ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.6.2021:35
sp. zn. 5 As 6/2021 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Bayton Ltd, se sídlem
Villa Seminia 8, Sir Temi Zammit Avenue, Ta XBiex Xbx1011, Malta, zast. Mgr. Ing. Markétou
Císařovou, se sídlem V Celnici 1031/4, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 15, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 12. 2020, č. j. 14 Af 50/2019 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministryně financí ze dne 12. 8. 2019,
č. j. MFCR-16727/2017/3404-24.
[2] Tímto rozhodnutím ministryně financí zamítla rozklad stěžovatelky a současně
potvrdila rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 9. 2018,
č. j. MF-16727/2017/3404-20, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 30 000 000 Kč
za spáchání správních deliktů dle §123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních
hrách, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o hazardních hrách“), jichž
se stěžovatelka dopustila tím, že provozovala hazardní hru v rozporu s §7 odst. 2 písm. b) téhož
zákona, neboť bez povolení na internetové stránce:
a) jackpotcitycasino.com provozovala prokazatelně nejméně od 10. 2. 2017 do 16. 5. 2017
hazardní hru pod obchodním názvem JackpotCity [konkrétně technickou hru podle §3
odst. 2 písm. e) zákona o hazardních hrách];
b) jackpotcity.org provozovala prokazatelně nejméně dne 16. 5. 2017 hazardní hru pod
obchodním názvem JackpotCity.
[3] Správní orgán I. stupně vyšel zejména z opakovaného ohledání na daných internetových
stránkách (dne 10. 2. 2017, v období ode dne 28. 4. 2017 do dne 2. 5. 2017 a dne 16. 5. 2017),
načež stěžovatelce uložil pokutu v uvedené výši poté, co byl na základě odporu stěžovatelky
zrušen jím vydaný příkaz ze dne 31. 5. 2017, č. j. MF-16727/2017/3404-3. Proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně podala stěžovatelka rozklad, v němž namítala vady řízení,
neopodstatněnost výše pokuty a především rozpor s unijním právem v důsledku diskriminace
zahraničních provozovatelů hazardních her na internetu, kteří zde dříve působili na základě čl. 56
Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) a nová právní úprava – tedy zákon
o hazardních hrách, který s účinností od 1. 1. 2017 nahradil zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), jim neumožnil kontinuálně pokračovat
v činnosti na rozdíl od domácích provozovatelů. Všechny tyto námitky ministryně financí
shledala jako nedůvodné, a proto podle §156 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozklad stěžovatelky zamítla
a prvostupňové rozhodnutí o pokutě potvrdila.
II. Rozhodnutí městského soudu
[4] Rozhodnutí ministryně financí napadla stěžovatelka žalobou, kterou městský soud jako
nedůvodnou zamítl s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění vypořádal všechny žalobní body,
přičemž z hlediska obsahu kasační stížnosti, který je rekapitulován níže, je podstatné především
vypořádání se městského soudu s otázkami ohledně diskriminace a uložené pokuty.
[5] Svoboda volného pohybu služeb uvnitř Unie garantovaná v čl. 56 SFEU může být
omezena, jsou-li pro to dány naléhavé důvody obecného zájmu; mezi ně patří i ochrana
veřejného pořádku spočívající v předcházení patologickým jevům spjatých s hazardním
hráčstvím. Tuto ochranu ovšem nelze uplatňovat diskriminačním způsobem, jak namítala
stěžovatelka již v rozkladu a posléze i v žalobě. Městský soud tyto námitky neshledal důvodnými
a připomněl, že podmínky pro české a zahraniční provozovatele byly a jsou stejné či obdobné,
neboť zákon pro získání povolení nediferencuje mezi českými a zahraničními provozovateli.
Pokud se stěžovatelka dovolávala toho, že česká právní úprava nedůvodně rozlišuje mezi
stávajícími provozovateli hazardních her disponujícími povolením podle zákona o loteriích
a provozovateli internetových her sídlícími v zahraničí, kteří doposud žádným povolením
nedisponovali a ani disponovat nemohli, nepovažoval městský soud toto rozlišení za jakkoli
diskriminující. Naopak shledal ho jako případné a plně na místě, neboť doposud působící
(domácí) provozovatelé hazardních her, kteří získali povolení k jejich provozu podle zákona o
loteriích, museli v rámci povolovacího řízení splnit mnohé zákonné povinnosti tak, aby jim byla
předmětná licence udělena.
[6] Chtěla-li stěžovatelka (jako zahraniční provozovatel) legálně působit na území České
republiky, bylo její povinností získat základní povolení k provozování hazardní hry.
To se evidentně nestalo a stěžovatelka ani netvrdila, že by se pokusila toto povolení získat, což
významně podrývá její argumentaci, kterou městský soud považoval do značné míry
za hypotetickou. Podle názoru městského soudu stěžovatelka mohla požádat o vydání základního
povolení, a pokud tak neučinila, nemůže se nyní v rámci přezkumu rozhodnutí o uložení pokuty
dovolávat dílčích problematických aspektů souvisejících s (ne)možností získání povolení. Tyto
aspekty lze posuzovat především v rámci žaloby proti neudělení povolení, nikoli v rámci žaloby
směřující proti rozhodnutí, jímž byla stěžovatelka shledána vinnou tím, že provozovala
nepovolenou hazardní hru.
[7] Přesto městský soud poznamenal, že legisvakanční dobu delší než 180 dnů nelze
považovat za neúměrně krátkou k tomu, aby se stěžovatelka nové právní úpravě přizpůsobila
a měla povolení k provozování online hazardní hry, jehož získání nebylo diskriminační ani
nemožné. Městský soud připustil, že veškerá prováděcí legislativa ve formě vyhlášek nebyla
vydána do nabytí účinnosti zákona o hazardních hrách, nicméně byla stanovena nezbytná kritéria,
jež byla potenciálním zájemcům známa a umožňovala jim povolení získat anebo o něho
minimálně požádat; podobně bylo zájemcům umožněno získat i dokument o odborném
posouzení a provozuschopnosti, který je povinnou přílohou žádosti.
[8] Ve vztahu k uložené pokutě městský soud odmítl, že by intenzita stěžovatelčina jednání
nenaplnila znak společenské škodlivosti, jež je dána podstatou věci samé; k ní odkázal
na odůvodnění obou správních rozhodnutí, včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS 28/16, č. 95/2017 Sb., v němž jsou popsána rizika plynoucí z provozování
nepovolených internetových hazardních her (vyšší nebezpečnost z hlediska dopadů na děti
či patologické hráče, horší kontrolovatelnost a snazší únik jakémukoli zdanění). Současně městský
soud poznamenal, že žalovaný, resp. správní orgán I. stupně přistoupil k uložení pokuty až poté,
co vyčerpal jiné právní prostředky směřující ke sjednání nápravy; viz výzvu žalovaného
k bezodkladnému ukončení provozování či k zajištění, aby necílilo na osoby s bydlištěm v ČR.
Bylo proto odpovědností stěžovatelky, že v rozporu se zákonem nadále provozovala
internetovou hazardní hru, přičemž musela být srozuměna, že se tím dopouští správního deliktu,
za který může být sankcionována.
[9] Stran samotné sankce pak městský soud připomněl, že ukládání pokut za správní delikty
(dnes přestupky) se děje ve sféře volného správního uvážení, z jehož mezí správní orgány
nevybočily a řádně přihlédly k závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání i jeho
následkům. Závažnost správních deliktů správně shledaly jako vysokou; zájem, aby na území ČR
nebyly provozovány nelegální hazardní hry, je jedním ze základních cílů a účelů zákona
o hazardních hrách a dle městského soudu bylo možno při tomto hodnocení vyjít i ze závěrů
shora zmíněného nálezu Ústavního soudu. Na závažnosti jednání stěžovatelky přitom nic nemění
ani skutečnost, že je licencována na Maltě. Stěžovatelka tím, že dané internetové stránky
provozovala v české jazykové mutaci a nabízela registraci a přístup ke hře hráčům z ČR, zjevně
podléhala české právní úpravě provozování hazardních her a takto nad ní také české orgány
veřejné moci vykonávaly dozor.
III. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika
[10] V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudek městského soudu je nezákonný
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nesprávného posouzení právní otázky,
a to konkrétně (i) otázky diskriminační povahy zákona o hazardních hrách, včetně (ne)možnosti
získání základního povolení a (ii) otázky uložené pokuty; v petitu kasační stížnosti proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení.
[11] Ad (i), jde-li o namítanou diskriminaci, stěžovatelka nejprve připomněla,
že je provozovatelem usazeným a licencovaným na Maltě, který poskytuje služby svým
zákazníkům v různých jurisdikcích. V České republice původně právní úprava vůbec
neumožňovala provozování hazardních her subjektům se sídlem v jiných členských státech, což
bylo podle stěžovatelky v hrubém rozporu s primárním právem EU. V důsledku toho bylo
všeobecně přijímáno, že se na služby stěžovatelky uplatní režim volného pohybu služeb
ve smyslu čl. 56 SFEU a její provozování v ČR bylo považováno za legální. Dne 1. 1. 2017 nabyl
účinnosti zákon o hazardních hrách a s ním související další právní předpisy, které přinesly nový
a komplexní právní rámec v oblasti regulace hazardu s cílem mj. stanovit nediskriminační
podmínky pro podnikání v oblasti online hazardních her. Podle názoru stěžovatelky ovšem tento
cíl nebyl naplněn, protože způsob, jakým byl tento právní rámec v praxi implementován,
neumožňoval zahraničním provozovatelům – tedy ani stěžovatelce kontinuálně pokračovat
v činnosti, na rozdíl od provozovatelů domácích. Stěžovatelka byla připravena podat žádost
o udělení základního povolení podle zákona o hazardních hrách tak, aby od 1. 1. 2017 mohla
kontinuálně pokračovat v provozování své činnosti. To však nebylo objektivně možné, a proto
stěžovatelka pokračovala v provozování své činnosti, za což jí byla uložena pokuta, kterou
následně aproboval městský soud. Své rozhodnutí přitom založil na úvaze, že stěžovatelka
nepodala žádost o udělení povolení k provozování hazardních her podle §86 a ná sl. zákona
o hazardních hrách a její argumentace je pouze hypotetická.
[12] S tímto závěrem vyjádřila stěžovatelka nesouhlas a připomněla, že české společnosti, které
provozovaly hazardní hry v ČR již před nabytím účinnosti zákona o hazardních hrách, mohly
nadále provozovat svou činnost podle dosavadních oprávnění, a to po dobu až 6 let ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona. Naproti tomu legitimní zahraniční provozovatelé, kteří před
účinností zákona o hazardních hrách provozovali svoji činnost na základě čl. 56 SFEU, takové
právo neměli a měl se na ně uplatnit stejný režim jako na tzv. prvožadatele. V opačném případě
bylo na zahraniční provozovatele hazardních her pohlíženo jako na nelegální provozovatele, kteří
nedisponují žádnou licencí, což stěžovatelka považuje za věcně nesprávné a diskriminující. A to
tím spíše, že získání licence nebylo bezprostředně po nabytí účinnosti zákona o hazardních hrách
možné. Podle stěžovatelky bylo přechodné období příliš krátké na to, aby bylo možno splnit
všechny zákonné požadavky. Dokonce nebyla přijata ani příslušná prováděcí právní úprava,
přičemž právě a jen tato úprava ve formě vyhlášek podle §133 odst. 1 písm. b) a c) zákona
o hazardních hrách mohla stanovit zákonné předpoklady a náležitosti pro udělení základního
povolení. Navíc v rozhodné době nebylo možné získat ani dokument o odborném posouzení
a osvědčení provozuschopnosti.
[13] Pokud by se stěžovatelka řídila výhradně vnitrostátní právní úpravou, vedlo by to nutně
k nedobrovolnému přerušení její činnosti a de facto nezvratné likvidaci její zákaznické základny;
ta by totiž přešla k některému z domácích provozovatelů, kteří podle přechodných ustanovení
zákona o hazardních hrách (§139 odst. 6) žádné základní povolení získat nemuseli. To jasně
demonstruje důvodnost tvrzení stěžovatelky, na jejíž případ je potřeba aplikovat závěry judikatury
Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“); srov. zejména rozsudek ze dne 6. 11. 2003,
věc C-243/01, Gambelli a další a rozsudek ze dne 22. 6. 2017, věc C-49/16, Unibet International Ltd.,
na které stěžovatelka poukázala už v žalobě, ale městský soud jejich přenositelnost na danou věc
neshledal.
[14] Ad (ii), ve vztahu k uložené pokutě poukázala stěžovatelka na obecné zhodnocení
společenské škodlivosti ze strany městského soudu, který bez bližšího zdůvodnění odkázal
na nález Ústavního spodu, sp. zn. Pl. ÚS 28/16, v němž se však nejednalo o posouzení typově
shodného jednání. Městský soud neuvedl, jaká konkrétní skutková zjištění mají prokazovat
společenskou škodlivost popisovanou tímto nálezem, který se zabýval návrhem na zrušení
ustanovení zákona o hazardních hrách upravujících blokaci stránek, na nichž jsou provozovány
nelegální internetové hry. Tento postup popírá princip individualizace trestu uloženého
stěžovatelce, která připomněla, že je potřeba r ozlišovat mezi nelegálními provozovateli
provozujícími internetové hazardní hry ze vzdálených konců asijského kontinentu,
jejichž jediným cílem je dosáhnout co největšího zisku, a to i za cenu zpřístupnění hazardních
her patologickým hráčům či nezletilým dětem, a legálními provozovateli z jiných členských
států EU.
[15] Žalovaný považoval kasační stížnost za nedůvodnou, a proto navrhl, aby ji Nejvyšší
správní soud zamítl. Popřel, že by aplikovaná právní úprava byla jako celek diskriminační
a rozporná s unijním právem. Zákonem o hazardních hrách je sledována zejména ochrana
veřejného pořádku a bylo by v rozporu s tímto účelem právní regulace, kdyby byl přijat výklad
stěžovatelky. Nelze srovnávat etablované provozovatele, kteří jsou držitelé povolení, pro jejichž
získání museli splnit četné povinnosti, s těmi, kteří legitimitu provozování hazardních her
na území ČR dovozovali na základě čl. 56 SFEU. Nelicencovaní provozovatelé de facto těžili
z nedostatků předchozí právní úpravy, proto je vyloučeno, aby se za nové právní úpravy, která
de iure narovnává předchozí právní režim, odvolávali opět na tento režim a požadovali totožné
podmínky jako licencovaní provozovatelé. Ohledně stěžovatelkou sporované možnosti získat
potřebné povolení (licenci) žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí ministryně financí s tím,
že judikatura SDEU zmíněná v kasační stížnosti na danou věc nedopadá. Podmínky pro české
a zahraniční provozovatele žádající o základní povolení podle nové právní úpravy jsou v podstatě
stejné a povolovací řízení je založeno na svobodném podávání žádostí.
[16] Závěrem žalovaný poznamenal, že stěžovatelka provozovala internetovou hazardní hru
bez povolení, což je typově nejzávažnější protiprávní jednání, jak je zřejmé i z rozpětí zákonné
sazby pro uložení pokuty; její výše byla určena na základě zhodnocení konkrétní nebezpečnosti
jednání stěžovatelky, a to zejména s ohledem na to, že kombinace nabídky nelegálních
internetových hazardních her a s ní spojená nemožnost regulace ze strany příslušného orgánu
vykonávajícího státní dozor vytváří prostředí, které zvyšuje nebezpečí vzniku patologické
závislosti na konzumaci hazardních her zejména u rizikových skupin obyvatel. Pro srovnání pak
žalovaný uvedl, že za méně závažná porušení ze strany legálních provozovatelů se uložené pokuty
pohybují v rozmezí 50 000 Kč až 500 000 Kč; ve věcech nejzávažnějších porušení, jako je právě
nelegální provozování hazardní hry i po výzvě spojené se zápisem na seznam nepovolených
internetových her, byly uloženy pokuty v maximálně možné výši.
[17] V replice stěžovatelka v zásadě setrvala na své dosavadní argumentaci s tím,
že jí předložená judikatura SDEU výstižně demonstruje, proč je potřeba považovat aplikovanou
právní úpravu za diskriminační. Dle stěžovatelky je nutné srovnávat její postavení nejen
s hypotetickým domácím subjektem nově žádajícím o základní povolení, ale především
s dosavadními konkurenty stěžovatelky disponujícími povolením podle zákona o loteriích.
Na závěr stěžovatelka zopakovala, že je řádným držitelem licence k provozování hazardních her
v členském státě EU, což mělo být zohledněno při určení výše pokuty; současně odmítla shora
uvedené srovnání žalovaného a pro úplnost dodala, že jí vlastněná doména nikdy nebyla zapsána
na seznam nepovolených internetových stránek.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Podstata věci tkví v posouzení zákonnosti pokuty (30 000 000 Kč), která byla stěžovatelce
uložena za spáchání správních deliktů spočívajících v tom, že bez povolení provozovala
internetovou hazardní hru; konkrétně se jednalo o technickou hru podle §3 odst. 2 písm. e)
zákona o hazardních hrách. Skutečnost, že stěžovatelka povolení k provozování tohoto druhu
hazardní hry neměla, není sporná. Stěžovatelka ovšem tvrdí, že žádné povolení mít nemusela,
neboť aplikovaná právní úprava je diskriminační, navíc získání povolení v rozhodné době ani
nebylo možné.
IV. i) K diskriminaci a (ne)možnosti získat povolení k provozování internetové hazardní hry
[21] Nejvyšší správní soud s argumentací stěžovatelky nesouhlasí a pro její vyvrácení považuje
za nutné nejprve předestřít specifický kontext celé věci, který je významně ovlivněn přijetím nové
komplexní právní úpravy hazardu v České republice.
[22] Původní zákon o loteriích (do 31. 12. 2016) vylučoval – až na jednu výjimku, kterou byly
sázkové hry v kasinu – provozování loterií a jiných hazardních her zahraničními subjekty.
Povolení mohlo být vydáno pouze právnické osobě, která má sídlo na území České republiky,
současně ho ovšem nebylo možno vydat tuzemské právnické osobě se zahraniční majetkovou
účastí ani právnické osobě, ve které má tato společnost majetkovou účast (srov. §4 odst. 4
zákona o loteriích). Zákon o hazardních hrách, který zrušil zákon o loteriích, nově (od 1. 1. 2017)
rozšířil možnost účasti zahraničních subjektů, když připustil, že provozovatelem hazardní hry
může být právnická osoba, která má „sídlo v České republice, jiném členském státě Evropské unie nebo
ve státě, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru“ [§6 odst. 1 písm. b) bod 1.
zákona o hazardních hrách]. Důvodová zpráva k návrhu zákona o hazardních hrách tento posun
vysvětluje odkazem na svobodu usazování a volného pohybu služeb na vnitřním trhu
Evropské unie (sněmovní tisk č. 578/0, důvodová zpráva, II. zvláštní část, k §6, 7. volební
období 2013 - 2017, www.psp.cz).
[23] K tomu je nutno doplnit, že z pohledu evropského práva je oblast hazardních her
považována za druh služeb, který je vyloučen z působnosti směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu; tato výluka
je odůvodněna ohledem „ke zvláštní povaze těchto činností, která vyžaduje, aby členské státy prováděly
politiky v oblasti veřejného pořádku a ochrany spotřebitele“ [bod (25) preambule]. Jednotlivé členské státy
tak mohou v této neharmonizované oblasti podle vlastního žebříčku hodnot stanovit cíle své
politiky a vymezit požadovanou úroveň a prostředky ochrany za předpokladu, že jsou tyto
prostředky v souladu s primárním právem EU. V případě přeshraničního provozování
hazardních her je ve hře zejména čl. 56 SFEU, který zakazuje omezení volného pohybu služeb
uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě Unie,
než se nachází příjemce služeb.
[24] Ustanovení čl. 56 SFEU není absolutní a svoboda volného pohybu služeb není
neomezitelná. Naopak, uvedenou svobodu je možné omezit, lze-li toto omezení ospravedlnit
některým z důvodů uvedených v čl. 52 SFEU, tj. z důvodu veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti a ochrany zdraví. V daném případě je relevantním důvodem především ochrana
veřejného pořádku spočívající v předcházení patologických jevů spjatých s hazardním hráčstvím,
jak správně poznamenal městský soud. Právě ochrana veřejného pořádku a snaha přispět
k ochraně spotřebitelů, a to především s ohledem na vysoký a častý výskyt patologického hráčství
a nezastavitelný technologický vývoj (zejména rostoucí využívání internetu), byla hlavním cílem
přijetí zákona o hazardních hrách (sněmovní tisk č. 578/0, důvodová zpráva, I. obecná část,
bod 1. 5. anebo II. zvláštní část, k §1, 7. volební období 2013 - 2017, www.psp.cz).
[25] S ohledem na zmíněná společenská rizika, která jsou s hazardem spjata, členské státy EU
přistupují k tomu, že provozování hazardních her podmiňují získáním koncese nebo povolení.
Koncesní nebo povolovací systém přitom z povahy věci vždy omezuje volný pohyb služeb.
V rozhodovací praxi SDEU, kterou lze vnímat jako jakousi negativní harmonizaci (upřesňující
členským státům meze, které musí brát v úvahu při regulaci hazardu), ovšem tento typ omezení
volného pohybu služeb bývá akceptován, pokud není svévolný, nepřiměřený a vyhovuje zásadě
rovného zacházení a z ní vyplývající povinnosti transparentnosti; viz rozsudek Soudního dvora
ze dne 3. 6. 2010, věc C-303/08, Sporting Exchange Ltd, bod 50: „Z ustálené judikatury vyplývá,
že aby byl režim předchozího správního povolení přípustný, přestože se od základní svobody odchyluje, musí
se zakládat na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích tak, aby byly pro výkon posuzovací
pravomoci orgánů stanoveny určité meze, které by zabránily tomu, aby byla použita svévolně (rozsudky ze dne
17. července 2008, Komise v. Francie, C-389/05, Sb. rozh. s. I-5397, bod 94, a ze dne 10. března 2009,
Hartlauer, C-169/07, Sb. rozh. s. I-1721, bod 64)…“.
[26] Zákon o hazardních hrách v základu stojí právě na povolovacím systému. To znamená,
že Česká republika podmiňuje provozování většiny hazardních her ve své jurisdikci získáním
povolení – a to včetně jejich provozování online v prostředí internetu, na které rovněž dopadá
čl. 56 SFEU. Podstata a druh hazardní hry provozované přes internet jsou totiž stále stejné;
k tomu srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 30. 6. 2011, věc C-212/08, Zeturf Ltd, či ze dne
8. 9. 2010, věc C-46/08, Carmen Media Group Ltd, v němž byl internet sám o sobě výslovně
kvalifikován jen jako „určitý kanál“, kterým mohou být hazardní hry nabízeny (bod 100).
[27] Předchozí právní úprava – tedy zákon o loteriích možnost online provozování loterií
a jiných podobných her dostatečně nereflektoval. V praxi bylo využití internetu velmi limitované
a nebylo realizováno vyjma dvou kategorií her, a sice kurzových sázek a karetních her (blíže viz
Rajchl, J., Kramář, K., Malíř, J. Právní aspekty hazardních her. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018,
kap. 7. 1, s. 71). Ve zbytku se online hazard pohyboval v pomyslné šedé zóně (nebyl
zákonem nijak systémově upraven, ale ani nebyl vysloveně nezákonný), což se zcela
zásadně změnilo přijetím zákona o hazardních hrách. Došlo k otevření českého trhu s hazardními
hrami – a to nejen z hlediska zahraničních provozovatelů, jako již bylo předestřeno shora, ale také
pokud jde o provozování hazardních her prostřednictvím internetu.
[28] Zákon o hazardních hrách svoji působnost vymezuje tak, že se vztahuje na provozování
hazardních her na území České republiky (§2 odst. 1), přičemž u hazardních her provozovaných
dálkovým přístupem prostřednictvím internetu je rozhodujícím faktorem to, je-li hra „i jen z části
zaměřena nebo cílena mimo jiné na osoby, které mají bydliště na území České republiky“ (§2 odst. 2). Podle
§73 odst. 1 zákona o hazardních hrách je možné prostřednictvím internetu provozovat všechny
druhy hazardních her upravené v §3 odst. 2 písm. a) až f) téhož zákona, nevylučuje-li to povaha
těchto her, u nichž musí být splněny všechny zákonné podmínky.
[29] V případě internetového provozování technické hry podle §3 odst. 2 písm. e) zákona
o hazardních hrách tedy bylo třeba mít povolení, protože jde o jeden z druhů hazardních her,
které povolení podléhají – viz §85 písm. e) téhož zákona. Zákon o hazardních hrách (§86 odst. 1
a 2) vyžaduje v tomto směru tzv. „základní povolení“, kterým je rozhodnutí o udělení oprávnění
k provozování konkrétního druhu hazardní hry. O vydání základního povolení rozhoduje
Ministerstvo financí (žalovaný) na základě žádosti.
[30] Žádost o vydání základního povolení musí obsahovat, vyjma obecných náležitostí
stanovených správním řádem, požadovaný druh hazardní hry a žadatel musí připojit i další
dokumenty, z nichž lze ověřit zákonné podmínky, jako je: bezdlužnost, bezúhonnost, kauce atd.;
při jejich splnění ministerstvo financí vydá základní povolení nejdéle na dobu 6 let. Uvedené
podmínky pro vydání základního povolení podle §87 zákona o hazardních hrách lze rozumně
propojit s ochranou spotřebitelů a veřejného pořádku a prima facie nejsou formulovány tak,
že by měly mít za následek diskriminaci. Zákon staví stěžovatelku jako zahraničního
provozovatele v podstatě naroveň domácím provozovatelům, resp. žadatelům o vydání
základního povolení; nijak mezi nimi nediferencuje, jak uvedl už městský soud. A rozporuje-li
stěžovatelka jeho rozsudek s tím, že i přesto je právní úprava v zákoně o hazardních hrách
diskriminační, nelze než zopakovat výše uvedené.
[31] Stávající česká právní úprava v zákoně o hazardních hrách s účinností od 1. 1. 2017
nevylučuje z možnosti podnikat v oblasti hazardu zahraniční subjekty usazené v jiných členských
státech EU. Stěžovatelka jako subjekt usazený a licencovaný na Maltě tak po uvedeném datu
nemohla na území ČR nadále provozovat internetovou technickou hru bez povolení s odvoláním
na čl. 56 SFEU a volný pohyb služeb v rámci EU. Tuto skutečnost považuje Nejvyšší správní
soud za zcela zásadní, stejně jako to, že zákonná úprava není nastavena zjevně diskriminačně,
a to nejen ve vztahu k novým provozovatelům, resp. žadatelům o základní povolení, ale
i provozovatelům původním.
[32] Všichni noví žadatelé – slovy stěžovatelky tzv. prvožadatelé – mají v zákoně o hazardních
hrách nastavené stejné nebo podobné podmínky, u nichž na podkladě nyní posuzovaného
případu není důvodu domnívat se, že by mohly být přímo nebo nepřímo diskriminační.
U původních provozovatelů podle zákona o loteriích je pak situace odvislá od toho, že domácí
provozovatelé už určitá povolení měli – mnohdy s mnohaletou platností – a zákonodárce shledal
jako adekvátní, zaniknou-li tato povolení nejpozději 6 let ode dne nabytí účinnosti zákona – viz
§136 odst. 9 zákona o hazardních hrách; podle důvodové zprávy byla koncepce tohoto
přechodného ustanovení motivována snahou po „zajištění rovných podmínek pro všechny subjekty
provozující hazardní hry. Vzhledem k tomu, že zákon zavádí celou řadu nových povinností, mohla by nastat
situace, kdy provozovatelé disponující povolením podle zákona č. 202/1990 Sb. budou oproti nově příchozím
provozovatelům ve značné výhodě. S ohledem na proporcionalitu a právní jistotu provozovatelů byla shledána lhůta
6 let jako adekvátní, navíc také koresponduje s běžnou lhůtou doby trvání právních účinků základního povolení
vydaného podle nové právní úpravy (sněmovní tisk č. 578/0, důvodová zpráva, II. zvláštní část, k §135,
7. volební období 2013 - 2017, www.psp.cz).
[33] Z citovaného je zjevná snaha zákonodárce sladit na straně jedné zájem na jednotnosti
právní úpravy a rychlému přizpůsobení se stávajících provozovatelů novým podmínkám
a na straně druhé požadavek přiměřenosti a ochrany práv nabytých v dobré víře, jakožto jeden
ze základních projevů principu právní jistoty. Nejvyšší správní soud nehodnotí, nakolik
je z tohoto pohledu právní úprava opravdu vyvážená či optimální. Podstatné je, že nyní právní
úprava umožňuje získat základní povolení i zahraničním právnickým osobám [§6 odst. 1 písm. b)
bod 1. zákona o hazardních hrách]; tyto osoby tedy základní povolení mít musejí, chtějí-li
na území České republiky provozovat hazardní hry, což platí i pro stěžovatelku.
[34] Stěžovatelkou opakovaně vzpomínané předchozí provozování internetového hazardu bez
vnitrostátního povolení byl svým způsobem benefit daný primárním právem EU (čl. 56 SFEU)
ve spojení se shora popsanými nedostatky zákona o loteriích; ty odstranil nyní platný a účinný
zákon o hazardních hrách a je nezbytné, aby stěžovatelka tento zákon respektovala a své
podnikatelské aktivity na území České republiky mu přizpůsobila. Podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu se nejedná o žádnou diskriminaci, nýbrž jakousi formu dorovnání zahraničních
provozovatelů původně podnikajících na základě primárního evropského práva. Výše popsaná
nerovnost mezi domácími a zahraničními provozovateli v důsledku přijetí zákona o hazardních
hrách zmizela a namítá-li stěžovatelka, že na rozdíl od domácích provozovatelů nemohla
kontinuálně pokračovat ve své činnosti, nutno podotknout, že stěžovatelka coby zahraniční
provozovatel rozhodně nebyla ve srovnatelném postavení.
[35] Obecně platí, že odlišnost v zacházení je diskriminační a v rozporu s ústavním pořádkem
(principem rovnosti), jestliže jí schází objektivní a rozumné ospravedlnění. Jednoduše řečeno,
nemělo by docházet k rozdílnému zacházení, jde-li o stejné nebo srovnatelné situace. Úsudek
o tom, co je stejné, resp. co je s čím srovnatelné, nebývá snadný a je formován především účelem,
pro který se srovnává, a množinou vlastností, které jsou přitom brány v potaz [srov. Bobek, M.
Boučková, P., Kühn, Z. (eds) Rovnost a diskriminace. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
kap. I. 3.1.1., s. 12.]. Převedeno na nyní souzenou věc se proto jako podstatná jeví způsobilost
provozovatele hazardních her poskytnout záruky z hlediska ochrany spotřebitelů a veřejného
pořádku v České republice; tato způsobilost je jistě vyšší u domácích provozovatelů, kteří již
úspěšně povolovacím řízením prošli. K tomu totiž museli splnit podmínky podle zákona
o loteriích, zatímco stěžovatelku nic takového netížilo a v České republice dosud žádným
povolovacím řízením neprošla. Logicky se proto nemůže úspěšně dovolávat své diskriminace
oproti dosavadním domácím provozovatelům, kterým zákon o hazardních hrách umožnil plynule
pokračovat v jejich činnosti, aniž museli mít ihned od počátku jeho účinnosti základní povolení.
[36] Na uvedeném nic nemění ani poukaz stěžovatelky na judikaturu SDEU – ta s ohledem
na povahu a škodlivé následky hazardních her přiznává členským státům EU hlavní slovo
v regulaci hazardu na jejich území a poskytuje vcelku velký prostor pro omezování volného
pohybu služeb. Uvedené potvrdil Soudní dvůr mimo jiné i ve věci C-243/01, Gambelli a další,
v níž se jednalo o slučitelnost trestního stíhání vedeného proti vedoucím italských agentur jisté
britské sázkové společnosti s unijním právem. Soudní dvůr konstatoval, že „zvláštnosti morální,
náboženské nebo kulturní povahy, jakož i morálně a finančně škodlivé důsledky pro jednotlivce a společnost, které
souvisejí s hrami a sázkami, mohou odůvodnit existenci dostatečné posuzovací pravomoci vnitrostátních orgánů pro
stanovení požadavků, které zahrnuje ochrana spotřebitele a společenského pořádku“ (bod 63.). Současně
dodal (bod 71.): „Předkládající soud bude muset posoudit, zda jsou podmínky účasti v nabídkových řízeních
na udělení koncese k provozování sázek na sportovní události stanoveny tak, že je v praxi mohou italské subjekty
splnit snadněji než subjekty zahraniční. Pokud by tomu tak bylo, tyto podmínky by nesplňovaly kritérium
zákazu diskriminace.“
[37] Nejvyšší správní soud v této souvislosti opakuje, že v zákoně o hazardních hrách jsou pro
české i zahraniční žadatele o základní povolení nastaveny v zásadě stejné podmínky a nelze
dovozovat, že by je v praxi mohly české subjekty splnit snadněji než subjekty zahraniční.
V případě stěžovatelky vůbec nejde o otázku snadnějšího splnění podmínek pro vydání povolení
k provozování hazardu tak, jako v případě Gambelli, ale o otázku již zmíněného dorovnání
zahraničních subjektů, které je nutným důsledkem dřívějšího stavu věcí, kdy zahraniční subjekty
svoji činnost v ČR provozovaly bez povolení v přímé návaznosti na svobodu volného pohybu
služeb (čl. 56 SFEU).
[38] Poukaz stěžovatelky na rozsudek Soudního dvora ve věci C-243/01, Gambelli a další
je proto nepřípadný, podobně jako její poukaz na věc C-49/16, Unibet International Ltd.
V ní se jednalo – podobně jako v případě stěžovatelky – o společnost se sídlem na Maltě, která
provozovala internetové hazardní hry bez povolení, přičemž Soudní dvůr s odkazem
na posuzovanou maďarskou právní úpravu rozhodl
takto:„Článek 56 SFEU musí být vykládán
v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava, o kterou se jedná ve věci v původním
řízení, která zavádí režim koncesí a povolení k provozování internetových hazardních her, pokud obsahuje
diskriminační pravidla vůči subjektům usazeným v jiných členských státech nebo v případě, že stanoví
nediskriminační pravidla, která se však uplatňují netransparentně nebo se provádí způsobem, který brání nebo
ztěžuje podání nabídky určitým zájemcům usazeným v jiných členských státech.“
[39] Citované závěry na současnou českou právní úpravu nedopadají, neboť zákon
o hazardních hrách z hlediska pravidel, resp. podmínek pro vydání základního povolení není
diskriminační; nijak nerozlišuje mezi domácími žadateli a zahraničními žadateli usazenými
v jiných členských státech. Stěžovatelka jako právnická osoba se sídlem v jiném členském státě
EU mohla a měla o vydání základního povolení požádat, pokud chtěla nadále pokračovat
v provozování (internetové) hazardní hry na území České republiky. To, že o vydání základního
povolení stěžovatelka nepožádala, jde na její vrub a rozhodně nemůže vést k tomu,
že by stěžovatelka neodpovídala za spáchání správního deliktu podle §123 odst. 1 písm. b)
zákona o hazardních hrách.
[40] Základním znakem skutkové podstaty tohoto správního deliktu je provozování hazardní
hry v rozporu s §7 odst. 2 zákona o hazardních hrách, kde je soustředěn výčet zakázaných
jednání a jedním z nich [pod písm. b)] je právě provozování hazardní hry, ke které nebylo
uděleno povolení. Toto jednání bylo stěžovatelce jednoznačně prokázáno – stěžovatelka nejenže
základní povolení neměla, ale o jeho vydání vůbec nepožádala. A zpochybňuje-li ex post tuto
možnost, pak se skutečně jedná o argumentaci do značné míry hypotetickou, jak poznamenal
městský soud v napadeném rozsudku.
[41] Nejvyšší správní soud s odůvodněním městského soudu v tomto směru souhlasí – byť
připouští, že změny, které s sebou přinesl zákon o hazardních hrách, byly poměrně výrazné
a přechod na novou právní úpravu v praxi nemusel být úplně hladký. I když to pro stěžovatelku
mohlo být subjektivně obtížné, důležité je, že získání povolení pro online provozování technické
hry bylo objektivně možné.
[42] Více než půlroční legisvakanční lhůtu, sloužící k tomu, aby se stěžovatelka mohla s novou
právní úpravou seznámit a přizpůsobit se jí, považuje Nejvyšší správní soud za přiměřenou.
A pro úplnost připomíná, že zákon o hazardních hrách nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2017,
s výjimkou některých vybraných ustanovení (např. §86 až §89 a dalších), která nabyla účinnosti
již dnem jeho vyhlášení (15. 6. 2016) – a to právě z toho důvodu, aby bylo možné podávat
žádosti o vydání základního povolení a byl zajištěn plynulý přechod na novou právní úpravu.
Stěžovatelka by tedy nemusela nedobrovolně přerušit svoji činnost, jak tvrdí v kasační stížnosti,
kdyby si požádala o vydání základního povolení. Je pravdou, že sekundární legislativa ve formě
vyhlášek (vydaných na základě zmocnění v §133 zákona o hazardních hrách) nebyla připravena
včas, na což lze hledět významně kriticky. Nicméně z pohledu právní jistoty adresátů nové právní
úpravy hazardu je zásadní, že Ministerstvo financí vydalo dokument – technický standard, v němž
transparentně stanovilo všechny požadavky a podle něhož také v praxi postupovalo
(v podrobnostech viz odůvodnění rozhodnutí ministryně financí, s. 26) Stěžovatelka tak stejně
jako jiní potenciální uchazeči měla možnost seznámit se s bližšími podmínkami pro získání
základního povolení a požádat o jeho vydání. Tomu nebránila ani nutnost doložit k žádosti
dokument o odborném posouzení a provozuschopnosti; seznam osob pověřených k vydání
tohoto dokumentu byl zveřejněn ještě v roce 2016 a nebylo zpochybněno, že by tyto osoby svoji
činnost vykonávaly.
[43] I přes některé průvodní potíže, které s sebou nesla změna právní úpravy v oblasti
hazardu, nelze vycházet z toho, že by bylo stěžovatelce bráněno nebo ztěžováno podání žádosti
o vydání základního povolení a že by stěžovatelka nutně musela pokračovat ve své další činnosti
bez tohoto povolení. Skutečnost, že stěžovatelka provozovala internetovou hazardní hru bez
povolení i po 1. 1. 2017, jí nepochybně vyhovovala, avšak nevyhovovala v té době novému
zákonu o hazardních hrách, jemuž byla povinna se přizpůsobit. Pokud tak neučinila, nese
za to následky v podobě uložené pokuty.
IV. ii) K uložené pokutě a její výši
[44] Podle názoru Nejvyššího správního soudu uložená pokuta respektuje zásadu zákonnosti,
neboť byla uložena na základě zákona o hazardních hrách – a to jako krajní prostředek sloužící
k ochraně zájmů a hodnot, na nichž tento zákon stojí; těmi jsou především ochrana veřejného
pořádku a omezení vzniku a dopadu společenských rizik vyplývajících z provozování hazardních
her, které právě proto podléhá přísné regulaci ze strany státu, jenž zavedl povolovací systém.
Stěžovatelka však tomuto systému nedostála. I po 1. 1. 2017 provozovala bez základního
povolení internetovou technickou hru, což je obecně posuzováno jako spáchání velmi závažného
správního deliktu, o čemž svědčí jeho typová závažnost, kterou zákonodárce vyjádřil především
maximální výší pokuty; podle §123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách je sazba pokuty
0 Kč až 50 000 000 Kč.
[45] V tomto rozmezí se žalovaný pohyboval, meze správního uvážení tedy nepřekročil, ani
správní uvážení nezneužil. Uložil stěžovatelce pokutu 30 000 000 Kč, tj. v horní polovině
maximální možné sazby (60 %), a jakkoli se tato částka může zdát velmi vysoká, v zásadě
odpovídá povaze a závažnosti jejího protiprávního jednání.
[46] Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěry městského soudu, podle
něhož správní orgány dostály všem svým povinnostem plynoucím ze zásady individualizace
trestu; standardně zohlednily povahu a závažnost obou správních deliktů, zejména pak způsob
jejich spáchání, jejich následky i okolnosti, za nichž byly správní delikty spáchány – srov. §129
odst. 2 zákona o hazardních hrách. Toto ustanovení sice bylo s účinností od 1. 7. 2017 zrušeno
a v souvislosti s reformou správního trestání nahrazeno §37 a násl. zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, nicméně výčet kritérií, které je nutno zohlednit, zde
není nijak významně jiný. Ostatně stěžovatelka proti jednotlivým kritériím, která byla použita při
určení výše pokuty, žádné konkrétní kasační námitky nevznesla. Nejvyšší správní soud proto
nepovažuje za účelné reprodukovat odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů potažmo
městského soudu, která má za přesvědčivá a vyčerpávající.
[47] Zpochybňuje-li stěžovatelka poukaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 28/16,
je třeba připustit, že v něm nešlo o konkrétní případ typově podobný případu stěžovatelky,
ale o abstraktní kontrolu norem – konkrétních ustanovení zákona o hazardních hrách, jejichž
zrušení navrhla skupina senátorů, kteří vnímali institut blokace nepovolených hazardních her
provozovaných na internetu jako ústavně nepřípustnou cenzuru prováděnou bez odpovídajících
zákonných mantinelů. Na druhé straně však nelze nevidět, že institut blokace nepovolených
internetových her je jedním z opatření proti nelegálnímu hazardu, o který jde právě ve věci
stěžovatelky. Využití odkazu na odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu tedy nebylo
„od věci“, naopak pěkně vystihuje zvýšené riziko provozování hazardních her na internetu, které
je „(obecně) podstatně hůře kontrolovatelné i nebezpečnější, a to již tím, že se k internetovým hrám při absenci
účinné regulace lze připojit v podstatě odkudkoli, mohou se jich účastnit snadno i děti nebo patologičtí hráči, hry
probíhají rychleji a jde v nich o vyšší částky. Nelegální hazardní hry na internetu často unikají jakémukoli
zdanění, a to jak v cílové zemi, kde jsou nabízeny, tak i v zemi, odkud jsou provozovány. Tím, že nepodléhají
regulaci ani zdanění, nabízejí výhodnější kurzy (výhry), pro hráče jsou atraktivní a navíc je neomezují co do věku,
limitů sázek apod. - tomu mají zabránit napadená ustanovení“ (bod 25.).
[48] Roli internetu jako zvláštního „kanálu“ nabízení hazardních her, který může podstatně
zvyšovat společenskou nebezpečnost, resp. škodlivost těchto her, nelze přehlížet, což plyne nejen
z judikatury Ústavního soudu, ale i Soudního dvora – srov. např. rozsudek ze dne 8. 9. 2009,
věc C-42/07, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International Ltd, nebo na něho navazující
již výše uvedený rozsudek ve věci C-46/08, Carmen Media Group Ltd, v němž Soudní dvůr
poznamenal, „že jelikož mezi spotřebitelem a hospodářským subjektem neexistuje přímý kontakt, hazardní hry
přístupné prostřednictvím internetu s sebou nesou oproti tradičním trhům těchto her odlišná a zvýšená rizika,
pokud jde o případné podvody, jichž se hospodářské subjekty dopustí vůči spotřebitelům…“ (bod 102.).
Současně uvedl, „že se charakteristiky vlastní nabídce hazardních her prostřednictvím internetu mohou stejným
způsobem ukázat ve srovnání s tradičními trhy hazardních her jako zdroj odlišných a zvýšených rizik v oblasti
ochrany spotřebitelů a zvláště mladistvých a osob, které mají zvláštní sklon ke hrám nebo u nichž se může takový
sklon rozvinout. Vedle neexistence přímého kontaktu mezi spotřebitelem a hospodářským subjektem, jež byla
uvedena výše, představují obzvláště snadný a nepřetržitý přístup k hrám nabízeným na internetu, jakož
i potenciálně zvýšený objem a četnost takové nabídky mezinárodní povahy v prostředí, které se mimoto vyznačuje
izolovaností hráče, anonymitou a neexistencí sociální kontroly, právě ony faktory, jež mohou podporovat rozvoj
hráčské závislosti a vést k nadměrným výdajům za hru, a tudíž i prohloubit s tím související negativní sociální
a morální důsledky, které jsou vyzdvihovány ustálenou judikaturou“ (bod 103.).
[49] K námitce stěžovatelky stran zhodnocení společenské škodlivosti jejího jednání lze tedy
konstatovat, že toto zhodnocení s poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 28/16,
nebylo ani nepřípadné, ani příliš obecné, nýbrž odpovídalo individuálním okolnostem věci, zejm.
závažnosti správních deliktů spáchaných stěžovatelkou právě v prostředí internetu.
[50] Nutno ovšem poznamenat, že individuální závažnost věci nebyla dána pouze
tím, že se jednalo o online hazard. Důležité bylo také to, že se stěžovatelka svého
jednání dopustila zcela vědomě – internetové stránky jackpotcitycasino.com a
jackpotcity.org provozovala v českém jazyce se zaměřením na hráče z ČR a v tomto jednání
pokračovala i přes výzvu žalovaného, aby ukončila provozování anebo zajistila, aby nebylo cíleno
na osoby s bydlištěm na území ČR; teprve až v období po doručení příkazu ze dne 31. 5. 2017,
č. j. MF-16727/2017/3404-3, stěžovatelka přistoupila k zamezení registrace a přihlášení
do uživatelských kont osobám s bydlištěm v ČR. V tomto kontextu bylo se stěžovatelkou také
zahájeno řízení o zápisu údajů dle §84 odst. 2 zákona o hazardních hrách na seznam
nepovolených internetových her, což dobře dokresluje okolnosti spáchání správních deliktů,
které rozhodně stěžovatelce nesvědčí – bez ohledu na to, zda nakonec byla nebo nebyla
jí vlastněná doména zapsána na daný seznam. Stejně tak stěžovatelce nesvědčí délka doby,
po kterou její protiprávní jednání trvalo a generovalo neoprávněný zisk.
[51] Všem těmto individuálním okolnostem věci odpovídá pokuta, která byla stěžovatelce
uložena za spáchání správních deliktů, jejichž závažnost nijak nesnižuje ani skutečnost,
že stěžovatelka je společností licencovanou na Maltě a poskytuje služby v různých jurisdikcích.
Jak již bylo uvedeno, oblast hazardu není v rámci EU harmonizována a z pohledu české
jurisdikce je proto rozhodující, že stěžovatelka provozovala internetovou hazardní hru bez
základního povolení. Provozovala tak svoji podnikatelskou činnost bez dostatečně efektivního
dohledu a dodržení záruk z hlediska ochrany spotřebitelů a veřejného pořádku v České republice.
V tomto směru se její postavení nijak neliší od jiných nelegálních provozovatelů majících sídlo
mimo členské státy EU – např. v Asii, jak namítá stěžovatelka.
[52] Na rozdíl od těchto zahraničních provozovatelů, stěžovatelka měla možnost požádat
o vydání základního povolení k provozování hazardních her v České republice, což neučinila.
Nese proto odpovědnost za správní delikty, za které jí byla uložena pokuta. Její konkrétní výše
odpovídá zákonné sazbě a je výsledkem správního uvážení založeného na individuálním
hodnocení protiprávního jednání stěžovatelky, do něhož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
jakkoli zasahovat.
V. Závěr a náklady řízení
[53] Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal
podanou kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou poslední s. ř. s.
zamítl.
[54] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů řízení před soudem od účastníka, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému
žalovanému žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti v tomto řízení nevznikly,
takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu