ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.207.2021:20
sp. zn. 6 Azs 207/2021 – 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: A. A. Z. A., zastoupeného
Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, sídlem Stodolní č. 834/7, Ostrava, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2021 č. j. CPR-2730-2/ČJ-2021-930310-V230, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2021,
č. j. 18 A 6/2021 – 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2021, č. j. 18 A 6/2021 – 34, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Krajské ředitelství Policie Moravskoslezského kraje (správní orgán prvního stupně)
uložilo dne 22. 11. 2020 žalobci správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 4 a §119
odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovilo dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce 1 rok. Žalobcovo odvolání žalovaný zamítl
a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě, který žalobu
zamítl. Podstatnou žalobní námitkou byla nepřiměřenost dopadu rozhodnutí o správním
vyhoštění s poukazem na §119a odst. 2 a §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[3] Krajský soud uvedl, že přiměřenost správního vyhoštění je nutno posuzovat podle kritérií,
jimiž jsou rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život vyhošťované osoby narušen,
délka pobytu cizince ve státě, který jej hodlá vyhostit, rozsah sociálních a kulturních vazeb
na tento stát, imigrační historie cizince, povaha a závažnost případného porušení veřejného
pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Tato kritéria je zapotřebí posoudit ve vzájemné
souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu.
[4] Soud zrekapituloval, že z obsahu správního spisu a z výpovědí žalobce i osoby zúčastněné
na řízení T. M. při jednání krajského soudu vyplynulo, že navázali vzájemný partnerský vztah
15. 10. 2019 a že od 16. 12. 2019 bydlí společně v pronajatém bytě. Náklady na bydlení hradí T.
M., zatímco žalobce financuje jejich společné stravování. Co se týče sociálních styků, bylo
zjištěno, že navštěvují babičku T. M., o kterou pečuje, a občas zajdou za kamarádem žalobce.
Z důvodu nelegálního pobytu žalobce nemůže být zaměstnán a finanční prostředky mu poskytuje
otec žijící v Libyi. V rámci pohovoru před správním orgánem I. stupně dále žalobce uvedl,
že se do Libye může vrátit s tím, že tam má všechny příbuzné.
[5] Krajský soud se ztotožnil s dílčím závěrem obou správních orgánů, že správní vyhoštění
žalobce nelze považovat za zásah nepřiměřený. Zároveň dal za pravdu žalobci, že tvrzení
žalovaného o účelovosti žalobcova vztahu s T. M. je neopodstatněnou domněnkou, neboť tento
závěr nemá žádnou oporu ve správním spisu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[7] Stěžovatel namítá, že správní orgány a soud nesprávně posoudily otázku přiměřenosti
dopadu rozhodnutí o vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Omezily se toliko
na hodnocení stěžovatelových kulturních a společenských vazeb na území a nepřihlédly zejména
k povaze a pevnosti jeho rodinných vztahů. Stěžovatel přitom od samého počátku zdůrazňoval,
že příčinou jeho setrvání na území je jeho vztah s T. M.. Rozhodnutí krajského soudu je
tak nepřezkoumatelné.
[8] Minimálně je pak shora uvedená skutečnost relevantní s ohledem na aplikaci §122 zákona
o pobytu cizinců, tedy pro rozhodnutí o odstranění tvrdosti rozhodnutí o správním vyhoštění,
avšak správní orgány ani soud se aplikací tohoto ustanovení vůbec nezabývaly.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že plně souhlasí s rozsudkem krajského
soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc rozhodovanou v řízení
před krajským soudem samosoudcem, a proto se soud podle §104a zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[11] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1)
kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Kasační stížnost je v projednávaném případě přijatelná z důvodu zásadního pochybení
krajského soudu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku pro nedostatek důvodů (viz
např. usnesení ze dne 13. 12. 2007, č. j. 9 Azs 189/2007 - 100 či rozsudek ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 10 Azs 199/2017 - 40). K této vadě musí přitom soud přihlédnout nejen ke kasační námitce,
ale i ex offo, brání-li mu tato vada v dalším přezkumu (usnesení rozšířeného senátu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84). Vzhledem k typu této vady nelze vyloučit dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť odůvodnění rozsudku krajského soudu
neposkytuje Nejvyššímu správnímu soudu oporu pro další úvahy týkající se věci samé.
[13] Stěžejní námitkou v projednávané věci je posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí
o správním vyhoštění do stěžovatelova soukromého a rodinného života.
[14] Dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců: Rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze
vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
[15] Dle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců: Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem …
[16] Krajský soud odkázal při hodnocení námitky na právní úpravu i judikaturu, z níž vyplývají
kritéria, která je třeba vzít v úvahu. Dále uvedl skutkové okolnosti, které jsou v projednávané věci
pro toto posouzení rozhodné, následně však pouze konstatoval, že se ztotožňuje se závěry
správních orgánů o tom, že rozhodnutí nebude mít za následek nepřiměřený zásah
do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Krajským soudem provedené posouzení
námitky Nejvyšší správní soud kompletně shrnul v I. části tohoto rozsudku, další úvahy vztahující
se k posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí napadený rozsudek neobsahuje. Soud
tedy v podstatě pouze konstatoval, že zhodnocením skutečností se ztotožnil s dílčím závěrem obou správních
orgánů, že správní vyhoštění žalobce nelze považovat za zásah nepřiměřený.
[17] Takové posouzení z hlediska přezkoumatelnosti úvah krajského soudu však nemůže
obstát. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že za nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
[18] Krajský soud sice správně shrnul právní úpravu a judikaturu týkající se žalobní námitky
i skutkové okolnosti, které bylo třeba zhodnotit, samotné posouzení těchto skutečností
však neprovedl, resp. v odůvodnění jeho rozsudku není zachyceno. Větu, kterou se soud
„vypořádal“ s žalobní námitkou namítající nesprávné zhodnocení přiměřenosti rozhodnutí, je
možné považovat za závěrečné shrnutí (výsledek) provedeného poměření a úvah. V rozsudku
však absentuje právě samotná úvaha, proč krajský soud nepovažoval zásah za nepřiměřený
(postup, jakým dospěl k výsledku), tedy konkrétní zhodnocení jednotlivých krajským soudem
uvedených skutečností z tohoto hlediska (zejména stěžovatelem namítaný partnerský vztah s T.
M.) a jejich případné poměření se zájmem státu na vyhoštění cizince. Krajský soud je povinen
uvést, z jakých důvodů nepovažuje jednotlivé okolnosti či jejich souhrn za natolik podstatný
z hlediska stěžovatelova soukromého a rodinného života, aby odůvodnil nemožnost jeho
vyhoštění spojenou se zákazem vstupu na území po dobu 1 roku. Nepostačuje lakonický závěr,
že tomu tak není.
[19] Stěžovatelova námitka týkající se aplikace §122 zákona o pobytu cizinců je nepřípustná,
neboť ji nevznesl v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se jí proto nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2021, č. j. 18 A 6/2021 – 34, proto podle §110 odst. 1, věty první
s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V dalším řízení je krajský soud podle §110 odst. 4
s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Přezkoumatelně, tedy na základě
kritérií vymezených v §174a zákona o pobytu cizinců a relevantní judikatuře, posoudí intenzitu
zásahu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele a svoje úvahy
promítne do odůvodnění rozsudku.
[21] Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ačkoliv krajský soud jednal
se stěžovatelovou družkou T. M. jako s osobou zúčastněnou na řízení, v rozporu s §34 odst. 3
s. ř. s. jí nedoručil rozsudek ve věci samé. Neuvedl ji ani v záhlaví rozhodnutí a nerozhodl vůči ní
o nákladech řízení. V dalším řízení proto krajský soud napraví i tuto procesní vadu.
[22] Podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne také
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2022
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu