ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.392.2021:41
sp. zn. 5 Azs 392/2021 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: a) S. A., b) L. T.,
c) A. A., zast. advokátkou Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, se sídlem Příčná 327/1, Havířov,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasačních
stížnostech žalobců a) – c) a kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 11. 2021, č. j. 19 Az 23/2021 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se o dmít á.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2021, č. j. 19 Az 23/2021 – 51,
se r uší a věc se mu v rací k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žalovaného.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené zástupkyně Mgr. Karin Poncza
Hadwigerové se u rču je částkou 10 520 Kč, která jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Usnesením krajského soudu shora označeným byly odmítnuty ve společném řízení žaloby
žalobců (dále „stěžovatelé“) ve věci mezinárodní ochrany. Rozhodnutími žalovaného ze dne
21. 4. 2021, č. j. OAM-159/ZA-ZA12-P10-2020 a č. j. OAM-158/ZA-ZA12-P10-2020,
žalobcům nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
[2] V žalobě stěžovatelé uvedli řadu věcných námitek, které byly zaměřeny na chybnou
argumentaci žalovaného týkající se bezpečnostní, náboženské a politické situace v zemi původu
stěžovatelů a dodržování lidských práv úřady v zemi původu stěžovatelů; nesouhlasili s důvody,
pro které jim nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany. V samém závěru obsáhlé
žaloby poukázali též na pochybení žalovaného při předávání rozhodnutí, neboť u tohoto
předávání nebyla přítomna tlumočnice osobně, ale tlumočila po telefonu; obecně uvedli,
že kvalita tlumočení musí být srovnatelná s vyhotovením písemného překladu do jazyka žalobců,
a že s kvalitním obeznámením rozhodnutí je spojeno právo na účinný opravný prostředek.
[3] Krajský soud se věcnými námitkami stěžovatelů nezabýval. Konstatoval obsah správního
spisu, na jehož základě dospěl k závěru, že z protokolů o předání napadených správních
rozhodnutí vyplývá, že při doručování správních rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
tlumočnice jazyka ruského osobně přítomna nebyla, ačkoliv bylo povinností žalovaného zajistit
přítomnost tlumočnice u samotného předání rozhodnutí. Dle názoru krajského soudu uvedený
postup byl v rozporu s §24a odst. 1 a §22 odst. 2 zákona o azylu, z nichž pro žalovaného plyne
povinnost, aby u samotného předání rozhodnutí zajistil přítomnost tlumočníka, aby se žadatel
o udělení mezinárodní ochrany jeho prostřednictvím s obsahem rozhodnutí mohl řádně
a podrobně seznámit. Nadto popsaný postup žalovaný zvolil, aniž by s ním stěžovatele předem
seznámil a vysvětlil jim, z jakého důvodu míní takto postupovat, a aniž by se jich dotázal,
zda s tímto postupem souhlasí, a současně je poučil i o tom, že správní orgán má povinnost
při předání rozhodnutí zajistit přítomnost tlumočníka. Krajský soud konstatoval, že za popsaného
stavu si lze jen stěží představit, že byla kvalitně a dostatečně tlumočena napadená rozhodnutí;
nadto dle jeho názoru „lze mít také pochybnosti o tom, zda vůbec bylo tlumočeno osobou, která byla
ustanovena tlumočníkem“.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že zvolený způsob doručování rozhodnutí stěžovatelům
nemá účinky doručení ve smyslu §24a odst. 1 zákona o azylu a §72 odst. 1 správního řádu
a uvedené procesní pochybení žalovaného má také za následek, že žalobou napadená rozhodnutí
dosud nebyla řádně doručena, a stěžovatelům ještě nezačala běžet 15denní lhůta pro podání
žaloby dle §32 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
V konečném důsledku jsou tak jejich žaloby předčasné, pročež je krajský soud s odkazem na §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
[5] Stěžovatelé v kasační stížnosti především tvrdí, že jejich žaloby směřovaly proti
chybnému hodnocení důkazů provedených v řízení před žalovaným a právnímu posouzení.
Stěžejní námitky stěžovatelů byly zaměřeny do chybné argumentace žalovaného týkající
se bezpečnostní, náboženské a politické situace v zemi původu stěžovatelů a dodržování lidských
práv úřady v zemi původu stěžovatelů. Ztotožňují se s dílčími závěry krajského soudu, že došlo
k procesnímu pochybení žalovaného v rámci seznámení se s podklady pro účely vydání
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, avšak stěžovatelé mají za to, že krajský soud
nepostupoval správně, když zcela ignoroval jejich ostatní námitky a o jejich věci fakticky
nerozhodl. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že procesní pochybení žalovaného v průběhu správního
řízení nemůže být zhojeno pouhým vydáním napadeného rozhodnutí krajského soudu
a opětovným pokusem o doručení rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelé považují rozhodnutí
krajského soudu za nepřezkoumatelné, a to především pro naprostou absenci výroků o dalších
žalobních bodech.
[6] Stěžovatelé uvedli, že byli vyzváni k převzetí rozhodnutí žalovaného, rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 4. 2021 převzali dne 28. 4. 2021, a to v Havířově za přítomnosti
pracovnice OAMP MV I. O. Téhož dne byla žalovaným ustanovena k tlumočení tlumočnice
z jazyka ruského PhDr. H. Z. Stěžovatelé poukázali na to, že současná celosvětová situace
ohledně pandemie Covid 19 přináší do všech řízení dosud neřešené otázky a lze tak předpokládat,
že žalovaný k tlumočení přes telefon přistoupil právě kvůli možné izolaci či karanténě Covid -19.
Faktem je, že stěžovatelé rozhodnutí žalovaného osobně dne 28. 4. 2021 převzali a s tím byli
seznámeni tlumočením přes telefon. Kvalita tohoto tlumočení zcela jistě neodpovídala zákonným
požadavkům na překlad rozhodnutí, nicméně stěžovatelé se z tohoto rozhodnutí dozvěděli, že a
proč jim nebyla udělena mezinárodní ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu.
Dle stěžovatelů chybný způsob přetlumočení rozhodnutí žalovaného jim nebránil v tom, aby
mohli podat žalobu.
[7] Stěžovatelé dodávají, že za situace, že by se k převzetí rozhodnutí nedostavili, nastala
by tzv. fikce doručení a den 28. 4. 2021 by byl brán jako den, kdy jim rozhodnutí žalovaného bylo
doručeno, a to i bez toho, že by jim rozhodnutí bylo řádně přetlumočeno. Stěžovatelé rovněž
poukázali na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 8. 2006, č. j. 6 Azs 184/2005 - 93,
ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k možnosti použití úpravy správního řádu ve vztahu
k postupu při doručování dle zákona o azylu, což vyloučil; nevyloučil však možnost použití
ustanovení správního řádu o zastoupení a s tím související otázky, zda jsou písemnosti
doručovány žadateli, jeho zástupci či jim oběma, popř. za jaké situace. V tomto rozhodnutí
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že §24 zákona o azylu představuje speciální úpravu
doručování, která je natolik komplexní, že subsidiární použití správního řádu jako předpisu
obecného vylučuje.
[8] Stěžovatelé dále uvádějí, že v rámci pohovorů podrobně popsali, co je vedlo k opuštění
jejich země původu a k podání žádosti o přiznání mezinárodní ochrany v ČR a stejně tak popsali,
co podání jejich žádosti o přiznání mezinárodní ochrany předcházelo. Tvrdí, že situace ohledně
náboženského vyznání v zemi původu stěžovatelů není tak přívětivá, jak žalovaný uvádí v rámci
odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatelé dále podrobně rozvádějí svůj azylový příběh, což pro
účely nyní vedeného řízení není podstatné. Meritem věci (resp. žalobními námitkami nyní
prezentovanými též v kasační stížnosti) se krajský soud dosud nezabýval, tudíž nyní uplatňované
námitky stěžovatelů vůči žalovanému nemůže posuzovat ani Nejvyšší správní soud; nepovažuje
proto za potřebné se touto částí kasační stížnosti dále zabývat.
[9] Žalovaný v kasační stížnosti odkazuje na právní úpravu v zákoně a komentář zákona
o azylu v otázce doručování rozhodnutí účastníkům řízení; tato je lex specialis ve vztahu
ke správnímu řádu, což potvrdil rovněž Nejvyšší správní soud. V napadeném usnesení krajského
soudu se na str. 1 uvádí, že dne 22. 4. 2021 bylo stěžovateli a) a dne 23. 4. 2021 bylo stěžovatelce
b) doručeno předvolání k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Soud však necitoval,
že touto výzvou byli stěžovatelé řádně dle zákona o azylu vyzváni, aby se dostavili na OAMP
v Havířově k převzetí rozhodnutí dne 28. 4. 2021. Na str. 2 usnesení soud rekapituluje, že správní
orgán oběma stěžovatelům ustanovil tlumočnici pro jazyk ruský, paní H. Z., tlumočnice
ustanovení v obou věcech převzala a součástí každého spisu jsou protokoly o předání rozhodnutí.
Stěžovatelé svými vlastními podpisy stvrdili, že rozhodnutí včetně poučení rozumí a originální
výtisk rozhodnutí převzali do svých rukou dne 28. 4. 2021. Soud také uvedl, že ve spodní části
každého protokolu o předání rozhodnutí je uveden text: „tlumočeno telefonicky H. Z.“. Z výše
uvedeného tedy plyne, že žalovaný dbal striktně §22 odst. 2 zákona o azylu, když stěžovatelům
ustanovil tlumočnici jazyka ruského. Ustanovení bylo vyhotoveno dle zákona o soudních
tlumočnících, v platném znění, stěžovatelé se k převzetí rozhodnutí v daném termínu dostavili,
nevyjádřili v místě a čase určeném k doručení žádné výtky ohledně toho, že předání rozhodnutí
bude uskutečněno prostřednictvím tlumočení na dálku, tedy telefonicky. Dále v průběhu
telefonického tlumočení rovněž nevyjádřili žádné námitky ohledně nekvalitního tlumočení či
nedostatečnosti a ze spisového materiálu nevyplývá, že by jim tlumočnice v případě jejich zájmu
odmítla něco tlumočit. Dále rovněž ze spisu plyne, že neodmítli protokol o převzetí rozhodnutí
podepsat, stvrdili, že obsahu rozhodnutí včetně poučení rozumí; rozhodnutí převzali, vůči
doručení neuvedli žádnou výtku. Následně podali v zákonné lhůtě žaloby ke Krajskému soudu
v Ostravě; žaloby jsou sepsány v českém jazyku, tedy v jazyku, kterému nerozumí, jak tedy
předestřeli, a tudíž před podáním žaloby museli stejnopis napadených rozhodnutí předat třetí
osobě, která jejich jménem žaloby sepsala, s obsahem je seznámila a následně žadatelé žaloby
podepsali, takže stvrdili jejich obsah, respektive stvrdili, že textu rozhodnutí i žaloby rozumějí
a žaloby předali na soud; na žaloby nelze nahlížet jako na předčasně podané.
[10] Žalovaný má za to, že soud se dopustil pochybení z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a v nepřezkoumatelnosti
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Není rovněž dostatečně zdůvodněno, na základě
čeho soud vystavěl pochybnost v tom směru, zda bylo tlumočeno osobou, která byla ustanovena
tlumočníkem. Správní orgán předem s tlumočnicí dojednal tlumočnický úkon, dohodl termín
jeho provedení; tlumočnice neodmítla provést tlumočnický úkon řádně a včas a stěžovatelé ani
v žalobách neuvedli, v čem konkrétně by překlad měl být nedostatečný, omezili se jen na obecná
tvrzení o možné nedostatečné kvalitě. Žalovaný dle svého přesvědčení dostál své povinnosti
vinnosti ustanovit tlumočníka v souladu se zákonem o soudních tlumočnících. V době
moderních technologií a v návaznosti na hospodárnost a ekonomičnost řízení správní orgán
zvolil v tomto případě tlumočení po telefonu, přičemž se nedopustil žádného procesního
pochybení. Nadto stěžovatelé převzali poučení o svých právech a povinnostech a byli
informováni o tom, že správní orgán má povinnost zajistit tlumočníka či oni mají možnost
si na své náklady tlumočníka zajistit, a to i v případě, pokud by např. tlumočení po telefonu
považovali za nedostatečné. Tvrzení soudu, že se měl žalovaný dopředu stěžovatelů dotázat,
zda s takovým tlumočením souhlasí, nemá oporu v zákoně.
[11] Kasační stížnosti dle stěžovatelů, jakož i žalovaného naplňují kritéria přijatelnosti
z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které spočívá v tom, že krajský soud hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[12] Nevyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
podmínky povinného zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.) přistoupil k posouzení jednotlivých
kasačních stížností.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že možnost jednotlivých účastníků řízení domáhat
se kasační stížností přezkumu rozhodnutí krajského soudu je rozdílná v závislosti na výsledku
tohoto řízení. Rozšířený senát NSS v rozhodnutí ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018 – 52,
mimo jiné konstatoval: „V soudním řízení správním je žalovaným správní orgán, který byl v dané věci
vykonavatelem veřejné moci. Z tohoto důvodu nehájí v řízení před správním soudem svá (subjektivní) práva,
jeho úkolem je obhájit zde zákonnost žalobou napadeného aktu (případně, jako v nyní posuzované věci, obhájit,
že nebyl nečinný). I správní orgán jako účastník řízení před krajským soudem však mohl utrpět újmu, o níž
hovoří civilní judikatura. I u takového žalovaného pak lze poměřit nejpříznivější výsledek, který pro něj krajský
soud mohl založit svým rozhodnutím, s výsledkem, který svým rozhodnutím skutečně založil. (…) Taková újma
typicky nevzniká v případech procesních rozhodnutí krajského soudu, vztahujících se výlučně k právům (zpravidla
procesnímu postavení) jiného účastníka řízení (žalobce, osoby zúčastněné na řízení). I pokud je kasační stížnost
proti takovému rozhodnutí krajského soudu (objektivně) přípustná (např. usnesení o ustanovení zástupce nebo
osvobození od soudních poplatků), může ji podat jen ten z účastníků řízení, jemuž je takové rozhodnutí způsobilé
zasáhnout do jeho právního postavení. (…) Relevantní újmu však nelze shledat ani v případě, kdy žaloba sice
není zamítnuta (pro žalovaného obecně nejpříznivější možný výsledek každého soudního sporu), ale soudní řízení
je skončeno jinak, aniž by žalobě bylo, byť jen z malé části vyhověno. Takovými rozhodnutími jsou v soudním
řízení správním typicky usnesení o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení. Stejně jako v případě rozhodování
soudů v občanském soudním řízení (viz právě věc sp. zn. 2 Cdon 1363/96), nelze ani v soudním řízení správním
nalézt žádný právně relevantní rozdíl mezi výsledkem pro žalovaného ideálním a dosaženým. Morální satisfakce
typu „udělali jste to dobře“ v odůvodnění zamítavého rozsudku takový rozdíl netvoří.(…) Pomine-li rozšířený
senát možnost úspěchu v části žalobního nároku, lze ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu, jímž se řízení
končí, rozlišit z pohledu žalovaného v zásadě jen dvě právně rozdílné situace: žalobě (a) bude vyhověno, nebo (b)
nikoliv. Bude-li žalobě vyhověno, v závislosti na žalobním typu to vyvolá určité právní účinky ve sféře žalovaného
správního orgánu. Jeho rozhodnutí či opatření obecné povahy bude zrušeno, bude mu nařízeno vydat rozhodnutí
ve věci nebo osvědčení (§81 odst. 2 s. ř. s.) anebo bude vyslovena nezákonnost zásahu, případně uloženo zdržet
se jeho pokračování a obnovení stavu před zásahem (§87 odst. 2 s. ř. s.). V každém případě bude muset správní
orgán nějak následně konat, a to vázán jednak výrokem, jednak závazným právním názorem soudu. (…) Oproti
tomu, nevyhoví-li soud žalobě – ať již z důvodů procesních nebo meritorních, z pohledu žalovaného správního
orgánu se z právního hlediska neděje nic. A to bez ohledu na to, jak přesně takové řízení skončilo. Jistou,
zcela specifickou výjimku by mohlo představovat zastavení řízení z důvodu uspokojení navrhovatele [§47 písm. b)
s. ř. s.], které by mohlo mít s ohledem na §62 odst. 5 s. ř. s. účinky mimo jiné i na rozhodovací či jinou činnost
žalovaného správního orgánu. Relevantní újmu je totiž v každém případě nutno posuzovat ve vztahu k věci
samé.“
[14] Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rozšířeného senátu dospěl k závěru,
že žalovaný správní orgán je osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti
usnesení krajského soudu o zastavení řízení podle §47 písm. a) s. ř. s.; taková kasační stížnost
musí být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. c) za použití §120 s. ř. s. Stejné závěry platí i pro
případ, je-li žaloba odmítnuta (viz výše).
[15] Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud proto odmítl dle §46 odst. 1 písm. c)
ve spojení s §120 s. ř. s., neboť žalovaný zjevně není osobou oprávněnou k podání kasační
stížnosti.
[16] Kasační stížnost stěžovatelů shledal Nejvyšší správní soud v intencích usnesení NSS
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, přijatelnou.
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení krajského soudu nezákonným.
[19] Nejvyšší správní soud předesílá, že cílem správního soudnictví je poskytnutí ochrany
veřejným subjektivním právům jejich nositelů, přičemž tato ochrana při respektování čl. 36
Listiny základních práv a svobod musí být účinná, to znamená rovněž poskytnuta v reálném čase.
Neodůvodněné oddalování poskytnutí soudní ochrany požadavky na spravedlivý proces
nenaplňuje.
[20] Nelze především pominout, že stěžovatelé v žalobě uplatnili řadu zásadních námitek,
kterými mířili do merita věci samé, tj. neudělení mezinárodní ochrany; vymezili se proti
argumentaci žalovaného týkající se bezpečnostní, náboženské a politické situace v zemi původu
stěžovatelů a dodržování lidských práv úřady v zemi původu stěžovatelů.
[21] Nebylo pochyb o tom, že rozhodnutí žalovaného jim bylo doručeno, s jeho obsahem byli
srozuměni, jeho obsahu porozuměli a v zákonné lhůtě rovněž podali žalobu, která splňovala
zákonné náležitosti, uplatnili v ní srozumitelné žalobní body.
[22] Krajský soud, aniž by se jednotlivými žalobními námitkami, za výše popsané situace
zabýval, soustředil svoji pozornost na obecné konstatování stěžovatelů ohledně nesprávného
postupu žalovaného při doručování rozhodnutí, které je spíše pouhou hypotézou, která však
nemá žádnou oporu ve správním spise a nemá ani zákonnou oporu, neboť zákon o azylu
nestanoví formu, respektive způsob provedení tlumočení. Stěžovatelé v žalobě neuvedli, v čem
konkrétně by překlad měl být nedostatečný, omezili se jen na obecná tvrzení o možné
nedostatečné kvalitě. Nadto závěry, k nimž krajský soud dospěl, ani nekorespondují s následným
postupem samotných stěžovatelů, kteří by stěží, bylo-li by tlumočení chybné či nedostačující,
uplatnili žalobní námitky v rozsahu, v jakém tak učinili.
[23] Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nabývá právní moci dnem
doručení, je třeba rozhodnutí doručit účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany osobně,
a s ohledem na závažné důsledky negativních rozhodnutí rovněž za přítomnosti tlumočníka,
který žadateli obsah rozhodnutí v případě zájmu přetlumočí, stejně jako informace o dalším
postupu v jeho případě. Zajištění tohoto postupu znamená, že je nejprve nutné účastníka řízení
písemně vyzvat k dostavení se zpravidla do azylového zařízení, případně do centrály Ministerstva
vnitra v Praze (srov. §24 zákona o azylu). Pokud se účastník řízení nedostaví k předání
rozhodnutí, ale výzva k převzetí rozhodnutí byla doručena, rozhodnutí je doručeno dnem
uvedeným v písemné výzvě (§24a odst. 2 zákona o azylu).
[24] Z krajským soudem rekapitulovaného obsahu správního spisu je zjevné, že stěžovatelé
se dostavili k převzetí rozhodnutí, svými vlastními podpisy stvrdili, že rozhodnutí včetně poučení
rozumí, originální výtisk rozhodnutí převzali do svých rukou dne 28. 4. 2021, nevyjádřili v místě
a čase určeném k doručení žádné výtky ohledně toho, že předání rozhodnutí bude uskutečněno
prostřednictvím tlumočení na dálku, tedy telefonicky; ve spodní části každého protokolu
o předání rozhodnutí je uveden text: „tlumočeno telefonicky H. Z.“. Z výše uvedeného tedy
plyne, že žalovaný postupoval dle §22 odst. 2 zákona o azylu, když žadatelům ustanovil
tlumočnici jazyka ruského. V průběhu telefonického tlumočení rovněž stěžovatelé nevyjádřili
žádné námitky ohledně nekvalitního tlumočení či nedostatečnosti, ze spisu nevyplývá, že by jim
tlumočnice v případě jejich zájmu odmítla něco tlumočit. Dále rovněž ze spisu plyne,
že neodmítli protokol o převzetí rozhodnutí podepsat, stvrdili, že obsahu rozhodnutí včetně
poučení rozumí. Z napadeného usnesení krajského soudu nejsou zřejmé úvahy, na základě nichž
krajský soud vyjádřil pochybnost o tom, zda bylo tlumočeno osobou, která byla ustanovena
tlumočníkem; tyto závěry postrádají jakékoli odůvodnění, nadto nemají oporu v listinách
založených ve správním spise.
[25] Ustanovení §22 odst. 2 zákona o azylu předpokládá, že ministerstvo vnitra účastníkům
řízení poskytne bezplatně tlumočníka, respektive zajistí tlumočníka, což se nesporně stalo. Zákon
o azylu formu tlumočení taxativně nijak nestanoví a nestanoví výslovně ani osobní přítomnost
tlumočníka v jedné místnosti se žadateli. Skutečnost, že byla zvolena forma tlumočení
telefonicky, a to při hlasitém odposlechu mobilního telefonu, přičemž v místnosti byli stěžovatelé
a pracovnice ministerstva, která četla rozhodnutí a tlumočnice překládala, neprokazuje procesní
pochybení žalovaného; nadto zodpovědnost za řádné a kvalitní tlumočení v tomto ohledu přebírá
ustanovená tlumočnice, a to dle zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích.
[26] Krajský soud bez dalšího konstatoval, že tlumočením na dálku, resp. telefonicky, dle jeho
názoru postupoval žalovaný v rozporu se zákonem, nicméně již nevysvětlil, v čem zákon porušil.
Bez dalšího pak konstatoval, že přisvědčuje námitkám stěžovatelů, že za popsaného stavu si lze
jen stěží představit, že byla kvalitně a dostatečně tlumočena napadená rozhodnutí, přisvědčil jim,
v tom, že s kvalitním obeznámením s rozhodnutím je spojeno jejich právo na účinný opravný
prostředek a že tudíž i kvalita tlumočení musí být srovnatelná s vyhotovením písemného překladu
do jazyka, jímž se dorozumí. Za tohoto stavu krajský soud dospěl k závěru, že zvolený způsob
doručování rozhodnutí žalobcům nemá účinky doručení ve smyslu §24a odst. 1 zákona o azylu
a §72 odst. 1 správního řádu a uvedené procesní pochybení žalovaného má také za následek,
že žalobou napadená rozhodnutí dosud nebyla žalobcům řádně doručena a žalobcům ještě
nezačala běžet 15denní lhůta pro podání žaloby. S takovým závěrem se však Nejvyšší správní
soud neztotožnil.
[27] Podle §24a odst. 1 zákona o azylu stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí
se účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany doručí v místě a čase stanoveném v písemné
výzvě k převzetí rozhodnutí. Podle §22 odst. 2 zákona o azylu, ministerstvo účastníku řízení
ve věci mezinárodní ochrany poskytne bezplatně tlumočníka na úkony, ke kterým byl
ministerstvem předvolán nebo vyzván. Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný
postupoval v rozporu s uvedenými ustanoveními.
[28] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tvrzení krajského soudu, že zvolený způsob
doručování nemá účinky doručení, zcela pomíjí tu skutečnost, že stěžovatelé fakticky rozhodnutí
převzali a stvrdili převzetí bez výtek, načež podali žaloby. Závěr krajského soudu, že podané
žaloby byly předčasné, není založen na konkrétních okolnostech daného případu a nemá ani
oporu v ustanoveních zákona o azylu vážících se k doručování rozhodnutí ani v judikatuře.
[29] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelů důvodnou, proto napadené
usnesení krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v něm
se bude krajský soud zabývat jednotlivými námitkami, které stěžovatelé v žalobě ve vztahu
k neudělení mezinárodní ochrany uplatnili. Krajský soud rozhodne rovněž o nákladech řízení
o kasační stížnosti.
[30] O náhradě nákladů o kasační stížnosti žalovaného bylo rozhodnuto v souladu s §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[31] Pro řízení o kasační stížnosti byla stěžovatelům usnesením NSS ze dne 6. 1. 2022,
č. j. 5 Azs 392/2021 – 18, ustanovena zástupcem advokátka Mgr. Karin Poncza Hadwigerová;
v takovém případě náhrady nákladů hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). O její odměně a úhradě
hotových výdajů rozhodl Nevyšší správní soud dle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za 2 úkony právní
služby [převzetí zastoupení a doplnění kasační stížnosti; §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního
tarifu]. Jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží
advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna
snížená o 20 % (§10 odst. 4 advokátního tarifu); za jeden úkon právní služby náleží tedy
mimosmluvní odměna ve výši 2480 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5,
advokátního tarifu], celkem tedy 2 x 4960 Kč; tato částka se zvyšuje o 2 x 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Za 2 úkony právní služby proto
náleží advokátce celkem 10 520 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu