ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.183.2020:20
sp. zn. 7 As 183/2020 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: T. V., zastoupen
JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020,
č. j. 44 A 37/2019 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Říčany (dále též „správní orgán I. stupně“) uznal žalobce rozhodnutím
ze dne 24. 5. 2018, č. j. 30127/2018-MURI/OPE/1124, vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v rozhodném znění (dále též „zákon
o silničním provozu“). Toho se měl žalobce dopustit z nedbalosti tím, že dne 1. 3. 2018
v 15:53 hod. jako řidič motorového vozidla tovární značky Volvo V40, registrační značky X,
v obci Čestlice v ulici U Makra, při výjezdu z parkoviště obchodního domu ELECTROWORLD
nerespektoval dopravní značení svislou dopravní značkou C3a - přikázaný směr jízdy vpravo
(dále též „značka C3a“) a odbočil vlevo. Tím porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu,
za což mu správní orgán I. stupně uložil pokutu 1 500 Kč a současně povinnost zaplatit náklady
řízení ve výši 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 1. 4. 2019, č. j. 076551/2018/KUSK, zamítl a rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdil.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Za nespornou označil skutečnost,
že žalobce skutečně odbočil na křižovatce vlevo. Žalobce ovšem zpochybnil, že mohl pokyn
signalizovaný značkou C3a zaznamenat, neboť svislé značení nebylo s ohledem na pootočení
značky doprava viditelné. Tomuto krajský soud nepřisvědčil. Na základě fotodokumentace místa
přestupku dospěl k závěru, že sporná značka byla viditelná, a to i na fotografii, kterou předložil
žalobce a která byla zjevně pořízena až na samém kraji křižovatky, kdy se logicky již dopravní
značení pomalu ztrácí ze zorného pole řidiče. S ohledem na okolnosti věci musel žalobce
před křižovatkou zpomalit a sledovat především pravou stranu dopravní situace. Žalobce se totiž
při příjezdu do křižovatky musel zajímat o to, zda se nachází na hlavní či vedlejší silnici. Přímo
nad značkou C3a je umístěna značka „P4 - Dej přednost v jízdě!“ (dále též „značka P4“),
kterou se žalobce rovněž musel řídit. V případě, že by žalobce obě tyto značky neregistroval, byl
by povinen řídit se pravidlem přednosti zprava a musel by danou stranu vozovky sledovat. Právě
tam se přitom značka C3a nacházela. Žalobce tak nemohl dopravní značku nevidět, neboť její
namítané natočení není nikterak výrazné. Mohl ji nevidět toliko tehdy, pokud by situaci na pravé
straně vozovky vůbec nesledoval, čímž by však porušil povinnost řidiče plynoucí z §5 odst. 1
písm. b) zákona o silničním provozu. Nedůvodná je proto i námitka absence zavinění. Ostatně
sám žalobce v žalobě připustil, že dopravní značku zaregistroval, neboť tvrdil, že „[č]ím více
se žalobce ke křižovatce blížil, tím méně se značka stávala viditelnou“. Tím v podstatě připustil,
že dopravní značku přinejmenším zaznamenal. Je nepodstatné, jak si subjektivně možnost
odbočení vlevo vyhodnotil. Přestože tedy stav dopravního značení nebyl perfektní, nejedná
se o situaci, kdy by po řidiči nebylo možné požadovat, aby se i takto defektně pootočeným
dopravním značením řídil. Krajský soud neshledal ani namítaná procesní pochybení správních
orgánů.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že nebyl správně zjištěn skutkový stav.
Stěžovatel neměl dostatečný prostor pro zaznamenání obsahu a vyhodnocení dopravní značky.
Krajský soud rovněž nesprávně uvážil o nedbalostním zavinění. Chybně se totiž zaměřil na to,
zda bylo fyzicky možné dopravní značení zaznamenat, nikoliv na to, zda existoval akceptovatelný
prostor pro její nezaznamenání. Dále namítl, že krajský soud nesprávně reflektoval některé části
žalobní argumentace. Podle stěžovatele požadavku na včasnou viditelnost svislé dopravní značky
z dostatečné vzdálenosti odpovídá, aby byla umístěna čelně k účastníkům silničního provozu.
Vychýlení značky v úhlu 45° z pohledu řidiče je velmi výrazné a zcela alternuje podmínky
pro správné reflektování a vyhodnocování situace z pohledu řidiče. Stěžovatel je přesvědčen
o tom, že za takové situace značku spravedlivě vidět nemusel. Aby mohl řádně sledovat dopravní
situaci, nemohl svou pozornost fixovat na odhalení a vyhodnocení obsahu defektní značky.
Krajský soud dále stěžovateli podsunul, že dopravní značku C3a podle svých žalobních tvrzení
zaznamenal. Příslušnou větu však vytrhl z kontextu. Jednalo se o ex post úvahu po vydání
správního rozhodnutí. Stěžovatel značku vůbec neviděl a jednal tak, aby neohrozil bezpečnost
a plynulost silničního provozu. Chaos vyvolávalo naopak vadné dopravní značení. Krajský soud
rovněž odkázal na nepřiléhavou judikaturu. Stěžovatel neopomenul značku C3a z formálních
důvodů, ale protože nebyla vidět. Důvodem přehlédnutí značky byl přitom defekt dopravního
značení, tedy situace srovnatelná s tou, jako by značka byla zakrytá spadaným listím či nánosem
sněhu. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel přehlíží odůvodnění
rozsudku krajského soudu, který podrobně vyhodnotil viditelnost dopravní značky C3a. Dále
zdůraznil, že se v zakázaném směru odbočení doleva nachází vodorovné dopravní značení „V13
šikmé rovnoběžné čáry“, na které je zakázáno vjíždět a které brání odbočení vlevo. Žalovaný
odkázal na své vyjádření k žalobě a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Zároveň uvedl, že požaduje náhradu nákladů řízení, a to jak za řízení o kasační stížnosti,
tak za řízení před krajským soudem, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, s tím, že soudní řízení není pokračováním řízení
správního.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti rozporuje jednak zjištěný skutkový stav, jednak způsob
vypořádání námitek ze strany krajského soudu.
[8] V posuzované věci je rozhodná otázka, zda vychýlení značky C3a mělo vliv na její
viditelnost v takovém rozsahu, že by to mohlo vyloučit povinnost stěžovatele se touto značkou
řídit. Nejvyšší správní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že skutkový stav byl k dané
otázce zjištěn správně a dostatečně. Z fotografií založených ve správním spise je zřejmé,
že dopravní značka C3a (která je umístěna společně se značkou P4 na jednom sloupku) je
skutečně nakloněna a částečně vychýlena. Zároveň je však zřejmé, že je dostatečně viditelná
a jasně čitelná, tedy je umístěna v souladu s §2 odst. 1 vyhlášky č. 294/2015 Sb.,
kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, podle něhož se svislé
dopravní značky umísťují tak, aby byly pro účastníky provozu na pozemních komunikacích, pro které jsou
určeny, včas a z dostatečné vzdálenosti viditelné. Prakticky neomezená viditelnost značky je zřejmá
zejména při uvážení celé vzdálenosti, kterou je třeba urazit při příjezdu k hranici křižovatky.
S ohledem na stavebně-technické provedení pozemní komunikace přitom stěžovatel musel využít
celou délku tohoto příjezdu ke křižovatce (výjezdu z parkoviště). Že se tak stalo, ostatně
potvrzuje pořízený videozáznam o spáchání přestupku, na kterém je příjezd stěžovatele
ke křižovatce zachycen. Řádná viditelnost značky C3a vyplývá také z fotografií pořízených
stěžovatelem, které lze navíc považovat do určité míry za tendenční, neboť se zjevně snaží situaci
zachytit tak, aby značka byla umístěna na samý okraj fotografie, a jsou pořízeny přímo u hranice
křižovatky, kde z logiky věci bude vždy čitelnost jakéhokoliv dopravního značení omezena
výhledem z vozu. Z hlediska viditelnosti značení se jedná o obdobnou situaci, jako kdyby auto
zastavilo úplně pod semafory (světelným signalizačním zařízením). I v takové situaci jsou
výhledové možnosti na semafor pochopitelně poněkud omezené. Právě proto ostatně §2 odst. 1
výše uvedené vyhlášky obsahuje požadavek na viditelnost dopravních značek z dostatečné
vzdálenosti. I z fotografií pořízených stěžovatelem je přitom zřejmé, že při řešení dopravní
situace na křižovatce musel stěžovatel sledovat provoz přijíždějící zprava, tedy ze směru,
ve kterém se značka nachází, jak vhodně zdůraznil krajský soud. Pokud tedy stěžovatel skutečně
postupoval tak svědomitě, jak tvrdí, spornou dopravní značku zaznamenat měl a mohl. Byl tudíž
povinen se touto značkou řídit. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává,
že při příjezdu do křižovatky stěžovateli ve výhledu na spornou dopravní značku nic nebránilo.
Skutek se stal 1. 3. 2018 před čtvrtou hodinou. Stromky lemující příjezd ke křižovatce nebyly
olistěné a ze stínů zachycených na videu vyplývá, že stěžovatel nemohl být oslněn, přičemž
zároveň byly ideální světelné podmínky. Stěžovatel ostatně ani takové skutečnosti nenamítá.
Námitky směřující proti skutkovým závěrům krajského soudu proto nejsou důvodné.
[9] S ohledem na zjištěný skutkový stav pak Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné
ani námitky spočívající v nepřiléhavém použití judikatury krajským soudem. Naopak ve shodě
s krajským soudem uvádí, že závěry rozsudku ze dne 9. 12. 2015, č. j. 1 As 264/2015 - 72, jsou
na věc plně aplikovatelné. Byť se jedná o skutkově částečně odlišnou situaci, s ohledem na výše
konstatovaný skutkový stav je přiléhavé vycházet z obecného závěru uvedeného rozsudku,
že „[d]opravní značení způsobilé zavázat řidiče k dodržení jeho obsahu je pouze takové, které je dobře čitelné,
přehledné a nezaměnitelné s jiným a dává možnost se s jeho obsahem seznámit, přičemž je nerozhodný jeho soulad
s technickými předpisy.“ Právě taková situace je předmětem nynějšího přezkumu, přičemž je zjevné,
že rozhodná je právě čitelnost, viditelnost a nezaměnitelnost dopravního značení. Plně
aplikovatelné jsou také závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012,
č. j. 9 As 97/2011 - 132. S ohledem na výše popsanou viditelnost značky C3a je totiž zřejmé,
že stěžovatel značku stejně jako v uvedeném případě přehlédl. Nenastala tedy situace,
že by značka objektivně nebyla vidět, respektive že by možnost jejího přehlédnutí byla zvýšena
s ohledem na její vychýlení. Rozhodně se tedy nejedná o obdobnou situaci jako v případě, kdy je
značka zakryta listím či sněhem.
[10] K námitce, že krajský soud posunul argumentaci stěžovatele do jiné roviny, Nejvyšší
správní soud uvádí, že je to naopak stěžovatel, kdo chybně vykládá argumentaci uvedenou
v napadeném rozsudku. Krajský soud na základě výše uvedeného skutkového stavu jasně
konstatoval, že značka byla viditelná v tom smyslu, že byla pro stěžovatele závazná. Řádným
zhodnocením skutkového stavu krajský soud odpověděl právě na argumentaci spočívající v tom,
že by snad po stěžovateli nebylo na místě požadovat, aby se značkou C3a řídil. Z logiky věci totiž
platí, že neshledal-li soud takové vady, které by plausibilně bránily viditelnosti dopravní značky,
pak přestupce takovou dopravní značku mohl a měl zaznamenat. Nejvyšší správní soud proto
neshledal, že by krajský soud na žalobní námitky stěžovatele reagoval nepřiléhavě či snad
posouval význam žalobní argumentace.
[11] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud vytrhl
z kontextu větu „[č]ím více se žalobce ke křižovatce blížil, tím méně se značka stávala viditelnou.“ Sporná
věta je uvedena v následující pasáži: „Správní orgány obou stupňů měly tuto možnost v zájmu objektivity
alespoň zvažovat. Žalobce přijížděl k hlavní silnici a přirozeně se soustředil též na provoz na této komunikaci.
Počínal si přitom opatrně. Svou pozornost musel rozumně distribuovat i s ohledem na další faktory silničního
provozu. Žalobce nevylučuje, že se výjimečně může najít řidič, který, zejména z větší vzdálenosti, dokáže značku
zaznamenat. Stav na uvedeném místě byl však vysoce nestandardní. Čím více se žalobce ke křižovatce blížil, tím
méně se značka stávala viditelnou. Ani z jiných okolností nebylo možné usuzovat, že by nesměl zatočit doleva.“
Přestože se skutečně jedná o popisnou pasáž žaloby formulovanou ex post, závěry krajského
soudu nejsou nepřiléhavé. Stěžovatel totiž v dané pasáži rovněž uvedl, že „přijížděl k hlavní silnici
a přirozeně se soustředil též na provoz na této komunikaci.“ Zjevně si tedy i v době spáchání přestupku
byl vědom toho, která silnice je hlavní silnicí. Dle vlastního tvrzení tedy zaznamenal značku P4,
která byla umístěna na totožném sloupku jako značka C3a. Byl-li stěžovatel schopen zaregistrovat
značku P4, stejně tak musel být schopen zaregistrovat značku C3a. Krajský soud se tedy správně
domníval, že se tvrzení stěžovatele uvedené v žalobě vztahuje ke dni spáchání přestupku. Rovněž
je vhodné zdůraznit, že i kdyby vyjádření stěžovatele nezachycovalo průběh děje tak, jak jej
stěžovatel vnímal při spáchání přestupku, stále by samo o sobě potvrzovalo, že značka je
při příjezdu viditelná a stěžovatel ji vidět mohl a měl. Že se tak dle stěžovatele nestalo v den
spáchání přestupku, na věci nic nemění, pouze to vede k závěru, že stěžovatel značku
bez přiměřeného důvodu přehlédl.
[12] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný požadoval náhradu nákladů řízení. Takovýto
nárok nicméně nelze přiznat. V tomto lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, podle něhož „s výkonem působnosti jednotlivých správních orgánů je nerozlučně spojena též
povinnost tuto činnost obhájit u nezávislého soudu, povolaného na základě příkazu ústavodárce k ochraně práv
jednotlivců (srov. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Náklady takto vzniklé při této standardní
činnosti správních orgánů jsou stejně jako veškeré náklady na fungování veřejné správy hrazeny z veřejných
rozpočtů, tj. z výtěžku daní a poplatků hrazených všemi občany na základě zákona“ (usnesení ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47). Ani žalovanému tedy soud náhradu nákladu řízení
nepřiznal, neboť mu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné činnosti v rámci výkonu veřejné
správy.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu