ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.83.2022:38
sp. zn. 6 As 83/2022 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa
Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: HUPRA, s.r.o.,
IČO 25530658, sídlem Jakubov u Moravských Budějovic č. p. 48, zastoupená Mgr. Štěpánem
Janáčem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. července 2020 č. j. 15610-3/2020-900000-311, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2022 č. j. 31 Af 57/2020 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Celní úřad pro kraj Vysočina (dále je „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 31. ledna 2020
č. j. 4870-3/2020-630000-12 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle §123 odst. 1
písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, tím, že v rozporu s §7 odst. 2 písm. b)
zákona o hazardních hrách provozovala bez příslušných povolení hazardní hru založenou
ve smyslu §3 odst. 1 a 2 písm. e) zákona o hazardních hrách na kombinaci náhodného
a znalostního či dovednostního principu. Konkrétně žalobkyně provozovala bez povolení tři
technická zařízení s názvem DIASCOPE, QUIZARD a GOLDEN HORSE. Za přestupek byla
žalobkyni uložena pokuta ve výši 160 000 Kč. Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný zamítl
odvolání žalobkyně a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí zamítl. Krajský soud dospěl k závěru,
že všechna tři technická zařízení jsou hazardními hrami podle §3 odst. 1 zákona o hazardních
hrách, neboť všechna umožňují herní režim, u něhož o výhře nebo prohře rozhoduje zcela
nebo zčásti náhoda. K argumentaci žalobkyně zprávou Elektrotechnického zkušebního ústavu
(dále jen „EZÚ“) ze dne 11. listopadu 2013 č. j. 305042-01/01 k přístroji QUIZARD krajský
soud uvedl, že nic nemění na hodnocení, že se jedná o hazardní hru. Zpráva totiž konfrontuje
technické zařízení se starou právní úpravou (zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách), jež byla k regulaci hazardu benevolentnější. Dále byla podle krajského soudu
zpráva vydána k jinému zařízení, jelikož zařízení hodnocené ve zprávě mj. obsahovalo jinou
verzi úvodního menu a chyběla na něm hra HEAVEN or HELL, u níž byl proveden kontrolní
nákup v nyní řešené věci. Krajský soud odkázal též na tiskové vyjádření EZÚ k této zprávě,
na které odkazoval celní úřad, ale také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 27. dubna 2018
č. j. 30 Af 19/2017 - 60 nebo Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. října 2018
č. j. 1 As 136/2018 - 32, podle něhož byla předmětem inspekce jen část softwaru zařízení
„vědomostní kvíz“; zároveň v něm EZÚ sdělil, že pro zařízení nevydal inspekční certifikát a jeho
závěry nelze interpretovat tak, že dané zařízení nespadá pod regulaci stanovenou zákonem
o loteriích.
[3] Žalobkyni podle krajského soudu nezbavují odpovědnosti za přestupek ani další
předložené dokumenty a prohlášení od třetích osob o tom, že se na tato zařízení nevztahuje
regulace hazardu. Krajský soud zároveň odmítl argumentaci žalobkyně, že celní úřad není
způsobilý k posouzení přítomnosti prvku náhody v technických zařízeních. Klíčové totiž je
posouzení přítomnosti tohoto prvku z pohledu účastníka dané hazardní hry (jak se zařízení
projevují „navenek“), k čemuž jsou správní orgány plně kompetentní. Dále se krajský soud
neztotožnil s názorem žalobkyně, že zařízení, které neobsahuje generátor náhodných čísel,
nemůže být hazardní hrou. Podle právní úpravy je totiž obligatorní součástí hazardní hry prvek
náhody nebo neznámé okolnosti, který rozhoduje o výhře nebo prohře, nikoliv generátor
náhodných čísel. U posuzovaných technických zařízení krajský soud tento prvek shledal. Krajský
soud nepřisvědčil ani tomu, že by celní úřad nedostatečně identifikoval kontrolovaná zařízení.
[4] Žalobkyně též tvrdila, že technická zařízení neprovozovala, nýbrž pouze poskytovala
prostory pro jejich provoz vlastníkům zařízení, a to společnostem another area s.r.o., ultimate
power s.r.o. a basic idea s.r.o., s nimiž měla uzavřené smlouvy. K tomu krajský soud uvedl,
že ze smluv vyplývá také to, že žalobkyně zajišťovala běžnou správu technických zařízení,
připojení k elektřině a internetu, hlášení závad či vyplácení výher. Za uvedené činnosti náležela
žalobkyni odměna. Podle krajského soudu tedy žalobkyně byla provozovatelkou hazardní hry
ve smyslu §5 zákona o hazardních hrách, a to i s ohledem na to, že dle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 1 As 207/2018 - 32, č. 3855/2019 Sb. NSS,
je zapotřebí klást důraz na posuzování faktického provozování samotných technických
zařízeních, na nichž se nachází určitá hazardní hra. Krajský soud uzavřel, že se správní orgány
v souladu s judikaturou rovněž vyvarovaly uložení likvidační pokuty a při jejím ukládání přihlédly
k majetkovým poměrům žalobkyně.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Namítala, že ani jedno z technických zařízení nenaplňuje definici hazardní hry
podle zákona o hazardních hrách, a požadovala, aby posouzení přítomnosti prvku náhody bylo
provedeno odborníkem v daném oboru, nikoliv samotným celním orgánem. Nesouhlasila
též s aplikací rozsudku č. j. 1 As 136/2018 - 32 na projednávanou věc, jelikož krajský soud
mj. přesvědčivě nevyložil, proč by otázka principu fungování technického zařízení, pracujícího
na základě počítačového programu, měla být posouzena přímo správním orgánem.
[6] K zařízení DIASCOPE stěžovatelka namítala, že obsahuje téměř 10 her, takže z tvrzení
krajského soudu, že minimálně jedna hra (Joker ReSpin) neobsahuje žádné vědomostní
nebo dovednostní úkoly a o výhře nebo prohře u ní rozhoduje zcela nebo zčásti náhoda, plyne,
že ostatní hry nejsou hazardní. Podle stěžovatelky je zapotřebí posoudit otázku podílu
náhodného principu na fungování celého zařízení, což je technická otázka, jež by měla být
posouzena znalcem či autorizovaným státním orgánem. Celní orgány i krajský soud navíc
opomenuly, že zařízení umožňuje, aby hráč hru kdykoliv ukončil a nechal si vyplatit vsazený
kredit. K argumentu, že samotná hra obsahuje 20 712 670 pozic, takže je pro hráče nereálné najít
aktuální pozici a připsat si výhru, stěžovatelka podotkla, že zařízení umožňovalo listovat
a přeskakovat libovolně mezi danými pozicemi, a to bez časového omezení. Právě
v neomezeném hledání správné výherní pozice spočíval princip hry, přičemž bylo možné hrát
i bez vložení finančních prostředků. Krajský soud zároveň nijak ve vztahu ke konkrétnímu
případu nevyložil pojmy „pozice“ či „kombinace“ ani nevysvětlil souvislosti mezi jejich
uváděným počtem a prvkem náhody. U zařízení GOLDEN HORSE nemůže být
podle stěžovatelky sama o sobě důkazem o hazardním charakteru hry funkce „autostartu“,
neboť i běžná technická vědomostní hra může mít takovou funkci. Také v případě tohoto
přístroje lze hru kdykoliv ukončit a nechat si vyplatit vsazenou částku (kredit). Svou aktuální
grafickou pozici vidí hráč na začátku hry, pro komfort hry je první hra bez ztráty kreditu a hry
nejsou časově omezeny. V případě zařízení QUIZARD stěžovatelka namítala, že krajský soud
pominul, že si hráč může jednotlivé otázky převést do banky otázek, na které zodpoví najednou,
kdykoliv se k tomu odhodlá. Současně není pravda, že na výhru má vliv postavení symbolů
a nastavení programu. Funkce „autostartu“ podle stěžovatelky opět není důkazem o hazardním
charakteru přístroje.
[7] Stěžovatelka odkázala též na zprávu EZÚ č. j. 305042-01/01, jejíž závěr o absenci prvku
náhody v zařízení QUIZARD považuje krajský soud za irelevantní. Tento závěr je
však podle stěžovatelky nesprávný, jelikož důvody, o něž krajský soud svůj názor opřel, nemohou
obstát. Předně namítala, že rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 19/2017 - 60 je závazný
toliko pro účastníky daného řízení a jeho závěry nelze přejímat v rámci jiných soudních řízení.
Dále je dle stěžovatelky zavádějící a nepodložené tvrzení krajského soudu, že EZÚ hodnotil
ve zprávě odlišné zařízení než to, na němž byl proveden kontrolní nákup. Stěžovatelka v daném
kontextu krajskému soudu vytkla též závěr o nadbytečnosti svědeckých výpovědí pracovníků
EZÚ a nevypořádání se s tvrzeními obsaženými v protokolu o výslechu dalšího svědka. Dodala,
že krajský soud měl zprávu EZÚ konfrontovat se znaleckým zkoumáním obdobné relevance.
[8] Krajský soud podle stěžovatelky dále oddělil princip přístroje daný jeho softwarovým
vybavením a jeho projev navenek, což učinit nelze. Je-li přítomnost náhody zákonným znakem
hazardní hry, pak je nutné, aby náhoda byla obsažena přímo v principu fungování přístroje.
Rovněž podle stěžovatelky jakékoliv technické (počítačové) zařízení pracující na principu náhody
či neznámé okolnosti vyžaduje generátor náhodných čísel, což podle stěžovatelky podporuje také
úprava ve vyhlášce č. 208/2017 Sb., kterou se stanoví rozsah technických parametrů pro zařízení,
jejichž prostřednictvím jsou provozovány hazardní hry, požadavků na ochranu a uchovávání
herních a finančních dat a jejich technické parametry.
[9] Stěžovatelka dále zpochybnila závěr o tom, že provozovala hazardní hry ve smyslu §5
zákona o hazardních hrách, neboť k tomu, aby někdo byl provozovatelem hazardní hry, musí
činnosti uvedené v daném ustanovení realizovat s úmyslem hazardní hry provozovat
či se srozuměním s tím, že se o hazardní hru jedná. Zároveň byly podle stěžovatelky naplněny
liberační důvody, což dovozuje zejména z vyjádření poskytnutých jí provozovateli technických
zařízení v tom smyslu, že zařízení nepodléhají regulaci hazardních her. Stěžovatelka tak byla
v dobré víře, že hry nespadají pod zákon o hazardu, přičemž zařízení sama neprovozovala, pouze
pro ně poskytovala pronájem prostor a obvyklé servisní služby. Dále se podle stěžovatelky
krajský soud nevypořádal s její námitkou, že se žalovaný neobrátil na vlastníky a provozovatele
daných zařízení a nevyužil řadu veřejnoprávních instrumentů k tomu, aby je přiměl k potřebné
součinnosti. Nakonec stěžovatelka namítala, že úvahy soudu o tom, že si může dovolit uhradit
uloženou pokutu, jsou zcela mimo ekonomickou realitu, ve které stěžovatelka podniká.
Pro stěžovatelku jsou totiž i splátky v řádu jednotek tisíců jen obtížně zvládnutelné.
Dle stěžovatelky je evidentní, že její majetek na úhradu uložené sankce nepostačuje, takže je
pro ni likvidační.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nyní posuzované hry nebyly povolené, proto jejich
podřazovaní zákonným požadavkům na povolené hazardní hry není právně významné. Zákon
o hazardních hrách totiž podmínky provozování nepovolených her neupravuje. Obrana
stěžovatelky, že se nejedná o hazardní hry, neboť neobsahují generátor náhody, je nesprávná
a jde proti samotnému smyslu zákona o hazardních hrách, kterým je ochrana před patologickými
jevy souvisejícími s hraním hazardních her. Ke zprávě EZÚ žalovaný podotkl, že nezpochybňuje
odborné hodnocení, avšak špatné a irelevantní je hodnocení právní, ke kterému není odborná
autorita oprávněna. Ke zkoumání naplnění prvku náhody jako definičního znaku hazardní hry
není třeba odborné zkoumání, pro tyto účely je významný pohled hráče, laika, případně
kontrolující osoby. K pojmu „provozování hazardní hry“ odkázal žalovaný na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, která ve všech případech potvrdila závěry celních orgánů.
[11] K namítanému likvidačnímu účinky uložené pokuty žalovaný zdůraznil, že se stěžovatelka
dopustila velmi závažného protiprávního jednání, a sice provozování „nelegálního hazardu“,
což může být zhodnoceno i jako trestný čin. Zároveň zákon o hazardních hrách stanovuje
za daný přestupek vyšší horní hranici pokuty (50 000 000 Kč), než jaká je nejvyšší hranice horní
sazby peněžitého trestu podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. To podle žalovaného
samo o sobě značí vysokou nebezpečnost jednání stěžovatelky. Pokuta ve výši 160 000 Kč,
jež byla uložena stěžovatelce, činí 0,32 % zákonného rozpětí. V tomto kontextu odkázal žalovaný
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2003 č. j. 6 A 96/2000 - 62,
č. 225/2004 Sb. NSS, dle něhož nelze považovat pokutu uloženou do 4 % zákonného rozpětí
za zjevně nepřiměřenou. Společenský důraz na škodlivost protiprávního jednání stěžovatelky
plyne dle žalovaného též z judikatury Ústavního soudu.
[12] Žalovaný je toho názoru, že negativní zásah do finanční situace pachatele plyne
už ze samotné podstaty správního trestu ve formě pokuty. Judikatura přitom dovodila, že má-li
sankce plnit funkci jak individuální, tak generální prevence, musí být pro pachatele přestupku
dostatečně citelná. Majetkové poměry pachatele by přitom neměly převážit nad klíčovými
okolnostmi spáchání přestupku, a to tím spíše, pokud se jedná o protiprávní jednání společensky
škodlivé a vysoce závažné. Žalovaný nenalezl prostor pro snížení pokuty také proto, že takový
postup by stěžovatelku nedůvodně zvýhodnil jak vůči jiným pachatelům, tak vůči řádným
podnikatelům. Stěžovatelka byla též poučena o možnosti požádat o posečkání s úhradou povinné
částky či o její zaplacení ve splátkách, případně o odkladný účinek pokuty
podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Skutečnost, že stěžovatelka nějakými finančními
prostředky disponuje, pak dle žalovaného plyne též z toho, že je zastoupena advokátem
a nepožádala o upuštění od povinnosti hradit soudní poplatek ani o odkladný účinek žalobou
napadeného rozhodnutí. Tvrzený likvidační účinek ani nedoložila. Sice doložila opakované
vykazování ztráty, avšak je stále podnikatelky aktivní, takže nelze vyloučit, že tak činí účelově.
[13] Nejvyšší správní soud zaslal stěžovatelce vyjádření žalovaného na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zaměřil na otázku, zda jsou technická zařízení
DIASCOPE, QUIZARD a GOLDEN HORSE hazardními hrami. Pokud by totiž závěry
krajského soudu a správních orgánů byly v tomto rozsahu mylné, nemohla by se stěžovatelka
dopustit protiprávního jednání, jež je jí kladeno za vinu.
[16] Podle §3 odst. 1 zákona o hazardních hrách se hazardní hrou rozumí hra, sázka nebo los,
do nichž sázející vloží sázku, jejíž návratnost se nezaručuje, a v nichž o výhře nebo prohře rozhoduje zcela
nebo zčásti náhoda nebo neznámá okolnost.
[17] Naplnění první podmínky, a sice že se v případě dotčených technických zařízení jedná
o hru, sázku nebo los, stěžovatelka v projednávané věci nerozporuje. Ohledně podmínky
návratnosti sázky stěžovatelka toliko opakovaně uvádí, že hráči mají u zařízení možnost ukončit
hru a nechat si vyplatit vsazenou částku (kredit), případně zůstatkovou část kreditu. K tomu Nejvyšší
správní soud podotýká, že je podstatné rozlišovat kredit, tj. celkovou částku, kterou hráč
do přístroje vloží za účelem hraní, a jednotlivé sázky v rámci konkrétní hry, které se z kreditu
odepisují. Stěžovatelka se totiž snaží ztotožňovat kredit se vsazenou částkou, což je zavádějící
a rozporné se skutečností. Z videozáznamů pořízených celním úřadem je totiž zjevné, že při hraní
se sázky z celkového vloženého kreditu postupně odečítají. Možnost získat zpátky celou částku
tak má hráč pouze v tom případě, že vůbec nebude sázet. Jakmile totiž nějakou část kreditu vsadí
a prohraje, návratnost této části již zaručenou nemá. Nejvyšší správní soud tedy má za splněnou
i druhou podmínku, neboť aby bylo možné „hovořit o ‚návratnosti sázky ?, musela by být 100%
návratnost sázky zaručena u každé varianty hry, která může nastat“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. dubna 2022 č. j. 1 As 335/2021 - 67, bod 47). U posuzovaných
technických zařízení přitom jsou zjevně přítomny varianty hry, v nichž návratnost sázky zaručena
není.
[18] Rozhodující je tudíž poslední podmínka, tedy zda o výhře nebo prohře rozhoduje zcela nebo zčásti
náhoda nebo neznámá okolnost. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud vyšel
při svém posouzení ze správných východisek, která plně odpovídají recentní judikatuře. Závěry
o nutnosti posoudit způsob průběhu hry a přítomnost prvku náhody navenek z pohledu účastníka
hry na technickém zařízení s tím, že je podružná hardwarová či softwarová výbava zařízení,
které vyplývají ze stěžovatelkou rozporovaného rozsudku č. j. 1 As 136/2018 - 32, totiž Nejvyšší
správní soud již aplikoval i v případě současného zákona o hazardních hrách, byť byly
konstruovány ve vztahu k zákonu o loteriích a jiných podobných hrách (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 10 As 171/2018 - 55 a ze dne 25. ledna 2022
č. j. 4 As 288/2021 - 111). Stejně tak je pro výklad §3 zákona o hazardních hrách relevantní
důvodová zpráva k tomuto ustanovení, podle níž musí být prvek náhody nebo neznámé
okolnosti „u hazardní hry zastoupen výlučně nebo zčásti, kdy se tak na výhře nebo prohře
mohou podílet v určité míře i jiné okolnosti, jež má sázející možnost prostřednictvím své osoby
ovlivnit. Náhoda nemusí být v hazardní hře zastoupena ve většinovém podílu, ale její podíl musí
mít určitou váhu (není zanedbatelný) a musí ovlivňovat výsledek hry. Účelem tohoto zákona je
ochrana sázejícího, a proto je nutno prvek náhody (tedy jeho míru zastoupení) vnímat právě
z pohledu sázejícího (hráče)“ (důvodová zpráva k §3 zákona č. 186/2016 Sb., sněmovní tisk
578/0, 7. volební období, www.psp.cz).
[19] Ze správního spisu i rozsudku krajského soudu je zjevné, že všechna technická zařízení
(DIASCOPE, QUIZARD i GOLDEN HORSE) zahrnují takový herní režim, v němž je výsledek
hry zcela nebo téměř zcela závislý na náhodě a v zásadě nevyžaduje, aby hráč využil své znalosti
či dovednosti. Jak je patrné mj. z videozáznamů pořízených celním úřadem, na všech zařízeních
lze hrát hru, která je vizuálně zaměnitelná s klasickou válcovou hrou a jejímž principem je protáčet
válce tak dlouho, dokud nenastane takové rozpoložení (postavení, kombinace) vizuálních
symbolů na obrazovce, jež bude znamenat výhru, případně vyšší hodnotu otázky u zařízení
QUIZARD. Rozpoložení symbolů na obrazovce určované programovým vybavením zařízení lze
označit také jako pozici. V takovém smyslu využívá pojmy pozice a kombinace rovněž krajský soud,
což je patrné zejm. z bodu [34] jeho rozsudku. Stěžovatelce tudíž nelze přisvědčit, že se krajský
soud k povaze daných pojmů nijak nevyjádřil.
[20] Hráči (sázející) mají v případě přístrojů DIASCOPE a GOLDEN HORSE za úkol najít
správnou pozici či jejich posloupnost v řádově statisících až milionech různých možností.
Případná výhra je proto pro sázejícího z jeho pohledu a v běžném čase, který může hře věnovat,
čistě náhodná. Tento závěr podporuje i existence automatického režimu hry, který může hráč
aktivovat stisknutím tlačítka AUTOSTART. V daném režimu hra funguje zcela samostatně
a jakýkoliv vliv hráče je v podstatě eliminován, neboť pouze sleduje postupné odečítání sázek.
Proto je nepřípadná námitka stěžovatelky, že byl hazardní charakter her dovozen pouze z funkce.
Rovněž u zařízení QUIZARD má náhoda nezanedbatelný vliv na výsledek hry, jelikož je u něj
možné téměř zcela ignorovat část spočívající v zodpovídání otázek, které lze z pohledu sázejícího
přeskakovat, resp. převést do banky otázek, jak uvádí stěžovatelka. Točení válci a hledání správné
pozice potom rozhoduje o hodnotě jednotlivých otázek (a tedy o výši případné výhry),
a to na základě obdobně náhodného principu jako u DIASCOPE a GOLDEN HORSE.
Na závěr hry je sice po hráči požadováno, aby zodpověděl odložené otázky, avšak to nijak
neeliminuje popsaný nezanedbatelný vliv náhody. Ve všech případech se proto jedná o technická
zařízení, na nichž byly provozovány hazardní hry, jak správně uvedl už krajský soud ve shodě
se správními orgány.
[21] V případě zařízení DIASCOPE na tomto závěru nic nemění ani to, že celní úřad
posuzoval hru Joker ReSpin, ačkoliv zařízení obsahuje i další hry. Jednak tato okolnost sama
o sobě neznamená, že ostatní hry nejsou hazardní, jak namítá stěžovatelka, a jednak §7 odst. 2
písm. b) zákona zakazuje provozovat hazardní hru, ke které nebylo uděleno povolení. Už tedy provoz
jediné nepovolené hazardní hry konstituuje porušení zákona, na čemž nic nemění skutečnost,
že prostřednictvím jednoho technického zařízení lze provozovat her více (srov. také §42 odst. 1
zákona o hazardních hrách).
[22] Podobně zpráva EZÚ 305042-01/01 nemá potenciál zvrátit závěr o tom, že hra
provozovaná prostřednictvím zařízení QUIZARD je hrou hazardní, a to ani v kombinaci
s případnými svědeckými výpověďmi, jak správně konstatoval už krajský soud. Zpráva totiž
zařízení hodnotí podle již zrušeného zákona o loteriích a jiných podobných hrách a jak je patrné
už z rozhodnutí celního úřadu, nevztahuje se ke stejnému technickému zařízení, které je
posuzováno v nyní projednávané věci. Ze zprávy je totiž zjevné, že EZÚ hodnotilo zařízení
s odlišnými hrami (chyběla hra HEAVEN or HELL, u které byl proveden kontrolní nákup)
a s jiným zobrazením úvodních položek kreditu a banku. Závěr krajského soudu v tomto duchu
tudíž není zavádějící a nepodložený, jak stěžovatelka namítá.
[23] K námitce, že krajský soud neměl v argumentaci odkazovat na rozsudek jiného soudu –
Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 19/2017 - 60, neboť ten zavazuje pouze účastníky řízení,
lze doplnit, že není nic závadného na tom, pokud soud za obdobných relevantních skutkových
okolností argumentačně použije rozsudek jiného soudu, považuje-li jej za přesvědčivý,
nadto stěžovatelka přehlíží, že zmíněný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl přezkoumán
i Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnost proti němu zamítl (cit. rozsudek
č. j. 10 As 171/2018 - 55). Nejvyšší správní soud přitom v uvedeném rozsudku nijak
nerozporoval stěžejní argument, že zprávu EZÚ nelze použít z toho důvodu, že byla
vypracována podle dřívější úpravy, která vymezovala hazardní hry, resp. loterie a jiné podobné
hry méně přísně (srov. zejm. §1 odst. 2 zákona o loteriích a jiných podobných hrách,
který požadoval, aby o výhře nebo prohře rozhodovala náhoda zcela, a §3 odst. 1 zákona
o hazardních hrách, dle něhož postačuje pouze částečný vliv náhody).
[24] Stěžovatelka též namítala, že existenci prvku náhody měl posuzovat odborník v daném
oboru, nikoliv správní orgány, či že měl krajský soud konfrontovat zprávu EZÚ se znaleckým
zkoumáním obdobné relevance. Při hodnocení těchto námitek je nutné vyjít z toho, že podle §56
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, správní orgány posuzují odborné otázky primárně samy
a znalce musejí ustanovit až tehdy, pokud jejich vlastní odborné znalosti nepostačují. Právní
úprava totiž vychází z předpokladu, že úřední osoby disponují dostatečnými znalostmi,
aby mohly samy posoudit odborné otázky vyskytující se běžně v jejich agendě (blíže viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2010 č. j. 1 Afs 71/2009 - 113, č. 2313/2011 Sb.
NSS, bod 30). Jak bylo rozebráno výše, otázku přítomnosti prvku náhody je nutné posuzovat
z pohledu hráče (sázejícího), nikoliv z pohledu odborné expertizy hardwarového či softwarového
vybavení zařízení. Jedná se tedy o otázku, jejíž posouzení zjevně nepřesahuje odborné kapacity
celních orgánů, a proto si o ní mohly učinit úsudek samy (srov. rozsudek ze dne 16. září 2021
č. j. 9 As 101/2021 - 30, č. 4252/2021 Sb. NSS, bod 20). Krajský soud potom už pouze
přezkoumával závěry učiněné správními orgány, a to i ve vztahu ke zprávě EZÚ, které nebyla
přiznána relevance, protože posuzovala jiné zařízení, nadto podle dřívější právní úpravy
(viz výše). Navíc se nejedná ani o znalecký posudek, takže nebylo potřebné postupovat dle §127
a §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, na což míří námitka stěžovatelky. Krajský
soud tudíž nijak nepochybil, jestliže z uvedených důvodů sám dospěl k závěru, že zpráva EZÚ
není v projednávané věci použitelná, a nekonfrontoval ji se znaleckým zkoumáním obdobné relevance.
[25] K argumentaci stěžovatelky, že na technických zařízeních nelze hrát hazardní hry,
neboť náhoda není obsažena přímo v principu jejich fungování, neobsahují generátor náhodných
čísel a nesplňují požadavky stanovené vyhláškou č. 208/2017 Sb., Nejvyšší správní soud
konstatuje, že není podstatné, že zařízení nesplňují všechny podmínky, které by musela splňovat,
pokud by byla řádně povolena dle zákona o hazardních hrách. Skutečnost, že hry provozované
stěžovatelkou nesplňují podmínky pro to, aby mohly být legálními (povolenými) hazardními
hrami, totiž neznamená, že se nemůže jednat o hazardní hry obecně definované v §3 odst. 1
zákona o hazardních hrách, jak ve svém vyjádření uvedl i žalovaný. K závěru, že je hra hazardní,
totiž postačuje, aby odpovídala definičním znakům uvedeným v citovaném ustanovení, což je
splněno u všech posuzovaných technických zařízení.
[26] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje stěžovatelce ani v tom, že neprovozovala hazardní
hry ve smyslu §5 zákona o hazardních hrách. Podle uvedeného ustanovení se přitom
provozováním hazardní hry rozumí vykonávání činností spočívajících v uskutečňování hazardní hry
se záměrem dosažení zisku, zejména příjem sázek a vkladů do hazardní hry, výplata výhry, další činnosti
organizačního, finančního a technického charakteru související s uvedením hazardní hry do provozu a se zajištěním
vlastního provozu, jakož i činnosti potřebné pro ukončení a vypořádání hazardní hry.
[27] Z judikatury k tomu plyne, že provozování hazardní hry vyplývá z fakticity jednání
daného subjektu, a nikoliv z toho, zda k němu má oprávnění či zda jsou nějaká formální ujednání
mezi ním a dalšími případnými provozovateli (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 207/2018 - 32, body 42–45). Citovaný rozsudek se sice vztahuje k zákonu o loteriích
a jiných podobných hrách, avšak provázanost mezi provozováním, provozovatelem s přestupkem jsou
v zákonu o hazardních hrách obdobné, a proto jsou judikaturní závěry stále relevantní.
Provozování ve smyslu zákona o hazardních hrách totiž také nemusí realizovat pouze oprávněný
provozovatel (§6 zákona o hazardních hrách), což plyne z toho, jakým způsobem definuje §5
zákona o hazardních hrách danou činnost, a pak také z jeho §7 odst. 2, který je uvozen slovy
zakazuje se provozovat hazardní hru, tedy nikoliv provozovateli se zakazuje, i když k němu zákon
v dalších odstavcích §7 povinnosti či zákazy výslovně vztahuje. Stejně tak přestupku podle §123
odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách se dopustí každá právnická nebo podnikající fyzická
osoba, která provozuje hazardní hru v rozporu s §7 odst. 2, nikoliv pouze provozovatel.
[28] Stěžovatelka uzavřela se třemi dalšími společnostmi ke všem technickým zařízením
smlouvy, z nichž plyne, že stěžovatelka vedle poskytnutí prostor pro zařízení zajišťovala také
jejich běžnou správu (včetně hlášení závad či kontroly zařízení), přístup k elektřině a internetu
a vyplácela hráčům výhry. Za tyto činnosti evidentně spadající pod rozsah §5 zákona
o hazardních hrách náležela stěžovatelce dle smluvních ujednání odměna, takže je vykonávala
za účelem zisku. S ohledem na uvedené nemůže Nejvyšší správní soud závěrům krajského soudu
a správních orgánů, že stěžovatelka provozovala hazardní hry, nic vytknout. Skutečnost,
že některé další činnosti případně vykonával další subjekt či o nich rozhodoval, nemá na toto
posouzení vliv.
[29] Pokud se týče namítaného naplnění liberačního důvodu, Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s hodnocením provedeným krajským soudem. Vyjádření či posouzení dalších
subjektů poskytnutá stěžovatelce především ze strany jejích smluvních partnerů o tom,
že provozováním technických zařízení se stěžovatelka nedopouští provozování hazardní hry,
nepostačují ke zproštění odpovědnosti za provozování hazardní hry bez povolení ve smyslu §21
odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Uvedená dobrozdání
totiž stěžovatelce už v principu nemohou zajistit liberaci, neboť spoléhání se na tvrzení jiné
osoby, že provoz technického zařízení je v souladu se zákonem, nelze považovat za vynaložení
veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, aby stěžovatelka přestupku zabránila (k tomu
viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2012 č. j. 8 As 58/2011 - 66, ze dne
28. listopadu 2019 č. j. 7 As 413/2018 - 24 a ze dne 24. června 2020 č. j. 2 As 265/2019 - 30).
[30] Namítá-li dále stěžovatelka, že krajský soud nevypořádal její argumentaci, že se žalovaný
neobrátil na vlastníky a provozovatele zařízení a nevyužil řadu veřejnoprávních instrumentů
k tomu, aby je přiměl k potřebné součinnosti, má stěžovatelka pravdu, že výslovně na tuto
argumentaci krajský soud nereagoval. Daný postup však nemá vliv na zákonnost jeho rozhodnutí,
neboť se jednalo pouze o dílčí část žalobního bodu spočívajícího v rozporování skutečnosti,
že stěžovatelka prostřednictvím technických zařízení provozovala hazardní hry. Tuto základní
námitku krajský soud vypořádal a dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka hazardní hry
provozovala. Judikatura přitom takový způsob vypořádání žalobní argumentace připouští
(viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2017
č. j. 2 As 196/2016 - 123, č. 3668/2018 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 2 Afs 143/2015 - 71). Nadto je ze správního spisu zřejmé, že celní
úřad třemi usneseními ze dne 13. června 2019 ony třetí společnosti vyzval k předložení
relevantních listin, takže se na ně obrátil. Nejvyšší správní soud nicméně pro úplnost dodává,
že závěry o tom, že stěžovatelka spáchala přestupek podle §123 odst. 1 písm. b) zákona
o hazardních hrách s ohledem na výše uvedené spolehlivě obstojí i bez jakýchkoliv informací
od těchto dalších subjektů.
[31] Zbývá tedy poslední námitka, a sice že uložená pokuta je pro stěžovatelku likvidační.
Z bodu [31] usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2010
č. j. 1 As 9/2008 - 133 č. 2092/2010 Sb. NSS, k tomu plyne, že k osobním a majetkovým
poměrům pachatele je zapotřebí přihlédnout „do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným
zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným,
který má likvidační účinky.“ Stěžovatelka ve své kasační stížnosti sice na jednu stranu tvrdí,
že je pro ni pokuta likvidační, na druhou stranu však sama přiznává, že splátky v řádu jednotek
tisíců měsíčně, které platí, jsou pro ni zvládnutelné, byť obtížně. Pokud stěžovatelka sama uvádí,
že je pokutu schopná splácet, i když je pro ni měsíční splátka nezanedbatelným výdajem,
má Nejvyšší správní soud za to, že pokuta je přesně v duchu citovaného usnesení rozšířeného
senátu citelným zásahem do majetkové sféry stěžovatelky, avšak bez likvidačního účinku.
Nejvyšší správní soud také souhlasí s krajským soudem, že účetní závěrky za roky 2017 a 2018
a předložené výpisy z účtů za měsíce listopad 2019 až leden 2020 neposkytují ucelený obraz
o finanční situaci stěžovatelky, přičemž bez významu není ani to, že stěžovatelka dle svých
tvrzení formálně v podstatě negeneruje žádný zisk (spíše naopak) a nachází se v tristní
hospodářské situaci, nicméně ve skutečnosti stále podnikala a podniká. Důvodná proto není
ani tato námitka.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů neshledal kasační stížnost
důvodnou, pročež ji zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl tak bez jednání podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady
nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2022
JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.
předseda senátu