ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.186.2021:28
sp. zn. 6 As 186/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové
a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: ONIO s.r.o., sídlem
Vídeňská 101/119, Brno, zastoupená Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem
Na Hutích 661/9, Praha 6, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední
inspektorát, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 1. 2020, č. j. ČOI 1111/20/O100/3000/Ber/Št, sp. zn. ČOI 6983/19/3000, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021,
č. j. 29 A 37/2020 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihomoravského a Zlínského kraje, vydal
dne 8. 10. 2019 pod č. j. ČOI 122811/19/3000/R/Hol rozhodnutí, jímž uznal žalobkyni vinnou
ze spáchání pěti přestupků podle zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. První dva
ze spáchaných přestupků spočívaly v tom, že ve dnech 15. 1., 16. 1. a 3. 4. 2019 při vkládání zboží
do košíků na internetových obchodech žalobkyně www.rucni-naradi.cz a www.w-pneumatiky.cz
automaticky přiřazovala do nákupního košíku spotřebitele položku „Pojištění za akční cenu“ v ceně
59 Kč, resp. 79 Kč, čímž se dopustila nekalé obchodní praktiky ve smyslu §4 odst. 1 a 4 zákona
o ochraně spotřebitele. Žalobkyně tím naplnila skutkovou podstatu přestupku podle §24
odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Dalších dvou přestupků se žalobkyně
dopustila tím, že na totožných internetových obchodech žalobkyně www.rucni-naradi.cz
a www.w-pneumatiky.cz uváděla klamavé informace o lhůtě pro odstoupení od kupní smlouvy,
čímž se dopustila klamavého jednání podle §4 odst. 1 a 4 zákona o ochraně spotřebitele
ve spojení s §5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Naplnila tedy skutkovou podstatu
přestupku podle §24 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Posledního přestupku se žalobkyně dopustila
tím, že na internetovém obchodě www.w-pneumatiky.cz řádně neinformovala spotřebitele
o podmínkách uplatnění práv z vadného plnění, čímž porušila povinnost podle §13 zákona
o ochraně spotřebitele, tedy naplnila skutkovou podstatu přestupku podle §24 odst. 7 písm. l)
zákona. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Ačkoli napadla rozhodnutí
žalovaného v celém rozsahu, její žalobní argumentace směřovala výhradně proti přestupkům
týkajícím se automatického vkládání položky „Pojištění za akční cenu“ do spotřebitelova
elektronického nákupního košíku bez předchozího souhlasu spotřebitele.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Neshledal žalobkyní namítanou nepřezkoumatelnost vydaných správních rozhodnutí. Dle jeho
názoru je z vydaných rozhodnutí zřejmé, že se správní orgány věcí samou náležitě zabývaly
a neopomněly vypořádat žádnou z uplatněných námitek žalobkyně. Z vydaných správních
rozhodnutí je dle krajského soudu patrný vztah mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním
posouzením, přičemž závěry, k nimž správní orgány v projednávaném případě dospěly, jsou
v odůvodnění rozhodnutí vyjádřeny srozumitelně, nejsou vnitřně rozporné a mají oporu
v náležitě zjištěném skutkovém stavu, jakož i v provedených důkazech. Bylo tedy možné je
soudně přezkoumat.
[4] Krajský soud poukázal na skutečnost, že jedním ze znaků nekalé obchodní praktiky
ve smyslu §4 zákona o ochraně spotřebitele je porušení požadavků na odbornou péči ze strany
podnikatele. Porušení požadavků na odbornou péči krajský soud spatřoval v jednání žalobkyně
spočívajícím v tom, že spotřebitelům byla bez jejich předchozího souhlasu do elektronického
nákupního košíku vkládána služba pojištění zásilky v hodnotě 59 Kč, resp. 79 Kč. To krajský
soud považoval ve shodě s žalovaným za jednání rozporné se svobodnou vůlí spotřebitele,
a tudíž za jednání nepoctivé, které je svou povahou schopné ovlivnit ekonomické chování
spotřebitele. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že při větším množství položek
obsažených v elektronickém nákupním košíku spotřebitel může přehlédnout položku pojištění
zásilky a tuto službu zakoupit, aniž ji chtěl. Krajský soud takové jednání nepovažoval za poctivou
obchodní praktiku. Měl za to, že obsahem spotřebitelova nákupního košíku mají být pouze
takové položky, které spotřebitel vědomě a cíleně hodlá zakoupit.
[5] Krajský soud nesouhlasil ani s argumentací žalobkyně, která položku pojištění staví
na roveň balného, dopravného či volby způsobu platby. V takovém případě by dle krajského
soudu byla tato položka nabízena v následující fázi po uzavření nákupního košíku, nikoli jako
součást nákupního košíku, tedy jako jeden z předmětů koupě. Dle krajského soudu je navíc
zřejmé (a to i průměrnému spotřebiteli), že určení způsobu platby či volba dopravy představují
obligatorní náležitosti nákupu, bez kterých nelze nákup ukončit. To však neplatí u služby
pojištění zásilky, která je pouze fakultativním službou, bez které lze nákup dokončit.
[6] Vkládání pojištění zásilky do nákupního košíku bez vědomí a cílené volby spotřebitele
vede dle krajského soudu také k podstatnému narušení ekonomického chování spotřebitele,
jelikož může pojištění zásilky v košíku přehlédnout, což nakonec způsobí, že zaplatí za službu,
kterou si neobjednal nebo nepřál objednat. Tato praktika tak dle krajského soudu významně
narušuje schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí (jako další obligatorní znak
naplnění skutkové podstaty nekalé obchodní praktiky).
[7] Závěrem se krajský soud vypořádal také s argumentací žalobkyně založenou na rozsudku
Soudního dvora EU ze dne 16. 7. 1998 ve věci C-210/96, Gut Springenheide GmbH a Rudolf Tusky
proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachung, ze kterého plyne,
že průzkum veřejného mínění či znalecký posudek je pro účely toho, jak velká část spotřebitelů
vnímá praktiku jako nekalou, vhodné provést za situace, kdy mají národní soudy obzvláště velké
potíže s posouzením klamavé povahy jednání podnikatele. Krajský soud se s požadavkem
žalobkyně na provedení průzkumu veřejného mínění či znaleckého posudku neztotožnil,
jelikož o vině žalobkyně bylo možno v souzené věci učinit závěry i bez znaleckého posouzení
či provádění průzkumu veřejného mínění.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, v níž nesouhlasila se závěry krajského soudu, že se dopustila porušení odborné péče
jako jednoho ze znaků nekalé obchodní praktiky. Stěžovatelka uvedla, že k porušení odborné
péče nemohlo dojít, jelikož pojištění zásilky nebylo řazeno mezi ostatními položkami košíku,
ale vždy až na jeho konci, což doložila připojenou fotodokumentací. Stěžovatelka taktéž
rozporovala závěr krajského soudu, že součástí košíku mají být výhradně položky,
pro které spotřebitel internetový obchod navštívil, nikoli ostatní služby související s nákupem.
Stěžovatelka se domnívala, že je to podnikatel, kdo sám určuje, zda obsahem košíku bude
výhradně předmět nákupu nebo také ostatní související služby. Zákon neobsahuje závaznou
normu týkající se obsahu spotřebitelského košíku. Dle stěžovatelky nemůže být porušením
odborné péče umístění ostatních služeb do košíku, pokud jsou dostatečně odlišeny od zbylého
obsahu košíku. Spotřebitel v takovém případě nemůže učinit rozhodnutí, které učinit nechce.
[9] Stěžovatelka citovala závěry plynoucí z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci
sp. zn. 3 Cmo 460/2005, dle kterých na internetového uživatele, který má záměr navštívit určitou
webovou stránku, je nutno pohlížet jako na věci znalého „spotřebitele“, který je povinen dbát
každého písmene, číslice a znaménka, aby přesně označil internetovou adresu, kterou chce
navštívit (v opačném případě se vystavuje riziku, že bude následovat načtení nechtěné webové
stránky). Stěžovatelka tento případ připodobňuje k nyní řešené věci a je toho názoru,
že průměrný spotřebitel má být dostatečně obezřetný. Má si tedy být vědom nejen každé položky
obsažené v nákupním košíku, ale též očekávat, že bude činit volbu ohledně služeb souvisejících
s nákupem na internetu. Tuto argumentaci stěžovatelka podpořila odkazem na rozsudek
Soudního dvora EU ze dne 10. 11. 1982 ve věci C-261/81, Walter Rau Lebensmittelwerke proti De
Smedt PVBA, dle kterého se od spotřebitele vyžaduje určité kontrolní úsilí ke zjištění, jaké zboží
kupuje (spotřebitel může být o skutečnosti, že výrobek je margarín, nikoli máslo, informován
i jinak než tím, že margarín bude prodáván ve formě kostky).
[10] Stěžovatelka nesouhlasila ani s právním hodnocením krajského soudu stran naplnění
dalšího znaku nekalé obchodní praktiky, a sice narušení ekonomického chování spotřebitele.
Upozornila, že definičním znakem narušení ekonomického chování spotřebitele je ve smyslu §2
odst. 1 písm. s) zákona o ochraně spotřebitele takový zásah podnikatele, který významně zhoršuje
schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí, což vede k tomu, že učiní rozhodnutí
ohledně koupě, které by jinak neučinil. Krajský soud se dle stěžovatelky dostatečně nevěnoval
otázce významnosti vlivu jednání stěžovatelky na rozhodnutí ohledně koupě spotřebitele.
[11] Neztotožnila se rovněž s argumentací krajského soudu, který v napadeném rozsudku činí
rozdíly mezi službami zbytnými a nezbytnými k dokončení internetového nákupu, s tím,
že u služeb nezbytných považuje předvolbu za povolenou a u služeb zbytných za nekalou
obchodní praktiku. Pokud krajský soud činí rozdíly mezi službami zbytnými a nezbytnými, chybí
v odůvodnění napadeného rozsudku kategorizace jednotlivých služeb.
[12] Krajský soud dle názoru stěžovatelky také dostatečně neobjasnil, proč se průměrný
spotřebitel cítí být takovou praktikou oklamán. Bez dalšího pak v této souvislosti uvedl, že není
nutné provádět průzkum veřejného mínění ani znalecký posudek, neboť v projednávaném
případě lze nekalost obchodní praktiky jednoznačně dovodit. Stěžovatelka opětovně připomněla
rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-210/96, Gut Springenheide GmbH a Rudolf Tusky
proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachung. Dle jejího názoru nelze
dospět k jednoznačnému závěru, že se skutečně jedná o nekalou obchodní praktiku. Měla za to,
že bylo na místě provedení průzkumu veřejného mínění či vypracování znaleckého posudku,
které by potvrdily či vyvrátily, zda je sporná praktika z pohledu průměrného spotřebitele skutečně
vnímána jako nekalá či nikoli.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že žalobkyně
se dopustila porušení odborné péče tím, že spotřebiteli vkládala položku pojištění zásilky
do nákupního košíku automaticky, bez jeho vědomí, souhlasu či aktivního přičinění.
Dle žalovaného se ve spotřebitelově košíku neměla objevovat žádná položka zboží či služby,
k jejíž koupi spotřebitel aktivně neprojeví vůli. Žalovaný souhlasil s tím, že průměrný spotřebitel
by měl být obezřetný, je však nepřijatelné, aby podnikatel úmyslně vkládal spotřebiteli
do nákupního košíku zboží či službu, o které neprojevil aktivní zájem. Dle žalovaného není
pochyb o tom, že stěžovatelčino jednání vedlo k podstatnému narušení ekonomického chování
spotřebitele, když za něj sama učinila rozhodnutí o vkladu položky pojištění zásilky do košíku,
čímž omezila možnost učinit informované rozhodnutí.
[14] Žalovaný nesouhlasil ani s připodobněním pojištění zásilky k volbě způsobu přepravy
či platby, které považuje (stejně jako krajský soud) za obligatorní náležitosti, bez kterých nelze
nákup na internetovém portálu dokončit, zatímco bez pojištění tak učinit lze. Je tedy třeba na ně
nahlížet jako na službu, který by spotřebitel měl objednat pouze aktivním jednáním. Žalovaný
upozornil na skutečnost, že služby týkající se dopravy a platby se volí v samostatném kroku
následujícím až po schválení obsahu košíku, a to na rozdíl od pojištění, které stěžovatelka vložila
přímo do nákupního košíku.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[16] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve uplatnila námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud se této
námitce věnoval přednostně, neboť její důvodnost by sama o sobě postačovala ke zrušení
napadeného soudního rozhodnutí. Ve své judikatuře přitom Nejvyšší správní soud již mnohokrát
konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných a jakým způsobem
rozhodné skutečnosti posoudil. V projednávaném případě Nejvyšší správní soud neshledal,
že by v napadeném rozsudku absentoval některý z výše uvedených požadavků. Krajský soud
se také řádně a srozumitelně vypořádal s veškerými žalobními námitkami, napadený rozsudek
proto není namítanou nepřezkoumatelností zatížen.
[17] Nejvyšší správní soud poté mohl přistoupit k věcnému přezkumu jednotlivých kasačních
námitek, přičemž se neztotožnil se stěžovatelčinou argumentací, že krajský soud (a rovněž
žalovaný) nesprávně kvalifikoval její jednání jako nekalou obchodní praktiku.
[18] Pokud se jedná o vlastní postup při posuzování toho, zda konkrétní jednání naplňuje
znaky nekalé obchodní praktiky, krajský soud v napadeném rozsudku správně poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 7 As 110/2014 - 52,
dle kterého je nutno nejprve zkoumat, zda posuzovaná praktika naplňuje znaky některé z praktik
uvedených v přílohách č. 1 a č. 2 zákona o ochraně spotřebitele, nebo zda se jedná o zakázanou
praktiku dle §5a zákona o ochraně spotřebitele. Teprve v případě, kdy praktika nespadá pod výše
uvedené, dochází ke zkoumání naplnění znaků generální klauzule ve smyslu §4 odst. 1 zákona
o ochraně spotřebitele, mezi které patří (i) rozpor s požadavky odborné péče, (ii) podstatné narušení
nebo způsobilost takového jednání podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, (iii) a to tak,
že spotřebitel - kdyby takových nekalých praktik nebylo - by takové rozhodnutí nikdy neučinil.
[19] Podle §2 odst. 1 písm. p) zákona o ochraně spotřebitele se rozumí odbornou péčí úroveň
zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která
odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
[20] Pokud se jedná o rozpor stěžovatelčina jednání s požadavky odborné péče, Nejvyšší
správní soud se neztotožňuje se stěžovatelčinou argumentací, že se v daném případě nejednalo
o porušení požadavků odborné péče, pokud se položka pojištění zásilky zobrazila
vždy až na konci elektronického nákupního košíku. Nejvyšší správní soud nejprve připomíná,
že stěžovatelce nebylo vytýkáno nabízení pojištění zásilky jako doplňkové služby, nýbrž to, jakým
způsobem tak v tomto konkrétním případě (na internetových stránkách konkrétních e-shopů)
činila. Nejvyšší správní soud souhlasí s posouzením krajského soudu a správních orgánů,
že se stěžovatelka dopustila porušení požadavků na odbornou péči tím, že automaticky vkládala
položku pojištění spotřebitelům do nákupního košíku, aniž o tom spotřebitel věděl či se o to sám
přičinil, tedy aniž sám vědomě a cíleně provedl tuto volbu. Naplnění požadavku na odbornou
péči podnikatelem spočívá ve vytvoření autonomního prostoru, v němž se spotřebitel může
svobodně rozhodnout ohledně zájmu o určité zboží či službu a posléze přistoupit k realizaci
vlastní vůle. Podobně jako je nemyslitelné, aby při fyzickém nákupu podnikatel vkládal
do spotřebitelova košíku zboží, o které neprojevil zájem, platí stejný požadavek i ve virtuálním
prostoru elektronického obchodování. Pokud stěžovatelka argumentuje, že postačuje,
je-li automaticky vkládaná služba do elektronického košíku dostatečně oddělena, v souzené věci
tomu tak nebylo. Služba pojištění totiž byla vkládána jako jedna ze zakoupených položek
do nákupního košíku, nikoli odděleně, např. v samostatném kroku nákupu až po schválení
obsahu košíku, a při současném splnění předpokladu, že by spotřebitel mohl sám svým aktivním
jednáním tuto související službu zvolit a doobjednat (např. zatržením prázdné kolonky, jako tomu
bylo v případě volby další nabízené zpoplatněné služby v podobě doživotní záruky). Krajský soud
tedy správně dovodil, že popsané jednání stěžovatelky bylo možno hodnotit jako rozporné
s odbornou péčí vyžadovanou při obchodním styku se spotřebitelem. Těžko lze považovat
za dodržení požadavků na odbornou péči, jestliže podnikatel přidá k nákupu spotřebitele další
položku, aniž jej o tom informuje či jej na tuto skutečnost upozorní, a spoléhá na to,
že si spotřebitel této skutečnosti všimne a v případě nezájmu položku vyloučí, jinak mu bude
automaticky naúčtována.
[21] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních
praktikách považuje za průměrného spotřebitele osobu, která má dostatek informací a je
v rozumné míře pozorná a opatrná, a to s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory.
Krajský soud v této souvislosti správně uzavřel, že shora popsanou míru obezřetnosti nelze
po průměrném spotřebiteli rozumně požadovat. Judikaturu, na kterou stěžovatelka poukazovala
na podporu své argumentace, považuje Nejvyšší správní soud v souzené věci za nepřípadnou.
Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cmo 460/2005 vyplývá, že je přijatelné
klást na spotřebitele požadavek rozumné míry pozornosti a opatrnosti při uvádění konkrétní
internetové domény, jinak hrozí navštívení domény nezamýšlené. Pokud jde o rozsudek
Soudního dvora EU ve věci C-261/81, je adekvátní klást na spotřebitele požadavek na určitou
míru pozornosti, aby pouze na základě vyhodnocení tvaru zboží neusuzoval, že se jedná o máslo
(aniž by vzal v potaz, že podobný tvar může mít i margarín), a o potravině se tedy přesvědčil
i prostřednictvím informací zveřejněných na obalu. Oba tyto případy se zjevně od posuzované
věci liší tím, že příčina, která způsobila nechtěný následek (návštěva nechtěné internetové
domény a zakoupení margarínu namísto másla) má původ výhradně v nepozorném jednání
spotřebitele, zatímco v posuzované věci do procesu vzniku nechtěného následku jako prvotní
iniciátor vstupuje stěžovatelka, která svým jednáním vyvolává stav, v němž musí aktivní
a pozorný spotřebitel odstranit nechtěnou položku z nákupního košíku, a neaktivní či nepozorný
spotřebitel pak dokonce musí uhradit službu, o niž vůbec neměl zájem.
[22] Stran naplnění dalšího znaku nekalé obchodní praktiky, kterým je podstatné narušení
ekonomického chování průměrného spotřebitele, Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho definice je
obsažena v §2 odst. 1 písm. s) zákona o ochraně spotřebitele jako použití obchodní praktiky,
která významně zhoršuje schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí, což vede k tomu, že učiní
rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.
[23] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že krajský soud se důkladněji nezabýval
významností této praktiky na zhoršení schopnosti spotřebitele učinit informované rozhodnutí,
s čímž však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Do značné míry se argumenty vztahující
se k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nekalé obchodní praktiky kryjí s argumenty
ohledně naplnění znaku porušení požadavků odborné péče. Tím, že stěžovatelka nevytvořila
spotřebiteli autonomní prostor, v němž by se sám informovaně rozhodl, zda využije nabídku
služby pojištění zásilky a aktivně se o ni přičinil (např. prostřednictvím zaškrtnutí připravené
kolonky), ale tuto službu sama aktivně vkládala spotřebiteli do nákupního košíku, významně
narušila (a v některých případech dokonce zcela eliminovala) informované rozhodnutí
spotřebitele. Spotřebitel se v důsledku tohoto postupu dostává do pozice, ve které je proces
vytváření informovaného rozhodnutí deformován. V případě negativního rozhodnutí směrem
k uvedené službě je zbaven možnosti konkludentního vyjádření nezájmu, která mu obecně náleží
jako slabší straně v obchodním styku. Pokud dokonce spotřebitel během nákupu postupuje
nepozorně a vložené položky v nákupním košíku si nevšimne, je možnost informovaného
rozhodnutí vyloučena.
[24] Na rámec výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud doplňuje, že ve smyslu §4 odst. 4
zákona o ochraně spotřebitele jsou nekalé obchodní praktiky zakázány před rozhodnutím
ohledně koupě, v průběhu rozhodování a po učinění rozhodnutí. Nebylo by tedy možné
argumentovat ani tím, že jsou na spotřebitele kladeny požadavky na určitou míru pozornosti,
přičemž při této míře pozornosti může spotřebitel aktivně odebrat nechtěné zboží z košíku.
Nic to totiž nemění na tom, že se položka pojištění zásilky objevila v nákupním košíku
v důsledku nekalé obchodní praktiky před rozhodnutím spotřebitele ohledně koupě. Nejvyšší
správní soud tedy ve shodě s krajským soudem konstatuje, že i způsobilost narušit ekonomické
chování spotřebitele (jako znak skutkové podstaty nekalé obchodní praktiky) stěžovatelka svým
jednáním v souzené věci naplnila.
[25] Krajský soud také správně provedl rozlišení mezi neopomenutelnými a opomenutelnými
službami. Není pochyb o tom, že bez volby dopravy či způsobu platby není možné nákup
v internetovém obchodě úspěšně dokončit. V takovém případě je tedy odůvodněn požadavek
klást na spotřebitele vyšší míru pozornosti a opatrnosti než u služeb opomenutelných. Pojištění
zásilky je naproti tomu službou fakultativní, bez níž je možné koupi bez problémů dokončit,
a tedy je výhradně na vůli spotřebitele, zda nabízenou službu využije či nikoli. Není proto
přijatelné, aby u opomenutelné služby byl požadavek na míru pozornosti a opatrnosti spotřebitele
ještě vyšší než u služeb neopomenutelných. Průměrný spotřebitel neočekává, že se v jeho
nákupním košíku objeví položka, o jejíž koupi aktivně neprojevil vůli. U kroku volby dopravy
a způsobu platby však musí předpokládat, že po něm bude vyžadována součinnost
(např. zadáním doručovací adresy, volbou pobočky pro vyzvednutí objednaného zboží
nebo zadáním platebních údajů apod.). Lze tedy uzavřít, že opomenutelné a neopomenutelné
služby nabízené při nákupu v internetovém obchodě mají rozdílné vlastnosti a význam
a jako k takovým je nutno k nim přistupovat.
[26] Nejvyšší správní soud přisvědčil i závěrům krajského soudu, pokud jde o vhodnost
a potřebnost průzkumu veřejného mínění či vypracování znaleckého posudku. Ze stěžovatelkou
odkazovaného rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-210/96 vyplývá, že pokud soudy
členských států nejsou schopny bez důvodných pochybností posoudit, zda je konkrétní obchodní
praktika podnikatele nekalá, je vhodné, aby byl vypracován znalecký posudek nebo proveden
průzkum veřejného mínění týkající se vnímání dané obchodní praktiky mezi spotřebiteli. Nejvyšší
správní soud má však v projednávané věci ve shodě s krajským soudem za prokázané,
že automatické vkládání položky do nákupního košíku spotřebitele představuje ze strany
stěžovatelky porušení požadavku odborné péče, který je možný na stěžovatelku jako
na podnikatele klást vzhledem k jejím odborným předpokladům pro výkon podnikatelské
činnosti. Současně má Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) za to, že na spotřebitele
naopak nelze klást požadavek na pozornost a obezřetnost při kontrole nákupního košíku
v takové míře, která by jej vedla k pochybnostem o tom, že se v košíku (ne)nachází pouze takové
položky, které zvolil k nákupu. Závěr, že posuzovaná praktika má minimálně potenciál narušit
ekonomické chování spotřebitele, tak je možno učinit i bez nutnosti vypracování znaleckého
posudku či zadání provedení průzkumu veřejného mínění. Závěry rozsudku Soudního dvora EU
ve věci C-210/96 se tedy v souzeném případě neuplatní.
[27] Krajský soud tak v napadeném rozsudku dospěl ke správnému právnímu závěru,
že se stěžovatelka svým jednáním dopustila nekalé obchodní praktiky dle §4 odst. 1 a 4 zákona
o ochraně spotřebitele, a naplnila tak znaky skutkové podstaty přestupku podle §24 odst. 1
písm. a) téhož zákona.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
a odst. 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu