ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.241.2019:46
sp. zn. 5 As 241/2019 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: R. P. (R. P.), zast.
Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem Revoluční 7, Praha, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 2, Praha,
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019, č. j.
3 A 37/2019 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je p ov in na zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti celkem
4 114 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Tomáše Tylla, advokáta se sídlem Revoluční 7, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“). Tímto rozsudkem
městský soud ve výroku I. určil, že předvolání žalobce Policií České republiky ze dne 21. 2. 2019,
č. j. KRPA-221609-237/TČ-2015-001393, na den 13. 3. 2019 v 9:30 hodin k získání osobních
údajů (sejmutí daktyloskopických otisků, zjištění tělesných znaků, provedení měření těla, pořízení
obrazových, zvukových a jiných záznamů a odběru biologických vzorků umožňujících získání
informací o genetickém vybavení žalobce) pro účely budoucí identifikace podle §65 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o policii“), bylo nezákonné. Výrokem II. městský soud rozhodl tak, že se stěžovatelce zakazuje
žalobce znovu předvolat v daném trestním stíhání k získání osobních údajů; výrokem III.
rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč.
[2] Žalobce byl předvolán v souvislosti s jeho trestním stíháním vedeným pod sp. zn. KRPA-
221609/TČ-2015-001393 pro přečin porušení autorských práv, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Podle usnesení
Obvodního ředitelství policie Praha III ze dne 24. 10. 2018, č. j. KRPA-221609-183/TČ-2015-
001393, kterým bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání za výše uvedený trestný čin,
kterého se měl žalobce společně se svou matkou, I. P., dopustit tím, že používal jako ředitel
společnosti IS4 Technologies s.r.o. výpočetní techniku s nelegálně instalovaným softwarem,
přičemž nabízel a prováděl kurzy na užívání ovládání tohoto nelegálně instalovaného softwaru.
Svým jednáním měl způsobit celkovou škodu ve výši 4 031 105 Kč.
II. Rozhodnutí městského soudu
[3] Žalobce výzvě k získání osobních údajů pro účely budoucí identifikace nevyhověl a podal
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, který spatřoval právě v uvedené výzvě. Městský
soud žalobě vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno v bodě [1] tohoto rozsudku.
[4] Za podstatné považoval městský soud to, že byl žalobce stíhán za přečin spočívající
v bagatelním protiprávním jednání, nebyl dosud trestně stíhaný (v době řízení před městským
soudem mu bylo skoro 49 let) a způsobená škoda nedosahovala velkého rozsahu. Zjištění
osobních údajů podle §65 zákona o policii je účelné u typově závažnější úmyslné trestné činnosti,
např. proti životu a zdraví, svobodě, lidské důstojnosti nebo v sexuální oblasti, nikoliv však
u přečinu proti průmyslovému a autorskému právu, kterými jsou porušovány zejména soukromé
majetkové zájmy. Pachatelé tohoto trestného činu svou činnost zpravidla nepáchají v hmotném
světě, nelze je proto rozpoznávat podle otisků prstů, stop DNA apod., ale podle jejich stop
zanechaných v informačních systémech. I v případě žalobcovy údajné trestné činnosti byly
stěžejními důkazy znalecký posudek k výpočetní technice a vyjádření svědků, nikoliv ohledávání
stop svědčících o přítomnosti konkrétní osoby. Stěžovatelka naopak nenabídla žádný důkaz,
ze kterého by vyplývalo, že by se v žalobcově případě měla trestná činnost opakovat, případně
dokonce gradovat do násilné trestné činnosti. Stěžovatelkou uváděné skutečnosti, které měly
svědčit o potřebě získání žalobcových osobních údajů, neměly oporu v dokumentech
předložených městskému soudu. Z uvedených důvodů považoval městský soud zásah do práv
žalobce na informační sebeurčení nepřiměřeným.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[5] Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu brojila kasační stížností, v níž navrhla, aby
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Zdůraznila kriminalistický význam identifikačních úkonů a následné zpracování osobních údajů,
především daktyloskopických otisků, vzorku DNA a profilu DNA pro účely budoucí identifikace
při předcházení, odhalování a vyšetřování trestních činů. Z analýz kriminální minulosti pachatelů
úmyslných trestných činů vyplývá, že prvotní úmysl spáchat trestný čin je tou rozhodující
skutečností v historii páchání trestné činnosti pachatelů. Ze statistik zpracovaných na základě
faktického stavu páchání trestné činnosti vyplývá, že ze stíhaných osob je více jak polovina
recidivujících pachatelů a mnohdy dochází též k recidivě nestejnorodé.
[6] V posuzovaném případě se sice jednalo o trestně zachovalého žalobce, nicméně v jeho
neprospěch hovoří, že se trestného činu dopouštěl po delší dobu, netajil se tím, že trestnost
jednání je mu známa, a praktikoval toto jednání jako podnikatelskou činnost, způsobil škodu
ve výši převyšující 4 000 000 Kč a také aktivně zastíral, že společnost, jejímž prostřednictvím
se trestného činu dopouštěl, je v jeho vlastnictví. Stěžovatelka upozornila, že zákon o policii
nerozlišuje jednotlivé druhy trestných činů, a postupovat podle §65 odst. 1 tohoto zákona tak lze
při jakémkoliv druhu úmyslné trestné činnosti; v tomto ohledu odkázala na ustálenou judikaturu
správních soudů ohledně možnosti získání osobních údajů od pachatelů hospodářských trestných
činů (konkrétně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 10 A 30/2010 - 67,
a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 4 As 168/2013 - 40).
[7] Dále stěžovatelka uvedla, že městský soud v obdobném řízení (sp. zn. 10 A 150/2015)
dospěl k závěru o protiústavnosti §65 odst. 1 zákona o policii, řízení o žalobě přerušil a podal
návrh k Ústavnímu soudu na zrušení části zákona. V nyní posuzované věci naproti tomu řízení
nepřerušil a ustanovení aplikoval jako souladné s ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu,
že městský soud posoudil totožné případy naprosto odlišně, představuje v nyní posuzované věci
absence přerušení řízení jeho vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení. Skutečnosti, které mají podle stěžovatelky
dosvědčovat potřebu získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace v žalobcově případě,
nemají oporu v trestním spisu. I kdyby byly pravdivé, nezakládají samy o sobě oprávnění
stěžovatelky k aplikaci §65 odst. 1 zákona o policii. Co se týče tvrzené škody, upozornil žalobce
na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 43 T 42/2019, ve spojení
s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 67 To 105/2019, z nichž
vyplývá, že otázka výše škody nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení stanovena tak,
aby mohlo dojít k řádnému projednání obžaloby, a věc byla vrácena do přípravného řízení.
Žalobce považoval za podstatné, že jej stěžovatelka předvolala k získání osobních údajů teprve
dne 21. 2. 2019, přestože bylo trestní stíhání zahájeno již dne 12. 1. 2018, a stěžovatelka tak
do té doby provedení identifikačních úkonů nepovažovala za nezbytné. Zdůraznil též, že jako
téměř padesátiletá osoba je stíhán za nejmírnější formu trestného činu (přečin), je bezúhonný,
nebylo proti němu zahájeno jakékoliv jiné trestní stíhání, a to ani v minulosti, a trestné činnosti
se měl dopustit již tři roky před vydáním výzvy, v níž spatřuje nezákonný zásah.
IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud zjistil, že je u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 7/18 vedeno
řízení o návrhu městského soudu na zrušení §65 odst. 1 zákona o policii ve slovech „a odebírat
biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a §65 odst. 5 téhož zákona, a proto
předseda senátu řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 5 As 241/2019 - 41,
přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 22. 3. 2022,
Pl. ÚS 7/18, rozhodl tak, že návrh na zrušení §65 odst. 1 zákona o policii ve slovech „a odebírat
biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ zamítl a ve zbytku návrh odmítl,
předseda senátu usnesením ze dne 25. 4. 2022, č. j. 5 As 241/2019 - 43, rozhodl o pokračování
v řízení podle §48 odst. 6 s. ř. s.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatelku jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním
potřebným pro výkon advokacie v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při
tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl
k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že mu stěžovatelka předkládá k posouzení otázku
přiměřenosti předvolání žalobce k získání osobních údajů a vady řízení před městským soudem
spočívající v nepřerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení části zákona
o policii.
[13] Před posouzením vznesených námitek se musel zdejší soud zabývat otázkou, zda lze
výzvu vydanou podle §65 odst. 1 zákona o policii považovat za zásah podle §82 s. ř. s. Jak již
uvedl v rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017 - 33: „Výzvu k provedení identifikačních
úkonů ve smyslu §65 zákona o policii, která směřovala proti stěžovateli, lze bezpochyby považovat za závazný
a přímo vynutitelný úkon, a tedy i za zásah ve smyslu §82 s. ř. s., neboť v případě jejího nerespektování může
správní orgán vymoci osobní účast stěžovatele předvedením. Charakter tohoto úkonu totiž netkví v pouhém sdělení
o stavu určitých věcí nebo určitého řízení. Jeho obsah je natolik spojen s negativními důsledky, které mohou
stěžovatele za určitých zákonem předvídaných podmínek postihnout, že již tuto situaci lze považovat za zkrácení
subjektivních práv stěžovatele. Dá se totiž předpokládat, že obviněný je ovlivněn snahou předejít možnému
předvedení prostřednictvím příslušných orgánů Policie ČR. Rozhodnutí dostavit se k provedení identifikačních
úkonů tak nelze považovat za projev svobodné vůle, nýbrž za způsob neformálního donucení […]“.
[14] Předvolání k získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace podle §65 odst. 1
zákona o policii tedy nezákonným zásahem být může. Podle §65 odst. 1 zákona o policii platí:
„Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u
a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro
spáchání takového trestného činu,
b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu,
c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo
d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena,
snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové
a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.“
[15] Účel získání a zpracování těchto osobních údajů je zřejmý z odst. 5 téhož ustanovení,
podle kterého „[p]olicie osobní údaje získané podle odstavce 1 zlikviduje, jakmile jejich zpracovávání není
nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo
zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti“. Jako každý jiný postup
policie i získání osobních údajů podle §65 odst. 1 zákona o policii podléhá korektivu
přiměřenosti podle §11 písm. c) téhož zákona, podle něhož „[p]olicista a zaměstnanec policie jsou
povinni postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob
nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem“.
[16] Získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je nutno odlišovat od obdobných
postupů policie, a to především od získání údajů za účelem ztotožnění osoby, jejíž totožnost není
možno zjistit (§63 odst. 4 zákona o policii), a od získání údajů pro účely šetření konkrétního
trestného činu (§114 trestního řádu – prohlídka těla a jiné úkony). Jak vidno, smyslem získání
osobních údajů za účelem budoucí identifikace je obecné potírání trestné činnosti skrze možnost
orgánů činných v trestním řízení v budoucnu identifikovat a usvědčit možné pachatele trestných
činů především díky existujícím databázím uchovávajícím profily DNA a daktyloskopické otisky.
[17] Je však třeba mít na paměti, že proti zájmu na potírání trestné činnosti stojí práva osob,
jejichž údaje mají být získány a dále zpracovány, a to především právo na jejich nedotknutelnost
a informační sebeurčení – srov. čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
[v nyní posuzované věci je sporná přiměřenost pouze ve vztahu k právu na informační sebeurčení
(čl. 10 odst. 3), nikoliv ve vztahu k právu na nedotknutelnost žalobce (čl. 7 odst. 1)]. Zásah
do těchto základních práv je zajisté myslitelný, nicméně musí být přiměřený. To platí tím spíše,
že mezi osoby, jejichž osobní údaje lze na základě §65 odst. 1 zákona o policii získat, se neřadí
pouze osoby odsouzené za spáchání úmyslného trestného činu, ale též osoby, které byly
ze spáchání úmyslného trestného činu pouze obviněny (jako v nyní posuzovaném případě) nebo
kterým bylo jen sděleno podezření ze spáchání trestného činu. Posledně dvěma uvedeným
kategoriím osob tak svědčí presumpce neviny. Zákon ostatně stanoví, že policie může přistoupit
k získání osobních údajů, a je tedy na ní, aby v rámci svého uvážení zhodnotila přínos takového
postupu pro ochranu chráněných zájmů a poměřila tento přínos se zásahem do práv osoby, jejíž
osobní údaje získává.
[18] Lze tedy konstatovat, že naplnění formálních znaků uvedených v §65 odst. 1 zákona
o policii není jediným předpokladem pro zákonnost získání osobních údajů. Jak vyplývá
z judikatury Nejvyššího správního soudu, je na správních soudech, aby v případě, kdy žalobce
brojí proti výzvě k získání osobních údajů pro účely budoucí identifikace, provedly test
proporcionality stricto sensu, přičemž je třeba zohlednit dosavadní trestnou činnost žalobce,
typovou i individuální závažnost trestné činnosti, pro kterou byl předvolán k provedení
identifikačních úkonů, i osobu pachatele (viz výše citovaný rozsudek č. j. 3 As 335/2017 - 33,
nebo rozsudek ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017 - 93). Je sice pravdou, že podle Ústavního
soudu „[p]ři splnění všech podmínek, které jsou pro shromažďování (v nyní posuzované věci třeba chápat jako
odebírání) biologických vzorků stanoveny zákonem o policii, resp. obsaženy v pokynech policejního prezidia, jakož
i v dalších právních předpisech (zejména v zákoně o ochraně osobních údajů) nelze uvažovat o tom,
že by docházelo k porušení práva na informační sebeurčení “ (srov. shora uvedený nález
sp. zn. Pl. ÚS 7/18), to však nic nemění na tom, že proporcionalita zásahu je vždy
nedílnou podmínkou jeho zákonnosti. Citovaná pasáž nálezu Ústavního soudu totiž
představuje obecnou úvahu a nevyjadřuje se (a z povahy věci se ani vyjadřovat nemohla)
k individuálnímu posouzení proporcionality v nyní posuzované věci.
[19] Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dovodit i další významné faktory,
které hrají roli z hlediska proporcionality – a to povahu trestné činnosti, dobu, která od spáchání
trestného činu uběhla, věk pachatele a v případě, že nebyl ze spáchání trestného činu usvědčen,
i sílu podezření (strength of the suspicion) – v podrobnostech srov. rozsudky ze dne 2. 6. 2020,
Trajkovski a Chipovski proti Severní Makedonii, stížnosti č. 53205/13 a č. 63320/13, ze dne
22. 6. 2017, Aycaguer proti Francii, stížnost č. 8806/12, ze dne 4. 6. 2013, Antonio Peruzzo a Uwe
Martens proti Německu, stížnosti č. 7841/08 a č. 57900/12 a ze dne 4. 12. 2008, S. a Marper proti
Spojenému království, stížnosti č. 30562/04 a č. 30566/04.
[20] Je nutné připustit, že se Evropský soud pro lidská práva v uvedených případech zabýval
především zpracováním osobních údajů po extenzivní dobu, resp. nedostatečností úpravy
omezení této doby, přičemž doba, po kterou by byly osobní údaje zpracovány, je v nyní
posuzované věci toliko hypotetickou otázkou. To však nic nemění na tom, že jsou osobní údaje
získávány právě pro účely delšího zpracovávání, resp. uchování (budoucí identifikace), přičemž
i krátké uchovávání těchto údajů může být nepřiměřeným zásahem. Zákonem o policii obecně
formulované účely zpracování osobních údajů implikují užití těchto údajů k potírání trestné
činnosti v budoucnu bez jakéhokoli konkrétního časového omezení (srov. §65 odst. 5 zákona
o policii), což je v nyní posuzované věci podtrženo převažující částí argumentace stěžovatelky,
podle které je nutno zjistit osobní údaje za účelem budoucí identifikace pachatelů úmyslné trestné
činnosti proto, že je u těchto pachatelů vysoká pravděpodobnost recidivy. Je-li tedy účelem
získání osobních údajů jejich zpracování za účelem (hypotetického) použití v budoucnosti, nelze
při hodnocení přiměřenosti samotného jednorázového získání osobních údajů zcela odhlédnout
od jeho uchování (byť samozřejmě zatím nelze hodnotit, po jakou dobu budou údaje
zpracovávány). Z těchto důvodů je podle Nejvyššího správního soudu nutno měřit přiměřenost
zásahu spočívajícího v získání osobních údajů i faktory, které Evropský soud pro lidská práva
použil pro posouzení přiměřenosti délky zpracování těchto údajů.
[21] Obdobnou logikou lze připustit i přiměřené použití závěrů, k nimž Nejvyšší správní soud
dospěl v souvislosti s aplikací §79 zákona o policii, který upravuje podmínky „dalšího“
zpracování osobních údajů policií, v rozsudku ze dne 2. 4. 2020, č. j. 2 As 164/2019 - 30,
č. 4018/2020 Sb. NSS: „Ne, že by nemělo být vyloučeno obdobné jednání [obdobná trestná činnost]
v budoucnu, aby byl odůvodněn trvající zásah [uchovávání osobních údajů] do práv jedince, ale sama osoba
pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti musí podpořit závěr
o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních
údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné. Riziko opakování trestné činnosti či její eskalace
totiž není vyloučeno nikdy, a to ani u pachatelů nedbalostní trestné činnosti. Kromě toho ne každý pachatel
úmyslné trestné činnosti se dopustí recidivy […].“
[22] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že potřebnost zpracování osobních údajů je nutno
posoudit i před odběrem osobních údajů, nikoliv jen v případě „dalšího“ zpracování, jehož
potřebnost se posuzuje alespoň jednou za tři roky v souladu s §82 odst. 1 zákona o policii.
[23] Městský soud proto v posuzovaném případě postupoval správně, když zvažoval, zda bylo
v žalobcově individuální situaci přiměřené přistoupit k postupu podle §65 odst. 1 zákona
o policii. I s poměřením proti sobě stojících zájmů tak, jak jej provedl městský soud, lze v zásadě
souhlasit. Ačkoliv stěžovatelka akcentuje potřebu schopnosti státu zakročit proti trestné činnosti
a tato potřeba je vcelku zjevná a nepopiratelná, ani váhu práva na informační sebeurčení nelze
bagatelizovat.
[24] Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10,
č. 94/2011 Sb., s odkazem na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 15. 12. 1983,
BVerfGE 65, 1 (Volkszählungsurteil): „V moderní společnosti, charakterizované i obrovským nárůstem
informací a dat, musí být ochrana jednotlivce před neomezeným sběrem, uchováváním, užitím a zveřejňováním dat
o její/jeho osobě a soukromí poskytována v rámci obecnějšího, ústavně garantovaného práva jednotlivce na
soukromí. Pokud jednotlivci nebude garantována možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních dat
a informací jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným než původním účelům, nebude-
li mít možnost rozpoznat a zhodnotit důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera a případně
tomu uzpůsobit i své jednání, pak nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod, a nelze tak již
nadále hovořit o svobodné a demokratické společnosti. Právo na informační sebeurčení (informationelle
Selbstbestimmung) je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti,
nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně řečeno, v podmínkách
vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí a právo svobodné volby
chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními.“
[25] Ve prospěch žalobcova práva na informační sebeurčení hovoří především jeho trestní
zachovalost. Právě opakované úmyslné poškozování či ohrožování trestním právem chráněných
zájmů, které dosahuje intenzity trestného činu, lze vnímat jako významný indikátor toho,
že recidivující osoba tyto zájmy nerespektuje, a neváhá se dopouštět činů vysoké společenské
škodlivosti. Naopak obvinění ze spáchání trestného činu sdělené dosud bezúhonné osobě (zde
žalobci) samo o sobě není postačujícím indikátorem toho, že jsou v žalobcově případě dány
předpoklady pro další páchání trestné činnosti. To platí tím spíše s ohledem na jeho věk. Žalobci
bylo v době vydání výzvy stěžovatelkou takřka 49 let, značnou část svého života tedy prožil, aniž
by se trestné činnosti dopustil. K osobnosti žalobce stěžovatelka ostatně v podstatě nic neuvádí
a ani z ničeho (vyjma vedeného trestního stíhání) neplyne, že by se mělo jednat o osobu se sklony
k páchání trestné činnosti.
[26] Nejvyšší správní soud se dále zabýval povahou trestného činu; toho se měl žalobce
dopustit tím, že nabízel školení na práci s několika druhy softwaru, k nimž ovšem neměl platnou
licenci. Porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi
podle §270 trestního zákoníku spadá pod trestné činy hospodářské, které jsou obecně
charakteristické tím, že jejich společenská škodlivost nespočívá jen ve vznikající materiální škodě,
ale především v ohrožení hospodářského systému jako celku, který v tržní ekonomice do značné
míry určuje blahobyt společnosti. Těmito tzv. zločiny bílých límečků může být nezřídka způsobena
škoda podstatně vyšší než u jiné trestné činnosti a v mimořádných případech může otřást
ekonomikou i celého státu či významných nadnárodních ekonomických subjektů. Na druhou
stranu se zpravidla jedná o poměrně sofistikovanou trestnou činnost, u níž, na rozdíl od trestných
činů proti životu, zdraví, v sexuální oblasti nebo proti majetku, často nelze spoléhat na důkazy
prokazující přítomnost pachatele na určitém místě či jeho kontakt s určitým předmětem (DNA,
otisky prstů), byť ani to není zcela vyloučeno.
[27] Předmětem ochrany trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících
s právem autorským a práv k databázi je různorodá tvůrčí činnost včetně požitků z ní plynoucích.
Ochrana je tedy poskytována autorům, kteří jedinečnou a zpravidla náročnou činností tvoří díla,
která vzhledem k jejich potenciální ubikvitě a snadné rozmnožitelnosti mohou být vnímána
a používána velkým počtem osob, aniž by měl autor efektivní možnost některé osoby z vnímání
či používání díla vyloučit. Chráněna je tedy mj. tvůrčí činnost autorů a její udržitelnost, včetně
spravedlivé kompenzace autorům, pro které je zcela zásadní, aby uživatelé jejich děl přispěli
na jejich tvorbu.
[28] V posuzovaném případě žalobce měl způsobit škodu společnostem poskytujícím licence
k jím používaným softwarům. Těžiště společenské škodlivosti jednání tedy má spočívat
především ve způsobení majetkové škody těmto společnostem. Jak též správně upozornil
městský soud, trestný čin nebyl spáchán v „hmotném“ světě a důkazy o něm je třeba hledat
ve formě digitálních stop či svědeckých výpovědí, nikoliv ve formě otisků prstů či vzorků DNA.
O tom ostatně svědčí i důkazy shromážděné v rámci trestního stíhání žalobce. Namítá-li
stěžovatelka, že nelze vyloučit nestejnorodou recidivu, nutno zdůraznit, že logika věci je naprosto
opačná: není třeba prokazovat, že u žalobce taková recidiva nehrozí, naopak je třeba osvědčit,
že v jeho individuálním případě je pravděpodobné opakování či gradování trestné činnosti.
Stěžovatelka však jen v obecné rovině odkazuje na statistiky a výzkumy, u nichž ani není zřejmé,
o jaké konkrétní dokumenty se jedná, a v řízení o kasační stížnosti z nich nelze vycházet.
[29] Podle stěžovatelky nelze rozlišovat mezi jednotlivými druhy trestných činů, neboť zákon
o policii stanoví jako podmínku pouze úmyslnost trestného činu. Ani to ovšem na věci nic
nemění, neboť při zvažování přiměřenosti je třeba přihlédnout k mnoha faktorům, které zákon
nepředvídá, a posoudit individuální situaci, kterou zákon podrobně ani předvídat nemůže.
Městský soud netvrdil, že u hospodářských trestných činů není k postupu podle §65 odst. 1
zákona o policii nikdy prostor – tento prostor dán je, ale oproti jiným druhům trestné činnosti
je z povahy věci (tj. typové závažnosti trestné činnosti) zúžen.
[30] Odkazuje-li stěžovatelka na rozsudek městského soudu č. j. 10 A 30/2010 - 67, který
obstál i v přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 4 As 168/2013 - 40),
a v němž uchovávání osobních údajů za účelem budoucí identifikace u pachatele hospodářského
trestného činu nebylo shledáno protizákonným, je třeba ji upozornit na podstatné rozdíly od
případu žalobce: v odkazované věci se jednalo o osobu odsouzenou, nikoliv obviněnou (k významu
tohoto rozlišení viz dále), která spáchala zvlášť závažný zločin a navíc se dopustila i jiné trestné
činnosti, a to včetně trestných činů proti životu a zdraví. Toto rozlišování jednotlivých druhů
trestných činů pro účely úvahy o nutnosti o (domnělých) pachatelích vést údaje natolik citlivé,
jako jsou daktyloskopické otisky či profily DNA, je na místě, což lze demonstrovat i na právní
úpravě některých evropských zemí – např. Francie umožňuje zpracovávat profily DNA
jen u vybraných trestných činů, a to zejména v sexuální oblasti, proti životu a zdraví atp.
[viz čl. 706-55 francouzského trestního řádu (Code de Procédure Pénale),
https://www.legifrance.gouv.fr/]. Ostatně i Doporučení R (92) 1 Výboru ministrů členským
státům o využívání analýzy deoxyribonukleonové kyseliny (DNA) v rámci systému trestní
justice v bodě 8. připouštělo delší uchování výsledků analýzy DNA pouze v případě odsouzení
za trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob. Městský soud tedy nepochybil,
pokud nad rámec výslovného znění zákona o policii přihlédl i k tomu, o jaký druh trestného
činu se v žalobcově případě mělo jednat.
[31] Pro přiměřenost zpracování osobních údajů je dále podstatná individuální a typová
závažnost trestného činu. Trestné činy lze dle jejich typové závažnosti dělit na přečiny (§14
odst. 2 trestního zákoníku), zločiny (§14 odst. 3 část před středníkem trestního zákoníku)
a zvlášť závažné zločiny (§14 odst. 3 část za středníkem trestního zákoníku). Žalobci je kladeno
za vinu spáchání trestného činu podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku,
a horní hranice sazby trestu odnětí svobody tak činí pět let. Jde tedy o přečin – trestný čin nejnižší
typové závažnosti. Nízkou typovou závažnost trestného činu tedy Nejvyšší správní soud klade
na misku vah ve prospěch žalobcova práva na informační sebeurčení. To platí tím spíše,
že u přečinů přichází uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jen v tom případě,
že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl
řádný život (§55 odst. 2 trestního zákoníku). Jak vidno, s výhradou výjimek spočívajících
v osobnosti pachatele (ke které stěžovatelka nic neuvádí) zákonodárce nepovažuje za nutné
pachatelům přečinů ukládat nejpřísnější druh trestu, který zároveň představuje jeden
z nejefektivnějších druhů ochrany společnosti. Jak též upozornil městský soud, v žalobcově
trestní věci přichází v úvahu i alternativní instituty jako odklon od trestního stíhání.
[32] Co se týče individuální závažnosti, stěžovatelka akcentuje, že žalobce způsobil škodu
ve výši přesahující 4 miliony korun. Z listin založených ve spise městského soudu vyplývá, že při
zahájení trestního stíhání vycházely orgány činné v trestním řízení co do výše škody ze dvou
zdrojů: ze znaleckého posudku, podle něhož vznikla škoda ve výši zhruba 2,6 milionu korun,
a z vyjádření zástupce poškozených společností, podle kterého škoda přesahovala výši 4 milionů
korun. Zdejšímu soudu není zřejmé, proč stěžovatelka vychází z vyšší z uvedených částek, určení
přesné částky však není pro posouzení věci zcela zásadní. Nejvyšší správní soud vychází z toho,
že žalobce mohl způsobit značnou škodu, tedy škodu řádově v milionech korun. Hospodářským
trestným činům je však způsobení vysoké škody takřka inherentní, a značná škoda tak sama
o sobě pomyslné misky vah ve prospěch nutnosti získání a zpracování osobních údajů nemůže
vychýlit.
[33] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nemohl přihlédnout k odkazu žalobce
na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 43 T 42/2019, ve spojení
s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 67 To 105/2019, z nichž podle
něj vyplývá, že otázka výše škody nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení stanovena tak,
aby mohlo dojít k řádnému projednání obžaloby. Tato usnesení totiž nebyla součástí spisu
a žalobce je ani nepřiložil k vyjádření ke kasační stížnosti, ani je nenavrhl k důkazu.
[34] Podle stěžovatelky je získání osobních údajů pro účely budoucí identifikace odůvodněno
především tím, že se trestného činu měl žalobce dopouštět po delší dobu, netajil se tím,
že trestnost jednání je mu známa, a také aktivně zastíral, že společnost, jejímž prostřednictvím
se trestného činu dopouštěl, je v jeho vlastnictví. Jak uvedl městský soud, tato tvrzení oporu
ve spisovém materiálu (zejména v usnesení o zahájení trestního stíhání), který byl městskému
soudu předložen, nemají. Na tuto argumentaci stěžovatelka ani nereaguje. Nejvyšší správní soud
proto jen stručně konstatuje, že z usnesení ze dne 24. 10. 2018, č. j. KRPA-221609-183/TČ-
2015-001393, kterým bylo zahájeno trestní stíhání vedené proti žalobci a jeho matce, vyplývá,
že orgány činné v trestním řízení vyslechly několik bývalých jednatelů a zaměstnanců společnosti
IS4 Technologies s.r.o., z nichž vyplynulo, že žalobce v zásadě o všem rozhoduje sám, ačkoliv
formálně ustanovuje jiné osoby jako jednatele, vyslechnuté osoby vesměs nevěděly,
kdo je vlastníkem společnosti, ale podle chování předpokládaly, že je vlastníkem žalobce. Někteří
ze zaměstnanců měli mít povědomí též o tom, že společnost využívá „nelegální software“; když
s tímto problémem konfrontovali žalobce, měl jen odvětit, že „takhle to dělá každý, protože licence
jsou drahé “.
[35] Lze tedy souhlasit s městským soudem, že okolnosti, které podle stěžovatelky svědčily
o potřebě získání žalobcových osobních údajů, z předložených dokumentů nevyplývají. Naopak
je patrno žalobcovo mylné přesvědčení, že jeho jednání nijak nevybočuje z běžné podnikatelské
praxe, což jej sice z hlediska jeho případné trestní odpovědnosti neomlouvá, zároveň to však
nepoukazuje na jeho připravenost páchat vědomě další trestnou činnost.
[36] Stěžovatelka má pravdu, že se tvrzená trestná činnost týká žalobcova podnikání, nicméně
ve světle ostatních okolností věci to nemění náhled soudu na (ne)pravděpodobnost recidivy
žalobce a nepřiměřenost zásahu do jeho práva na informační sebeurčení. V tomto ohledu
je nutno zdůraznit, že spáchání trestného činu při podnikání je znakem kvalifikované skutkové
podstaty – srov. §270 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku – a rovněž při jeho naplnění se jedná
o přečin, nikoliv o zločin. Ostatně právě spácháním činu při podnikání a rozsahem škody,
prospěchu nebo činnosti se liší kvalifikovaná skutková podstata od základní skutkové podstaty
upravené v odst. 1 téhož ustanovení, která dopadá na situace hraničící s bagatelní protiprávní
činností, jejíž trestání je vyhrazeno správním orgánům v řízení o přestupcích.
[37] K tzv. síle podezření (ve smyslu shora zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská
práva) Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o kategorii, kam je možné zařadit mnoho
okolností, které poukazují na to, jak sporné či zřejmé spáchání trestného činu je. V obecné rovině
lze usuzovat o míře podezření zejména z procesního postavení žalobce, který byl obviněn
ze spáchání trestného činu, což znamená, že bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1
trestního řádu. Lze proto předpokládat, že odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu,
že byl spáchán trestný čin a že je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchal právě žalobce.
To na druhou stranu neznamená, že je skutkový stav zjištěn dostatečně k tomu, aby vůbec bylo
možno žalobce obžalovat a obžalobu projednat v hlavním líčení. Je tedy zřejmé, že podezření již
určitou sílu má, vzhledem k tomu, že se ale stále nemusí potvrdit ani v dostatečné míře
k projednání před soudem, nelze jej zároveň ani přeceňovat. Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že právě sílu podezření (v obecné rovině do určité míry odpovídající procesnímu postavení
domnělého pachatele trestného činu) je nutno interpretovat v kontextu ostatních okolností,
a přistoupit k získání osobních údajů od usvědčeného pachatele tak lze i v případě méně
závažných činů, naopak získat osobní údaje od osoby v pozici podezřelého je možno jen u těch
nejzávažnějších trestných činů nebo s okolnostmi jasně svědčícími o potenciální recidivě
či gradování trestné činnosti. V případě žalobce, jak již bylo uvedeno, se jednalo o přečin a soud
neshledal ani žádné jiné okolnosti, které by svědčily o potřebě získat žalobcovy osobní údaje
pro účely budoucí identifikace. Rovněž vzhledem k síle podezření se tak soud kloní k závěru,
že by získání osobních údajů v daném případě neodpovídalo požadavku přiměřenosti.
[38] Doba, která uběhla od spáchání trestného činu, se jako významné kritérium pro
posouzení přiměřenosti zpracování osobních údajů použije především v případě, kdy je vedena
evidence obsahující tyto údaje po delší dobu, tedy i po skončení trestního stíhání a případně
po zahlazení trestu. V nyní posuzovaném případě uběhly v době vydání výzvy k získání osobních
údajů pro účely budoucí identifikace od ukončení tvrzené trestné činnosti zhruba tři roky a trestní
stíhání bylo zahájeno rok před výzvou, přičemž tato prodleva sama o sobě o nesprávnosti
postupu stěžovatelky nesvědčí – ta může být odůvodněna stoupající silou podezření v průběhu
vyšetřování. Faktor běhu času tedy v nyní posuzované věci nemá významný vliv na celkové
posouzení věci.
[39] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v nyní souzené věci není žádná indicie, že by se žalobce
měl dopustit další trestné činnosti, tím spíše nikoliv činnosti, k jejímuž odhalení by mohlo
napomoci zjištění údajů pro identifikaci pachatele (především daktyloskopické otisky či profil
DNA). Městský soud správně přihlédl především k povaze a závažnosti trestného činu, který byl
žalobci kladen za vinu, věku a trestní minulosti žalobce, a dospěl ke správnému závěru, že získání
a zpracování osobních údajů žalobce by bylo nepřiměřené, a proto předvolání žalobce k získání
osobních údajů představovalo nezákonný zásah podle §82 s. ř. s.
[40] Stěžovatelka dále namítala, že městský soud zatížil řízení o žalobě vadou, pokud řízení
nepřerušil do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení části zákona o policii, jak tentýž
soud učinil v jiné obdobné věci.
[41] Soudní řád správní upravuje přerušení řízení v §48, přičemž odstavec 1 stanoví, kdy
je soud (tedy samosoudce či senát rozhodující ve věci) povinen řízení přerušit, dále odstavec 2
stanoví, kdy je povinen řízení přerušit předseda senátu, a odstavec 3 uvádí, kdy je předseda senátu
řízení přerušit oprávněn. Podle odst. 1 písm. a) tohoto ustanovení „[s]oud řízení usnesením přeruší,
jestliže ve věci byl předložen Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy“, podle odst. 3 písm. d)
téhož ustanovení „[p]ředseda senátu řízení usnesením může přerušit, jestliže zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož
výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé nebo takové řízení sám vyvolá “.
[42] Jak vidno, dospěje-li soud k názoru o protiústavnosti zákona nebo jeho části, předloží
(resp. je povinen předložit) v dané věci návrh Ústavnímu soudu na jeho zrušení a (dále)
je povinen řízení do rozhodnutí Ústavního soudu přerušit. To byl případ stěžovatelkou
odkazovaného řízení pod sp. zn. 10 A 150/2015, v němž městský soud takto postupoval. V nyní
posuzované věci městský soud neměl důvod podávat identický návrh na zrušení zákona nebo
jeho části, a přicházelo tedy v úvahu fakultativní přerušení řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.
Pokud však byl městský soud přesvědčen, že v případě žalobce se jednalo o nezákonný zásah
i podle úpravy, u které byla zpochybněna její souladnost s ústavním pořádkem, pak mu nelze
vyčítat, že v zájmu rychlosti řízení toto řízení nepřerušil, neboť závěr o nezákonnosti zásahu
by se nezměnil, ani kdyby Ústavní soud shledal aplikovaná ustanovení protiústavními [nehledě
na to, že Ústavní soud již shora uvedeným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 7/18 rozhodl a žádné
ustanovení zákona o policii pro jeho protiústavnost nezrušil – naopak s odkazem na existující
judikaturu výslovně uvedl, že z jeho pohledu přestavuje možnost soudního přezkumu „dostatečnou
záruku zachování práv osob, které jsou předvolány k odebrání biologických vzorků pro identifikační účely“
(bod 78.)].
VI. Závěr a náklady řízení
[43] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[44] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
náleží procesně úspěšnému žalobci. Její výše je představována odměnou zástupce žalobce. Pro
určení výše nákladů spojených se zastoupením se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Zástupce žalobce učinil v řízení o kasační
stížnosti jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání soudu ve věci samé – vyjádření
ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za tento úkon právní služby náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy zástupci žalobce za úkon právní služby připadá částka 3 400 Kč,
zvýšená o DPH v sazbě 21 % na částku 4 114 Kč. Tuto částku je stěžovatelka povinna žalobci
zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Tylla.
[45] Zástupce žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení rovněž za převzetí
a přípravu zastoupení žalobcovy věci, avšak vzhledem k tomu, že žalobce zastupoval již v řízení
o žalobě, kde mu za tento úkon náhrada nákladů byla přiznána, Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti náhradu nákladů řízení za tento úkon nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 18. května 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu