ECLI:CZ:NSS:2022:6.ADS.275.2020:35
sp. zn. 6 Ads 275/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: PROFIMEX, spol. s r.o.,
sídlem Vrbenská 2083, České Budějovice, zastoupené Mgr. Klárou Valentovou,
advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/78587-421/1, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 2020,
č. j. 51 Ad 2/2020 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupkyně žalobkyně, advokátky Mgr. Kláry Valentové.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 18. 1. 2017 podala žalobkyně u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky
v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání
osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě dle §78 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti za 4. čtvrtletí roku 2016, a to mj. ve vztahu k zaměstnanci Václavu Hrdličkovi,
jenž byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2016. V. Hrdlička byl
zároveň jediným společníkem a jednatelem žalobkyně. Za žalobkyni tuto pracovní smlouvu
uzavřel její prokurista J. Hrdlička. Smlouvu o prokuře podepsal za žalobkyni jednatel V. Hrdlička.
[2] Úřad práce příspěvek neposkytl. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl. S odkazem
na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/1998 a ze dne 4. 11. 2009,
sp. zn. 21 Cdo 2708/2008 uvedl, že není možné, aby jediný statutární orgán společnosti uzavřel
pracovní smlouvu sám se sebou, a to z důvodu rozdílnosti zájmů smluvních stran.
V pracovněprávních vztazích byl za žalobkyni oprávněn originárně jednat pouze jednatel
V. Hrdlička. Ten s ohledem na §437 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „o. z.“), nemohl uzavřít pracovní smlouvu sám se sebou jako zaměstnancem společnosti,
neboť by při uzavírání této smlouvy jednal v rozporu se zájmy žalobkyně. Tento zákaz plynoucí
z §437 odst. 1 o. z. není možné obejít udělením plné moci, a to ani v případě, že se jedná
o zmocnění formou prokury. Oprávnění zmocněnce jednat v pracovněprávním vztahu není
originární a plyne právě z oprávnění jednatele, který však sám takový pracovněprávní vztah
uzavřít nemůže.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020,
č. j. 1 Ads 97/2019 - 50, a ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 Ads 284/2017 - 42, č. 3858/2019 Sb. NSS,
ze kterých plyne, že střet zájmů je třeba při uzavírání pracovních smluv touž osobou na obou
stranách smluvního vztahu v každém jednotlivém případě zkoumat, tedy nenastává automaticky,
paušálně.
[5] Dále vyložil, že institut prokury má oproti obecnému zmocnění na základě plné moci
svá specifika. Prokurista je dle §454 o. z. povinen vykonávat prokuru s péčí řádného hospodáře,
není-li toto dispozitivní pravidlo smluvně omezeno. To však ve správním řízení nebylo
zkoumáno. Nebylo postaveno na jisto, jaký byl rozsah prokury, ani s jakou péčí byl prokurista
povinen jednat. To je dle hodnocení krajského soudu podstatné pro posouzení toho, zda zde jsou
či nejsou pochybnosti o tom, že existují dvě odlišné smluvní strany uzavírající smlouvu,
přičemž je obchodní společnost plnohodnotně zastoupena. K tomu odkázal na závěr rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 284/2017 - 42, že „ podle judikatury NS „zaměstnavatele
sice může v konkrétním případě při uzavření smlouvy se členem statutárního orgánu zastupovat jiná osoba
než statutární orgán, […] ale nemůže být pochybností o tom, že tu nejsou dvě odlišné strany, které uzavírají
smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem dané právní jednání ,ve shodě‘, při němž nikdo plnohodnotně
nezastupuje obchodní společnost“ (rozsudek ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017).“ Vzhledem
k tomu, že zákon počítá s tím, že prokurista by měl jednat s péčí řádného hospodáře, není-li
toto dispozitivní pravidlo smluvně omezeno, je nutné s ohledem na rozsah jeho oprávnění
a povinností plynoucích z §51 až 57 a násl. zákona o obchodních korporacích dospět k závěru,
že prokurista nemůže jednat pouze jako „loutka“ společnosti či jejího jednatele, neboť je sám
nadán značnou odpovědností za své jednání, vztahují se na něj pravidla podnikatelského úsudku,
povinnost loajality a zákaz střetu zájmů.
[6] Krajský soud tedy žalovanému vytkl, že jednak ohledně střetu zájmů uplatnil judikaturou
zapovězený paušalizující přístup a nezabýval se konkrétními okolnostmi dané smlouvy, jednak
nezohlednil specifické postavení J. Hrdličky jako prokuristy žalobkyně, který je povinen určité
vyšší úrovně péče a fakticky na J. Hrdličku nahlížel jako na zmocněnce na základě plné moci.
[7] Soud s ohledem na výše uvedené nepovažoval za podstatnou argumentaci §437 odst. 1
o. z., dle kterého zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného,
ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Nadto konstatoval,
že konflikt členů orgánů a obchodních korporací, včetně prokuristy, řeší §54 ve spojení s §58
zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a §437 odst. 1 o. z. se v takovém případě
neuplatní.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost.
[9] Stěžovatel namítá, že nepominul specifika prokury jako zvláštní formy zmocnění. Krajský
soud opomíjí systematický výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku, který zařazuje
prokuru do smluvního zastoupení (samostatný 2. oddíl). Obecná ustanovení 1. oddílu jsou
ve vztahu k 2. oddílu lex generalis. V oddíle o prokuře není žádné ustanovení, které by mohlo vést
k závěru, že §437 se nepoužije. Že je prokura smluvním zastoupením, vyplývá i z odborné
literatury a judikatury, z níž stěžovatel cituje.
[10] Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007,
sp. zn. 29 Odo 1082/2005, z nějž vyplývá, že limity zákonného zmocnění není možné obcházet
prostřednictvím udělení plné moci. Rovněž prokura je forma zmocnění, tedy zvláštní forma plné
moci, a tedy ani s ohledem na prokuru se v dané situaci nejedná o jednání dvou stran,
ale ve skutečnosti jde o jednání ve shodě. K tomu stěžovatel odkazuje též na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 Ads 45/2018 - 27.
[11] Stěžovatel tak trvá na tom, že fakticky se v projednávaném případě jednalo o jednání
V. Hrdličky, který prokuru udělil. Dle stěžovatele je tedy třeba aplikovat §437 odst. 2 o. z.,
dle kterého se má za to, že je tu rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce
jedná ve vlastní záležitosti. Jedná se o vyvratitelnou právní domněnku, žalobce ji proto mohl
vyvrátit. K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudek ve věci sp. zn. 1 Ads 97/2019. Stěžovatel
tak nesouhlasí s krajským soudem, že správním orgánům náleží prokázání toho, že ke střetu
zájmů došlo. Úřad práce přitom žalobkyni před vydáním rozhodnutí dal prostor k navržení
důkazů a rovněž ji seznámil s tím, proč jí nebude část příspěvku na fyzickou osobu V. Hrdličku
poskytnuta. Žalobkyně však ke střetu zájmů V. Hrdličky nic neuvedla. Stěžovatelka navíc
upozorňuje, že se jedná o řízení o žádosti a vztahuje se na něj princip koncentrace dle §82 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Pokud tedy žalobkyně v řízení před správním orgánem
I. stupně neprokázala, že ke střetu zájmů nedošlo, je nutno vyjít z domněnky dle §437 odst. 2
o. z., tedy že ke střetu zájmů došlo a že pracovní smlouva je neplatná. Dle stěžovatele jde
o neplatnost absolutní dle §588 o. z., čemuž svědčí i rozsudek č. j. 7 Ads 45/2018 - 27.
[12] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že Václav Hrdlička pro ni v rámci
zaměstnaneckého poměru vykonává činnost řadového prodejce (referenta), která je svou náplní
odlišná od jeho funkce jednatele. Pracovní smlouvu podepsal za společnost prokurista zcela
v souladu se zákonnou úpravou a zakladatelskou listinou společnosti. Žalobkyně se ztotožňuje
s krajským soudem, že prokurista vykonává svoji funkci s péčí řádného hospodáře a nemůže
jednat jako „loutka“. I pokud by ovšem smlouvu uzavřel za žalobkyni jednatel, vzhledem
k okolnostem případu u něj střet zájmů neexistoval. Jedná se o standardní pracovní smlouvu,
zájmy žalobkyně nebyly žádným způsobem ohroženy, natož poškozeny. Na jednání jednatele
a prokuristy se navíc neuplatňuje obecné ustanovení §437 o. z. a s ním spojená případná
neplatnost takového právního jednání, ale speciální úprava zákona o obchodních korporacích,
což potvrdil i Nejvyšší soud (rozhodnutí ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015).
Nadto důsledkem zákazu obsaženého v §437 odst. 1 o. z. by byla toliko relativní neplatnost,
nikoliv absolutní.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[14] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Z §78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti v rozhodném znění vyplývá, že podmínkou
přiznání příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním
místě je existence pracovního poměru mezi osobou se zdravotním postižením
a zaměstnavatelem.
[16] Klíčovou a spornou otázkou v projednávané věci je, zda mezi žalobkyní a Václavem
Hrdličkou byla platně uzavřena pracovní smlouva, a tedy zda vznikl pracovní poměr.
[17] Stěžovatel je toho názoru, že nikoliv, neboť za obě smluvní strany ve skutečnosti fakticky
jednal Václav Hrdlička, a taková smlouva je neplatná pro rozpor v zájmech. Namítá,
že neopomněl specifika prokury, jak mu vytkl krajský soud, neboť se jedná pouze o formu
smluvního zmocnění, jeho závěry tak platí bez ohledu na to, že za žalobkyni jednal prokurista.
[18] Nejvyšší správní soud se však s těmito úvahami neztotožňuje. Již ve svých dřívějších
rozhodnutích (krajským soudem uvedené rozsudky č. j. 1 Ads 97/2019 - 50
a č. j. 10 Ads 284/2017 - 42) Nejvyšší správní soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu
konstatoval, že nejsou bez dalšího pro střet zájmů neplatné všechny pracovní smlouvy,
u jejichž uzavření jednala za zaměstnavatele i zaměstnance tatáž fyzická osoba, ovšem v různých
pozicích. Závěr o střetu zájmů nelze činit paušálně pouze s odůvodněním obecné rozpornosti
zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavírání pracovní smlouvy, ale je nutno zkoumat
konkrétní okolnosti věci. To však správní orgány v nynější věci neučinily a závěr o neplatnosti
smlouvy dovodily pouze ze skutečnosti, že fakticky za obě strany smlouvy jednala tatáž osoba.
[19] Ve věci č. j. 10 Ads 284/2017 - 42 (bod 20) soud zároveň s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu uvedl, že posouzení otázky střetu zájmů jednatele jakožto zaměstnance
se zájmy společnosti jakožto zaměstnavatele nebrání ani skutečnost, že jednatel se pro jednání za
společnost nechal zastoupit třetí osobou na základě plné moci, na což odkázal již krajský soud.
I v takovém případě je dle Nejvyššího správního soudu nutno posoudit, zda mohl být dán střet
zájmů. Stejně tomu bylo i ve věci č. j. 1 Ads 97/2017 - 50, kde předseda spolku udělil plnou moc
k podpisu pracovní smlouvy mezi spolkem jako zaměstnavatelem a sebou jako zaměstnancem
třetí osobě. Stěžovatelova argumentace ohledně zneužití institutu zastoupení je tak nepřípadná,
neboť takové zmocnění nevylučuje nutnost posouzení střetu zájmů při uzavírání smlouvy,
které ovšem stěžovatel neprovedl.
[20] Stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1082/2005 není
pro posuzovanou věc relevantní, neboť se týkal situace, kdy stanovy akciové společnosti
stanovily způsob jednání představenstva tak, že musí jednat společně nejméně dva jeho členové
a založily tak pro každý úkon, který představenstvo činilo jménem společnosti, povinnost
vzájemné kontroly. V této situaci Nejvyšší soud konstatoval, že takovou kontrolu nelze vyloučit
tím, že dva členové představenstva udělí generální plnou moc jednomu z nich. Takový postup
by byl v rozporu s právní úpravou jednání statutárních orgánů společnosti v zákoně a stanovách
společnosti.
[21] V projednávané věci krajský soud upozornil též na skutečnost, že pracovní smlouvu
za zaměstnavatele uzavíral prokurista, jehož pozice je s ohledem na jiný standard péče
při jeho jednání za společnost jiná než obecného zmocněnce. I touto skutečností se stěžovatel
měl zabývat při posouzení, zda v projednávané věci byla společnost „plnohodnotně“ zastoupena
a při uzavírání pracovní smlouvy existovaly dvě odlišné smluvní strany (oproti závěrům učiněným
Nejvyšším správním soudem při zastoupení obecným zmocněncem). Pak by totiž ani nebylo
na místě zabývat se potenciálním střetem zájmů.
[22] S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Stěžovatel jej v kasační stížnosti
nijak relevantně nevyvrací, argumentuje pouze, že prokurista je také smluvním zástupcem.
To krajský soud nepopřel, nic to však nemění na odlišných východiscích jednání prokuristy
oproti (obecnému) zmocněnci na základě dohody o plné moci, která stěžovatel nezohlednil.
Taktéž jeho výchozí premisa, že i pokud by žalobkyně zastoupena nebyla, jednání,
na jehož stranách by vystupovala stejná osoba, je bez dalšího neplatné, je chybná, jak již vysvětlil
krajský soud i Nejvyšší správní soud výše.
[23] Teprve v případě, že by stěžovatel na základě odůvodněných argumentů, kterými
by vyvrátil argumentaci předestřenou krajským soudem, dospěl k závěru, že ani prokuristu nelze
při uzavírání pracovní smlouvy s jednatelem společnosti považovat za osobu jednající v zájmu
společnosti (zaměstnavatele), bylo by na místě zabývat se případným střetem zájmů.
[24] Případný střet zájmů je ovšem nutno posuzovat podle relevantní právní úpravy. Věc
č. j. 10 Ads 284/2017 - 42 se týkala právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, kdy zákon
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, neupravoval komplexně otázku střetu zájmů obchodních
korporací a členů jejich orgánů. Dle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009) tak v případě, kdy na situaci nedopadala
ustanovení obchodního zákoníku, bylo nutno posuzovat, zda takový právní úkon obstojí
i z pohledu práva občanského (§22 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Od 1. 1. 2014
však zákon o obchodních korporacích obsahuje v §51 až 58 pravidla pro jednání členů voleného
orgánu obchodní korporace a pravidla o střetu zájmů člena voleného orgánu obchodní korporace
s touto korporací, která jsou vůči občanskému zákoníku speciální úpravou. Případný střet zájmů
jednatele se zájmy společnosti s ručením omezeným je tak třeba hodnotit optikou
těchto ustanovení. Jak již uvedl krajský soud, dle komentářové literatury i judikatury Nejvyššího
soudu „v případě jednání členů volených orgánů obchodních korporací je ovšem třeba přihlížet ke speciální úpravě
obsažené v §54 ZOK. Splní-li člen voleného orgánu obchodní korporace svoji informační povinnost
podle §54 odst. 1 a 2 ZOK a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon
jeho funkce (§54 odst. 4 ZOK), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů; ustanovení
§437 se v takovém případě neuplatní. Avšak poruší-li člen statutárního orgánu povinnost informovat o (možném)
střetu zájmů podle §54 odst. 1 a 2 ZOK, brání existující rozpor zájmů dotčeného člena statutárního orgánu
se zájmy obchodní korporace tomu, aby za obchodní korporaci právně jednal, a na jednání takového člena
statutárního orgánu dopadá §437 (NS 29 Cdo 4384/2015, Rc 102/2016; NS 27 Cdo 1382/2019,
Rc 51/2020)“ (BRIM, Luboš. §437 [Rozpor mezi zájmy zastoupeného a zástupce]. In:
LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 -654). 2. vydání. P raha: C. H. Beck,
2022, s. 1370).
[25] Na potenciální střet zájmů mezi žalobkyní zastoupenou V. Hrdličkou jako jednatelem
a V. Hrdličkou jako zaměstnancem, tedy druhou smluvní stranou pracovní smlouvy, by tak bylo
nutno nahlížet optikou pravidel stanovených zákonem o obchodních korporacích. Argumentace
§437 o. z. je proto v nynější věci nepřípadná. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává rozsudku
č. j. 1 Ads 97/2017 - 50, jak ovšem soud již uvedl, v tehdejší věci se jednalo o posouzení
případného střetu zájmů předsedy spolku, na nějž nedopadají pravidla střetu zájmů podle zákona
o obchodních korporacích.
[26] Nejvyšší správní soud nadto podotýká, že stěžovatelova argumentace ustanovením §437
odst. 2 o. z. týkající se skutečnosti, že žalobkyně v řízení před správním orgánem 1. stupně střet
zájmů nevyvrátila, nemá žádný předobraz ani v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
(jehož odůvodnění ostatně sám stěžovatel považoval za neúplné a nejasné a tuto vadu
napravoval), ani v rozhodnutí stěžovatele o odvolání. Správní orgány považovaly za určující,
že za žalobkyni mohl originárně jednat pouze jednatel V. Hrdlička, který však nemohl v žádném
případě, ani prostřednictvím třetích osob, uzavřít za žalobkyni pracovní smlouvu,
ve které by on sám figuroval jako zaměstnanec.
[27] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 45/2018 - 27, jehož závěrů
se stěžovatel dovolává, není na nyní projednávaný případ přiléhavý. Týkal se totiž pracovní
smlouvy, která měla jako druh práce vymezeno obchodní vedení společnosti, jejímž byl
„zaměstnanec“ jediným jednatelem. Nejvyšší správní soud tehdy konstatoval, že obchodní vedení
společnosti, vymezené v pracovní smlouvě jako pozice „oblastní vedoucí prodeje a výroby“,
respektive ve znění dodatku jako „vedoucí prodeje a výroby“, včetně personálních kompetencí
(oprávnění provádět pracovní pohovory s uchazeči o zaměstnání včetně přijímání nových
zaměstnanců či rozvázání stávajících pracovních poměrů), vylučuje, že by mohlo jít o výkon
závislé práce.
[28] V projednávané věci však stěžovatel netvrdil, že by se mělo jednat o neplatnou pracovní
smlouvu z toho důvodu, že její předmět se překrývá s výkonem samotné funkce jednatele.
K takovým smlouvám ostatně následně velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 4. 2018 ve věci sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 konstatoval,
že nejsou neplatné, nejedná se však o pracovněprávní vztah.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] V dalším řízení bude stěžovatel (žalovaný) vázán právním názorem vysloveným krajským
soudem a potvrzeným Nejvyšším správním soudem.
[31] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Žalovaný coby stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobkyni, jakožto úspěšnému účastníku řízení
přísluší právo na náhradu nákladů řízení tvořených odměnou a hotovými výdaji její zástupkyně,
která je advokátkou. Zástupkyně žalobkyně učinila v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní
služby spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu]. Soud proto žalobkyni přiznal odměnu ve výši 3 100 Kč [§7, §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu], k níž připočetl paušální náhradu hotových výdajů žalobkynina
zástupce ve výši 300 Kč za jeden úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokátka je plátkyní
DPH, částka se proto zvyšuje o částku 714 Kč odpovídající sazbě 21 % DPH. Celkem
tedy žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, kterou je
stěžovatel povinen uhradit k rukám zástupkyně žalobkyně v přiměřené lhůtě, kterou Nejvyšší
správní soud stanovil v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu