ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.176.2020:67
sp. zn. 5 As 176/2020 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Bytové družstvo
nájemníků Glowackého ul. č. 553 a 554, se sídlem Glowackého 554/4, Praha 8, zast.
JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: SMO TROJA s.r.o., se sídlem Zlínská 172, Otrokovice, zast.
Mgr. Františkem Korbelem, Ph. D., advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020,
č. j. 11 A 116/2019 - 85,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 11 A 116/2019 - 85, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. S-MHMP 1344763/2018/STR, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 (dále jen „stavební úřad“)
ze dne 21. 5. 2018, č. j. MCP8 090806/2018, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby „Bytový dům
Troja“ v ulici K Pazderkám, Praha 8, na pozemcích parc. č. 1118/10, 1115/3, 1118/4, 1118/15,
1118/16, 1118/17, 1119/3, 1126/1, 1129/1, 1321/22, 1666/5, 1667/2 a 1741 v katastrálním
území Troja (dále jen „stavba“). Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou podanou
k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“).
[2] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K tvrzení žalobce, dle něhož se žalovaný
nevypořádal s námitkou zpochybňující správnost studie osvětlení a oslunění, městský soud uvedl,
že žalobce v odvolání pouze uvedl, že zpochybňuje tuto studii, protože nezohledňuje byty, které
jsou umístěny na východ, tj. směrem k umisťované zástavbě. Dle městského soudu se tedy
nejednalo o námitku, ale spíše o tvrzení, které je zároveň zcela zjevně nepravdivé, poněvadž
kontrolní body studie byly umístěny právě na východní straně budov a výsledkem studie byl
závěr, že dojde ke snížení dob oslunění i osvětlení, avšak budou zachované minimální
požadované hodnoty. Městský soud připustil, že se žalovaný tímto tvrzením žalobce výslovně
nezabýval, nejedná se ale o vadu, pro niž by bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit.
[3] Ohledně umístění záměru do stabilizovaného území, v němž dle žalobce nelze provádět
takto rozsáhlou stavební činnost, která navíc narušuje stávající urbanistickou strukturu,
se městský soud ztotožnil s vypořádáním žalovaného, dle něhož se sice záměr odlišuje
od stávající zástavby, ale má se nacházet na jejím okraji, tudíž je možné jej umístit jako lokální
dominantu, a zároveň jistě nelze požadovat umístění stavby v podobě překonané padesát let staré
panelové zástavby. Námitku nemožnosti umístění záměru v území se zvýšenou ochranou zeleně,
v reakci na niž žalovaný dle žalobce pouze parafrázoval prvostupňové rozhodnutí a nezabýval
se jeho tvrzením, že stavební úřad v této otázce překročil meze správního uvážení, shledal
městský soud částečně důvodnou. Dle žalovaného je toto zařazení v územním plánu pouze
informativní, k čemuž dále argumentoval stanoviskem ohledně zásahu do krajinného rázu.
Městský soud posledně uvedené tvrzení rozporoval, jelikož krajinný ráz a umístění stavby
do území se zvýšenou ochranou zeleně spolu nesouvisejí, avšak zbytek argumentů žalobce
důvodným neshledal. Městský soud uvedl, že žalovaný vysvětlil, že se nejedná o monofunkční
nezastavitelnou plochu zeleně, která by byla součástí platného územního plánu, a záměr samotný
obsahuje zeleň v dokumentaci, a dokonce i jako součást domu samotného. Uvedená vada tak dle
městského soudu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.
[4] K námitce, dle níž byl souhlas vlastníka pozemku udělen nezákonně odborem evidence,
správy a využití majetku hl. m. Prahy, poněvadž tento není oprávněn k trvalé dispozici
s nemovitými věcmi ve vlastnictví hl. m. Prahy, se městský soud ztotožnil se závěry žalovaného,
že k takové námitce není žalobce oprávněn, jelikož nehájí vlastní práva, ačkoli námitka tohoto
druhu může směřovat ke snížení ceny pozemku, a tedy k ochraně veřejného zájmu. Ve vztahu
k námitce posouzení záměru podle neaktuálního územního plánu a odepření možnosti podat
odvolání proti posouzení záměru dle aktuálního územního plánu žalovaným městský soud uvedl,
že stavební úřad rozhodoval před přijetím změny územního plánu hl. m. Prahy Z 2832/00
a žalovaný naopak až po ní, stavební úřad tedy nemohl záměr podle této změny posuzovat
a žalovaný poté nemohl jinak, než vycházet právě již z nové podoby územního plánu, poněvadž
již byla změna účinná.
[5] Žalobce dále rozhodnutí žalovaného vytýkal neaktuálnost závazných stanovisek a jejich
rozpornost s požadavky na využití území, což městský soud vyvrátil s tím, že se jednalo
o stanoviska vydaná k odlišnému záměru, neboť žadatel opakovaně měnil dokumentaci a s tím
i předmět řízení, a tato stanoviska předcházela předložení posledního návrhu záměru, o němž
rozhodoval žalovaný. Žalobce dle městského soudu nekonkretizoval, v čem konkrétně spatřuje
nepoužitelnost těchto stanovisek pro daný záměr, jádro jeho námitky tak lze sice označit
za racionální, avšak nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. K námitce, že nebyly dodrženy
veškeré požadavky vyplývající z vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických
požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále jen „vyhláška OTPP“), konkrétně ohledně čl. 4
vyhlášky tím, že na navazující čtyřproudé silnici vznikne vlivem napojení výjezdu od záměru
nebezpečné kolizní místo, a že tento postup nebyl správními orgány dostatečně zdůvodněn,
městský soud označil za ničím nepodložené tvrzení, se kterým se sice žalovaný nevypořádal, když
s názory žalobce nepolemizoval, ale zároveň ve svém rozhodnutí odkázal na konkrétní podklady,
z nichž takové nebezpečí nevyplývá, čímž vlastně námitku vypořádal. Ohledně dopravního řešení
stavby pak žalovaný odkázal na jeho popis v rozhodnutí stavebního úřadu, a proto městský soud
popřel nutnost převzetí veškeré této argumentace i do rozhodnutí žalovaného, jak požadoval
žalobce.
[6] Další žalobcovu námitku, dle níž je záměr umisťován do území, které je již nyní
z hlediska hluku a znečištění ovzduší zatíženo nadlimitně, a závazná stanoviska a akustická studie,
z nichž rozhodnutí správních orgánů v tomto ohledu vycházela, již nejsou aktuální, jelikož byly
vydány před zprovozněním tunelu Blanka a jednosměrným uzavřením ulice Trojská, městský
soud rovněž neshledal důvodnou, a to proto, že se žalobce ani nepokusil svá tvrzení doložit.
Z tohoto důvodu pak městský soud mohl vycházet pouze z materiálů obsažených ve správním
spisu, z nichž vyplývá, že území není před umístěním záměru nadlimitně zatíženo, hygienické
limity hluku z provozu automobilové dopravy v dané lokalitě nejsou v současnosti překračovány
a k jejich překročení nedojde ani realizací záměru, stejně tak nic nenasvědčuje ani porušení
imisních limitů. Žalobce podle městského soudu zároveň nenamítal nic konkrétního přímo proti
obsahu daných závazných stanovisek, a proto nemůže vytýkat postup žalovaného, jenž tato
závazná stanoviska nepředložil k přezkumu nadřízeného orgánu ve smyslu §149 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).
[7] Poté se městský soud zabýval námitkou narušení pohody bydlení žalobce zabráněním
volnému výhledu, vytvořením stísněného pocitu a narušením soukromí z důvodu malého
odstupu záměru od stávající zástavby. V předchozím řízení žalobce ohledně této otázky pouze
odkázal na čl. 4 vyhlášky OTPP, který požaduje umisťování staveb v souladu s požadavky
pohody bydlení, a domáhal se limitů odstupových vzdáleností, nic dostatečně konkrétního tedy
nenamítal, pročež se danou otázkou správní orgány nezabývaly. Městský soud k tomu uvedl,
že žalobcova argumentace je v tomto směru nanejvýš stručná, blíže neodůvodněná
a nepodložená. Záměr svým terasovitým charakterem snižuje dopady tohoto typu, jeho umístění
je dle městského soudu přiměřené místním poměrům. K tvrzení žalobce o „zvýšení tlaku“
na místní nákupní středisko, poštu, školku či parkovací místa zvýšením počtu obyvatel městský
soud konstatoval, že jde opět o ničím nepodložené spekulativní tvrzení a kapacita 66 bytů není
mimořádně rozsáhlým záměrem, který by mohl v tomto směru způsobit nekomfortní situaci pro
obyvatele dané lokality. K dílčí námitce o způsobení nepohodlí samotnou výstavbou záměru
městský soud uvedl, že konkrétní okolnosti výstavby jsou řešeny až ve stavebním řízení
a v současné době nelze předjímat případné možné překročení hygienických limitů hluku
či znečištění.
[8] Závěrem se městský soud vyjádřil k námitce ohrožení statiky sousedních budov stojících
na nestabilním podloží, jež dle žalobce měla být posouzena již v řízení o umístění stavby, protože
ve stavebním řízení se již neposuzuje vliv realizované stavby, ale pouze stavební činnosti. Tvrzení
žalobce označil městský soud za nepodložené a spekulativní a vyložil, že k ohrožení statiky může
dojít pouze až prováděním záměru, nikoli jeho umístěním. Vypořádání žalovaného, dle něhož
územní rozhodnutí neřeší konkrétní otázky stavební konstrukce a technické otázky budou
na podkladu geologického průzkumu řešeny až ve stavebním řízení, městský soud označil za zcela
adekvátní, stejně tak i obdobné odůvodnění stavebního úřadu, který ve svém rozhodnutí rovněž
správně stanovil podmínku, dle níž následná projektová dokumentace bude obsahovat návrh
statického zabezpečení stavební jámy k prevenci ohrožení sousedních staveb. Městský soud
uzavřel, že se správní orgány skutečně nezabývaly konkrétními dopady realizace záměru, avšak
tento postup shledal zcela souladným s rozdílnými účely územního a stavebního řízení, kdy
konkrétní rizika realizace záměru lze namítat právě až ve stavebním řízení.
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel úvodem vytýká městskému
soudu, že se dvěma žalobními body vůbec nezabýval a u dalších šesti žalobních bodů se zaobíral
pouze jednotlivým aspektem námitky, ale všechna další dílčí tvrzení zcela opomněl – nejvýrazněji
se to projevilo u vypořádání námitky týkající se posouzení souladu umístění záměru s regulativy
územního plánu pro stabilizované území, u níž stěžovatel uvedl minimálně osm jednotlivých
důvodů, proč nelze záměr ve stabilizovaném území umístit, avšak městský soud se zabývá pouze
jedním aspektem a ostatní vůbec nezmiňuje ani neuvádí jejich nedůvodnost. Stěžovatel připouští
ustálené pravidlo, že správní soudy nejsou povinny reagovat na každou dílčí námitku, přesto
se však domnívá, že městský soud tento rámec překročil a zatížil své rozhodnutí vadou.
Tím dle stěžovatele porušil právo na spravedlivý proces a zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností. Pochybnosti o postupu městského soudu shledává stěžovatel i v tom,
že soud z vlastní iniciativy zjišťoval nahlédnutím do mapy dostupnost supermarketů v lokalitě,
aniž by to některý z účastníků navrhl.
[10] Poté stěžovatel konkretizuje nedostatečné vypořádání námitky nemožnosti umístění
záměru do stabilizovaného území, vyjmenovává body, které brání umístění stavby
ve stabilizovaném území (rozpor s urbanistickou strukturou, intenzitou výstavby, požadavky
na dopravní napojení či zeleň atd.) a jež uplatnil a podrobně odůvodnil již v žalobě, ale městský
soud se vypořádal pouze s jedním z nich – charakterem zástavby. Městský soud přitom ani
neuvedl, proč ostatní body nepovažuje za důvodné, a navíc uvedenou námitku vypořádal pouze
citací a ztotožněním se s argumentací žalovaného, neuvedl, jaké úvahy jej vedly k tomuto postupu
a předneseným závěrům. Vypořádání tohoto žalobního bodu městským soudem proto stěžovatel
považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné.
[11] Dále se stěžovatel vymezuje proti závěrům městského soudu ohledně správnosti
posouzení záměru dle neaktuálního územního plánu. Stavební úřad posuzoval soulad záměru
s územním plánem podle tehdy platného znění, avšak odvolací orgán – žalovaný – rozhodoval již
v době platnosti změny územního plánu hl. m. Prahy Z 2832/00, a také záměr dle této změny
samostatně posoudil. Městský soud tento postup aproboval s tím, že ani nemohlo být
postupováno jinak, dle stěžovatele mu tím však bylo odepřeno právo na dvoustupňové správní
řízení, protože proti posouzení záměru dle aktuálního územního plánu již nemohl podat
odvolání.
[12] Stěžovatel namítá rovněž nedostatek důvodů a nesprávné posouzení v otázce umisťování
záměru do území se zvýšenou ochranou zeleně. Městský soud v této souvislosti shledal
odůvodnění rozhodnutí žalovaného nepřesným a částečně nedostatečným, avšak nepovažoval
to za vadu, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele se městský
soud v první řadě vůbec nevypořádal s otázkou, zda je možné v území se zvýšenou ochranou
zeleně tuto zeleň zlikvidovat a zastavět bytovou výstavbou, a rovněž nesprávně posoudil
závažnost vady rozhodnutí žalovaného; podle stěžovatele citace územního plánu, odkaz
na závazné stanovisko chránící jiný veřejný zájem a nekritické přebírání tvrzení z projektové
dokumentace žadatele není dostatečným odůvodněním a způsobuje nezákonnost rozhodnutí.
Stěžovatel přitom vychází z požadavků na odůvodnění správních rozhodnutí týkajících se kácení
dřevin rostoucích mimo les, kdy jsou správní orgány povinny pečlivě popisovat a porovnávat
funkční a estetický význam dřevin, přičemž v daném případě nejde pouze o kácení dřevin mimo
les, ale o likvidaci celého systému sídlištní zeleně na daných pozemcích.
[13] Stěžovatel dále namítá nedostatečné vypořádání námitky, dle níž se předložená závazná
stanoviska vztahují k odlišnému záměru a nelze je proto použít, a část závazných stanovisek
a vyjádření je neaktuální, k čemuž městský soud uvedl, že stěžovatel nekonkretizoval, v čem
spatřuje nepoužitelnost toho kterého stanoviska či vyjádření, pročež jeho námitka nezákonnost
rozhodnutí žalovaného dle městského soudu nezpůsobuje. Stěžovatel je však toho názoru,
že v žalobě výslovně upozornil na zcela konkrétní stanoviska, např. závazná stanoviska
Hygienické stanice hl. m. Prahy (č. j. HSHMP 25113/2015, č. j. HSHMP 57053/2014) zabývající
se hlukovými limity, jež se vyjadřovala k variantě záměru s povrchovým parkovištěm, nikoli
k následně změněnému záměru, v němž bylo nadzemní parkoviště nahrazeno dalším podlažím
podzemních garáží, které jsou kvůli nucenému odvětrávání dalším zdrojem hluku. Stěžovatel také
tvrdil porušení povinnosti dle §149 odst. 5 správního řádu, když si žalovaný správnost závazných
stanovisek posoudil sám a nepředložil je nadřízenému orgánu, k čemuž se městský soud vůbec
nevyjádřil. Chybějící pravomoc stavebních úřadů přezkoumávat, zda je vyjádření platné, či je již
nezbytná jeho aktualizace, stěžovatel tvrdil i ve vztahu k vyjádření vlastníků dopravní a technické
infrastruktury, u nichž stavební úřad sám přiznal neaktuálnost některých vyjádření, ale i přesto
je akceptoval. To je dle stěžovatele zcela nepřijatelné, neboť akceptace platnosti stanoviska
stavebním úřadem poté, co skončila jeho platnost daná odborným orgánem, popírá smysl
vydávání odborných stanovisek; totéž dle stěžovatele platí i o neaktuálnosti stanovisek pro případ
změny záměru. Tento nezákonný postup se mohl stěžovatele přímo dotknout, pokud by došlo
k poškození technické infrastruktury využívané i jeho nemovitostí v důsledku výstavby dle
neaktuálních informací o jejích přesných trasách. Ani tímto tvrzením se dle stěžovatele městský
soud nezabýval. Z těchto důvodů stěžovatel považuje rozsudek ohledně této námitky za zcela
neodůvodněný a tím i nepřezkoumatelný. Zároveň stěžovatel poukazuje na další problémy
související s tím, že stavební zákon nijak neupravuje právo stavebníka opakovaně měnit
projektovou dokumentaci v průběhu řízení. Je pak na stavebním úřadu, aby odůvodnil, proč
provedené změny nezasahují do veřejných zájmů chráněných dotčenými orgány; v daném případě
navíc ze závazných stanovisek není zřejmé, k jaké verzi záměru se vyjadřují.
[14] Stěžovatel uvádí, že namítal rozpor záměru s požadavky na využívání území dle vyhlášky
OTPP, a to s čl. 4 (tj. ohrožení bezpečnosti a plynulosti provozu), u něhož městský soud pouze
aproboval postup správních orgánů, které však jen odkazují na podklady rozhodnutí, a s čl. 8
(vzájemné odstupy staveb), se městský soud vůbec nezabýval, ani neuvedl, proč považuje
námitku za nedůvodnou, pročež je vypořádání této námitky dle stěžovatele nedostatečné, a tedy
i nepřezkoumatelné. Stěžovatel taktéž tvrdil porušení povinnosti rozhodovat v obdobných
případech obdobně, když stavební úřad považoval za porušení architektonického rázu lokality
i pouhé nahrazení rovné střechy střechou valbovou, avšak předmětný záměr umístil, ačkoli
umisťovaná stavba narušuje charakter lokality ještě výrazněji svojí členěnou fasádou, tvarem,
odstupem od páteřní komunikace či dopravním napojením. Městský soud tuto námitku pouze
zmínil v souhrnu žaloby, dále se jí však nezabýval, a ani neuvádí proč, tudíž je vypořádání této
námitky dle stěžovatele rovněž nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel shledal rozsudek městského
soudu nepřezkoumatelným také ohledně posouzení podle nesprávných prováděcích předpisů,
čemuž se městský soud opět věnoval pouze v naraci, ale v odůvodnění tuto námitku již ani
nezmínil. Závěrem stěžovatel namítá nedostatek důvodů rozhodnutí i co se týče posouzení zátěže
území; v žalobě tvrdil možné porušení limitů ochrany životního prostředí, neboť rozhodnutí
stavebního úřadu vycházelo z hlukových studií vypracovaných před otevřením tunelu Blanka
přímo navazujícím na páteřní komunikaci K Pazderkám vedoucí kolem umisťovaného záměru,
čímž došlo ke zvýšení provozu na této komunikaci. K této námitce městský soud uvedl, že byla
formulována poměrně obecně a nebyly předloženy žádné podklady či měření dokládající změnu
situace v území, stěžovatel však tvrdí, že relevantní akustické a rozptylové studie nejsou veřejně
dostupné, a proto vzhledem k procesní ekonomii považuje skutečnosti o intenzitě dopravy
na přivaděčích k tunelu Blanka za obecně známé.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že odvolání i žaloba stěžovatele byly
ve většině bodů nekonkrétní, čemuž odpovídalo obecnější vypořádání v rozsudku městského
soudu, které považuje za řádné a srozumitelné. Uvádí, že z odvolání stěžovatele nevyplývá
napadení obsahu konkrétních závazných stanovisek, stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje jejich
nesprávnost či nezákonnost, ani se výslovně nedomáhal přezkumu dle tohoto ustanovení.
Z tohoto důvodu pak žalovaný neměl povinnost dle §149 odst. 5 správního řádu postupovat,
neboť je na stěžovateli, aby v odvolání vyvolal pochybnosti o zákonnosti či obsahu konkrétních
závazných stanovisek. Dle rozhodovací praxe městského soudu se přitom v případě námitek
proti závaznému stanovisku čistě procesního charakteru má danou námitkou zabývat naopak sám
odvolací úřad, neboť nejde o odbornou otázku. Ohledně povinnosti vyžádat si nové závazné
stanovisko v případě změny záměru v průběhu řízení žalovaný odkazuje na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, dle níž je na stavebním úřadu posoudit, zda záměr po změně stále odpovídá
podmínkám, za nichž bylo vydáno původní stanovisko.
[16] Osoba zúčastněná na řízení považuje odůvodnění rozsudku městského soudu
za dostatečné a přezkoumatelné, jelikož se vypořádává se všemi žalobními body v rozsahu,
v jakém je stěžovatel napadal.
[17] K otázce posouzení záměru dle platného územního plánu uvádí, že pro vydání územního
rozhodnutí je rozhodující stav územně plánovací dokumentace ke dni vydání územního
rozhodnutí, pročež odvolací orgán nepochybil, když územní rozhodnutí přezkoumal již dle
změny územního plánu Z 2832/00 platné až v odvolacím řízení a zároveň z tohoto důvodu
nezrušil územní rozhodnutí pro nezákonnost, jak požadoval stěžovatel. Dle novely stavebního
zákona č. 225/2017 Sb. se sice pravomocně neukončená správní řízení dokončí podle
dosavadních předpisů, územní plán však není právním předpisem, a proto je vždy nutné posoudit
záměr podle aktuálně platného znění územního plánu, a to i v případě, že v průběhu řízení došlo
k jeho změně. Osoba zúčastněná na řízení se plně ztotožňuje se závěrem městského soudu, dle
něhož ani jinak nebylo možné postupovat. Navíc osoba zúčastněná na řízení v odvolacím řízení
požádala dle novelizovaného §96b odst. 3 stavebního zákona o vydání závazného stanoviska
Odboru územního plánování žalovaného (dále jen „OÚP“), z něhož posléze vyplynula
přípustnost umístění záměru dle jeho využití, a to i ve stabilizovaném území.
[18] Osoba zúčastněná na řízení uvádí, že dle obou znění územního plánu je v daném
stabilizovaném území přípustné dotváření a rehabilitace stávající urbanistické struktury;
v novějším znění je připojena potřeba přihlédnout k charakteru území a hodnotám výškové
hladiny, přičemž dle osoby zúčastněné na řízení záměr v tomto ohledu posuzuje vždy stavební
úřad, který v daném případě vyslovil, že záměr z územního hlediska představuje dotvoření bytové
zástavby a přispěje k zachování stávající urbanistické struktury, vzhledem ke své architektuře
„zelené stavby“ dotvoří i zelený ráz lokality a do starší panelové zástavby dokáže zakomponovat
moderní prvek. Dle osoby zúčastněné na řízení z uvedeného vyplývá, že se stavební úřad touto
otázkou dostatečně podrobně zabýval, a zároveň že záměr nepochybně splňuje i požadavky
změny územního plánu Z 2830/00 na dotvoření současné urbanistické struktury bez možnosti
rozsáhlé stavební činnosti, k čemuž dospěl i žalovaný v rozhodnutí o odvolání. V něm žalovaný
konstatoval, že záměr zástavbu pouze doplňuje, nepřesáhne výškovou úroveň budov v okolí
a nenaruší ani horizont sídliště; a ačkoli se záměr svým tvarem i materiálem odlišuje od stávající
zástavby, lze jej umístit, neboť je umisťován v okrajové poloze, kde vytvoří lokální dominantu,
navíc nelze požadovat, aby stavebník realizoval dům obdobný panelové zástavbě z 60. let
minulého století. K obdobným závěrům se přiklonil i OÚP v závazném stanovisku, dle něhož
záměr respektuje výšku i objem stávající zástavby a svým pyramidovým tvarem působí odlehčeně.
Dle osoby zúčastněné na řízení je odůvodnění městského soudu v této otázce dostatečné, když
na výše uvedené závěry odkázal s vysvětlením, proč považuje posouzení správních orgánů
za správné. Otázkou výkladu rozsáhlé stavební činnosti se pak zabýval již stavební úřad, dle
něhož záměr nelze považovat za rozsáhlou stavební činnost, neboť je svojí hmotou srovnatelný
se stávajícími bytovými domy. Dle osoby zúčastněné na řízení se s touto otázkou stavební úřad
vypořádal dostatečně podrobně, a to i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle
níž stavba nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost, pokud nevyžaduje rozsáhlé stavební či jiné
zásahy v lokalitě, což dle názoru osoby zúčastněné na řízení předmětný záměr splňuje; městský
soud pak výklad správních orgánů (provedený v režimu správního uvážení) potvrdil.
[19] Osoba zúčastněná na řízení rozporuje námitky stěžovatele týkající se nedostatečného
odůvodnění napadeného rozsudku v několika právních otázkách, které již byly podrobně
vypořádány stavebním úřadem a žalovaným, a vždy byly posouzeny jako nedůvodné. K námitce
nemožnosti umístění záměru do území se zvýšenou ochranou zeleně osoba zúčastněná na řízení
uvádí, že správní orgány dospěly k opačnému závěru s tím, že v daném případě jde pouze
o směrný prvek územního plánu, nikoli o monofunkční nezastavitelnou plochu zeleně,
nezastavěné části pozemku jsou ozeleněné, záměr stanovuje jen nezbytné množství zpevněných
ploch, jako zeleň jsou využity i terasy bytů a zbývající plocha je sadově upravena, pročež zde není
dán žádný důvod, proč by záměr nemohl být umístěn.
[20] Dle názoru osoby zúčastněné na řízení byla v každém případě vyžádaného doplnění
žádosti, potažmo i projektové dokumentace, doplněna i relevantní aktuální závazná stanoviska
dotčených orgánů. Stěžovatel nijak nekonkretizoval, která závazná stanoviska a v čem by měla být
nezákonná, pročež se s nimi městský soud mohl vypořádat pouze v rozsahu namítaných
skutečností; stejně tomu bylo i u namítaného pochybení žalovaného, k němuž mělo dojít tím,
že nepředložil napadená závazná stanoviska k přezkumu nadřízeného orgánu, jelikož stěžovatel
opět neuvedl, která stanoviska a z jakého důvodu považuje za nepoužitelná pro předmětný
záměr, a žalovaný si nemůže sám domýšlet, která stanoviska by měl předložit k přezkumu.
Co se týče vypršení platnosti stanovisek vlastníků veřejné a dopravní infrastruktury, stavební úřad
tuto otázku vyhodnotil dle skutečností jemu známých z úřední činnosti, tj. že v dané lokalitě
od doby platnosti nebyly umístěny nové ani upraveny stávající sítě. Stavební úřad má jakožto
oprávněný orgán přehled o veškerých změnách v území, a proto byl dle osoby zúčastněné
na řízení oprávněn vyhodnotit, zda k nějaké změně došlo. K námitce stěžovatele, dle níž nebyla
osoba zúčastněná na řízení oprávněna měnit projektovou dokumentaci, tato uvádí, že byla
naopak vzhledem k doplňování žádosti povinna provést změnu projektové dokumentace přímo
ze zákona.
[21] S námitkou nedostatečného vypořádání rozporu záměru s čl. 4 a 8 vyhlášky OTPP se dle
osoby zúčastněné na řízení městský soud dostatečně zabýval, když přezkoumal řešení žalovaného
a uvedl, že žalovaný odkázal na konkrétní podklady vylučující toto nebezpečí; žalovaný přitom
vyložil, že namítaná malá vzdálenost záměru od stávajícího bytového domu dle čl. 8 této vyhlášky
není vzdáleností protilehlých stěn, ale stěn, které nejsou navzájem protilehlé. Dle osoby
zúčastněné na řízení tak stěžovatel nesprávně vykládá a aplikuje vyhlášku OTPP. K otázce
výkladu §85 odst. 1 nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy (Pražské stavební předpisy) lze dle
osoby zúčastněné na řízení uvést, že projektová dokumentace byla předložena stavebnímu úřadu
ve lhůtě stanovené tímto ustanovením, pročež není důvod ji posuzovat dle jiných předpisů než
vyhlášky OTPP, na čemž nic nemění ani následná změna projektové dokumentace na základě
výzvy stavebního úřadu, neboť šlo pouze o doplnění o některé nezbytné požadavky.
S namítaným porušením limitů hluku se městský soud dle osoby zúčastněné na řízení ani nemohl
podrobně vypořádat, neboť se stěžovatel ani nepokusil doložit svá tvrzení jakýmikoli důkazy,
a městský soud tedy nemohl jinak než vycházet z předloženého spisového materiálu. Městský
soud navíc konstatoval správnost posouzení této otázky stavebním úřadem podle předložené
hlukové studie. Skutečnost, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pak dle osoby zúčastněné
na řízení nemůže být napraveno v řízení před Nejvyšším správním soudem. Závěrem osoba
zúčastněná na řízení tvrdí, že stěžovatel nesprávně vykládá zásadu legitimního očekávání, když
poměřuje dva zcela odlišné stavební záměry, které nespojuje ani jediný parametr; nesplňují tedy
podmínku skutkově obdobného případu dle §2 odst. 4 správního řádu. Správní orgány tak tuto
zásadu neporušily.
[22] Stěžovatel v replice setrvává na svých tvrzeních uvedených v kasační stížnosti a vyvrací
tvrzení osoby zúčastněné na řízení. K tvrzené účelovosti jednání stěžovatel uvádí, že rozhodnutí
správních orgánů v souvisejících řízeních byla několikráte zrušena (rozhodnutí o povolení kácení,
stavební povolení na vodní díla, povolení k nakládání s povrchovými vodami) a proti územnímu
rozhodnutí i stavebnímu povolení se odvolalo i Hlavní město Praha, které tvrdilo, že umístění
stavby je v rozporu s územním plánem a regulativy pro stabilizované území. Ohledně
koncentrace řízení a konkrétně námitky intenzity výstavby stěžovatel odkazuje na text svého
odvolání i žaloby, v obou případech v bodu 1 na str. 5, kde hovoří o zastavěné ploše a o kódu
míry využití území dle regulativů územního plánu, či na bod 1 podaných námitek, kde uvedl,
že smyslem stabilizovaného území není umožnění intenzivnější výstavby než na nově
vymezovaných zastavitelných plochách, přičemž záměr je rozsáhlou stavební činností. Stěžovatel
proto tvrdil přílišnou intenzitu umisťované stavby do stabilizovaného území již od počátku
a v odvolání a žalobě pouze specifikoval kód míry využití území, který však vyplývá z územního
plánu samotného. Ve vztahu k tomu, že stěžovatel údajně nově namítal, že projektová
dokumentace záměru byla během územního řízení měněna, stěžovatel odkazuje na bod 4
odvolání (a bod 5 žaloby či bod 3 námitek) s tím, že o změně projektové dokumentace hovoří
samotné územní rozhodnutí. Co se týče souladu záměru s regulativy stabilizovaného území,
stěžovatel nikdy netvrdil, že je pro dané území stanoven kód míry využití, avšak to neznamená,
že lze vyprázdnit podstatu stabilizovaného území tím, že se v něm umožní intenzivnější výstavba
než v území rozvojovém. Stěžovatel taktéž trvá na svém nesouhlasu s postupem odvolacího
orgánu, který sám přezkoumal záměr dle změněného územního plánu, čímž měl stěžovateli
znemožnit odvolání, a tedy i dostatečný přezkum takového posouzení, jelikož v odvolacím řízení
je rozsah přezkumu širší než rozsah přezkumu ve správním soudnictví. Ve vztahu k souladu
záměru s regulativy stabilizovaného území stěžovatel kontruje osobě zúčastněné na řízení,
že městský soud rozhodně námitku dostatečně nevypořádal, když se věnoval pouze jednomu
jejímu bodu a ostatní namítané body, kvůli nimž nelze záměr do stabilizovaného území umístit,
zcela pominul. Ohledně umístění záměru do území se zvýšenou ochranou zeleně stěžovatel
zdůrazňuje, že nešlo pouze o kácení dřevin mimo les, ale vzhledem k velikosti plánované
zastavěné plochy v součtu se souvisejícími zpevněnými plochami by došlo k likvidaci celého
systému sídlištní zeleně na dotčených pozemcích.
[23] V otázce neaktuálnosti závazných stanovisek a jejich směřování k jinému záměru
stěžovatel rozporuje tvrzení ve vyjádření žalovaného, dle něhož stěžovatel nenapadal obsah
konkrétních závazných stanovisek, ani se nedomáhal přezkumu dle §149 odst. 5 správního řádu.
Stěžovatel je naopak toho názoru, že stavební úřad označil všechna závazná stanoviska
za aktuální, ačkoli se jejich aktuálností vůbec nezabýval, a žalovaný posléze tvrdí, že byla doložena
stanoviska nová, což se nestalo, jak stěžovatel ukazuje na příkladu použití závazného stanoviska
Hygienické stanice hl. m. Prahy ohledně hlukové zátěže, které se však vyjadřuje k verzi záměru
pouze s povrchovým parkovištěm, a nikoli k záměru následně doplněnému o další nuceně
odvětrávané (zdroj hluku) podlaží podzemního parkoviště. Stavební úřad se pak dle stěžovatele
musí v případě změny stavby zabývat tím, zda změna stavby mohla zasáhnout do veřejných
zájmů chráněných dotčenými orgány. Žalovaným citovaný rozsudek městského soudu ze dne
2. 9. 2020, č. j. 10 A 73/2020 - 54, pak dle stěžovatele nelze aplikovat, neboť stěžovatel
konzistentně tvrdí věcnou nesprávnost závazných stanovisek, která byla vydána k odlišné stavbě;
stěžovatel tedy nepoukazoval na procesní pochybení. K rozporu záměru s požadavky
na využívání území dle vyhlášky OTPP stěžovatel vysvětluje, že pokaždé namítal chybějící
odůvodnění splnění těchto požadavků, avšak vždy bylo pouze odkázáno na podklady
prvostupňového rozhodnutí, které však nikdy nebyly kriticky vyhodnoceny, pročež odkaz
na předchozí rozhodnutí nemůže být dostatečným vypořádáním námitky. Co se týče porušení
povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobně, stěžovatel poukazuje na to,
že v napadeném rozsudku je námitka pouze uvedena v souhrnu námitek, avšak dále se jí již
rozsudek nevěnuje, což je samo o sobě vadou rozsudku nehledě na to, zda k porušení
v předchozím řízení došlo, či nikoli. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje totéž pochybení i u námitky
posouzení podle nesprávných prováděcích předpisů, kterou městský soud opět jen vyjmenovává
v úvodu, ale dále už ji ani nezmiňuje, což je nedostatkem, i pokud by byla námitka nedůvodná.
[24] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů stěžovatelem
uplatněných, současně přihlížel k tomu, zda rozsudek městského soudu netrpí vadami, k nimž
by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost je důvodná.
[26] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil rovněž důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy
namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil
tuto námitku. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí totiž představuje takovou vadu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí městského soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost přitom není
projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl městský soud rozhodnout,
resp., jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která
kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne
28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24).
[27] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost v tom, že městský soud nevypořádal všechny
jeho námitky; konkrétně námitku týkající se porušení povinnosti stavebního úřadu rozhodovat
v obdobných případech obdobně (§2 odst. 4 správního řádu) a námitku aplikace nesprávných
prováděcích předpisů. Městský soud je sice uvedl v souhrnu žaloby, v odůvodnění rozsudku
je však již ani nezmínil, ani neuvedl, proč se jimi nezabýval. Zároveň stěžovatel shledává
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu u několika dalších bodů, kdy se městský soud
zabýval pouze jedním aspektem námitky a ostatní dílčí tvrzení zcela opomněl. To se nejvíce
projevilo u námitky týkající se umístění záměru ve stabilizovaném území, u níž stěžovatel uvedl
několik jednotlivých důvodů, proč záměr nelze ve stabilizovaném území umístit, avšak městský
soud se zabýval pouze jedním z nich a u zbylých ani neuvedl, proč se jimi nezabýval.
[28] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že žaloba byla
obecnějšího rázu a většina námitek byla převzata z odvolacího řízení. Ačkoli městský soud zcela
jistě není povinen reagovat na každou dílčí námitku samostatně, z celkového kontextu
odůvodnění musí být zřejmé, jak o jednotlivých námitkách uvážil.
[29] Ohledně námitky porušení povinnosti stavebního úřadu rozhodovat v obdobných
případech obdobně (žalobní bod č. 3) Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud tuto
námitku uvedl v souhrnu žalobních bodů, avšak dále se o ní v odůvodnění rozsudku již ani
nezmínil. V daném případě se dle Nejvyššího správního soudu jedná o vadu, která způsobuje
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Stěžovatel již v odvolacím řízení namítal,
že stavební úřad nedodržel povinnost rozhodovat v obdobných případech obdobně dle §2
odst. 4 správního řádu, když umístil předmětnou stavbu, ačkoli dříve neumožnil změnu střechy
domu stěžovatele na valbovou. Stěžovatel tvrdil, že umisťovaný záměr porušuje charakter lokality
mnohem výrazněji než plánovaná střecha, a to odlišným dopravním napojením, členěnou
fasádou, tvarem budovy (v lokalitě je obvyklý tvar kubický) a malým odstupem od páteřní
komunikace K Pazderkám. Stěžovatel přitom odkázal na rozhodnutí žalovaného vztahující
se k jeho žádosti o umístění nástavby střechy, v němž žalovaný podrobně popisuje, co je potřeba
splnit pro zachování charakteru území a žádosti stěžovatele vytýká mimo další důvody i to,
že nástavba valbové střechy je v dané lokalitě ojedinělým jevem, který se vymyká urbanistickému
charakteru území. Ač tato skutečnost nebyla nosným důvodem tohoto rozhodnutí, otázky
charakteru území řešené i v projednávaném případě se dotýká. Žalovaný se v rozhodnutí
o odvolání proti řešenému záměru s touto námitkou vypořádal konstatováním, že žádosti
stěžovatele nebylo v odkazovaném případě vyhověno z úplně jiných důvodů, a tudíž se nejedná
o obdobný případ. Stěžovatel přitom v žalobě odkázal v této souvislosti kromě nastíněného
případu též na další zdroj, konkrétně na závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru
územního rozvoje, ze dne 13. 3. 2019, č. j. MHMP 442069/2019. Městský soud se však k dané
námitce vůbec nevyjádřil, a nesdělil tedy svůj názor ani ke způsobu vypořádání dané námitky
žalovaným, ani k nově navrhovanému dokumentu. Městský soud se tedy v odůvodnění
napadeného rozsudku touto námitkou vůbec nezabýval, aniž by uvedl, co jej k tomu vedlo,
přičemž z celkového vyznění odůvodnění rozsudku vypořádání této námitky nevyplývá, a proto
městský soud pochybil, poněvadž v takovém případě nelze jeho závěr přezkoumat.
[30] Co se týče námitky posouzení věci podle nesprávných prováděcích předpisů (žalobní bod
č. 10), Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že ani tato námitka nebyla městským soudem
vypořádána, městský soud se jí vůbec nezabýval, ani neuvedl, proč tak neučinil. Stavební úřad
k této otázce vyslovil, že stěžejní je původní datum předložení záměru a jeho následné revize již
nemohou ovlivnit posuzování záměru podle předpisů platných v době podání žádosti, tj. dle
vyhlášky OTTP. Žalovaný dále specifikoval, že tento postup vychází z přechodného ustanovení
v §85 odst. 1 Pražských stavebních předpisů. Stěžovatel v žalobě poukazoval na to, že záměr byl
v průběhu územního řízení zásadním způsobem měněn, a to jak tvarem – věžovitý návrh
nahrazen stavbou pyramidálního tvaru, tak hmotou, kdy bylo povrchové parkoviště
zakomponováno do stavby jako druhé podzemní podlaží; jedná se tedy hmotou o zcela novou
stavbu a o záměru tedy mělo být vedeno nové řízení. Tvrzení stěžovatele v odvolání sice byla
obdobná, avšak v žalobě je stěžovatel značně zpřesnil a rozporuje v ní postup správních orgánů,
proto městský soud na základě této námitky měl vyslovit, zda bylo na místě vést o změněném
záměru nové řízení a zda správní orgány postupovaly správně tím, že záměr včetně jeho změn
posoudily podle vyhlášky OTTP. Městský soud však tuto námitku v odůvodnění rozsudku ani
nezmínil, tudíž rozsudek zatížil nepřezkoumatelností i v tomto bodě.
[31] Městský soud se rovněž nezabýval námitkou stran neaktuálnosti vyjádření vlastníků
dopravní a technické infrastruktury (žalobní bod č. 6). Stěžovatel v žalobě uvedl, že daná
vyjádření pozbyla platnosti dříve, než bylo vydáno územní rozhodnutí, a stavební úřad je přesto
akceptoval s tím, že z úřední činnosti je mu známo, že v místě nedošlo k žádným změnám, které
by mohly mít na obsah stanovisek vliv. Žalovaný pak pouze označil vypořádání stavebního úřadu
za dostatečné. Ačkoli by ohledně této otázky bylo vhodné, aby městský soud stručné vypořádání
žalovaného zhodnotil či podpořil svým výkladem (toho, zda byl stavební úřad oprávněn
vyhodnotit aktuálnost obsahu formálně neplatných vyjádření vlastníků dopravní a technické
infrastruktury), nelze rozsudek ohledně tohoto bodu označit za nepřezkoumatelný, neboť
stěžovatel v žalobě takřka doslovně zopakoval svá tvrzení z odvolání a zároveň nenamítal nic
konkrétního (neoznačil konkrétní neplatné vyjádření, které nebylo nahrazeno novým, a současně
jeho obsah mohl dostát změn); přitom není úkolem městského soudu, aby námitku za stěžovatele
v detailech domýšlel.
[32] Zároveň městský soud některé další žalobní body vypořádal pouze částečně, a tedy
nedostatečně a nepřezkoumatelně.
[33] Za takovou nedostatečně vypořádanou námitku Nejvyšší správní soud považuje předně
námitku týkající se umístění záměru do stabilizovaného území (žalobní bod č. 1). Stěžovatel
v kasační stížnosti vytýká městskému soudu, že se nezabýval jednotlivými aspekty této námitky,
když stěžovatel v žalobě poukazoval na to, že záměr porušuje urbanistickou strukturu sídliště
v mnoha směrech – svojí výškou, tvarem, vzdáleností od páteřní komunikace či napojením
na tuto páteřní komunikaci, a v souhrnu tedy jednoznačně nelze hovořit o dotvoření
či rehabilitaci stávající zástavby; zároveň vyslovuje názor, že záměr je rozsáhlou stavební činností.
Žalobní bod se sice takřka úplně shoduje s odpovídající odvolací námitkou, avšak doplňuje již
zcela konkrétní tvrzení stěžovatele, s nimiž je potřeba se vypořádat. Městský soud se touto
stěžejní žalobní námitkou zabýval zcela povrchně, citoval závěr žalovaného, dle něhož se záměr
sice odlišuje od stávající panelové zástavby tvarem i materiálem, avšak jeho okrajové umístění
umožňuje umístit lokální dominantu doplňující stávající zástavbu, a připojil vlastní dodatek,
že nelze požadovat umístění bytového domu v podobě existující překonané a více než padesát let
staré panelové zástavby. Tento názor lze sice obecně považovat za logický, avšak za prvé se týká
pouze malého výseku žalobního bodu a nemíří za týmiž cíli jako námitky stěžovatele, a za druhé
je především přespříliš stručným „odbytím“ námitky stěžovatele. Nejenže se městský soud
prakticky nevyjadřuje k podstatě námitky, ale také zcela opomíjí hlubší souvislosti detailně
popsané stěžovatelem. Žalovaný se sice touto otázkou ve svém rozhodnutí zabýval docela
podrobně, avšak městský soud shrnul poměrně komplexní otázku do jedné věty a svůj názor
ke konkrétnímu vypořádání námitek žalovaným vůbec nevyslovil. Takový přístup nelze
považovat za přípustný ani srozumitelný, pročež toto vypořádání městským soudem rovněž
způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[34] Námitka, dle níž se použitá závazná stanoviska vztahují k odlišnému záměru (žalobní bod
č. 5), dle Nejvyššího správního soudu rovněž nebyla městským soudem vypořádána úplně
srozumitelně a dostatečně podrobně. Městský soud uvedl, že žádost o vydání územního
rozhodnutí byla podána v roce 2014, přičemž předložená stanoviska jsou z let 2004 - 2016, a byla
tedy vydána k odlišnému předmětu řízení. Nejvyšší správní soud k tomuto podotýká, že uvedené
časově rozpětí se překrývá, a tudíž není z vyjádření městského soudu seznatelné, proč
se k záměru nevztahují závazná stanoviska z let 2014 - 2016. V roce 2016 byla sice provedena
zásadní změna záměru, avšak tato skutečnost jednak v odůvodnění tohoto žalobního bodu není
vůbec zmíněna, a navíc není jednoznačně vyloučené, aby se některá stanoviska z tohoto časového
rozpětí k záměru vztahovala i po jeho změně. Zároveň městský soud zcela opomenul odkaz
stěžovatele na závazná stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 12. 1. 2015,
č. j. 57053/2015, a ze dne 22. 6. 2015, č. j. HSHMP 25113/2015, která výslovně zmiňují
venkovní parkoviště o 32 parkovacích stáních, a tedy nebere se v potaz přemístění venkovního
parkoviště do druhého podzemního podlaží. Stěžovatel tímto tvrzením konkretizoval svoji
odvolací námitku, avšak městský soud se k tomu vůbec nevyjádřil, ani neuvedl, že by toto tvrzení
bylo nepřípustné. Vypořádání tohoto žalobního bodu městským soudem je tedy příliš
zkratkovité, nekompletní a ve výsledku nepřezkoumatelné. Co se týče souvisejícího dílčího bodu
této žalobní námitky, v němž stěžovatel uvedl, že žalovaný měl povinnost nechat si posoudit
správnost obsahu závazných stanovisek nadřízeným orgánem dle §149 odst. 5 správního řádu,
Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud se sice touto otázkou zabýval výhradně
v souvislosti s žalobním bodem č. 9 týkajícím se nadlimitního zatížení území, avšak závěr
vyslovený v bodě 69. rozsudku, dle něhož stěžovatel neuvedl žádné konkrétní námitky, jimiž
by brojil proti obsahu příslušného závazného stanoviska, je aplikovatelný i na tuto situaci.
Stěžovatel totiž odkázal na konkrétní závazná stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy
až v žalobě, tudíž nebylo na žalovaném, aby za stěžovatele vyvozoval, které závazné stanovisko
by měl předložit k přezkumu. Tato dílčí část žalobního bodu je tedy nedůvodná.
[35] Ve vztahu k námitce rozporu záměru s požadavky na využití území dle vyhlášky OTPP,
konkrétně jejího čl. 4, 8, 9 a 10 (žalobní bod č. 8), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že byla
městským soudem vypořádána také pouze částečně. Co se týče čl. 4 vyhlášky OTPP, městský
soud shledal, že žalovaný s odvolacími námitkami výslovně nepolemizoval, ale vypořádal
je odkazem na konkrétní podklady, které vylučují obavy stěžovatele o bezpečnost a plynulost
silničního provozu; tyto jeho obavy o vzniku nebezpečného kolizního místa navíc označil
za spekulativní. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s vypořádáním městského soudu
i žalovaného, jelikož dopravní řešení záměru neumožňuje otáčení vozidel doleva do protisměru
při výjezdu od stavby, tudíž kolizní místo skutečně vzniknout nemůže. Ohledně tohoto bodu
je tedy námitka nedůvodná. Čl. 8 vyhlášky OTPP však městský soud uvedl pouze ve shrnutí
žaloby a odstupové vzdálenosti staveb jen okrajově zmiňuje v souvislosti s namítaným porušením
pohody bydlení (žalobní bod č. 12), lze tedy konstatovat, že čl. 8 v odůvodnění rozsudku zcela
opomněl. Žalovaný se jím důsledně zabýval, ale stěžovatel v žalobě výslovně označil důvody,
proč považuje vypořádání žalovaného za nesprávné a nepřezkoumatelné, tudíž se touto otázkou
městský soud měl zabývat, a jejím vynecháním způsobil dílčí nepřezkoumatelnost vypořádání
tohoto žalobního bodu. Namítané porušení čl. 9 a 10 vyhlášky OTPP žalovaný vypořádal
především odkazem na prvostupňové rozhodnutí, Nejvyšší správní soud zde přisvědčil
městskému soudu, že považuje toto vypořádání vzhledem k podrobnosti územního rozhodnutí
za dostatečné; v rozsahu těchto článků je tedy tato námitka taktéž nedůvodná.
[36] Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
je dána, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu
ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod
č. 787/2006 Sb. NSS), a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (…). Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“
(rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
V intencích uvedeného městský soud zjevně nepostupoval.
[37] Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů shledal napadený rozsudek
městského soudu nepřezkoumatelným. To však nebrání věcnému přezkumu těch kasačních
námitek, jež jsou od nepřezkoumatelných bodů oddělitelné.
[38] Ohledně námitky umístění záměru do území se zvýšenou ochranou zeleně (žalobní bod
č. 4) Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud správním orgánům správně vytkl příliš
strohé odůvodnění, avšak zároveň zcela odpovídajícím způsobem vyhodnotil, že tato vada nemá
za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť správní orgány stěžejní podstatu
námitky, tj. že se nejedná o monofunkční nezastavitelnou plochu zeleně (a zároveň netvoří
závazný prvek územního plánu), zcela zřetelně vysvětlily. Zároveň stěžovatel ve svých podáních
netvrdí žádný konkrétní důvod, proč by nemohl být záměr v tomto území umístěn, kdy vzhledem
k tomu, že zeleň na daných pozemcích nebyla během řízení shledána významnou (dřeviny jsou
zde menšího vzrůstu i rozsahu) a záměr počítá se sadovými úpravami v okolí (navíc zeleň
doplňuje i na terasách domu samotného), není tvrzení o „likvidaci“ celého systému sídlištní
zeleně opodstatněné. K podobným závěrům, které dostatečně odůvodnil, dospěl již žalovaný
v rozhodnutí o odvolání; tato námitka je nedůvodná.
[39] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud rovněž námitku stran posouzení záměru
podle neaktuálního územního plánu a tvrzené odepření možnosti odvolání (žalobní bod č. 2).
Pro správní orgány je v územním řízení vždy rozhodující stav územně plánovací dokumentace
ke dni vydání jejich rozhodnutí a musí rozhodovat podle aktuálně platného znění územního
plánu, i když se během řízení změní. Územní plán není právním předpisem, který by měl
přechodná ustanovení jako např. stavební zákon, z nichž by mohla vyplývat povinnost
postupovat podle dosavadních předpisů. Městský soud tuto otázku přesvědčivě a srozumitelně
vyložil, pokud postup žalovaného aproboval, nepochybil.
[40] Námitku nadlimitního zatížení území z hlediska hluku a imisí (žalobní bod č. 9) shledal
Nejvyšší správní soud rovněž nedůvodnou. Městský soud se touto námitkou velmi podrobně
zabýval, a to navzdory tomu, že se stěžovatel svá poměrně obecná tvrzení v žalobě ani nepokusil
doložit jakýmikoli důkazy. Stěžovatel sice namítal neaktuálnost podkladů ohledně zatížení území,
městský soud však nemohl než vycházet z podkladů obsažených ve správním spisu, neuvedl – li
stěžovatel podklady jiné. Dle Nejvyššího správního soudu nelze přisvědčit ani postoji stěžovatele,
dle něhož vzhledem k procesní ekonomii považuje skutečnosti o intenzitě dopravy
na přivaděčích k tunelu Blanka za obecně známé, jelikož z pouhé obecné známosti vytížení
těchto přivaděčů automaticky nevyplývá, že by intenzita dopravy v těchto místech výrazně
překročila intenzitu dopravy na komunikaci K Pazderkám v původních poměrech. Bez jakéhokoli
konkrétnějšího tvrzení či důkazu se soudy nemohou takto obecnou námitkou věcně zabývat.
Ve vztahu k dílčí námitce povinnosti žalovaného předložit související neaktuální stanoviska
k přezkumu dle §149 odst. 5 správního řádu Nejvyšší správní soud pouze opakuje závěr
městského soudu zmíněný již v souvislosti se žalobním bodem č. 5, a to že stěžovatel neuvedl
žádné konkrétní námitky, jimiž by brojil proti obsahu konkrétního závazného stanoviska, pročež
žalovaný takovou povinnost neměl.
[41] Zbylé žalobní námitky již stěžovatel v kasační stížnosti neopakuje, tudíž se jimi Nejvyšší
správní soud v souladu s dispoziční zásadou nezabýval.
[42] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského
soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.)
a v souladu s ním řádně věcně vypořádá výše uvedené námitky stěžovatelem řádně uplatněné
v žalobě.
[43] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 2. května 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu