ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.467.2019:37
sp. zn. 5 Azs 467/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. U., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 12. 2019, č. j. 5 A 213/2016 – 43,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 A 213/2016 – 43,
se ruší.
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 3. 11. 2016,
č. j. MV-80747-5/SO-2016, se ruší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je p o v i nn a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce
Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského
soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 11. 2016,
č. j. MV-80747-5/SO-2016. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 25. 2. 2016,
č. j. OAM-19910-33/TP-2014, kterým byla dle §87k odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k trvalému
pobytu rodinného příslušníka občana EU podaná dle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců, neboť žalobce měl při výslechu, který s ním správní orgán I. stupně dle §169 odst. 2
zákona o pobytu cizinců provedl, uvést nepravdivé skutečnosti.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 6. 11. 2014 žádost o vydání povolení
k trvalému pobytu na území ČR podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Ke své žádosti žalobce doložil oddací list ze dne 8. 2. 2008, ze kterého je zřejmé, že žalobce
je od 8. 2. 2008 manželem české státní příslušnice, paní M. O., a rodné listy, ve kterých je
žalobce uveden jako otec nezletilého M. O., nar. X, a nezletilého M. O., nar. X. Dále žalobce
předložil nájemní smlouvu na pronájem bytu na adrese K. 168/6, P. 5, ze dne 1. 11. 2014. Ve
své žádosti uvedl jako místo pobytu své manželky adresu P. 1253/46, Ú. n L., i adresu K. 168/6,
P. 5. Správní orgán I. stupně z Centrální evidence obyvatel zjistil, že se žalobcova manželka dne
26. 11. 2014 přestěhovala na adresu Ř. 172/17, Ú. n L., následně proto požádal o prověření
adresy pobytu žalobce, jeho manželky a jejich nezletilých dětí. Ve dnech 26. 2. 2015, 27. 2. 2015
a 10. 3. 2015 byla provedena Policií ČR, KŘP hl. města Prahy, odborem cizinecké policie,
pobytová kontrola v místě pobytu žalobce na adrese K. 168/8, P. 5. Ani v jednom případě nebyl
žalobce zastižen. Na adrese se dle záznamu o pobytové kontrole nachází starší patrová vila v
rekonstrukci, domovní zvonky ani poštovní schránka nebyly na domě ani v jeho blízkosti
nalezeny. Osoba přítomná v blízkosti domu při pobytové kontrole však dne 26. 2. 2015 sdělila,
že žalobce zde bydlí. K manželce či dětem se nevyjádřila. Dne 20. 2. 2015 byla provedena Policií
ČR, KŘP Ústeckého kraje, odborem cizinecké policie, pobytová kontrola v místě trvalého
pobytu paní M. O. na adrese Ř. 172/17, Ú. n L. Jmenovaná byla dle záznamu o pobytové
kontrole na této adrese zastižena a uvedla, že s žalobcem spolu již cca 3 roky nežijí, před dvěma
lety podala návrh na rozvod manželství a již zhruba rok žije s někým jiným.
[3] Správní orgán I. stupně předvolal žalobce i jeho manželku k výslechu. Dne 19. 5. 2015
správní orgán I. stupně vyslechl žalobce, který mj. konstatoval, že je ženatý s M. O., se kterou
má dvě děti, M. a M. S manželkou žijí ve společné domácnosti, přičemž manželka s dětmi bydlí
tam, kde děti chodí do školy, a žalobce za nimi jezdí, pokud nemá práci v Praze, jinak společně
bydlí v Ústí nad Labem. Na otázku, zda on nebo jeho manželka podali žádost o rozvod,
odpověděl, že ne . Žádné rozvodové řízení dle jeho slov neprobíhá. Žalobce neví, proč jeho
manželka při pobytové kontrole sdělila, že s ním 3 roky ve společné domácnosti nežije, jelikož
spolu nikdy neměli konflikty a mají normální vztah. Dne 19. 5. 2015 správní orgán I. stupně
vyslechl svědkyni, manželku žalobce, která na otázku, zda je schopna výslechu, odpověděla
kladně a uvedla jméno svého manžela (žalobce), přičemž konstatovala, že neví, kdy se žalobce
narodil, ví jen, že je starší o dva nebo tři roky, než ona. Po položené otázce, jak dlouho žalobce
žije v České republice, odmítla vypovídat s tím, že v této věci již několikrát vypovídala a dále již
vypovídat nechce.
[4] Součástí spisového materiálu je i návrh na rozvod manželství paní M. O. a žalobce, který
žalobcova manželka dne 6. 3. 2013 podala k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. V návrhu
uvedla, že z manželství se děti nenarodily. Žalobce je sice zapsán jako otec nezletilého M. O., ale
jeho otcovství chce manželka žalobce nechat popřít. Sňatek uzavřeli po roční známosti, po
dalším roce společného soužití mezi nimi začaly vznikat neshody, které se stupňovaly, až se
žalobce sbalil a odešel. Po nějaké době se manželé sešli a dohodli se, že žalobce bude své
manželce posílat peníze, aby jí finančně vypomohl. Od té doby se vídají velice málo a setkávají
se jen v případě, že je potřeba žalobcův podpis na nějaký dokument. Správní spis obsahuje také
návrh na popření otcovství žalobce k nezletilému M. O., který žalobcova manželka dne 6. 3.
2013 podala k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a v němž sdělila, že po roce manželství
začalo docházet k neshodám, žalobce se od ní odstěhoval a ona otěhotněla s M. T., který je
pravým otcem nezletilého. Dále je součástí spisového materiálu i návrh na popření otcovství
žalobce k nezletilému M. O., který žalobcova manželka podala dne 21. 10. 2014 k Okresnímu
soudu v Ústí nad Labem. V něm uvedla, že v rodném listě nezletilého je zapsán její manžel,
přičemž jejich manželství je trvale rozvráceno. Žalobcova manželka sdělila, že nyní žije se svým
přítelem P. S., který je otcem nezletilého M. Součástí spisu je dále také návrh na úpravu výchovy
a výživy k nezletilému M. O., ve kterém žalobcova manželka navrhovala, aby soud svěřil
nezletilého do péče jí, přičemž uvedla, že žalobce se se synem nestýká a ani stýkat nebude.
[5] Následně vydal správní orgán I. stupně výše zmiňované rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016,
č. j. OAM-19910-33/TP-2014, o zamítnutí žádosti žalobce podle §87k odst. 1 písm. f) zákona
o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně nejprve shrnul zjištěný skutkový stav věci a uzavřel,
že žalobce ve své výpovědi uvedl nepravdivé skutečnosti zejména v odpovědích týkajících
se společného soužití s manželkou a otcovství žalobce k nezletilým dětem. Správní orgán I.
stupně konstatoval, že z předložených návrhů na rozvod manželství a popření otcovství žalobce
k oběma dětem považuje za prokázané, že žalobce není otcem uvedených nezletilých dětí, i když
během výslechu tvrdil opak. Dále žalobce vypověděl, že mají s manželkou normální vztah a žijí
ve společné domácnosti, návrh na rozvod podán nebyl a žádné rozvodové řízení neprobíhá.
Z návrhu na rozvod manželství i z pobytové kontroly prováděné cizineckou policií však
vyplynulo, že manželé spolu nežijí a žalobcova manželka podala u Okresního soudu v Ústí nad
Labem návrh na rozvod, což dle správního orgánu I. stupně žalobce vědomě zapřel. Správní
orgán I. stupně také zdůraznil, že zástupce žalobce ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí
nijak nezpochybnil, že mu byla informace o výše uvedených soudních řízení známa, a pouze
sdělil, že tato řízení dosud nebyla pravomocně skončena, proto z nich nelze dovozovat důvody
pro zamítnutí žalobcovy žádosti. Správní orgán I. stupně k tomu konstatoval, že výsledek
zahájených soudních řízení není pro danou věc podstatný, ale zásadní je, že žalobce ve své
výpovědi uvedl nepravdivé informace. Skutečnost, že řízení o rozvodu manželství žalobce a jeho
manželky stále probíhá, správní orgán I. stupně opětovně ověřil ke dni vydání svého rozhodnutí.
Správní orgán I. stupně závěrem konstatoval, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro nesplnění
uvedené zákonné podmínky není nepřiměřené z hlediska jeho dopadů do soukromého
a rodinného života žalobce, jelikož žalobce mohl na území České republiky i nadále pobývat
na základě nižšího pobytového oprávnění, konkrétně povolení k přechodnému pobytu, které
bylo žalobci vydáno s platností do 3. 9. 2018.
[6] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, ke kterému přiložil
prohlášení své manželky ze dne 7. 3. 2016, v němž jeho manželka uvedla, že se seznámila
s výpovědí žalobce ze dne 19. 5. 2015 a potvrzuje, že tato výpověď je pravdivá. Současně
konstatovala, že návrhy, které zaslala soudu, obsahují nepravdivé údaje. Pobyt žalobce na území
České republiky je v jejím zájmu i v zájmu jejich nezletilých dětí. Dne 19. 10. 2016 sdělil
Okresní soud v Ústí nad Labem správnímu orgánu I. stupně, že řízení o rozvodu žalobce a jeho
manželky bylo pro nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 13. 10. 2016 zastaveno.
[7] Žalovaná výše uvedeným rozhodnutím ze dne 3. 11. 2016, č. j. MV-80747-5/SO-2016,
zamítla odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. V odůvodnění
rozhodnutí shrnula průběh správního řízení a konstatovala, že se ztotožňuje se závěrem
správního orgánu I. stupně, že žalobce při výpovědi uvedl nepravdivé skutečnosti. Žalobce
na přímé a jednoznačné dotazy správního orgánu I. stupně týkající se rozvodového řízení
odpověděl, že návrh na rozvod ani jeden z manželů nepodal a žádné takové řízení neprobíhá.
Tvrdil, že má s manželkou normální vztah a sdílí s ní společnou domácnost. Žalobce rovněž
zatajil, že jeho manželka se u soudu domáhá popření jeho otcovství k jejich nezletilým synům.
Žalobce tak prokazatelně při výslechu dne 19. 5. 2015 neuvedl pravdivé skutečnosti i přesto,
že byl poučen o důsledcích uvedení nepravdivých skutečností v rámci výslechu, jak je zjevné
z protokolu podepsaného žalobcem. I pokud by žalovaná připustila, že vztah žalobce a jeho
manželky je bezproblémový a oba společně vychovávají své dva nezletilé syny, nic to nemění
na faktu, že žalobce popřel existenci probíhajících soudních řízení. Stejně tak na této skutečnosti
nemůže nic změnit ani předložené prohlášení manželky žalobce ze dne 7. 3. 2016.
[8] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 A 213/2016 – 43, zamítl. Městský soud se nejprve
zabýval námitkami žalobce týkajícími se vad správního řízení. Konstatoval, že byly formulovány
velmi obecně, proto je městský soud posuzoval pouze v obecné rovině, přičemž neshledal žádné
porušení §36 odst. 3, §68 odst. 3 ani §89 odst. 2 správního řádu. Podle městského soudu není
napadené rozhodnutí v rozporu ani s §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, jelikož
toto ustanovení sice stanoví podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu, ale jestliže
je shledán důvod pro zamítnutí žádosti dle §87k odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nelze
povolení k trvalému pobytu vydat. Správní orgán I. stupně se v odůvodnění rovněž dostatečně
zabýval zásadou přiměřenosti dopadů rozhodnutí a zcela správně dospěl k závěru,
že rozhodnutí není nepřiměřeným zásahem do života žalobce, neboť v jeho důsledku nedojde
k ukončení pobytu žalobce na území České republiky. V daném případě tak napadené
rozhodnutí nemohlo mít v podstatě žádný dopad do rodinného života žalobce, jeho
ekonomických poměrů či společenských a kulturních vazeb, které v České republice navázal.
Za této situace nebylo potřeba zohledňovat jednotlivé skutečnosti uvedené v §174a zákona
o pobytu cizinců.
[9] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, podle níž nebylo objektivně prokázáno,
že se žalobce dopustil vědomého uvádění nepravdivých skutečností při výslechu, a rozhodnutí
tak bylo vydáno na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Žalobce žádal o vydání
povolení k trvalému pobytu podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, musel tak být
rodinným příslušníkem občana Evropské unie a současně splňovat podmínku nepřetržitého
přechodného pobytu na území ČR po dobu 5 let. Žalobce tvrdil, že je manželem M. O. a otcem
dvou jejích nezletilých dětí, občanů České republiky. Tyto skutečnosti osvědčil předložením
oddacího listu a rodných listů obou nezletilých dětí. Ve své výpovědi před správním orgánem I.
stupně pak žalobce uvedl, že s manželkou žije ve společné domácnosti a není vedeno řízení o
rozvod manželství. Tato žalobcova tvrzení jsou v rozporu se skutečnostmi zjištěnými při
pobytové kontrole v místě trvalého pobytu žalobcovy manželky. Při této kontrole, konané dne
20. 2. 2015, manželka žalobce sdělila, že s žalobcem již tři roky nežije ve společné domácnosti a
před dvěma lety podala návrh na rozvod manželství. Následně bylo správním orgánem I. stupně
zjištěno, že M. O. návrh na rozvod manželství podala k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem
dne 6. 3. 2013, tedy skutečně necelé dva roky před pobytovou kontrolou. Rovněž tvrzení
žalobcovy manželky v návrhu na rozvod manželství a v následných návrzích na popření
otcovství žalobce k nezletilým dětem odpovídají tomu, co sdělila při pobytové kontrole, tedy že
soužití manželů trvalo přibližně rok, poté se žalobce odstěhoval a manželé tak již nežijí ve
společné domácnosti. Správní orgány nevybočily ze zásady volného hodnocení důkazů, když
jednotlivé důkazy a skutečnosti z nich zjištěné hodnotily nejen samostatně, ale i ve vzájemné
souvislosti. Závěr, který z hodnocení důkazů dovodily, je ve svém základu správný, neboť bylo
prokázáno, že žalobce ve své výpovědi dne 19. 5. 2015 uvedl nejméně jednu nepravdivou
skutečnost, konkrétně to, že žije ve společné domácnosti se svou manželkou, což bylo
vyvráceno sdělením žalobcovy manželky i návrhy na rozvod manželství a popření otcovství
žalobce podanými dva roky před provedenou pobytovou kontrolou. Žalobce v řízení neoznačil
žádný důkaz, jímž by bylo prokázáno, že jeho tvrzení o společném soužití s manželkou, které
uvedl ve své výpovědi, je pravdivé.
[10] Městský soud se neztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, podle něhož bylo
prokázáno, že žalobce není otcem uvedených nezletilých dětí. O tom dle městského soudu
může rozhodnout až příslušný soud po provedeném dokazování. Pouhé zjištění, že byl podán
návrh na zahájení řízení o popření otcovství žalobce, nemůže vést k závěru, že žalobce otcem
nezletilých dětí není. Městský soud se rovněž neztotožnil se závěry správních orgánů, podle
nichž žalobce nepravdivě uvedl, že nebyl podán návrh na rozvod manželství a že rozvodové
řízení neprobíhá, jelikož v rámci správního řízení nebylo prokázáno, že tento návrh byl žalobci
doručen, že s ním tedy byl seznámen a při výslechu o této skutečnosti věděl. Přestože městský
soud nepovažoval za správné uvedené závěry správních orgánů, nic to podle jeho názoru
nemění na skutečnosti, že žalobce při výslechu nepravdivé údaje uvedl.
[11] Městský soud uzavřel, že skutkový stav věci byl správním orgánem I. stupně zjištěn
v takovém rozsahu, že bylo možné učinit závěr o uvedení nepravdivých skutečností žalobcem
ve výpovědi a tedy o naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti podle §87k odst. 1 písm. f) zákona
o pobytu cizinců. Je sice pravda, že v návrzích podaných k soudu žalobcovou manželkou
mohou být i tvrzení nepravdivá, nicméně v posuzované věci je podstatné, že údaje, které
žalobcova manželka uvedla při pobytové kontrole, odpovídají tomu, co bylo zjištěno
z uvedených návrhů, tudíž není důvod považovat tyto údaje za nevěrohodné. Naopak zjevně
účelovým a nevěrohodným se městskému soudu jeví prohlášení manželky žalobce ze dne
7. 3. 2016, neboť jeho obsah je zcela v rozporu s tím, co manželka žalobce uvedla při pobytové
kontrole, a nekoresponduje ani s návrhy na rozvod manželství a návrhy na popření otcovství
žalobce k nezletilým dětem. Pokud by manželé žili ve společné domácnosti a neměli žádné
konflikty, neměla by manželka žalobce žádný důvod podávat návrh na rozvod manželství
a současně žádat o popření otcovství k dětem, které se z tohoto manželství narodily.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[12] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž odkazuje na kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[13] Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek je nezákonný a nepřezkoumatelný, jelikož
správní orgány nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což městský
soud bez dalšího aproboval, aniž by se vypořádal s žalobními body. Stěžovatel je přesvědčen, že
vydaná rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, a jsou tak nepřezkoumatelná. Správní orgán
I. stupně především nezjistil, zda se stěžovatel dopustil vytýkaného protiprávního jednání,
akceptoval jen skutečnosti svědčící v neprospěch stěžovatele a nezohlednil skutečnosti svědčící
v jeho prospěch.
[14] Spornou otázkou v nyní posuzované věci je podle stěžovatele to, zda stěžovatel v době
podání žádosti splňoval podmínky zákona o pobytu cizinců k udělení požadovaného
pobytového oprávnění dle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Obě podmínky dle
tohoto ustanovení byly podle názoru stěžovatele v řízení prokázány, zejména oddacím listem
a rodnými listy jeho dvou dětí. Nad rámec toho přistoupil správní orgán I. stupně k výslechu
stěžovatele, při kterém stěžovatel podle svého nejlepšího vědomí zodpověděl všechny otázky
a existenci manželství i společného soužití s manželkou a dětmi potvrdil. Navzdory těmto
skutečnostem však správní orgán I. stupně žádost stěžovatele zamítl s tím, že uváděné
informace byly nepravdivé, čehož si měl být stěžovatel vědom.
[15] Podle stěžovatele správní orgány i městský soud svůj závěr učinily pouze na základě
výsledků pobytové kontroly, při které stěžovatelova manželka sdělila, že se stěžovatelem nežije
ve společné domácnosti. Stěžovatel upozorňuje na to, že záznamy z pobytových kontrol mají
povahu pouhého úředního záznamu, před jehož vyhotovením nejsou zúčastněné osoby žádným
způsobem poučeny, a nelze je tak stavět na roveň protokolům o výslechu, kde jsou na rozdíl
od záznamů z pobytových kontrol poskytované informace zachycovány přesně a vyslýchaná
osoba má možnost vznést k nim námitky či je doplnit. Stěžovatel je přesvědčen, že správní spis
obsahuje řadu dalších podkladů, ze kterých lze existenci společného soužití určit, konkrétně
výslech stěžovatele, jehož výpovědní hodnotu správní orgány zpochybnily, a zejména písemné
vyjádření stěžovatelovy manželky, která pravdivost výpovědi stěžovatele výslovně potvrdila.
Městský soud však toto prohlášení bez bližšího přezkumu a zdůvodnění označil za účelové.
[16] Stěžovatel dále namítá vnitřní rozpornost odůvodnění napadaného rozsudku, jelikož
městský soud na jedné straně uvedl, že existence návrhů na zahájení soudních řízení nemůže mít
vliv na posuzování vazeb stěžovatele a jeho rodinných příslušníků, na stranu druhou však
konstatoval, že pokud by manželé žili ve společné domácnosti a neměli žádné konflikty, neměla
by manželka stěžovatele žádný důvod podávat návrh na rozvod manželství a žádat o popření
otcovství k dětem, které se z tohoto manželství narodily. Stěžovatel je přesvědčen, že jakékoliv
úvahy o důvodech či okolnostech podání návrhů ze strany manželky či pravdivosti tvrzení
v nich obsažených jsou mimo meze jakékoliv relevantní úvahy městského soudu, neboť ten
nemohl disponovat odpovídajícími informacemi pro učinění takového závěru, a jedná se tak
pouze o nepodloženou domněnku, na níž však soud staví zcela zásadní závěry ovlivňující
výsledné rozhodnutí.
[17] Dále stěžovatel namítá, že se městský soud nevypořádal s námitkou nedostatečného
hodnocení přiměřenosti napadených správních rozhodnutí z hlediska jejich dopadů
do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016 – 33 (všechna zde zmiňovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), uvádí,
že argumentace městského soudu je nesprávná, když konstatoval, že stěžovateli svědčí nižší
pobytové oprávnění, a z t ohoto důvodu nemůže dojít k zásahu do jeho soukromého
a rodinného života. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu se smyslem §174a zákona
o pobytu cizinců, který povinnost přezkumu v obdobných věcech nařizuje.
[18] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[19] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[21] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že mu stěžovatel předkládá k posouzení
otázku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, nedostatečného zjištění skutkového stavu
a s tím souvisejícího nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů a dále také
otázku nedostatečného posouzení dopadů napadených rozhodnutí do rodinného a soukromého
života stěžovatele.
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Má - li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z odůvodnění
dotčeného rozhodnutí zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil
o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto
skutečností. Povinností soudu je řádně se vypořádat s žalobní argumentací (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 76, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 – 45). Současně je ovšem
nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána
ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost
zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod
č. 1566/2008 Sb. NSS).
[24] Napadený rozsudek městského soudu je srozumitelný a opřený o dostatek důvodů,
z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Městský
soud žalobní body vypořádal, své závěry odůvodnil a relevantně argumentoval s uvedením
skutkových a právních důvodů, nelze tak jeho rozsudek považovat za nepřezkoumatelný
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2021, č j. 5 Azs 388/2020 – 45).
Jinou věcí je správnost závěrů městského soudu, která bude posouzena níže.
[25] Stěžovatel dále namítá, že správní orgány nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, aby mohly jeho žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR
zamítnout z toho důvodu, že ve své výpovědi uvedl nepravdivé skutečnosti podle §87k odst. 1
písm. f) zákona o pobytu cizinců, a že městský soud měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu
jejich rozhodnutí zrušit.
[26] Podle §87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, v relevantním znění, se rodinnému
příslušníkovi občana Evropské unie na jeho žádost vydá povolení k trvalému pobytu „po 5 letech
jeho nepřetržitého přechodného pobytu na území“.
[27] Podle §87k odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, v relevantním znění, správní orgán
žádost o povolení k trvalému pobytu rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie zamítne,
jestliže „se žadatel bez vážného důvodu nedostaví k výslechu (§169 odst. 2), odmítne vypovídat nebo
ve výpovědi uvede nepravdivé skutečnosti“.
[28] Nejvyšší správní soud předesílá, že v nyní posuzované věci správní orgány a následně
i městský soud hodnotily zjištěný skutkový stav odlišným způsobem, resp. dospěly k odlišným
závěrům o tom, která tvrzení uvedená stěžovatelem v jeho výpovědi vlastně byla nepravdivá
a tedy vedoucí k zamítnutí jeho žádosti podle §87k odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.
[29] Správní orgán I. stupně postavil svůj závěr o tom, že stěžovatel ve své výpovědi uváděl
nepravdivé skutečnosti, na premise, že z návrhů manželky stěžovatele na rozvod manželství
a na popření otcovství stěžovatele k nezletilým dětem lze mít za prokázané, že stěžovatel není
jejich otcem, přičemž ve své výpovědi stěžovatel tvrdil opak. Na základě zmíněných návrhů
a výsledku pobytové kontroly, během níž měla stěžovatelova manželka uvést, že se stěžovatelem
již nežijí, učinil správní orgán I. stupně závěr, že stěžovatel při své výpovědi nepravdivě uvedl
rovněž to, že mají s manželkou normální vztah, žijí ve společné domácnosti a návrh na rozvod
ani jeden z nich nepodali. Žalovaná pak spatřovala uvádění nepravdivých skutečností pouze
ve stěžovatelově popření a zamlčení toho, že probíhalo rozvodové řízení a řízení o popření
otcovství. Podle žalované, na rozdíl od názoru správního orgánu I. stupně, nebylo podstatné,
zda jsou tvrzení uvedená stěžovatelovou manželkou v návrzích na zahájení soudních řízení a při
pobytové kontrole pravdivá. Městský soud následně dospěl k závěru, že závěry správních
orgánů jsou ve svém základu správné, jelikož stěžovatel ve své výpovědi uvedl minimálně jedno
nepravdivé tvrzení, konkrétně to, že žije se svou manželkou ve společné domácnosti, což však
mělo být vyvráceno tvrzením stěžovatelovy manželky při pobytové kontrole i návrhy na rozvod
manželství a popření otcovství stěžovatele.
[30] Městský soud správně korigoval závěry správního orgánu I. stupně, když konstatoval,
že pouze na základě zjištění, že stěžovatelova manželka podala návrhy na popření otcovství
stěžovatele k dětem, které se za doby trvání jejich manželství narodily, nelze dospět k závěru,
že stěžovatel otcem těchto dětí není. O tom, zda stěžovatel otcem nezletilých dětí skutečně není,
je oprávněn rozhodnout pouze příslušný soud. Ze správního spisu neplyne, že by o podaných
návrzích na popření otcovství stěžovatele bylo v době rozhodování správních orgánů již
rozhodnuto. Závěr správního orgánu I. stupně o tom, že stěžovatel ve výpovědi uváděl
nepravdivá tvrzení o tom, že je otcem nezletilého M. a M., tedy skutečně dosud nemá
v provedeném dokazování dostatečnou oporu.
[31] Stejně tak městský soud správně konstatoval, že v rámci správního řízení nebylo
prokázáno, že by stěžovatel při prováděném výslechu věděl o tom, že jeho manželka podala
návrh na rozvod manželství či návrhy na popření jeho otcovství. Ze správního spisu neplyne,
že by správní orgány zjistily, že stěžovatel o těchto skutečnostech věděl. Správní orgány např.
mohly prověřit to, zda byly návrhy na rozvod manželství a popření jeho otcovství stěžovateli
skutečně doručeny, což by vyplynulo ze soudních spisů v těchto věcech vedených u Okresního
soudu v Ústí nad Labem. Ani závěr správního orgánu I. stupně a především pak žalované,
že stěžovatel věděl o zahájení těchto řízení a tyto skutečnosti ve své výpovědi vědomě zamlčel
a popřel, tak nemá oporu ve správním spisu a nemůže tudíž obstát.
[32] Nejvyšší správní soud však považuje za nesprávnou úvahu městského soudu o tom,
že stěžovatel ve své výpovědi uvedl nepravdivé skutečnosti týkající se toho, že žije se svou
manželkou ve společné domácnosti. Ani takový závěr totiž dosud nebyl ve správním ani
v soudním řízení prokázán.
[33] Na jedné straně Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že správní orgán
I. stupně k jeho výslechu přistoupil nadbytečně. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán
I. stupně na základě tvrzení stěžovatelovy manželky při pobytové kontrole a na základě
zjištěných skutečností ohledně míst pobytu obou manželů mohl pojmout podezření, že jejich
manželství a následně i otcovství stěžovatele k nezletilým synům je ve smyslu §87k odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců účelové, proto stěžovatele dle §169 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců vyslechl. Na straně druhé ovšem v nyní posuzované věci správní orgán I. stupně a poté
i městský soud učinily závěr o tom, že stěžovatel uváděl nepravdivé skutečnosti ohledně
společného soužití se svou manželkou, pouze na základě obsahu návrhů stěžovatelovy manželky
na rozvod manželství a popření otcovství stěžovatele a z tvrzení stěžovatelovy manželky při
pobytové kontrole. Tato tvrzení stěžovatelovy manželky, že stěžovatel s ní již nežije ve společné
domácnosti, spolu sice obsahově korespondují, nicméně stále se jedná o pouhá, ničím
nepodložená tvrzení jediné osoby, stěžovatelovy manželky. Naproti tomu stojí opačná tvrzení,
která uvedl stěžovatel během svého výslechu. Není tudíž zřejmé, na základě čeho dospěly
správní orgány i městský soud k závěru, že je to právě stěžovatel, který ve své výpovědi uvedl
nepravdivé skutečnosti. Je pravdou, že stěžovatel odpovídal na otázky položené správním
orgánem poměrně vyhýbavě; závěr, že vědomě uváděl nepravdivé skutečnosti, však dosud
jednoduše prokázán nebyl. Správní spis neobsahuje žádné podklady, které by takový závěr nade
vši pochybnost opodstatňovaly, což ilustruje i to, že správní orgán I. stupně, žalovaná i městský
soud spatřovaly uvedení nepravdivých skutečností stěžovatelem pokaždé v něčem jiném.
[34] Navíc sdělení manželky stěžovatele v rámci pobytové kontroly, které dožádaný policejní
orgán ani nezachytil v jeho doslovném znění, ale pouze reprodukoval svými slovy správnímu
orgánu I. stupně, a tím spíše pouhá tvrzení manželky stěžovatele uvedená v návrzích na rozvod
manželství a na popření otcovství stěžovatele mají skutečně nižší důkazní hodnotu než výpověď
učiněná v rámci účastnického výslechu dle §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jehož součástí
je i řádné poučení o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a o následcích nepravdivé
výpovědi. Přesvědčivost uvedených tvrzení manželky stěžovatele je dále snížena tím,
že je manželka stěžovatele v písemném prohlášení (jehož pravost správní orgány neprověřily
a tudíž ani nezpochybnily) následně odvolala, jakož i tím, že se ani nenamáhala zajistit
si meritorní rozhodnutí soudu o návrhu na rozvod zaplacením soudního poplatku, případně
podáním žádosti o osvobození od této povinnosti.
[35] I přesto, že se tedy sdělený výsledek pobytové kontroly shoduje s tím, co stěžovatelova
manželka uvedla do návrhů na rozvod manželství a popření otcovství stěžovatele, nelze uzavřít,
že správní orgány měly dostatek podkladů pro závěr o tom, že stěžovatel při své výpovědi uvedl
nepravdivá tvrzení. Stěžovatel ani fakticky neměl možnost bezprostředně reagovat na tvrzení,
která jeho manželka sdělila při pobytové kontrole či uvedla v těchto návrzích, a případně
ji konfrontovat se svými tvrzeními. Správní orgán I. stupně v této souvislosti pochybil také při
provádění výslechu stěžovatelovy manželky, jelikož ta v průběhu výslechu odmítla v této věci
dále vypovídat, aniž by tak učinila ze zákonem stanovených důvodů ve smyslu §55 odst. 4
správního řádu, pro které měla právo výpověď odepřít, ač o tom byla dle protokolu o tomto
výslechu poučena. Tento výslech by měl samozřejmě větší důkazní hodnotu než sdělení
výsledku pobytové kontroly či návrhy na zahájení daných soudních řízení.
[36] Nejvyšší správní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci nebyl zjištěn skutkový stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§3 správního řádu), aby mohly správní orgány
i městský soud dojít k závěru, že stěžovatel při výslechu uvedl nepravdivé skutečnosti. Z obsahu
spisového materiálu vyplývají pouze vzájemně rozporná tvrzení stěžovatele a jeho manželky,
přičemž není zřejmé, jaký byl skutečný stav věci. Pouze na základě takto zjištěného skutkového
stavu věci tedy nebylo možné zamítnout žádost stěžovatele o povolení k trvalému pobytu
rodinného příslušníka občana EU podle §87k odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.
[37] K námitce stěžovatele, že správní orgány nedostatečně posoudily dopady rozhodnutí
do jeho rodinného a soukromého života, Nejvyšší správní soud dodává, že odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů bylo v tomto směru dostatečné. Správní orgány totiž dospěly
k závěru, že zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu nebude nepřiměřeným zásahem
do soukromého či rodinného života stěžovatele, neboť stěžovatel měl do 3. 9. 2018 povolený
přechodný pobyt na území ČR, proto by napadeným rozhodnutím nedošlo k ukončení jeho
oprávněného pobytu v České republice. Tímto konstatováním Nejvyšší správní soud žádným
způsobem nepředjímá případné posouzení této otázky v dalším řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského (městského) soudu, a pokud již v řízení před krajským (městským) soudem byly pro
takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského (městského) soudu může
sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2
písm. a) s. ř. s.]. V dané věci se vada, pro niž je rozsudek městského soudu rušen, týkala již
rozhodnutí žalované. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení
s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude žalovaná dle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázána
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušujícím rozsudku.
[39] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle
§60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení.
[40] Stěžovatel v řízení před městským soudem uhradil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč
za podání žaloby a ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. V řízení před
kasačním soudem pak stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za podání kasační
stížnosti a ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Vzhledem k tomu,
že návrhy na přiznání odkladného účinku žalobě i kasační stížnosti byly městským soudem
a Nejvyšším správním soudem zamítnuty, nelze soudní poplatky za tyto návrhy v celkové výši
2 000 Kč považovat za důvodně vynaložené náklady řízení.
[41] Stěžovatel vynaložil rovněž náklady na své právní zastoupení. V řízení před městským
soudem i před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Petrem
Václavkem, proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její
výše se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
[42] Náklady stěžovatele spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi za zastupování
ve výši 4 x 3 100 Kč za čtyři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, podání
žaloby, účast na jednání a podání kasační stížnosti a její doplnění [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu], a dále v paušální náhradě hotových výdajů
advokáta ve výši 4 x 300 Kč za čtyři úkony právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelem na jeho právní zastoupení činí 13 600 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, zvyšuje se tato částka o 2 856 Kč
připadajících na DPH ve výši 21 %. Celkem tedy přísluší stěžovateli náhrada nákladů řízení
ve výši 24 456 Kč. K její úhradě stanovil Nejvyšší správní soud žalované přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu