ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.355.2021:33
sp. zn. 5 As 355/2021 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce:
SYNOT TIP, a.s., se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště, zast. JUDr. Barborou Šnáblovou,
advokátkou se sídlem Šítkova 233/1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Říčany, se sídlem
Masarykovo náměstí 53/40, Říčany, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 11 Af 34/2014 – 332,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč
k rukám advokátky JUDr. Barbory Šnáblové do 30ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
ministra financí ze dne 23. 5. 2014, č. j. MF 83672/2013/34 – RK.
[2] Městský soud rozhodoval v dané věci nyní napadeným rozsudkem již celkem počtvrté,
a to poté, co jeho předcházející tři rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud pro
nepřezkoumatelnost a zavázal jej svým právním názorem. Nejvyšší správní soud proto
nepovažuje za potřebné opětovně rekapitulovat skutkový stav a dosavadní průběh řízení, neboť
tyto jsou všem účastníkům dostatečně známy.
[3] Nejvyšší správní soudu shrnuje, že první rozsudek městského soudu ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 11 Af 34/2014 - 117, ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem
ze dne 26. 5. 2016, č. j. 5 As 255/2015 – 58; Nejvyšší správní soud především shledal několik
dílčích nedostatků, rozsudek městského soudu obsahoval pasáže, ve kterých se městský soud
zabýval otázkami, které se v projednávané věci nevyskytly a s projednávanou věcí nesouvisejí;
pochybení se městský soud dopustil rovněž tím, že v rozsudku zmínil argument veřejného zájmu
na ochraně mládeže a dětí, resp. existence chráněných budov ve smyslu §17 odst. 11 zákona
o loteriích, přitom tyto argumenty žádný z účastníků nevznesl. Nepřezkoumatelnost rozsudku
Nejvyšší správní soud shledal rovněž z důvodu nevypořádání některých žalobních námitek.
V kontextu s nyní podanou kasační stížností je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud, krom
odstranění dalších vytýkaných vad (např. městský soud nejednal s osobami zúčastněnými
na řízení), zavázal městský soud k tomu, aby se zabýval tvrzeními o diskriminačním charakteru
obecně závazných vyhlášek jednotlivých obcí (původně bylo vedeno společné soudní řízení
ve věcech zrušení povolení žalobce na základě obecně závazných vyhlášek měst Klatovy,
Varnsdorf a Říčany; usnesením ze dne 15. 6. 2021, č. j. 11 Af 34/2014 – 304, byly žaloby týkající
se jednotlivých obcí vyloučeny k samostatnému projednání; nyní projednávaná kasační stížnost
se týká obce Říčany – pozn. NSS).
[4] Městský soud ve věci opakovaně po zrušujícím rozsudku NSS sp. zn. 5 As 255/2015
rozhodl rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 11 Af 34/2014 – 165, kterým žaloby opětovně zamítl.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 As 253/2016 – 49, i druhé rozhodnutí
městského soudu zrušil, neboť se městský soud v intencích příkazu v předcházejícím zrušujícím
rozsudku nevypořádal s námitkou diskriminační a svévolné právní úpravy zákazu loterií
v jednotlivých obecně závazných vyhláškách, neboť směšoval posouzení oprávněnosti obce
přijmout k regulaci provozování her na svém území obecně závaznou vyhlášku s tím, zda aplikace
této vyhlášky může obstát z hlediska ústavních principů a z hlediska zákonnosti a zákazu
diskriminace. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že městský soud se měl zabývat především tím,
zda obec zařazením té které ulice či nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně
či diskriminačně, a v této části aby obecně závaznou vyhlášku případně neaplikoval. Městský soud
sice formálně provedl tzv. test čtyř kroků ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, nicméně ani z jeho spisu, ani ze spisů správních orgánů nebylo zřejmé,
podle jakého klíče jednotlivé obce určily místní rozsah regulace; samotné obecně závazné
vyhlášky neobsahují žádné vysvětlení tohoto výběru. Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému
soudu, že absolutní zákaz provozování loterií na území obce (konkrétně místní právní úprava
v Klatovech) požadavkům Ústavního soudu na místní regulaci obstojí, nicméně ve vztahu
ke zbylým rozhodnutím uložil městskému soudu postavit na jisto důvody a okolnosti přijetí
místní právní úpravy obsahující taxativní výčet míst, kde je provozování loterií povoleno, jelikož
nelze vyloučit, že tato právní úprava nese znaky libovůle.
[5] Městský soud následně rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 11Af 34/2014 – 255, žalobu
jako nedůvodnou zamítl; rozsudek byl opět zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 6. 2021, č. j. 5 As 217/2020 – 32, a věc byla městskému soudu opět vrácena k novému
rozhodnutí se závěrem, že městský soud v napadeném rozsudku řádně neposoudil žalobní
námitku stran diskriminační povahy obecně závazných vyhlášek měst Říčany a Varnsdorf
v intencích závěrů zrušujícího rozsudku NSS; zejména za účelem jejich řádného posouzení
neprovedl potřebné dokazování. Městský soud totiž opětovně toliko konstatoval, že se města
Říčany a Varnsdorf pohybovala v zákonem vymezené věcné působnosti a při vydání napadené
obecně závazné vyhlášky nezneužila svou pravomoc danou jim zákonem o obcích. Nejvyšší
správní soud opakovaně uložil městskému soudu zkoumat, zda samospráva nepostupovala
svévolně a diskriminačně. Nejvyšší správní soud předně zdůraznil, že obec musí uvést kritéria,
kterými se při úpravě řídila, a to takovým způsobem, že bude v každém konkrétním případě
adresy provozovny aplikace těchto kritérií objektivně ověřitelná; podotkl přitom, že lze
akceptovat, i pokud je obec předestře až následně v soudním řízení; teprve poté je možné
po vyjádření obce posoudit, zda úprava je souladná s principem rovnosti a zákazem libovůle.
Městský soud v odůvodnění rozsudku sice připustil, že dotčené obce ve svých vyjádřeních
neuvedly konkrétní důvody pro výběr adres, dle soudu však z textu vyhlášek jednoznačně
vyplývá, že rozhodné kritérium nebylo namířeno proti konkrétním subjektům, resp.
provozovatelům loterií, nýbrž bylo vybráno teritoriálně s cílem snížení počtu heren a hracích
přístrojů. Pro tyto paušální závěry městského soudu však nenalezl Nejvyšší správní soud
dostatečnou oporu v odůvodnění napadeného rozsudku ani ve spise; v textu jednotlivých
vyhlášek totiž žádné kriterium nebylo uvedeno; proto v této části považoval rozsudek městského
soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť městský soud v odůvodnění
rozsudku dovozuje kritéria, která však nebyla uvedena ani v přílohových dokumentech k obecně
závazným vyhláškám ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10,
a obce je ani nepředestřely v následném soudním řízení; za tím účelem měl městský soud provést
potřebné dokazování, v němž by bylo stanovení kriterií objasněno a prokázáno.
[6] Městský soud následně nařídil dne 12. 10. 2021 ústní jednání. Osoba zúčastněná na řízení,
ač byla k jednání řádně předvolána, se nedostavila. V soudním spise je založeno její vyjádření
ze dne 2. 7. 2021, v němž odkazuje na své vyjádření ze dne 12. 10. 2015, které zaslala
Ministerstvu vnitra v souvislosti s posouzením zákonnosti obecně závazné vyhlášky města Říčany
č. 2/2013; uvedla, že z tohoto vyjádření je zřejmé, že při přijetí vyhlášky nepostupovala
diskriminačně; současně doložila uvedený přípis, v němž se mimo jiné uvádí, že pro výběr míst,
kde může být loterijní činnost na území města provozována, a která jsou obsažena v příloze vyhl.
č. 2/2013, byla jako hlavní objektivní kritérium zvolena vzdálenost umístění herny od školských
zařízení (do 100 m od školského zařízení nebude provoz herny povolen). Současně se zde
dodává, že seznam míst byl stanoven již v roce 2011, kdy byla přijata vyhláška č. 2/2011.
[7] Při jednání městský soud provedl dokazování toliko přečtením tohoto přípisu, na který
současně odkázal rovněž bez další argumentace žalovaný; dokazování, v rámci něhož by městský
soud ověřil, zda konkrétní adresy uvedené v příloze vyhlášky č. 2/2011, která byla předmětem
posouzení v dané věci, splňují kriteria, která osoba zúčastněná na řízení v předloženém přípise
deklarovala, nemohlo být provedeno, neboť osoba zúčastněná na řízení, se - ač byla řádně
předvolána, nedostavila. Žalovaný při jednání žádné jiné důkazy, krom výše uvedeného přípisu
Ministerstvu vnitra z roku 2015 nenavrhl.
[8] Městský soud posoudil žalobní námitku diskriminace s přihlédnutím ke zjištěným
skutečnostem s tím, že „odůvodnění vyhlášky v Říčanech je třeba považovat za nedostatečné, neboť nijak
nespecifikuje městem použitá kritéria. Není zřejmé, proč bylo provozování loterií zakázáno na celém území právě
s výjimkou v příloze uvedených patnácti provozoven na různých adresách… Byť město Říčany ve vyjádření
zdůraznilo, že důvodem regulace provozu loterií na území města předmětnou vyhláškou je ochrana občanů města
před negativními jevy souvisejícími s provozováním hazardních her… tvrzení o tom, že jako objektivní kritérium
pro výběr míst, kde může být loterie provozována, byla stanovena vzdálenost umístění herny od školských zařízení
a ani argumentace nezbytností zachování veřejného pořádku v okolí herny nejsou kritéria, který by bylo možno
na základě podkladů předložených osobou zúčastněnou soudu věcně přezkoumat“ (odst. 77). Městský soud
nakonec uzavřel, že „osoba zúčastněná na řízení soudu konkrétní důvody právní regulace hazardních her touto
vyhláškou sice uvedla, ale nepředložila žádné podklady, z nichž by soud mohl relevantně ověřit konkrétní důvody,
které město pro výběr adres vedly. Město Říčany mělo před soudem možnost podrobně zdůvodnit své kroky,
ale opakovaně předložené dokumenty neumožnily městskému soudu provést to, co mu Nejvyšší správní soud
uložil, tj. ověřit, že konkrétně určené adresy splňují kritéria, které si samo město při přijetí vyhlášky stanovilo“
(odst. 80 rozsudku). Městský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí stěžovatele zrušil.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje shodně, jako ve vyjádření k žalobě ze dne
1. 7. 2021. V něm mimo jiné konstatoval, že z vyjádření města Říčany, které bylo zasláno
Ministerstvu vnitra, je zřejmé, že regulace obecně závazné vyhlášky vychází z objektivního kriteria
- vzdálenosti 100 m od školských zařízení nacházejících se v katastru obce. S ohledem na uvedené
objektivně přezkoumatelné a obhajitelné kriterium je dle stěžovatele zcela zřejmé, že obecně
závazná vyhláška č. 2/2011 nemá diskriminační charakter. Stěžovatel má za to, že městský soud
nesprávně posoudil obcí tvrzené důvody ke způsobu přijetí regulace na svém území.
Z předloženého vyjádření je zřejmé, že město Říčany přijalo obecně závaznou vyhlášku č. 2/2011
jako prostředek ochrany občanů města před negativními jevy, které s provozování loterijních
činností souvisejí, zejména jako prostředek ochrany nezletilých osob. Postup, kdy obec pro
stanovení „povolených adres“ zvolí vzdálenost od školských zařízení je dle názoru stěžovatele
racionální a souladný se zákonem. Stěžovatel podotýká, že zvolená vzdálenost 100 metrů,
s ohledem na skutečnost, že se jedná o zaokrouhlenou hodnotu, v žádném případě nepůsobí
diskriminačním nebo svévolným dojmem. Nemůže se tak jednat o situaci, kdy by obec
zvolila atypickou vzdálenost, která by cíleně vedla k diskriminaci některých provozovatelů,
či ke zvýhodnění jiných. Tato vzdálenost je pak dle názoru stěžovatele v dané obci přiměřená
k ochraně citlivých skupin obyvatel, v tomto případě dětí.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti především upozorňuje na to, že se městský soud
řídil při vydání napadeného rozsudku právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v rozsudku č. j. 5 As 217/2020 – 32, ze dne 4. června 2021. S ohledem na tuto skutečnost
žalobce považuje podanou kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za nepřípustnou. Poukázal na závazný právní názor, který vyslovil
Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, jímž se městský soud řídil. K argumentům
obsaženým v kasační stížnosti žalobce uvádí, že žádné ze stěžovatelem tvrzených kritérií nebylo
ve vyjádření města Říčany obsaženo, stejně tak nelze žádná taková kritéria vyčíst z textu samotné
obecně závazné vyhlášky. Argumenty stěžovatele tak nemají oporu ve spise a nelze je považovat
za objektivně přezkoumatelná kritéria, jak požaduje konstantní judikatura Nejvyššího správního
soudu. Rozsudek městského soudu považuje žalobce za správný a navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
[11] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření zaslaném ke kasační stížnosti uvedla,
že se ztotožňuje s obsahem kasační stížnosti stěžovatele; obecně závazná vyhláška města Říčany
č. 2/2011 byla přijata v souladu se zákonem, řádně nabyla platnosti a účinnosti a ze strany
Ministerstva vnitra, které je dozorovým orgánem, nebyla shledána nezákonnou. Současně doložila
své vyjádření pro Ministerstvo vnitra ze dne 12. 10. 2015. Kasační stížnost považuje za důvodnou
a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[12] K vyjádření osoby zúčastněné na řízení žalobce uvedl, že tato se opět (již podruhé)
omezila na konstatování pouze obecných důvodů a neuvedla, jaká konkrétní a individuální
kritéria ve vztahu k jednotlivým herním provozovnám zvolila; toto vyjádření tak nemůže v řízení
před Nejvyšším správním soudem obstát zejména ve světle jeho ustálené judikatury. Dodává,
že tento dokument zaslalo město Říčany v roce 2015 Ministerstvu vnitra, a to na základě žádosti
ministerstva ze dne 25. září 2015 pro účely posouzení zákonnosti obecně závazné vyhlášky města
Říčany č. 2/2013. Odpověď pro ministerstvo byla tedy adresována zcela jinému orgánu ve zcela
odlišném procesním postupu, než je aktuálně probíhající řízení. Zároveň žalobce dodává,
že odpověď pro ministerstvo se nadto týkala obecně závazné vyhlášky č. 2/2013, tedy vyhlášky
odlišné od obecně závazné vyhlášky č. 2/2011, která byla důvodem pro zahájení řízení o zrušení
povolení žalobce v předmětném řízení. Žalobce dále doplňuje, že kritérium vzdálenosti 100 m
od školských zařízení, které město uvádí ve svém vyjádření Ministerstvu vnitra jako hlavní
kritérium zvolené regulace u vyhlášky č. 2/2013, nebylo ve vyhlášce č. 2/2011 vůbec uvedeno.
[13] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, posoudil kasační stížnost jako přípustnou, přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných, současně zkoumal,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As
79/2009 – 165, konstatoval: „Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které
mohl uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu
opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu
pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních
okolnostech případu.“ V projednávané věci předchozí kasační stížnost byla podána žalobcem, nikoli
stěžovatelem, přičemž důvodem zrušení předchozího rozsudku městského soudu byl právě
nedostatek zjištěného skutkového stavu (nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů),
k jehož doplnění byl městský soud zavázán. Nejedná se tudíž o kasační stížnost nepřípustnou.
[16] Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel se v kasační stížnosti fakticky
omezuje na nesouhlas s napadeným rozsudkem a dále poukazuje na odpověď osoby zúčastněné
na řízení, která byla zaslána Ministerstvu vnitra v roce 2015 v souvislosti s posouzením
zákonnosti vyhlášky města Říčany č. 2/2013; tyto skutečnosti byly již uplatněny v řízení před
městským soudem, byly v řízení posouzeny a hodnoceny; závěry, k nimž městský soud v řízení
dospěl, shledal Nejvyšší správní soud přiléhavé a správné. Stěžovatel nikterak nekonkretizuje,
v čem městský soud ve svých skutkových zjištěních a právním posouzení pochybil; omezuje
se na pouhou polemiku a nesouhlas.
[17] Osoba zúčastněná na řízení v řízení před městským soudem byla vyzvána, aby se vyjádřila
k žalobě; v reakci na výzvu zaslala odpověď ze dne 10. března 2020, ve které se omezila pouze
na stručné konstatování, že souhlasí s argumentací stěžovatele, který v řízení odkázal na vyjádření
osoby zúčastněné na řízení zaslané Ministerstvu vnitra v roce 2015, se sdělením, že z něj vyplývá,
že obecně závazná vyhláška města Říčany č. 2/2011 byla přijata v souladu se zákonem, nabyla
platnosti a účinnosti, a ze strany Ministerstva vnitra, které je dozorovým orgánem, nebyla
shledána za nezákonnou. Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu byl osobě zúčastněné
na řízení, potažmo stěžovateli, dán dostatečný časový prostor k tomu, aby v řízení předložili
objektivní, racionální a předem známá kritéria, která byla stanovena pro regulaci loterií a jiných
sázkových her prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 2/2011. Pokud stěžovatel
poukazuje v kasační stížnosti na to, že vyhláška města Říčany č. 2/2011 nebyla diskriminační,
neboť vycházela z objektivně přezkoumatelného a obhajitelného kriteria (vzdálenost 100 m
od školských zařízení), je třeba konstatovat jednak to, že objektivně toto kriterium přezkoumat
městský soud spolehlivě nemohl, neboť v přezkoumávané vyhlášce č. 2/2011 ani v její příloze
žádné takové kritérium nebylo ani výslovně uvedeno, ani z ní nevyplývalo; nebylo možno
ani např. z žádné grafické části ověřit, kde se jednotlivé povolené provozovny, včetně zrušené
provozovny žalobce, nacházejí, resp., kde a jaká školská zařízení se na území obce nacházejí.
Stěžovatel ani osoba zúčastněná na řízení se přitom svá tvrzení v řízení před městským soudem
nepokusili prokázat a obhájit.
[18] Pokud stěžovatel (shodně s osobou zúčastněnou na řízení) poukazuje na podklady,
které byly poskytnuty Ministerstvu vnitra v roce 2015 za účelem zcela jiného řízení (v rámci
dozoru nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek obcí ve smyslu §123 a násl.
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, stran vydané vyhlášky města Říčany č. 2/2013 – tedy nikoli
nyní posuzované vyhlášky č. 2/2011, která byla důvodem pro zahájení řízení o zrušení povolení
žalobce), nelze z nich dovozovat, z jakých důvodů bylo přistoupeno k regulaci provozování
loterií právě v určitých ulicích a na konkrétních adresách na regulovaném území v posuzovaném
období. Z poskytnutých podkladů pouze vyplývá, že byly povoleny některé provozovny
na konkrétních adresách; nebylo však možno ověřit, zda adresy uvedené v příloze vyhlášky
splňují kritéria, která město deklarovalo (ex post je zmínilo až ve vyhlášce č. 2/2013), ale ani to,
zda danému kritériu nevyhovují, či v daném období nevyhovovaly např. rovněž i jiné adresy.
Nelze ani pominout, že toto stanovisko bylo vydáno až po vydání nyní přezkoumávaného
rozhodnutí stěžovatele (až dne 12. 10. 2015), nebylo tedy ani součástí správního spisu, s nímž
by byl žalobce seznámen.
[19] Nejvyšší správní sod neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1 in fine
s. ř. s. zamítl.
[20] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, je povinen uhradit žalobci k rukám jeho
právní zástupkyně náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč a to do 30ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Její výši určil Nejvyšší správní soud v souladu s vyhl.
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif); náklady žalobce v řízení o kasační stížnosti tvoří odměna advokátky ve výši
3100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti
[§7 a §9 odst. 4 písm. d); §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a režijní paušál ve výši 300 Kč
za jeden úkon právní služby dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Odměna advokátky ve výši
3400 Kč se zvyšuje o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, neboť
advokátka je plátcem DPH (§57 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle §60 odst. 5 s. ř. s.
osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud
na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. O takový případ se v projednávané věci
nejednalo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu