ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.364.2020:29
sp. zn. 6 As 364/2020 – 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: K. S., zastoupeného
JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245,
Hradec Králové, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2019,
č. j. KUKHK-8902/DS/2019/DV-2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2020, č. j. 31 A 8/2019 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Kostelec nad Orlicí ze dne 30. 1. 2019 byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu a přestupku dle §125c
odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.
[2] Přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se žalobce dopustil
v příčinné souvislosti s porušením §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, přestupku
dle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu v příčinné souvislosti s porušením
§4 písm. b) zákona o silničním provozu a přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona
o silničním provozu v příčinné souvislosti s porušením §6 odst. 8 zákona o silničním provozu.
Dne 13. 9. 2018 v 21:30 hod. byl žalobce jako řidič motorového vozidla Renault Trafic L hlídkou
Policie ČR zastavován za pomocí zvláštního výstražného světla modré barvy a rozsvícením
nápisu „STOP“ na služebním vozidle policie. Řidič vozidla na výzvu k zastavení vozidla nejprve
nereagoval a pokračoval v jízdě. Když následně zastavil a byl policistou vyzván k předložení
dokladů potřebných pro provoz a řízení motorového vozidla, předložil občanský průkaz
a zelenou kartu, ale nikoliv řidičský průkaz a osvědčení o registraci vozidla. Rovněž se odmítl
podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi.
[3] Za spáchání přestupků byla žalobci uložena pokuta v částce 25 000 Kč a zákaz činnosti
v trvání 12 měsíců, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Dále byla žalobci
uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši paušální částky 1 000 Kč.
[4] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 29. 4. 2019 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[5] Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou, kterou krajský soud jako nedůvodnou
zamítl.
[6] Krajský soud uvedl, že již správní orgán I. stupně se dostatečně a v souladu s judikaturou
vypořádal s návrhy žalobce na provedení výslechů svědků. Stěžejními podklady pro rozhodnutí
správního orgánu I. stupně bylo nejen oznámení přestupku, ale rovněž videozáznam silniční
kontroly, úřední záznam popisující její průběh a výslech dvou policistů. Skutkový stav byl
objasněn dostatečně. Bylo by v rozporu se zásadou procesní ekonomie a rychlosti řízení provádět
další dokazování. Vzhledem k blízkému rodinnému vztahu je dána důvodná pochybnost
o objektivitě výpovědi manželky. Za nadbytečné považoval krajský soud výslech obviněného
i provedení rekonstrukce.
[7] Krajský soud rovněž konstatoval, že zájem policistů na výsledku řízení nebyl zjištěn.
Za podklad domněnky o předpojatosti policistů nelze považovat skutečnost, že jeden z policistů
vypověděl, že z informací od kolegů, kteří žalobce v jiné služební věci kontaktovali, mu je známo,
že žalobce v den odročeného ústního jednání, z nějž se žalobce pro zdravotní indispozici
omlouval, řídil automobil a nevykazoval známky nemoci. Tvrzení policisty nadto bylo podloženo
videozáznamem ze služební kamery. Tato okolnost se nedotýkala věci samé, nýbrž posouzení
oprávněnosti omluvy z ústního jednání před správním orgánem a v rozhodnutí o věci nebyla
přičtena žalobci k tíži.
[8] Dle krajského soudu se správní orgán I. stupně s rozpory mezi jednotlivými důkazy
dostatečně vypořádal a žalovaný závěry správního orgánu I. stupně potvrdil. Krajský soud
neshledal namítané vady rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Žalobcovu verzi skutkového
děje vyhodnotil s ohledem na výsledky provedeného dokazování jako nepravdivou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že napadený rozsudek ani rozhodnutí správních
orgánů neobstojí, neboť v řízení byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a závěr o vině stěžovatele
je nesprávný. Z žádného provedeného důkazu, který je součástí správního spisu, nevyplývá,
že vozidlo řídil právě stěžovatel, takové závěry jsou pouhou spekulací.
[11] Rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalovaný ve svém rozhodnutí
převzal argumentaci správního orgánu I. stupně. Nezákonný a nepřezkoumatelný je i rozsudek
krajského soudu. Krajský soud se s námitkami řádně nevypořádal, v odůvodnění rozsudku
v podstatě odkázal na rozhodnutí správních orgánů.
[12] Stěžovatel namítal, že správní orgán prvého stupně ani žalovaný neprovedli veškeré
dostupné a možné důkazy. Závěr o vině stěžovatele není podložen ani kamerovým záznamem,
ani výpověďmi policistů. Z uvedených důkazů nevyplývá, že stěžovatel automobil skutečně řídil.
Ani jeden z policistů neuvedl, že by stěžovatele viděl automobil řídit. Závěr správního orgánu I.
stupně a závěr žalovaného, že oba policisté shodně uvedli, že předmětné vozidlo
v inkriminovanou dobu řídil právě stěžovatel, není ve výpovědi policistů obsažen. Policisté
se pouze vyjádřili, že proti nim jelo vozidlo Renault Trafic bílé barvy, a jeden z policistů uvedl,
že z místní znalosti ví, že s tímto vozidlem jezdí stěžovatel. Policisté stěžovatele viděli
až po zastavení, po uplynutí určité doby. Od okamžiku, kdy kamerový záznam přestal snímat
vozidlo, do okamžiku, v němž je na záznamu zachycen stěžovatel, který sedí na místě řidiče,
uplynulo dle kamerového záznamu více než 10 vteřin. Vozidlo navíc zaparkovalo za roh.
[13] Důkazy stěžovatelovu verzi nevylučují. Obhajoba stěžovatele nebyla ani kamerovými
záznamy, ani výslechem policistů vyvrácena. Dokazování nebylo provedeno řádně, jelikož nebyly
provedeny důkazy, které stěžovatel navrhoval. Závěry o vině, které správní orgány obou stupňů
v rozhodnutí uvádějí, nejsou provedenými důkazy podloženy.
[14] Stěžovatel uvedl svoji verzi skutkového děje: automobil neřídil, nýbrž na auto čekal
na svém pozemku. Řidič z automobilu vystoupil druhou stranou. Stěžovatel si pouze šel do auta
pro cigarety. V tu chvíli tam přišli policisté.
[15] Stěžovatel zdůraznil, že v přestupkovém řízení navrhl vyslechnout dva svědky. Šlo
o stěžovatelovu manželku a osobu, která vozidlo řídila. Oba navržení svědci mohli dosvědčit,
že žalobce v danou dobu, kdy se měl dopustit přestupku, vozidlo neřídil, a vyvrátit tvrzení,
že manželka v době spáchání přestupku byla se stěžovatelem ve vozidle, jak tvrdili policisté.
Správní orgán prvního stupně ani žalovaný však navržené svědky nevyslechli a v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedli, že dokazování provedením svědeckých výpovědí bylo již nadbytečné.
Nevyslechnutí navržených svědků nemůže být odůvodněno procesní ekonomií, výslech dvou
svědků by řízení neprotahoval.
[16] Skutečnost, že manželka a dcera stěžovatele byly v době spáchání přestupku ve vozidle,
nevyplývá z žádného kamerového záznamu. Stěžovatel dále argumentuje, že pokud manželka
stěžovatele byla ve vozidle se stěžovatelem, jak vypověděli policisté, a zároveň na kamerovém
záznamu není zachyceno, jak manželka z vozidla vystupuje, je možné i to, že z vozidla vystoupil
skutečný řidič, ačkoli to na záznamu není zachyceno.
[17] Stěžovatel nesouhlasil s argumentací krajského soudu, že vzhledem k blízkému
rodinnému vztahu je dána důvodná pochybnost o objektivitě výpovědi manželky. Není zřejmé,
proč by měla být výpověď osoby blízké a priori posuzována jako méně věrohodná. Krajský soud
hodnotí důkaz, aniž byl proveden. Pokud navrženého svědka správní orgán nevyslechl, nemůže
si učinit úsudek, zda je případná výpověď navrženého svědka pravdivá.
[18] Stěžovatel dále poukázal na postup policistů po prvním odročeném přestupkovém
jednání. Jeden z policistů zřejmě aktivně obstarával důkazy, které měly stěžovateli uškodit
ve vztahu k omluvě z jednání. Lze pochybovat o objektivitě výpovědi policisty. Stěžovatel
zdůraznil, že není možné se spolehnout pouze na dvě výpovědi policistů, pokud existují
pochybnosti o tom, co policisté vypověděli. V takové situaci měly být provedeny důkazy, aby byly
námitky stěžovatele vyvráceny. Pokud není zjevně vyloučeno to, co tvrdil stěžovatel, bylo nutné
provést rekonstrukci na místě, znalecký posudek, ohledání apod.
[19] Stěžovatel namítal, že zasahující policisté mohli vozidlo zastavit již na pozemní
komunikaci při jízdě, pak by byl spolehlivě zjištěn řidič daného vozidla. Stěžovatel nebyl
účastníkem silničního provozu a nemohl být vyzván k vyšetření, neboť se nejednalo se o silniční
kontrolu. Stěžovatel se uvedených přestupků nemohl dopustit.
[20] Postupem správního orgánu byla porušena zásada materiální pravdy. Správní orgán
nesplnil svou povinnost zjišťovat všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu
a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné
okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Tento nezákonný postup žalovaný svým rozhodnutím aproboval.
[21] Stěžovatel rovněž namítal, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016,
sp. zn. I. ÚS 520/16, porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, která navazuje
na zásadu presumpce neviny. Správní orgán nemůže bezdůvodně upřednostnit některou
z výpovědí.
[22] Stěžovatel rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010,
č. j. 4 As 28/2010 - 56, ve kterém Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55, konstatoval, že správní orgán je
povinen postavit nad vší rozumnou pochybnost najisto, že se jednání naplňujícího znaky
skutkové podstaty přestupku dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen. Existuje-li
rozumná pochybnost, tj. existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost, že se uvedeného
jednání dopustil někdo jiný, než obviněný z přestupku, nelze jej za přestupek postihnout.
Stěžovatel odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 As 104/2008 - 45, publikovaný pod č. 2011/2010 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud
zdůraznil smysl rekonstrukce.
[23] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[24] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti omezil na konstatování, že se s rozsudkem
krajského soudu ztotožňuje.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[26] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[27] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v rozsáhlé kasační stížnosti stěžovatel
v podstatě pouze opakuje námitky, které byly obsahem již žaloby podané ke krajskému soudu.
Text žaloby byl doplněn pouze formálně. Kasační námitky v této podobě jsou tedy na samé
hraně přípustnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[28] I v předchozích řízeních stěžovatel opakoval stále tytéž námitky. Stěžovatel
se tedy nemůže divit, že se opakují také důvody rozhodnutí. Za situace, kdy se v postupně
uplatňovaných prostředcích ochrany práv námitky doslovně opakují, není potřeba, aby orgán
„další instance“, který se ztotožňuje s argumentací orgánu rozhodujícího v předchozím stupni
či předchozím řízení, svoji argumentaci nad rámec již řečeného doplňoval a cizeloval, když
uplatňovaná námitka v duchu zásady vigilantibus iura v reakci na již řečené cizelovaná není
a s argumentací orgánů rozhodujících v předcházejících řízeních nijak nepolemizuje.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek krajského soudu byl nedostatečně
odůvodněn. Totéž platí o rozhodnutí žalovaného.
[30] Podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje
správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2.
[31] Ustanovení §50 odst. 3 druhá věta správního řádu ukládá správnímu orgánu povinnost
v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, tedy i v řízení o přestupku, zjistit všechny rozhodné
okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
[32] Podle §52 správního řádu platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení.
Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
[33] Jak vyplývá z §3 správního řádu, zásada materiální pravdy nemá absolutní rozměr.
Aplikace této zásady je racionalizována vzhledem k rozsahu, v němž je zjišťování skutkového
stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním případě. Dokazování
tedy správní orgán provádí (resp. obecněji shromažďuje podklady) pouze v takovém rozsahu
a jen tak dlouho, dokud o skutkovém stavu existují racionální pochybnosti. V tomto omezení
zásady materiální pravdy se projevuje mj. zásada procesní ekonomie (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 - 53).
[34] Jak rovněž vyplývá z výše citovaných ustanovení správního řádu, účastník řízení má právo
navrhovat důkazy, správní orgán však důkazními návrhy účastníků řízení není vázán. Z limitů
zásady materiální pravdy vyplývá, že odmítnutí provést určitý důkaz může přicházet v úvahu
například za předpokladu, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, navržený důkaz není způsobilý
tvrzenou skutečnost vyvrátit nebo potvrdit anebo provedení důkazu je nadbytečné,
neboť skutečnost, která má být dle důkazního návrhu dokazována, byla již provedenými důkazy
zjištěna a nejsou o ní důvodné pochybnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 - 53). Požadavek stěžovatele, aby správní orgán provedl veškeré
možné a dostupné důkazy, tedy nemá oporu v zákoně. Správní orgán není povinen provádět
nadbytečné důkazy jen proto, aby vyhověl všem návrhům účastníků řízení.
[35] Jak správně poukázal krajský soud, interpretace zásady materiální pravdy dle §3
správního řádu a zásady vyšetřovací dle §50 odst. 3 správního řádu nemůže být natolik
extenzivní, aby ve svých důsledcích zablokovala rozhodnutí správního orgánu a znemožnila
účinný postih za protiprávní jednání (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 - 68, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 28/98, N 161/16 SbNU 185; č. 2/2000 Sb., rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 2. 9. 1998, Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95 a ze dne
2. 9. 1998, Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, Reports 1998-VI). To platí
i v sankčních správních řízeních zahajovaných z úřední povinnosti, v nichž je význam zásady
materiální pravdy dle §3 správního řádu a zásady vyšetřovací dle §50 odst. 3 správního řádu
akcentován.
[36] Jestliže obviněný z přestupku tvrdí skutečnosti, které jsou podle obecných zkušenostních
pravidel krajně nepravděpodobné, lze dospět na základě zkušenosti, jak se věci obvykle dějí,
k závěru o nevěrohodnosti takových tvrzení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68). Toto východisko, byť jinými slovy, potvrzuje i judikatura
citovaná samotným stěžovatelem (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 2 As 46/2005 - 55).
[37] Námitky stěžovatele jsou postaveny právě a výhradně na takových krajně
nepravděpodobných tvrzeních, která jsou nadto v rozporu s důkazy, jež v řízení o přestupku byly
provedeny. Z provedených důkazů ani náznakem nevyplývá, že by tvrzení stěžovatele o tom,
jak se skutek odehrál, mohla být pravdivá. Za takové situace správní orgány neměly rozumný
důvod provádět jakékoli další dokazování, ať už výslechy stěžovatelem navržených svědků
či rekonstrukcí. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením, že byly zjištěny všechny
rozhodné okolnosti, jak vyžaduje §50 odst. 3 věta druhá správního řádu, a to bez důvodných
pochybností, jak předpokládá §3 správního řádu.
[38] Z videozáznamu zachycujícího silniční kontrolu je patrné, jak policisté následovali
vozidlo, na místo kontroly přijeli v těsném kontaktu se zastavovaným vozidlem, přičemž
od okamžiku zastavení policejního vozidla do chvíle, kdy je na záznamu zachycen stěžovatel
sedící místě řidiče, uběhlo 10 až 11 sekund. Pokud by byl stěžovatelem uvedený popis
skutkového děje pravdivý, musel by se v této době řidič z místa řidiče vlevo posunout na místo
spolujezdce a z vozidla pravými dveřmi vystoupit a stěžovatel by musel pravými dveřmi nastoupit
a z místa spolujezdce si přesednout na místo řidiče. Takovou bleskovou výměnu,
kterou by policisté vůbec nezaznamenali, vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako zcela
nepravděpodobnou. Pokud by šel stěžovatel do vozidla pouze pro cigarety, jak tvrdí, je rovněž
krajně nepravděpodobné, že by kvůli tomu popsaným způsobem usedal za volant na místo řidiče.
I Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil tvrzení stěžovatele o výměně osob za volantem
za nepravdivé.
[39] Naopak podklady pro rozhodnutí obsažené ve správním spise (s výjimkou výpovědi
obviněného) v souhrnu konsekventně vedou k závěru, že stěžovatel byl řidičem vozidla,
a tedy byl účastníkem silničního provozu ve smyslu, v jakém jej vymezuje judikatura Nejvyššího
správního soudu, na niž sám stěžovatel upozorňuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 130/2011 - 3, nebo ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011 - 60).
Provedené důkazy jsou dostatečně konkrétní a průkazné.
[40] Podstatným argumentem, jímž krajský soud odpověděl na námitku neprovedení důkazu
svědeckou výpovědí manželky stěžovatele, je dílčí závěr, že provádění dalšího dokazování
správním orgánem by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav již byl dostatečně objasněn. Úvahu
o hodnověrnosti (nikoli pravdivosti) výpovědi manželky stěžovatele tento závěr pouze dokresluje
nad rámec nezbytného.
[41] Nejvyšší správní soud proto neshledal porušení zásady v pochybnostech ve prospěch
obviněného. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016,
sp. zn. I. ÚS 520/16, není přiléhavý. V nyní projednávané věci totiž nešlo o situaci, kdy jediným
přímým důkazem proti obviněnému byla výpověď svědka, u nějž nelze vyloučit zájem
na výsledku řízení, nýbrž o několik důkazů, které dostatečně podložily závěr o odpovědnosti
stěžovatele za přestupky. Krajský soud rovněž správně vysvětlil, že zájem policisty na výsledku
řízení nelze dovozovat ze stěžovatelem uváděných okolností.
[42] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo
založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu v rozsahu, který odpovídá důkaznímu
standardu požadovanému v řízení o odpovědnosti za přestupek. Krajský soud tedy nepochybil,
když žalobu proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto
ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[44] Výrok o náhradě nákladů řízení se ve vztahu k žalobci opírá o §60 odst. 1 věta první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jenž měl ve věci plný úspěch, soud náhradu
nákladů nepřiznal podle §60 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s., neboť mu nevznikly náklady
nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph. D.
předseda senátu