ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.66.2021:32
sp. zn. 5 Azs 66/2021 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. J. K. K., zast.
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 78 Az 3/2020 - 83,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 78 Az 3/2020 - 83,
se ve výroku I. a II. ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 4. 2020, č. j. OAM-888/ZA-ZA11-K09-2019,
se r uší a věc se mu v rací dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovenému advokátovi Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi se p ři zn áv á odměna
a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč. Tato částka mu
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“ domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 4. 2020, č. j. OAM-888/ZA-ZA11-K09-2019, jímž žalovaný vyslovil, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany je podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) nepřípustná, a řízení o této žádosti podle §25
písm. i) zákona o azylu zastavil.
[2] Stěžovatel podal dne 22. 1. 2019 první žádost o udělení mezinárodní ochrany, v rámci
poskytnutí údajů k této žádosti uvedl, že je šiíta, nemá politické přesvědčení, nijak se politicky
neangažoval, ani nebyl členem žádné strany nebo organizace, má vysoký tlak, ale jinak
je zdravotně v pořádku. Za důvod žádosti o mezinárodní ochranu označil rodinné problémy mezi
ním a jeho manželkou; vysvětlil, že její rodiče se vměšovali do jejich soukromého života. Dodal,
že jiný důvod žádosti nemá, neboť v Iráku měl dobrou práci a dobrý plat. Při pohovoru k žádosti
doplnil, že jeho manželka poslední dobou nabádala své rodiče, aby ho fyzicky napadali, což
se skutečně stalo. Uvedl, že pro ně byl cizím člověkem, nenáviděli jej; také jeho děti podporují
jeho manželku a fyzicky jej napadají. Od 7. 12. 2018 je oficiálně rozvedený, a když jeho manželka
dostala rozvodový list, tak mu její bratři začali vyhrožovat smrtí, neboť jejich sestra byla
zneuctěna. Konstatoval, že chce žít v České republice, má tady dvě sestry a hlavní důvod je to,
že se nikdo z manželčiných bratrů nemůže dostat na území České republiky. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 6. 8. 2019, č. j. OAM-81/ZA-ZA11-K09-2019, stěžovateli žádnou z forem
mezinárodní ochrany neudělil; konstatoval, že důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu
byly obavy z příbuzných jeho bývalé manželky, kteří se mu chtějí pomstít za to, že se rozvedl.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel žalobu nepodal, resp. vlastní vinou zmeškal lhůtu pro její
podání.
[3] Dne 7. 10. 2019 podal stěžovatel druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci
poskytnutí údajů k této žádosti shodně uvedl, že je šiíta, nikdy nebyl členem žádné
politické strany nebo hnutí ani se politicky neangažoval. Ke svému zdravotnímu stavu
poznamenal, že má problémy s tlakem a od roku 2016 má problémy se srdcem, v Iráku
podstoupil čtyři operace srdce; v srpnu 2019 byl v České republice na kontrole u lékaře, který
mu předepsal léky, jež pravidelně bere; jinak se s ničím neléčí. K důvodům žádosti o mezinárodní
ochranu uvedl: „Žádám ze stejných důvodů jako v předchozí žádosti. Navíc v Iráku v současnosti nejsou žádné
zákony a vláda nemá nic pod kontrolou, od 1. 10. 2019 tam probíhá revoluce a já sleduji média, kde se říká,
že je tam přes 100 zabitých a několik tisíc zraněných. Každý tam má teď zájem o moc. Ale tyto nepokoje nemají
žádnou spojitost s mojí rodinou. Jiné důvody žádosti nemám.“
[4] Žalovaný stěžovatele dne 11. 3. 2020 seznámil s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany, mezi kterými byla žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 7. 10. 2019, protokol
o poskytnutí údajů k žádosti ze dne 10. 10. 2019, spisový materiál k předchozí žádosti, Informace
Ministerstva vnitra ze dne 1. 6. 2018 – Irák – Politická a bezpečnostní situace, vnitřně vysídlené
osoby, návraty, současný vývoj, informace Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 2019 – Irák – Situace
etnických a náboženských menšin, bezpečnostní situace, návraty, informace Ministerstva
zahraničních věcí České republiky ze dne 6. 11. 2018, č. j. 133066-8/2018-LPTP, informace
Mezinárodní organizace pro migraci – údaje o zemi: Irák, 2018, informace ČTK ze dne
6. 10. 2019 – Úřady v Iráku přiznávají přes 100 mrtvých a 6000 raněných, informace ČTK ze dne
1. 2. 2020 – Irácký prezident jmenoval nového premiéra. Žalobce po seznámení se s výčtem těchto
podkladů uvedl, že se k nim vyjádřit nechce a ke své žádosti nemá co dodat. Poté doplnil, že zde
má dvě sestry a do Iráku se nemůže vrátit, protože by tam nepřežil. Zopakoval, že tam měl
problémy s manželkou, rozvedli se a její rodina mu vyhrožovala, že jej zabijí. Žalobce
poznamenal, že chce žít v psychickém klidu, což v Iráku není možné. Následně vydal žalovaný
žalobou napadené rozhodnutí.
[5] V žalobě stěžovatel odmítl názor žalovaného, že v rámci druhé žádosti je situace stejná
jako v době podání žádosti první, a konstatoval, že žalovaný měl při posuzování druhé žádosti
využít své diskreční pravomoci a přihlédnout k důvodům zvláštního zřetele hodným, které
na straně stěžovatele existují; to se v jeho případě nestalo, a rozhodnutí žalovaného je tak
nepřezkoumatelné, neboť v něm absentuje jakákoli úvaha stran důvodů nevyužití diskreční
pravomoci podle §11a odst. 4 a §14 zákona o azylu. V doplnění žaloby dále namítal, že v řízení
o druhé žádosti zdůrazňoval, že jednou ze zásadních nových skutečností je jeho soužití
se snoubenkou v České republice, skutečnost, že jeho sestry trvale žijí v České republice, a jeho
rozsáhlé sociální vazby na území České republiky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v České
republice realizuje rodinný život se svou snoubenkou, byl podle něj rozhodnutím žalovaného
porušen i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tyto
okolnosti stěžovatel považoval za vážné i s ohledem na délku jeho života na území České
republiky a dodal, že žalovaný k nim měl přihlédnout. Žalovaný se dle stěžovatele nedostatečně
vyjádřil k jeho tvrzení ohledně stávající sociální situace, kdy veškerý život stěžovatele
je soustředěn na území České republiky, upozornil na rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 10. 4. 2007 (Evans proti Spojenému království) a uvedl, že se žalovaný k možnému
porušení čl. 8 Úmluvy nijak nevyjádřil a neposoudil nezbytné skutečnosti, proto je rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[6] Při jednání soudu konaném dne 16. 12. 2020 právní zástupce stěžovatele i pověřený
pracovník žalovaného odkázali na svá písemná podání. K jednání soudu konanému dne
27. 1. 2021 se stěžovatel a jeho právní zástupce nedostavili.
[7] Krajský soud především zdůraznil, že žádost o udělení mezinárodní ochrany žalovaný
shledal nepřípustnou a řízení o ní zastavil; v takovém případě se věcně neposuzují důvody pro
udělení mezinárodní ochrany, a odůvodnění rozhodnutí pak spočívá především v tom, že byly
naplněny důvody pro zastavení řízení, tj. že žádost o udělení mezinárodní ochrany je skutečně
nepřípustná, neboť splňuje zákonnou definici opakované žádosti upravenou v §11a odst. 1
zákona o azylu. K namítané absenci jakékoli úvahy stran důvodů nevyužití diskreční pravomoci
podle §11a odst. 4 a §14 zákona o azylu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 2019, č. j. 2 Azs 101/2019 - 74, uvedl, že nebylo povinností žalovaného
výslovně uvést, že neshledal důvody k uplatnění §11a odst. 4 zákona o azylu, když případ
stěžovatele zcela správně vyhodnotil jako nikoli mimořádný. Soud konstatoval, že žalovaný
v napadeném rozhodnutí srozumitelně popsal, z jakých skutkových a právních okolností
vycházel, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a co jej vedlo k zastavení řízení;
rozhodnutí žalovaného shledal přezkoumatelným a řádně odůvodněným.
[8] Krajský soud se zabýval podrobně námitkou stěžovatele stran nedoručení rozhodnutí
o první žádosti, přičemž v postupu správního orgánu neshledal žádné pochybení; stěžovateli byla
zaslána výzva k převzetí rozhodnutí na jím udanou adresu N. H. X, T.; zde nebyl stěžovatel
zastižen, proto byla písemnost dne 19. 8. 2019 uložena na poště a stěžovatel o tom byl téhož dne
vyrozuměn, písemnost si nevyzvedl do deseti dnů od uložení, a proto se poslední den této lhůty
(29. 8. 2019) podle §24 odst. 3 zákona o azylu považuje za den jejího doručení. Podle §24a odst.
2 zákona o azylu platí, že „[n]edostaví-li se účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany k převzetí rozhodnutí
v den a čas ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován
za den, kdy je rozhodnutí doručeno.“ Tato situace nastala v projednávané věci a pouze k tíži
samotného stěžovatele je třeba přičítat skutečnost, že zmeškal lhůtu pro podání žaloby.
[9] Krajský soud při posouzení věci vycházel z toho, že stěžovatel v řízení o původní žádosti
o udělení mezinárodní ochrany ze dne 22. 1. 2019 mezi důvody pro její udělení uvedl rodinné
problémy mezi ním a jeho bývalou manželkou, jejíž rodina mu vyhrožovala a fyzicky jej napadala.
Prakticky shodné důvody uvedl také v řízení o své druhé žádosti ze dne 7. 10. 2019, a doplnil
poukaz na aktuální zhoršující se situaci v Iráku, která však nemá žádnou spojitost s jeho rodinou;
shodně v obou řízeních poukazoval na to, že v České republice žijí jeho sestry. Rozdíl mezi první
a druhou žádostí spočívá toliko v upozornění na aktuální situaci v Iráku a dále v podrobnějším
popisu jeho zdravotního stavu (problémy s tlakem a se srdcem).
[10] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný provedl dostatečnou komparaci důvodů
uplatněných v první a ve druhé žádosti, které přitom i výslovně citoval; neshledal přitom žádné
nové skutečnosti, které by uvedl stěžovatel, nebo které by se objevily, které nebyly bez jeho
zavinění předmětem zkoumání v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které
by nasvědčovaly možnému pronásledování z důvodů podle §12 zákona o azylu nebo hrozící
vážné újmě podle §14a téhož zákona. Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná
o opakovanou žádost a stěžovateli nic nebránilo v tom, aby veškeré okolnosti vztahující se k jeho
rodinným problémům, včetně otázky dostupnosti ochrany ze strany státních orgánů země
původu a možnosti vnitřní ochrany v Iráku, uplatnil již v řízení o první žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, nebylo podle názoru soudu povinností žalovaného se těmito skutečnostmi
v napadeném rozhodnutí blíže zabývat. Rozhodně totiž nejde o nové skutečnosti, které nebyly
bez vlastního zavinění žalobce předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Tyto skutečnosti totiž buď v předchozím řízení
zkoumány byly, nebo ze strany žalobce nezazněly, tudíž nemohou založit přípustnost opakované
žádosti. Otázky stran přiměřené pravděpodobnosti pronásledování a nebezpečí vzniku vážné
újmy proto soud vyhodnotil jako zcela irelevantní.
[11] Pokud jde o nové tvrzení, že od roku 2016 má problémy se srdcem a v Iráku podstoupil
čtyři operace srdce, soud uvedl, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby tuto skutečnost uplatnil
již v řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Soud nepřehlédl, že se stěžovatel
od svého vycestování z Iráku v roce 2018 do této země nevrátil, tudíž tvrzené operace srdce
musel podstoupit v době před svým odchodem ze země původu. Podle názoru soudu tedy tato
skutečnost nebyla předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně skončeném řízení výhradně v důsledku zavinění ze strany stěžovatele, který
ji v prvním řízení nezmínil, ač mu v tom nic nebránilo. Dle soudu ani návštěva lékaře v České
republice v srpnu 2019 nepřestavuje novou skutečnost, která by měla být meritorně posouzena,
neboť nenaplňuje podmínky uvedené v §11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[12] Co se týče aktuální situace v Íráku, krajský soud konstatoval, že se žalovaný touto otázkou
v napadeném rozhodnutí zabýval a opatřil si k tomu i dostatek relevantních podkladů. Dospěl
přitom k závěru, že se nejedná o nové skutečnosti nebo zjištění, které by svědčily o tom,
že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí
vážná újma podle §14a zákona o azylu. Krajský soud konstatoval, že v Iráku nedošlo k zásadní
změně poměrů oproti době, kdy byla posuzována první žádost o udělení mezinárodní ochrany;
nepřisvědčil stěžovateli v tvrzení důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §11a odst. 4
zákona o azylu. K tvrzenému několikaletému vnitřnímu ozbrojenému konfliktu soud podotkl,
že tuto skutečnost stěžovatel ve své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany nezmínil
a neuvedl, jak se jej osobně dotkla, ačkoli mu v tom nic nebránilo; vnitřní konflikt v Iráku
nemůže tak dle krajského soudu založit přípustnost opakované žádosti.
[13] K tvrzeným vazbám na území České republiky (vztah se snoubenkou a v důsledku toho
namítané porušení čl. 8 Úmluvy, blíže neupřesněné rozsáhlé sociální vazby na území České
republiky) krajský soud uvedl, že toto tvrzení stěžovatel ve správním řízení vůbec neuvedl, ačkoli
mu v tom zjevně nic nebránilo, poprvé je uplatnil až v řízení před soudem, tudíž žalovanému
nevznikla povinnost se k tomu jakkoli vyjadřovat a nelze v tom spatřovat ani důvod zakládající
přípustnost opakované žádosti. Za situace, kdy stěžovatel ani neuvedl žádné bližší informace
o své údajné snoubence, soud konstatoval, že výhradně z důvodů na straně stěžovatele nemá
dostatek údajů k tomu, aby mohl vyhodnotit případné porušení čl. 8 Úmluvy.
[14] K námitce, že se žalovaný při posuzování žádosti vůbec nezabýval vážnou újmou
ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, soud doplnil, že podmínky uvedené v §11a
odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o azylu musí být splněny kumulativně. To znamená, že pokud
stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně
ukončeném řízení, ani se takové skutečnosti nebo zjištění neobjevily, není třeba zkoumat
naplnění podmínky uvedené v §11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Podle názoru soudu proto
nebylo třeba, aby žalovaný blíže zkoumal, zda by vycestování stěžovatele nebylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, a přihlížel k čl. 8 Úmluvy. Soud připomněl,
že meritorní posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany může být provedeno pouze
tehdy, pokud je žádost přípustná a není dán důvod pro zastavení řízení, jako tomu bylo
v projednávané věci.
[15] V kasační stížnosti stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Tvrdí, že v žalobě nesouhlasil se závěrem žalovaného, že mu v zemi
původu nehrozí pronásledování ani vážná újma, a namítal, že se žalovaný odchýlil od ustálené
judikatury týkající se přiměřené pravděpodobnosti pronásledování a nebezpečí vzniku vážné
újmy. Stěžovatel má za to, že soud v napadeném rozsudku nesprávně zhodnotil vytýkanou
absenci řádného zdůvodnění. Stěžovatel se domnívá, že soudem odkazovaná judikatura NSS
(č. j. 2 Azs 101/2019 - 74) je nepřípadná, neboť stěžovatel správnímu orgánu sděloval důvody
hodné zvláštního zřetele; krajský soud však reagoval tak, že nebylo povinností žalovaného
výslovně uvést, že neshledal důvody k uplatnění §11a odst. 4 zákona o azylu, když „žalobcův
případ žalovaný zcela správně vyhodnotil jako nikoli mimořádný.“ V žalobě stěžovatel odkazoval naopak
dle jeho názoru na relevantní judikaturu týkající se právě diskreční pravomoci žalovaného. Soud
tak namísto přezkumu tvrzených důvodů hodných zvláštního zřetele a nápravy zásadního
pochybení správního orgánu pouze potvrdil postup správního orgánu bez zdůvodnění toho, proč
stěžovatelem uváděné okolnosti nelze hodnotit jako hodné zvláštního zřetele.
[16] Zároveň stěžovatel namítá, že soud vázán zásadou non-refoulment byl povinen
přezkoumat a zabývat se námitkami stěžovatele ve vztahu k nezohlednění reálné nedostupnosti
ochrany stěžovateli ze strany státních orgánů země původu, možnosti vnitřní ochrany, přiměřené
pravděpodobnosti pronásledování a zejména nebezpečí vzniku vážné újmy. Na tyto námitky však
soud rezignoval, když je vyhodnotil jako irelevantní. Situace v zemi původu stěžovatele je přitom
kritická a jeho návrat do země, či některé z jejích částí, je skutečně nereálný. Soud byl tak dle
stěžovatele povinen provést zhodnocení jemu známých (ze správního spisu i soudního spisu)
skutečností o velice špatné bezpečnostní situaci v zemi původu stěžovatele, včetně jejího
mezinárodního přesahu a zohlednit i povahu vojenského konfliktu s ohledem na možné porušení
zásady non-refoulement a s ohledem na skutkový stav. Z povinnosti soudu přezkoumat správní
rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů totiž existují výjimky stanovené přímo v zákoně
i výjimky vymezené judikaturou. Jednou z nich je mezinárodně-právní závazek zákazu porušení
principu non-refoulement. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v usnesení
ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, dovodil: „Soud tedy musí nad rámec žalobních bodů
respektovat princip non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy a i z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. (…) Pro daný případ to znamená, že by soud nemohl přehlédnout (bez ohledu
na obsah žaloby), pokud by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které
žalovaný nezohlednil za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana
poskytnuta. (…) Pokud tedy soud má k dispozici poznatky o tom, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout
doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-
refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost
musela být žalobou výslovně namítána.“ Rozsudek krajského soudu dle stěžovatele výše uvedená
kritéria zákonnosti nesplňuje.
[17] Stěžovatel má za to, že kasační stížnost má být přijata k meritornímu posouzení, neboť
v jeho případě nedošlo ke zrušení nepřezkoumatelného správního rozhodnutí, byť v žalobě proti
němu byla namítána nepřezkoumatelnost spočívající v absenci jakékoli úvahy v rozhodnutí stran
důvodů nevyužití diskreční pravomoci podle §11a odst. 4 a §14a zákona o azylu. Soud se dále
nesprávně ztotožnil s hodnocením správního orgánu a posoudil současnou situaci v Iráku jako
stav, který neopodstatňuje obavy a reálnost hrozby stěžovateli při návratu do Iráku. Tato zásadní
pochybení měla zásadní a negativní dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[18] Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti popřel její odůvodněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí ve věci zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; plně odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Žalovaný zdůraznil,
že stěžovatel uvedl v podstatě stejné důvody a stejné motivy odchodu ze země původu
a neochoty se do Íráku vrátit, jako uváděl v průběhu správního řízení o první žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Konkrétně uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá ze stejných důvodů jako
ve své první žádosti. Žalovaný poukazuje na to, že neudělení mezinárodní ochrany stěžovatel
nijak nerozporoval, pouze žádá o mezinárodní ochranu, přičemž se vymlouvá na to, že proti
prvému meritornímu rozhodnutí nepodal žalobu.
[19] Žalovaný konstatuje, že z informací o zemi původu stěžovatele nevyplývá, že v Iráku
by došlo od doby, kdy byla meritorně posuzována předchozí žádost stěžovatele, tedy od srpna
2019, ke změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 písm. b)
zákona o azylu, nebo by svědčila o tom, že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma podle §14a zákona
o azylu.
[20] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[21] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační
stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3)
kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[22] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí především otázky uplatnění nových skutečností v opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany a posuzování eventuální změny poměrů v zemi původu
v řízení o takové žádosti. Kasační stížnost je přijatelná.
[23] Opakovanými žádostmi o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval
již v mnoha svých rozhodnutích, stěžejní je především rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS,
podle něhož „přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu možných nových skutečností
a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení doplňkové ochrany.
Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou,
jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila
situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany“.
[24] V usnesení ze dne 27. 11. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020 - 36, Nejvyšší správní soud
k institutu opakované žádosti dále konstatoval: „Koncept opakovaných žádostí zná právní úprava již
poměrně dlouho, přičemž konsekventně vychází z toho, že je třeba, aby v daném případě existovaly „nové
skutečnosti nebo zjištění“, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany; to respektuje též relevantní judikatura k opakovaným žádostem o mezinárodní ochranu –
viz zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, který svůj závěr
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní
postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení.
Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto
podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové
skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž
žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57“.“
[25] V posuzovaném případě již bylo jednou pravomocně rozhodnuto s tím, že mezinárodní
ochrana nebyla stěžovateli udělena. Prostým porovnáním první a druhé (opakované) žádosti
o mezinárodní ochranu lze přitom dospět k jednoznačnému závěru, že stěžovatel staví své
důvody v zásadě na tomtéž – a sice na obavách z jednání příbuzných manželky, s níž se rozvedl.
Ostatně sám uvedl, že žádost podává ze stejných důvodů. Nejvyšší správní soud se v posouzení
věci v tomto směru zcela shoduje stran zjištění skutkového stavu s krajským soudem. Krajskému
soudu lze přisvědčit též v hodnocení „nových“ tvrzení o vztahu stěžovatele se svojí snoubenkou;
stěžovatel měl příležitost případně tuto nově tvrzenou skutečnost v řízení před soudem prokázat,
nicméně dostatečné informace stran intenzity tohoto vztahu neuvedl, k jednání soudu
se nedostavil; krajský soud tak nemohl posoudit relevantnost této skutečnosti ve smyslu §14a
zákona o azylu.
[26] Pokud jde o posouzení, zda v zemi původu nedošlo ke změně, která by mohla
představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu, jež by svědčila o tom,
že by stěžovateli hrozila vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu, je třeba uvést, že stěžovatel
poukazoval na to, že není schopen návratu do země původu z obav o svůj život; tvrdil tedy,
že jsou dány důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do Irácké republiky, hrozilo by mu skutečné
nebezpečí vážné újmy, a to zejména v podobě vážného ohrožení jeho života nebo lidské
důstojnosti z důvodu svévolného násilí. Poukázal rovněž na probíhající ozbrojený konflikt
v zemi, kde jsou zabíjeny stovky lidí, a uvedl, že se bezpečnostní situace zhoršila. Nevyšší správní
soud podotýká, že bezpečnostní situaci v zemi, do níž má být neúspěšný žadatel o mezinárodní
ochranu vrácen, je povinen posoudit prima facie správní orgán z toho hlediska, zda hrozící újma
je reálná a pravděpodobná. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne
3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017 – 38, „žalovaný je povinen posoudit, zda nedošlo k zásadní změně situace
v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti, přičemž toto své hodnocení musí
v rozhodnutí odůvodnit.“ Prosté konstatování žalovaného, že ze samotné výpovědi stěžovatele
vyplývá, že konflikt se netýká jeho rodiny, nepostačuje.
[27] Rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat odůvodněný závěr správního orgánu o tom,
že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti
či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti
či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo
k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové
žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[28] Pokud krajský soud přisvědčil žalovanému, že vycházel z aktuálních a dostatečných
informací o zemi původu stěžovatele a že rozhodnutí obsahuje přezkoumatelnou úvahu pro
závěr, že v Íráku v období mezi rozhodováním žalovaného nedošlo k žádné významně azylově
relevantní změně poměrů, takový závěr Nejvyšší správní soud nesdílí.
[29] Ve správním spisu je založena zpráva Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 2019 o situaci
etnických a náboženských menšin, bezpečnostní situaci a návratech, ze které plyne, že po porážce
tzv. Islámského státu ke konci roku 2017 se bezpečnostní situace zlepšila; dále je ve spise zpráva
Irák mezinárodní organizace pro migraci 2018, údaje o zemi, Írák - Informace MZV ČR ze dne
6. 11. 2018 – situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, Informace OAMP ze dne
1. 6. 2018 – politická a bezpečnostní situace v zemi - bezpečnostní situace v Bagdádu je dobrá.
Co se týče informace ČTK ze dne 1. 2. 2020 – Irácký prezident jmenoval nového premiéra, není zřejmé,
jaké informace o bezpečnostní situaci v zemi původu z ní žalovaný vytěžil a jak je vyhodnotil.
Zda odpovídá bezpečnostní situace v Íráku zprávám, z nichž vycházel žalovaný, krajský soud
neposuzoval.
[30] Nejnovější judikatura správních soudů přitom reflektuje proměnnou bezpečnostní situaci
v Íráku (srov. např. rozsudek sp. zn. 1 Azs 202/2021, ze dne 20. 9. 2021, sp. zn. 1 Azs 292/2021,
ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 6 Azs 236/2019 ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 6 Azs 390/2020, ze dne
9. 2. 2021 či rozsudek ze dne 3. 12. 2020, č. j. 10 Azs 327/2020 – 24; obdobně též např. rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2020, č. j. 62 Az 9/2020 -30).
[31] Dle Nejvyššího správního soudu především již žalovaný nedostál povinnosti opatřit
si dostatečně aktuální informace o zemi původu stěžovatele. Vycházel totiž ze zpráv, které
popisovaly stav v letech 2018 a v první polovině roku 2019, a zaměřil se především na porážku
Islámského státu, ačkoli situace v Iráku, přesněji řečeno v celém regionu, v němž tento stát leží,
rozhodně není stabilní a Islámský stát nebyl a není jedinou tamní aktivní ozbrojenou skupinou
(což lze považovat za obecně známou skutečnost). Žalovaný proto měl ověřit, zda se v roce
2020, resp. 2021 situace nezměnila (viz např. tisková zpráva z ledna 2020: Bezpečnostní situace v Íráku
je vyhrocená, některé země poté své vojáky či jejich část z Iráku stáhly. Učinilo tak například Německo,
Slovensko, Chorvatsko, Kanada či Rumunsko. Česko zatím o stažení svých vojáků neuvažuje, uvedl dnes premiér
Andrej Babiš. zdroj: https://eurozpravy.cz/zahranicni/blizky-vychod/situace-v-iraku-je-vyhrocena-cast-svych-
vojaku-stahlo-i-spanelsko.1aa71aac/- pozn. NSS.)
[32] V Iráku dochází k opětovnému zhoršení bezpečnostní situace, jak Nejvyšší správní soud
konstatuje ve své nejnovější judikatuře, která také upozorňuje na potřebu vycházet z pokud
možno co nejaktuálnějších zdrojů; to tím spíše, že se jedná o tak neklidnou zemi, jakou je právě
Irák. Krajský soud v napadeném rozsudku aproboval závěry žalovaného, že v Iráku nedošlo
k zásadní změně poměrů, nicméně není zřejmé, z jakých zdrojů při konstatování takového závěru
vycházel, neboť ze spisu nevyplývají žádné jiné informace, než ty, které obstaral žalovaný, a které
jsou nedostatečné.
[33] Pokud krajský soud bez dalšího aproboval závěry žalovaného, aniž by sám vyhodnotil
aktuální situaci v Íráku, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí [(§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského
soudu zrušil; současně ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s. zrušil rovněž rozhodnutí žalovaného a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení si žalovaný obstará zprávy o zemi původu, které
odpovídají výše citované judikatuře, a na základě jejich obsahu vyhodnotí, zda nedošlo k takové
zásadní změně situace v Iráku, která by mohla zakládat opodstatněnost opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Vyhodnotí tedy, zda nemá být žádost posouzena ve smyslu §11a
odst. 1 zákona o azylu jako přípustná, a zda případně nebude na místě zabývat se žádostí
meritorně.
[34] O náhradě nákladů řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobci v řízení před
krajským soudem, resp. kasačním soudem žádné náklady nevznikly, proto mu soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
[35] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem, kterého stěžovateli
ustanovil již krajský soud v řízení o žalobě (viz §35 odst. 10 poslední věta s. ř. s.). Náklady
spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, hradí v takovém
případě stát. Pro určení výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije v souladu s §35
odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Nejvyšší správní soud přiznal advokátovi odměnu za jeden úkon právní služby
(kasační stížnost) ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5, advokátního
tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4
advokátního tarifu. Za tento úkon právní služby proto náleží 3400 Kč. Advokát je plátcem DPH,
uvedená částka se proto zvyšuje o daň ve výši 21 % (§57 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Celkem činí odměna a náhrada hotových výdajů 4114 Kč; tato částka bude vyplacena k rukám
advokáta z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu