ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.274.2019:35
sp. zn. 5 As 274/2019 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudkyň
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ing. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Veolia Energie
Mariánské Lázně, s.r.o., se sídlem Nádražní náměstí 294, Mariánské Lázně, zastoupen
JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 52, Praha 2, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: město Mariánské Lázně, se sídlem Ruská 155, Mariánské Lázně,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2019,
č. j. 30 A 216/2017 – 184,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
5. 6. 2019, č. j. 30 A 216/2017 – 184, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 10. 2017, č. j. 796/SÚ/17-3. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
žalobce i osoby zúčastněné na řízení a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mariánské Lázně,
stavebního úřadu, ze dne 10. 7. 2017, č. j. STAV/17/2788/SU, kterým bylo na základě žádosti
25 vlastníků/spoluvlastníků bytových jednotek v domě M. č. p. XA, XB v M. L. zastoupených
Společenstvím vlastníků jednotek M. XA - XB (dále jen „stavebníci“) vydáno stavební povolení
na stavbu označenou jako „plynová kotelna pro bytový dům M. L., M. č. p. XA, XB a odpojení od soustavy
zásobování tepelnou energií“.
[2] Jedná se o stavbu kotelny v 1. PP bytového domu M. č. p. XA, XB, v M. L., který tak měl
být napojen na nový zdroj tepla. Po dokončení stavby mělo dojít k odpojení od soustavy
zásobování tepelnou energií (dále též „SZTE“), z níž dosud dodával tepelnou energii do
bytového domu žalobce. Žalobce byl účastníkem stavebního řízení na základě §109 písm. d)
zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním
znění (dále jen „stavební zákon“), a s předmětným záměrem nesouhlasil. V podaných námitkách
žalobce rozporoval předloženou dokumentaci mj. z hlediska posouzení ekonomické
nepřijatelnosti zachování SZTE a zmínil obavu, že odpojení objektu může způsobit komplikace
při zásobování ostatních napojených budov v dané lokalitě. Dále upozornil na to, že se nesmí
zvýšit referenční hodnoty primární obnovitelné a neobnovitelné energie, přičemž uvedl, že
předložené údaje neodpovídají zákonným požadavkům. Poukazoval také na to, že stavebníci by
měli doložit dokument „Posouzení technické, ekonomické a ekologické proveditelnosti alternativních systémů
dodávek“ ve smyslu §7 vyhlášky č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov (dále jen
„vyhláška o energetické náročnosti budov“), jelikož odpojením objektu může dojít ke snížení
účinnosti zbývajících prvků soustavy. Podle žalobce je také navržená stavba v rozporu
s lázeňským statutem města Mariánské Lázně z důvodu své hlučnosti a narušení estetického
vzhledu lázeňského místa.
[3] Stavební úřad ve výše uvedeném rozhodnutí ze dne 10. 7. 2017, č. j. STAV/17/2788/SU,
o povolení dané stavby, primárně vyšel z toho, že smyslem účastenství vlastníka či provozovatele
SZTE v řízení dle §77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu
státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), je ochrana jeho věcných práv
k nemovitosti – tedy k tepelnému zařízení, pokud by na něm nebo na jeho technologii byly
činěny nějaké zásahy. Smyslem účastenství naopak není ochrana jeho podnikatelských záměrů,
ekonomických zájmů a dosavadních investic do SZTE, včetně případných investic
do rekonstrukce či modernizace části rozvodného tepelného zařízení. Stavební úřad uzavřel,
že žádné takové zásahy nebyly předmětem námitek žalobce, a proto k nim stavební úřad
nepřihlížel a vydal stavební povolení. V odvolání proti stavebnímu povolení žalobce namítal,
že je třeba, aby projektová dokumentace zahrnovala i náklady stavebníků spojené s odpojením
od rozvodného tepelného zařízení, včetně odstranění teplené přípojky a zdůraznil svůj nesouhlas
se zaslepením potrubí. Žalobce opět namítal rozpor s výše uvedenou vyhláškou o energetické
náročnosti budov a dovolával se nového posouzení věci dotčeným orgánem na úseku životního
prostředí z důvodu zhoršení kvality ovzduší a nárůstu emisí.
[4] Žalovaný výše zmiňovaným rozhodnutím ze dne 5. 10. 2017, č. j. 796/SÚ/17-3, odvolání
žalobce zamítl a vydané stavební povolení potvrdil. Žalovaný, ve shodě se stavebním úřadem,
zopakoval, že námitky žalobce nejsou v souladu s §114 odst. 1 stavebního zákona, a proto k nim
stavební úřad nemusí přihlížet. Přesto však tyto námitky stavební úřad vypořádal zcela
dostatečně. Žalovanému není zřejmé, jak se námitky žalobce týkající se posouzení energetické
náročnosti budovy bytového domu, ekonomické nepřijatelnosti zachování SZTE a souladu
navrhované stavby s lázeňským statutem dotýkají jeho věcných práv k nemovitosti.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Plzni, který ji shora označeným rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 30 A 216/2017 – 184, zamítl.
[6] Krajský soud se nejdříve zabýval postavením žalobce a rozsahem námitek, které
je žalobce oprávněn uplatnit v rámci stavebního řízení. Konstatoval přitom, že smyslem
účastenství vlastníka či provozovatele SZTE je pouze ochrana jeho věcných práv k nemovitosti.
Žalobce se podle krajského soudu nepřípustně staví do role dohlížitele nad zákonností celého
procesu vydání stavebního povolení, což mu nepřísluší, jak opakovaně potvrdila judikatura
Nejvyššího správního soudu s odkazem na meze účastnických práv, které jsou v daném případě
určovány důvodem účastenství dle §109 písm. d) stavebního zákona. Krajský soud shrnul
námitky žalobce vznesené ve stavebním řízení a poukázal na přesvědčivé závěry správních orgánů
obou stupňů, které vycházejí z relevantní judikatury a se kterými se soud ztotožnil. Žalobce
se mohl a měl vyjádřit k technickému provedení navrhovaného odpojení a mohl také uplatnit
námitky týkající se případného omezení či narušení věcného břemene, ale žádné takové námitky
během stavebního řízení nevznesl. Krajský soud uzavřel, že správní orgány zcela správně dospěly
k závěru, že většinu námitek nebyl žalobce oprávněn podat, protože překračovaly rozsah uvedený
v §114 stavebního zákona a tudíž se jimi správní orgány nemusely věcně zabývat.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti nejdříve připomněl, že byl původním dodavatelem tepelné
energie prostřednictvím SZTE mimo jiné i do objektu M. č. p. XA, XB, kde měla být stavba
plynové kotelny realizována. S odpojením objektu od stávajícího způsobu dodávky tepelné
energie a napojením na kotelnu stěžovatel nesouhlasil a z pozice účastníka stavebního řízení
uplatnil námitky proti změně způsobu vytápění v případě tohoto bytového domu. Tyto námitky
byly vyhodnoceny jako námitky, jimiž stěžovatel překročil přípustný rozsah námitek daný
dotčením jeho vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni.
[9] S uvedeným závěrem správních orgánů, který byl aprobován krajským soudem, stěžovatel
zásadně nesouhlasí a tvrdí, že je dotčen na vlastnickém právu a právu odpovídajícímu věcnému
břemeni k teplovodním rozvodům a instalacím na SZTE, ať už na pozemku stavebníků
či na pozemku sousedním. Své dotčení stěžovatel dovozuje zejména z toho, že SZTE
bezprostředně ústí do objektu M. č. p. XA, XB se zřejmým účelem, který je povolením stavby
zcela zmařen. Dochází k zásahu do SZTE ze strany třetí osoby v souvislosti s napojením na
novou soustavu dodávek tepla, neboť to je přímo závislé na odpojení od zařízení stěžovatele,
k němuž je nutné splnit zákonné předpoklady podle §77 odst. 5 energetického zákona.
[10] Podle stěžovatele není rozhodné, jestli zásah do teplovodních rozvodů a instalací SZTE
stěžovatele ústících do objektu M. č. p. XA, XB sleduje zásadu smluvní volnosti, kterou předvídá
energetický zákon, pokud není již v okamžiku rozhodování správního orgánu o povolení stavby
alespoň rámcově odkázáno na subsidiární povinnost stavebníka respektovat práva původního
dodavatele (stěžovatele). Stěžovatel se vůči jejich splnění opakovaně vymezil a uplatnil námitky,
které však nebyly věcně posouzeny – a to přesto, že stavebním záměrem zjevně dochází k zásahu
do jeho věcných práv, který stěžovatel spatřuje hned v několika rovinách: (i) neoprávněném
zásahu do SZTE, (ii) změně, resp. pozbytí účelu SZTE a (iii) snížení hodnoty SZTE.
[11] Závěrem stěžovatel doplnil, že součástí posouzení v rámci stavebního řízení by mělo
být zhodnocení skutečných dopadů na provozování SZTE anebo alespoň bezprostředních
dopadů souvisejících s technickým provedením odpojení od stávajících dodávek ze SZTE,
vč. jednorázových nákladů.
[12] Na základě shora uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti stručně zrekapituloval průběh dosavadního
řízení a konstatoval, že trvá na závěrech vyslovených ve svém rozhodnutí a současně
se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Kasační stížnost tedy považoval za nedůvodnou a navrhl
její zamítnutí.
[14] Osoba zúčastněná na řízení se k předložené kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační
stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Podstata námitek stěžovatele spočívá v tom, zda správní orgány, potažmo krajský soud
správně posoudily rozsah námitek, které mohl stěžovatel uplatnit jako účastník stavebního řízení,
jehož předmětem byla stavba plynové kotelny pro bytový dům M. č. p. XA, XB, v M. L. jakožto
nového zdroje vytápění.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že obdobnými případy stěžovatele se již opakovaně
zabýval, a to např. již v rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 As 299/2016 – 29 (všechna zde
zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Obdobnou skutkovou i právní situaci Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku ze dne
10. 4. 2019, č. j. 6 As 304/2018 – 37, v němž konstatoval:
„Na změnu způsobu vytápění dopadá speciální ustanovení, §77 odst. 5 energetického zákona, podle
jehož věty první platí, že „změna způsobu dodávky nebo změna způsobu vytápění může být provedena pouze
na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu s územní energetickou
koncepcí“. Stavebník je tak oprávněn provést změnu způsobu vytápění pouze za podmínek, že:
1) stavba bude povolena ve stavebním řízení;
2) ke změně bude udělen souhlas orgánů ochrany životního prostředí;
3) změna stavby bude v souladu s územní energetickou koncepcí.
Podle první z uvedených podmínek podle §77 odst. 5 věty první energetického zákona je stavebník
oprávněn provést změnu stavby, resp. stavební úpravu spočívající ve změně vytápění jen na základě stavebního
povolení vydaného ve stavebním řízení. To znamená, že žádost o změnu stavby bylo třeba projednat postupem
podle §111 až §115 stavebního zákona, v rámci kterého stěžovatelka mohla uplatňovat svá práva účastníka
řízení podle §114 odst. 1 tohoto zákona, dle kterého: „Účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové
dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo
dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající
věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle §109 písm. g), může
ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný
zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede
skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které
překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží.“
Z citovaného ustanovení stavebního zákona vyplývá, že účastník stavebního řízení dle §109 stavebního
zákona není oprávněn vznášet jakékoliv námitky, ale jen takové, které jsou spojeny s přímým dotčením
na právech zakládajících jeho účastenství ve stavebním řízení. Účastenství stěžovatelky v daném stavebním řízení
bylo založeno na vlastnickém právu a právu odpovídajícímu věcnému břemenu k teplovodním rozvodům
a instalacím na SZTE na pozemku stavebníka – tedy dle §109 písm. d) stavebního zákona. To znamená,
že důvodem účastenství dle citovaného ustanovení stavebního zákona byl determinován rozsah a povaha námitek,
které byla stěžovatelka oprávněna vznášet. Správní orgány potažmo krajský soud tak postupoval správně
a v souladu se zákonem, pokud zvažoval rozsah a povahu námitek stěžovatelky, která mohla být dotčena jedině
na věcných právech k tepelným zařízením (…) – a to za situace, kdy by na zařízení či technologii SZTE byly
činěny nějaké zásahy. Stěžovatelka však ve svých námitkách, ani v odvolání a ostatně ani v podané žalobě
neuváděla žádné konkrétní námitky proti projektové dokumentaci, které by se týkaly zásahu do jejího tepelného
zařízení či dotčení tohoto zařízení (...). Námitky porušení svých věcných práv činila stěžovatelka pouze v obecné
rovině poukazem na problémy související s odpojením od SZTE – nadbytečnost zaslepené části soustavy či vliv
na její celkovou provozuschopnost a funkčnost.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedené námitky nijak nesouvisí s věcným právem přístupu
k přípojce a jejímu obhospodařování ze strany stěžovatelky nic nebrání. Navíc nelze nepřipomenout, že je nutné
rozlišovat na jedné straně změnu způsobu vytápění z pohledu energetického a stavebního zákona projednávanou
ve stavebním řízení, a na druhé straně soukromoprávní smluvní vztah mezi odběratelem tepelné energie (…)
a dodavatelem tepelné energie, tj. stěžovatelkou. Jak již dovodila judikatura, „fakticky obsahuje změna způsobu
vytápění dvě součásti. První z nich je shora uvedené stavební řízení, kterým je příslušným správním orgánem
za předpokladu splnění zákonem stanovených kritérií povolována změna stavby. Druhým aspektem je pak
soukromoprávní vztah mezi odběratelem tepelné energie a jeho dodavateli, kdy na základě smluvních ujednání
mezi nimi dochází či nedochází k dodávkám tepelné energie do daného objektu“; v podrobnostech viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011 – 159, jehož závěry jsou mutatis mutandis
přenositelné též na nyní souzenou věc.
(…) Otázky související se odpojením a zaslepením stávající tepelné přípojky ze SZTE či s její další
nadbytečností ovšem nemohly být řešeny v daném stavebním řízení, neboť se jedná o otázky týkající se právě
soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a stavebníkem. V této souvislosti je rovněž vhodné upozornit
na právní úpravu obsaženou v §77 odst. 5 větě druhé energetického zákona, dle které „veškeré vyvolané
jednorázové náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady spojené s odpojením od rozvodného
tepelného zařízení uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje“. Náklady
spojené s provedením stavebních změn dle ustanovení §77 odst. 5 energetického zákona je tedy povinen hradit ten,
kdo tuto změnu iniciuje.
Smyslem účastenství stěžovatelky v řízení podle §77 odst. 5 energetického zákona má být ochrana jejích
věcných práv k teplovodním rozvodům a instalacím na SZTE před neoprávněným zásahem do nich. Takovým
zásahem přitom není a nemůže být prosté odpojení od SZTE, jak naznačuje stěžovatelka v kasační stížnosti. Jak
již bylo řečeno, jde o logický důsledek povolení změny způsobu vytápění dotčeného objektu, a nic na tom nemění
ani stěžovatelkou namítaná skutečnost, že se sníží hodnota SZTE či pozbyde účelu. Opět jde o zřejmý důsledek,
který přinese realizace stavebního záměru, u něhož je z povahy věci jasné, že negativně zasáhne do ekonomické
sféry stěžovatelky, jelikož jí sníží odbyt tepelné energie dodávané v rámci SZTE. To ovšem neznamená, že by měly
být tyto ekonomické zájmy stěžovatelky zohledněny ve stavebním řízení vedeném ve smyslu §77 odst. 5
energetického zákona, a to ani v případě, že by se snad dopady způsobené ztrátou odběratele promítly do cen
ostatních odběratelů tepelné energie ze SZTE. Nešlo by o situaci vytvářející veřejný zájem, který by měl
být chráněn ve stavebním řízení, nadto stěžovatelkou jako podnikatelským subjektem, neboť ve stavebním
řízení nejsou předmětem posouzení ekonomické zájmy účastníků řízení; k tomu shodně srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 10 As 84/2014 – 59, či ze dne 17. 12. 2015,
č. j. 4 As 174/2015 – 39.
Dlužno dodat, že stěžovatelka není ani v postavení privilegovaného subjektu, jemuž by příslušelo hájit
další veřejné zájmy – zde: zejm. zájem na ochraně ovzduší. K tomu je povolán stavební úřad, který je zodpovědný
za splnění podmínek daných §77 odst. 5 energetického zákona a ve spolupráci s orgány ochrany životního
prostředí posuzuje změnu způsobu vytápění, která je mj. podmíněna (podle §16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších přepisů) též zjištěním, že pro odběratele již není ekonomicky přijatelné
využívat dodávky tepla ze SZTE a je pro něj ekonomicky výhodnější (přijatelnější) přejít na vlastní způsob
vytápění; tím je zachována rovnováha zájmu na ochraně ovzduší a práva na svobodnou volbu způsobu vytápění
a možnosti vyvázat se ze smluvních obchodních vztahů, nejsou-li pro odběratele ekonomicky přijatelné. Podobné
je to rovněž se zájmy v území z hlediska územní energetické koncepce – ani tyto zájmy nepřísluší hájit
stěžovatelce, nýbrž náleží k posouzení stavebnímu úřadu; v podrobnostech viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu pod č. j. 10 As 84/2014 – 59.“
[19] Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvod se od těchto svých závěrů v nyní
posuzované věci jakkoliv odchylovat, a to i s přihlédnutím k tomu, že obsah kasačních stížností
v obou věcech je v podstatě shodný a rovněž ostatní rozhodné skutkové okolnosti obou případů
jsou obdobné, včetně toho, že oba rozsudky krajských soudů jsou postaveny na tomtéž
argumentačním základu, přičemž nyní přezkoumávaný rozsudek krajského soudu ze dne
5. 6. 2019, č. j. 30 A 216/2017 – 184, v podrobnostech odkazuje právě na rozsudek krajského
soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 30 A 79/2017 – 182, proti němuž směřovala kasační stížnost
stěžovatele zamítnutá citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2019,
č. j. 6 As 304/2018 – 37, z jehož argumentace krajský soud čerpal rovněž.
[20] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že ani v nyní posuzované věci žádné pochybení
krajského soudu neshledal. Krajský soud aproboval postup žalovaného, který zjevně vycházel
z judikatury, kterou krajský soud podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku.
Judikatura, ze které žalovaný i krajský soud vycházeli, je jednotná, ustálená a poskytuje jasnou
a dostatečnou odpověď na námitky stěžovatele. Jeho účastenství ve stavebním řízení bylo
odvozováno od jeho věcných práv souvisejících s topnou soustavou SZTE, od níž bylo
stavebníkům povoleno odpojení, a to bez jakéhokoli dalšího zásahu, který by bylo nezbytné řešit
ve stavebním řízení, jelikož stěžovatel žádné konkrétní námitky proti projektové dokumentaci,
které by se takového zásahu týkaly, neuplatnil. Námitky stěžovatele mířily poněkud jiným směrem
– vztahovaly se buď k otázkám veřejného zájmu anebo soukromoprávního vztahu mezi ním
a stavebníky, tj. k otázkám zjevně překračujícím rozsah jeho účastenství ve stavebním řízení,
a proto k nim nebylo v souladu se zákonem přihlíženo [§114 odst. 1 ve spojení s §109 písm. d)
stavebního zákona].
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první a odst. 5 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo
by mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů.
Podle obsahu spisu mu však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osoba
zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že zdejší soud v dané věci osobě
zúčastněné na řízení žádné povinnosti neuložil, rozhodl tak, že tato osoba nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. ledna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu