 písm. e)
zákona o státní sociální podpoře tyto podklady: nájemní smlouvu, příjmový formulář a doklad
o výši nákladů na bydlení. Výzva byla stěžovatelce doručena dne 14. 9. 2015 fikcí (o den později
byla vložena do schránky). Dne 14. 9. 2015 správní orgán I. stupně stěžovatelce zaslal obdobnou
výzvu prostřednictvím emailu. Dne 4. 1 2018 pak správní orgán I. stupně rozhodl,
že se stěžovatelce příspěvek na bydlení nepřiznává, protože nedoložila, že byt je užíván
na základě nájemní smlouvy. Žalovaný se s tímto rozhodnutím ztotožnil a dále uvedl, že nebyly
doloženy ani ostatní zákonem požadované doklady.
[13] Nejvyšší správní soud se předně zabýval stěžovatelčinou námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku a rozhodnutí žalovaného. K otázce nepřezkoumatelnosti soudních
a správních rozhodnutí se ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudek NSS
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto
nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. V nyní posuzované
věci žalovaný ve svém rozhodnutí jasně vysvětlil, že důvodem nepřiznání příspěvku na bydlení
bylo, že stěžovatelka ani na výzvu nedoložila právní titul k užívání bytu. Nadto nedoložila ani
další zákonem předvídané doklady, které mají být přiloženy k žádosti. Zdejší soud se ztotožňuje
s názorem městského soudu, že takové odůvodnění je zcela dostatečné. Nebylo úkolem
žalovaného reagovat na námitky, které souvisely s jinými správními řízeními (např. o žádosti
o pomoc v hmotné nouzi či o zprostředkování zaměstnání). Stejně tak městský soud vypořádal
stěžovatelkou vznesené námitky, které se týkaly posuzované věci, a z jeho rozhodnutí je patrné,
proč žalobu zamítl. Rozhodnutí správních orgánů ani městského soudu tedy nepřezkoumatelná
nejsou.
[14] K věci samé Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud stěžovatelka výzvě k doložení
zákonem požadovaných podkladků bez dalšího nevyhověla, správním orgánům nezbylo než
příspěvek na bydlení nepřiznat. V kasační stížnosti stěžovatelka sice tvrdí, že se včas omluvila
ze zdravotních důvodů, o čemž mají svědčit lékařské zprávy založené ve spise ze dne 5. 10. 2018
a ze dne 29. 4. 2021, již jen z porovnání uváděných dat je však evidentní, že lékařské zprávy
nemohou ničeho vypovědět o stěžovatelčině nemožnosti dostavit se ke správnímu orgánu
I. stupně v září roku 2015. Požadovali-li pracovníci správního orgánu I. stupně po stěžovatelce
doklady týkající se její matky (potvrzení o výši důchodu, nájemní smlouvu k bytu), jak vyplývá
ze svědecké výpovědi stěžovatelčiny matky, se kterou se Nejvyšší správní soud seznámil
ze záznamu z jednání před městským soudem, nejednalo se z jejich strany o žádné pochybení,
neboť potřebné doklady lze požadovat i po osobách společně posuzovaných (srov. §61 odst. 3
a 4 zákona o státní sociální podpoře), přičemž žila-li stěžovatelka se svojí matkou, jak tvrdí,
byla její matka osobou společně posuzovanou (viz §7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře) –
stěžovatelčin odkaz na rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků v civilním řízení
je v tomto ohledu irelevantní, neboť soudy při posuzování otázky soudních poplatků ze zákona
o státní sociální podpoře nevycházejí. Ani obavy z porušení předpisů o ochraně osobních údajů
při předložení informací o stěžovatelčině matce bez jejího souhlasu nejsou namístě, neboť orgány
státní sociální podpory jsou oprávněny zpracovávat údaje potřebné pro rozhodování o dávkách
státní sociální podpory ze zákona (srov. §63 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře), tedy i bez
souhlasu subjektu údajů. Nutno též podotknout, že doklad o výši příjmů (resp. starobního
důchodu) stěžovatelčiny matky neměl sloužit k posouzení, zda je schopna stěžovatelku živit, jak
se zřejmě mylně stěžovatelka domnívá, nýbrž k tomu, aby mohly správní orgány ověřit naplnění
zákonných podmínek pro vznik nároku na příspěvek na bydlení a určit jeho výši.
[15] Nejvyšší správní soud neshledal v postupu správních orgánů či městského soudu ani
náznak diskriminačního postupu, a to zjednodušeně řečeno proto, že žádost bez doložení
zákonem požadovaných dokladů by byla neúspěšná v případě jakéhokoliv jiného žadatele.
Naopak, ze spisu vyplývá, že se správní orgán I. stupně nespokojil pouze s doručením jedné
výzvy k předložení potřebných dokladů, což by bylo postačující, ale dokonce stěžovatelku
kontaktoval souběžně emailem. Ani z jedné z výzev přitom nelze seznat nic, co by poukazovalo
na neuctivé či jakkoliv diskriminační jednání vůči stěžovatelce. Ani v nečinnosti správních orgánů
(správní orgán I. stupně rozhodl po zhruba 3 letech od podání žádosti) Nejvyšší správní soud
nespatřuje diskriminační motiv – jak plyne ze správního spisu, správní orgán I. stupně
o nepřiznání příspěvku na bydlení rozhodl bez zbytečného odkladu, v důsledku pochybení
některého z pracovníků ovšem nedošlo k formálnímu vydání a odeslání tohoto rozhodnutí.
[16] Co se týče nečinnosti správních orgánů, v důsledku které došlo k mnohonásobnému
překročení lhůt pro vydání rozhodnutí, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve své judikatuře již
mnohokrát potvrdil, že nedodržení procesních lhůt nezákonnost rozhodnutí nezakládá – např.
rozsudky ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012-41, č. 2785/2013 Sb. NSS, či ze dne
30. 10. 2003, č. j. 6 A 171/2002-41. Nečinnost správního orgánu může zavdat důvodnosti žaloby
pouze v případě žaloby na ochranu proti nečinnosti podle §79 a násl. s. ř. s. Jak však v kasační
stížnosti uvádí sama stěžovatelka, nečinnostní žalobu podala a byla úspěšná – městský soud výše
citovaným rozsudkem č. j. 10 A 4/2019-66 přikázal správnímu orgánu I. stupně, aby ve lhůtě
10 dnů ode dne nabytí právní moci uvedeného rozsudku o stěžovatelčině žádosti rozhodl.
V tomto ohledu tedy bylo ochraně stěžovatelčiných práv učiněno zadost.
[17] Stěžovatelka též vyslovila nesouhlas s tím, že jí v řízení o žalobě nebyl ustanoven zástupce
z řad advokátů, ačkoliv o ustanovení zástupce požádala. Městský soud usnesením ze dne
6. 4. 2021, č. j. 2 Ad 34/2019-59, stěžovatelčinu žádost zamítl, neboť dospěl k závěru,
že stěžovatelka podala perfektní žalobu, nejedná se o složitou věc, a je tak zřejmé, že právní
zastoupení k hájení stěžovatelčiných práv bylo zbytné. Stěžovatelka proti tomuto usnesení brojila
kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 10. 6. 2021,
č. j. 1 As 124/2021-28, neboť se s názorem městského soudu ztotožnil. Nejvyšší správní soud
setrvává na názoru, že neustanovením zástupce nebylo nepřiměřeně zasaženo do jejího práva
na právní pomoc. K tomu zdejší soud poznamenává, že právo na právní pomoc nezaručuje
ustanovení zástupce pro soudní řízení bez dalšího – je třeba naplnit zákonné podmínky, přičemž
tak tomu v posuzované věci nebylo, jak vyplývá z rozsudku č. j. 1 As 124/2021-28.
[18] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení městského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje
od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal
žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji (výrok I.).
[19] Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o zproštění zástupce povinnosti ji zastupovat
a ustanovení nového zástupce, Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro takový postup neshledal
důvody, a proto stěžovatelčinu žádost zamítl (výrok II.).
[20] Stěžovatelka sice podala bezvadnou kasační stížnost, nicméně v řízení o kasační stížnosti
je zastoupení advokátem pro fyzické osoby nedisponující právním vzděláním povinné, a Nejvyšší
správní soud tedy stěžovatelce ustanovil zástupce pro řízení o kasační stížnosti, kterému stanovil
lhůtu, aby kasační stížnost stěžovatelky kvalifikovaným způsobem upravil tak, aby měla logickou
strukturu a úroveň argumentace takovou, jaká se od kasační stížnosti jakožto mimořádného
opravného prostředku očekává. Zástupce stěžovatelky tak ve lhůtě učinil a z ničeho nevyplývá,
že by se nesnažil hájit stěžovatelčiny zájmy či tak činil nekvalifikovaným způsobem; neučinil ani
žádné podání, které by stěžovatelku mohlo jakkoliv poškodit. Stěžovatelce zastoupení advokátem
nebránilo, aby uvedla cokoliv nad rámec řečeného ustanoveným zástupcem. Ustanovení nového
zástupce by postrádalo smyslu, neboť stávající zástupce kvalifikovaným způsobem stěžovatelčinu
kasační stížnost upravil, účel zastoupení v řízení o kasační stížnosti tak byl naplněn a nic
nebránilo posouzení věci.
[21] O stěžovatelčině žádosti o prodloužení lhůty k úpravě kasační stížnosti nebylo nutno
samostatně rozhodovat – zástupce stěžovatelky včas kasační stížnost upravil. Stěžovatelka i její
zástupce mohli i nadále kasační stížnost doplňovat a rozšiřovat, neboť Nejvyšší správní soud
vzhledem k tomu, že již kasační stížnost podaná přímo stěžovatelkou bez zastoupení byla
bezvadná, nepostupoval podle §106 odst. 3 s. ř. s. (nevyzýval k odstranění vad kasační stížnosti),
a nedošlo tak ke koncentraci řízení, po které by již nebylo možno kasační stížnost rozšiřovat
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05, N 27/40 SbNU 219).
Vzhledem k tomu, že byl v řízení o kasační stížnosti jasně vymezen předmět přezkumu a byly
zřejmé stěžovatelčiny argumenty, Nejvyšší správní soud nepovažoval za účelné zasílat soudní
a správní spis k městskému soudu, jak požadovala stěžovatelka. Byla ostatně zastoupena
advokátem, kterému nic nebránilo do těchto spisů nahlížet přímo u Nejvyššího správního soudu,
pokud by jakožto právní profesionál považoval takový postup za potřebný.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se s ohledem na skutečnost, že odmítnutí
pro nepřijatelnost představuje zjednodušený meritorní přezkum (srov. usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), opírá o §60
odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, nicméně právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti vůči neúspěšné stěžovatelce mu podle §60 odst. 2
s. ř. s. nenáleží (výrok III.)
[23] Stěžovatelce byl usnesením zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2021, č. j. 5 Ads 331/2021-56,
ustanoven zástupcem advokát JUDr. Radim Hanák, Ph.D. V takovém případě platí hotové výdaje
zástupce a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Pro určení výše
nákladů spojených s tímto zastoupením se použije vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní
služby, a to i) první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a ii) doplnění kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Za tyto úkony náleží zástupci odměna,
a to ve výši 2000 Kč [§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3. advokátního tarifu], zvýšená o 600 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovenému zástupci
tak náleží odměna a náhrada hotových výdajů v částce 2600 Kč (výrok IV.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu