ECLI:CZ:NSS:2022:6.AFS.256.2021:30
sp. zn. 6 Afs 256/2021 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové
a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. M., zastoupený
JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225/6, Benešov,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2018, č. j. 9579/18/5300-21442-809464,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2021,
č. j. 55 Af 16/2018 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobce JUDr. Martina Vychopeně, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) provedl u žalobce daňovou
kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2012 až květen 2013.
[2] Žalobce se v kontrolovaných zdaňovacích obdobích zabýval nákupem a prodejem
pohonných hmot (dále jen „PHM“) a provozoval čerpací stanici PHM v Žehušicích. Správce
daně doměřil žalobci pěti dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty (dále
jen „DPH“) v úhrnné výši 3 188 496 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále ve výši 637
696 Kč, neboť dospěl k závěru, že se v případě několika realizovaných plnění jednalo o plnění
intrakomunitární (tedy dodání zboží do jiného členského státu, resp. z pohledu žalobce o pořízení
zboží z jiného členského státu), a proto žalobci neuznal uplatněný nárok na odpočet daně.
Dle správce daně žalobce neprokázal, že se v několika konkrétních případech jednalo o dodání
zboží s místem plnění v tuzemsku, které by bylo u přímých dodavatelů žalobce předmětem DPH,
a proto žalobce nebyl oprávněn z těchto plnění uplatnit nárok na odpočet DPH. Sporné případy
spojovala skutečnost, že na rozdíl od ostatních obchodních případů, kdy přímí dodavatelé
žalobce zajišťovali přepravu PHM až na žalobcovu čerpací stanici v tuzemsku, ve sporných
případech přepravu z rafinerií v jiném členském státě zajišťoval sám žalobce (za pomoci jím
nasmlouvaných přepravců).
[3] Odvolání žalobce žalovaný zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím. Obchodní
transakce, kterých se žalobce účastnil, popsal jako řetězové. Žalobce v postavení posledního
článku na konci řetězce nakupoval PHM pro svou ekonomickou činnost (provoz čerpací stanice
a prodej koncovým zákazníkům) od přímých dodavatelů a za pomoci najatých dopravců PHM
přepravoval z rafinerií v jiných členských státech Evropské unie. Z řady konkrétních skutečností
popsaných v rozhodnutí žalovaný dovodil, že žalobce byl organizátorem přepravy jím
pořizovaných PHM a stočením do cisterny žalobcem objednaného dopravce došlo k převodu
práva nakládat se zbožím jako vlastník. Z hlediska zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, je při dodání zboží, tedy při převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník (§13
odst. 1), místem plnění v případě pohyblivé dodávky (tzn. v případě dodání zboží s přepravou)
místo, kde přeprava zboží začíná (§7 odst. 2). Žalovaný měl za prokázané, že přeprava PHM byla
přičitatelná žalobci jako organizátorovi přepravy a že k dodání PHM (tedy k převodu práva
nakládat se zbožím jako vlastník) došlo jejich stočením v rafinerii v jiném členském státu, kde
také přeprava započala. Místo plnění proto ve sporných případech nebylo v tuzemsku, a dodání
zboží tak nepodléhalo v tuzemsku DPH [§2 odst. 1 písm. a) zákona]. Nebylo tak tuzemským
zdanitelným plněním (ve smyslu §2 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty), a proto žalobce
v souvislosti s jeho nákupem nemohl uplatnit nárok na odpočet daně [§72 odst. 2 písm. a)
zákona].
[4] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, které Krajský soud v Praze nejprve
rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 55 Af 16/2018 - 52, vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle krajského soudu se žalovaný nedostatečně zabýval otázkou
převodu práva nakládat s věcí jako vlastník, když vycházel pouze z toho, že stočením PHM
do cisteren žalobcem zajištěného dopravce došlo ke vzniku práva žalobce nakládat se zbožím,
jako by byl jeho vlastník, aniž zkoumal příslušná dispozitivní ustanovení soukromoprávních
předpisů s ohledem na smluvní ujednání a příslušná ustanovení zákona č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním. Krajský soud rovněž žalovanému vytkl
neprovedení některých žalobcem navrhovaných důkazů - výslechů svědků majících prokázat,
že přepravu žalobce objednával ve prospěch svých dodavatelů, kteří teprve poté, co získali
oprávnění s PHM nakládat jako vlastníci, mu následně PHM dodali. Stejně tak krajský soud vytkl
žalovanému neprovedení listinných důkazů z trestního spisu, na který žalobce v daňovém řízení
poukazoval. Krajský soud uzavřel, že daňové orgány svůj závěr, že místo plnění nastalo v jiném
členském státě, než žalobce deklaroval, neopřely o dostatečné podklady.
[5] Uvedený rozsudek krajského soudu zrušil ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2021 č. j. 6 Afs 221/2020 - 53, a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný i správce daně komplexně vyhodnotili
veškeré relevantní okolnosti posuzovaného případu, zjištěné okolnosti Nejvyšší správní soud
považoval za dostatečné pro posouzení předmětu sporu (okamžiku převodu práva nakládat
se zbožím jako vlastník). Při hodnocení této otázky dle Nejvyššího správního soudu daňové
orgány správně vycházely zejména z kritéria organizace přepravy, avšak nejednalo se o kritérium
jediné (bod [28] citovaného rozsudku). Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil závěrům daňových
orgánů stran okamžiku převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník, jejich úvahy hodnotil
jako přesvědčivé a dostatečně podložené (bod [24] citovaného rozsudku) Dle Nejvyššího
správního soudu daňové orgány neztotožnily okamžik převodu práva nakládat se zbožím jako
vlastník toliko s fyzickým stočením PHM do cisteren dopravce, jak se domníval krajský soud,
neboť samotné stočení PHM na území jiného členského státu představovalo pouze jeden
ze střípků mozaiky skutkových okolností, které ve vydaných správních rozhodnutích daňové
orgány popsaly. Daňové orgány také řádně zohlednily obsah smluvních ujednání obsažených
v rámcových smlouvách. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Afs 221/2020 - 53 dále
podrobně rekapituloval rozhodná zjištění, o něž lze v souhrnu opřít závěr, že k převodu práva
nakládat se zbožím jako vlastník na žalobce došlo v jiném členském státu Evropské unie (bod
[25] citovaného rozsudku). Vyjádřil se rovněž k navrženým (avšak neprovedeným) důkazům
(výslech svědků – obchodní manažerky a dalších pracovníků přímého dodavatele žalobce), které
považoval ve shodě s žalovaným za nadbytečné. Nejvyšší správní soud nepovažoval za pochybení
žalovaného ani neprovedení důkazu listinami z trestního řízení, které mělo s daňovou věcí pouze
vzdálenou souvislost.
[6] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 55 Af 16/2018 - 125 (nyní
napadeným kasační stížností) žalobu zamítl. Ve věci samé krajský soud (vázán závěry Nejvyššího
správního soudu) posoudil věc tak, že žalobce nabyl právo nakládat s PHM jako vlastník v jiném
členském státě Evropské unie, tedy před zahájením přepravy. Místo plnění tak nebylo
v tuzemsku, nešlo o tuzemské zdanitelné plnění, a žalobce proto nemohl důvodně uplatňovat
nárok na odpočet daně. Krajský soud uvedl, že žalovaný otázku převodu práva nakládat
se zbožím jako vlastník vypořádal dostatečně, přičemž zohlednil i smluvní ujednání rámcových
smluv. Odmítl rovněž námitku, že se zboží (PHM) nacházelo v režimu podmíněného osvobození
od spotřební daně. V souladu se závěry Nejvyššího správního soudu rovněž odmítl tvrzené
pochybení spočívající v neprovedení důkazu trestním spisem. Závěrem vypořádal také námitku,
že o určení intrakomunitárního plnění bylo pravomocně rozhodnuto jiným orgánem daňové
správy. Uvedl, že žalobce neoznačil konkrétní daňové řízení, v němž k tomuto posouzení
(rozhodnutí) mělo dojít, neuvedl konkrétní daňový subjekt, jehož se mělo týkat, ani neoznačil
důkazní prostředky k prokázání svého tvrzení. Krajský soud dále odkázal na závazný právní
názor Nejvyššího správního soudu, že žalovaný ohledně určení okamžiku práva žalobce nakládat
se zbožím jako vlastník vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí má
oporu ve shromážděném spisovém materiálu. Pokud žalobce nabyl právo nakládat se zbožím
jako vlastník v jiném členském státě EU, žádnému z předchozích dodání nemůže být přičtena
intrakomunitární povaha, neboť přeprava mezi členskými státy byla uskutečněna až po tomto
převodu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Dle názoru stěžovatele je rozhodnutí krajského soudu (vycházející z rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 Afs 221/2020 - 53) založeno na nesprávném právním posouzení právní
otázky, neboť z jiných stěžovatelem uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že jednou z nutných podmínek určení intrakomunitárního plnění je posouzení otázky, kdo byl
prvním pořizovatelem, na kterého bylo převedeno na území jiného členského státu Evropské
unie právo nakládat se zbožím jako vlastník. Ve vztahu k předchozímu rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 Afs 221/2020 - 53 stěžovatel v nyní souzené věci poukázal na rozpornost
judikatury a navrhl předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel
rovněž namítl, že nebyly zjištěny skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně
a nebylo provedeno jejich posouzení z hlediska otázky, které dodání v rámci řetězové dodávky
naplnilo veškeré podmínky intrakomunitárního plnění. Žalovaný dle stěžovatele nezjišťoval,
zda některá z předcházejících dodání zboží nebyla spojena s přepravou, jaký byl celý řetězec
subjektů, kdo byl prvním pořizovatelem předkládajícím identifikační číslo k dani z přidané
hodnoty a projevujícím záměr přepravit zboží mezi členskými státy, kdo byl prvním
pořizovatelem, na kterého bylo převedeno právo nakládat se zbožím jako vlastník, a kdo byl
pořizovatelem, který měl smluvní vztah s rafinerií, který jediný mohl převést právo nakládat
se zbožím jako vlastník. Stěžovatel dále rozporoval závěr o okamžiku nabytí vlastnického práva,
neboť neměl faktickou možnost se zbožím nakládat jako vlastník, nebyl oprávněným příjemcem,
ani nebyl v jeho postavení. Dle stěžovatele byla opomenuta smluvní ustanovení obsažená
v rámcových smlouvách. Stěžovatel taktéž namítl, že nebyly provedeny nebo nesprávně
hodnoceny důkazy obsažené ve správním spisu (vyjmenované v kasační stížnosti), které dle jeho
názoru osvědčují, že předchozí dodání zboží byla zatížena tuzemskou daní a správce daně je
považoval za plnění uskutečněná v tuzemsku. Rovněž byly dle stěžovatele opomenuty
nebo nesprávně hodnoceny důkazy (konkrétně vyjmenované v kasační stížnosti), které osvědčují,
že stěžovatel nemohl nakládat se zbožím jako vlastník dříve než v tuzemsku.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na nepřípustnost kasační stížnosti,
neboť napadený rozsudek je rozhodnutím, jímž krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. V předchozím zrušujícím
rozsudku č. j. 6 Afs 221/2020 - 53 Nejvyšší správní soud posoudil věc samu v plné šíři.
Stěžovatel se pokouší novou kasační stížností revidovat závěry předcházejícího rozsudku, což
platí i pro námitku stran rozpornosti závěrů rozsudku č. j. 6 Afs 221/2020 - 53 s judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Dle žalovaného se nadto o rozpor v judikatuře nejedná, neboť
ve stěžovatelem odkazovaných rozsudcích panoval odlišný skutkový stav. Závěr týkající se určení
místa plnění, který Nejvyšší správní soud vyslovil v předcházejícím rozsudku
č. j. 6 Afs 221/2020 - 53, byl vysloven na podkladě odlišného skutkového stavu. K namítanému
opomenutí a nesprávnému hodnocení důkazů žalovaný uvedl, že Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 6 Afs 221/2020 - 53 posoudil projednávanou věc komplexně, včetně hodnocení
dostatečnosti a správnosti dokazování provedeného daňovými orgány. Tuto námitku navíc
stěžovatel neuplatnil v podané žalobě, ač tak učinit mohl, jedná se tedy o námitku v kasační
stížnosti nepřípustnou. Stěžovatel dle žalovaného ani neuvedl, v čem konkrétně spočívá chybné
hodnocení konkrétních důkazů.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není přípustná.
[10] Podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), je
nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[11] Krajský soud rozhodoval napadeným rozsudkem znovu poté, kdy bylo jeho původní
rozhodnutí v totožné věci (rozsudek ze dne ze dne 17. 6. 2020, č. j. 55 Af 16/2018 - 52) zrušeno
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, č. j. 6 Afs 221/2020 - 53.
[12] Institut nepřípustnosti opakované kasační stížnosti brání tomu, aby se Nejvyšší správní
soud znovu zabýval věcí, „u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný
pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“ (nález Ústavního soudu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, N 119/37 SbNU 519). Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu k tomu následně uvedl: „Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení
o kasační stížnosti by postrádalo smysl, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly
nastat toliko dvě možné situace. Buď by kasační soud setrval na svém původním názoru, takže by věcné
projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele žádný význam, nebo by vyslovil právní názor jiný, takže
by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních
rozhodnutí“ (usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, bod
[21]).
[13] Právním názorem (tzn. závěry o aplikaci a interpretaci práva), vysloveným ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu, je krajský soud v dalším řízení vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.)
a v zásadě se od něj nemůže odchýlit. Právním názorem, který sám v téže věci vyslovil
v předchozím zrušujícím rozsudku, je vázán i Nejvyšší správní soud a změny původně
vysloveného právního názoru se senát rozhodující o nové kasační stížnosti nemůže domoci
ani předložením věci rozšířenému senátu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS). Pokud tedy stěžovatel
v nyní vedeném řízení požaduje předložení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu s poukazem na tvrzenou rozpornost závěrů vyslovených v předchozím
rozsudku Nejvyššího správního soudu v totožné věci (č. j. 6 Afs 221/2020 - 53) s jinými jeho
rozsudky, v uvedené věci se již tímto způsobem nemůže domoci změny právního názoru
na spornou právní otázku, kterou Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku
č. j. 6 Afs 221/2020 - 53 závazně vyřešil (nejen pro krajský soud, ale i pro sebe samého).
[14] Jedinou zákonem předvídanou výjimkou z nepřípustnosti opakované kasační stížnosti je
námitka, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
K tomu však v posuzované věci nedošlo, neboť krajský soud v napadeném rozsudku právní
názor Nejvyššího správního soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku č. j. 6 Afs 221/2020 - 53
plně následoval. Ani stěžovatel ostatně v kasační stížnosti netvrdí opak.
[15] Ze zákazu opakované kasační stížnosti dále judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec dosloveného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další
výjimky, které brání odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí. Jedná se typicky o situace, kdy je
původní zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu (zcela nebo zčásti) odůvodněn závažným
procesním pochybením krajského, nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, nedostatečným
zjištěním skutkového stavu věci či jinou vadou, pro kterou Nejvyšší správní soud nemohl
v předcházejícím řízení přistoupit k posouzení věci samé (výše citované usnesení rozšířeného
senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165, bod [24]). O žádnou z uvedených situací se však v nyní
posuzované věci nejednalo, jakož ani o to, že by první kasační stížnost byla podána ve vztahu
k jiné části rozsudku krajského soudu a druhá kasační stížnost napadala jeho část jinou.
[16] Aplikaci §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. pak nebrání ani skutečnost, že předchozí
a následnou kasační stížnost podali rozdílní účastníci řízení před krajským (městským) soudem
či osoby zúčastněné na řízení. Byla-li rozhodná právní otázka Nejvyšším správním soudem plně
vyřešena k předchozí kasační stížnosti jiného účastníka, mohou i osoby odlišné od původního
stěžovatele k této otázce v následné kasační stížnosti přípustně namítat pouze to, že se krajský
soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (nález Ústavního soudu
ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 926/19, N 129/95 SbNU 66, bod 23). Obsahem kasační
stížnosti stěžovatele (tj. v pořadí druhé kasační stížnosti v uvedené věci) je totožný předmět sporu
(zda k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník na stěžovatele došlo již v jiném členském
státě Evropské unie) jako v případě prvé kasační stížnosti podané ze strany žalovaného. Tím byla
zřetelně vymezena sporná otázka, kterou Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím
rozsudku č. j. 6 Afs 221/2020 - 53 jednoznačně a jasně vyřešil, a stěžovatel měl jako účastník
řízení možnost se k ní vyjádřit a uplatnit veškerou relevantní argumentaci, což také učinil.
[17] Již v citovaném předchozím rozsudku Nejvyšší správní soud v plné šíři zhodnotil
správnost a zákonnost úvah daňových orgánů stran okamžiku převodu práva na stěžovatele
nakládat se zbožím jako vlastník a tyto považoval za přesvědčivé a dostatečně podložené.
Ze závěrů citovaného rozsudku č. j. 6 Afs 221/2020 - 53 (bod [31]) lze nepochybně dovodit,
že dle názoru Nejvyššího správního soudu se žalovaný správně a dostatečně vypořádal s otázkou,
kdy došlo k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník na nynějšího stěžovatele (stočením
PHM v rafinerii do cisterny dopravce), jakož i s otázkou, kdo ve sporných případech zajišťoval
přepravu (stěžovatel). To byly rozhodné otázky pro závěr, že nabyl-li stěžovatel právo nakládat
se zbožím jako vlastník v jiném členském státě, nemohlo se místo plnění nacházet v České
republice, a žalobce proto nemohl uplatnit nárok na odpočet daně. Konkrétní okolnosti svědčící
pro správnost závěru žalovaného pak Nejvyšší správní soud přehledně shrnul v bodě [25]
citovaného rozsudku č. j. 6 Afs 221/2020 - 53. Uplatněné kasační námitky (včetně tvrzeného
neprokázání, kdo byl první pořizovatel, na kterého bylo převedeno na území jiného členského
státu Evropské unie právo nakládat se zbožím jako vlastník; které z dodání v rámci řetězové
dodávky splňuje všechny podmínky intrakomunitárního plnění; zda některá z předcházejících
dodání zboží nebyla spojena s přepravou; jaký byl celý řetězec subjektů, atd.) se přitom opětovně
pokoušejí zpochybnit dostatečnost a správnost provedeného dokazování ze strany žalovaného
a zvrátit závazné závěry předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. č. j. 6 Afs 221/2020 - 53, vydaného v téže věci, o který krajský soud v dalším řízení opřel
odůvodnění zamítavého rozsudku. Z důvodů předestřených výše však již sporná otázka nemůže
být správními soudy opětovně posuzována.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tak kasační stížnost odmítl podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) a §120 s. ř. s.] jako nepřípustnou, neboť se jedná
o opakovanou kasační stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu, který rozhodoval znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
[20] Jelikož byla kasační stížnost odmítnuta, rozhodl Nejvyšší správní soud zároveň o vrácení
již zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč stěžovateli dle §10 odst. 3 věta třetí zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a jeho vyplacení k rukám zástupce ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení (§10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu