ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.98.2022:26
sp. zn. 6 As 98/2022 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa
Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: V. C., proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. prosince 2020 č. j. 073662/2020/KUSK-OLPPŘ/KLU,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 21. dubna 2022 č. j. 56 A 5/2021-45,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022 č. j. 56 A 5/2021-45 se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad Příbram (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 20. února 2020
č. j. MeUPB 15965/2020/Špr uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Přestupku se žalobce dopustil
tím, že jako provozovatel motorového vozidla s registrační značkou X v rozporu s §10 odst. 3
zákona o silničním provozu nezajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu
na pozemních komunikacích při užití vozidla na pozemní komunikaci. Neztotožněný řidič
uvedeného vozidla totiž dne 20. dubna 2019 překročil v Bohutíně na silnici I/18, směr Příbram,
nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h, neboť mu byla naměřena rychlost 60 km/h (po zohlednění
odchylky 57 km/h). Žalovaný rozhodnutím označeným v návětí změnil rozhodnutí městského
úřadu tak, že změnil odkazy na ustanovení právních předpisů.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“) žalobu, kterou krajský soud shledal jako důvodnou a rozsudkem uvedeným v návětí zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu městský úřad
v průběhu správního řízení žalobce před vydáním rozhodnutí řádně nepoučil ve smyslu §36
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
Žalobce sice byl v rámci předvolání k ústnímu jednání rozsáhle poučován, avšak poučení podle
§36 odst. 3 správního řádu absentovalo. Žalobce zároveň podle krajského soudu nebyl poučen
ani při ústním jednání. Uvedené pochybení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí i přesto,
že žalobce byl na ústním jednání seznámen se spisovým materiálem, který již nebyl dále
doplňován, neboť na ústním jednání prostřednictvím svého zmocněnce uplatnil novou
skutkovou argumentaci, a sice že řidič překročil rychlost v důsledku vyhýbání se vozidlu s právem
přednostní jízdy. Žalobce nemohl tušit, jak městský úřad přistoupí k této argumentaci
a zda nebude doplňovat podklady, a proto pro něj bylo jeho rozhodnutí překvapivé. Porušením
§36 odst. 3 přitom žalobce argumentoval už v odvolání, avšak žalovaný se tím vůbec nezabýval,
čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Krajský soud dodal, že souhlasí
s žalovaným, že ze spisového materiálu nijak nevyplývá, že by se žalobce skutečně vyhýbal
vozidlu s právem přednostní jízdy, nicméně žalobce bude mít možnost svou argumentaci rozvést
a podložit v dalším řízení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Podle stěžovatele je kasační stížnost přijatelná, jelikož je potřeba, aby Nejvyšší správní soud
vyložil, nakolik je správní orgán při přestupku provozovatele vozidla povinen šetřit skutkový stav
přestupku řidiče. Podle §125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu totiž postačuje,
aby porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích znaky
přestupku pouze vykazovalo. Krajský soud v daném kontextu zcela pominul, že zákon
o silničním provozu stanoví v případě přestupku provozovatele vozidla objektivní odpovědnost.
Zároveň se krajský soud dle názoru stěžovatele odchýlil od konstantní judikatury ohledně
poučování obviněného o právu na vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Městský úřad totiž
žalobce celkem čtyřikrát předvolával k ústnímu jednání a vždy připojil poučení o právu podle §36
odst. 3 správního řádu. Z protokolu o ústním jednání s podpisem žalobce plyne, že žalobce byl
seznámen se všemi podklady pro vydání rozhodnutí a měl možnost se k nim vyjádřit. Stěžovatel
tak dle svého názoru dostál svým povinnostem vyplývajícím z §36 odst. 3 správního řádu, jelikož
jeho postup odpovídal požadavkům judikatury. Dále stěžovatel poukázal na to, že zmocněnec
žalobce uvedl při ústním jednání pouze to, co mu údajně sdělil nezjištěný řidič. Nešlo tedy
o tvrzení žalobce ani jeho zástupce ani o novou skutkovou argumentaci, která by vyžadovala
ověřování. Zároveň bez údajů o řidiči nebylo možné zprostředkované tvrzení o údajném vozidlu
s právem přednosti v jízdě jakkoliv ověřit. Stěžovatel také namítal nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, a to z toho důvodu, že se nezabýval výše uvedenými skutečnostmi. Na závěr
stěžovatel uvedl, že požaduje náhradu nákladů řízení před krajským soudem.
[4] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, který
dle jeho názoru dostatečně apeluje na správní orgán, že musí zjistit, zda k přestupku řidiče
skutečně došlo. Podle žalobce přitom z judikatury plyne, že umožnit bezpečný a plynulý průjezd
vozidlům s právem přednostní jízdy podle §41 odst. 7 zákona o silničním provozu nemusí řidič
pouze zastavením, nýbrž může zvolit vlastní postup v návaznosti na konkrétní situaci. Řidič
zároveň nemá možnost ani povinnost zkoumat oprávněnost užití výstražného světelného
a zvukového zařízení, proto je zapotřebí dané chování řidiče posuzovat jako krajní nouzi
ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále
jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Za takových okolností není podle žalobce jednání
řidiče přestupkem, takže není možné shledat ani objektivní odpovědnost provozovatele vozidla.
Zároveň pokud provozovatel vozidla nesdělí správnímu orgánu údaje o řidiči, měl by jej správní
orgán dle žalobce vyzvat k podání vysvětlení dle §137 správního řádu. Výklad zákona provedený
městským úřadem je podle žalobce účelový, jeho cílem je vybrat finanční prostředky do obecní
pokladny. Žalobce se též neztotožnil se závěrem, že bylo na něm, aby prokázal svá tvrzení
o výskytu vozidla se zapnutým výstražným světelným a zvukovým zařízením.
[5] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalobce stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Rozsudek krajského soudu však není nepřezkoumatelný, jak namítá stěžovatel. Krajský
soud totiž jasně a srozumitelně vysvětlil, proč zrušil stěžovatelovo rozhodnutí. Argumentační
linie odůvodnění krajského soudu je zřejmá a poskytuje přezkoumatelnou oporu výroku jeho
rozhodnutí.
[8] Krajský soud nicméně rozhodl v rozporu s obsahem správního spisu. Jednoznačně totiž
konstatoval, že žalobce nebyl městským úřadem před vydáním rozhodnutí poučen ve smyslu §36
odst. 3 správního řádu o svém právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, konkrétně že poučení
nebylo obsaženo v předvolání k ústnímu jednání. Ze správního spisu je však zřejmé, že městský
úřad na konci každého ze čtyř po sobě jdoucích předvolání v části obsahující poučení uvedl
následující formulaci: „Správní orgán předpokládá, že v rámci nařízeného ústního jednání bude
ukončeno dokazování a ve věci rozhodnuto. Před vydáním rozhodnutí, po skončení dokazování
při ústním jednání, Vám bude dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v souladu
s ustanovením §36 odst. 3 správního rádu.“ Z protokolu o ústním jednání je zároveň zjevné,
že zmocněnec žalobce měl možnost se na jednání s úplným obsahem spisu seznámit,
neboť po ústním jednání již žádné další podklady do spisu nepřibyly. Osm dnů po ústním jednání
pak městský úřad vydal rozhodnutí o spáchání přestupku.
[9] K právu na seznámení se s podkladky pro vydání rozhodnutí přitom judikatura dovodila,
že jeho účelem je „možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době
bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady
a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován“ [rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 21/2009-243, č. 2073/2010 Sb.
NSS; ke smyslu daného institutu srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu k §33 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ze dne 17. prosince 2003
č. j. 5 A 152/2002-41 nebo ze dne 15. prosince 2004 č. j. 7 As 40/2003-61, č. 958/2005 Sb. NSS].
Z citovaného rozsudku osmého senátu též plyne, že je nutné zkoumat, zda měl účastník řízení
faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. Dané závěry jsou v rozhodovací praxi
Nejvyššího správního soudu pravidelně následovány – z recentních rozhodnutí viz např.
rozsudky ze dne 9. července 2020 č. j. 10 As 424/2019-61 nebo ze dne 10. prosince 2021
č. j. 5 As 400/2020-49.
[10] V nyní projednávané věci městský úřad žalobce o právu podle §36 odst. 3 správního řádu
informoval v tom smyslu, že předpokládá kompletní podklady při ústním jednání, kdy také
žalobce bude mít možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Ze správního spisu plyne,
že procesní průběh věci s tímto poučením obsaženým v předvolání k ústnímu jednání zcela
korespondoval, neboť po ústním jednání již žádné podklady doplňovány nebyly a městský úřad
vydal po několika dnech rozhodnutí. Zmocněnec žalobce se na ústní jednání dostavil,
s podkladovými dokumenty založenými ve správním spisu se seznámil a k věci se též vyjádřil.
Po jeho vyjádření byly podle protokolu čteny listinné důkazy, na závěr zmocněnec žalobce
nahlédl do celého spisu. Nejvyšší správní soud tudíž konstatuje, že v projednávané věci městský
úřad neporušil právo žalobce podle §36 odst. 3 správního řádu. Jelikož byl procesní postup
městského úřadu bezvadný, jeví se jako dostatečné vypořádání odvolacích námitek žalobce,
pokud stěžovatel v napadeném rozhodnutí konstatoval, že je ze správního spisu zřejmé,
že žalobce byl o všech rozhodných úkonech a svých právech vyrozuměn. Stěžovatel konkrétně
uvedl, že žalobce byl o svých právech poučen v předvolání k ústnímu jednání.
[11] Důvody, pro něž krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele, tudíž neobstojí,
jelikož žalobce o svých právech ve smyslu §36 odst. 3 správního řádu poučen byl a stěžovatel
na jeho související námitku přezkoumatelně reagoval.
[12] Další námitky stěžovatele směřují do roviny vazby, resp. hranice mezi přestupkem řidiče
a přestupkem provozovatele vozidla. Konkrétně brojí proti tomu, že by měl správní orgán
povinnost v rámci řízení o přestupku provozovatele vozidla dle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu šetřit skutkový stav přestupku řidiče vozidla, jelikož §125f odst. 2 písm. b) zákona
o silničním provozu stanoví toliko to, že provozovatel za přestupek odpovídá, pokud porušení
povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto
zákona.
[13] V nyní projednávané věci byl provozovatel vozidla (žalobce) pasivní až do ústního
jednání, na kterém jeho zmocněnec městskému úřadu sdělil, že spolu s žalobcem vyslechli řidiče
vozidla, který je jim znám, a ten jim sdělil, že v měřeném úseku rychlost zvýšil, protože musel
umožnit bezpečný a plynulý průjezd vozidlu s právem přednostní jízdy ve smyslu §41 odst. 7
zákona o silničním provozu. Řidič tedy podle zmocněnce žalobce jednal v krajní nouzi, jež podle
§24 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky vylučuje protiprávnost jeho jednání. Tuto svou
argumentaci zopakoval žalobce též ve vyjádření ke kasační stížnosti.
[14] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i se správními orgány, že tato
argumentace nezprošťuje žalobce odpovědnosti za přestupek provozovatele vozidla. Je tomu
tak proto, že verze žalobce není podložená a nelze ji objektivně prokázat, pokud žalobce
totožnost řidiče, jehož navíc zná, neprozradí správnímu orgánu. Vedle toho Nejvyšší správní
soud již dovodil, že taková argumentace není způsobilá zvrátit závěr o objektivní odpovědnosti
žalobce za přestupek provozovatele vozidla §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Zákon
o silničním provozu totiž stanoví, že protiprávní jednání (neznámého) řidiče musí vykazovat
(toliko) znaky přestupku (tj. objektivní stránku skutkové podstaty přestupku). Krajní nouze
jako okolnost vylučující protiprávnost, které se žalobce dovolává, je upravena v zákoně
o odpovědnosti za přestupky a vztahuje se nikoli k provozovateli, ale k řidiči, který měl přestupek
spáchat (resp. znaky přestupku naplnit). Argumentace krajní nouzí by proto mohla být úspěšná
toliko v řízení o spáchání přestupku řidičem vozidla, které však již bylo odloženo (k tomu
viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 8 As 156/2016-35,
ze dne 24. května 2017 č. j. 3 As 114/2016-46 nebo ze dne 25. září 2019 č. j. 6 As 128/2019-14).
S ohledem na uvedené rozsudky, z nichž zřetelně vyplývá popsaný závěr, Nejvyšší správní soud
dodává, že stěžovateli nepřisvědčuje v tom, že tato otázka není judikaturou dostatečně vyložena.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
důvodnou, a proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
věta první s. ř. s.), v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.).
[16] Pokud se týče požadavku stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před
krajským soudem, Nejvyšší správní soud k tomu jenom stručně podotýká, že judikatura zásadně
omezuje náhradu nákladů řízení, kterou lze přiznat procesně úspěšnému správnímu orgánu,
na náklady přesahující rámec běžné úřední činnosti (viz např. rekapitulaci předmětné judikatury
v bodech 17–22 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2015
č. j. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS). Stěžovatel přitom nijak nedoložil a ze soudního
spisu nijak nevyplývá, že by činil nějaký úkon nad rámec běžné úřední činnosti, neboť zcela
standardně vystupoval jako žalovaný v řízení o žalobě a nyní jako stěžovatel v řízení o kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud proto nevidí důvod k přiznání náhrady nákladů stěžovateli,
nadto podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti. Nastanou-li jiné okolnosti po vrácení věci krajskému soudu, může je
zohlednit při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2022
JUDr. Tomáš Langášek, LL.M.
předseda senátu