ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.361.2021:35
sp. zn. 6 As 361/2021 – 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: M. Č., zastoupeného
JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti žalovanému: velitel
vzdušných sil, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha, adresa pro doručování: Ministerstvo
obrany ČR, Legislativní a právní odbor, sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2019, č. j. MO 151392/2019-3031, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021,
č. j. 29 Ad 8/2019 - 225,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Klaila, advokáta, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobce dne 18. 8. 2008 požádal o „náhradu škody na ušlé mzdě“ za období, kdy byl
určován k plnění úkolů Letecké pátrací a záchranné služby. Velitel vojenského útvaru 2427
Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, rozhodnutím ze dne 21. 1. 2019 žádosti částečně
vyhověl s tím, že se podle §10 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, přiznává odměna
za práci přesčas ve výši 136 762 Kč společně s ročním úrokem z prodlení v zákonné výši z částky
odpovídající jednotlivým nedoplatkům měsíčních platů žalobce, ve zbylém rozsahu žádost zamítl.
Nároky uplatněné žádostí za dobu do 17. 8. 2005 posoudil správní orgán I. stupně
jako promlčené.
[2] Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2019 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
správního orgánu I. stupně.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu,
který v záhlaví uvedeným rozsudkem napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud vyhodnotil, že není zjevné, jakou formou byly v letech 2005 a 2006
nařizovány služební pohotovosti, zda prostřednictvím písemných organizačních rozkazů,
jako tomu bylo v případě organizačního rozkazu č. 1 ze dne 2. 1. 2007 v roce 2007,
či zda se jednalo o rozkazy ústní. Organizace směny však byla v letech 2005 až 2008 totožná
(o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu), přičemž služba v délce 24 hodin byla rozdělena
na část služby (od 7 h do 19 h) a na část pohotovosti (od 19 h do 7 h následujícího dne).
Mezi účastníky nebylo sporu ani ohledně dob, kdy měl být žalobce přítomen na pracovišti
z rozkazu nadřízeného. Sporné bylo pouze to, zda se jednalo kromě služby i o pohotovost
a co bylo případně jejím obsahem. Ani ve vztahu k roku 2008 z dokumentů ve spise neplyne nic
ohledně rozvržení doby služby a pohotovosti. Krajský soud uzavřel, že ve vztahu k letům 2005,
2006 a 2008 nemá nařízení pohotovosti za prokázané.
[5] Pokud jde o rok 2007, krajský soud dovodil, že organizačním rozkazem ze dne 2. 1. 2007
vydaným na celý rok ve spojení s týdenními rozkazy o určení jednotlivých posádek byla služební
pohotovost formálně nařízena. Pro nařízení služební pohotovosti však nebyl splněn předpoklad
důležitého zájmu služby dle §30 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Služební
pohotovost tedy dle krajského soudu nebyla nařízena v souladu se zákonem.
[6] Krajský soud poznamenal, že žalobce zdůrazňuje formální aspekt věci, tedy že nebyly-li
splněny zákonné podmínky pro nařízení služební pohotovosti, nemohlo se o služební
pohotovost jednat. Této argumentaci však krajský soud nepřisvědčil. Důležitý je dle krajského
soudu obsah žalobcovy činnosti. Pro určení, zda žalobci přísluší plat za výkon služby,
či „pouze“ odměna za služební pohotovost, bylo dle krajského soudu nutné postavit najisto,
jaké faktické činnosti žalobce v rámci nařízené služební pohotovosti vykonával, tedy zda byl
charakter činností během služební pohotovosti identický s činnostmi nařizovanými žalobci
v rámci výkonu služby. Ze svědeckých výpovědí krajský soud dovodil, že v době služební
pohotovosti vykonávali vojáci stejné činnosti jako v době služby.
[7] Krajský soud dále uvedl, že žalobce a vojáci v obdobném postavení věděli o (formálním)
členění služeb a pohotovostí v režimu 12/12. Uvedené členění služby však bylo podle krajského
soudu účelové. Správní orgány v řízení nenabídly racionální vysvětlení pro takové členění
odůvodněné kvalitou a podobou činnosti žalobce a ostatních vojáků ve srovnatelném postavení.
Ze svědeckých výpovědí podle krajského soudu vyplynulo, že členění bylo opodstatněno
pouze personálními a fiskálními hledisky. Nároky žalobce za dobu tří let předcházejících podání
žalobcovy žádosti jsou proto podle krajského soudu oprávněné.
[8] Žalobní námitce, že služební orgány vznesly námitku promlčení v rozporu s dobrými
mravy, krajský soud nepřisvědčil.
[9] Žalobce v žalobě rovněž uvedl, že svou žádost v průběhu správního řízení rozšířil
i na roky 2008 až 2012 (přičemž touto skutečností se správní orgány nezabývaly). Krajský soud
však uvedl, že žalobce otázku rozšíření žádosti neuvedl v odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a ani v žalobě. Předmětnou otázku uplatnil až při ústním jednání před krajským
soudem dne 13. 10. 2021 a krajský soud dovodil, že tento žalobní bod byl uplatněn opožděně.
Krajský soud se tedy otázkou rozšíření žádosti nezabýval. Nad rámec tohoto nutného
odůvodnění soud doplnil, že je na žalovaném, aby se s otázkou rozšíření nároku ve svém novém
rozhodnutí přesvědčivě vypořádal.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatel namítá, že voják, kterému je nařízena služební pohotovost, nemůže vykonávat
žádnou služební činnost, a není proto možné takovou činnost prokazovat a předkládat o ní
soudu důkazy. Z výpovědí všech relevantních svědků vyplývá, že vojákům určovaným do služeb
LZS a SAR, včetně žalobce, nebyla ze strany jejich nadřízených nařizována v době jejich určení
do služební pohotovosti žádná činnost. Bylo prokázáno, že pokud byli vojáci v rámci služební
pohotovosti aktivováni, a zahájili tak služební činnost, byla tato činnost zaevidována jako výkon
služby a tak byla i proplacena. Pokud žalobce požaduje plat a tvrdí, že musel vykonávat nějakou
činnost v době, kdy mu byla nařízena služební pohotovost, musí prokázat, na základě jakého
nařízení či rozkazu nadřízených tuto činnost vykonával. V případě jejího vykonávání bez nařízení
či rozkazu není možné za tuto činnost nárokovat plat.
[12] Závěr krajského soudu o tom, že není zjevná odlišnost mezi činnostmi vykonávanými
v rámci služby a v rámci služební pohotovosti, je nesprávný. V rámci výkonu služby plní voják
rozkazy svých nadřízených nebo jím určených osob vyplývající z potřeb kladených na výkon
jeho služby. V rámci výkonu služební pohotovosti je takový voják pouze připraven k aktivaci
a následnému zahájení výkonu služby nařízením či rozkazem. Takto byly směny nařizovány
i žalobci.
[13] K výkonu předletové přípravy, jejíž obsah nepovažoval krajský soud za objasněný,
stěžovatel uvádí, že v době služební pohotovosti vykonával žalobce podle jeho služebního
zařazení výhradně činnosti spjaté s případnou aktivací (vzlet max. do 10 minut u služeb SAR,
resp. u služeb LZS do 4 minut ve dne, do 10 minut v noci s předletovou přípravou odpovídající
uvedené časové normě vzletu), jiné činnosti mohly být podle Směrnice pro činnost LZS a SAR
233. vrtulníkové letky ze dne 17. 1. 2006 (dále jen „směrnice 2006“), vykonávány výhradně
v době výkonu služby. Pojem služba podle stěžovatele zahrnuje pouze úsek 12 hodin vlastní
služby, nikoliv následný úsek 12 hodin služební pohotovosti.
[14] Krajský soud v napadeném rozsudku nerozlišuje předletovou přípravu prováděnou
techniky a předletovou přípravu posádky vrtulníku – výkonných letců. Předletová příprava
prováděná techniky se řídí vnitřním předpisem Let-1-4, Inženýrská letecká služba a směrnicí 2006.
Předletová příprava posádky vrtulníku – výkonných letců se však řídí vnitřním předpisem
Let-1-1, Předpis pro létání. Ze směrnice 2006 a vnitřního předpisu Let-1-4 vyplývá, že předletová
příprava v rozsahu jedné hodiny, kterou žalobce zmiňuje v žalobě, byla vykonávána
pouze personálem inženýrské letecké služby (tj. techniky). Směrnice 2006 dále stanoví,
že předletová příprava techniky platí pro 24 hodin, je tudíž zřejmé, že byla konána v době výkonu
služby technickou směnou, nikoli v době pohotovosti výkonnými letci. V době služební
pohotovosti byla v případě aktivace konána příprava techniky k opakovanému letu v rozsahu
30 minut, která byla technickému personálu zaplacena jako výkon služby. Předletová příprava
výkonných letců řídící se vnitřním předpisem Let-1-1 spočívala v rychlém seznámení se s aktuální
meteorologickou situací, v upřesnění údajů pro využití navigačních a spojovacích systémů
a v přípravě osobních pomůcek a výstroje. Příslušníci ostatních profesí (vojenští záchranáři)
nekonali předletovou přípravu a v době služební pohotovosti pouze čekali na aktivaci
a s tím související nástup do vrtulníku.
[15] Stěžovatel nesouhlasí se srovnáním výkonu činnosti vojáků určovaných do služeb LZS
a SAR s výkonem činnosti vojáků určovaných do služeb NATINADS. Význam a důležitost
služby NATINADS vyplývající z mezinárodního závazku vyžaduje, na rozdíl od služby LZS
a SAR, nutnost udržovat v režimu výkonu služby určeného vojáka po celých 24 hodin.
Naproti tomu u služeb LZS a SAR postačuje režim 12hodinového výkonu služby a 12hodinové
pohotovosti.
[16] Na platové nároky uplatněné v nynější věci nelze aplikovat závěry vyplývající ze směrnice
pro činnost LZS z 27. 11. 2019 (dále jen „směrnice 2019“), v níž byl nově zaveden výkon služby
LZS a SAR 24 hodin. Vojáci mají po dobu nepřetržitého výkonu služby nově stanovené činnosti,
které mají vykonávat. Ze směrnice 2019 vyplývá, že předletová příprava probíhá v určeném čase
jen před nástupem do služby LZS, poté již nikoliv.
[17] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[18] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně nesouhlasil se závěrem krajského
soudu, že žalobci byla služební pohotovost formálně nařízena.
[19] Neexistuje žádný konkrétní a jasný rozkaz (s uvedením jména, příjmení, data, času
a místa), jímž žalobci byla nařízena služební pohotovost. Organizační rozkaz je obecný, není
určen určitému podřízenému. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 4. 2017, č. j. 9 As 117/2016 - 25.
[20] Služby LZS a SAR je nezbytné zabezpečovat nepřetržitě. Rozdělení směny na 12 hodin
výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo pouze formální. Stěžovatel pro celek
používá pojem „směna“, zákon o vojácích z povolání však takový pojem nezná, zákon o vojácích
z povolání pracuje pouze s pojmy služba a služební pohotovost. Skutečnost, že výkon služeb LZS
a SAR nelze zajistit v režimu služební pohotovosti, potvrzuje i svědecká výpověď gen. V. P.
a předpis Let-1-1.
[21] Žalobce zdůraznil, že není možné opomíjet formální stránku nařízení služební
pohotovosti a zabývat se jen stránkou materiální. Podstatné bylo jasně určit, kterým konkrétním
rozkazem byla žalobci nařízena služební pohotovost, případně určit, že žalobci nebyla nařízena
služební pohotovost, nýbrž že mu byl nařízen výkon 24hodinové služby. Tato skutečnost byla
důležitá nejen ve vztahu k uplatněnému nároku na plat, ale rovněž z hlediska odpovědnosti
za poskytování služeb LZS a SAR, neboť v rámci výkonu služby a služební pohotovosti podléhají
vojáci odlišnému velení. Pokud by byla žalobci skutečně nařízena služební pohotovost,
nevztahovala by se na něj směrnice, pročež by mu ani nemohl vydat pokyn ke vzletu službu
konající lékař (jako je tomu v případě výkonu služby). Pokud by žalobci byla nařízena služební
pohotovost a nikoli výkon služby LZS nebo SAR, pokyn ke vzletu by byl oprávněn dát toliko
nadřízený velitel, který by ale mohl nařídit vzlet až po době přípravy před letem v trvání alespoň
jedné hodiny.
[22] Žalobce znovu zdůraznil, že služby LSZ a SAR musí být zabezpečeny v průběhu celých
24 hodin 7 dní v týdnu. Činnost v průběhu služeb LZS a SAR (obdobně jako u NATINADS)
je dána povahou služeb, kdy je nutné bezprostředně reagovat na pokyn ke vzletu ve stanovených
limitech. Obsahem služby LZS a SAR je vždy a po celých 24 hodin provádět přípravu
k možnému provedení letu. V období od roku 1999 do 17. 1. 2006 směrnice neobsahují rozdělení
na výkon služby a služební pohotovost. Tomuto odpovídá i obsah směrnice z roku 2019. Pouze
v období od 17. 1 2006 do roku 2015 je směrnicemi upraveno rozdělení na výkon služby
a služební pohotovost. Tento rozpor stěžovatel nevysvětlil, dle žalobce ani není vysvětlitelný.
Služby NATINADS a služby LZS a SAR se neliší. Posádkám vrtulníků v rámci služeb LZS
a SAR stejně jako posádkám stíhacích letounů v rámci služby NATINADS vznikl nárok na plat
rozkazem k výkonu služby, neboť jiným způsobem nelze služby zabezpečit. Žalobce rovněž
poukázal na skutečnost, že ohledně doby od 7 do 19 hodin, tedy v úseku označovaném
jako služba, orgány také nezjišťovaly, jakou činností posádky vrtulníku službu strávily, aby nárok
na plat uznaly.
[23] Žalobce ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou a postavil najisto, že k nařízení služební pohotovosti nikdy nedošlo a vždy byl
žalobci nařízen výkon nepřetržité 24 hodinové služby a z toho důvodu je stěžovatel povinen
doplatit žalobci plat za dobu vykázané služební pohotovosti včetně všech příplatků,
a to za období 10 let zpětně.
III.Posouzení kasační stížnosti
[24] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a rovněž zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly v letech
2005 až 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR na letišti Plzeň-Líně, a s tím související
oprávněnosti uplatněných platových nároků vojáků zařazovaných do uvedených služeb. Krajský
soud přisvědčil žalobci v tom, že za období let 2005 až 2008 (tj. za dobu tří let předcházejících
podání žádosti) jeho nárok na doplacení platu v rozsahu, v jakém jej služební orgány neshledaly
promlčeným, je oprávněný.
[27] Obdobné spory dalších vojáků téže letky, kteří se před správními soudy domáhají
doplacení platu za doby služební pohotovosti v souvislosti s výkonem služeb LZS či SAR již byly
Nejvyšším správním soudem rozhodnuty (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40, ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 As 263/2021 - 34,
ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 - 55, či ze dne 31. 1. 2022, č. j. 4 As 414/2021 - 51).
Ze závěrů v těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud vycházel i v nyní projednávané věci.
[28] V nyní projednávané věci, obdobně jako ve výše uvedených již rozhodnutých věcech,
není sporu o tom, že uvedené služby byly vykonávány v režimu 12 hodin „standardní“ služby
(od 7 do 19 hodin), na niž bezprostředně navazovalo 12 hodin služební pohotovosti.
Mezi účastníky řízení však nepanuje shoda, zda byla žalobci služební pohotovost nařízena
a zda rozdělení 24hodinové směny nebylo toliko formální, tj. zda žalobce z materiálního hlediska
i v době označené jako služební pohotovost nevykonával službu.
[29] Podle §30 zákona o vojácích z povolání v rozhodném znění platí, že [1] Vyžaduje-li
to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. [2] Služební pohotovostí se rozumí
přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.
[30] Krajský soud se v přezkoumávaném rozsudku zabýval třemi okruhy otázek:
1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý
zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky odpovídají
na otázku, zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem; formální aspekt) a 3) jakou
činnost žalobce v době označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[31] Obdobné schéma následoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 247/2021 - 40
a následujících rozsudcích a přidrží se jej i v nyní projednávané věci.
[32] Nejvyšší správní soud současně předesílá, že bude-li se zabývat otázkou existence
rozkazů, jimiž měla být žalobci nařízena služební pohotovost, bude tak činit právě ve vztahu
k období let 2005 až 2008. Nároky za dřívější období označily služební orgány za promlčené.
Tomu přisvědčil i krajský soud, který neshledal, že by služební orgány námitku promlčení nároků
za dřívější období uplatnily v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel uvedený závěr
ani nerozporuje. Vzhledem k tomu, že otázka částečného promlčení žalobcem uplatněných
nároků již byla soudy pravomocně rozhodnuta a není předmětem stížních námitek, Nejvyšší
správní soud z těchto závěrů vychází. V řízení o kasační stížnosti jsou tedy předmětem posouzení
toliko nároky za období tří let před podáním žádosti ze dne 18. 8. 2008.
[33] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou formy nařízení služební pohotovosti.
[34] Nařízení služební pohotovosti žalobci neprokazuje stěžovatelem uváděná Směrnice
LZS/SAR, ani předpis Let-1-1. Jedná se o obecné dokumenty organizačního charakteru,
které nestanovují povinnosti jmenovitě určeným osobám.
[35] Pokud jde o organizační rozkazy, k období let 2005 a 2006 správní spis organizační
rozkazy neobsahuje vůbec. Ve spise jsou založeny části organizačních rozkazů ze dne 2. 1. 2007,
2. 1. 2008 a 30. 9. 2008. Jen organizační rozkaz ze dne 2. 1. 2007 obsahuje relevantní pasáže
ve vztahu k členění služeb LZS a SAR, režimu, v jakém byly vykonávány, a k otázce nařizování
služební pohotovosti. Příloha rozkazu č. 6 se věnuje mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn
LZS a SAR s tím, že úsek od 7 do 19 hodin je označován jako „výkon směny“, úsek od 19 h do 7
h následujícího dne je označen jako „pohotovost na pracovišti“. V příloze je dále uvedeno,
že „[v]elitel 233. vtl. zabezpečí uveřejnění plánu pracovní doby příslušníků letky zařazovaných do LPZS
ve svém rozkaze, velitel 232. vtl. a náčelník skupiny záchranné a výsadkové přípravy v rozkaze velitele 23.
zVrL vždy týden dopředu (poslední prac. den v týdnu – na týden následující).“. Z tabulky uvedené
v příloze č. 1 organizačního rozkazu ze dne 30. 9. 2008 vyplývá, že směny LZS a SAR jsou dílem
slouženy v rámci pohotovosti („z toho 12 hod. pohotovost na pracovišti“), o jejím nařizování
však nic nestanoví. Nejvyšší správní soud tedy v tomto bodě shrnuje, že za roky 2005 a 2006 není
ve spise založen žádný organizační rozkaz a výňatky organizačních rozkazů z roku 2008
nařizování služební pohotovosti neupravují.
[36] Ve vztahu k rokům 2005, 2006 a 2008 proto Nejvyšší správní souhlasí se závěry krajského
soudu, že správní spis neobsahuje podklady, z nichž by nařízení pohotovosti žalobci jednoznačně
vyplývalo. Předpokladem prokázání formálního nařízení služební pohotovosti je existence
„personálního“ rozkazu jmenovitě ve vztahu k dotčenému vojákovi (v nynější věci k žalobci)
s uvedením data, času a popřípadě místa, v němž bude držet pohotovost. Těmto požadavkům
nemohou dostát obecné organizační dokumenty. Týdenní rozkazy sice službu určovaly vojákům
jmenovitě, z týdenních rozkazů, které jsou k období roků 2005, 2006 a 2008 založeny ve spise
(rozkaz velitele 233. vrtulníkové letky Líně ze dne 28. 8. 2005, ze dne 23. 1. 2006 a ze dne
10. 3. 2008), však nevyplývá, že by měla být část směny vykonávána v režimu služební
pohotovosti, naopak v rozkaze je používána formulace „určení do služby“.
[37] Nejvyšší správní soud však považuje za nezbytné korigovat dílčí závěr krajského soudu,
že v roce 2007 byla žalobci nařizována služební pohotovost, a to na základě organizačního
rozkazu č. 1, vydaného na celý rok 2007, ve spojení s týdenními rozkazy o určení jednotlivých posádek.
Z obecného organizačního rozkazu sice vyplývá, že úsek od 19 h do 7 h následujícího dne je
označen jako „pohotovost na pracovišti“ (zatímco úsek od 7 h do 19 h jako „výkon směny“),
z týdenních rozkazů založených ve spise se však k roku 2007 vztahuje jediný rozkaz, a to rozkaz
ze dne 22. 1. 2007, který upravuje nařízení pohotovosti na dny 23. - 29. 1. 2007. Z tohoto
rozkazu nevyplývá nic ohledně rozvržení doby služby a pohotovosti. Obdobně jako jiné týdenní
rozkazy založené ve spise „určuje služby“ na dny a úsek od 19 h do 7 h v něm ani není uveden.
Formální nařízení služební pohotovosti proto dle Nejvyššího správního soudu nelze dovodit
ani pro rok 2007, a to ani ve spojení obecného organizačního rozkazu a doloženého týdenního
rozkazu. Tento dílčí nesouhlas Nejvyššího správního soudu se závěrem krajského soudu
však v kontextu projednávaného případu není zásadní a není důvodem pro zrušení rozsudku
krajského soudu, neboť i pro rok 2007 krajský soud dospěl k závěru, že pohotovost nebyla
nařízena v souladu se zákonem.
[38] V kasační stížnosti stěžovatel svoji argumentaci o nařízení služební pohotovosti (zejména
z hlediska požadavků na výkon předletové přípravy) nově opírá i o letový předpis Let-1-4,
Inženýrská letecká služba. Má-li stěžovatel za to, že obsah tohoto předpisu mohl zásadním
způsobem ovlivnit rozhodování v této věci (zejména pak v otázce nařizování služební
pohotovosti a provádění úkonů předletové přípravy, které se v době služby a služební
pohotovost mají lišit), měl se tímto předpisem v návaznosti na nastolené sporné otázky zabývat
již ve správním řízení a taktéž jej učinit součástí správního spisu jako podklad rozhodnutí.
Stěžovatel tak neučinil a ani v řízení o žalobě jej nepředložil a ve své argumentaci proti žalobním
námitkám ji neuplatnil. Ostatně tento předpis, na který stěžovatel nyní nově odkazuje v kasační
stížnosti, nepředložil ani v řízení u Nejvyššího správního soudu. Nutno tak považovat
argumentační linii kasační stížnosti, jež má vyplývat ze zmíněného letového předpisu, za skutkové
novoty ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s., podle nějž ke skutkovým novotám kasační soud nemůže
přihlížet.
[39] Nejvyšší správní soud tak pouze dodává, že nehledě na nemožnost se uvedenými
tvrzeními ve vztahu k předpisu Let-1-4 zabývat považuje v nynější věci obsah činností
prováděných v rámci předletové přípravy za podružný a pro posouzení nároku na doplacení
služebního platu z důvodů níže vysvětlených za nepodstatný.
[40] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že podklady shromážděné správními orgány
nedokládají, že na úseky od 19 do 7 hodin následujícího dne byla žalobci formálně nařízena
služební pohotovost.
[41] Zjištěné nedostatky spočívající v neexistenci bezvadných rozkazů o nařízení služební
pohotovosti však ještě samy o sobě nestačí pro potvrzení oprávněnosti nároku žalobce. Z obsahu
správního spisu i z žaloby či vyjádření ke kasační stížnosti je patrné, že žalobce si byl vědom,
že vykonává směny 24 hodin, z nichž jen doba od 7 do 19 je mu vykazována jako výkon služby
a od toho se odvíjí i výše platu.
[42] Pokud by existoval důležitý zájem služby pro nařízení pohotovosti (byť z formálního
hlediska řádně nařízena nebyla) a současně by vojáci v určeném období fakticky pouze drželi
pohotovost (aniž by pravidelně vykonávali činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nebyl
by nárok na doplacení ušlého platu oprávněný.
[43] Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkumu právního závěru krajského soudu,
že důležitý zájem služby dán nebyl. Krajský soud se otázkou existence důležitého zájmu služby
zjevně zabýval pouze ve vztahu k roku 2007 (viz odst. 36 a násl. napadeného rozsudku). Závěr,
že důležitý zájem absentoval, stěžovatel v kasační stížnosti výslovně nenapadá. Nejvyšší správní
soud však považuje za potřebné se k této problematice vyjádřit i ve vztahu k rokům 2005, 2006
a 2008, neboť z napadeného rozsudku vyplývá, že za období tří let před podáním žádosti jsou
nároky žalobce na doplacení služebního platu oprávněné, což stěžovatel rozporuje.
[44] Stejně jako krajský soud i Nejvyšší správní soud považuje služební pohotovost
za výjimečný institut, který typicky nastupuje v případě nutnosti pokrytí nahodilých,
nepředvídaných či nepředvídatelných událostí, které vyústí v nutnost povolání většího množství
vojáků, než je obvyklé. Služební pohotovost lze užívat pouze v nezbytně nutné míře,
nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž výkon je nezbytné trvale zajistit. Důležitý zájem služby
nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby, a to ani v případě dlouhodobého
nedostatku personálu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 11 Ad 7/2015 - 47). V nyní posuzovaném případě byla služební pohotovost zjevně užívána
jako běžný prostředek zajištění chodu letky, resp. pro účely pokrytí části všech směn LZS a SAR,
tedy nikoli v reakci na mimořádné události, o čemž svědčí i skutečnost, že pohotovost
byla pravidelně plánována na rok dopředu. Je tedy zjevné, že v posuzované věci nebyl dán
důležitý zájem služby (§30 zákona o vojácích z povolání) v žádném z posuzovaných let 2005
až 2008.
[45] S ohledem na právě uvedené lze uzavřít, že pro nařízení služební pohotovosti v žádném
z posuzovaných roků 2005 až 2008 nebyly splněny zákonné předpoklady. Chyběl předpoklad
řádného nařízení služební pohotovosti v řádné formě jmenovitě žalobci a chyběl také předpoklad
existence důležitého zájmu služby.
[46] Nicméně pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce je potřeba zodpovědět rovněž
otázku, jaká byla faktická náplň činnosti v úseku označeném jako služební pohotovost, tj. v době
od 19 do 7 hodin. Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá, že žalobce v průběhu správního
řízení neprokázal, že v tomto úseku vykonával nějakou činnost a na základě jakého rozkazu
nadřízeného služební činnost vykonával.
[47] Dle Nejvyššího správního soudu však ze svědeckých výpovědí, jež byly ve správním
řízení provedeny a jejichž podstatný obsah shrnul ve svém rozsudku krajský soud, lze i přes dílčí
rozpory ve výpovědích učinit závěr, že i v době služební pohotovosti byly vojákům nařizovány
činnosti, které vojáci vykonávali v době výkonu služby. Lze mít za prokázané, že vojákům,
kteří formálně vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu
nařizována přinejmenším činnost, která je hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem
záchrany života či pátrání). Režim 12/12 tak sloužil právě k zabezpečení služeb LZS a SAR,
které je nezbytné vykonávat nepřetržitě. Nešlo o situaci, kdy by v době od 19 do 7 hodin někteří
vojáci vykonávali „standardní službu“ LZS a SAR a jiní byli připraveni v režimu služební
pohotovosti pro případ nutnosti povolání dalších vojáků do služby. Vojáci, kteří se měli nacházet
v režimu služební pohotovosti, totiž v uvedeném hodinovém rozmezí představovali jediné členy
letky připravené k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem velitelství letky
plánovaně zajišťovalo její provoz v průběhu celého roku.
[48] Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb o tom, že rozdělení směn LZS a SAR bylo
formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobé
personální poddimenzovanosti letky (jak to ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí). Soud
nemůže vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby označené
jako služební pohotovost žádné úkoly nevykonávali. To však nic nemění na skutečnosti,
že v době od 19 do 7 hodin následujícího dne to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále
připraveni vykonávat činnost, která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7
do 19 hodin.
[49] K námitce týkající se průběhu letové (resp. předletové) přípravy Nejvyšší správní soud
uvádí, že jde o otázku podružnou, neboť již na základě dosud shromážděných podkladů
je patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR na 12 hodin „standardního“ výkonu služby a 12 hodin
služební pohotovosti bylo veskrze formální.
[50] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
vyplývá z něj přinejmenším tolik, že jejich specifičnost spočívá v tom, že zásadním aspektem
je neustálá připravenost ke vzletu vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době
od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni
za výkon služby, a to bez ohledu na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali.
Neposuzovalo se tedy, zda došlo k aktivaci vrtulníku, či nikoliv. Stěžovatel přitom nepředestřel
žádné relevantní argumenty, pro něž by mělo být na úsek od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak.
Sám uvádí, že vojáci museli být připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly
časové limity 4 minuty, resp. 10 minut). Tyto skutečnosti tedy ve svém souhrnu svědčí pro závěr,
že pro rozdělení směn neexistoval žádný legitimní důvod a ze strany služebně nadřízených orgánů
žalobce se jednalo o snahu o obcházení zákona (krácení žalobce na jeho platových nárocích),
která nemůže požívat právní ochrany.
[51] Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasil se srovnáním výkonu činnosti žalobce
a ostatních vojáků určovaných do služeb LZS a SAR s výkonem činnosti vojáků určovaných
do služeb NATINADS. Nároky žalobce však krajský soud shledal oprávněnými na základě
jiných důvodů než srovnání se službou NATINADS (NATINAMDS). V odst. 66 napadeného
rozsudku krajský soud pouze shrnul, že rozdíl v normativních formulacích [že služba LZS a SAR
musí být zajištěny 24 hodin denně, zatímco integrovaný systém protivzdušné obrany NATINADS
(NATINAMDS)] musí být dle norem NATO vykonáván v režimu 24 hodin denně, neshledal
podstatným. Podstatný by dle krajského soudu mohl být rozdíl v reálném výkonu činnosti
ve službách SAR a NATINADS (NATINAMDS), takový rozdíl však žalovaný nedoložil
a krajský soud nepovažoval za potřebné provádět v tomto směru další dokazování.
[52] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom, že za rozhodnou pro závěr
o důvodnosti žalobcových nároků považoval krajský soud směrnici 2019, jíž je nyní nově zaveden
nepřetržitý výkon služby LZS a SAR. Krajský soud sice v napadeném rozsudku na tuto směrnici
poukázal (viz odstavec 61), současně však zdůraznil, že si je zcela vědom zásady vyplývající
z §75 odst. 1 s. ř. s., podle níž při přezkumu vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Zmínku o směrnici 2019, vydané až poté,
co žalovaný vydal napadené rozhodnutí, tak krajský soud použil pouze jako jeden z podpůrných
argumentů pro závěry, k nimž ohledně žalobou uplatněných nároků na základě zjištěného
skutkového stavu věci dospěl (výkon nepřetržité 24hodinové služby, nikoliv její rozdělení
v režimu 12/12). Uvedené nelze v nynější věci považovat za vadu, která by způsobovala
nezákonnost napadeného rozsudku. Závěry krajského soudu přijaté bez ohledu na obsah
uvedené směrnice 2019 obstojí.
[53] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalobci, jakožto vojáku vykonávajícímu služby SAR
(LZS), nebyla v rozhodném období s výjimkou roku 2007 formálně nařízena služební pohotovost
a pro takový postup nebyla v žádném z posuzovaných let 2005 až 2008 splněna ani podmínka
existence důležitého zájmu služby. V neposlední řadě soud zjistil, že v době označené
jako služební pohotovost vykonávali vojáci (a tedy i žalobce) tutéž činnost, která je náplní
činnosti LZS a SAR, a to zcela pravidelně. Z materiálního hlediska tedy žalobce vykonával
24hodinové služby, za které mu náleží příslušný plat, včetně případných dalších příplatků.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[54] Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených neshledal kasační stížnost důvodnou,
pročež ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[55] Z dosud shromážděného materiálu jednoznačně plyne oprávněnost nároku žalobce
na doplacení ušlého platu za období tří let před podáním žádosti včetně případných
dalších příplatků. Při novém posouzení věci stěžovatel tyto nároky vyčíslí.
[56] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Žalovaný jako stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Ve věci měl
úspěch žalobce, náleží mu proto náhrada nákladů řízení ve výši 4.114 Kč. Tyto náklady sestávají
z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4
písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] za vyjádření ke kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za tento úkon
v souladu s §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Zástupce žalobce je plátcem daně
z přidané hodnoty. O částku této daně ve výši 714 Kč (21 % z 3.400 Kč) se tudíž zvyšuje odměna
a náhrada hotových výdajů zástupce žalobce. Celkovou částku ve výši 4.114 Kč je stěžovatel
povinen uhradit k rukám žalobcova zástupce, který je advokátem, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu