ECLI:CZ:NSS:2022:7.AFS.365.2021:45
sp. zn. 7 Afs 365/2021 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce:
OBALY VYSOČINA s. r. o., se sídlem Jamská 2498/67 Žďár nad Sázavou, zastoupen
obchodní společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o., se sídlem Jiráskova 1284,
Vsetín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. 10. 2021, č. j. 31 A 55/2021 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám obchodní společnosti
TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále též „správce daně“) dodatečnými platebními
výměry ze dne 16. 9. 2020, č. j. 1580002/20/2914-50522-700372,
č. j. 1580148/20/2914-50522-700372, č. j. 1580203/20/2914-50522-700372,
a č. j. 1580233/20/2914-50522-700372, doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období prosinec roku 2014 a leden, duben a květen roku 2015 (dále též „dodatečné platební
výměry“). Dne 15. 10. 2020 byla správci daně doručena odvolání proti těmto dodatečným
platebním výměrům, která podala jménem žalobce obchodní společnost TOMÁŠ GOLÁŇ,
daňová kancelář s. r. o. Správce daně ohledně uvedených odvolání vydal dne 26. 10. 2020 výzvy
k odstranění vad, ve kterých uvedl, že u něj není uložena plná moc, kterou by žalobce
předmětnou obchodní společnost k danému úkonu zmocnil. Dne 16. 11. 2020 pak správce daně
vydal vyrozumění o neúčinnosti podaných odvolání, neboť byl názoru, že nedošlo k odstranění
výzvami vytýkaných vad.
II.
[2] Žalobce s uvedeným postupem správce daně nesouhlasil a napadl jej u Krajského soudu
v Brně (dále též „krajský soud“) žalobou na ochranu proti nečinnosti žalovaného (jako
odvolacího orgánu, který má o podaných odvoláních rozhodnout).
[3] Rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí krajský soud žalobě vyhověl
a rozhodl, že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o odvoláních žalobce ze dne 15. 10. 2020,
a to ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku. Krajský soud přisvědčil žalobci, že správce
daně postupoval nesprávně, posoudil-li odvolání proti dodatečným platebním výměrům podaná
obchodní společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o. jako neúčinná. Výzvy
k odstranění vad podání totiž byly dle krajského soudu nezákonné, neboť mj. neobsahovaly
adekvátní specifikaci důvodů vedoucích k jejich vydání. Vzhledem k nezákonnosti výzev nemohl
dle soudu nastat jejich důsledek v podobě neúčinnosti podaných odvolání. Před žalovaným proto
běží odvolací řízení, ve kterém nebylo doposud rozhodnuto. Žalovaný tak byl dle krajského
soudu nečinný. Soud mu proto uložil, aby o podaných odvoláních rozhodl. Krajský soud
se zabýval i tím, zda plná moc ze dne 29. 11. 2018 předložená Finančnímu úřadu
pro Jihomoravský kraj (který v rámci tzv. vybrané působnosti provedl daňovou kontrolu
předcházející vydání dodatečných platebních výměrů) opravňovala obchodní společnost
TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o. k podání předmětných odvolání. Dospěl k závěru,
že tomu tak bylo. Zaprvé zohlednil, že žalobce v dalším průběhu řízení zcela zřejmě vyjádřil,
že bylo jeho úmyslem nechat se pro podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům
zastupovat předmětnou obchodní společností (žalobce podal v dané věci žalobu, domáhal
se vydání rozhodnutí o odvolání a jeho jednatel se osobně účastnil jednání u krajského soudu).
Takto projevená vůle žalobce přitom nebyla v rozporu ani s textem předmětné plné moci ze dne
29. 11. 2018. Jakkoliv byla plná moc udělena „ve věci daňové kontroly“, jednalo se dle krajského
soudu o vymezení věci, v rámci které je vedeno daňové řízení, pro které byla předmětná plná
moc udělena – v této je totiž uvedeno, že se vztahuje na „zastupování zmocnitele v daňovém řízení“.
Krajský soud pak akcentoval i skutečnost, že v plné moci je taktéž výslovně uvedeno, že tato
se vztahuje na „podávání řádných a mimořádných opravných prostředků“. Na uvedených závěrech
dle soudu nemůže nic změnit ani žalovaným odkazované ustanovení §13b zákona
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění účinném pro rozhodné období
(dále též „ZFS“), dle kterého plná moc vztahující se k vybrané působnosti uplatněná u finančního
úřadu příslušného k vydání rozhodnutí ve věci, o které se vede řízení, kterého se vybraná
působnost týká, je účinná i vůči jinému finančnímu úřadu, který vykonává tuto vybranou
působnost.
III.
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rekapitulovanému rozsudku krajského soudu
kasační stížnost. Byl přesvědčen, že správce daně postupoval správně. Jeho postup má oporu
v §13b ZFS a v důvodové zprávě k zákonu č. 243/2016 Sb., kterým bylo dané ustanovení
do ZFS vloženo. Z daného ustanovení totiž a contrario plyne, že pokud daňový subjekt uplatní
plnou moc u správce daně, který vykonává vybranou působnost, tato není účinná vůči správci
daně příslušnému k vydání rozhodnutí ve věci. Jelikož tedy žalobce plnou moc předložil
Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj (tj. správci daně, který vykonával vybranou působnost),
tato plná se moc se dle §13b ZFS a contrario automaticky nepřenesla k Finančnímu úřadu
pro Kraj Vysočina (tj. ke správci daně příslušnému k vydání rozhodnutí). Finanční úřad
pro Kraj Vysočina proto předmětnou plnou moc neevidoval. Vydal proto správně výzvu dle §74
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též
„daňový řád“), kterou podatele (obchodní společnost TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o.)
vyrozuměl o tom, že u něj není uložena plná moc, která by jej opravňovala k podání odvolání
jménem žalobce.
[5] Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, jak krajský soud vyhodnotil rozsah plné moci ze dne
29. 11. 2018. Tato se dle svého textu vztahovala pouze na zastupování v rámci daňové kontroly.
Plnou moc pro zastupování v daňové kontrole přitom nelze považovat za neomezenou plnou
moc pro celé daňové řízení. Z textu plné moci přitom dle názoru stěžovatele jasně plynul úmysl
žalobce nechat se zastoupit pouze v rámci daňové kontroly, a nikoliv po jejím skončení
(tj. mj. při podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům). Na tom nic nemění
ani skutečnost, že plná moc se vztahovala na „podávání řádných a mimořádných opravných prostředků
proti rozhodnutím správce daně“, neboť dle textu plné moci se jedná o opravné prostředky pouze
proti rozhodnutím vydaným v průběhu daňové kontroly.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[7] V podání doručeném zdejšímu soudu dne 25. 1. 2022 pak stěžovatel poukázal na to,
že správce daně, na rozdíl od žalobce, postupoval v řízení tak, aby naplnil zásadu spolupráce.
Kdyby tak postupoval i žalobce, tj. kdyby adekvátně reagoval na výzvy správce daně k odstranění
vad podaných odvolání, mohlo k vyjasnění nastalé procesní situace dojít již na samém jejím
počátku.
IV.
[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvedl, že plně souhlasí se závěry
napadeného rozsudku krajského soudu. Výklad obsahu plné moci provedený stěžovatelem je
nesprávný, selektivní a nesystematický. Dále akcentoval, že o tom, že správce daně má
pochybnosti, zda se plná moc vztahuje i na podání odvolání, se dozvěděl až dva měsíce
po podání odvolání. O tom, že by na věc mělo dopadat ustanovení §13b ZFS, se pak žalobce
dozvěděl až se čtyřměsíčním odstupem. I přesto na tomto stěžovatel nyní staví celou kasační
stížnost. Důvodová zpráva k danému ustanovení nadto stanoví, že §13b ZFS cílí na vyřešení
situací střetu plných mocí uplatněných u místně příslušného správce daně a správce daně
vykonávajícího vybranou působnost. O takovou situaci však v nynější věci nejde. Žalobce
pak dodal, že ze spisového materiálu plyne, že Finanční úřad pro Kraj Vysočina plnou mocí
ze dne 29. 11. 2018 disponoval již od samého počátku, neboť mu byla Finančním úřadem
pro Jihomoravský kraj postoupena spolu se spisovým materiálem. Podle názoru žalobce bylo
ve věci nutno aplikovat §27 odst. 3 daňového řádu, dle kterého je plná moc účinná i vůči dalším
správcům daně, pokud vedou řízení ve věci, pro kterou byla plná moc uplatněna. V nynější věci
přitom byla plná moc uplatněna pro nalézací řízení na dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období prosinec roku 2014 a leden, duben a květen roku 2015 – zahrnovala tudíž i oprávnění
k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Podání stěžovatele doručené
Nejvyššímu správnímu soudu dne 25. 1. 2022 pak žalobce označil za nepřípustné rozšíření
kasačních námitek. Dodal k němu, že pokud jde o zásadu spolupráce, bylo předně na správci
daně, aby ve výzvách k odstranění vad podání adekvátně specifikoval, v čem spatřuje vady
odvolání. To se však nestalo. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podstatou věci je, zda správce daně postupoval správně, pokud odvolání
proti dodatečným platebním výměrům podaná jménem žalobce obchodní společnost
TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o. posoudil jako neúčinná podle §74 odst. 3 daňového
řádu.
[12] Podle §74 odst. 1 až 3 daňového řádu: (1) Má-li podání vady, pro které není způsobilé
k projednání, nebo vady, pro které nemůže mít předpokládané účinky pro správu daní, vyzve správce daně toho,
kdo podání učinil, aby označené vady odstranil podle jeho pokynu a ve lhůtě, kterou stanoví. (2) Výzva obsahuje
poučení o následcích spojených s neodstraněním označených vad. (3) Budou-li vady podání odstraněny ve stanovené
lhůtě, hledí se na podání, jako by bylo učiněno řádně a včas. Nebudou-li vady podání odstraněny, stává se podání
uplynutím stanovené lhůty neúčinným, o čemž pořídí správce daně úřední záznam a vyrozumí podatele; vyrozumění
není třeba v případě, že podatel na výzvu k odstranění vad neučinil vůči správci daně žádný úkon.
[13] Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující relevantní skutečnosti.
[14] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj provedl v rámci tzv. vybrané působnosti (viz §10
odst. 4 ZFS) u žalobce daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
prosinec roku 2014 a leden, duben a květen roku 2015. V rámci daňové kontroly žalobce tomuto
správci daně předložil plnou moc ze dne 29. 11. 2018, kterou zmocnil obchodní společnost
TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o. (dále též „zmocněnec“) „k zastupování zmocnitele
v daňovém řízení vedeném před Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno III, ve věci
daňové kontroly na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec roku 2014, leden, duben a květen roku
2015, zvláště pak k jednání s pracovníky správce daně, k podávání vysvětlení, odpovědí a žádostí, k podávání
řádných a mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutí správce daně, a to v rozsahu zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů a zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších
předpisů. Tato plná moc se vztahuje rovněž na doručování písemností souvisejících s předmětným řízením.“
[15] Na základě výsledků daňové kontroly vydal Finanční úřad pro Kraj Vysočina (jako
správce daně obecně příslušný ke správě daní žalobce) výše specifikované dodatečné platební
výměry. Tyto doručil do datové schránky žalobce (obchodní společnosti
OBALY VYSOČINA s. r. o.), a nikoliv do datové schránky jeho zmocněnce (obchodní
společnosti TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o.).
[16] Dne 15. 10. 2020 byla Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina doručena
odvolání proti dodatečným platebním výměrům, která jménem žalobce podal zmocněnec.
V reakci na tato odvolání vydal správce daně čtyři výzvy k odstranění vad podání (ze dne
26. 10. 2020, č. j. 1695846/20/2914-50522-700372, č. j. 1696570/20/2914-50522-700372,
č. j. 1696790/20/2914-50522-700372, a č. j. 1696958/20/2914-50522-700372). V daných
výzvách správce daně uvedl, že podaná odvolání mají vady, pro které nejsou způsobilá
k projednání, neboť „u správce daně není uložena plná moc, kterou by Vás (tj. obchodní
společnost TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o.) obchodní korporace OBALY VYSOČINA
s. r. o. k tomuto úkonu zmocnila.“ Správce daně proto zmocněnce podle §74 odst. 1 daňového řádu
vyzval, aby specifikovanou vadu odvolání odstranil ve lhůtě 8 dnů od doručení výzev
a aby „v uvedené lhůtě správci daně předložil plnou moc, z níž bude patrné, že Vás obchodní korporace
OBALY VYSOČINA s. r. o. zmocnila k zastupování v této věci“. V odůvodnění výzev je
pak uvedeno, že u Finančního úřadu pro Kraj Vysočina není uložena plná moc, kterou by žalobce
zmocnil zmocněnce k podání odvolání. Výzvy byly doručeny do datové schránky zmocněnce dne
29. 10. 2020.
[17] Dne 12. 11. 2020 (tj. po uplynutí stanovené osmidenní lhůty) byla správci daně z datové
schránky zmocněnce doručena písemnost, ve které zmocněnec jménem žalobce namítl, že výzvy
k odstranění vad jsou nezákonné a zmatečné, neboť potřebnou plnou mocí správce daně
disponuje již od roku 2018. Daná plná moc musí být součástí spisu týkajícího se žalobce.
K podání byla přiložena předmětná plná moc ze dne 29. 11. 2018.
[18] Správce daně následně dne 16. 11. 2020 vydal vyrozumění o neúčinnosti podání, kterými
zmocněnce vyrozuměl, že jím podaná odvolání se stala neúčinnými, neboť zmocněnec
ve stanovené lhůtě nesplnil povinnosti uložené mu výzvami k odstranění vad podání
a ve stanovené lhůtě správci daně „nepředložil plnou moc, z níž by bylo patrné, že Vaše obchodní korporace
byla obchodní korporací OBALY VYSOČINA s. r. o. zmocněna k podání předmětného odvolání“.
[19] Žalobce se postupu správce daně bránil nečinností žalobou. Tvrdil, že odvolání nebylo lze
označit za neúčinná. Požadoval proto, aby krajský soud nařídil stěžovateli (jako odvolacímu
orgánu) o podaných odvoláních rozhodnout.
[20] Krajský soud žalobě vyhověl. Výzvy k odstranění vad odvolání označil za nezákonné
(mj. z důvodu nedostatečného vymezení důvodů jejich vydání) a plnou moc ze dne 29. 11. 2018
za opravňující zmocněnce k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Byl proto
názoru, že správce daně pochybil, pokud odvolání označil za neúčinná. Návazně soud
konstatoval, že ve věci podaných odvolání probíhá odvolací řízení, ve kterém je stěžovatel
nečinný. Přikázal proto stěžovateli, aby o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům
rozhodl.
[21] Nejvyšší správní soud se s krajským soudem ztotožnil. I dle jeho názoru byly výzvy
k odstranění vad nedostatečně, resp. nesprávně odůvodněny. Zmocněnec (resp. žalobce) nemohl
z jejich textu dovodit, jakou konkrétní vadu má odstranit. Ve výzvách bylo toliko uvedeno,
že u správce daně není uložena plná moc k podání odvolání a zmocněnec byl vyzván,
aby předložil plnou moc, z níž bude patrné, že jej žalobce zmocnil k zastupování v dané věci.
Uvedená textace výzev se tedy jevila tak, že správce daně nedisponuje žádnou plnou mocí, kterou
by žalobce zmocnil zmocněnce. Uvedené ostatně podporovaly i skutkové okolnosti projednávané
věci, resp. skutečnost, že plná moc nebyla předložena Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina,
nýbrž Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj. Zmocněnec se tedy mohl oprávněně domnívat,
že Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina nebyla pouze administrativním nedopatřením plná moc
ze dne 29. 11. 2018 postoupena. Ze spisového materiálu ovšem plyne, že Finanční úřad
pro Jihomoravský kraj ihned po ukončení daňové kontroly Finanční úřad pro Kraj Vysočina
o existenci dané plné moci a jejím obsahu zpravil. Finanční úřad pro Kraj Vysočina tak měl text
předmětné plné moci již při vydání výzev k dispozici a byl s její existencí seznámen. Výzvy
k odstranění vad tedy nevydával proto, že by předmětnou plnou moc vůbec neevidoval (jak nyní
tvrdí stěžovatel), nýbrž proto, že byl přesvědčen, že plná moc se nevztahuje na podání odvolání,
neboť je omezena pouze na zastupování v daňové kontrole (ke správnosti tohoto závěru
viz níže). Uvedené plyne ze spisového materiálu – např. z vyrozumění o výsledku šetření
dle §261 odst. 5 daňového řádu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 1784339/20/2914-0065-708683,
či ze stanoviska správce daně k žádosti o prošetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne
14. 12. 2020, č. j. 1849289/20/2900-11450-703444 (ve kterých správce daně potvrzuje, že si byl
při vydání výzev existence plné moci vědom, avšak tuto dle obsahu hodnotil jako nezahrnující
možnost podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům). Tyto pochybnosti ohledně
rozsahu zmocnění se ovšem nikterak nepromítly do textu výzev k odstranění vad podání.
Ve výzvách správce daně pouze povšechně sdělil, že u něj není uložena plná moc, která
by k danému úkonu zmocněnce opravňovala (viz výše), a dále zmocněnce vyzval, aby takovou
plnou moc předložil. Zmocněnec tedy nemohl vědět, že skutečným důvodem vydání výzev
nebyla absence plné moci, nýbrž názor správce daně, že plná moc ze dne 29. 11. 2018
se nevztahuje na podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům. Byl tudíž v naprosté
nejistotě ohledně toho, jaké vady (a jakým způsobem) má ve skutečnosti odstraňovat. S ohledem
na text výzev lze přitom pochopit jeho reakci na výzvy, ve které konstatoval, že plnou moc
předložil již v roce 2018. Za této situace kasační soud nemůže jinak než souhlasit s krajským
soudem, že takto imperfektní výzvy nemohly vést k nastoupení zákonného následku v podobě
neúčinnosti podaných odvolání. Pouze perfektní (zákonná) výzva může vyvolat zákonné následky
(neúčinnost podání). Pro úplnost je pak nutno dodat, že k vyjasnění procesní situace nedošlo
ani v navazujícím řízení před správcem daně. Tento totiž svůj skutečný náhled na věc zmocněnci
adekvátně nesdělil ani poté, co mu zmocněnec zaslal svoji reakci na výzvy k odstranění vad
podání. Správce daně zmocněnci nesdělil, že je mu plná moc známa, avšak její obsah hodnotí tak,
že se nevztahuje na podání odvolání. Správce daně se nepokusil ani o to kontaktovat samotného
žalobce a zjistit, zda bylo jeho úmyslem zmocnit zmocněnce k podání odvolání. Místo toho
pouze vydal vyrozumění o neúčinnosti odvolání a toto doručil zmocněnci. Ani z tohoto
vyrozumění ovšem nebylo lze seznat, že správce daně je názoru, že plná moc ze dne 29. 11. 2018
se nevztahuje na podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům – ve vyrozuměních je
uvedeno pouze toliko, že odvolání se stala neúčinnými, neboť zmocněnec nesplnil povinnosti
uložené mu výzvami a ve stanovené lhůtě nepředložil plnou moc, z níž by bylo patrné,
že zmocněnec byl žalobcem zmocněn k podání odvolání.
[22] Kasační soud se s krajským soudem ztotožnil i v tom, že správci daně je krom výše
uvedeného odůvodnění výzev k odstranění vad odvolání nutno vytknout i jeho posouzení
rozsahu plné moci ze dne 29. 11. 2018. Nelze se totiž ztotožnit s tím, že by předmětná plná moc
neopravňovala zmocněnce k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům.
Odhlédne-li soud od faktu, že skutečná vůle žalobce byla v řízení již postavena najisto,
neboť žalobce v soudním řízení setrvale potvrzuje, že jeho úmyslem bylo se pro podání odvolání
nechat zastoupit zmocněncem, musí konstatovat, že ani samotná textace plné moci dle názoru
soudu nesvědčí pro závěr správce daně. Stěžovatel v kasační stížnosti správně připomíná,
že pojem daňové kontroly a pojem daňového řízení je nutno rozlišovat. Daňová kontrola je
uzavřený postup prováděný v rámci širšího daňového řízení. Jedná se tudíž o užší pojem. Plná
moc vztahující se pouze k zastupování v daňové kontrole tudíž skutečně nezahrnuje postupy
po končení daňové kontroly, tj. mimo jiné podání odvolání proti platebním výměrům vydaným
po ukončení daňové kontroly. Plnou moc ze dne 29. 11. 2018 však nelze hodnotit jako vztahující
se pouze na daňovou kontrolu. Jak již bylo uvedeno výše, touto plnou mocí žalobce zmocněnce
zmocnil „k zastupování zmocnitele v daňovém řízení vedeném před Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj,
Územní pracoviště Brno III, ve věci daňové kontroly na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec
roku 2014, leden, duben a květen roku 2015, zvláště pak k jednání s pracovníky správce daně, k podávání
vysvětlení, odpovědí a žádostí, k podávání řádných a mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutí správce
daně, a to v rozsahu zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů. Tato plná moc se vztahuje rovněž na doručování
písemností souvisejících s předmětným řízením.“ (důraz přidán). Jak správně poznamenal již krajský soud,
z uvedeného textu plyne, že plná moc byla udělena pro celé daňové řízení týkající
se kontrolované daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za vyjmenovaná zdaňovací
období. Plná moc nebyla omezena na „pouhou“ daňovou kontrolu. Naopak byla výslovně
uvedena tím, že se má jednat o zastupování v daňovém řízení; toto daňové řízení pak bylo
specifikováno tak, že se jedná o daňové řízení, ve kterém byla prováděna předmětná daňová
kontrola. Pro uvedený výklad ostatně svědčí i další text plné moci, kde je uvedeno, že zmocněnec
je oprávněn k podávání řádných a mimořádných opravných prostředků. Ačkoliv je pravdou,
že i v rámci samotné daňové kontroly se mohou vyskytnout procesní rozhodnutí, proti kterým je
možno se bránit řádnými nebo mimořádnými opravnými prostředky, bude tato situace spíš
okrajová. Nejvýznamnějším rozhodnutím vydávaným v souvislosti s daňovou kontrolou,
proti kterému lze uplatnit opravné prostředky, je rozhodnutí o stanovení daně, tj. v nynější věci
dodatečné platební výměry. I touto optikou je nutno hledět na výše uvedený text plné moci.
Pro úplnost je pak namístě dodat, že stěžovatel se v kasační stížnosti nevyjádřil k tvrzení žalobce,
že uvedenou plnou moc využívá i v rámci dalších daňových řízení před dalšími správci daně,
a dokonce i před samotným stěžovatelem jako odvolacím orgánem, a nesetkává se s tím,
že by daná plná moc byla orgány finanční správy akceptována pouze pro zastupování v rámci
daňové kontroly. Nutno proto uzavřít, že plnou moc ze dne 29. 11. 2018 nebylo možno vyložit
tak, jak učinil správce daně. Tato nebyla omezena pouze na samotnou daňovou kontrolu, nýbrž
opravňovala zmocněnce i k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům vydaným
na základě výsledků této daňové kontroly.
[23] Kasační soud je pak ve shodě s krajským soudem i v tom, že na výše uvedených závěrech
ničeho nemění ani stěžovatelem opakovaně odkazovaný §13b ZFS.
[24] Podle uvedeného ustanovení: Plná moc vztahující se k vybrané působnosti uplatněná u finančního
úřadu příslušného k vydání rozhodnutí ve věci, o které se vede řízení, kterého se vybraná působnost týká, je účinná
i vůči jinému finančnímu úřadu, který vykonává tuto vybranou působnost.
[25] Stěžovatel z uvedeného zákonného ustanovení a contrario dovozuje, že plná moc
uplatněná u finančního úřadu, který vykonává vybranou působnost, není účinná u finančního
úřadu příslušného k vydání rozhodnutí ve věci. Je tedy názoru, že pokud žalobce uplatnil plnou
moc u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, tato nebyla automaticky účinná pro Finanční
úřad pro Kraj Vysočina.
[26] Nejvyšší správní soud k uvedenému předně akcentuje, že argumentaci §13b ZFS
do řízení vnesl až stěžovatel. Správce daně odmítal uznat existenci zastoupení nikoliv z důvodu
neúčinnosti plné moci podle §13b ZFS, nýbrž z důvodu, že plná moc se dle jeho názoru
vztahovala pouze na zastupování v daňové kontrole (k tomu viz výše). Správce daně obecnou
účinnost plné moci vůči sobě nikterak nezpochybňoval. Ani náznakem se nezmínil o tom,
že zastoupení žalobce by snad mělo být problematické z důvodu nutnosti aplikace §13b ZFS
a contrario (i přesto nyní na tomto stěžovatel zakládá prakticky celou svou kasační argumentaci).
Pokud přitom nebylo zmocněnci (ani žalobci) správcem daně ve výzvách k odstranění vad
sděleno, že by snad nastalým problémem měla být aplikace §13b ZFS, těžko mohl zmocněnec
(či sám žalobce) na danou skutečnost adekvátně reagovat. Návazně pak nelze absenci takové
reakce dávat k jeho tíži a prohlašovat odvolání za neúčinná pro neodstranění takové (zmocněnci
nesdělené) vady. Sám stěžovatel přitom tvrdí, že žalobce mohl projevit vůli nechat se zastoupit
zmocněncem i před Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, a aplikaci §13b ZFS tak vyloučit.
Ve skutečnosti tak však žalobce (zmocněnec) učinit nemohl, neboť ve výzvách k odstranění vad
podání správce daně neuvedl, že by důvodem jejich vydání snad měla být aplikace §13b ZFS
a contrario. Nad rámec věci pak kasační soud dodává, že nesdílí názor stěžovatele, že by právní
norma obsažená v §13b ZFS na věci něco měnila. Podle důvodové zprávy k danému ustanovení
toto reaguje na nutnost řešení střetů existence více plných mocí při výkonu vybrané působnosti.
V nyní projednávané věci však nedošlo ke střetu více plných mocí. Nadto, důvodová zpráva
akcentuje, že je nutno zachovat kontinuitu zastoupení. Výklad stěžovatele přitom jde
proti tomuto účelu a kontinuitu zastoupení naopak přetrhává. Nutno pak ve shodě s krajským
soudem akcentovat i to, že z pravidla o zachování účinků zmocnění (tj. z §13b ZFS) nelze
bez dalšího automaticky a contrario dovozovat pravidlo o tom, že plná moc udělená v jiné
než zákonem upravené situaci nemůže mít určité účinky, a to navíc bez ohledu na text dané plné
moci, vůli zmocnitele a bez ohledu na pravidlo obsažené v §27 odst. 3 daňového řádu
(dle kterého je plná moc účinná i vůči jinému správci daně po změně místní příslušnosti,
vůči správci daně, který provádí úkony na základě dožádání, jakož i vůči dalším správcům daně,
pokud vedou řízení ve věci, pro kterou byla plná moc uplatněna). Konečně pak v nyní nastalé
situaci, kdy Finanční úřad pro Jihomoravský kraj o předmětné plné moci Finanční úřad pro Kraj
Vysočina informoval, a tento správce daně její obecnou aplikaci vůči sobě nezpochybňoval
a žalobce či zmocněnce nevyzval k odstranění vad s odkazem na §13b ZFS, nepovažuje zdejší
soud za rozhodné ani stěžovatelem odkazované příklady č. 2 a č. 3 obsažené v důvodové zprávě
k ustanovení §13b ZFS. Ani jeden z uvedených příkladů se nadto netýká zcela shodné skutkové
situace. V příkladu č. 2 je popisována situace, kdy je plná moc uplatněna pouze u správce daně
vykonávajícího vybranou působnost, avšak stalo se tak ještě předtím, než k tomuto výkonu došlo
(v nynější věci byla plná moc uplatněna poté, co Finanční úřad pro Jihomoravský kraj započal
provádět vybranou působnost). Příklad č. 3 se pak týká situace střetu tří plných mocí; dvou
uplatněných před výkonem vybrané působnosti a jedné uplatněné po zahájení tohoto výkonu.
Ani k takové situaci v nyní řešené věci nedošlo.
[27] K námitkám stěžovatele obsaženým v podání doručeném zdejšímu soudu dne 25. 1. 2022
pak soud uvádí, že tyto byly uplatněny opožděně. Podle §106 odst. 3 s. ř. s., nemá-li kasační
stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě
jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této
lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody.
Kasační stížnost stěžovatele neobsahovala všechny náležitosti, konkrétně v ní nebyly uvedeny
důvody jejího podání. Nejvyšší správní soud proto stěžovatele usnesením ze dne 2. 12. 2021,
č. j. 7 Afs 365/2021 - 12, vyzval, aby tyto důvody doplnil ve lhůtě jednoho měsíce ode dne
doručení daného usnesení. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 3. 12. 2021. Lhůta
pro doplnění důvodů kasační stížnosti proto uplynula dne 3. 1. 2022. V této lhůtě
(dne 29. 12. 2021) stěžovatel důvody kasační stížnosti doplnil. Následně, dne 25. 1. 2022,
však stěžovatel zaslal zdejšímu soudu další podání, ve kterém uvedl důvody, které nebyly
(ani v obecných obrysech) uvedeny v jeho včasném doplnění kasační stížnosti. Takové doplnění
je nutno v souladu s výše citovanou právní úpravou označit za opožděné (srov. rozsudek zdejšího
soudu ze dne 14. 7. 2020, č. j. 4 As 90/2019 - 43). Nad rámec nutného však Nejvyšší správní
soud uvádí, že odkaz stěžovatele na zásadu spolupráce obsažený v daném podání nemá potenciál
změnit výše uvedené závěry. Jakkoli lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že zmocněnec
nereagoval na výzvy k odstranění vad podání ve správcem daně stanovené lhůtě, nemůže to nic
změnit na nezákonnosti předmětných výzev (viz výše). Nadto, jak již bylo výše uvedeno, v nyní
nastalé situaci bylo z pohledu zmocněnce (žalobce) pravděpodobné, že výzvy se mu jevily jako
vydané pouze na základě omylu způsobeného nedostatečnou komunikací mezi jednotlivými
složkami finanční správy. Pokud pak stěžovatel v daném podání dále odkazoval na skutečnost,
že žalobce se postupu správce daně bránil podáním stížností a dalších procesních prostředků
ochrany práv, nelze na uvedeném shledat nic nesprávného, či snad dokonce nezákonného.
V situaci, kdy byly důvody neakceptace plné moci zmocněnci (žalobci) sdělovány nedostatečně
a tyto byly nadto měněny, se ostatně takovému postupu nelze ani divit.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání. S ohledem na povahu
dané věci rozhodl zdejší soud ve věci přednostně (§56 s. ř. s. v návaznosti na §120 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů tohoto řízení kasační soud rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl
v řízení o kasační stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení náleží úspěšnému žalobci.
[31] Přiznaná náhrada nákladů řízení spočívá v odměně zástupce žalobce v řízení o kasační
stížnosti ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření ke kasační
stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Podle §13
odst. 4 advokátního tarifu náleží zástupci žalobce též náhrada jeho hotových výdajů ve výši
300 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšuje se takto vypočtená odměna a náhrada
výdajů o částku odpovídající této dani (sazba daně 21 %) a celkově tak činí 4 114 Kč. Stěžovatel
je povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu