ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.294.2021:35
sp. zn. 6 As 294/2021 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa
Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: BRADLEC, spol. s r.o.,
IČO 08598088, sídlem Bradlecká Lhota č. p. 127, zastoupená MUDr. Mgr. Ivanem Langerem,
advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, proti žalovanému: Policejní prezidium
České republiky, sídlem Strojnická 27, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. června 2020 č. j. PPR-14193-3/ČJ-2020-990450, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2021
č. j. 30 A 74/2020 - 123,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, odbor služby pro zbraně a bezpečnostní
materiál, pracoviště Semily (dále jen „krajské ředitelství policie“), usnesením ze dne
6. března 2020 č. j. KRPL-113165-3/ČJ-2019-1811IZ podle §66 odst. 1 písm. c)
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastavilo řízení o žádosti žalobkyně ze dne
16. prosince 2019 o povolení provozování střelnice k podnikatelským účelům na pozemcích
p. č. 165/1, 165/2, 164/2 a st. p. č. 219 v k. ú. Bradlecká Lhota (dále též „střelnice Bradlecká
Lhota“). Krajské ředitelství policie zastavilo řízení z toho důvodu, že žalobkyně ve stanovené
lhůtě neodstranila podstatnou vadu žádosti spočívající v tom, že k žádosti nepřipojila platnou
listinu prokazující oprávnění užívat nemovitosti jako střelnici dle §52 odst. 4 písm. a)
zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění
do 29. ledna 2021. Žalovaný rozhodnutím označeným v návětí zamítl odvolání žalobkyně
a usnesení krajského ředitelství policie potvrdil.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“), který její žalobu rozsudkem označeným v návětí zamítl. Uvedl, že rozhodující
právní otázkou bylo posouzení toho, zda rozhodnutí Vojenského stavebního úřadu (dále
jen „VSÚ“) ze dne 14. listopadu 1980 č. j. 101-24-424, jímž VSÚ povolil tehdejšímu vojenskému
útvaru 8022 Jičín trvalý provoz (užívání) pěchotní střelnice v Jičíně – Bradlecké Lhotě,
lze považovat za listinu prokazující splnění podmínky dle §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních.
Původně přitom byla střelnice Bradlecká Lhota střelnicí vojenskou a povinnosti provozovatele
zavazovaly přímo příslušné velitele. Dále podle krajského soudu prodejem nemovitostí tvořící
areál střelnice ze strany České republiky, resp. Ministerstva obrany soukromému subjektu
(společnosti MULTIAGRO v. o. s. Slatina, která je pronajala žalobkyni) odpadla zákonná výjimka
stanovená §1 odst. 1 písm. e) zákona o zbraních, dle níž se na střelnice provozované
Ministerstvem obrany a ozbrojenými silami České republiky zákon o zbraních nevztahuje.
Uvedené rozhodnutí VSÚ tak na právního nástupce původního vlastníka střelnice Bradlecká
Lhota dle názoru krajského soudu nepřešlo. Krajské ředitelství policie tudíž postupovalo správně,
pokud po žalobkyni požadovalo předložení podkladů vymezených v §52 odst. 4 písm. a) zákona
o zbraních, a to včetně listiny prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici,
jelikož rozhodnutí VSÚ takovou listinou není. Krajský soud též konstatoval, že střelnice
Bradlecká Lhota není vyňata z věcné působnosti obecného stavebního úřadu, kterým je Městský
úřad Lomnice nad Popelkou, přičemž listinou prokazující oprávnění užívat nemovitost
jako střelnici by mohlo být právě pravomocné kolaudační rozhodnutí tohoto úřadu [§119
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Krajský soud
uzavřel, že na daných závěrech nejsou způsobilé nic změnit ani další listiny předložené žalobkyní,
ať už během správního nebo soudního řízení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Namítala, že závěr správních orgánů a krajského soudu o tom, že nepředložila listinu
prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici ve smyslu §52 odst. 4 písm. a) zákona
o zbraních, není správný. Takovou listinou je podle stěžovatelky kolaudační rozhodnutí VSÚ
č. j. 101-24-424, které je bezvadným správním aktem vydaným příslušným stavebním úřadem
v souladu s tehdy platným zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon). Zákonná úprava kolaudace podle dřívějšího a současného zákona je přitom
dle stěžovatelky totožná. Z hlediska zákonných požadavků tedy nedošlo ke změně a kolaudační
rozhodnutí splňuje nároky, které na ně klade zákonný odkaz v zákoně o zbraních. Bylo-li
tak kolaudační rozhodnutí vydáno v souladu s tehdy platným stavebním zákonem a nebylo
doposud zrušeno, má stěžovatelka za to, že splnila svou povinnost a předložila listinu prokazující
oprávnění užívat nemovitost jako střelnici.
[4] Stěžovatelka poukázala rovněž na změnu zákona o zbraních zákonem č. 229/2016 Sb.,
který mj. upravil znění §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních do rozhodného znění,
přičemž původně ustanovení ukládalo k žádosti o povolení k provozování střelnice připojit
kolaudační rozhodnutí příslušného stavebního úřadu nebo jiného úřadu, je-li potřebné
podle zvláštního právního předpisu. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že se jedná o „formální
úpravu textu upřesňující dosavadní ustanovení, neboť kolaudační rozhodnutí (resp. souhlas)
nemusí být s ohledem na další postupy dle stavebního zákona ve všech případech zřizování
střelnic vydáváno.“ Z toho dle stěžovatelky plyne, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit
provozovateli k žádosti předložit i jiné podklady, z nichž by vyplývala možnost užívat nemovitost
jako střelnici. Stavební zákon č. 50/1976 Sb. podle stěžovatelky nijak neomezoval platnost
kolaudačních rozhodnutí na konkrétní uživatele, a proto nemá rozhodnutí krajského soudu oporu
v zákoně. Stěžovatelka uzavřela, že samotný zákon č. 162/1949 Sb., o zbraních a střelivu,
předpokládal v §17 provozování střelnic nevojenskými osobami.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí VSÚ č. j. 101-24-424 bylo
vydáno pro útvar Československé lidové armády č. 8022 Jičín s tím, že osobou odpovědnou
za provoz střelnice je velitel tohoto útvaru. Rozhodnutí podle žalovaného bylo vydáno
za určitého právního stavu a na základě posouzení splnění podmínek provedení stavby
vycházejících z příslušných předpisů účinných v době jeho vydání. Užívání střelnice tedy bylo
dle rozhodnutí přípustné zejm. při dodržení povinností dle vojenských předpisů a dalších
dokumentů, které nejsou součástí spisového materiálu a jsou spojeny s vojenským subjektem.
Plnění takových povinností provozovatele střelnice by se po stěžovatelce dle názoru žalovaného
obtížně vymáhalo. Dále žalovaný konstatoval, že nezastává restriktivní výklad §52 odst. 4
písm. a) zákona o zbraních, který by ztotožňoval listinu prokazující oprávnění užívat nemovitost
jako střelnici toliko s kolaudačním rozhodnutím. Stěžovatelka však jiný dokument než rozhodnutí
VSÚ v daném kontextu nepředložila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[7] Podle §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních, ve znění do 29. ledna 2021, byl žadatel
k žádosti o povolení k provozování střelnice povinen připojit listinu prokazující oprávnění užívat
nemovitost jako střelnici.
[8] V nyní projednávané věci je nesporné, že za tím účelem stěžovatelka předložila
rozhodnutí VSÚ ze dne 14. listopadu 1980 č. j. 101-24-424, jímž VSÚ povolil tehdejšímu
vojenskému útvaru 8022 Jičín trvalý provoz (užívání) pěchotní střelnice v Jičíně – Bradlecké
Lhotě. Jediná kasační námitka stěžovatelky pak spočívá v tom, že dle jejího názoru má být
uvedené rozhodnutí považováno za listinu ve smyslu §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních.
[9] Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že společnost MULTIAGRO v. o. s. Slatina,
jež stěžovatelce pronajímá nemovitosti, které mají složit k provozování střelnice Bradlecká Lhota,
nabyla tyto nemovitosti koupí od Ministerstva obrany, tedy od subjektu, který dle §1 odst. 3
písm. e) zákona o zbraních zřizuje a provozuje střelnice mimo působnost tohoto zákona.
Z rozhodnutí VSÚ č. j. 101-24-424 a souvisejícího územního rozhodnutí ze dne 4. února 1975
a stavebního povolení ze dne 10. května 1976 je dále zřejmé, že střelnice Bradlecká Lhota byla
zřízena a povolena k užívání jako pěchotní střelnice pro výcvik vojáků Československé lidové
armády. V minulosti se tedy jednalo o vojenské zařízení, nikoliv o střelnici určenou pro veřejnost.
[10] Uvedené má význam z toho důvodu, že se zbraněmi a střelivem bylo na střelnici
Bradlecká Lhota vždy nakládáno dle vojenských postupů a předpisů, neboť všechny relevantní
verze zákona o zbraních a střelivu ze své působnosti vylučují zbraně a střelivo užívané
ozbrojenými silami [viz §13 zákona č. 162/1949 Sb., účinného v době původního povolování
střelnice, §15 a §42 zákona č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu, §2 zákona č. 288/1995 Sb.,
o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), a §1 odst. 3 písm. a) současného
zákona o zbraních]. Vojenskému určení střelnice odpovídá také to, že rozhodnutí VSÚ
č. j. 101-24-424 povoluje užívat střelnici veliteli vojenského útvaru 8022 Jičín, kterého také určuje
za provozovatele a ukládá mu za povinnost mj. užívat střelnici v souladu s interními
normativními akty (vojenskými předpisy) Zákl 1-1 a Stav 1-1.
[11] Změnou vlastníka (a nájemce) a potenciálního provozovatele z Ministerstva obrany
na soukromou obchodní korporaci tudíž došlo k přesunu střelnice a režimu na ní užívaných
zbraní do zcela jiného právního rámce, který původní stavební dokumentace nezohledňuje
(a ani jej zohledňovat nemůže). Nejvyšší správní soud je tudíž ve shodě s krajským soudem
toho názoru, že vzhledem k zásadní změně poměrů nelze rozhodnutí VSÚ č. j. 101-24-424
považovat za listinu prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici ve smyslu §52 odst. 4
zákona o zbraních. Navíc toto rozhodnutí VSÚ č. j. 101-24-424 podmiňovalo oprávnění velitele
příslušného útvaru užívat pěchotní střelnici tím, že se tak bude dít „za podmínek projektové
dokumentace přejímajícího zápisu a provozního řádu pěchotní střelnice č. j. 02616/79“.
Ty však stěžovatelka spolu s rozhodnutím nepředložila, a nebylo tak možno ověřit, zda lze
i nadále tyto podmínky plnit.
[12] Nejvyšší správní soud dodává, že jelikož se již nadále nejedná o stavbu důležitou
pro obranu státu, u které by podle §16 odst. 2 písm. a) stavebního zákona působnost stavebního
úřadu vykonávalo Ministerstvo obrany, spadá střelnice Bradlecká Lhota do působnosti obecného
stavebního úřadu, jímž je ve smyslu §13 odst. 1 písm. d) stavebního zákona Městský úřad
Lomnice nad Popelkou (dále též „městský úřad“). Z vyjádření městského úřadu ze dne
6. února 2020, jež je založeno ve správním spisu, přitom plyne, že území a stavby někdejší
vojenské střelnice „nelze užívat k účelu: Komerční střelnice.“ Toto území totiž není
(k tomuto účelu) užíváno více jak 20 let a stav objektů neodpovídá současným požadavkům
na stavby ani podmínkám pro bezpečné užívání stavby. Podle městského úřadu
je tedy k provozování střelnice nutné nové projednání v územním a stavebním řízení,
jehož výsledkem musí být pravomocné kolaudační rozhodnutí. Toto vyjádření, z něhož vyšly
správní orgány i krajský soud, dle názoru Nejvyššího správního soudu také podporuje závěr,
že rozhodnutí VSÚ č. j. 101-24-424 k povolení provozování střelnice Bradlecká Lhota
za změněných poměrů v současné době nepostačuje.
[13] S ohledem na uvedené je nepřípadná rovněž argumentace stěžovatelky, že zákonná
úprava kolaudace je v současném stavebním zákonu stejná, jako byla ve stavebním
zákonu č. 50/1976 Sb. Textace §82 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. je sice v podstatě
totožná s textací druhé věty §122a odst. 4 stavebního zákona, neboť dle obou ustanovení
se kolaudačním rozhodnutím povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví
se podmínky pro užívání stavby, nicméně určený účel střelnice Bradlecká Lhota doznal zásadních změn.
Významný rozdíl v provozování pěchotní střelnice Ministerstvem obrany (armádou)
za účelem výcviku vojáků a v provozování střelnice soukromou osobou k podnikatelským účelům
spatřuje Nejvyšší správní soud zejm. v tom, že vojenského provozovatele střelnice zavazují
také interní vojenské předpisy a případné rozkazy, kterým „civilní“ (nevojenský) subjekt
nepodléhá. V nyní projednávané věci se to konkrétně projevuje tak, že rozhodnutí VSÚ
č. j. 101-24-424 určuje za provozovatele střelnice velitele konkrétního vojenského útvaru,
který musí při provozu dbát vojenských předpisů Zákl 1-1 a Stav 1-1 a současně musí být splněny
podmínky užívání pěchotní střelnice stanovené „v projektové dokumentaci přejímajícího zápisu
a provozní řádu pěchotní střelnice č. j. 02616/79“.
[14] Relevantní není ani novelizace znění §52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních,
na kterou stěžovatelka též odkazuje. Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí s tím,
že dle rozhodného znění daného ustanovení bylo možné prokázat oprávnění užívat nemovitost
jako střelnici i jinou listinou než kolaudačním rozhodnutím. Stěžovatelka však žádnou
takovou listinu nepředložila a veškerá její argumentace se vztahuje právě k historickému
kolaudačnímu rozhodnutí VSÚ č. j. 101-24-424, pro něž platí to, co je uvedeno výše.
[15] V poslední řadě nemůže právní posouzení Nejvyššího správního soudu zvrátit ani to,
že §17 zákona č. 162/1949 Sb., o zbraních a střelivu, předpokládal provoz střelnic
také nevojenskými osobami. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že střelnice Bradlecká Lhota byla
provozována vojenským útvarem, takže je existence případných dalších, nevojenských střelnic
pro hodnocení této věci bez významu.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů neshledal kasační stížnost
důvodnou, pročež ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl tak bez jednání podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady
nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2022
JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.
předseda senátu