ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.100.2022:23
sp. zn. 7 As 100/2022 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Z. Š., zastoupena
Mgr. Janem Bučkem, advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 604, Frýdek-Místek,
proti žalovanému: Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem Náměstí 3, Frýdlant
nad Ostravicí, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. 3. 2022, č. j. 22 A 63/2021 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně podala u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“) žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu, konkrétně proti souhlasu žalovaného ze dne 17. 12. 2012,
č. j. MUFO 23119/2012, ve věci umístění a provedení ohlášené stavby „Nová Ves – Zimník
6RD-NNk, rozvaděč DTS“ (dále též „stavba“) a zároveň proti sdělení žalovaného ze dne
25. 10. 2013, č. j. MUFO 20857/2013, k oznámení o užívání téže stavby (dále též „sdělení
žalovaného“). Žalovaný v uvedeném sdělení konstatoval, že byly splněny podmínky uvedené
v §119 stavebního zákona a uzavřel, že stavbu lze užívat.
II.
[2] Krajský soud usnesením žalobu v části, která směřuje proti sdělení žalovaného, vyloučil
k samostatnému projednání a následně tuto žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že je
nepřípustná. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2022,
č. j. 7 As 251/2021 - 21, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (dále
též „původní rozsudek“). Na rozdíl od krajského soudu dospěl k závěru, že sdělení žalovaného
představuje úkon, který je nepochybně způsobilý zasáhnout do veřejných subjektivních práv
dotčených osob. Materiálně se totiž jedná o záznam ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném ke dni vydání
předmětného sdělení (dále též „stavební zákon“) o tom, že stavební úřad ověřil splnění podmínek
uvedených v §119 odst. 2 téhož zákona. Právě v návaznosti na provedení záznamu stavebníkovi
vzniklo ex lege ke dni 26. 10. 2013 právo započít užívat stavbu pro účely, ke kterým byla povolena.
Tím mohlo potenciálně dojít i k (nezákonnému) zásahu do práv třetích osob. Nejvyšší správní
soud tedy zavázal krajský soud, aby posoudil povahu sdělení žalovaného, tedy „zjednodušeného
kolaudačního souhlasu“ dle §120 odst. 1 stavebního zákona z hlediska možnosti soudní ochrany
proti případnému pochybení stavebního úřadu. V návaznosti na to měl krajský soud posoudit,
zda žalobkyně zvolila správný žalobní typ a zda jsou splněny podmínky pro projednání žaloby.
[3] Krajský soud v dalším řízení žalobu žalobkyně nyní napadeným usnesením opět odmítl.
V souladu s pokynem Nejvyššího správního soudu se zabýval tím, zda je sdělení žalovaného
rozhodnutím, či zda se jedná o jiný úkon správního orgánu, proti kterému se lze bránit zásahovou
žalobou. S ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 9. 2019, č. j. 1 As 436/2017 - 43, považoval za podstatné, že pro tento úkon není předepsána
písemná forma ani náležitosti, dále pak skutečnost, že právo užívat stavbu vzniká v tomto případě
ze zákona a rovněž to, že takový úkon nelze přezkoumat v přezkumném řízení, ale lze jej pouze
zrušit postupem podle §156 správního řádu. Své posouzení uzavřel tím, že sdělení žalovaného
(úkon podle §120 stavebního zákona) nemá parametry souhlasů vydávaných podle stavebního
zákona, které jsou podle usnesení rozšířeného senátu pokládány za rozhodnutí ve smyslu §65
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
Ochranu proti úkonu podle §120 stavebního zákona lze tedy poskytnout pouze prostřednictvím
zásahové žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. Ačkoliv žalobkyně zvolila nesprávný žalobní typ, nebylo
podle krajského soudu namístě ji poučovat o možnosti změny žalobního typu. Je totiž zjevné,
že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem by byla opožděná. Žaloba byla podána dne
7. 6. 2021 za situace, kdy sdělení žalovaného bylo vydáno dne 25. 10. 2013 a žalobkyní převzato
dne 15. 4. 2021. Přestože tedy byla zachována dvouměsíční subjektivní lhůta pro podání žaloby
proti nezákonnému zásahu, žaloba byla podána po více než 2 letech od doby, kdy
k nezákonnému zásahu došlo. Žaloba proti nezákonnému zásahu žalovaného by tak byla
za uvedeného stavu nepřípustná. Krajskému soudu proto nezbylo, než žalobu podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítnout.
III.
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rekapitulovanému usnesení krajského
soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka v kasační
stížnosti odcitovala část původního rozsudku a uvedla, že krajský soud nijak neposoudil,
zda předmětná stavba není stavbou občanské infrastruktury ve smyslu §122 odst. 1 stavebního
zákona. Stěžovatelka je tak nadála přesvědčena, že má veřejné subjektivní právo na soudní
ochranu proti sdělení žalovaného cestou žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle §65
s. ř. s. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[6] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti,
neboť jde v pořadí již o druhou kasační stížnost v dané věci a podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Je tomu tak proto, „aby se Nejvyšší
správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva
závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“
(nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Vysloveným právním názorem
je tudíž vázán nejen krajský soud, ale také sám Nejvyšší správní soud (usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publ.
pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Smyslem citovaného ustanovení je vyloučit, aby se Nejvyšší správní
soud opakovaně zabýval již vyřešenou otázkou.
[7] Opakovaná kasační stížnost je přípustná pouze tehdy, je-li jako důvod kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
a v případech, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení,
nedostatečně zjištěný skutkový stav, anebo nepřezkoumatelnost (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165,
publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS). Vzhledem k obsahu kasační stížnosti kasační soud poukazuje
na bod 25 a část bodu 27 uvedeného usnesení, v nichž je uvedeno: „I tyto výjimky je nutno vnímat
v kontextu citovaného ustanovení, tedy tak, že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci
již vysloveného právního názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci
vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný
procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla. Pokud by se ovšem
mimo tyto výjimky připustil stav, že v opakovaných kasačních stížnostech účastníci mohou měnit jejich rozsah
a důvody mimo rámec předchozího závazného právního názoru či pokynu, zákaz opakovaného projednání věci
kasačním soudem by se tím popřel. (…) Po stěžovateli lze spravedlivě požadovat, aby v souladu
s principem vigilantibus iura a dispoziční zásadou uplatnil veškeré důvody, z nichž dovozuje nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu nebo vady řízení, které jeho vydání předcházely, již v první kasační stížnosti, pokud
tak (mj. s ohledem na obsah řízení před krajským soudem a důvody jeho rozhodnutí) učinit může. Smyslem řízení
o kasační stížnosti je nepochybně posoudit rozhodnutí ze všech hledisek uvedených v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
pokud možno v jednom řízení, nikoliv je postupně přezkoumávat v závislosti na tom, který důvod stěžovatel
uplatní v dalších kasačních stížnostech poté, co jeho předchozí námitce bylo vyhověno. Takové ‚řetězení‘ kasačních
stížností by odporovalo zásadě právní jistoty a principu předvídatelnosti rozhodování, a nebylo by korektní
ani ve vztahu ke krajskému soudu, jehož rozsudek vydaný za nezměněných skutkových a právních poměrů by byl
postupně zrušován na základě nových důvodů uplatňovaných v opakovaných kasačních stížnostech“ (důraz
přidán). Nepřípustnost se konečně neuplatní také tehdy, je-li kromě rozhodnutí krajského soudu
zrušeno také rozhodnutí žalovaného a ten následně vydá v téže věci nové rozhodnutí,
proti kterému žalobce brojil novou žalobou (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
27. 2. 2018, č. j. 46 Af 35/2015 - 27, publ. pod č. 3732/2018 Sb. NSS).
[8] V projednávaném případě se nejedná o žádnou z výše uvedených výjimek
z nepřípustnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Rozsudkem č. j. 7 As 251/2021 - 21 nedošlo
ke zrušení původního rozsudku pro některý z důvodů předvídaných usnesením rozšířeného
senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165, ale z důvodu pochybení krajského soudu při právním posouzení
toho, zda je sdělení žalovaného způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv třetích
osob. Jak plyne z výše provedené rekapitulace, Nejvyšší správní soud v rozsudku konstatoval,
že sdělení žalovaného je úkonem (záznamem) podle §120 odst. 1 věty druhé stavebního zákona,
tedy jakýmsi zjednodušeným kolaudačním souhlasem a že se krajský soud má zabývat tím, jakým
způsobem (žalobním typem) se vůči němu lze případně soudně bránit, zda stěžovatelka zvolila
správný žalobní typ a zda jsou splněny podmínky řízení. Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti
nebrojí proti tomu, že by krajský soud pochybil při posouzení prostředku obrany proti úkonu
stavebního úřadu podle §120 odst. 1 věty druhé stavebního zákona či při hodnocení toho,
zda uplatnila správný žalobní typ a zda byly splněny podmínky pro projednání žaloby. Namísto
toho zcela mimoběžně namítá, že se měl krajský soud zabývat tím, zda předmětná stavba není
stavbou občanské infrastruktury ve smyslu §122 odst. 1 stavebního zákona. Zpochybňuje
tedy zcela nově naplnění zákonných podmínek pro postup podle §120 odst. 1 stavebního
zákona. Takovou argumentaci však v řízení uplatnila úplně poprvé, neboť dosud dovozovala
nezákonnost postupu stavebního úřadu z toho, že vydal územní souhlas dne 17. 12. 2012
bez toho, že by měl k dispozici její souhlas jakožto vlastníka sousedního pozemku se zřízením
stavby, což podle ní mělo vliv i na zákonnost následného (nyní přezkoumávaného) sdělení
k oznámení o užívání stavby. Stěžovatelce přitom nic nebránilo, aby uvedenou námitku vznesla
již v původní kasační stížnosti, respektive již v žalobě. Ze sdělení žalovaného je zcela zřejmé,
že bylo postupováno podle §120 stavebního zákona a právě takto k posouzení věci Nejvyšší
správní soud v původním rozsudku s ohledem na žalobní a kasační argumentaci stěžovatelky
přistupoval.
[9] Nebyly tudíž naplněny podmínky pro výjimku z nepřípustnosti kasační stížnosti ve smyslu
výše citovaného usnesení rozšířeného senátu.
[10] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že krajský soud postupoval v dalším řízení
zcela v souladu se závazným právním názorem kasačního soudu vysloveným v původním
rozsudku. Jeho úkolem bylo posoudit povahu sdělení žalovaného podle §120 odst. 1 stavebního
zákona z hlediska možnosti soudní ochrany proti případnému pochybení stavebního úřadu.
Krajský soud správně dospěl na základě usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 436/2017 - 43
k závěru, že předmětné sdělení žalovaného nemá povahu rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
a že ochranu proti případnému pochybení stavebního úřadu by bylo možno stěžovatelce
poskytnout cestou zásahové žaloby. Dle §84 odst. 1 s. ř. s. však lze zásahovou žalobu podat
nejpozději do dvou let od okamžiku, kdy k nezákonnému zásahu došlo. A vzhledem k tomu,
že sdělení žalovaného je ze dne 25. 10. 2013, a stěžovatelka podala žalobu až dne 7. 6. 2021, lhůta
pro podání zásahové žaloby v předmětné věci již dávno uplynula. Krajský soud tak dospěl
ke správnému závěru, že nebylo namístě poučovat stěžovatelku o případné změně žalobního
typu, neboť by mu nezbylo než žalobu odmítnout.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto dle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti nemá právo
na náhradu nákladů řízení, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu