ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.302.2021:28
sp. zn. 5 As 302/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: R. K., zastoupen
JUDr. Janem Klailem, advokátem, se sídlem Lukavická 2012/22, 301 00 Plzeň, proti žalovanému:
velitel vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 31 Ad 22/2019 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je pov in e n uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Jana Klaila, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení v ěci
[1] Žalobce podal „Žádost o náhradu škody na ušlé mzdě“ ze dne 14. 8. 2008, a to v souvislosti
s výkonem služeb LZS (letecká záchranná služba) a SAR (služba pátrání a záchrany) za období
od založení 233. vrtulníkové letky v Plzni-Líních v roce 1998 do podání žádosti. Svůj nárok
odůvodnil tím, že služby LZS a SAR vykonával v rámci 24hodinových směn, které byly pouze
formálně rozděleny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti. Za dobu
označenou jako služební pohotovost tedy byla žalobci vyplacena pouze příslušná náhrada, ačkoliv
z materiálního hlediska se stále jednalo o výkon služby a měl mu náležet plat, včetně všech
případných příplatků.
[2] Služební orgány ve věci vydaly již několik rozhodnutí, jimiž žádost žalobce zamítly. Tato
jednotlivá rozhodnutí, potažmo rozhodnutí o odvolání následně v průběhu soudního přezkumu
zrušil Krajský soud v Ostravě (nejprve rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, č. j. 22 Ca 46/2009 - 51,
a následně rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69). Naposledy o žádosti žalobce
rozhodl velitel vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Rozhodnutím
ze dne 23. 1. 2019, č. j. MO 27574/2019-2427 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jí částečně
vyhověl a přiznal žalobci odměnu za práci přesčas ve výši 122 309 Kč, včetně úroků
z prodlení. Ve zbytku žádost zamítl, a pokud se jedná o nároky uplatněné
za období do 15. 8. 2005, shledal je promlčenými. Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím
ze dne 16. 9. 2019, č. j. MO 264765/2019-3031 (dále též „napadené rozhodnutí“), zamítl
a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který
ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud poukázal na skutečnost, že podle služebních orgánů byla žalobci služební
pohotovost nařizována organizačními rozkazy vydávanými na období kalendářního roku
ve spojení s denními rozkazy. Z těchto podkladů (jakož ani dalších dokumentů založených
ve spise) však ve vztahu k žalobci není zjevné, jakou formou rozkazů byly v letech 2005, 2006
a 2008 nařizovány služební pohotovosti, tj. zda prostřednictvím písemných organizačních
rozkazů, jako tomu bylo v případě organizačního rozkazu ze dne 2. 1. 2007 pro rok 2007,
či zda se jednalo o rozkazy ústní. Krajský soud však shledal, že organizace směny byla v letech
2005 až 2008 totožná (o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu), přičemž služba v délce
24 hodin byla rozdělena na část služby (od 7 h do 19 h) a na část pohotovosti (od 19 h do 7 h
následujícího dne). Za nesporné považoval krajský soud i doby, kdy měl být žalobce přítomen
na daném pracovišti z rozkazu nadřízeného. Sporné bylo pouze to, zda se jednalo kromě služby
i o pohotovost a co bylo případně jejím obsahem. Ve vztahu k letům 2005, 2006 a 2008 neměl
krajský soud nařízení pohotovosti vůbec za prokázané.
[5] Ve vztahu k roku 2007 krajský soud dovodil, že žalobci byla rozkazem č. 1 ze dne
2. 1. 2007 formálně nařízena služební pohotovost. Z toho však nelze současně dovozovat
naplnění podmínky důležitého zájmu služby ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.,
o vojácích z povolání, ve znění účinném v době, do níž spadají uplatněné nároky (dále jen „zákon
o vojácích z povolání“). Pro určení, zda žalobci přísluší plat za výkon služby, či pouze odměna
za služební pohotovost, bylo proto nutné postavit najisto, jaké činnosti žalobce v rámci nařízené
služební pohotovosti vykonával, tedy zda byl charakter činností během služební pohotovosti
identický s činnostmi nařizovanými žalobci v rámci výkonu služby.
[6] Krajský soud poukázal na obsah svědeckých výpovědí provedených v průběhu správního
řízení. Shrnul, že podle některých svědků byla doba služby a doba pohotovosti co do náplně
totožná a jednalo se o 24hodinovou službu. Někteří svědci sice vypověděli, že většinu
času v době služební pohotovosti (mezi 19 h a 7 h následujícího dne) nečinili vojáci nic,
přesto jim však určitá činnost byla nařizována. Podle některých svědků tedy v době služební
pohotovosti vykonávali vojáci stejné činnosti jako v době služby. Shoda podle krajského soudu
nepanovala ani v tom, zda v době služební pohotovosti probíhala stejným způsobem jako v době
služby i letová příprava.
[7] Krajský soud dále uvedl, že služební orgány dostatečně nevyhodnotily všechny svědecké
výpovědi a nevysvětlily, jaký byl průběh služby a pohotovosti co do obsahu těchto režimů. Není
přitom rozhodné, že v době označené jako pohotovost byla konkrétní vykonaná činnost
proplácena jako výkon služby. Ani za této situace totiž není vyloučeno, že režim v době
pohotovosti (od 19 h do 7 h následujícího dne) byl totožný jako v době výkonu služby (od 7 h
do 19 h). Obdobně služební orgány nevysvětlily rozpory týkající se určení žalobce k plnění
jednotlivých úkolů v rámci letecké pátrací a záchranné služby (SAR) vzhledem k tomu,
že z obsahu spisu současně plyne, že žalobce byl jednotlivými rozkazy určován do služeb LZS
i LPZS. Odstranění těchto rozporů proto krajský soud uložil žalovanému v dalším řízení.
[8] Krajský soud se dále zabýval tvrzením žalobce, že služební orgány uplatnily námitku
promlčení v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že žalobci nic nebránilo, aby se proti
výkladu zastávanému služebními orgány včasně bránil. Promlčení představuje obecné pravidlo,
k jehož prolomení musí existovat závažné důvody. Služební orgán I. stupně nicméně nevysvětlil,
proč došlo k promlčení nároku na dorovnání ušlého platu za červenec roku 2005, když vycházel
z toho, že žalobce žádost o dorovnání ušlého platu podal dne 14. 8. 2008. Žalovaný
pak neobjasnil, jak se jeho odlišné posouzení otázky promlčení promítlo do napadeného
rozhodnutí, jímž neshledal prvostupňové rozhodnutí nezákonným a potvrdil výši nároku žalobce,
jak ji stanovil služební orgán I. stupně.
[9] Krajský soud tedy závěrem shrnul, že ve věci není sporu o tom, ve kterých dnech byl
žalobce přítomen na stanovišti letecké záchranné služby (LZS) resp. letecké pátrací a záchranné
služby (LPZS či SAR) na letišti Plzeň-Líně. Sporným však zůstává, zda tato přítomnost byla
nařízena jako služba, či pohotovost. V roce 2007 byla žalobci v rozporu se zákonem nařizována
služební pohotovost, přestože to nevyžadoval důležitý zájem služby, což však samo o sobě
neznamená, že byla žalobci fakticky nařízena služba, nikoliv pohotovost. Ač služební orgány
dovodily, že byla žalobci nařizována pohotovost rovněž v dalších letech (2005, 2006 a 2008), tyto
údaje se nepodařilo ověřit ze správního spisu. V tomto směru tedy bude zapotřebí doplnit
spisovou dokumentaci a zdůvodnit, proč se dané rozkazy vztahují na žalobce. Obdobně
bude třeba doplnit, čeho se týkaly služebními orgány zmiňované ústní rozkazy. Krajský soud
se nezabýval porovnáním jednotlivých typů služby zakotvených ve specifických předpisech
a dohodách, neboť pro posouzení věci považoval za rozhodující, jak služba skutečně probíhala.
V tomto směru je dle krajského soudu zapotřebí odstranit rozpory v jednotlivých svědeckých
výpovědích. Žalovaný by měl rovněž odůvodnit odlišné posouzení otázky promlčení nároku
žalobce ve srovnání se služebním orgánem I. stupně.
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Žalobce podle stěžovatele dovozuje oprávněnost svého nároku ze skutečnosti, že mu byla
pohotovost nařízena v rozporu se zákonem, potažmo z absence důležitého zájmu služby.
Uvedenou konstrukci považuje stěžovatel za nesprávnou, neboť dle jeho mínění je rozhodné
pouze to, zda žalobce v dotčeném období plnil služební úkoly, což však neprokázal.
[12] K výtce krajského soudu, že ze spisového materiálu není zřejmé, na základě jakých
skutečností byla žalobci služební pohotovost nařízena v letech 2005, 2006 a 2008, stěžovatel
odkazuje na výpovědi svědků a organizační dokumenty (směrnice pro činnost LZS a SAR 233.
vrtulníkové letky ze dne 17. 1. 2006, dále jen „směrnice LZS/SAR“; organizační rozkazy
č. 1/2008 a č. 200/2008 a denní rozkazy).
[13] Žalobce si pak byl nepochybně vědom toho, že směny LZS a SAR vykonává v režimu
12 hodin služby a 12 hodin služební pohotovosti, neboť docházku stvrdil svým podpisem.
Případná nahodilá činnost v průběhu služební pohotovosti sloužila jako závazný podklad
k vyplacení platu za službu. Uvedené skutečnosti vyplývají ze svědeckých výpovědí. Stěžovatel
odkazuje na výše zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015,
č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, z něhož vyplývá, že i v případě nezákonně nařízené pohotovosti
je pro případné vyplacení platu rozhodné, zda dotyčný v průběhu pohotovosti vykonával službu.
[14] Stěžovatel se neztotožňuje s tvrzením krajského soudu, že není zjevná odlišnost
mezi činnostmi vykonávanými v rámci služby a pohotovosti. Ze svědeckých výpovědí naopak
vyplývá, že žalobce plnil běžné služební úkoly pouze v době výkonu služby a v době pohotovosti
byl toliko připraven ke vzletu v případě aktivace. Skutečnost, že v době služební pohotovosti
plnil též jiné úkoly na rozkaz nadřízeného (a ty mu byly započítány jako výkon služby), není
a priori v rozporu s institutem služební pohotovosti, jehož podstatou je přítomnost vojáka
na pracovišti a připravenost plnit služební úkoly. Pokud přitom svědci hovořili o předletové
či poletové přípravě v době pohotovosti, jednalo se o let v případě aktivace a s tím související
přípravu.
[15] Jedná-li se o otázku promlčení, tu stěžovatel posoudil totožně jako služební orgán
I. stupně, přičemž pouze doplnil odůvodnění ve vztahu k promlčenému nároku.
[16] Krajský soud stěžovateli uložil, aby doplnil spisový materiál. Ten však obsahuje veškeré
relevantní podklady. Absence organizačních rozkazů za roky 2005 a 2006 je nahrazena
svědeckými výpověďmi. Stěžovatel tedy zjistil skutkový stav takovým způsobem, že o něm
nejsou důvodné pochybnosti, a další doplnění dokazování by nebylo účelné. Žalobce nadto
nepředložil žádný důkaz, který by prokazoval oprávněnost jeho nároku.
[17] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[18] Žalobce podal ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření, v němž zpochybnil správnost
tvrzení stěžovatele. Současně se však ohradil vůči odůvodnění rozsudku krajského soudu, neboť
má za to, že ze shromážděných podkladů již jednoznačně vyplývá oprávněnost jeho nároku.
[19] Podle žalobce neexistuje žádný rozkaz (s uvedením jeho jména, příjmení, data, času
a místa), jímž by mu byla nařízena služební pohotovost. Ze spisu naopak vyplývá, že byl vždy
zařazován do 24hodinové služby. Dále zdůraznil, že služby LZS a SAR je nezbytné zabezpečovat
nepřetržitě. Rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo
veskrze formální, toliko za účelem dosažení rozdílného odměňování.
[20] Na podporu svých tvrzení žalobce vznesl několik argumentů. Poukázal na skutečnost,
že v rámci výkonu služby a služební pohotovosti podléhají vojáci odlišnému velení. V době
služební pohotovosti může vydat rozkaz členům směn LZS nebo SAR (tj. kapitánovi vrtulníku,
druhému pilotovi, palubnímu technikovi, záchranáři a všem jednotlivým členům pozemního
technického personálu) pouze kmenový velitel (velitel VÚ 3641, velitel 233 Letky). Ten se však
v době od 19 do 7 hodin následujícího dne v místě výkonu služby nezdržoval. Ve skutečnosti
však žádný z vojáků nikdy nepochyboval o tom, že i v nočních hodinách podléhá témuž velení
jako přes den. Obdobně pak žalobce setrval na tvrzení, že i v době údajně nařízené služební
pohotovosti bylo třeba kontinuálně vykonávat předletovou přípravu. Stejně tak zpochybnil
argumentaci stěžovatele týkající se čerpání dob odpočinku a uvádí, že i v době označené jako
služební pohotovost běžně docházelo k provádění letů, aniž by byly posádky následně vystřídány.
[21] Žalobce nečiní sporným, že si do výkazů zaznamenával 12 hodin služby a 12 hodin
pohotovosti. Takový postup měl však nařízený od velitelů a nemohl činit jinak. Uvedené výkazy
se nicméně zpracovávaly se zpožděním několika měsíců a jednalo se pouze o formální podklady,
které neodrážely skutečný stav.
[22] Pokud se jedná o rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015,
č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, trpí dle mínění žalobce zásadní vadou, neboť se vůbec nevypořádává
s otázkou, zda byla služební pohotovost nařízena, a pokud ano, zda to bylo na dobu výkonu
služby. Nutnost prokazovat, jakou činnost žalobce v době služební pohotovosti vykonával,
by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by měl žalobce na dobu služební pohotovosti
plánovaný nepřetržitý odpočinek mezi směnami. V posuzované věci tomu tak nebylo, přičemž
i ze svědecké výpovědi vyplývá, že každý voják předem věděl, že bude na pracovišti zajišťovat
24hodinovou směnu. Úvahy krajského soudu by mohly ad absurdum vést až k situaci, že by bylo
přezkoumáváno, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) žalobce vykonával i v době nařízeného
výkonu služby (v některých dnech vůbec ke vzletu vrtulníku ani v době výkonu služby nemuselo
dojít). V této souvislosti žalobce zdůraznil, že i v době údajné služební pohotovosti byly
vykonávány lety na záchranu života v rámci služby LZS či SAR. Pakliže tedy krajský soud shledal,
že nařízení služební pohotovosti bylo nezákonné, nemohl současně aprobovat nezákonný stav
spočívající v nevyplacení platu.
[23] Žalobce se dále vyjádřil k obsahu svědeckých výpovědí. Jediným svědkem, který tvrdil,
že vydával ústní rozkazy o nařízení služební pohotovosti, byl Ing. J. J. Jeho výpověď
je však nevěrohodná a nepravdivá, neboť ani jeho zástupce Ing. P. Š. vydávání ústních rozkazů
nepotvrdil. Je tedy otázkou, kdo by tak činil v době nepřítomnosti Ing. J. Je rovněž nelogické,
aby Ing. J. vydával písemné rozkazy o nařízení výkonu služby a následně obcházel jednotlivé
vojáky, aby jim ústně nařídil, že od 19 hodin již nemají službu, ale služební pohotovost.
Od 1. 12. 2005 do 30. 9. 2008 byl velitelem letky Ing. M. P. a jeho zástupcem Ing. V. E. I k této
době existují písemné rozkazy o nařízení služby na 24 hodin, velitel letky přitom popřel,
že by komukoliv ústně nařizoval služební pohotovost.
[24] Ve vztahu k promlčení žalobce odkázal na obsah samotné žaloby. Zdůraznil, že je třeba
se komplexně zabývat celým obdobím od roku 1998. Pokud mu byl po celé uvedené období plat
odpírán, je vyloučeno, aby se jednalo o omyl. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že nezákonný
postup služebních orgánů byl od počátku motivovaný toliko finanční úsporou.
[25] Žalobce tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl, avšak aby v odůvodnění postavil najisto, že k nařízení služební pohotovosti nikdy nedošlo
a stěžovatel je povinen doplatit žalobci plat za vykázané doby služební pohotovosti, včetně všech
příplatků, a to za 10 let zpětně.
[26] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a jedná za něj k tomu pověřená osoba s náležitým právnickým vzděláním (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[27] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[28] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly od roku
1998 minimálně do roku 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky
na letišti Plzeň-Líně, a s tím související oprávněnosti uplatněných platových nároků vojáků
zařazovaných do uvedených služeb, zde konkrétně žalobce. Nejvyšší správní soud předesílá,
že žalobce je toliko jedním z několika desítek vojáků sloužících v rozhodném období u označené
letky, kteří se před správními soudy domáhali doplacení platu za doby služební pohotovosti
v souvislosti s výkonem služeb LZS či SAR, o kasačních stížnostech podaných v řadě těchto více
či méně obdobných věcí již bylo rozhodnuto např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40, ze dne 19. 1. 2022, č. j. 4 As 315/2021 - 30, ze dne
20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 - 50, ze dne 21. 1. 2022, č. j. 10 As 404/2021 - 39, nebo ze dne
9. 2. 2021, č. j. 5 As 303/2021 - 28 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě
neshledal důvod odchýlit se od závěrů přijatých v uvedených rozsudcích.
[29] V posuzované věci není sporu o tom, že žalobce byl jako voják 233. vrtulníkové letky
v Plzni - Líních zařazován do služeb LZS či SAR. Služby vykonávané žalobcem byly stanoveny
v režimu 12 hodin „standardní“ služby (od 7 do 19 hodin), na niž bezprostředně navazovalo
12 hodin služební pohotovosti. Mezi účastníky řízení však nepanuje shoda na tom, zda byla
žalobci služební pohotovost nařízena a zda rozdělení 24hodinové směny nebylo toliko formální,
tj. zda žalobce z materiálního hlediska i v době označené jako služební pohotovost nevykonával
službu.
[30] Institut služební pohotovosti je upraven v §30 zákona o vojácích z povolání, podle jehož
odstavce 1 (v době, do níž spadají uplatněné nároky) platilo, že „[v]yžaduje-li to důležitý zájem služby,
může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se služební
pohotovostí „rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený,
a to mimo dobu služby“.
[31] Krajský soud vycházel v přezkoumávaném rozsudku z předpokladu, že pro posouzení
oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu je nezbytné posoudit tři okruhy otázek:
1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý
zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální aspekt věci,
tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době
označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[32] Nejvyšší správní soud předesílá, že se bude držet obdobného schématu, přičemž bude-li
se zabývat otázkou existence rozkazů, jimiž měla být žalobci nařízena služební pohotovost, bude
tak činit ve vztahu k období let 2005 - 2008. Nároky za dřívější období označily služební orgány
za promlčené, čemuž přisvědčil i krajský soud, který neshledal, že by byla námitka promlčení
ze strany služebních orgánů uplatněna v rozporu s dobrými mravy. K totožným závěrům již
dospěl v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, Krajský
soud v Ostravě. Vzhledem k tomu, že k otázce promlčení se nevztahuje žádná kasační námitka
(vyjma určitých nejasností ohledně období měsíce července 2005 - k tomu viz níže), Nejvyšší
správní soud je v nyní posuzované věci povinen z uvedených závěrů krajských soudů vycházet.
V řízení o nynější kasační stížnosti jsou tedy předmětem posouzení toliko nároky za období tří let
před podáním žádosti.
[33] Pokud jde o otázku formálního nařízení služební pohotovosti, krajský soud
se jí (pro období let 2005, 2006 a 2008) velmi podrobně zabýval v bodech 12. až 29. napadeného
rozsudku. Dovodil, že spisový materiál neobsahuje podklady, z nichž by vyplývalo, že konkrétně
žalobci byla nařízena služební pohotovost v letech 2005, 2006 a 2008 (tj. nejsou v něm založeny
žádné rozkazy, které by tuto skutečnost konkrétně ve vztahu k žalobci dokládaly). Na rozdíl
od případů, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval v „pilotních“ rozsudcích ze dne 16. 12. 2021,
č. j. 1 As 246/2021 - 39 a č. j. 1 As 247/2021 - 40, však krajský soud v nyní posuzované věci
uznal (obdobně jako ve věci, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl již zmiňovaným rozsudkem
ze dne 21. 1. 2022, č. j. 10 As 404/2021 - 39), že pro rok 2007 byla organizačním rozkazem
ze dne 2. 1. 2007 formálně služební pohotovost nařízena, Nejvyšší správní soud tedy tuto úvahu
krajského soudu korigoval mírně odlišně než v uvedených věcech.
[34] Pokud jde o organizační rozkazy velitele útvaru k období let 2005 a 2006, správní spis
žádné takové rozkazy neobsahuje. Ve spise jsou založeny pouze části organizačních rozkazů
ze dne 2. 1. 2007, 2. 1. 2008 a 30. 9. 2008. Výňatky organizačních rozkazů z roku 2008 sice
zmiňují, že směny LZS a SAR jsou dílem slouženy v rámci pohotovosti, jde však v podstatě
jen o poznámku v přehledu jednotlivých druhů služeb a rozkazy (v tom rozsahu, ve kterém jsou
ve spisu) o samotném nařizování pohotovosti nic neuvádějí. Organizační rozkaz z roku 2007 jako
jediný obsahuje určité relevantní pasáže ve vztahu ke členění služeb LZS a SAR, režimu, v jakém
byly vykonávány, a k otázce nařizování služební pohotovosti. Příloha rozkazu (resp. část rozkazu
takto označená) se věnuje mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn LZS a SAR
s tím, že doba od 19 h do 7 h následujícího dne je označena jako „pohotovost na pracovišti“.
Z žádného z rozkazů (v podobě, ve které jsou ve spisu), a tedy ani z rozkazu z roku 2007
však nelze dovodit nařízení služební pohotovosti přímo žalobci. Jedná se totiž o obecné
dokumenty, které nestanoví žádné povinnosti konkrétním vojákům sloužícím směny LZS a SAR.
[35] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že k části sporného období (roky 2005 a 2006)
organizační rozkazy ve spise zcela absentují. Rozkazy z let 2007 a 2008 obsahují více či méně
kusé informace o služební pohotovosti, z žádného z nich však nelze dovodit její nařízení přímo
ve vztahu k žalobci. Jak již bylo konstatováno, jedná se o obecné dokumenty, které nestanoví
žádné povinnosti konkrétním vojákům sloužícím směny LZS a SAR. Nejvyšší správní soud zde
souhlasí se žalobcem, že předpokladem prokázání formálního nařízení služební pohotovosti
je existence „personálního“ rozkazu jmenovitě ve vztahu k dotčenému vojákovi (v nynější věci
k žalobci), a to i s uvedením data, času a popřípadě místa, v němž bude držet pohotovost. Těmto
požadavkům nemohou výše zmíněné organizační rozkazy z let 2007 a 2008 dostát (obdobně viz
již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 - 50).
[36] Pokud stěžovatel tvrdí, že k nařízení pohotovosti došlo organizačními rozkazy ve spojení
s denními rozkazy, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že správní spis obsahuje pouze několik
týdenních (či denních, jak je označuje stěžovatel) rozkazů obsahujících rozpis směn LZS a SAR
na jednotlivé dny se jmény vojáků zařazených do služby (např. rozkaz ze dne 26. 9. 2005, ze dne
13. 3. 2006, ze dne 19. 3. 2007, či ze dne 11. 8. 2008). Ze zmíněných rozkazů nicméně nevyplývá,
že by měla být část směny vykonávána v režimu služební pohotovosti, ale naopak se jeví tak,
že celých 24 hodin představuje „standardní“ výkon služby. Nařízení služební pohotovosti
neprokazují ani další dokumenty, na které odkazuje stěžovatel, jako je např. směrnice LZS/SAR,
protože ani v nich není služební pohotovost nařízena konkrétním osobám.
[37] Absence části písemných podkladů si je vědom i stěžovatel. V této souvislosti odkazuje
na obsah svědeckých výpovědí, které jsou dle jeho mínění způsobilé chybějící písemnosti nahradit.
Zejména tvrdí, že výpovědi prokazují existenci organizačních rozkazů z let 2005 a 2006, a dále
uvádí, že denní rozkazy ohledně určení vojáků do služební pohotovosti byly vydávány ústně.
Pokud se jedná o organizační rozkazy, Nejvyšší správní soud již shora osvětlil, že ty samy o sobě
nepředstavují podklady, na jejichž základě by byla jakémukoliv konkrétnímu vojákovi nařízena
pohotovost. K otázce vydávání denních rozkazů ústní formou pak vykazují svědecké výpovědi
značné rozpory. Ačkoliv někteří ze svědků vydávání ústních rozkazů potvrdili (zejména Ing. J.),
jiní dotazovaní uvedený postup striktně odmítli. Kupříkladu Ing. P. uvedl, že vojáky vždy určoval
do služby na celých 24 hodin a vydávání ústních rozkazů výslovně popřel. Rozdělení služby
na „režim 12/12“ označil za veskrze formální. S ohledem na nejednotně vyznívající svědecké
výpovědi proto nelze učinit závěr, že by z nich vyplývalo nařizování služební pohotovosti (tím
méně pak konkrétně ve vztahu k žalobci). Nejvyšší správní soud pro úplnost poznamenává,
že podobně jako žalobce považuje za nelogické, aby velitel vydával písemné rozkazy, jimiž určil
jednotlivé vojáky do 24hodinové služby, a vedle toho následně týmž vojákům ústně nařizoval,
že na dobu od 19 do 7 hodin mají být připraveni pouze v režimu služební pohotovosti. Obdobné
stanovisko již Nejvyšší správní soud k daným důkazům zaujal např. ve zmiňovaném rozsudku
ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40.
[38] Podklady shromážděné služebními orgány tedy neskýtají oporu pro závěr, že žalobci byla
formálně na části směn SAR (LZS) v době od 19 do 7 hodin následujícího dne nařízena služební
pohotovost. Námitka stěžovatele, že krajský soud posoudil otázku nařízení služební pohotovosti
chybně, je proto nedůvodná.
[39] Pro úplnost Nejvyšší správní soud (stejně jako v opakovaně zmiňovaném rozsudku
ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40) doplňuje, že i když stěžovatel žalobci vytýká
neprokázání oprávněnosti nároku na doplacení ušlého platu, ve vztahu k nařizování služební
pohotovosti to byly právě služební orgány, které tížilo důkazní břemeno. Žalobce může jen stěží
prokazovat negativní skutečnost (že mu nebyla pohotovost nařízena). Služební orgány přitom
nebyly schopny ani za dobu více než 13 let od zahájení řízení snést důkazy, z nichž by nařízení
služební pohotovosti vyplývalo. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud uzavírá (aniž by byl
služebním orgánům poskytován prostor pro doplnění dalších podkladů), že žalobci nebyla
služební pohotovost v souvislosti s výkonem služeb LZS a SAR nařízena. Ostatně stěžovatel
v této souvislosti zjevně ani žádnými dalšími důkazy nedisponuje, neboť i v kasační stížnosti dává
najevo, že předložené podklady jsou dostačující a není zřejmé, jaké další důkazy by měl obstarat.
[40] Navzdory právě uvedenému je však Nejvyšší správní soud přesvědčen, že zjištěné
nedostatky spočívající v neexistenci bezvadných rozkazů o nařízení služební pohotovosti ještě
samy o sobě nesvědčí o oprávněnosti nároku žalobce. Nejvyšší správní soud nemíní potřebu
existence formálních podkladů bagatelizovat. Z obsahu správního spisu a ostatně i z jednotlivých
podání žalobce v průběhu soudního řízení (ať již ze samotné žaloby či kupříkladu vyjádření
ke kasační stížnosti) je však patrné, že žalobce si byl rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby
a 12 hodin služební pohotovosti dobře vědom.
[41] Zda byl takový postup v souladu se zákonem a zda se nejednalo o rozdělení výlučně
účelové, je pak otázkou, jíž se bude Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále zabývat. Není
ovšem pochyb o tom, že i když z formálního hlediska nebyla služební pohotovost řádně nařízena,
žalobce měl povědomost o tom, že vykonává 24hodinové směny, z nichž doba od 19 do 7 hodin
je mu vykazována jako služební pohotovost. Od toho se odvíjela i odlišná výše finanční odměny
než v době výkonu „standardní“ služby (tj. od 7 do 19 hodin). Pokud by tedy existoval důležitý
zájem služby pro nařízení pohotovosti (byť z formálního hlediska řádně nařízena nebyla)
a současně by vojáci v určeném období fakticky pouze drželi pohotovost (aniž by pravidelně
vykonávali činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nemohl by být nárok na doplacení
ušlého platu oprávněný.
[42] S ohledem na tuto skutečnost se Nejvyšší správní soud dále zabýval podmínkou
pro nařízení pohotovosti vyplývající z §30 zákona o vojácích z povolání, jíž je existence
důležitého zájmu služby. Krajský soud se této otázce věnoval pouze ve vztahu k roku 2007
(viz bod 32 napadeného rozsudku), v němž shledal, že tento důležitý zájem služby zde v roce
2007 nebyl. Tento závěr přitom stěžovatel v kasační stížnosti nenapadá. Kasační soud
však považuje za potřebné se vyjádřit k této problematice i v návaznosti na zbylé roky 2005, 2006
a 2008 právě proto, že z napadeného rozsudku plyne, že za období tří let před podáním žádosti
mohou být nároky žalobce na doplacení služebního platu oprávněné, což stěžovatel rozporuje.
[43] Jak již správně vyslovil krajský soud, služební pohotovost představuje výjimečný institut,
který obvykle nastupuje v případě nutnosti pokrytí nahodilých, a ne zcela předvídatelných
událostí (a to ať již kupříkladu v důsledku náhlé zdravotní indispozice vojáka, či jakékoliv
z vnějších příčin, která vyústí v nutnost povolání většího množství vojáků, než je obvyklé). Lze
ji užívat pouze v nezbytně nutné míře, a nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž výkon
je nezbytné trvale zajistit.
[44] Důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby,
a to ani v případě dlouhodobého nedostatku personálu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, publ. pod č. 2823/2013 Sb. NSS,
či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 11 Ad 7/2015 - 47). Právě
o takovou situaci se přitom zjevně zčásti jednalo v nyní posuzované věci (viz např. výpovědi
Ing. P. či Ing. J. H.). Služební pohotovost nebyla užívána v reakci na mimořádné události, nýbrž
jako běžný prostředek zajištění chodu letky, o čemž svědčí i skutečnost, že byla plánována na rok
dopředu, pro účely pokrytí části všech směn LZS a SAR. Je tedy zjevné, že v posuzované věci
nebyl dán důležitý zájem služby, jak vyplývá z §30 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Nelze
tedy než uzavřít, že důležitý zájem služby nebyl dán nejenom v roce 2007 (což správně dovodil
krajský soud), ale ani v letech 2005, 2006 a 2008.
[45] Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce je však třeba zodpovědět také otázku, jaká
byla faktická náplň činnosti v době od 19 do 7 hodin, tj. v době označené jako služební
pohotovost. Na tento aspekt klade důraz i stěžovatel, který má za to, že žalobce v tomto ohledu
neunesl důkazní břemeno.
[46] Krajský soud vycházel při rozřešení uvedené otázky částečně z organizačních dokumentů
založených ve spise, především však z obsahu svědeckých výpovědí, které podrobně
zrekapituloval (viz zejména body 37 - 47 rozsudku krajského soudu). Uzavřel přitom, že jakkoliv
nejsou svědecké výpovědi zcela jednotné, lze z nich dovodit, že i v době služební pohotovosti
vykonávali vojáci některé činnosti, které vykonávali i v době výkonu služby. Nejasnosti
však panovaly ohledně toho, jak probíhala letová a obdobná příprava. Proto krajský soud
stěžovateli uložil, aby se touto otázkou zabýval. Ke zmiňovaným závěrům má však Nejvyšší
správní soud zásadní výhrady.
[47] Především není zřejmé, z jakého důvodu klade krajský soud zvýšený důraz
na to, aby stěžovatel objasnil, jakým způsobem probíhala letová příprava. Dle přesvědčení
Nejvyššího správního soudu se jedná o otázku podružnou, neboť již na základě dosud
shromážděných podkladů je patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR na 12 hodin „standardního“
výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální (obdobně viz citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40).
[48] Pokud jde o svědecké výpovědi, je pravdou, že nejsou zcela bezrozporné. Někteří svědci
totiž uváděli, že mezi dobou výkonu služby a služební pohotovostí nebyl žádný rozdíl (zejména
Ing. P., Ing. H.), jiní pak tvrdili, že vojáci v době od 19 do 7 hodin následujícího dne drželi pouze
pohotovost a mohli odpočívat či se seznamovat s úkoly pro další období (viz výpověď Ing. J.
či Ing. K.). V zásadě ze všech výpovědí nicméně vyplývá, že určitou činnost vojáci i v době od 19
do 7 hodin vykonávali, a to ať se již jednalo toliko o lety na záchranu lidského života a lety
k pátrání či o předletovou a poletovou přípravu nebo dokonce o další činnosti, jako je výcvik, lety
na udržení a obnovení rozlétanosti apod.
[49] Dle mínění Nejvyššího správního soudu tedy lze mít za prokázané, že vojákům, kteří
formálně vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu
nařizována minimálně činnost, která je právě hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem
záchrany života či pátrání). To ostatně vyplývá již z podstaty věci, neboť režim 12/12 sloužil
právě k zabezpečení služeb LZS a SAR, které je nezbytné vykonávat nepřetržitě. V daném
případě se přitom nejednalo o situaci, kdy by i v nočních hodinách (či přesněji v době
od 19 do 7 hodin) někteří vojáci vykonávali „standardní službu“ LZS a SAR a jiní byli připraveni
v režimu služební pohotovosti pro případ nutnosti povolání dalších vojáků do služby (např. jako
posil či náhrady v důsledku náhlé indispozice pravidelného člena posádky). Vojáci, kteří se měli
nacházet v režimu služební pohotovosti, totiž toho času představovali jediné členy letky
připravené k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem pak velitelství letky plánovaně
zajišťovalo její provoz v průběhu celého roku (na základě opakovaně zmiňovaných organizačních
rozkazů).
[50] Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb o tom, že rozdělení směn LZS a SAR bylo
výlučně formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobé
personální poddimenzovanosti letky (jak to ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí). Nelze
vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby označené jako služební
pohotovost žádné úkoly nevykonávali a že se kupříkladu mohli věnovat odpočinku. To však nic
nemění na skutečnosti, že to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále připraveni vykonávat
činnost, která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7 do 19 hodin. Přitom doba
ke vzletu vrtulníku činila čtyři minuty přes den a deset minut v noci pro vrtulník LZS, deset
minut v jakoukoliv dobu pak pro vrtulník SAR.
[51] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
vyplývá z něj přinejmenším tolik, že zásadním aspektem je neustálá připravenost ke vzletu
vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci
zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni za výkon služby, a to bez ohledu na to,
jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali. Neposuzovalo se tedy, zda došlo
k aktivaci vrtulníku, či nikoliv. Stěžovatel přitom nepředestřel žádné relevantní argumenty,
pro něž by mělo být na dobu od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak. Sám uvádí, že vojáci museli být
připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly shora zmiňované časové limity 4/10
minut), a v kasační stížnosti dokonce připouští, že jim byly nařizovány i jiné činnosti. Tyto
skutečnosti tedy ve svém souhrnu svědčí o závěru, že pro rozdělení směn neexistoval žádný
legitimní důvod a ze strany služebně nadřízených orgánů žalobce se jednalo o snahu o obcházení
zákona (krácení žalobce na jeho platových nárocích), která nemůže požívat právní ochrany.
[52] Nejvyšší správní soud tedy obdobě jako v rozsudku ze dne 16. 12. 2021,
č. j. 1 As 247/2021 - 40, uzavírá, že žalobci, jakožto vojáku vykonávajícímu služby SAR (LZS),
nebyla v rozhodném období formálně nařízena služební pohotovost a pro takový postup nebyla
splněna ani podmínka existence důležitého zájmu služby (či taková skutečnost minimálně neplyne
ze spisu a ani ji nikdo netvrdil). V neposlední řadě soud zjistil, že v době označené jako služební
pohotovost vykonávali vojáci (a tedy i žalobce) tutéž činnost, která je náplní činnosti LZS a SAR,
a to zcela pravidelně. Z materiálního hlediska tedy žalobce vykonával 24hodinové služby, za které
mu náleží příslušný plat, včetně případných dalších příplatků.
[53] Konečně se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž poslední námitkou stěžovatele, která
se týkala otázky promlčení. Stěžovatel se především ohradil vůči tvrzení krajského soudu,
že rozsah promlčených nároků posoudil odlišně oproti služebnímu orgánu I. stupně, především
pak nárok na služební plat za měsíc červenec 2005.
[54] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že služební orgán I. stupně nárok na plat
za červenec roku 2005 posoudil jako promlčený. Služební orgán I. stupně ve svém odůvodnění
uvedl, že žalobce podal žádost dne 14. 8. 2008 a za poslední den pro uplatnění nároku označil
16. 8. 2008. Ze správního spisu je patrné, že žádost žalobce podal dne 14. 8. 2008. Stěžovatel
pak dospěl k závěru, že promlčeny byly žalobcovy nároky za červenec roku 2005 (a všechny
dřívější). Přitom uvedl, že žádost o dorovnání ušlého platu podal žalobce dne 18. 8. 2008
a posledním dnem, kdy mohl tento nárok žalobce uplatnit, byl den 16. 8. 2008, neboť splatnost
platu za červenec nastala dne 15. 8. 2005. V rozhodnutích služebních orgánů obou stupňů se tak
vyskytují nesrovnalosti ohledně toho, kdy byla žádost o dorovnání ušlého platu žalobcem podána
(uplatněna) a ke kterému datu bylo možné uplatnit nárok za měsíc červenec naposledy. Tyto
okolnosti mají vliv na posouzení toho, zda došlo k promlčení nároku žalobce rovněž za měsíc
červenec 2005. Je tedy zjevné, že rozhodnutí stěžovatele se oproti rozhodnutí služebního orgánu
I. stupně v otázce promlčení částečně liší, aniž by vysvětlil, jak se jeho korekce úvah
prvostupňového orgánu promítla do výroku napadeného rozhodnutí. Tuto disproporci krajský
soud posoudil správně a nepochybil, pokud stěžovateli uložil se jí v dalším řízení zabývat.
I poslední kasační námitka je tedy nedůvodná.
[55] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[56] Navzdory tomu byl Nejvyšší správní soud nucen korigovat část argumentace krajského
soudu. Jakkoliv totiž souhlasí s jeho závěrem, že napadené rozhodnutí neobstojí, pročež bylo
třeba přikročit k jeho zrušení, nesdílí některé jeho úvahy.
[57] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že z dosud shromážděného materiálu
jednoznačně plyne oprávněnost nároku žalobce na doplacení ušlého platu, a to na rozdíl
od krajského soudu, který stěžovateli uložil doplnit spisovou materii a odstranit existující rozpory
v dosavadních zjištěních. To za současného stavu skutkových zjištění není zapotřebí.
[58] Nejvyšší správní soud zvažoval, zda by formálně neměl kasační stížnosti vyhovět a vrátit
věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Takový postup však nepovažoval za účelný, neboť
krajskému soudu by nezbylo, než přejmout závazný právní názor vyslovený v tomto rozsudku
a nemohl by do věci již vnést žádnou zásadní novou argumentaci. S ohledem
na již tak neúnosnou délku dosavadního řízení proto zdejší soud tuto variantu opustil.
[59] Dále Nejvyšší správní soud zvažoval, zda by neměl přikročit ke zcela výjimečnému kroku
spočívajícímu ve zrušení rozsudku krajského soudu za současného zrušení napadeného
rozhodnutí žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020,
č. j. 8 As 135/2018 - 23). Ani k tomuto postupu však neshledal předpoklady. Je tomu tak zejména
proto, že rozsah soudního přezkumu v řízení o žalobě byl částečně odlišný od řízení o kasační
stížnosti. Krajský soud se totiž kromě stěžejní sporné otázky zabýval rovněž několika dalšími
námitkami (zejména problematikou promlčení - body 52 - 56 rozsudku). Vzhledem k tomu,
že správnost posouzení některých těchto otázek nebyla v kasační stížnosti žalovaného
zpochybněna, nemohl se jimi Nejvyšší správní soud v nynější věci zabývat a v případě zrušení
rozsudku krajského soudu by tedy zůstaly pro další postup služebních orgánů nezodpovězeny.
[60] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Při novém posouzení
věci je však stěžovatel vázán jak závěry krajského soudu (v tom rozsahu, v němž je Nejvyšší
správní soud aproboval, resp., v němž nebyly posuzovanou kasační stížností napadeny),
tak závěry uvedenými v tomto rozsudku. Především tedy musí vycházet z názoru vyjádřeného
Nejvyšším správním soudem, že nárok žalobce na doplacení ušlého platu za posuzované období,
včetně případných dalších příplatků, je důvodný. Je pak na stěžovateli, aby určil (s ohledem
na zjištěné odsloužené doby), jaká bude konkrétní výše tohoto nároku.
[61] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu vůči neúspěšnému
stěžovateli přísluší právo na náhradu nákladů řízení vynaložených na odměnu a náhradu
hotových výdajů svého právního zástupce za jeden úkon právní služby, který zástupce žalobce
učinil v řízení o kasační stížnosti, a to sepis vyjádření ke kasační stížnosti [tj. úkon podle §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátního tarif), za nějž advokátovi náležela odměna ve výši
3 100 Kč a paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč]. Zástupce žalobce je plátcem
DPH, soud proto zvýšil náhradu nákladů řízení o částku odpovídající příslušné dani. Celkově
je tedy stěžovatel povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 114 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. července 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu