ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.270.2021:52
sp. zn. 5 As 270/2021 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Nové
Chabry Development, s.r.o., se sídlem Klimentská 1216/46, Nové Město, Praha,
zast. Mgr. Františkem Korbelem, PhD., advokátem AK HAVEL & PARTNERS s. r. o.,
se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy,
se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. M., zast.
advokátkou Renatou Hovorkovou, se sídlem Kamenice, Slámova 670, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2021, č. j. 15 A 82/2020 – 80,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2021, č. j. 15 A 82/2020 – 80,
se r uš í .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2020, č. j. MHMP 914736/2020,
se r uš í a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů soudních řízení ve výši
20 342 Kč, a to do 30 -ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
Mgr. Františka Korbela, Ph.D., se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2020, č. j. MHMP 914736/2020, jímž bylo zamítnuto
odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 ze dne 18. 12. 2019, č. j. MPC8
381114/2019; stavební povolení bylo vydáno na dočasnou stavbu do 31. 12. 2022: „Nové Chabry,
západní komunikační připojení“, Praha 8, Čimice, Dolní Chabry, K Ládví, K Beranovu na pozemcích parc.
č. 1017/3, 1017/5, 1017/6, 1018/17, 1018/21, 1018/26, 1018/46, 1018/47, 1025/8, 1062/1,
1119/1 v katastrálním území Čimice, parc. č. 1373/9, 1405/1 v katastrálním území Dolní Chabry.
[2] V žalobě stěžovatel namítl nezákonnost správního rozhodnutí z důvodu nesprávného
hmotněprávního posouzení; dle jeho názoru konstitutivní rozhodnutí o určení charakteru
a způsobu užívání účelové komunikace nepatří do rozhodovací pravomoci stavebního úřadu;
z tohoto důvodu měl za problematický bod 6 stavebního povolení, dle kterého se jedná
o veřejnou účelovou komunikaci. Podmínku užívání komunikace považuje za neoprávněnou,
přičemž její stanovení postrádá zákonný podklad. Dále v žalobě namítal, že absentuje souhlas
vlastníka (stěžovatele), nebyla posouzena nutnost nezbytné komunikační potřeby, rozpor
stavebního povolení s územním rozhodnutím (územní rozhodnutí vymezilo stavbu jako stavbu
dočasnou a veřejně nepřístupnou, naproti tomu stavební úřad při vydání stavebního povolení
vybočil z mezí své rozhodovací pravomoci, jestliže tuto podmínku nerespektoval a stanovil
podmínku užívání komunikace odlišně – jako veřejné); rovněž namítal nesprávnou aplikaci
závazného stanoviska; rozhodnutí žalovaného označil za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, namítal rovněž, že se žalovaný vůbec nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, zjištění
žalovaného dle něj nemají oporu ve spise a zjištěném stavu věci. Dodal, že pokud by byla
podmínka užívání komunikace pro okolní vlastníky ve stavebním povolení zachována, vedlo
by to nedůvodnému obohacení účastníků řízení; ti se snaží svými námitkami neoprávněně
dosáhnout stavu, aby namísto vybudování komunikace na své náklady mohli využívat komunikaci
zbudovanou na náklady a ve vlastnictví stěžovatele.
[3] Městský soud vypořádal jednotlivé žalobní námitky, přičemž žádnou z nich neshledal
důvodnou a žalobu zamítl. Ve vztahu k žalobní námitce ohledně údajného konstitutivního
rozhodnutí o určení charakteru a způsobu užívání účelové komunikace městský soud s odkazem
na relevantní právní úpravu a ustálenou judikaturu poukázal na koncentraci námitek ve stavebním
řízení a na zásadní rozdíly, cíle, smysl a účel stavebního a územního řízení. Zdůraznil,
že v projednávané věci je stěžejní znění podmínek stavebního povolení, kterým byly stanoveny
podmínky pro provedení stavby (výrok pod bodem I.), a zejména znění podmínek stavebního
povolení, kterým byly stanoveny podmínky pro užívání stavby (výrok pod bodem II.); žalobní
námitky směřují zejména do výroku II. bodu 6. stavebního povolení, podle kterého „[s]tavba bude
užívána po celou dobu užívání jako účelová komunikace s veřejným přístupem plnící kromě zajištění přístupu
chodců a příjezdu vozidel ke druhé stavební etapě obytného souboru Nové Chabry i neomezený přístup a příjezd
k dopravní obsluze dalších pozemků jiných vlastníků v okolí stavby, které nemají jiný odpovídající přístup
z veřejné komunikace. Bude též zajišťovat funkci propojení na stávající účelovou komunikaci s veřejným
přístupem V Kratinách ve vlastnictví Městské části Praha Dolní Chabry, na pozemku parc. č. 1405/1,
k.ú. Dolní Chabry.“
[4] Městský soud konstatoval, že námitky stěžovatele směřují nikoliv do stavebního povolení
(vydaného podle §115 stavebního zákona), ale proti územnímu rozhodnutí (§79 stavebního
zákona); vydání napadeného rozhodnutí v nyní projednávané věci předcházelo řízení o umístění
stavby, přičemž stavební úřad stěžovateli vyhověl vydáním územního rozhodnutí, které nabylo
dne 29. 11. 2017 právní moci poté, co proti němu stěžovatel odvolání nepodal a jeho obsah dále
žádným způsobem nerozporoval; z územního rozhodnutí pak vychází namítaná podmínka
užívání, tj. podmínka užívání stavby jako účelové komunikace s veřejným přístupem. Dle
městského soudu z textu územního rozhodnutí je zřejmé, že dočasná povaha stavby a účel
stavby, tj. účelová komunikace, vycházejí z územního rozhodnutí, kterým byl stavební úřad při
rozhodování o vydání stavebního povolení vázán; projektová dokumentace a následné stavební
povolení musí respektovat výhradně podmínky územního rozhodnutí.
[5] Městský soud dále konstatoval, že dopravní obslužnost stavby je podmíněna jejím
umístěním do území a také druhem, účelem a základními parametry stavby, které jsou předmětem
posouzení právě v územním řízení. Pokud tedy stěžovatel namítal, že stavbu prováděl z důvodu
splnění povinnosti zajistit přístupové, resp. příjezdové kapacity pro budované bytové jednotky,
jelikož na místě stavby doposud žádná účelová komunikace neexistovala, není možné opětovně
ve stavebním řízení zkoumat vlastnické zájmy stěžovatele, případně z pohledu účelu, který má
stavba plnit, hodnotit povinnost stěžovatele vybudovat příjezdovou komunikaci v souvislosti
s realizací hlavního záměru (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011 – 127). Městský soud uzavřel, že se stěžovatel nedomáhal
stanovení podmínek pro provoz stavby, což by mohlo být předmětem posouzení ve stavebním
řízení (srov. §115 odst. 1 věta první stavebního zákona), ale namísto toho brojil proti samotnému
záměru a zejména účelu dočasně povolené stavby, o němž však již bylo závazně rozhodnuto
v předchozí fázi povolovacího procesu, tj. v územním řízení.
[6] K namítanému rozporu napadeného rozhodnutí s územním rozhodnutím (stavebním
povolením stavební úřad de facto přikazuje umožnit vstup komukoliv na stavbu bez jakéhokoliv
omezení) městský soud uvedl, že s touto podmínkou stěžovatel souhlasil již v rozhodnutí
o umístění stavby; nyní však namítl, že územní rozhodnutí vymezilo stavbu jako dočasnou
a veřejně nepřístupnou, naproti tomu stavební úřad vymezil stavbu jako dočasnou a veřejně
přístupnou. Tvrzený rozpor spatřuje v tom, že v územním rozhodnutí bylo v podmínce
pro umístění stavby stanoveno, že „[d]očasná komunikace bude sloužit pouze pro zajištění připojení
obytného souboru Nové Chabry a pozemků, které budou mít na komunikaci napojeny stávající sjezdy a pozemků
parc. č. 1033 a 1025/12 v k.ú. Čimice.“ (str. 3 územního rozhodnutí) Naproti tomu ve stavebním
povolení bylo uvedeno, že „[s]tavba bude užívána po celou dobu užívání jako účelová komunikace
s veřejným přístupem ...“ (výrok II. bod 6 stavebního povolení). Podstatu tohoto žalobního bodu dle
soudu tak tvoří otázka týkající se povahy předmětné komunikace; stěžovatel nesouhlasí s právním
názorem žalovaného, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, která splňuje
všechny zákonné znaky ve smyslu §2 odst. 1 ve spojení s §7 zákona o pozemních komunikacích.
Městský soud konstatoval, že v projednávané věci zcela jednoznačně nebyla existence veřejné
účelové komunikace v rozporu s vůlí vlastníka, jelikož stěžovatel o tomto nejen věděl, ale
dokonce sám zejména v předcházejícím územním řízení prohlašoval, že stavbu plánuje vystavět
jako dočasnou veřejnou účelovou komunikaci.
[7] K námitce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí městský soud odkázal na četnou
judikaturu, podle které je nezbytné, aby se správní orgán v souladu s §68 odst. 3 správního
řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení takovým způsobem, aby z odůvodnění jeho
rozhodnutí bylo možno dovodit, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché,
mylné anebo vyvrácené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 – 109), v opačném případě může své rozhodnutí zatížit nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů; poukázal rovněž na to, že absence odpovědi na ten či onen argument
v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho
nepřezkoumatelnost. Městský soud dodal, že podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal
se všemi základními námitkami účastníka řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 13
a ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011
sp. zn. II. ÚS 2774/09 a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1). Není proto
nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru
účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje
dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08). Městský soud konstatoval, že ověřil, že žalovaný v napadeném
rozhodnutí reagoval na všechny stěžejní námitky a bylo jím zjištěno, že stavba byla navržena
v souladu s hledisky, ze kterých stavební úřad v průběhu stavebního řízení obligatorně zkoumá
obsah žádosti o povolení stavby, jejich příloh a projektové dokumentace; správní orgány nemohly
v rámci řízení o vydání stavebního povolení nikterak vstupovat do řízení o územním rozhodnutí,
ani nemohly přezkoumávat závěry uvedené v územním rozhodnutí.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel tvrdí, že v žalobě zejména namítal, že se žalovaný vůbec nezabýval námitkami
uplatněnými v odvolání a tímto zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
[9] Stěžovatel uvádí, že stavba byla na základě kolaudačního souhlasu ze dne 10. 5. 2021,
č. j. MCP8 093058/2021, zkolaudována jako dočasná stavba do 31. 12. 2022; tato skutečnost však
nemění nic na rozhodných skutečnostech doposud tvrzených stěžovatelem, ale pouze tyto
potvrzuje. Vydání kolaudačního souhlasu pouze potvrzuje, že do doby jeho vydání byla stavba
využívána pouze jako staveništní komunikace, na kterou neměl přístup nikdo jiný, než vlastník
stavby, tedy stěžovatel a jím pověřené osoby pro účely realizace jeho stavebního záměru. Městský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně uvedl, že charakteristika stavby coby veřejně
přístupné účelové komunikace vychází již z územního rozhodnutí, kterým byl stavební úřad při
vydání stavebního povolení vázán. Jelikož městský soud nesprávně právně posoudil meritum věci
a své rozhodnutí založil na skutečnostech, které jsou v rozporu se skutkovým stavem, zatížil
napadený rozsudek vadou nezákonnosti. Soud se v řízení o žalobě navíc dopustil závažného
procesního pochybení, když nevyčkal na repliku k vyjádření žalovaného a vydal napadený
rozsudek, čímž zasáhl do procesních práv stěžovatele. I z tohoto důvodu je napadený rozsudek
stižen vadou nezákonnosti. Jelikož soud napadený rozsudek dostatečně neodůvodnil, je napadený
rozsudek též nepřezkoumatelný.
[10] Dle stěžovatele nadto městský soud v napadeném rozsudku zejména nesprávně posoudil,
že je stavba veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.
o pozemních komunikacích. Stěžovatel zdůrazňuje, že již v odvolání a následně i v žalobě
namítal, že konstitutivní rozhodnutí o určení charakteru a způsobu užívání účelové komunikace
nepatří do rozhodovací pravomoci stavebního úřadu. Podmínka užívání komunikace je proto
neoprávněná a její stanovení postrádá zákonný podklad. Stěžovatel již v odvolání a v žalobě
prokázal, že zákonné znaky dle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích naplněny nejsou.
Stěžovatel nedal souhlas k obecnému užívání stavby komunikace a stavba ani nenaplňuje nutnou
komunikační potřebu, tudíž nemůže být veřejně přístupnou účelovou komunikací. Dle
stěžovatele městský soud dostatečně nezjistil skutkový stav, když v rozporu se skutečným stavem
souhlas stěžovatele s obecným užíváním dovodil z toho, že se stěžovatel nebránil proti územnímu
rozhodnutí. Územní rozhodnutí stavbu jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci na žádném
místě nedeklaruje. V rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou se pak soud vůbec nezabýval
poslední podmínkou, a to nezbytnou komunikační potřebou. V důsledku těchto procesních
pochybení a nesprávného právního posouzení merita věci zatížil soud napadený rozsudek vadou
nezákonnosti a též vadou nepřezkoumatelnosti, když své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
[11] Stěžovatel trvá na tom, že neudělil souhlas k obecnému užívání; není-li tento souhlas
vlastníkem dán, nelze hovořit o zřízení veřejně přístupné účelové komunikace. Dle ustálené
judikatury se může jednat o souhlas výslovný nebo konkludentní směřující do minulosti
(např. nečinnost vlastníka nebo jeho dlouhodobá tolerance užívání jeho pozemku veřejností
k dopravním účelům). V místě, kde se nachází stavba, však doposud žádná veřejně přístupná
účelová komunikace neexistovala; v místě se nacházela pouze dočasná staveništní komunikace
sloužící výhradně pro účely výstavby a stavební práce stavebního projektu obytného souboru
Beranov – Dolní Chabry, včetně stavby obytného souboru Nové Chabry – fáze F a G
na pozemku stěžovatele. Daná komunikace nemůže být považována za veřejně přístupnou
účelovou komunikaci ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; tuto skutečnost
potvrdil i žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2020. Stěžovatel rovněž odkazuje
na kolaudační souhlas, v němž je výslovně stanoveno: „Komunikace není určena pro průjezd a jízdu
vozidel běžného silničního provozu nad rámec výše uvedené dopravní obsluhy.“ Takto vymezený způsob
užívání komunikace její veřejnou přístupnost vylučuje. (kolaudační souhlas Úřadu městské části Praha
8 ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. MCP8 146665/2013/UV.Bau, č. j. MCP8 159664/2013). Tomu
odpovídá ostatně i vymezení v katastru nemovitostí. Pozemky parc. č. 1017/3, 1017/5, 1025/8,
1018/46 v k. ú. Dolní Chabry jsou vymezeny jako „jiná plocha, ostatní plocha“, pozemky parc.
č. 1017/6, 1018, 21, 1018/26, 1018/47 jako „orná půda“ atd. Za takové situace rozhodně nelze
hovořit o tom, že by byl souhlas vlastníka pozemku presumován, jelikož se na místě již účelová
komunikace nacházela.
[12] Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že stavba sporné komunikace byla prováděna z důvodů
splnění povinnosti stěžovatele zajistit přístupové, resp. příjezdové kapacity pro jím budované
bytové jednotky. Jelikož na místě stavby doposud žádná účelová komunikace neexistovala, nelze
jakkoliv dovodit souhlas stěžovatele s jejím obecným užíváním a omezením jeho vlastnického
práva. Tento souhlas stěžovatel nikdy nikomu neudělil výslovně ani konkludentně. Podmínka
užívání komunikace byla z tohoto důvodu stanovena nezákonně, neboť stěžovatel nedal
k obecnému užívání stavby této komunikace výslovný souhlas, ani nedal jakkoliv najevo
srozumění s tímto obecným užíváním. Obecné užívání stavby v jeho soukromém vlastnictví
by vedlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného vlastnického práva. Stěžovatel
tvrdí, že namítal již v žalobě, že se žalovaný nezbytnou podmínkou udělení souhlasu vlastníka
s obecným užíváním nezabýval. Nicméně i pokud by byla stavba určena stavebním povolením
jako veřejně přístupná, vytvořila judikatura správních soudů teorii tzv. kvalifikovaného
nesouhlasu. Z této teorie vyplývá, že „[p]okud určitý pozemek začíná užívat jako cestu veřejnost a vlastník
nesouhlasí s tímto stavem, pak musí dát svůj nesouhlas najevo aktivně.“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 1 As 76/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011,
sp. zn. 2 As 84/2010). I v případě, že je cesta bez dalšího prohlášena za veřejně přístupnou
účelovou komunikaci nebo ji veřejnost začne takovým způsobem užívat, může vlastník cesty
takovému užívání svým aktivním jednáním zabránit – což stěžovatel již v podaném odvolání činil.
[13] Městský soud dle stěžovatele založil jeho souhlas s obecným užíváním na nesprávných
skutkových zjištěních. V napadeném rozsudku nesprávně dovodil souhlas stěžovatele s veřejným
užíváním dočasné komunikace ze skutečnosti, že se nebránil proti územnímu rozhodnutí ani
proti závaznému stanovisku silničního správního úřadu. V závazném stanovisku je dle domněnky
soudu výslovně uvedeno, že komunikace je navržena jako veřejně přístupná účelová komunikace.
Výše uvedené tvrzení soudu je však dle stěžovatele nesprávné. Stěžovatel předložil
k žádosti o vydání územního rozhodnutí dvě závazná stanoviska silničního správního úřadu,
a to závazné stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend, ze dne
8. 3. 2016, č. j. MHMP-390303/2016/O4/Ka a závazné stanovisko ze dne 11. 10. 2016,
č. j. MHMP - 1791041/2016/O4/Kj. V obou závazných stanoviscích je shodně uvedeno,
že „jedná se o stavbu dočasnou do doby, než bude finální dopravní řešení v místě tak, jak je předpokládáno
územním plánem a napojení na městský okruh severozápadním směrem. Navrhované řešení západního připojení
nikterak nebrání budoucímu provedení finálního dopravního řešení.“. Ani jedno závazné stanovisko pak
nestanoví, že by se mělo jednat o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jak nesprávně uvádí
soud. Výše citovanou podmínku, že se jedná o stavbu dočasnou, převzal stavební úřad
do územního rozhodnutí. V územním rozhodnutí je pak dokonce výslovně uvedeno, že „[s]tavba
komunikace bude stavbou dočasnou do doby finálního dopravního řešení tak, jak je navrženo Územním plánem
sídelního útvaru hl. m. Prahy (tzv. Čimický přivaděč). Dočasná komunikace budou sloužit pouze k zajištění
připojení obytného souboru Nové Chabry a pozemků, které budou mít na komunikaci napojeny stávající sjezdy
a pozemků parc. č. 1033 a 1025/12 v k.ú. Čimice.“. V územním rozhodnutí je tak naopak výslovně
stanovena podmínka, že stavba komunikace bude sloužit výlučně k zajištění připojení stavebního
záměru stěžovatele a výslovně zde vymezených pozemků. Tato podmínka tak vylučuje veřejnou
přístupnost stavby komunikace tvrzenou soudem.
[14] Stěžovatel dodává, že v územním rozhodnutí podmínka veřejného užívání dotčené stavby
komunikace stanovena není; proto neměl důvod územní rozhodnutí a závazná stanoviska
napadat. Stěžovatel odmítá nesprávné tvrzení soudu o koncentraci ve stavebním řízení, tedy,
že měl své námitky ke kategorizaci dočasné komunikace jakožto veřejně přístupné účelové
komunikace uplatnit již proti územnímu rozhodnutí. Územní rozhodnutí je v souladu
se zákonem a podmínku veřejné přístupnosti stavby nestanoví. Stěžovatel tak neměl důvod
se proti územnímu rozhodnutí bránit. Závěr soudu, že veřejnou přístupnost stanoví územní
rozhodnutí, proti kterému se měl stěžovatel bránit, je v přímém rozporu s podmínkami územního
rozhodnutí. Napadený rozsudek je v důsledku nesprávného právního posouzení a nedostatečně
zjištěného skutkového stavu nezákonný.
[15] Stěžovatel dále namítá, že stavba nenaplňuje nezbytou komunikační potřebu; odkazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, dle kterého: „[v]edle nezbytného
souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím
nenahraditelné komunikační potřeby.“ Pro určení nutné komunikační potřeby je dle bohaté
judikatury, na kterou stěžovatel odkazuje, rozhodné, zda nemůže cíl naplnit jiná cesta, především
ta, jež je ve vlastnictví veřejnoprávní korporace. V takovém případě totiž nemusí docházet
ke složitému vyvažování omezení vlastnických práv dvou soukromých osob; alternativní cesta
nemusí být ani stejně kvalitní, ale rozhodná je skutečnost, zda umožňuje stejný nebo obdobný
rozsah užívání a může sloužit stejnému účelu. Sám stavební úřad v odůvodnění stavebního
povolení výslovně uvádí (viz str. 15 stavebního povolení), že „[z]působ a rozsah užívání účelové
komunikace s veřejným přístupem stanovuje podmínka č. 6 pro užívání stavby, kde je určen neomezený přístup
pro dopravní obsluhu pozemků dalších vlastníků, kteří nemají odpovídající jiný přístup z veřejné komunikace,
včetně pozemků parc. č. 1373/11, 1373/14, 1373/66 a 1374/1, k. ú. Dolní Chabry uvedeným v námitkách
účastníků.“. Námitky, ve kterých účastníci řízení požadovali neomezený přístup, podali účastníci
řízení až ve stavebním řízení o vydání stavebního povolení. Z katastru nemovitostí
je jednoznačné, že výše zmíněné pozemky účastníků řízení mají komunikační připojení
na několika dalších místech. A to dokonce na veřejnou komunikaci ve vlastnictví Městské části
Prahy 8, tedy veřejnoprávní korporace. Není zde dán důvod, aby vlastníci pozemků (účastníci
řízení), kteří mají jiná alternativní komunikační připojení, měli mít nárok na neomezený přístup
ke stavbě v soukromém vlastnictví stěžovatele, aniž by mu za to poskytli jakoukoliv náhradu
(např.: pozemek parc. č. XA ve vlastnictví účastníků řízení má přístup na veřejně přístupnou
komunikaci – a to do ulice Nad úvozem, V kratinách, a zejména tři velká napojení do ulice
Na pěšině; pozemek parc. č. XB je napojen na komunikaci v ulici Nad úvozem a V kratinách).
[16] V současné době se na místě stavby žádná komunikace, na kterou by měla přístup
veřejnost, nenachází. Žádné právo užívat stavbu, resp. stávající staveništní komunikaci, nemají ani
vlastníci pozemků parc. č. XB a XA. Účastníci řízení navíc mají ke svým pozemkům i jiný přístup,
než přes pozemek stěžovatele. Stavba žádným způsobem nebude v tomto přístupu účastníkům
řízení bránit a nijak se nedotkne jejich stávajícího postavení, a to ani pokud nebude veřejně
přístupná. Není dán žádný legitimní důvod, aby bylo ve stavebním povolení výslovně
deklarováno, že pozemky účastníků řízení mají neomezený přístup na své pozemky přes stavbu
stěžovatele. Takové omezení vlastnického práva stěžovatele by bylo možné jen v případě, kdyby
účastníci řízení neměli možnost jiného alternativního komunikačního připojení ke svým
pozemkům a se souhlasem vlastníka, který nebyl dán. Tvrzení účastníků řízení o tom, že jsou
přístupy z jiných komunikací kapacitně nedostatečné pro zemědělskou techniku, je prokazatelně
nepravdivé již z veřejně přístupných map. Například přístup na zemědělskou půdu z ulice
Na Pěšině je natolik velký, že by se na něj vešly i dva traktory vedle sebe a samotná ulice
Na Pěšině je také dostačující. Účastníci řízení také mohou pro zemědělskou techniku využít
přístup po dalších polích v okolí. Na jízdu po poli je zemědělská technika ostatně uzpůsobena
a nikde není dáno, že musí využívat zrovna novou komunikaci západního připojení. Pohodlné
nájezdy pro zemědělskou techniku se nachází jak z komunikace K Ládví, tak i Spořická a dalších.
[17] Stěžovatel uvádí, že do doby vydání kolaudačního souhlasu byla stavba využívána pouze
jako staveništní komunikace. Na staveništní komunikaci neměl přístup nikdo jiný než vlastník
stavby, tedy stěžovatel a jím pověřené osoby pro účely realizace jeho stavebního záměru. Ani
po vydání kolaudačního souhlasu není stavba komunikace nikým jiným využívána. Účastníci
řízení v době, kdy stavba sloužila jako staveništní komunikace, prokazatelně obdělávali své
zemědělské pozemky (viz přiložená fotodokumentace a video). Vzhledem k tomu, že pro vstup
na své pozemky nemohli účastníci řízení využít stavbu jako staveništní komunikaci,
je nepochybné, že na své pozemky jiný alternativní přístup mají. I tato skutečnost je tak jasným
důkazem, že stavba neplní nutnou komunikační potřebu, jak nesprávně namítají účastníci řízení.
Žalovaný ani soud se nadto otázkou naplnění kritéria nezbytné komunikační potřeby v rozporu
se zákonem a judikaturou vůbec nezabývali, resp. městský soud nesprávně označil zkoumání
nezbytné komunikační potřeby za nadbytečné. Žalovaný byl povinen zkoumat otázku nezbytné
komunikační potřeby jako jeden z elementárních znaků vzniku veřejně přístupné účelové
komunikace. Tuto povinnost žalovaný v rozporu s právními předpisy nesplnil. I z tohoto důvodu
podal stěžovatel žalobu a napadal tuto vadu jako jednu ze žalobních námitek. Jelikož se touto
otázkou nezabýval ani soud v napadeném rozsudku, postupoval v rozporu se zákonem
a ustálenou judikaturou z totožných důvodů jako žalovaný též soud, který vadou nezákonnosti
zatížil napadený rozsudek.
[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že předmětnému rozhodnutí
předcházelo rozhodnutí o umístění stavby. Součástí žádosti o stavební povolení jsou, mimo jiné,
závazná stanoviska dotčených orgánů. Závazným stanoviskem je stavební úřad vázán a sám o své
vůli není oprávněn závazné stanovisko mimo případy, kdy jsou vydána nezákonná stanoviska,
přezkoumávat, ale pouze postoupit nadřízenému orgánu vydavatele závazného stanoviska (§149
spr.ř.). Pokud tedy stěžovatel podal žádost o stavební povolení na stavbu „Nové Chabry, západní
komunikační připojení“ se závazným stanoviskem silničního správního úřadu, ze kterého
vyplývaly podmínky, vůči kterým nyní stavebník brojí právní cestou, aniž by napadl závazná
stanoviska dotčených orgánů, neměl podávat žádost o stavební povolení. Správní orgán není tím,
kdo by rozhodl, že stěžovatel musí postavit komunikaci „Nové Chabry, západní komunikační
připojení“, která bude na dobu určitou a bude mít charakter účelové komunikace veřejně
přístupné. Stěžovatel neúplně definuje, ve svém zájmu, obsah §7 zákona o pozemních
komunikacích, neboť již neuvádí další obsah: Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce
s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky
upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných
zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními
právními předpisy tím není dotčena. Jak vyplývá ze zákona, na žádost vlastníka může silniční správní
úřad, po projednání s Policií ČR, omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci. Ze shora
uvedeného vyplývá, že ze zákona je účelová komunikace veřejně přístupná. Pokud se stěžovatel
dovolává judikatury, má žalovaný za to, že uváděné body se vztahují na stávající účelové
komunikace vzniklé bez stavebního povolení, ale v daném případě vzniká účelová komunikace
rozhodnutím stavebního úřadu na základě platné žádosti stěžovatele. Tím je splněna i podmínka
uváděná stěžovatelem, že musí dát vlastník účelové komunikace souhlas k obecnému užívání;
přece když požádá stavebník o vydání stavebního povolení, kde je mu závazným stanoviskem
v souladu se zákonem určen charakter účelové komunikace, že bude veřejná, tak s tím stavebník
souhlasí. Potom nemůže se v dalších řízeních právní cestou domáhat zrušení toho, o co sám
požádal. Stěžovatel tedy podáním žádosti o stavební povolení na stavbu „Nové Chabry, západní
komunikační připojení“ pouze plní podmínky, aby mohl stavět a kolaudovat stavby fáze F-G.
Stěžovateli muselo být ze zákona a ze závazného stanoviska silničního správního úřadu známo,
že způsob užívání vystavěné komunikace bude veřejný. Pokud stěžovatel uvádí další účastníky
správního řízení, kteří podali odvolání do stavebního povolení a správní žalobu do potvrzujícího
rozhodnutí žalovaným, potom žalovaný uvádí, že tito účastníci jako vlastníci sousedících
nemovitostí – pozemků, napadali skutečnost, že nebylo ve stavebním řízení rozhodnuto
o připojení jejich nemovitostí na povolovanou účelovou komunikaci. Ze zákona připojení
nemovitostí na komunikaci řeší silniční správní úřad mimo stavební řízení, a ne stavební úřad
(§10 zákona o pozemních komunikacích).
[19] Pokud stěžovatel napadá postup správního soudu, žalovaný se nemůže vyjádřit, neboť
mu není znám obsah soudního spisu. Navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta, neboť
ji považuje za nedůvodnou.
[20] Osoba zúčastněná na řízení navrhuje kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnout;
v obsáhlém vyjádření popisuje skutkový stav, tvrdí, že povolená stavba je veřejně přístupnou
účelovou komunikací, takovou byla již v minulosti a stěžovatel proti tomu dříve ničeho
nenamítal; i jeho právní předchůdci udělili přinejmenším implicitní souhlas k užívání dočasné
účelové komunikace jako veřejně přístupné, a proto nebylo třeba ze strany rozhodujících orgánů
splnění podmínek veřejné přístupnosti zkoumat. Nadto stavba plní také nezbytnou komunikační
potřebu nejen pro osobu zúčastněnou na řízení, ale také pro vlastníky nemovitostí sousedících
se stavbou.
[21] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných; přihlížel současně k tomu, zda netrpí vadami, k nimž
n)by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost je důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud předně shledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Jakkoli se městský soud v odůvodnění rozsudku poměrně obsáhle obecně
věnuje otázce (ne)přezkoumatelnosti správního rozhodnutí, závěry, které předestírá, sám
do svého posouzení věci nikterak nepromítl. K požadavku na přezkoumatelnost správního
rozhodnutí konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí musí být možno dovodit, z jakého důvodu
považuje správní orgán námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené; v opačném
případě může své rozhodnutí zatížit nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Dále uvádí:
„není nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka
řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Městský soud konstatoval,
že ověřil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval na všechny stěžejní námitky …“ (zvýrazněno NSS)
[24] Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že závěry výše městským soudem vyslovené
postrádají oporu ve spise. Co se týče rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud musí
konstatovat, že rozhodnutí žalovaného naopak je nepřezkoumatelné; stěžovatel v odvolání
na 15 stranách formuloval pod body I. - VIII zcela konkrétní odvolací námitky, včetně
věcné argumentace. V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí žalovaný pouze s odkazem
na §7 zákona o pozemích komunikacích obecně definuje, co se rozumí účelovou komunikací,
a námitky stěžovatele stran nenaplnění jednotlivých zákonných znaků vypořádal na 2 stranách
zcela nedostatečným způsobem: „Ze stavebního povolení vyplývá, že se nejedná o uzavřenou oblast, např.
výrobní areál, ale o komunikaci sloužící předem neurčenému okruhu osob, které mají nebo budou mít důvod
použít povolovanou stavbu. Proto nelze vyhovět stavebníku, aby nebyl charakter stavby veřejně přístupná účelová
komunikace, a rovněž nelze vyhovět účastníkům, aby byl definován okruh majitelů pozemků (…), pokud
by stavebník požadoval užívat stavbu v budoucnu v režimu neveřejné komunikace, bylo by stavební řízení
zastaveno, neboť by nesplňovalo podmínky dané v řízení, a to závazné stanovisko příslušného silničního orgánu
(……) Stavební úřad správně posoudil důležitost stavby, která neslouží a nemohla sloužit pouze budoucím
uživatelům bytů, ale zahrnul do svého rozhodnutí i veřejný zájem …“ Stěžovatel však brojil právě proti
podmínce, která veřejné užívání komunikace ve stavebním povolení stanovila, tvrdil, že tato
podmínka je v rozporu s územním rozhodnutím, jakož i v rozporu se závaznými stanovisky
a v rozporu se zákonem, neboť nejsou naplněny znaky veřejného užívání komunikace. Námitky
stran neudělení souhlasu, neexistence historického užívání, nesprávné aplikace závazného
stanoviska, jakož i ostatní námitky žalovaný vůbec nevypořádal a zcela je pominul. Žalovaný
v podstatě pouze konstatoval, co ze stavebního povolení vyplývá, nicméně stěžovatel své námitky
směřoval právě proti tomu, co z něj vyplývá – veřejná přístupnost účelové komunikace.
Odůvodnění:
žalovaného se tak zčásti zcela míjí podstatou žalobních námitek směřujících k tomu,
že se o ta kovou komunikaci nejedná, neboť nesplňuje zákonné znaky, nesplnění jednotlivých
znaků přitom stěžovatel v odvolání výslovně uvedl. Se závěrem městského soudu, že rozhodnutí
žalovaného je přesvědčivě zdůvodněno a že žalovaný reagoval na všechny stěžejní námitky,
se Nejvyšší správní soud zásadně nemůže ztotožnit.
[25] Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že pokud se správní orgán v rozhodnutí
o opravném prostředku nevypořádá se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje
to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů. Podle ustálené
judikatury správních soudů (srov. např. již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993,
č. j. 6 A 48/1992 - 23) přitom musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, proč správní orgán
považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad
svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými
úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný
odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými,
je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
č. 1566/2008 Sb. NSS, pak vyslovil, že odvolací orgán přezkoumá rozhodnutí v rozsahu, v jakém
bylo odvoláním napadeno; rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném
odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu. Přezkoumal-li tedy městský soud rozhodnutí
žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil
vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, též např. rozsudek ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 3 As 51/2007 – 84).
[26] Nelze zároveň přehlédnout, že žalovaný poté fakticky na všechny odvolací námitky (které
stěžovatel opakovaně uplatnil jakožto žalobní body) reagoval podrobně dodatečně až ve vyjádření
k žalobě. Obsahem vyjádření žalovaného bylo mimo jiné především tvrzení, že stěžovatel dal
konkludentně souhlas s veřejným užíváním dočasné komunikace tím, že akceptoval podmínky
umístění stavby, tedy že se nebránil proti územnímu rozhodnutí ani proti závaznému stanovisku
silničního správního úřadu, ve kterém je dle něho výslovně uvedeno, že komunikace je navržena
jako veřejně přístupná účelová komunikace. Žalovaný ve svém vyjádření dále uvedl, že s ohledem
na skutečnost, že klasifikace dočasné stavby jako veřejně přístupné účelové komunikace „vychází“
z rozhodnutí o umístění stavby, „nelze akceptovat, aby někdo později namítal skutečnosti, které mohl
uplatnit prostřednictvím odvolání a případně následně prostřednictvím správní žaloby proti územnímu
rozhodnutí.“. Na této argumentaci přitom poté městský soud postavil podstatnou část odůvodnění.
Žalovaný přitom tato svá tvrzení uvedl poprvé právě až ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2020
a byla výrazným posunem v jeho, do té doby, velmi strohé argumentaci, na základě které
odůvodnil své rozhodnutí. Jak již několikráte konstatoval Nejvyšší správní soud, rozšíření
argumentace a odůvodnění rozhodnutí až v řízení před soudem je nepřípustné; např. v rozsudku
ze dne 12. 12. 2013, č. j. 7 Afs 96/2013 -34, zdejší soud uvedl: „ Je nepřípustné, aby krajský soud bez
skutkové opory a řádného posouzení relevance žalobních bodů pouze obecně konstatoval nedůvodnost podaných
žalob a vzal za svá tvrzení žalovaného, jež jsou obsažená ve vyjádření k žalobě, odůvodnění napadených
rozhodnutí či v jiných rozhodnutích žalovaného nebo správce daně, které nelze samostatně přezkoumat
ve správním soudnictví. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ Nedostatek odůvodnění napadeného správního rozhodnutí nemůže být
dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem problematiky učiněným až v soudním
řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí; nedostatek odůvodnění tudíž nelze zhojit vyjádřením
k žalobě (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 8 Afs 66/2008, či ze dne 13. 10. 2004,
č. j. 3 As 51/2003 – 58).
[27] Stěžovatel s odkazem na rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 - 90,
dovozuje vadu řízení před krajským soudem, v důsledku které byl zkrácen na právu
na spravedlivý proces. V citovaném rozsudku zdejší soud konstatoval: „Nedoručení vyjádření
druhému účastníků řízení za situace, kdy je soudem o žalobě rozhodováno bez jednání a za situace, kdy soud
z tohoto vyjádření ve svém rozsudku vycházel, je vadou řízení.“
[28] Dle §74 s. ř. s. „předseda senátu doručí žalobu žalovanému do vlastních rukou a doručí ji těm osobám
zúčastněným na řízení, jejichž okruh je ze žaloby zřejmý. Současně uloží žalovanému, aby nejdéle ve lhůtě jednoho
měsíce předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě; k žalobě nebo jinému návrhu, o kterém je soud povinen
rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny, je žalovaný povinen předložit správní spisy a své vyjádření bez
zbytečného odkladu. Došlé vyjádření doručí žalobci a osobám zúčastněným na řízení; přitom může žalobci uložit,
aby podal repliku. Předseda senátu může uložit i jiným osobám nebo úřadům, aby předložily své spisy
k projednání věci potřebné, popřípadě také sdělily své stanovisko k věci.“. Z uvedeného ustanovení
nevyplývá povinnost soudu vyčkávat na repliku (pokud stěžovateli nebyla taková povinnost
soudem současně se zaslaným vyjádřením uložena). Nelze proto bez dalšího dospět k závěru,
že městský soud zatížil řízení vadou tím, že neumožnil stěžovateli reagovat na vyjádření
žalovaného. Uvedené ustanovení nezakládá právo na „nekonečnou komunikaci“ mezi
účastníky řízení (za tím účelem je na místě ústní jednání), ale zakládá právo (nikoli povinnost)
soudu, uzná-li to za potřebné a vhodné, aby si k vyjádření jedné strany vyžádal další stanoviska
druhého účastníka řízení či jiných osob. Stěžovateli přitom nic nebránilo v tom, aby v reakci
na zaslané vyjádření žalovaného požádal o nařízení jednání, byť je původně nevyžadoval. Nelze
tak zcela přisvědčit stěžovateli, že v důsledku závažného procesního pochybení soudu došlo
k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že neměl možnost k vyjádření žalovaného podat
repliku a vyvrátit tak nesprávnou argumentaci žalovaného. Uvedený důvod (sám o sobě) vadu
řízení před soudem nezpůsobuje.
[29] V projednávané věci je však třeba brát v potaz okolnosti, které jsou ve věci podstatné,
především to, že městský soud právě ze zaslaného vyjádření ve své argumentaci z podstatné části
vycházel a převzal je do svého odůvodnění, aniž by umožnil stěžovateli (jakkoli, případně v rámci
nařízení ústního jednání) vyjádřit se k tvrzením (odůvodnění), s nimiž byl stěžovatel poprvé
seznámen až ve vyjádření žalovaného, nikoli však v napadeném rozhodnutí.
[30] Nejvyšší správní soud uzavírá, že pokud městský soud přezkoumal rozhodnutí
žalovaného i přes deficit jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, zatížil
nepřezkoumatelností rovněž své rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného bylo
na místě zrušit již v řízení o žalobě, Nejvyšší správní soud současně s napadeným rozsudkem
zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.); v něm
je žalovaný vázán názorem výše vysloveným, tedy především vypořádá řádně uplatněné odvolací
námitky stěžovatele.
[31] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který ve věci rozhodl, proto je povinen
rozhodnout rovněž o celkových nákladech soudního řízení. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší
správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. dle konečného úspěchu ve věci.
[32] V řízení před městským soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem. Náhrada nákladů
spočívá v nákladech zastoupení a v úhradě soudního poplatku za žalobu. Nejvyšší správní soud
přiznal zástupci stěžovatele v souladu s vyhl. č. 177/ 1996 Sb., advokátní tarif odměnu za 2 úkony
právní služby [ §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu; převzetí zastoupení, podání žaloby],
tj. 6 200 Kč a dále 2 x 300 Kč paušální náhradu hotových výdajů ([§13 odst. 4 advokátního
tarifu), tj. celkem 6 800 Kč. K této částce náleží zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč.
Náhrada nákladů řízení před městským soudem činí celkem 9 800 Kč.
[33] V řízení před Nejvyšším správním soudem se přiznává stěžovateli náhrada nákladů řízení
spočívající v nákladech právního zastoupení sestávající z odměny za 1 úkon právní služby podání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a náhrady hotových výdajů (§13
odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč; k této částce náleží zaplacený soudní
poplatek za kasační stížnost 5 000 Kč; náhrada nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem
činí 8 400 Kč.
[34] Celkem je žalovaný povinen uhradit stěžovateli náhradu nákladů soudních řízení ve výši
18 200 + 2 142 DPH (§57 odst. 2 s. ř. s.), tj. 20 342,- Kč a to do 30ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám advokáta Mgr. Františka Korbela, Ph.D., se sídlem Na Florenci 2116/15,
Praha 1.
[35] Podle §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. o soba zúčastněná na řízení má právo
na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud
uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu
dalších nákladů řízení. V daném případě soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost
neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu