ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.302.2021:33
sp. zn. 6 As 302/2021 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové
a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. B. C., zastoupený
JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1,
proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, sídlem Vítězné
náměstí 1500/5, Praha 6, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2019,
č. j. MO 90858/2019-1304, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. 9. 2021, č. j. 6 Ad 12/2019 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobce JUDr. Jana Bureše, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
prvostupňové rozhodnutí ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky (dále též
„služební funkcionář“) ze dne 1. 2. 2019, č. j. MO 35401/2019-2230. Služební funkcionář
rozhodoval podle §145 odst. 1 písm. i) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, o době
služby pro účely zabezpečení výsluhovými náležitostmi a pro sociální zabezpečení, neboť žalobce
nesouhlasil s vykázanou dobou výkonu služby. Podle §143 odst. 1 zákona o vojácích z povolání
rozhodl tak, že doba trvání služebního poměru žalobce v období od 15. 7. 1993 do 30. 9. 2018
činí 25 roků, 2 měsíce a 15 dnů a že žalobci nenáleží zvýšený zápočet doby služby za období
od 1. 10. 2001 do 31. 12. 2006.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že nebyl-li žalobce v uvedeném období
(tj. v letech 2001 až 2006) služebně zařazen na systemizovaném místě stanoveném ministrem
obrany ve Vojenském zpravodajství (ani na jiném místě odůvodňujícím zvýšený zápočet), nelze
mu zvýšený zápočet doby služby pro účely stanovení výše výsluhového příspěvku přiznat. Výčet
služebních zařazení stanovený právní úpravou je výčtem taxativním a nelze jej rozšiřovat.
Žalobce byl v uvedeném období zařazen na různá služební místa na pracovištích vojenských
útvarů zabývajících se radioelektronickým bojem a průzkumem, která všechna byla v podřízenosti
Generálního štábu Armády České republiky, nikoli Vojenského zpravodajství.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž mimo jiné namítl,
že v uvedeném období (tj. v letech 2001 až 2006) patřilo mezi jeho úkoly i pravidelné řízení
sběru, komplexní vyhodnocování, zpracovávání a odesílání zpravodajských informací, plnění
úkolů dozorčího zpravodajské skupiny či řízení dozorčích zpravodajských skupin. Žalobce
se proto domníval, že fakticky plnil zvláštní úkoly při činnostech podle jiného právního předpisu,
tedy úkoly zpravodajce ve smyslu zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České
republiky (dále jen „zákon o zpravodajských službách“), a to bez ohledu na své formální zařazení
v podřízenosti Generálního štábu Armády České republiky. Dle jeho názoru byly proto naplněny
všechny podmínky, aby doba výkonu jeho služby byla v rozhodném období hodnocena jeden
a půl násobně. Opačný přístup představuje přepjatý formalismus ze strany služebních orgánů,
vedoucí ke zkrácení žalobce na jeho nárocích. Z výkazu dob a žalobcem zastávaných kategorií
funkcí (resp. z vložky výkazu dob) jednoznačně vyplývá, za jaká období měla být doba služby
žalobce násobena koeficientem 1,5. Vložka výkazu dob představuje dle žalobce zásadní podklad
pro stanovení výsluhových náležitostí každého vojáka z povolání. Žalobce poukázal rovněž
na porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání s odůvodněním, že podmínky,
za kterých v minulosti plnil služební úkoly, byly zpětně změněny v jeho neprospěch (výkazy
původně evidovaly zvýšený koeficient a byly dodatečně upraveny). Žalobce také namítal
nerovnost zacházení, neboť vojákům ve srovnatelných situacích, kteří ukončili služební poměr
do konce roku 2015, byla doba služby koeficientem 1,5 násobena.
[4] Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Ad 12/2019 - 33,
zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud
se domníval, že žalobci měl být započten jeden a půl násobek doby výkonu služby podle funkční
náplně jím skutečně vykonávané činnosti v rozhodné době, nikoli podle toho, zda byl žalobce
formálně zařazen do Vojenského zpravodajství.
[5] Uvedený rozsudek však ke kasační stížnosti žalovaného zrušil Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 6 As 299/2020 - 27, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že zákon o vojácích z povolání v §143 odst. 1 písm. b) stanoví dvě
podmínky pro zvýšený zápočet doby výkonu služby pro účel stanovení výše výsluhového
příspěvku. Jednak (i) podmínku formální, kterou je služební zařazení stanovené ministrem obrany
ve Vojenském zpravodajství, a dále (ii) podmínku materiální, jež je splněna, pokud voják plní
zvláštní úkoly při činnostech podle jiného právního předpisu (zákona o zpravodajských
službách). Formální a materiální podmínka musejí být dle Nejvyššího správního soudu splněny
kumulativně, aby voják z povolání mohl nárokovat zvýšený zápočet doby výkonu služby
(podrobněji body [10] až [14] citovaného rozsudku). Nejvyšší správní soud se v citovaném
rozsudku (bod [15]) rovněž zabýval otázkou možného překlenutí jazykového výkladu s ohledem
na zásadu rovného odměňování, avšak v případě žalobce nerovnost v odměňování neshledal.
Dospěl k závěru, že služební zařazení vojáka nelze posuzovat jako zakázané kritérium pro odlišné
odměňování, výše služebního platu vojáka vychází právě z jeho služebního zařazení (§66 odst. 1
zákona o vojácích z povolání).
[6] Městský soud následně v záhlaví označeným rozsudkem (nyní napadeným kasační
stížností) žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku shrnul skutkový stav věci, ze kterého vyplývá,
že žalobce ve sporném období od 1. 10. 2001 do 31. 12. 2006 nebyl služebně zařazen
ve Vojenském zpravodajství, nesplňoval tedy formální podmínku. Městský soud dále obsáhle
citoval nosné pasáže odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 As 299/2020 - 27, odkázal na v něm obsažené závazné závěry, z nichž v novém rozhodnutí
vycházel a na jejichž základě neshledal žalobu důvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Popsal povahu úkolů, které vykonával, a vytkl žalovanému a správním soudům, že nezohlednili
materiální stránku jím vykonávané činnosti. Opakovaně namítal také porušení zásady rovného
odměňování a dále poukázal na skutečnost, že vojákům ve srovnatelných situacích, kteří ukončili
služební poměr do konce roku 2015, byla doba služby koeficientem 1,5 násobena. Rovněž
zopakoval, že za dobu trvání služebního poměru byl personálními orgány ujišťován, že se doba
jeho služby násobí koeficientem 1,5. Pouhou změnu praxe služebních orgánů v roce 2015
(neopírající se o faktickou změnu právní úpravy) stěžovatel považoval za nezákonnou
retroaktivitu a nerovné zacházení.
[8] Stěžovatel rovněž namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom,
že mu městský soud odňal možnost brojit proti posouzení rozhodné otázky (nároku na zvýšený
zápočet výkonu jeho služby) opravným prostředkem. Dle jeho názoru odůvodnění napadeného
rozsudku de facto pouze odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 As 299/2020 - 27, přestože Nejvyšší správní soud městskému soudu vytkl nedostatečné
zdůvodnění některých klíčových otázek. Dle stěžovatele tak městský soud měl prostor
argumentačně obhájit dříve vyslovené právní závěry. Pokud Nejvyšší správní soud městskému
soudu vytýkal, že v dřívějším rozsudku blíže nevysvětlil výklad §143 odst. 1 písm. b) zákona
o vojácích z povolání, nebylo toto pochybení zhojeno ani v nyní napadeném rozsudku. Namísto
toho městský soud rozhodl opačným způsobem a bez dalšího doslovně převzal argumentaci
Nejvyššího správního soudu, aniž se rozhodnou otázkou jakkoli více zabýval.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
i předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 299/2020 - 27 (stejně
jako se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 As 364/2020 - 38,
vydaného v obdobné skutkové věci jiného vojáka z povolání). Stěžovatel byl dle žalovaného
za výkon zpravodajské činnosti adekvátně ohodnocen, když mu za její provádění byl přiznáván
zvláštní příplatek za zpravodajskou činnost. Skutečnost, že voják vykonává zpravodajskou
činnost, neznamená, že současně vykonává zvláštní úkoly při činnostech ve smyslu zákona
o zpravodajských službách. Zvýšený zápočet doby výkonu služby se na rozdíl od zvláštního
zpravodajského příplatku váže pouze ke služebnímu zařazení u Vojenského zpravodajství.
Žalovaný dále uvedl, že pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že služební orgány
v minulosti v určitých případech postupovaly v rozporu s právní úpravou a zvýšený zápočet doby
výkonu služby v obdobných případech přiznaly, nelze se tohoto nesprávného postupu dovolávat
a argumentovat porušením zásady legitimního očekávání.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není přípustná.
[11] Podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), je
nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[12] Městský soud rozhodoval napadeným rozsudkem znovu poté, kdy bylo jeho původní
rozhodnutí v totožné věci (rozsudek ze dne ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Ad 12/2019 - 33) zrušeno
rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 299/2020 - 27.
[13] Institut nepřípustnosti opakované kasační stížnosti brání tomu, aby se Nejvyšší správní
soud znovu zabýval věcí, „u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný
pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“ (nález Ústavního soudu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, N 119/37 SbNU 519). Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu k tomu následně uvedl: „Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení
o kasační stížnosti by postrádalo smysl, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly
nastat toliko dvě možné situace. Buď by kasační soud setrval na svém původním názoru, takže by věcné
projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele žádný význam, nebo by vyslovil právní názor jiný, takže
by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních
rozhodnutí“ (usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, bod
[21]).
[14] Právními závěry, vyslovenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, je
krajský soud v dalším řízení vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.) a v zásadě se od nich nemůže odchýlit.
Právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku je vázán
i Nejvyšší správní soud (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS).
[15] Zákonnou výjimkou podání opakované kasační stížnosti je námitka, že se krajský
(zde městský) soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. K tomu
však v posuzované věci nedošlo, neboť městský soud v napadeném rozsudku právní názor
Nejvyššího správního soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku č. j. 6 As 299/2020 - 27 plně
následoval (odůvodnění napadeného rozsudku je v podstatné části tvořeno citací odůvodnění
rozsudku č. j. 6 As 299/2020 - 27).
[16] Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec dosloveného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky,
které brání odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí. Jedná se typicky o situace, kdy je zrušující
rozsudek Nejvyššího správního soudu (zcela nebo zčásti) odůvodněn závažným procesním
pochybením krajského (zde městského) soudu, nepřezkoumatelností napadeného rozsudku,
nedostatečným zjištěním skutkového stavu věci či jinou vadou, pro kterou Nejvyšší správní soud
nemohl přistoupit k posouzení věci samé (usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165,
bod [24]). O žádnou z uvedených situací se však v posuzované věci nejednalo, jakož ani o to,
že by první kasační stížnost byla podána ve vztahu k jiné části rozsudku městského soudu a druhá
kasační stížnost napadala jeho část jinou.
[17] Aplikaci §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. pak nebrání ani skutečnost, že předchozí
a následnou kasační stížnost podali rozdílní účastníci řízení před krajským (městským) soudem
či osoby zúčastněné na řízení. Byla-li rozhodná právní otázka Nejvyšším správním soudem plně
vyřešena k předchozí kasační stížnosti jiného účastníka, mohou i osoby odlišné od původního
stěžovatele k této otázce v následné kasační stížnosti přípustně namítat pouze to, že se krajský
soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (nález Ústavního soudu
ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 926/19, N 129/95 SbNU 66, bod 23). Obsahem kasační
stížnosti stěžovatele (tj. v pořadí druhé kasační stížnosti v uvedené věci) je totožný předmět sporu
jako v případě prvé kasační stížnosti podané ze strany žalovaného. Tím byla zřetelně vymezena
sporná otázka hmotného práva, kterou Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku
č. j. 6 As 299/2020 - 27 jednoznačně a jasně vyřešil, a stěžovatel měl jako účastník řízení možnost
se k ní vyjádřit a uplatnit veškerou relevantní argumentaci, což také učinil. Nemůže proto obstát
stěžovatelova námitka, že mu byla v řízení odepřena možnost bránit se prostřednictvím
opravného prostředku.
[18] Stěžovatel se nyní podanou kasační stížností pokouší zvrátit závěry předchozího rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 299/2020 - 27 vydaného v téže věci, o který (jak již bylo
uvedeno) městský soud v dalším řízení opřel odůvodnění zamítavého rozsudku. Z důvodů
předestřených výše však již sporná právní otázka nemůže být správními soudy opětovně
posuzována.
[19] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou stěžovatel dovozuje
z toho, že městský soud bez dalšího přejal argumentaci Nejvyššího správního soudu vyjádřenou
v rozsudku č. j. 6 As 299/2020 - 27, aniž své závěry blíže odůvodnil, Nejvyšší správní soud uvádí,
že prima facie nezakládá přípustnost kasační stížnosti. Stěžovatel se totiž prostřednictvím této
námitky (formálně označené jako nepřezkoumatelnost) pokouší obejít a věcně zpochybnit závěry,
které závazně vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku ve vztahu
k řešení sporné právní otázky týkající se nezbytnosti naplnění formální a materiální podmínky
pro zvýšený zápočet doby služby. Obsahuje-li odůvodnění napadeného rozsudku obsáhlou citaci
rozsudku Nejvyššího správního soudu, nezakládá tato skutečnost sama o sobě jeho
nepřezkoumatelnost. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje přezkoumatelné důvody,
na nichž je výrok rozsudku založen, a je zřejmé, že napadený rozsudek městského soudu vychází
ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu.
[20] Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší správní soud v předchozím
rozsudku městskému soudu vytýkal, že blíže nevysvětlil výklad §143 odst. 1 písm. b) zákona
o vojácích z povolání, je pro účely nyní souzené věci klíčové, že tak v předchozím řízení namísto
městského soudu podrobně učinil přímo Nejvyšší správní soud. Za dané situace proto nelze
městskému soudu vytýkat, že při výkladu citovaného ustanovení zákona vycházel z výkladu
provedeného Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 6 As 299/2020 - 27, jímž byl ve své
rozhodovací činnosti ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s. vázán. Není tedy pravdivé stěžovatelovo
tvrzení, že by městský soud měl v dalším řízení jakýkoli prostor pro obhajobu dříve vyslovených
právních závěrů, s nimiž se Nejvyšší správní soud již v předchozím zrušujícím rozsudku
neztotožnil.
[21] Nejvyšší správní soud zároveň pro úplnost k argumentaci stěžovatele stran ochrany
legitimního očekávání podotýká, že ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že legitimní očekávání
(až na výjimky) nemůže být založeno nezákonným jednáním správních orgánů (viz např.
rozsudek ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 As 86/2016 - 38, a tam citovaná judikatura). Pokud
tedy služební orgány měly ve stěžovatelově případě provést v rozporu se zákonem v interní
evidenci započtení doby služby s koeficientem 1,5, nic to nemění na skutečnosti, že mu zvýšený
zápočet z důvodů již uvedených v rozsudku č. j. 6 As 299/2020 - 27 nenáležel. Nejedná
se ani o některou ze zcela výjimečných situací, kdy by legitimní očekávání mohlo být založeno
příslibem či pokynem správního orgánu učiněným v rozporu se zákonem, neboť stěžovatel
netvrdil, že by v minulosti jednal výlučně na základě takového jemu přímo poskytnutého příslibu,
resp. že by bez takového příslibu jednal (či mohl jednat) jinak.
[22] K námitce nerovného zacházení pak Nejvyšší správní soud závěrem poznamenává,
že se v posuzovaném případě ze strany služebních orgánů nejednalo o výraz libovůle
ani o neodůvodněné nerovné zacházení se stěžovatelem. Správní orgán se může (a musí) odchýlit
od své správní praxe, byla-li dosud nezákonná, přičemž tak činí pro futuro a pro všechny budoucí
případy stejně. Účastník řízení se tedy před správním orgánem může dovolávat obdobného
zacházení jako v předchozích srovnatelných případech pouze tehdy, byl-li tento předchozí postup
správního orgánu v souladu se zákonem. Nemůže naopak vyžadovat, aby správní orgán
postupoval či pokračoval v nezákonné správní praxi (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52, ze dne 29. 12. 2015, č. j. 4 As 230/2015 - 45,
nebo ze dne 22. 9. 2021, č. j. 4 Afs 57/2021 - 43).
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tak kasační stížnost odmítl podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jako
nepřípustnou, neboť se jedná o opakovanou kasační stížnost směřující proti rozsudku městského
soudu, který rozhodoval znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním
soudem zrušeno.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
[25] Jelikož byla kasační stížnost odmítnuta, rozhodl Nejvyšší správní soud zároveň o vrácení
zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč žalobci (stěžovateli) dle §10
odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a jeho vyplacení k rukám
žalobcova zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (§10a odst. 1 zákona
o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu